Tom Patrick

Vyšli z lesa a vstoupili na luční prostranství, v jehož přední části se nacházely velké stany a pár dřevěných chatek. Poblíž nich se rozprostíralo menší jezírko, které již na první pohled navozovalo ojedinělou atmosféru. Vedla sem i cesta z hlavní silnice, z níž Martin, Nola a Kristián předtím sešli, aby měli klid. Příchodem na luka se však situace výrazně změnila. Soukromí už neexistovalo.

Každý z účastníků se už stačil nějak zabavit. Někteří z nich se mezi sebou ještě stále nadšeně vítali (bylo tedy jasné, že se vidí úplně poprvé). Jiní se už mezitím zapojili do četných her a aktivit, jež Mochnické katalovění nabízelo v rámci volného programu: jednalo se o hry a zájmové kroužky – jak o ty stále populární (pétanque, šipky, míčové hry všeho druhu, práce s hlínou a keramikou), tak i o takové, které již značně vyšly z módy a zůstaly jinak zapomenuty v časovém propadlišti (házení céček či strefování se kroužky na příslušný kůl).

Jak se vzápětí Martin od Kristiána dozvěděl, tak každý ze stanů zde měl svou právoplatnou úlohu. V tom úplně nejzadnějším byla provizorně zbudovaná čajovna, v níž zájemce mohl kromě čajů zakoupit i celou řadu suvenýrů z různých koutů světa – přes talismany a přívěšky až po nástroje a předměty jako bubny nebo vonné svíčky. Na Martinovu další otázku, co pak skýtají ty zbylé dva, Kristián záhadně odpověděl, ať se nechá překvapit.

„Srdečně vás zdravím,” přivítal všechny tři přátelsky vysoký muž. Vzrůstem a téměř vyholenou hlavou byl dost podobný Kristiánovi – tedy až na oči – v nich se mu zračila zelená. Po boku mu věrně asistovala o něco menší dívka s delšími hnědými vlasy.

„Ahoj, Menore, ahoj, Vero. Jsem rád, že se tady po roce zase shledáváme. Jak se máte?” pozdravil oba kamarády s vděčnou tváří Kristián.

„Ale jo, nestěžujeme si, díky za optání,” odvětila dívčina a podala si s Kristiánem ruku.

„Ehm, tohle jsou Nola a Martin. Na Nolu si určitě pamatujete z minula.”

„No ovšem, jak bych si na tebe nepamatovala! Posledně jsme se spolu přece tak náruživě bavily o tom fiktivním vodoparku a možnosti výskytu krokodýlů v městských zahradách,” zasvítily Vere oči, jakmile se s Nolou a záhy i s Martinem pozdravila.

„Ty jsi na to ještě pamatuješ? No, to je skvělé!” chytla se toho okamžitě Nola a její pozitivní nálada se pozvedla na nejvyšší možné maximum.

„Na něco takového se zkrátka zapomenout jen tak nedá. Navíc nás to skvěle odpoutalo od veškerých pozemských neduhů, vzpomínáš? Ještě dneska mi nad tím cukají koutky.”

„No a tohle je tedy Martin, náš skorospolužák ze školy. Tady u vás je úplně poprvé, tak snad se mu tu bude líbit jako minule Nole,” představil Kristián svého kamaráda ještě Menorovi.

„Martin Ronský,” vysoukal ze sebe Martin a podali si s Menorem ruku. „Kristián mi říkal, že cílem tohohle setkání je prý údajně vysmát se živé Realitě a jejím principům přímo do očí, je to skutečně tak?”

„Ano, tímto směrem se Mochnické katalovění snaží značit cestu,” potvrdil Menor. „Lidé, kteří sem zavítají, by se měli pokud možno plně odreagovat od každodenních shonů a stresů, a alespoň po dobu, kterou tu stráví, se pokusit o to, aby v jejich mysli jinak ona živá Realita ustoupila do co možná nejuzavřenějšího ústraní. K tomu, jak sám na vlastní oči můžeš vidět, tu slouží řada her, případně stany, kde můžeš posedět, dát si na zahřátí a povzbuzení čaj, případně si popovídat s někým, s kým bys třeba ani neměl možnost se jindy setkat. Jinak jsi to vystihl velmi věrohodně. Takže pokud se například rozhodneš zavítat do jednoho z tamtěch dvou stanů,“ ukázal daným směrem, „budeš si tam moct za pár hodin vyslechnout celou řadu příjemných příběhů – to vše za doprovodu vlastní autorské produkce.

„Aha, tak takhle to teda je, Kristián mi totiž o tom nechtěl nic říct,“ ohromila Martina ta novinka natolik, že se ještě jednou pečlivě zahleděl na oba stany. Do jednoho z nich právě několik lidí neslo těžkou aparaturu a z protější chatky dovnitř natahovalo podlouhlý kabel.

„No jo, Kristián si občas hraje na převelikého tajnůstkáře, to u něj není vůbec nic neobvyklého,” připustil svérázným kývnutím Menor. Kristián se jen potutelně zaculil a začal předstírat, že to snad ani nemůže být pravda.

„Jo, občas takový bývá,” chytl se těch slov Martin a začal Menorovi zevrubně líčit, co si
s ním musel vytrpět během jedné zimní cesty, kdy se oba prodírali zmrzlou lesní krajinou,
v níž čelili nejedné nástraze.

Menora to očividně pobavilo, ovšem ze skupinky byl teď skutečně jediný, kdo Martina poslouchal. Nola se totiž mezitím opět stačila zapovídat s Verou a Kristián upřeně pozoroval jednu z chatek; zjevně ho tam kdosi zaujal. To Martina celkem zamrzelo. Mohl alespoň jednou svou vlastní historkou pobavit víc lidí než jen sám sebe. Menor ho naštěstí ještě stále vnímal.

„To víš, takový už Kristián zkrátka je. O tom bych já ostatně taky mohl vyprávět svý, co, Kristiáne? Kristiáne… No tak vidíš, už zase létá myšlenkami úplně někde jinde,” pokrčil Menor rameny a otočil se nazpět k Martinovi. „No, tak si to tady plnými doušky užívej a postupně se odpoutávej od každodenní tíživé reality. A pokud budeš chtít, tak zajdi tamhle,” ukázal směrem k levému stanu, „můžeš se tam zúčastnit malování a popovídat si při tom se zajímavými lidmi. Jak koukám, tak už tam míří dostatečný počet duší. No a já už půjdu nejspíš taky, pomůžu jim do toho druhého stanu s tou aparaturou a dohlídnu na přípravu. Takže zatím.”

Když Menor náhle odešel a obě dívky se kamsi nadobro vzdálily, naskytla se Martinovi příležitost povídat si zase s Kristiánem.

„To jméno Menor, to zřejmě bude jeho chytře zvolená přezdívka, že mám pravdu?” spustil pro začátek trochu rozpačitě. Zkrátka ho nic lepšího nenapadlo.

„Jo, to jo… Pro zajímavost: Menor a Vera jsou vlastně takovými hlavními tahouny Mochnického katalovění. Pořádají ho už pátým rokem a stále se jim sem daří přilákat celou řadu zajímavých lidiček… ehm, promiň, tamhle je jeden člověk, s kterým bych si potřeboval nutně promluvit. Za malý moment budu zpátky.”

Cesta lesem se nyní začala všemožně stáčet a klikatit. Zanedlouho si Nola povšimla břízy, které chyběl vršek. Kolem se pak různě po zemi povalovalo ještě nejméně pět jejích zbídačených vrstevnic. Polámaná bříza stála jako zmrzačený generál, který se jakž takž drží na nohou. Vzpomněla si na vichřici. Ta tu řádila minulý týden a ani v Katalné Mochně rozhodně neponechala nic náhodě. Její nápor tam pocítila nejedna střecha a zejména pak stromy v nově otevřeném parku. Nola se při pohledu na tu spoušť začala cítit provinile. Přepadaly ji výčitky svědomí. Najednou se ztotožnila s onou osamocenou břízou a jejím trpkým osudem a postupně ji to burcovalo k tomu, oč ji předtím žádal Kristián. Nola si nyní dokonce namlouvala, že pokud si nedodá odvahy, stihne ji podobně krutý osud jako všechny ty břízy kolem. Za normálních okolností by ji takto nenapadlo vůbec smýšlet, ale mysticky laděné příběhy jejích dvou společníků a liduprázdný les nakonec udělaly své.

„Doposud jsem jediná, kdo se s vámi nepodělil o svůj příběh, že je to tak?” vyšlo opatrně z jejích úst, a až poté spustila z očí smutně se tyčící torzo břízy.

„A nechceš to třeba změnit?” zeptal se přívětivě Kristián. I Martin zpozorněl a čekal, jak se Nola zachová.

„Nejspíš na to konečně nastal ten správný čas. Nerada bych celý den měla vůči vám výčitky svědomí.” Nola Kristiánovi oplatila ono příjemné zaculení. Pak se na zlomek vteřiny zahleděla na Martina, z jehož tváře byl znát stále stoupající zájem o její tajnosti.

A tak se pustila do líčení svých útrap a snů.

„Jednou bych ráda navštívila ostrov, ležící v Atlantském oceánu poblíž Afriky. Žije tam jistý chlapec, s nímž jsem si začala dopisovat. Podle spolužáků a pár dalších lidí však ten ostrov vůbec neexistuje, a z toho prý neochvějně vyplývá, že na něm nežije ani ten domnělý chlapec. Prý si ze mě zkrátka někdo pořádně vystřelil, jenže tomu já odmítám uvěřit. Přece by mi nějaký vtipálek jen těžko dokázal posílat tak poutavé pohlednice a dopisy. Sice v angličtině, to ale nevadí, vždycky mi je ochotně přeložil náš bývalý třídní.”

„Aha, no to je velice zajímavé. A co je to teda za tak prapodivný ostrov, když se o něm vedou u našich břehů tak převeliké spory?” prahl přehnanou nedočkavostí Kristián, i když odpověď dávno znal, kvůli Martinovi si to ale neodpustil takto barvitě podat.

„A ten chlapec? Jak se jmenuje?” zeptal se Noly Martin, na rozdíl od Kristiána ale o dost rozvážněji, protože vycítil, že se Nola mezitím stačila znovu dostat do jakýchsi vnitřních rozporů.

„Jméno toho ostrova zní Jamatanga…”

„Hmm, to vážně nezní vůbec špatně,” usoudil už poněkolikáté Kristián.

„…a ten chlapec se jmenuje Rollo.”

„To ale taky nezní špatně,” připojil se ke Kristiánovi obdobně Martin. „Já v tom rozhodně špatný úmysl nevidím.”

„Tak to jsi asi jeden z mála. Přesto ti děkuji za podporu,” hlesla poměrně smutně Nola. Pokusila se na tváři alespoň náznakem zvýraznit svůj noblesní úsměv, který nejvíc zabíral u zebří historky.

„No ale co se vlastně opravdu stalo? Tenkrát jsi mi naznačila cosi v tom smyslu, že se mezi vámi zčistajasna přerušil kontakt. To ještě pořád trvá?” zajímalo teď výhradně Kristiána.

Martinovi se zdálo, že tím Kristián někam míří. Napadlo ho, že ani tuto trasu nevybral zas tak úplně náhodně. Musel to být jeho záměr – jít na sešlost právě lesem, kde se nevyskytuje naráz tolik lidí – to aby si o všem pěkně z očí do očí popovídali. K něčemu podobnému rozhodně nedošlo poprvé. Na zážitek z minula, kdy Kristián Martina po vystoupení z vlaku v nedaleké Libici přemluvil, aby se z původní plánované trasy společně vydali do Katalné Mochny skrze neprostupné lesy plné zledovatělých rybníků a pařezových překážek, se rozhodně jen tak zapomenout nedalo. Teď se nad tou vzpomínkou Martin nenápadně zakřenil. Vzpomněl si, jak měl strach, že do jedné z těch říček určitě zahučí. Zato pro Kristiána to vše bylo jen „nenápadné zpestření celého výletu”.

„Co se tedy nakonec stalo? Přestali jste si rozumět?” vyzvídal dál Kristián.

„Ne, k ničemu takovému podle mě nedošlo,” zaprotestovala Nola. „Prostě se mezi námi přerušilo jednoho dne spojení. Toť vše. A toho se samozřejmě okamžitě lidi ze třídy hned chytli a začali mi básnit o tom, že to bylo jasné už od začátku, že jenom já jsem byla ta naivka… že jsem si to zkrátka po celou dobu nechtěla připustit. Jenže v tom se, milánkové, pěkně spletli. Já si i nadále budu stát za svým a dokážu jim pravý opak. Jednoho dne budu v ruce držet letenku a osobně se s Rollem setkám – buď na jeho ostrově, nebo přímo tady v Katalné Mochně. Škoda, že na tu jednu ubohou letenku nemám dostatek financí. Takhle zbývá jen čekat a doufat, že se v příštích dnech ozve.”

Martin i Kristián okamžitě dali Nole shodně najevo, jak moc je její příběh zaujal. Všechna ta vyprávění v sobě obsahovala nejen tolik potřebnou citovou hloubku, ale především v sobě nesla i neutuchající touhu a odhodlání ono důležité hledat – a to i přes dosavadní nepřízeň osudu. Všichni tři si tedy na závěr popřáli, ať se jim ta toužebná přání jednoho dne skutečně vyplní.

V tomto okamžiku to byla zase Nola, kdo zčervenal a trhl poplašeně svým kolem. „Já… o tomhle bych se teď nechtěla příliš bavit. A možná by to nikoho z vás ani nezajímalo, ty sis to ostatně měl možnost vyslechnout už několikrát, tak moc dobře víš, v čem to celé vězí,” pronesla jaksi nepřítomně ke Kristiánovi.

„Jo, máš pravdu, já a několik dalších lidí z naší třídy to slyšelo už několikrát, ale třeba tady Martin ještě ani jednou. Vsadím se, že by ho to určitě zajímalo. On nám přece pověděl o tom, co ho trápí, taky se odhodlal vyjít s tím ven a nenechal si to jen pro sebe.”

„Jak jsem už říkala, Martina by to třeba ani moc neza…”

„Ale jo, zajímalo. Rád se o tobě dozvím něco nového,” nenechal Martin Nolu domluvit, čímž opět nahrál Kristiánovi.

„Tak vidíš, Martin není vůbec proti, tak proč se o to nepokusit? Třeba se ti uleví stejně jako jemu.”

„A nechtěl bys radši teď vyprávět ty? Já se k tomu třeba rozhodnu pak“.

„Jo, dobře, proč ne, já se rozhodně nemám za co stydět,” pronesl naprosto rozhodně a odhodlaně Kristián a započal své vyprávění. „Jak možná všichni dobře víte, tak kromě toho, že již druhým rokem studuji na našem pověstném gymnáziu, kde jsem celou tu dobu nucen, stejně jako mnoho ostatních, trpět pod láskyplnou ochranou naší ctěné paní fyzikářky, jinak vážené paní Moronové, se celá dlouhá léta také výrazně zajímám o věci mezi nebem a zemí, což samozřejmě nemůže ani v nejmenším ovlivnit fakt, že mým dalším koníčkem je fotografování, zachycování snímků všeho druhu, především tedy těch přírodních, a to i přesto, že mě v jednom kuse ohrožuje alergie na různé přírodní pyly.”

Nola a Martin se tomuto nesmírně zábavnému úvodu s chutí zasmáli, obzvlášť pak té pasáži, v níž figurovalo jméno Moronové. Kristián tedy přestal mluvit a ty veselé okamžiky si společně vychutnal se svými kamarády, teprve až pak pokračoval dál.

„Fotografování bych v této chvíli ale ponechal stranou, spíše bych se chtěl zaměřit na hledání tajemna a jeho výjimečnost. Mým velkým snem, jenž bych chtěl při své pozemské existenci naplnit, je poznat člověka, který by mi byl schopen předvést bez podvodné přetvářky skutečný zázrak. Nejde mi ale o nic převratně vizionářského, víte, mým přáním je setkat se s člověkem, z něhož by ono tajemné přímo vycházelo a já bych to viděl na vlastní oči. Mám tím na mysli třeba někoho, kdo dokáže pouhým sevřením rukou vyvolat světlo, nebo pouhým zrakem přinutí k létání pírko položené na stole. Jo, přiznávám, někomu tohle může třeba přijít divný, ale já si říkám, že když už tady na tom světě člověk jednou je, měl by alespoň jedenkrát v životě poznat něco jiného, než jen přesně vyměřené a vědecky ověřené zákony zemské přitažlivosti a každodenní příkoří kruté a přesně naplánované reality. Člověk si stejně nakonec sám řekne, jestli mu to všechno stojí za to, když se v jednom kuse hádá kvůli obyčejným malichernostem s rodiči nebo s profesory, lpí na doktorech, hádá se kvůli tomu, jak je důležitá ta či která politická strana a kdo kolik zpronevěřil peněz. Avšak něco tajemného, ojedinělého si člověk bude pamatovat nadosmrti a bude alespoň moct vzpomínat na něco, co ho fakt potěšilo.”

Nola i Martin se rázem přeměnili v nedutající sochy. Z počátečního veselí byly jejich smysly rázně vtaženy do víru něčeho doposud nepoznaného. Až nyní vlastně oba pochopili, že tu před nimi stojí člověk, který jim svými názory odkrývá pro ně dosud skryté věci, o nichž se v běžných novinách skoro vůbec nepíše. Najednou ty věci začali považovat za důležité a neprávem opomíjené. Na to vše měl nepochybně značný vliv i fakt, že to Kristián podal svým příjemně hlubokým hlasem.

„Vidím, že vás to ohromilo. Haló, tady jsem!” zamával Kristián Nole i Martinovi rukou před očima, aby je vrátil zpět do přítomné reality.

„Co?” Nola náhle zmateně zamrkala. „Aha, jo, jo, dobrý, už jsem zase zpátky na zemi, neboj.”

„Jo, já taky,” okomentoval to úplně stejně Martin. Záhy si však vzpomněl na něco dost podstatného. „Teď už mi to je naprosto jasný. Když jsme se spolu setkali naposled, tak jsi mi přece říkal, že už dobrého půl roku udržuješ dopisní kontakt s jakýmsi pověstným mágem.”

„Jo, přesně tak,” potvrdil Martinova slova k jeho novému úžasu s úsměvem Kristián. „Nedávno mi poslal další dopis, kde se zmiňuje o tom, že vše je údajně na nejlepší cestě k onomu setkání s jedním člověkem, který ovládá přesně to, o čem jsem hovořil. „Nechci ale,“ zdůraznil, „abyste si okamžitě začali myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jakmile si za ty své konzultace začne něco nehorázného účtovat, dám od toho hned ruce pryč. Jelikož k tomu ale prozatím nedošlo, rozhodl jsem se s ním zůstat nadále v kontaktu. V novinách, kde ta jeho nabídka vyšla, totiž stálo, že je to všechno zcela zdarma. Tak uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.”

„Hmm, tohle všechno je sice moc pěkný, ale kde bereš tu jistotu, že to není podvodník? Přece se už nějaký ten pátek známe a já moc dobře vím, že ty – třeba na rozdíl ode mě – nejsi ten typ, který se do něčeho takového hrne. To mi je teď neskonale podivnou záhadou.”

Kristián tuto otázku od Martina očividně očekával, neboť v okamžiku, kdy mu ji pokládal, nad ní už souhlasně pokyvoval hlavou. „To víš, že jsem se bál s tím mágem vstoupit do kontaktu. Nakonec mě ale přesvědčil jeho druhý dopis, v němž mi zaslal můj osobní portrét, a musím fakt bez lhaní a zapírání na rovinu přiznat, že všechny ty údaje, co v něm uvedl, mě ve všech bodech přesně vystihly. To se mi ještě nikdy nestalo. V ten moment mně sice šel po zádech neskutečný mráz, zároveň tu ale vysvitla i naděje, že jsem možná na nejlepší cestě ke svému celoživotnímu objevu.”

„Tak to zní famózně a neuvěřitelně zároveň,” řekl nadšeně Martin. Jeho velký sen o vysněné dívce se mu zase vyjevil více reálně.

„Martin má pravdu,” přidala se k němu Nola, „ani já bych si rozhodně nepomyslela, že jsi

s někým takovým ve spojení. Každopádně, přeju hodně štěstí, Kristiáne.”

„Dík,” uklonil se jim jmenovaný v duchu japonské noblesy.

„Teď mě tak napadá, neneseš si v tom ruksaku taky náhodou ty své pověstné hábity?”

„Jo, uhodls,” zaculil se na Martina Kristián. „Uvnitř mám hned dva: japonské kimono, no a ten druhý je zase beduínský. Ještě ale nevím, který z nich si, až dorazíme na místo, vezmu na sebe.”

„Pane jo, tak to je vážně síla,” řekl na to už jen Martin, a to byla nakrátko poslední slova, která mezi trojicí zazněla.

„No a co je tvým pravým smyslem života, Martine? Máš nějaké skryté přání, které bys za dobu své pozemské existence rád naplnil?” zeptal se po menší pauze znovu Kristián. To již všichni dospěli do zatáčky a odtud z hlavní silnice pomalu scházeli na malou cestičku, která dále pokračovala lesem.

„Jo, nějaké mám,” zněla Martinova zdráhavá odpověď. Sám dobře věděl, kam tím Kristián míří, obával se ale o tom před Nolou nahlas mluvit.

„No, a pověděl bys nám ho? Myslím, že Nolu by to určitě taky zajímalo,” pokusil se mírně vtíravě na Martina dál naléhat Kristián.

Martin se začervenal a pohledem sjel na řídítka, jako by doufal, že mu teď naschvál provedou nějakou neplechu, která mu přijde vhod. Doufal v to marně.

„Jo, já bych si to také ráda poslechla, Martine,” přidala se ke Kristiánově žádosti Nola. „Neboj, já o tom nikomu z naší ani vaší třídy vyprávět nebudu. Navíc jsme teď v lese a tady se žádní zvědavci beztak nevyskytnou.”

„Nola má pravdu,” vložil se do hovoru opět Kristián. „Vážně se ničeho nemusíš bát, přece ji znám a vím, že je to férová dívčina. Pokud nám o tom ale nechceš vyprávět, nevadí, je to tvá osobní volba a tu ti nikdo nesmí brát nebo vyčítat. Ale když ti to tvé vnitřní svědomí dovolí, rozhodně se ti pak může ulevit, protože třeba právě zjistíš, že k tvému příběhu nikdo z nás nezaujme negativní postoj. No a na oplátku ti zase třeba povíme svá skrytá přání my dva.”

Na Martinovi bylo stále znát, že by si ono své raději nechal pro sebe, ale nakonec se rozhodl, že by třeba skutečně bylo dobré se někomu svěřit.

„No dobře, přemluvili jste mě,” překvapil oba kamarády nečekanou hláškou: „Mým toužebným snem je najít pohlednou dívku dle mých představ, s ojedinělým temperamentem, pro vztah, který by vydržel na celý život. Konečně by mě mí vrstevníci začali brát vážně, a nemůžu se nabažit představy, jak by se asi zatvářili, kdyby do naší třídy taková snová dívka vešla. Dozajista by pak všem vyrazila dech. Pak by je už přešla chuť posmívat se mi za zády! Konečně by si mě začali vážit, respektovat mě, a kdo ví, třeba by mi začali i tiše závidět, že po mém boku stojí někdo, kdo mě má skutečně bez přetvářky rád a koho oni nikdy nezískají.”

„Aha, to zní docela zajímavě, co říkáš, Nolo?” přitakal okamžitě Kristián a otočil se k oslovené. Na Nole bylo očividně znát, že ji tato Martinova výpověď očividně dost zaskočila. Vlastně sama po pravdě řečeno ani pořádně nevěděla, co tím myslel.

„Hmm, opravdu košatě vyslovené přání, jen co je pravda,” pokusila se nějak solidně začít. „Jak vidno, tak to máš do sebemenších detailů všechno pečlivě promyšlené. Na to já bych tedy rozhodně sama nikdy nepřišla – tím mám tedy hlavně na mysli to, jakým způsobem se hodláš vypořádat se svými vlezlými spolužáky.”

„Jo, aha, takhle si to tedy vysvětluješ!” Martin na sobě nyní dával více než zřetelně znát, že se ho Nolin názor spíše dotkl. „Že jsem radši nemlčel.”

Martin rázně zabral za kolo a vystřelil hbitě do čela skupinky.

„Ne, počkej, Martine, Nola to jistě nemyslela nijak zle,” zasáhl Kristián a chytil ho na poslední chvíli za ruku. „Nepochybně ti chtěla jen sdělit, že je nesmírně obdivuhodné, že neztrácíš v hledání té své vyvolené naději, a že se vedle toho navíc ještě dokážeš poprat i s každodenní realitou. Já si vůbec nemyslím, že by ses měl za to své vyprávění stydět. Mě osobně velmi zaujalo.”

„Opravdu, Martine,” přidala se ke Kristiánovi okamžitě Nola, když je oba dostihla, „já ti to tvé přání fakt nijak nevyčítám, jen mě překvapilo, jak jsi to všechno dokázal skloubit dohromady – myslím tu tvou vysněnou dívku s těmi spolužákovskými pomlouvači ze třídy. To bylo to, co mě na tom všem tak trochu udivilo, nic víc v tom nebylo. I já si vážím toho, že jsi nám to zcela otevřeně a odhodlaně řekl. To jen tak někdo nesvede. Fakt, věř mi.”

Martin se uklidnil a pokojně na to odpověděl: „Jo, já vím, že jste to nemysleli zle. Ono to na první poslech možná zní jako naprosto zbytečná banalita, jenže vlastnímu mozku se zkrátka poroučet nedá. Co si jednou umane, to taky chce za každou cenu dostat. I mně je líto, že mu v tom prozatím nedokážu vyhovět, protože se zkrátka taková dívka v mém okolí ještě nikdy neobjevila. A pokud jsem podobnou někdy viděl, tak jen na filmovém plátně.”

Zatímco Nola jen mírným zašpulením pusy naznačila, že neví, co na to tentokrát říct, Kristián nezaváhal a dokázal se hned chytnout jejích a Martinových rozpaků. „No, když jsi teď tak na pochybách, tak bys třeba,” uculil se na Nolu, která okamžitě zpozorněla, „mohl zkusit – třeba jen pro začátek, kdybys o to stál – chodit tady s Nolou, co říkáš? Mám pocit, že máte hodně věcí společných a povahově i vzhledově k sobě rovněž máte dost blízko. A když se po dnešním dnu lépe poznáte, k čemuž už pomalu dochází, tak by se z toho zanedlouho mohlo třeba vyvinout něco víc než jen pouhé přátelství.”

Nola byla z toho návrhu značně vyjukaná, rozhodně s něčím takovým nepočítala, obzvlášť když se s Martinem osobně znali jen několik hodin. Martin si s Kristiánovým nápadem tentokrát hlavu příliš nelámal, dopředu tušil, že by nic takového v jeho ošemetném případě stejně nebylo možné.

„Promiň, Kristiáne, ale to by asi nešlo. Tou mojí vyvolenou je totiž dlouhovlasá brunetka s pronikavýma modrýma očima, bohužel ne blondýnka. Navíc, ona má vyvolená by musela být narozená v přesně týž den jako já,” odůvodnil to Martin a přidal ještě datum svého narození.

„Aha,” procitla hned Nola, „tak to by asi prošlo dost těžce, navíc rok i datum, kdy jsem přišla na svět, se v mém případě s tím tvým dost seká.”

Kristiánova naděje ale nepohasla ani po této výměně názorů. „No a nešlo by v tomto závažném případě přeci jenom udělat výjimku? Vždyť Nola je přece dost pohledná žena a oči má koneckonců modré. No a povahově by té tvé vyvolené určitě taky odpovídala, nebo snad myslíš že ne?” pokusil se ještě přemlouvat Martina, ten se ale nedal.

„Ne, to by opravdu nešlo. Víte… ehm… já to vážně nechci nějak dramatizovat, komplikovat nebo tak nějak podobně, ale jedna taková dívka skutečně existuje. Má ta samá data, co já. Bohužel ale žije kdesi v Americe, kde je uznávanou mladou, nadějnou herečkou. Na té Americe a herečce samozřejmě tolik nelpím, ale to ostatní chci pro sebe za každou cenu ponechat tak, jak jsem to už přednesl.”

Nola s Kristiánem na sebe opět významně pohlédli. Bylo jim jasné, že Martinovi v této záležitosti jen těžko dokážou vyhovět. Ani jeden se mu kvůli tomu nesmál.

„Hmm, máš to, Martine, opravdu dost zapeklité,” ujala se po nepatrné pauze slova Nola a ještě jednou se zaměřila na Kristiánovy oči.

„Jo, to máš pravdu,” připustil zklamaně, pak ale náhle ožil. „No, ale alespoň nám Martin vypověděl to, co ho trápilo a o čem by se třeba před svými spolužáky bál mluvit. Teď je tedy načase, aby zase promluvil někdo z nás dvou. Ujmeš se toho, Nolo?”

„A o čem bych měla mluvit? Třeba ještě jednou o tom, jak jsem přišla k tomu lichotivému přízvisku dívka se zebrou? Nebo byste radši chtěli slyšet, jak jsem se stala nesmírně populární, když mě jeden nejmenovaný prodavač omylem zamknul ve svém obchodě v prostranství mochnických pasáží, a já mu při dobývání se ven nechtěně spustila na dveřích alarm?”

„Jo, to druhé by mě docela zajímalo, to bych si rád poslechl. Něco jsem o tom zběžně zaslechl ze šelestu školních chodeb,” nadchl se konečně Martin. Kristián však byl trochu jiného názoru.

„No já bych si spíše rád vyslechl to první, konkrétně, proč se pod ten svůj pověstný klobouk pokaždé snažíš schovávat jistý problém, spojený s jedním bájným ostrovem, na němž údajně žije tajemný pisatel, s nímž jsi až donedávna byla v kontaktu a který do tvého života vnesl mnohé nepoznané, a to díky svým úchvatně poutavým dopisům a pohlednicím.”