Trnité růží (30)

TRNITÉ RŮŽÍ (1-29) aneb Vladimírův pokus dát všemu sepsanému ucelenější řád

ČÁST I. – OSUD VERSUS LIDSTVO

Osud opět spřádá své nekalé plány a vyhrožuje lidstvu válkou a odvody, jimž se snaží vyhnouti mladík jménem Alfréd, jenž ve vedlejším kupé metra zahlédne pohlednou dívku, s níž by rád navázal kontakt. Osud je však mazanější a negativně zasáhne dříve, než Alfréd stačí onu dívku, jíž pojmenoval Anna Neznalová, oslovit, tím, že z nebes sešle směsici bomb a oba zahubí (1). Třetí světová válka je tak Osudem plně zahájena, avšak najdou se i tací, jíž jí dokáží alespoň částečně ovlivnit a to svým přičiněním. Mezi ony vyvolené se počítá Patricie Válková. Ta od zesnulé Elke, jež zahynula v jednom z lágrů, obdrží dar v podobě skřínky, z níž na požádání vystupuje srdce umožňující konat zázraky. A jeden takový Patricie skutečně učiní a to se svým otcem, jinak to významným vojenským důstojníkem, jakožto i s oním lágrem, jenž přemění v láskyplné sídlo (2). Osud je tak poprvé za daného celosvětového konfliktu, jenž sám vyvolal, obelstěn. Nevzdává se však a dále ve světě rozsévá své nenávistné zlo. O tom se na vlastní kůži přesvědčí jiná dívka a sice Anna Petronová. Ta má neustálé konflikty se svým otčímem. Osud však záhy prohrává podruhé, to když ona němá tvář, jíž Anna zachrání od jisté smrti, se dívky zastane a její zásluhou otčím nečekaně umírá. Spravedlnosti tak je podruhé učiněno za dost a to Osud dráždí. Ten totiž chtěl, aby Anna pod otčímovým vedením dál trpěla (3).

Lidé jako by využili možnosti konání zázraků, zároveň však jako by do nich zakomponovali i ono Osudem toliko spekulativní úmrtí. Své o tom ví jistá Pavlína Petrenková, která rovněž, jako předtím Patricie Válková, využije možnosti volby přání, a inspirována Annou Petronovou mazaně ukončí život svého nevěrného přítele Pavla Pavloviče (4). Osud se snaží horoucně narušit to, že se člověku dostává možností volby v nelehkých válečných časech a znovu se pokouší zjednat si v lidské říši respekt a upevnit svoji moc. Jeho novým objektem zájmu se stává Karel Pracný, jemuž vnukne myšlenku po pomstě a to za to, že mu bylo znemožněno získat vysněnou dívku. Osud může konečně slavit, Karel nejenže onu dívku nezíská, ale ještě nevědomky usmrtí svého nejlepšího přítele Kamila Fluberta (5). Není divu, že oni zesnulí jedinci poté touží po klidu alespoň po svém ukončení bytí na pozemském světě a pějí prosebné ódy směrem ke Světelné bytosti, aby v její přítomnosti nalezli toliko potřebný klid (6. I.), zatímco dosud živé tou dobou čeká noc plná bouří (6. II.), která jako by tíhla k oné Osudem nepříjemné zlovůli. Právě ono snění se stává manifestem proti nehostinnému Osudu, jenž lidstvu zasazuje další nemilé bolestné rány. Obdobně jako v případě Anny Petronové, tedy není nic jednoduššího než vzíti do ruky plátno a štětec a plně se oddat své inspirativní múze (6. III.). A kde si s malbou lidstvo nevystačí, okrášlí vše živá hudba, jenž dá opětovně alespoň trochu zapomenouti na Osudem páchané zlo ve světě. Své o tom vědí Anastázie, Lída, Ctibor či Jelena, jež svým hudebním umem dokáží rozdávat lásku druhým a tak alespoň částečně zlomit onen nepřející Osud, kdy nejen hudbou ale i jejím léčivým duchem dokáží nemožné (7).

Osud, jenž se cítí býti lidstvem ohrožen, tedy přitvrzuje, a zasazuje mu další krvavou ránu, tentokráte v podobě nočních náletů, aby tak upevnil svoji nadvládu nad světem a dokázal, že jenom on je pánem všeho živého. Ve válečném epicentru se shledávají dvě persóny: Naďa a Robert. První jmenovaná je ošetřovatelkou, druhý jmenovaný pacientem (8). Není proto divu, že si lidé, na něž čím dál více doléhá tíže válečné vřavy, v zaslaných dopisech navzájem sdělují, jak právě válka ono lidstvo devastuje a jak by bez ní bylo všem lépe. Mnohdy tak zbývají už jen vzpomínky na dobu, kdy světu nevládla, kdy lidé žili ve vzájemném míru (9. I.). A nejen to, jako by se ztrácela i svoboda projevů, kdy je téměř nemožné publikovat vlastní spisovatelské statě (9. II.)! Štěstí tedy že je prozatím možné alespoň zavítat do divadel a i v nich si vyslechnouti koncerty vážné hudby, při nichž se posluchači částečně dokáží odpoutat od současných smutečních dní (9. III.). Není divu, že se lidé znovu a znovu ptají, kde udělali onu osudovou chybu a z nouze za své přijímají zpovídaní se posvátných pobožným relikviím, když sám velký Osud je zradil a zasadil pomyslný nůž do zad (10. I.). Nejinak na tom je i Tomáš, vojenský zběh, kráčející po různých světových končinách, jenž na vlastní kůži zažívá rány zasazené právě oním nepřejícím Osudem, a zároveň při svých toulkách i hledající hlavní smysl svého bytí na tomto světě (10. II.).

Zdá se tedy, že sám Osud má vůči lidstvu konečně navrch, kdy sám potrápí Petra Brauna, jenž napjatě očekává odpověď od svých příbuzných. Ovšem i v tomto případě nečekaně zasáhne andělská postava mající lásku na rozdávání a právě ta znovu prolomí prokletí nehostinného Osudu (11). Ten se však rozhodně nemíní vzdáti. Provizorně se uchyluje k méně závažným činům, jako je lidské tápání v životě (12. I.), aby záhy vůči lidstvu znovu vyrukoval, v doufání, že se na blízku neobjeví další spásný anděl (12 II.). A tak noví branci chtě nechtě znovu musí rukovat a jejich rodiny a především milující milenky tak čekají další bezesné dny a noci vzájemného odloučení (12 III.). Většina odvedených vojáků a také myslitelů si tak nově pokládá onu dobře známou otázku: proč se zase musí díti ono bezpráví a bojovat (13. I.). A kde slova nepostačí, je vše opětovně vyjádřeno za pomocí psané poezie (13. II.). V ní zejména vyniká skutečný poutavý příběh o vlčáku Tomovi, jenž nedobrovolně podstupuje zdlouhavou cestu do svého rodného města za svojí paničkou a kdy vše končí šťastným happyendem (13 III.).

Osud se opět nedokáže smířit s tím, že byl v případě vlčáka Toma převezen a své nekalé plány tentokráte směřuje do míst, které nebyly válečným konfliktem doposud plně zasaženy. Jeho novým objektem zájmu se stává Selma Kocmanová a lidé, co nečekaně vstoupí do jejího života (14). Po částečném úspěchu, kdy jedna z postav umírá rukou vyšinuté cikánky, se Osud opět plně zaměřuje na aktéry válečného dění a zároveň s tím proklíná všechny anděly, jež by se hodlali stavět proti němu. Vinou Osudu musí v poušti nečekaně nouzově přistát Tobias Mauer. Ten se v ní setkává s obyvatelem z jiné planety nesoucí jméno Kryšpín. Oba spolu rozmlouvají o nástrahách dnešního světa a společně se pokoušejí vymanit z nehostinné pouště (15). Osud tak opět potěší, jak dokáže být krutý nejen k pozemskému obyvatelstvu, jenž si své zážitky opět výhradně sděluje skrze prostřednictvím poezie (16. I.) a prosí od oproštění od nehostinného pozemského života, s opětovným přáním, aby byl alespoň onen posmrtný k nim milostivý (16. II.) A ti co jsou rozhodnuti dále přežívat na své rodné planetě, se pak snaží míti alespoň částečnou radost z běžných činností, například z pěstění květin (16. III.) Není proto divu, že lidé, zklamaní současnou dobou, mnohem častěji než kdy dříve, unikají z neutěšitelné reality do víru fantazírování, jenž by naplnilo jejich tajná přání a vykoupilo je z ne zrovna pozitivně prožitých životů (17. I., II.).

Mezitím Osud připravuje svůj další mocný útok, do něhož vkládá veškeré své zlobné síly. Tentokrát se jeho objektem zájmu stávají Manfréd a jeho žena Anežka. Zpočátku se Osudu sice daří opětovně rozsévat zlo a zdá se, že se konečně stane plnohodnotným vítězem. Leč na scéně se znovu objevuje anděl, tentokráte onen v podobě zbožné Jany, na níž je Osud přeci jenom v konečné fázi krátký. A tak Manfréd s Anežkou nejsou nakonec popraveni, což by oběma hrozilo v případě, kdyby se Manfrédovi nepodařilo zachránit dceru významného vojenského důstojníka , ale zároveň se upevní i jejich láska (18).

Jako by se Osud na této příhodě stačil vyčerpat, jako by ho daná prohra totálně zlomila. Neboť svět začali ovládat tolik potřební andělé, jež se spojovali v boji právě proti onomu Osudu a tak svět začali tvořit konečně kýženě šťastným (19. I.). Páry, jejichž zamilovanost nenarušil dlouhodobě trvající válečný konflikt, si po letech opět padají do náručí a hladí své pramínky vlasů (19. II.), vzájemně si vyznávajíce lásku (19 III.). Společně doufají v lepší zítřky (20. I.) a zahajují tak novou etapu života – života naplněného pokud možno bez válečných příkoří, života prožitého ve vzájemném míru a sounáležitosti (20. II.). Života naplněného oboustrannou láskou (20. III.)

ČÁST II – OSUD VERSUS VLADIMÍR A TOM

Nehostinný Osud ovšem není činný pouze ve fantazii člověka ale i v ryze reálném životě, jenž prožívá. Proto je dobré upínati se i na něco hezkého, jak se záhy Vladimír a Tom mají možnost osobně přesvědčit, když opět spatřují pravé mochnické zázraky za přispění tamních vymožeností, jež dokáží vykouzlit úsměvy na tváři. K dobru lze připočísti i to, že se za pomocí alternativní medicíny někteří jedinci, pocházející nejen z Katalné Mochny, na něž Vladimír a Tom při svých potulkách Oborověnkou narážejí, úspěšně vyléčili ze svých závažných onemocnění. Ona poetika textu tak u Vladimíra opětovně kýženě sílí (21), kdy dotyčný přichází s povídkou o Kátě Cabanové, ženě, co má ten mocný dar napravovat křivdy a kázat lidem zmámených neštěstím o lásce a o onom protipólu – tedy štěstí (22). To se záhy dočká patřičné odezvy od ženy, co strádá, a jež Vladimírovi horoucně děkuje za ten krásný pozitivně laděný příběh, který právě vytvořil a nahlas přednesl. Jako by i on v sobě nesl něco z oné své Káti Cabanové, to když strádající doporučí navštívit zdejší Řád okolo Sylvie, jenž by mohl s jistotou pomoci nemocné dceři dané ženy. Ono dobro ve formě vykoupení se opět připomíná záhy, kdy Vladimír a Tom jsou svědky nového úkazu, kdy je preferována právě ona naděje. To když spatří muže, co byl rovněž obdarován něčím sobě niterním (23). Vladimíra toto inspiruje k sepsání povídky o Slavomírovi a Potřebném, jenž se nápomocně pokouší – i za přispění právě oněch darů – prvně jmenovaného vykoupit z nehostinné životní situace a dát mu zcela nový smysl (24). Právě toto má hluboký význam i pro Vladimíra, neboť se po dlouhá léta léčil pro duševní chorobu v podobě paranoidní schizofrenie a za pomocí lidí okolo Sylvie se úspěšně kompletně uzdravil, přičemž se mu oporou stalo rovněž i ono psaní (25). Na Vladimírovo přání se tedy i Tom pokouší sepsat aktuální ozdravnou báseň plnou naděje a vykoupení z jisté trýznivé životní situace (26), to když oba dospějí na mýtinu Svatého Andreje, která se stává pro místní obyvatele Katalné Mochny – a nejen je – posvátným poutním místem, což se ihned navenek projeví, kdy Vladimírovi na oplátku mýtina dodá něco, co je pro něj v životě důležité (25).

Jako by zase pozemský tvor – tedy člověk – měl nad nehostinným Osudem navrch – utvrzují se Vladimír a Tom, když se s nimi dá do řeči jeden místní starousedlík, jenž zavede řeč na ALAMANY a jejich výrobce Toma Wonga. Právě ony ALMANY dokáží oživit jinak skryté myšlenky uložené hluboko uvnitř lidského mozku a tak zhmotnit nenaplněné tužby v reálném světě (27). A Vladimíra jako by to povzbudilo a po sérii převážně smutných povídek a básní přichází konečně s úryvkem v podobě ryze pozitivního dopisu, kde se zmiňuje o jisté Martině, jež se úspěšně vyléčila ze zhoubné nemoci a opět se má čile k světu a rovněž má plno životních plánů – například odjet se svojí nejlepší kamarádkou do ciziny a tam se věnovat prodávání obrazů či úspěšně složit zkoušky na konzervatoř a poté se profesionálně oddat hudbě (28). Leč jaké je Tomovo rozčarování, když se posléze dozví o Martině onu nemilou pravdu o tom, jak se k ní sám Osud krutě zachoval. Stala se totiž obětí dopravní nehody, jíž zapříčinil nedbalý řidič. A tak Martina předčasně zemřela. Onen nedbalý řidič tak její smělé plány nakonec nadobro zhatil. Vladimír a Tom tak opětovně přemítají o nástrahách Osudu, přičemž zároveň s tím spekulují nad tolik diskutovaným životě po životě, jenž se k posmrtným chová výhradně pěkně a jenž je více nezatěžuje žádnými těžkými ránami a zkouškami (29). Vladimírovi to pak přeci jen nedá a vše souhrnně ještě jednou rekapituluje (30).

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (29)

Vladimír dopsal daný text a jeho obličej opětovně zahalil smutek. A mně ihned přichází na mysl: něco ho trápí.

„Ano Tome, tušíte správně, mám důvod být opět smutný,“ utvrzuje mě můj průvodce po okolí své rodné Katalné Mochny. „Pojďte, vydáme se zase na cestu,“ sděluje mi posléze hlasem, jímž mi dává najevo, že je pro něj velice přetěžké mluvit o konkrétních detailech. Nenaléhám tedy a poslušně ho následuji.

Tentokráte se při naší chůzi neřídíme žádnou značkou nýbrž křížkem, jenž je vyznačen nejen na lesních porostech. Ony obavy postupně nabývají na významu, když s Vladimírem cestou natrefíme na několik lidí v obdobném rozmaru. Co to jen může symbolizovat? Že by to souviselo přímo s onou Martinou, o níž mi Vladimír básnil? Ano, vím, že se mi zmínil o tom, že měla zhoubný nádor, lidem okolo Sylvie se jim ho, za přispění Winsternské kočky, podařilo ale úspěšně odstranit. A rovněž to, co mi o Martině Vladimír následně vylíčil, se neslo výhradně v pozitivním duchu.

Jenže oba dva ujdeme pouhých pár dalších kroků a opakuje se obdobná situace. Jenže v tomto případě nedojde pouze na oční výměnu, nýbrž onen manželský pár se s Vladimírem dává krátce do řeči. Ta se neomylně točí kolem Martiny. Zaslechnu cosi o jejím talentu, jež již nikdy nedojde naplnění a jak je nešťastné, že její účast již nikdy neokrášlí VELRAJSANOVSKÉ POSVÍCENÍ. Jako bych pomalu začal tušit, co se s Martinou stalo.

Mé tušení dochází reálného naplnění ve chvíli, kdy mě a Vladimíra onen křížek zavede na místo, kde je přítomen pomníček. Komu náleží, není těžké se dopátrati.

„Nyní Tome již víte, co bylo příčinou mého zvážnění. Martina si nezasloužila takto tragicky zemřít.“

A mě nezbývá než se Vladimíra zeptat: „A co zapříčinilo její smrt?“

„Jeden zbrklý řidič, který se zdejší silnici proháněl nepřiměřenou rychlostí,“ odpovídá mi Vladimír, jehož hlas neskrývá jistou pachuť zloby vůči danému viníkovi. „Bylo to pouhý týden po tom, co mi Martina zaslala dopis, jenž jsem před chvíli zpracoval po spisovatelské stránce a posléze vám ho přednesl.“

Nejen na Vladimíra ale i na mě opětovně doléhá tíže nehostinného života, to poté, co můj průvodce pokleká k pomníčku jinak sympatické mladinké dívky a na její posmrtnou počest zapálí svíčku. Ani já nehodlám zůstat nečinným a tak Vladimíra v jeho počínání napodobím.

„Toto se nikdy nemělo stát, Martina si zasloužila prožít dlouhý plnohodnotný život,“ svěřuje se mi posléze Vladimír.

„Jenže co s tím naděláte, když takto bylo osudem dokonáno,“ dovoluji si opatrně navázat.

„Pravda, onen osud, ona pomyslná složka, co rozhoduje nejen o lidském bytí – kdyby se s ní šlo normálně dohodnout. Leč to není možné,“ uvažuje nahlas Vladimír. „Člověk by klidně mohl přistoupit na takzvané povinné třinácté komnaty, které ho přímo neohrožují na životě, a za jejich splnění by mu právě osud mohl vyjít vstříc s něčím pěkným, co by ho potěšilo. Kdyby to tak bylo jen trochu možné,“ povzdechne si.

„Leč bohužel, tak tomu nebývá. Nešťastný, jinak čestný člověk mnohdy dál trpí, zatímco onomu nečetnému se od osudu dostane nových poct,“ vyjadřuji se k dané aktuální problematice.

„Tak alespoň doufejme, že někde kolem nás existuje onen posmrtný život, kde se zesnulým dostává onoho tolik potřebného kýženého štěstíčka a vámi jmenovaných pozitivních poct za ne zrovna šťastně prožité pozemské bytí.“

„Kdoví, třeba tomu tak opravdu nakonec je, přeci jenom o tom leccos vypovídají prožitky blízkosti smrti, jež se nesou vesměs v onom právě pozitivním duchu,“ navazuji na Vladimírovu řeč.

„Možná,“ přisvědčuje, „avšak škoda, že zatím nemáme plně ověřenou jistotu, že po tomto pozemském životě nás čeká vámi jmenovaný posmrtný po boku našich nejbližších. Bylo by to ale krásné. Tak hrozně rád bych se viděl se svými již zesnulými příbuznými.“

„Já také,“ ujímám se znovu slova, „zejména se svým dědou. Toho jsem měl moc rád, hodně mi pomohl zejména s učením odborných předmětů. Byl to opravdu moc hodný člověk, škoda, že již není mezi námi živými. Chybí mi.“

„Ano, vím, o tom jste se mi již několikráte zmiňoval,“ nachází pro mé tužby Vladimír pochopení. „Co zkusit znovu kontaktovat Alexandru Janovou a nechat si od ní vypracovat její pověstný Vantelbooklist, abyste s vaším dědou zůstal v kontaktu alespoň prostřednictvím fiktivních rozhovorů?“

„Ještě to zvážím.“

Od pomníčku Martiny se pak s Vladimírem vydáváme po silnici dále, obklopení z obou stran Oborověnkou a znovu přemítáme o životě a o osudu, přičemž můj průvodce rekapituluje dosud sepsané statě ze sbírky, jíž pojmenoval příznačně Trnité růží. Samozřejmě jak jinak než za přispění onoho nevyzpytatelného osudu, oné pomyslné neviditelné složky, jež lidský život dokáže učiniti jak šťastným a krásným, tak i zároveň nehostinným a problematickým.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (28)

Milý Vladimíre,

nesmírně mě potěšilo, že jsem Vás zastihla minulý týden v Podzemní rajonádě. Na naše společné shledání velice ráda vzpomínám, bylo to moc pěkné strávené odpoledne. Jen chci, abyste věděl, že mám pro Vaše názory pochopení. I já se doznávám, není jednoduché žíti v dnešní hektické době. Když lidstvo nesužují války či hladomor, zradí ho jeho vlastní zdraví. To vše je velice nemilé. Člověk by se na ono zlé však neměl příliš upínati a snažit se v životě nacházeti i ono pozitivní.

I já nějaký ten dlouhý čas na tom nebyla dobře, jak jsem Vám referovala. Sužoval mě zhoubný rakovinový nádor. Ale léčba nakonec dopadla dobře, štěstí že v našem rodném městě sídlí Winsternský rod řádu lebonských lidí. Jejich alternativní léčebné metody jsou vážně k nezaplacení. A co teprve ona posvátná Winsternská kočička, co umí z těla vytahovat právě ony rakovinové nádory a léčí následky vážných poranění. Ani nevíte jak jsem vděčna za svoji novou životní šanci.

V brzké době vyrážím se svojí kamarádkou Katkou, s níž jsem se seznámila právě v sídle Sylviina Řádu, kde probíhala má hospitalizace, znovu do oněch míst. Čeká nás tam výsadba LÉKORINEK. Vážím si toho, že tímto mohu pomoci těm, co strádají. Na daném místě s Katkou strávíme celý jeden měsíc. Už se nemohu dočkat. Pokud byste měl, Vladimíre, chuť a čas, můžete se připojit. Budu jenom ráda.

Po pěti letech zhoubného utrpení mohu konečně říci: cítím se dobře. Winsternský rod řádu lebonských lidí si tak nemohu vynachválit. Tím však nechci zcela odsoudit klasickou medicínu. I lékaři a doktoři se mi snažili pomoci, jak jen to bylo v jejich silách. Ale někdy se zkrátka nezadaří. I tak mám pochopení pro jejich náročné povolání a i jim zpětně děkuji za péči, jíž mi byli schopni poskytnout.

Jak z mých úst bylo již vyřčeno, můžeme se potkat u Sylviina Řádu. Pokud by se Vám to nehodilo, je ještě jedna možnost, jak se v nejbližší době sejít. Za čtrnáct dní bude mít Katka výstavu svých obrazů u Rudolfa Mantena v jeho kavárně Sanmantena. Vy, Váš syn i Vaše paní jste tímto srdečně zváni.

Právě ona malba mne poslední měsíce nesmírně pohltila. Je to opravdu vynikající rehabilitační terapie. Katka je zlatíčko. Učí mne malovat autoportréty či mne zasvěcuje do tajů krajin. Pokud se poštěstí, vyrazíme společně do Španělska, kde bychom měly prodávat právě ony obrazy, takže spojím dohromady užitečné s užitečným a zdokonalím se v angličtině. Nemáme tam ovšem v plánu pouze pracovat, ale i relaxovat. Vlastně již onen prodej obrazů s Katkou bereme za příjemně strávené chvíle, tak snad se poštěstí a žádná neočekávaná událost nás nezaskočí.

A ještě jednu novinku pro Vás, Vladimíre, mám. Příští rok ukončím studia na zdejším mochnickém gymnáziu a budu se pokoušet o zkoušky na pražskou konzervatoř. Prostě nechci zahodit těch devět let strávených studiem hry na hoboj v místní lidušce a nesmím opomenouti samozřejmě ani zpěv. A kdo ví, třeba se mi poštěstí, zkoušky úspěšně složím a v budoucnu se hudbě budu moci věnovat profesionálně. Samozřejmě mám připravený i záložní plán, kdyby to náhodou s onou konzervatoří nevyšlo a sice studium psychologie. I tak bych ale na hudbu nezanevřela, líbilo by se mi účinkovat v nějakém EC popovém uskupení, kde bych uplatnila jak onu hru na onen hoboj, tak i zpěv.

Jsem přesvědčena, že nejen já ale i vy jednoho dne dojdete svého uznání. Vím, není to jednoduché, neboť žijeme ve velice složité době, jež příliš nepřeje tvůrčím počinům obyčejných lidí. Vše je převýšeno touhou po zisku a pokud není zajištěna monstrózní reklama, vše snadno přichází vniveč. O tom se již několikrát přesvědčil jeden můj kamarád, jemuž se povedlo vydat sbírku poezie po dlouhých patnácti letech.

Doneslo se ke mně, že si dáváte schůzky s Tomem Patrickem, oním poděbradským rodákem. Prosím, pozdravujte ho ode mne. Je velice záslužné, že o naší Katalné Mochně podává zprávy okolnímu světu. Vím, Sylvie k Vašemu příteli měla v minulosti jisté výhrady, vše zlé ale bylo nakonec zapomenuto.

Každý jsme nějaký, i já občas mívám své nálady, ale pokaždé se je snažím nějakým způsobem překonat.

Opatrujte se tedy a já se budu těšit na naši novou schůzku.

ps: Byl byste tak laskav, Vladimíre, a zaslal mi něco málo ze svých spisovatelských prací?

Děkuji, Vaše Martina

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (27)

Dočetl jsem svoji báseň, pokud se to tak dá vůbec nazvat, a v mírných obavách očekávám Vladimírovu reakci.

„Není to špatné,“ svěřuje se mi, „možná by to ještě chtělo trošičku rozvést.“

„Přiznám se, že jsem počítal s jistými výhradami. Přeci jen nejsem tak zběhlý romanopisec jako vy,“ uznávám bez přetvářky.

„Však já se také nepovažuji za kdovíjakého dokonalého spisovatele,“ odpovídá Vladimír. „Ovšem kdysi, ve svém jinošském věku, jsem své povídky a básně bral strašně vážně a kdekoho jsem s nimi obtěžoval, nyní se ale smiřuji prostě s tím, že si budu psáti už jen tak čistě pro radost, jak jsem vám již prve referoval.“

„To je podle mě ale škoda, určitě by si vaše tvorba zasloužila oficiální uveřejnění.“
„Přiznejte se, zase jste ji někomu nabízel k pročtení, že se nemýlím?“ odhaduje zcela správně Vladimír a mě tudíž nezbývá nežli souhlasně přikývnouti. „A rovněž se zajisté nemýlím, když řeknu, že ze strany dotyčného nebyla přijata.

„Ano, i v tom máte naprostou pravdu,“ připouštím posmutněle.

„Rozumím a vy jste se toliko zasazoval o to, aby tomu bylo konečně naopak.“

„Někteří knižní nakladatelé zkrátka nemají pro vaše spisovatelské nadání pochopení a upínají se výhradně nikoliv na myšlenku námětu a jeho poslání nýbrž na jeho zpracování po čistě technické stránce textové.“

„Nikdy se nezavděčíte všem, Tome, pokaždé k vašemu textu někdo zaujme negativní stanovisko. Je proto zapotřebí se přes to nějak šetrně přenést a poučit se ze svých chyb.“

„Já vím, ale když mě to činí nemalé potíže,“ stěžuji si ihned Vladimírovi. „Tak rád bych vaši tvorbu předal i jiným lidem, aby si v ní mohli počíst.“

„Kdo protentokrát skončil ve vašich spárech?“

„Jistý Aleš Misař,“ svěřuji se Vladimírovi. „Nabízel jsem mu několik vašich povídek a básní ze sbírek Tygr nechce být agresivní a Mé magnetické pole, bohužel však bez kladné odezvy.“

„Tak to nechte být, jen byste se zbytečně trápil, kdybyste na to pořád měl dokola myslet,“ radí mi moudře.

„A vás to snad nermoutí?“

„Inu, to víte, že trošičku ano, ale na rozdíl od vás…“ Vladimír nestačí svoji myšlenku dokončit, neboť nás znenadání oslovuje jakýsi starý muž.

„Pokud máte nějaké ty nesplnitelné sny, doporučuji vám v naší Katalné Mochně navštíviti pana Toma Wonga.“

Ano, samozřejmě, dobrá rada, pomyslíme si ihned oba dva, tedy já a Vladimír. I my Toma Wonga osobně známe a víme o jeho proslulých ALMANÁCH, přístrojích, co umějí zhmotňovat myšlenky – jak po stránce dotykové tak i po té sluchové. Jenže problémem je má rozdvojená osobnost: Tom Patrick účinky ALMAN dokáže plně vnímat, zatímco Venda Hrdý nikoliv. A v tom lze právě spatřovat onen jistý paradox dvou lidských osobností, které ve skutečnosti náleží jedné a téže osobě.

„Když je tomu tak, jak jste mi to právě vylíčil, mladý muži, pak nezbývá nežli mezi vaším skutečným já a jeho alter egem pseudonymem učiniti jistý kompromis,“ radí mi starý muž, jehož totožnost mi je stále neznámá, načež se následně se mnou a Vladimírem loučí s přáním všeho dobrého.

„Arnošt Petrklíček, místní devadesátiletý starousedlík, co vyhrál souboj s vlastní myslí,“ informuje mě Vladimír.

„A o co se s ní vlastně přel?“ ptám se Vladimíra.

„Měl pocit,“ objasňuje mi Vladimír, „že je svatý muž a tudíž že oplývá zázračnou mocí, jejímž prostřednictvím dokáže měnit lidské osudy.“

„Tak to je velice problematický ale zároveň i záslužný post,“ podotýkám. „A jak se to u tohoto muže navenek projevovalo?“

„Arnošt prostě začal chodit mezi lidi a například jim tvrdil, že je zbaví všech neduhů tím, že jim vysvětí jejich dům.“

„A jak to nakonec dopadlo?“ táži se.

„Málem že vše neskončilo jednou velkou tragédií. Kdyby zavčas nedorazili hasiči, mohl celý dům vyhořet.“

„A dnes je již Arnošt v pohodě?“

„Ano, právě díky Tomu Wongovi a jeho ALMANÁM se své fóbie zbavil, avšak vedla k tomu dlouhá ozdravná cesta,“ podotýká Vladimír, načež se odhodlává k sepsání nové povídky. Usedáme tedy na volnou lavičku a já se tak opět plně nechávám vtáhnout do jeho vypravěčského umu. Umu, pro nějž většina nakladatelů dosud nenašla pochopení, avšak mě převelice imponuje.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář