Bonus – Tři nestoudné písně (Cenzurovaná verze)

MRDÁNÍ MRDÁNÍ (originál DĚLÁNÍ DĚLÁNÍ)

1.

Když máš kundu vlhkou

Když máš chtíče

Tak dej píču k píče

Ptáka vylízej

Mrdej třeba chlapa

Prcej ženskou hned

Sex se krásně vstřebá

Začni s ním hned teď

Začni s ním hned teď

refrén:

Mrdání mrdání

Všechny smutky zahání

Mrdání mrdání je lék

Mrdání mrdání

To nám úsměv zachrání

Mrdání mrdání je lék

2.

Měj orgasmus

měj stahy sté

Sex se krásně vstřebá

Začni s ním hned teď

Začni s ním hned teď

ČŮRAJÍCÍ DĚVKY

1.

Čůrající děvky

Mají velký kundy

Pr-cá-ra pr-cá-ra

Pr-ca-ra-ra ra-ra-ra-ra

Pr-cá-ra pr-cá-ra

Pr-ca-ra-ra ra

2.

Aj idú idú

En se vypíčí

Vony sa nesů

Jako kurvěnky

Pr-cá-ra pr-cá-ra

Pr-ca-ra-ra ra-ra-ra-ra

Pr-cá-ra pr-cá-ra

Pr-ca-ra-ra ra

KUNDA VYHASLA (originál PEC NÁM SPADLA)

Kunda vyhasla

Kunda vyhasla

Kdopak nám ji nažhaví

Starej prcař není doma

A mladej to neumí

Rubriky: City Means - město plné neřestí | Napsat komentář

Bonus číslo 4 – Čtvrtá povídka Radovana Litevského

Je tak krásné a ozdravné, když se člověk svobodně může věnovati umění. Pročistí si při tom mysl a odpočine od životních strastí, jež ho jinak tíží.

Takto smýšlel Robert Vančura, nadaný malíř, když pracoval na svém jubilejním stém obrazu. Ano, Robert byl navýsost pilný, neboť si o každém obrazu vedl speciální záznam. A nevadilo, když byl rozpracovaný nebo teprve ve fázi úvahových příprav. Tak vážně svoji lásku k malbě Robert bral.

Robert se cítil tento večer značně unavený avšak naplněn spokojeností. Obrazu ženy, jež v dlaních svírá kámen vzkříšení, si nesmírně cenil. To však nebylo vše, ihned poté, co Robert obraz dokončil, se mu poklonil a vzýval k němu oslavnou řeč. Teprve poté se uložil ke spánku.

O překvapení dané noci nebyla nouze, ihned v onom prvním snu se Robertovi totiž zjevila Marie, žena, jež mapovala právě jeho jubilejní stý obraz.

„Čemu vděčím za tuto nečekanou snovou návštěvu?“ oslovil takto Robert Marii.

„Přicházím k vám s naléhavou prosbou. Dnes oslavila své deváté narozeniny, shodou okolností, má jmenovkyně,“ oznámila mu jeho obrazová múza.

„To je přece potěšující,“ mínil Robert. „V čem tedy tkví ono smutné?“ vytušil z hlasu Marie jistý zármutek.

„Má jmenovkyně není zcela zdráva,“ uvedla vše na pravou míru Robertova obrazová múza.

„A jak bych jí mohl tedy býti nápomocen já?“

„Společnými silami se můžeme pokusiti vymýtiti ono zlo, co Marii sužuje,“ oznámila vážným tónem její jmenovkyně.

„Dobrá tedy, vydejme se za ní,“ souhlasil Robert.

Byla to zpočátku příjemná cesta, to když z Robertova ateliéru oba dospěli do snové nebeské říše. Robert ještě nikdy v životě neviděl tolik půvabných malebných domů pohromadě stejně jako tolik usměvavých lidských tváří. Jak však s Marií Nebe opouštěli a pozvolna se přemísťovali zpět na Zem, ono vyjmenované nebeské se postupně měnilo v jedno nevyzpytatelné pozemské; domy zde byly přítomné všelijaké a lidské tváře spíše než o veselosti vypovídaly o ustaranosti.

Netrvalo dlouho a společně vstoupili do jednoho z pozemských domů. Mariinu jmenovkyni nebylo těžké v něm najít, jako tolik jiných pozemšťanů i ona v tuto večerní hodinu spala ve své ložnici. Nebyla tam však sama, u jejího lůžka kdosi přebýval, nejednalo se však o žádného z členů rodiny.

„Á, to jsou k nám hosti!“ pravila osoba, zahalena do černého, když Roberta s Marií spatřila vcházet do místnosti.

Marie dotyčnou ihned poznala, byla jí smrtka Hebra, nechvalně proslulá tím, že pozemšťanům ztrpčovala život a parazitovala na jejich štěstí. A co bylo horší, tak i na jejich zdraví! Zároveň pro obyčejné smrtelníky představovala potíž v tom, že se jejich oku považovala za neviditelnou. Robert s Marií ji přesto viděti mohli, neboť se stále jednalo o snovou podobu.

„Co jste zač, že by také obyčejní smrtelníci?“ zeptala se s jistým podezřívavým despektem Hebra.

„Ano, svým způsobem ano,“ odvětila Marie. „A jsme tu proto, abychom ti domluvili, pokud možno po dobrém,“ doplnila svoji výpověď.

„Tak domluvit jste mi přišli? Oč tedy kráčí?“ zeptala se Hebra posměšně.

„Však ty to moc dobře víš,“ nenechala se Marie zmásti jejími slovy.

„Pokud snad očekáváš, že Marušku přestanu trápit, jsi na omylu. A žádný pozemský smrtelník mi v tom rozhodně nezabrání,“ dušovala se Hebra.

Marie hnedle statečně oponovala.

„Pochybuješ snad o mých schopnostech?“

Marie dala Hebře odvážně najevo, že jest tomu skutečně tak.

„Mileráda tě tedy o nich přesvědčím. Počítej však s tím, že to bude tuze bolestivé.“

Robert, jenž až doposud vše mlčky pozoroval, byl odhodlán poprvé se projevit a své múze z obrazu rozmluvit její současné počínání, Hebra ho však předstihla.

K velkému Robertovu překvapení však Hebra nedostála svých slov, kdo naopak pocítil palčivou bolest, byla právě ona sama. A Robert se záhy dovtípil, proč se tak nečekaně stalo, sama Marie jemu i Hebře na to podala srozumitelnou odpověď.

„Víš, Hebro, já nejsem zdaleka tak úplně lidským smrtelníkem.“

„A co… co tedy jsi?“ vydala namáhavě z úst Hebra, momentálně bolestivě se svíjející na zemi, kam ji usměrnila od Marie její vlastní odražená kletba.

„Jsem obrazovou múzou tohoto nadějného malíře, stojícího po mém boku a přišla jsem ti zvěstovat, že existovat se dá i jako mírumilovná nápomocná bytost.“

Hebra však téměř okamžitě zaprotestovala: „Leč mým posláním je ubližovat druhým a na tom se nic změnit nedá.“

„Možná dá.“ Marie nemarnila drahocenný čas a přistoupila k Hebře. Jediný dotyk v místě srdce postačil, aby u ní palčivá bolest, způsobená onou odraženou kletbou, ustala. Záhy se na Hebře začaly projevovat patřičné změny: černé ošacení se rázem začalo projasňovat a procitalo do omamné bílé záře. Nebylo pochyb o tom, že tu právě docházelo ke zrodu nového anděla, jenž měl radosti na rozdávání! A Mariina jmenovkyně to ihned pocítila, to když její ztrápený mučivý výraz v obličeji vystřídal jeden smysluplný, naplněný radostí a úsměvem.

„To jsem opravdu způsobila já?“ podivila se okamžitě Hebra svým novým schopnostem.

„Ano,“ přisvědčila Marie. „Jak se po tomto aktu plném něhy a sounáležitosti cítíš, Hebro?“

„Jako zcela vyměněná persona,“ uvedla s notnou dávkou obdivu, načež si při tom s údivem prohlížela své nové tělo.

„Jsem potěšena, že tě tvá proměna fascinuje a zároveň naplňuje láskou, Hebro,“ ocenila její slova Marie. „Přeji ti tedy, ať ti vydrží po celý tvůj vyměřený pozemský čas. A pokud snad o ni pochybuješ, pokus se o další pozitivní zázrak.

Hebra se od Marie nenechala dlouze pobízet a nově si vyhlídla stůl, na němž stála váza s povadlými květinami. To byla práce předchozí Hebry, otázkou tak zůstávalo, zdali ona nově zrozená dokáže napravit něco ze své někdejší existence.

A vskutku, nový zázrak na sebe nenechal dlouho čekat! Robert s Marií v úžasu pozorovali, jak pod vlivem Hebřina působení povadlé růže znovu vykvétají do krásy.

„To opravdu způsobily mé ruce?“ byla opětovně Hebra unešena ze své magické moci, jež dokázala uzdravovat.

„Ano, to vskutku dokázala tvá osobní proměna v laskavého anděla,“ potvrdila její domněnku s potěchou Marie.

A posléze to již nebyly pouze růže, co za přispění Hebry procitlo z temnoty. Následně se celá místnost prozářila do omračující krásy a vše, co v ní hýřilo temným smutkem, již neneslo jeho sebemenší známky! Hebře se její nová role viditelně zalíbila natolik, že již odmítala býti onou špatnou, za kterou ještě před malou chvílí platila.

„Je načase se rozloučit, Hebro. Nezbývá než ti popřát mnoho krásných okamžiků v tvé nové roli všudypřítomného přejícího anděla.“

Po tomto Mariině vyřčeném se ona a Robert vydali na zpáteční cestu, jejíž konečnou zastávkou se stal opět Robertův ateliér. Marie mu v něm popřála mnoho dalších tvůrčích úspěchů a jejich cesty se následně rozešly.

Robert zapochyboval, zdali to vše oné noci nebyl jen pouhý sen. Jaké ho však ráno po probuzení čekalo nečekané překvapení, to když pohlédl na svůj jubilejní stý obraz, kde pod portrétem Marie nalezl poděkování jak od ní a její jmenovkyně, tak i od samotné Hebry.

Robert učinil, co se v takové chvíli od něho očekávalo: opětovně se svému obrazu poklonil a zapěl na něj chválu. V ten okamžik se mu dostalo odměny: Marie se z obrazu na něj pousmála a jeho mysl rozněžnil její hlas plný něhy a lásky.

Robert tak prožil jedno z nejkrásnějších rán ve svém životě. Mariina náklonnost ho u srdce hřála pokaždé, když pohlédl na její portrét, a zároveň s tím ho inspirovala k obrazu novému, v pořadí sto prvému, jenž nazval Oslavou znovuvzkříšení. Vyobrazil na něj Marii, její jmenovkyní a napravenou Hebru a zároveň s tím si připomněl ono důležité, tedy že nic na světě není krásnějšího, než když se nejen lidé, ale také jejich múzy, společně navzájem mají rádi a respektují se. A to nejen v onom světě snovém, nýbrž i v onom reálném!

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář

Bonus číslo 3 – Třetí povídka Radovana Litevského

Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.

Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.

Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.

Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.

Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.

„Mohu si přisednouti? Děkuji.“

Albert byl tak pohroužený do svého trápení, že mu ušlo, že na lavičku vedle něj usedl cizí muž menší postavy, oděn do slušivého gala. Mohlo mu být tak okolo šedesáti.

„Copak vás trápí, vážený?“ nedalo to muži nezeptati se Alberta. Z jeho strany to ovšem nevyznělo nijak vlezle nýbrž vlídně. „Ludvík Anděl, jméno mé,“ představil se.

Alberta to přimělo zvednouti hlavu. „Albert… Albert Nosek,“ uvedl i on své jméno a nakonec přijal i stisk ruky.

„Těší mě, Alberte,“ pokračoval v načatém seznamovacím hovoru Ludvík. „Povíte mi, co je příčinou vašeho aktuálního smutnění? Třeba bych pro vaše trápení našel pochopení.“

Albert zpočátku váhal, zdali má o svých problémech muži referovat, přeci jen ho viděl vůbec poprvé v životě a tudíž ho neznal, čím více mu však hleděl do očí, tím jako by se stával povolnější.

„Přijměte můj hluboký obdiv, jak se vše snažíte statečně zvládat,“ ocenil následně Ludvík, že se mu byl Albert ochoten svěřiti ohledně svého trápení, načež si vzal i on slovo: „Rád bych vám však připomněl, že život každého obyčejného smrtelníka čas od času provází dílčí smůla. Proto zamrzí, když takový člověk jako vy, Alberte, právě pomýšlí na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon. To by Kláru a Evžena hluboce zamrzelo.“

„Moment, jak víte, že jsem právě myslel na sebevraždu? A odkud znáte mé rodiče?“ udivila Alberta aktuální mužova výpověď. Náhle začal pochybovat o tom, že se Ludvík s ním setkal zcela náhodně. „Kým jste doopravdy, Ludvíku?“ zeptal se dotyčného podezřívavě.

„Opravdu to chcete vědět?“

„Ano, opravdu o to stojím.“

Filip nestačil žasnout, čeho se právě stával svědkem. Ještě nikdy předtím v životě nic podobného neměl možnost spatřiti. Kde se vzala tu se vzala bílá křídla, jež Ludvíkovi nečekaně narostla a on se vznesl kousíček nad zem.

„Tak již víte, kdo vás to poctil návštěvou?“ zeptal se Ludvík poté, co se zase snesl vedle Alberta nazpět na lavičku a křídla byla ta tam.

„Vy… vy jste opravdový anděl?“ zeptal se překvapený Albert, načež mu došlo ještě jedno podstatné: s největší pravděpodobností byl svědkem onoho monumentálního výstupu pouze on sám, neboť nikdo z kolemjdoucích (a že jich nebylo málo!) neprojevil jako on známky údivu.

„Ano, a ne ledajaký, jsem přímo váš osobní strážný, proto mne máte možnost vidět osobně pouze vy a nikdo jiný,“ ohromil Ludvík opětovně Alberta a nerušeně pokračoval: „A nerad vás vidím smutného, proto bych byl velice rád, kdybyste získal nazpátek své ztracené štěstí.“

„Vy byste mi byl ochoten pomoci?“

„Co bych to jinak byl za anděla,“ opáčil dobrácky Ludvík, načež Alberta přiměl k ostražitosti.

A vskutku, netrvalo to ani minutu a na nedalekou zastávku dospěla autobusová linka s pořadovým číslem sedm. Albert, jakmile ono číslo zmerčil, si uvědomil ono magické spojení: sedmička znamená přeci štěstí! To však nebylo vše, Albertovu pozornost rovněž upoutala zajímavá reklama, jež se skvěla na daném autobuse, ohraničena právě andělskými křídly! Lákala zájemce na práci v jedné vyhlášené počítačové firmě. Albert ani na chvíli nezapochyboval o tom, že právě tato zjištění by mohla býti pro jeho budoucí život klíčová. Albert si proto ihned onen kontakt z autobusu poznamenal do diáře.

„Jste opravdu velice vnímavý pozorovatel, Alberte,“ pochválil svého pozemského svěřence Ludvík, načež se šel pozdravit se svojí andělskou kolegyní Hedvikou. Ta na cestě doprovázela plavovlasou ženu, jež s ní právě vystoupila z oné sedmičkové autobusové linky. Na rozdíl od Ludvíka Hedvice bylo okolo dvaceti let. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy a oděna byla do květované sukně. Albert onoho druhého anděla neměl možnost viděti, zato onu její pozemskou svěřenkyni ano. Jeho srdce se naplno rozbušilo, když se rozhodla usadit se na lavičce přímo vedle něj.

„Promiňte, máte tu volno?“ chtěla se ujistit plavovláska.

„Prosím,“ svolil bez protestů Albert.

Zpočátku tam oba dva mlčky vedle sebe posedávali a občas si vyměnili nějaký ten nesmělý pohled. A tak jejich strážní andělé byli nuceni nápomocně zasáhnouti.

„Co kdybyste si zkusila s oním mužem popovídat?“ vyzvala plavovlásku Hedvika.

„Myslíte? Vždyť ho ani pořádně neznám,“ obávala se oné výzvy.

„To tak pokaždé na počátku bývá,“ nacházela Hedvika pro svoji svěřenkyni pochopení, „nicméně nikdy není pozdě na navazování nových známostí.“

„Dobrá, když tak soudíte…“

„Co prosím?“ zpozorněl Albert.

„Ne, nic, jen… jen jsem se vám chtěla představit. Jmenuji se Alice.“

„Ach tak, těší mě, Albert.“

Oba si podali ruce na seznámení.

A opět nastala menší pauza v započaté konverzaci, kdy opětovně na pomoc přispěchali strážní andělé. Avšak nijak je to neobtěžovalo, přeci tu byli od toho, aby svým pozemským svěřencům vyhověli, kdykoliv bylo zapotřebí.

„Nestyďte se a otevřete se ohledně svého vlastního trápení zde přítomné Alici,“ nabádal Alberta Ludvík.

„Nestyďte se a pokračujte v započaté konverzaci s Albertem,“ domlouvala Alici Hedvika.

Oba se oněmi radami tedy začali řídit. První, kdo se ujal slova, byl Albert. Rozpovídal se o své lásce Marii, jež se s ním nečekaně rozešla kvůli malicherné maličkosti a rovněž neopomenul zmínit, že v nejbližších dnech možná přijde i o zaměstnání.

„Nicméně bych se rád přihlásil na konkurz onoho počítačového experta, jenž byl inzerován na autobuse, jímž jste přijela.“

„Tak tak, výborně Alberte,“ ocenil jeho současný přístup k životu Ludvík.

„Ale to by se z nás pak stali kolegové, kdyby vás přijali, já u oné společnosti totiž již pět let pracuji,“ překvapila svojí aktuální výpovědí Alberta Alice.

„Tak tak, výborně Alice,“ pochválila svoji svěřenkyni i Hedvika.

„No to je mi ale náhoda,“ neskrýval Albert údiv.

„To tedy je,“ přitakala souhlasně Alice.

„No řekněte drahá kolegyně, nejsou tito dva pozemšťané božští?“ poznamenal posléze Ludvík, když Albert záhy Alici navrhl, zdali by s ním nezašla posedět do nějaké té útulné kavárny, načež ta s tím bez ostychu a námitek souhlasila.

„Ano, máte pravdu, drahý kolego, nemohli jsme si vybrat lepší pozemskou partii,“ přisvědčila potěšeně Hedvika.

„Nuže, pojďme, drahá kolegyně, budeme oba dva následovati,“ vyzval následně Hedviku Ludvík.

Všichni čtyři, to jest dvě pozemské a dvě bytosti andělské, vydali se tedy vstříc lepším zítřkům, v nichž více nemělo býti místo pro smutnění, kde se naopak ono nové pozemské přátelství postupnými krůčky rodilo a ono andělské upevňovalo. I my se tedy inspirujme tímto příběhem, vyzvěme své strážné anděly a poprosme je o trochu té náklonnosti v nelehkých životních okamžicích, kdy tápáme v nejistotách a osud nám ukazuje svoji stinnou stránku. A pokud možno s nimi buďme zadobře.

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář

Bonus číslo 2 – Druhá povídka Radovana Litevského

Filip Churavý kulhavou chůzí kráčel nemocniční chodbou a plně dostával svému rodnému příjmení. Ono zranění se hojilo jen velmi pozvolna a navíc způsobovalo nepříjemnou bolest. Filip do chvíle, než se mu onen úraz stal, životem proplouval víceméně bez větších obtíží. Vlastnil prosperující firmu zabývající se výrobou kvalitní obuvi a oblečení. Válka tomu však chtěla, že Filip málem o ni přišel, a tak se musel zavázati, že svými výrobky zásobovati výhradně bude členy armády a velitelské složky, na úkor obyčejných obyvatel dané okupované země.

Filipovi nečinilo zase tak veliké potíže přizpůsobit se nové politicko-společenské situaci, předtím pochleboval režimu kapitalistickému, nyní to tedy pro změnu byl ten náležící onomu protektorátnímu. Dotyčný dobře věděl, jak jít s dobou a přitom nepřijít o dobré postavení mezi vyhlášenou společenskou smetánkou. Co na tom, že Filip musel na příkaz z vyšších míst propustit své stále zaměstnance a nahradit je levnější pracovní silou v podobě lidí, co jinak končili v pracovních táborech, hlavně že on sám netratil na důležitosti.

Filip tak nadále mohl navštěvovat honosné večírky a těšit se přízni těch nejpovolanějších z řad okupantů, zatímco ona levná síla pro něj dřela prakticky zadarmo za úplatu, že neskončí právě v oněch pracovních táborech, kde by jí hrozil buď hladomor či přímo jistá smrt, jež tu byla prakticky na denním pořádku.

Jenže pak se ve Filipově mysli hnulo svědomí, to když si se svojí partnerkou Magdou vyjeli na koních a stali se svědky masového vyvražďování nevinných civilistů. Až do tohoto okamžiku si Filip neuvědomoval hodnotu lidského života a posléze sám začal soucítit s těmi, co pro něj pracovali. Než však Filip stačil cokoliv podniknout, nešťastnou náhodou šlápl na granát, jenž mu málem utrhl nohu. Oné amputaci se vyhnul jen díky včasnému zásahu lékařů. Jiní ovšem takové štěstí neměli a v kalužích krve a mučivých bolestech byli posíláni na onen svět.

Jako by se proti Filipovi spikl samotný osud, sotva jen taktak utekl hrobníkovi z lopaty, ranila ho další zpráva a to o jeho partnerce, jíž na ulici jednou střelou popravil voják, jenž si ji údajně spletl s partyzánkou. Filipa tato zpráva hluboce zasáhla, stejně jako fakt, že jeho současným zaměstnancům může hrozit nebezpečí ze strany režimu, pokud nad nimi nebude dále držet ochranou ruku.

Filip náhle v sobě objevoval svoji druhou tvář chápajícího jedince, leč nevěděl, jak ji uplatnit navenek. Přeci jen na tom po zdravotní stránce nebyl tak dobře, aby se na vlastní oči mohl přesvědčit, že žádnému z jeho zaměstnanců nehrozí nebezpečí. Tak moc mu na nich náhle záleželo, uvědomoval si, že kdyby je neměl, neměl by již pro koho žít. Pravda, Filip se k nim povětšinou choval dosti arogantně, nyní však vše hodlal napraviti. K tomu však nutně potřeboval prostředníka, jenž by mu zprostředkoval setkání s Matyášem Brodským. Ten měl na starosti výrobu v závodě, kterému rádoby naoko šéfoval.

Filip, plný neklidu, jen stěží usínal. A když se mu to nakonec poštěstilo, nesnilo se mu právě lehce. Opětovně se mu připomněl onen masakr, jehož byl se svoji partnerkou svědkem. Ihned nato pak jakoby živě měl možnost spatřit, jak jeden z vojáků jednou jedinou střelou z pistole popravuje jeho Magdu, jež následně bezmocně nekompromisně padá k zemi.

„Ne, už dost, to už proboha stačí! TAK DOST UŽ!“ křičel ze spaní.

Jako by Filipa kdosi vyslyšel, neboť prostředí se po jeho naléhání rázem pozměnilo a on stanul na pro něj neznámém místě, posetém omamně vonícími květinami. A jak se záhy ukázalo, nebyl zde sám, naproti mu spěla zářící světelná bytost.

„Vítám vás, Filipe, jsem ráda, že vás mohu přivítat ve světě, jenž se jinak výhradně připomíná lidem již zesnulým.“

„Já… to já již zemřel?“ zhrozil se Filip.

„Nikoliv, vy stále můžete užívati si života, na rozdíl od vaší partnerky, jež na něj již nadobro ztratila nárok,“ oznámila světelná bytost.

„Cože, Magda se nachází přímo zde u vás?“ zeptal se s nadějí v hlase Filip. „A mohl bych ji vidět a případně si s ní i popovídat?“ naléhal.

„V onom prvotním bych vám mohla býti nápomocna, obávám se však, že váš druhý požadavek v tuto chvíli nelze splniti.“

Světelná bytost rukou naznačila ladný pohyb rukou a Filip záhy spatřil Magdu, jak o čemsi debatuje s jakýmsi mužem, oděným do taláru, v rozlehlé soudní síni, kde se nacházeli další lidé, sledující daný proces, jenž byl s jmenovanou veden. Právě se rozhodovalo o tom, kam Magda přijde, zdali do nebeské říše či naopak do oné nápravné, kam se posílali ti jedinci, jenž se za svého života nechovali příliš počestně a druhým nějakým způsobem ublížili.

Filip s Magdou soucítil a přál si jediné: aby se jeho někdejší partnerka dostala do oné bezstarostné říše nebeské. Ještě více si na Magdině případu uvědomil, jak špatný až doposud vedl život, kdy sice nikoho na životě přímo neohrozil, zato na druhých profitoval a parazitoval.

„Nezastávám názor, že jste, Filipe, vy či Magda, v duši do morku kosti zkažení jedinci, naopak jsem přesvědčena, že dokážete projevit soucit i nad jinými, osudem těžce zkoušenými,“ vzala si opět slovo světelná bytost, když onen záznam ze soudní síně, pod taktovkou její ruky, zase pominul.

Filip se nestačil k oné problematice ani pořádně vyjádřit a již ho očekával příchod jiné, dobře známé osoby.

„Matyáši, jste to opravdu vy?“

Nebylo pochyb o tom, že se skutečně jedná o muže, jenž se staral o provoz Filipovy továrny. Jako by ona světelná bytost uměla předem čísti myšlenky pozemšťanů, přišlo jmenovanému okamžitě na mysl, neboť právě s Matyášem si nutně potřeboval promluvit.

„Ponechám vám soukromí, abyste si vše v klidu vyříkali,“ oznámila světelná bytost a vzdálila se.

První, kdo se osmělil k hovoru, byl Matyáš, když se Filipa otázal: „Myslíte že je tohle všechno okolo nás skutečné, nebo se jedná pouze o snovou fikci?“

„Zastávám názor, že je zde přítomné obojí,“ mínil Filip, jemuž vše rovněž připadalo velice neobvyklé, zároveň s tím si však uvědomoval důležitost onoho nečekaného shledání.

To ještě více umocnil Matyáš, když následně uvedl: „Prý jste si se mnou potřeboval nutně promluvit. Alespoň tak mi to sdělila jedna z obyvatelek této nebeské říše. O co se tedy jedná?“

„Ač vám to možná vyzní dosti překvapivě, dělám si starosti o vaši budoucnost, Matyáši, stejně jako o naše zaměstnance. Nedávno jsem byl svědkem masové popravy nevinných civilistů a nerad bych dopustil, aby něco podobného postihlo nás všechny.“

„Ach tak,“ zareagoval Matyáš. „Mimo jiné, doneslo se ke mně ono nemilé o vaší partnerce, přijměte tedy moji hlubokou upřímnou soustrast.“

„Děkuji,“ vyjádřil se dojatě Filip. „A vy mi na oplátku zase prosím odpusťte, že rukou diktatury skonal Kryštof Válek, onen jednoruký stařík, k němuž jsem se nezachoval zrovna zdvořile, stejně jako k vám ostatním,“ doznával se posléze.

„Zbytečně si toto vyčítáte, Filipe, vy jste ho přece nezabil,“ měl pro něj Matyáš pochopení, „ba právě naopak, je důležité cenit si toho, že jste Kryštofovi dal možnost alespoň pracovat ve svém podniku a to i přes jeho zdravotní hendikep.“

„Mohl jsem ale udělat mnohem víc, říct těm diktátorským hyenám, aby ho nechaly na pokoji,“ nešetřil Filip sebekritikou. „Jenže já myslel jen a jen na sebe a druhými opovrhoval. Proto se ani nedivím, že mi život ukázal druhou stranu oné pomyslné mince.“ Na moment se odmlčel a pak pokračoval: „Tak rád bych vše nějak napravil a alespoň jednou se zachoval jako mírumilovný jedinec a ne jako pokrytec, jemuž na jiných nezáleží.“

„Já si o vás nemyslím, že jste pokrytec, když v sobě nyní objevujete mnoho dobrého,“ zastával názor Matyáš. „A za to si vás nesmírně vážím. Co byste tedy ode mě potřeboval? Rád vyhovím vaší případné žádosti, pokud to tedy bude v mé moci.“

„Nuže dobrá. Chci po vás, abyste vyhledal Hanse Steina a předal mu seznam všech pracovníků z naší továrny, s žádostí, ať nikoho z nich nepropouští, nenasazuje do bojů či je neposílá jako levnou pracovní sílu do pracovních táborů, kde by je dříve či později beztak čekala jistá smrt,“ žádal po Matyášovi Filip. „Uděláte to pro mě?“ chtěl být ujištěn.

„Rád bych, jenže jak mi zaručíte, že nás ten Stein nepodrazí? Kolují o něm různé zvěsti, jak je k těm, jenž jím pohrdají, nemilosrdný, takže jak já, pouhý dělník, ho přesvědčím o tom, aby nám zanechal jak práci ve vaší fabrice, tak nesáhl na životy,“ dělal si Matyáš oprávněné starosti.

„Onen seznam je chráněn mým vlastním podpisem a pečetidlem. Nic se vám ani nikomu z fabriky nestane, za to vám ručím,“ stál si za svým Filip.

„Kéž by vaše nynější slova byla posvěcena,“ dělal si i přes jeho ujištění starosti Matyáš.

A tu se o slovo znovu přihlásila ona světelná bytost, když se k ní donesla připomínka o vyšší nadpozemské distanci. „Pokud máte z případné schůzky, Matyáši, obavy, mohu za Hansem Steinem zajít osobně s vámi.“

„Kdybyste byla od té dobroty,“ poprosil Matyáš.

A tak se ona nevšední trojice, tedy Filip, Matyáš a světelná bytost, vydala na cestu. Ponejprv zavítala do Filipova rodného domu, kde vyzvedla potřebné dokumenty, a ihned poté pak do snů Hanse Steina. Ten si ve snění momentálně liboval ve svých nečistých válečných praktikách, ne však nadlouho, neboť je záhy vystřídala krutá válečná realita všedních dní. A tak vážený pan Stein byl svědkem něčeho podobného jako před ním Filip.

„Dost, to už stačí! PROBOHA UŽ DOST!“ křičel Hans obdobně jako Filip, načež i jeho ze spárů mučivých snů vysvobodila až ona světelná bytost, když je zdárně zažehnala. A následně ho oslovila: „Omluvám se za onu nemilou vsuvku, leč muselo z mé strany býti tak učiněno, aby vaše mysl procitla z falešných milníků této nelehké doby.“

„Co jste zač?“ zeptal se podezřívavě Hans, který z dané návštěvy byl stále překvapený. Což o to, ony dva muže poznával, onu zářící bytost však nikoliv.

„Pocházím z vyšší nebeské říše, kde své útočiště nacházejí lidé, jenž ukončí bytí na pozemském světě,“ pokusila se o rozumné vysvětlení světelná bytost. „Ne pokaždé se však oněm pozemským jedincům poštěstí, že se ocitnou v onom pověstném Ráji, to když se za svého pozemského života něčím proviní. A proto i vy uchopte osud do vlastních rukou, nepromarněte danou nabízející se šanci, dejte průchod své mírumilovné povaze a vyjděte vstříc přání těchto dvou pánů,“ doplnila svoji výpověď.

„O co konkrétního se má jednat?“

„Těší mne, že vám osud jiných není lhostejný,“ ocenila světelná bytost Hansův náhlý zájem o druhé a pak Matyáše vyzvala: „Prosím, podejte zprávu o tom, oč hodláte požádati.“

„Jedná se o tento seznam zaměstnanců továrny zde přítomného pana Churavého. Chceme po vás, abyste je všechny v ní i nadále nechal pracovati, se zárukou, že se ani jediný z nich nedostane do pracovních táborů či na popraviště. To vše alespoň po dobu, než se zde přítomný pan Churavý uzdraví ze svých zranění a bude opět mít nad všemi svými zaměstnanci plný dohled.“

„Odměnou vám za to bude, že i vy ve zdraví přečkáte zbytek války, pokud tedy ještě navíc mé maličkosti slíbíte, že odteď povedete lepší život, budete druhým nápomocnější a odsoudíte každý neuvážený válečný zločin,“ připomenula světelná bytost.
„Dobrá, slibuji, že těmto dvěma mužům v žádosti vyhovím a stanu se lepším člověkem,“ složil přísahu Hans, na něhož, obdobně jako na Filipa, emotivně zapůsobil onen masakr nevinných, jenž připomněla právě ona světelná bytost.

Památné to onehdy bylo shledání tří mužů a jedné nadpozemské bytosti. A i když válka ještě trvala tři dlouhá léta a přinesla mnoho dalších lidských obětí, stvrzený pakt oněch tří person překonal vše špatné a došel zaslouženému naplnění. Zázraky se zkrátka mohou díti i tam, kde by je obyčejný smrtelník neočekával. Kéž by jich sám život nabízel více k pozitivnímu užití. A proto buďme vděční za ony vzácné střípky nadpozemské lásky a přátelství a za jejich přispění doufejme v lepší zítřky. Neboť život končí až tehdy, když člověk ztratí víru v něco opravdového věřit.

 

Rubriky: City Means IV. - Město plné názorů | Napsat komentář