V tomto okamžiku to byla zase Nola, kdo zčervenal a trhl poplašeně svým kolem. „Já… o tomhle bych se teď nechtěla příliš bavit. A možná by to nikoho z vás ani nezajímalo, ty sis to ostatně měl možnost vyslechnout už několikrát, tak moc dobře víš, v čem to celé vězí,” pronesla jaksi nepřítomně ke Kristiánovi.
„Jo, máš pravdu, já a několik dalších lidí z naší třídy to slyšelo už několikrát, ale třeba tady Martin ještě ani jednou. Vsadím se, že by ho to určitě zajímalo. On nám přece pověděl o tom, co ho trápí, taky se odhodlal vyjít s tím ven a nenechal si to jen pro sebe.”
„Jak jsem už říkala, Martina by to třeba ani moc neza…”
„Ale jo, zajímalo. Rád se o tobě dozvím něco nového,” nenechal Martin Nolu domluvit, čímž opět nahrál Kristiánovi.
„Tak vidíš, Martin není vůbec proti, tak proč se o to nepokusit? Třeba se ti uleví stejně jako jemu.”
„A nechtěl bys radši teď vyprávět ty? Já se k tomu třeba rozhodnu pak“.
„Jo, dobře, proč ne, já se rozhodně nemám za co stydět,” pronesl naprosto rozhodně a odhodlaně Kristián a započal své vyprávění. „Jak možná všichni dobře víte, tak kromě toho, že již druhým rokem studuji na našem pověstném gymnáziu, kde jsem celou tu dobu nucen, stejně jako mnoho ostatních, trpět pod láskyplnou ochranou naší ctěné paní fyzikářky, jinak vážené paní Moronové, se celá dlouhá léta také výrazně zajímám o věci mezi nebem a zemí, což samozřejmě nemůže ani v nejmenším ovlivnit fakt, že mým dalším koníčkem je fotografování, zachycování snímků všeho druhu, především tedy těch přírodních, a to i přesto, že mě v jednom kuse ohrožuje alergie na různé přírodní pyly.”
Nola a Martin se tomuto nesmírně zábavnému úvodu s chutí zasmáli, obzvlášť pak té pasáži, v níž figurovalo jméno Moronové. Kristián tedy přestal mluvit a ty veselé okamžiky si společně vychutnal se svými kamarády, teprve až pak pokračoval dál.
„Fotografování bych v této chvíli ale ponechal stranou, spíše bych se chtěl zaměřit na hledání tajemna a jeho výjimečnost. Mým velkým snem, jenž bych chtěl při své pozemské existenci naplnit, je poznat člověka, který by mi byl schopen předvést bez podvodné přetvářky skutečný zázrak. Nejde mi ale o nic převratně vizionářského, víte, mým přáním je setkat se s člověkem, z něhož by ono tajemné přímo vycházelo a já bych to viděl na vlastní oči. Mám tím na mysli třeba někoho, kdo dokáže pouhým sevřením rukou vyvolat světlo, nebo pouhým zrakem přinutí k létání pírko položené na stole. Jo, přiznávám, někomu tohle může třeba přijít divný, ale já si říkám, že když už tady na tom světě člověk jednou je, měl by alespoň jedenkrát v životě poznat něco jiného, než jen přesně vyměřené a vědecky ověřené zákony zemské přitažlivosti a každodenní příkoří kruté a přesně naplánované reality. Člověk si stejně nakonec sám řekne, jestli mu to všechno stojí za to, když se v jednom kuse hádá kvůli obyčejným malichernostem s rodiči nebo s profesory, lpí na doktorech, hádá se kvůli tomu, jak je důležitá ta či která politická strana a kdo kolik zpronevěřil peněz. Avšak něco tajemného, ojedinělého si člověk bude pamatovat nadosmrti a bude alespoň moct vzpomínat na něco, co ho fakt potěšilo.”
Nola i Martin se rázem přeměnili v nedutající sochy. Z počátečního veselí byly jejich smysly rázně vtaženy do víru něčeho doposud nepoznaného. Až nyní vlastně oba pochopili, že tu před nimi stojí člověk, který jim svými názory odkrývá pro ně dosud skryté věci, o nichž se v běžných novinách skoro vůbec nepíše. Najednou ty věci začali považovat za důležité a neprávem opomíjené. Na to vše měl nepochybně značný vliv i fakt, že to Kristián podal svým příjemně hlubokým hlasem.
„Vidím, že vás to ohromilo. Haló, tady jsem!” zamával Kristián Nole i Martinovi rukou před očima, aby je vrátil zpět do přítomné reality.
„Co?” Nola náhle zmateně zamrkala. „Aha, jo, jo, dobrý, už jsem zase zpátky na zemi, neboj.”
„Jo, já taky,” okomentoval to úplně stejně Martin. Záhy si však vzpomněl na něco dost podstatného. „Teď už mi to je naprosto jasný. Když jsme se spolu setkali naposled, tak jsi mi přece říkal, že už dobrého půl roku udržuješ dopisní kontakt s jakýmsi pověstným mágem.”
„Jo, přesně tak,” potvrdil Martinova slova k jeho novému úžasu s úsměvem Kristián. „Nedávno mi poslal další dopis, kde se zmiňuje o tom, že vše je údajně na nejlepší cestě k onomu setkání s jedním člověkem, který ovládá přesně to, o čem jsem hovořil. „Nechci ale,“ zdůraznil, „abyste si okamžitě začali myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jakmile si za ty své konzultace začne něco nehorázného účtovat, dám od toho hned ruce pryč. Jelikož k tomu ale prozatím nedošlo, rozhodl jsem se s ním zůstat nadále v kontaktu. V novinách, kde ta jeho nabídka vyšla, totiž stálo, že je to všechno zcela zdarma. Tak uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.”
„Hmm, tohle všechno je sice moc pěkný, ale kde bereš tu jistotu, že to není podvodník? Přece se už nějaký ten pátek známe a já moc dobře vím, že ty – třeba na rozdíl ode mě – nejsi ten typ, který se do něčeho takového hrne. To mi je teď neskonale podivnou záhadou.”
Kristián tuto otázku od Martina očividně očekával, neboť v okamžiku, kdy mu ji pokládal, nad ní už souhlasně pokyvoval hlavou. „To víš, že jsem se bál s tím mágem vstoupit do kontaktu. Nakonec mě ale přesvědčil jeho druhý dopis, v němž mi zaslal můj osobní portrét, a musím fakt bez lhaní a zapírání na rovinu přiznat, že všechny ty údaje, co v něm uvedl, mě ve všech bodech přesně vystihly. To se mi ještě nikdy nestalo. V ten moment mně sice šel po zádech neskutečný mráz, zároveň tu ale vysvitla i naděje, že jsem možná na nejlepší cestě ke svému celoživotnímu objevu.”
„Tak to zní famózně a neuvěřitelně zároveň,” řekl nadšeně Martin. Jeho velký sen o vysněné dívce se mu zase vyjevil více reálně.
„Martin má pravdu,” přidala se k němu Nola, „ani já bych si rozhodně nepomyslela, že jsi
s někým takovým ve spojení. Každopádně, přeju hodně štěstí, Kristiáne.”
„Dík,” uklonil se jim jmenovaný v duchu japonské noblesy.
„Teď mě tak napadá, neneseš si v tom ruksaku taky náhodou ty své pověstné hábity?”
„Jo, uhodls,” zaculil se na Martina Kristián. „Uvnitř mám hned dva: japonské kimono, no a ten druhý je zase beduínský. Ještě ale nevím, který z nich si, až dorazíme na místo, vezmu na sebe.”
„Pane jo, tak to je vážně síla,” řekl na to už jen Martin, a to byla nakrátko poslední slova, která mezi trojicí zazněla.