Trnité růží (25)

„Zajímavá poezie. Klidně by ještě mohla pokračovati,“ zamýšlím se ihned nad Vladimírovým úryvkem.

„Já vím, avšak jak jsem vám sdělil již prve, rád nechávám na čtenáři, aby si vše další sám domyslel,“ svěřuje se mi opět takto Vladimír, načež pokračuje: „Na delší úryvky mi zkrátka, jak se říká, nezbývá dech a obsáhlým románům se striktně vyhýbám. Spíše si teď píši už jen tak čistě pro radost, smířil jsem se s tím, že ze mě nikdy nebude věhlasný spisovatel.“

Překvapuje mě toto nečekané Vladimírovo doznání, já totiž měl vždy zato, že jmenovaný chtěl svými díly oslovit co největší počet čtenářů.

„Ano, na počátku to byl takový můj nesplnitelný sen, postupem času jsem však od něj začal upouštět, a tak se nyní zpovídám výhradně pouze vám, Tome, a to mě naplňuje.“

Pozvolna spějeme k jednomu z dalších významných mochnických míst, jímž je mýtina Svatého Andreje, kde staneme tváří tvář posvátné sošce.

„Andrejovi za mnohé vděčím. Kdysi jsem onemocněl paranoidní schizofrenií. Léčba trvala několik dlouhých let a byla neúspěšná. Vše se zlepšilo poté, co se mě ujal právě Winsternský rodu řádu lebonských lidí a na jeho doporučení jsem poté zavítal právě na toto místo, abych si ono zdraví pojistil.“

„O tom jste se mi ještě nikdy nezmínil,“ překvapuje mě Vladimírova nynější výpověď.

„Až doposud jsem k tomu nenašel odvahu, avšak mýtina Svatého Andreje mě nyní o tom nutí hovořiti.“

Následně mě Vladimír poučuje, jak se to s onou místní legendu okolo mýtiny Svatého Andreje má. Daná posvátná soška může zájemci ochotně splnit jakékoliv přání, pokud jí bude uctívat a k tomu předvede svůj vlastní um. Vladimír proto neváhá a sošce nahlas předčítá jednu ze svých povídek.

Následně dochází k velice zajímavému úkazu. Mýtinou se rozezní skladba od skupiny ADIEMUS s názvem AMATE ADEA, což je jinak Vladimírova srdeční záležitost. Winsternský rod řádu lebonských lidí tedy o naší návštěvě mýtiny musí vědět, jinak si to nedokáži vysvětlit. Vladimír ovšem nezůstává dlužníkem a poté, co skladba odezní, se sošce Svatého Andreje pokloní a danou povídku následně vytrhne z bloku a uloží do truhly, která je pod ní umístěna. Jak se záhy mám možnost na vlastní oči přesvědčit, daná truhla rozhodně nezeje prázdnotou a ukrývá celou řadu dalších darů a prosebných a děkovných přání od poutníků. Dokonce obsahuje návštěvní knihu, jež je, jak se ihned utvrzuji, poté co do ní nahlédnu, zaplněna podpisy a vzkazy od spokojených žadatelů. Vladimír ani na moment nezaváhá a do návštěvní knihy přidává vlastní děkovný komentář, načež mě vzápětí ponouká: „Pokuste se i vy Svatému Andrejovi vyjeviti něco svého niterního osobního, po čem z celého srdce bezmezně toužíte.“

„A myslíte že mi to pomůže vyplnit dané přání?“ dávám na sobě znát jisté rozpaky.

„Jsem si jist, že ano,“ praví Vladimír, načež mi dodává potřebné sebevědomí. „Na oplátku však musíte sošce předvést svůj vlastní um,“ připomíná ono důležité.

To je ale dilema, přichází mi ihned na mysl. Když se tak na tím zamýšlím, co vlastně umím?

„Tak zkuste rovněž něco sepsati a pak to interpretovati sošce. Za pokus rozhodně nic nedáte,“ nabádá mě Vladimír.

„Myslíte?“ váhám neustále.

„Nebojte, soška Svatého Andreje má pro ty, co v něco věří, vždy pochopení,“ přesvědčuje mě horlivě Vladimír. „A kdyby se čirou náhodou přihodilo, že by vás odmítala vyslechnouti, tak v záloze máme ještě onen Winsternský rod řádu lebonských lidí,“ dodává.

Nakonec tedy Vladimírovi vyhovuji a beru si od něj blok a propisku. Společně usedáme před posvátnou sošku a já se odhodlávám sepsat svůj vlastní příběh formou básně, který pak před ní následně nahlas předčítám.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (24)

MUŽ A POTŘEBNÝ

Potřebný káže muži:

Toliko útrap prožil jsi Slavomíre

že to čísly vyčísliti nelze

mnoho soubojů podstoupil

abys kýžené štěstí vybojoval

 

Nabízím pomocnou ruku

buďto přijmi ji nebo odmítni

rozhodnutí nechávám čistě na tobě

jednej však prosím pohotově

 

Muž obratem reaguje:

Přijímám onu vřelou ručku

rád se jí nechám vésti

za zázrakem lepšího života

jenž by naplnil mé srdce

 

Toliko špatného jsem již zažil

že vydalo by to na objemný román

leč nechce se mi jej sepisovati

neboť v onen zázrak stále věřím

 

Potřebný káže muži:

Neztrácíš naději, chceš doufat

a tím si mě získáváš, Slavomíre

proto na oplátku věnuji tento dar

snad učiní tě konečně šťastným

 

Je jím kouzelná harfa

užívej ji dobře

Pokud budeš velebiti její hlas

povede tě na cestách za kýženým dobrem

 

Muž obratem reaguje:

Děkuji za projevenou náklonnost

já nesmírně vážím si jí

nechci však dlužníkem zůstati

a tak i ty z rukou mých přijmi toto skromné

průvodče můj předrahý

 

Je jím patička chleba

prostý to pokrm sedláků

žel vícero nemohu nabídnouti

neboť z chudých poměrů pocházím

 

Potřebný káže muži:

Jelikož projevil jsi velkorysost

přidávám k harfě moudrou radu:

Drž se jen skutečných přátel

a od nepoctivců ruce dávej pryč

Jen tak dojdeš toliko potřebného pokoje a míru v duši

 

Muž obratem reaguje:

Děkuji ti můj průvodče

za vše

Tvé rady beru si k srdci

jimi říditi se i nadále budu

Tvé dary uschovám

bez hanby a studu

 

dovětek:

Tak jest byla zaznamenána ona památná řeč

řeč dvou mužů

přičemž jeden z nich štěstí rozdával

a druhý jím byl obdařen

života si opět užívaje

tuze přešťasten

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (23)

Vladimír dopsal a nahlas přečetl svoji novou povídku, kterou dal, jak se říká, na takzvanou první dobrou.

„Omlouvám se, Tome, ale lépe to nešlo,“ obhajuje své snažení. Než mu však stačím odpovědět, ozve se nečekaný potlesk. Oba dva zpozorníme a okamžitě se zajímáme o to, kdo že to takto nečekaně zareagoval. Spatřujeme ženu se slzami v očích. Když s potleskem skončí, jde si s Vladimírem potřásti rukou.

„Děkuji vám za tak nádherná slova, ani nevíte, jak moc mě zahřála u srdce,“ svěřuje se žena, načež Vladimírovi nadále vroucně tiskne ruku, jako by on sám byl onou Káťou Cabanovou, jíž zcela náhodně právě stvořil. Toho ta nečekaná reakce dosti zaskočí, z jeho postoje je patrné, že něco podobného rozhodně nečekal.

„Tak vidíte, že jste se nakonec dočkal uznání. Ona poetika posluchače přeci jenom něčím přitahuje,“ šeptám do ucha Vladimírovi.

Následně se nám žena svěřuje, co jí k tomu vedlo. Sama má totiž nemocnou dceru, jíž již několik let svazuje nehostinná rakovina.

„Zkuste kontaktovat zdejší Winsternský rod řádku lebonských lidí, ten se své pacienty snaží uzdravovat ryze přírodní cestou za pomocí léčivých dotyků, vřelých slov a za přispění dostupné alternativní medicíny.“

Žena ožívá podruhé. Je na ní znát, jak moc ráda by své nemocné dceři pomohla, a tak se ihned Vladimíra táže, kde že onen Řád sídlí, že by se s ním okamžitě zkontaktovala. Vladimír rozhodně nezahálí a ochotně ženě, jež se mu představí jako Olga, podrobně vysvětluje cestu.

„Ještě jednou vám děkuji, jste opravdu zlatý člověk,“ nemůže si Olga Vladimíra vynachválit, načež záhy dochází i na polibek na tvář. Poté se s námi rozloučí a celá přešťastná se vydává po červené značce za lidmi okolo Sylvie.

„Tak jste toho sám byl svědkem. Když jste ve svých písemných statích upřednostnil onu poetiku, jaký to nakonec mělo ohlas,“ nedá mi to znovu připomenouti a i já Vladimírovi tak skláním poklonu.

„To nelze popříti,“ přitakává souhlasně Vladimír, avšak hned nato nemile připouští: „Nemělo by tomu však tak býti, Tome, zhoubné nemoci by neměly existovat a v jednom kuse vymítati lidstvo. Pokaždé, když se ke mně donese, že jim někdo podlehl, přepadne mě smutek.“

„Já vás v tomto přeci chápu,“ navazuji, „nicméně je zapotřebí na životě nacházeti i to dobré a pozitivní, jak by zajisté poznamenala ona terapeutka Helena,“ připomínám.
„Když na ni z vaší strany znovu přišla řeč, s onou Kateřinou, co rovněž pochází z Nymburka, se také ještě stále vídáte?“

„Abych se přiznal, tak již delší dobu ne. Avšak nikdy nezapomenu na ony schůzky s ní. V té době jsem na tom zrovna nebyl psychicky nejlépe, hodně mi ale pomohla a já si toho teď nesmírně cením.“
Vladimír se nad mými slovy okamžitě zamýšlí a pak praví: „Vidíte, tak to i já bych klidně mohl k někomu takto docházet na konzultace, třeba bych se pak příliš neupínal na ty celosvětové tragédie.“

„Jsem si jist, že by vám v tom mohl pomoci někdo z Řádu, vždyť za tu dobu, co mám možnost pobývat v Katalné Mochně, se na něj sneslo toliko superlativů.“

Sotva svoji domněnku vyslovím nahlas, již se mně a Vladimírovi Winsternský rod řádu lebonských lidí sám od sebe připomíná. Při potulce Oborověnkou nacházíme totiž osamocené kolo, na jehož zadním nosiči je přítomen pozoruhodný balíček. Je ovázán barevnou stuhou, do níž jsou zakomponovány růže a obálka. Já ani Vladimír nezkoumáme, co se ukrývá uvnitř balíčku, víme že by to z naší strany bylo nezdvořilé, pouze jen spekulujeme, co v něm může býti ukryto. I tak nám to s Vladimírem ale nedá a rozhodneme se vyčkati opodál, neboť jsme hrozně zvědaví, kdo se u kola nakonec objeví.

Zhruba po čtvrthodince se konečně dočkáváme. Ke kolu přichází asi tak šedesátiletý muž, jenž si neomylně stačí povšimnouti toho samého, čeho my. Muž si balíček se zájmem prohlíží a poté se rozhlíží kolem sebe. Když nikoho poblíž neshledává, bere do ruky obálku a vyjímá z ní jakýsi dopis. Jeho obsah já ani Vladimír neznáme, můžeme pouze nadále spekulovat, co že to obsahuje. Každopádně se musí jednat o niterní záležitost, neboť muž propuká v pláč, načež se záhy pomodlí a políbí kříž, který má ověšený kolem krku. K našemu překvapení muž balíček nevybaluje, pouze nad ním pokývá hlavou, jako by tušil, a zandavá jej společně s růží a dopisem do brašny, jež má přehozenou přes rameno. Pak normálně nasedá na kolo a uhání pryč.

„Co myslíte že tam asi bylo?“ táži se Vladimíra.

„Těžko říci, můžeme jen hádat,“ reaguje dotyčný pohotově na mou otázku, načež ho to vede k sepsání následné básně, kterou rovněž dává na první dobrou.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (22)

Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za to vše jsem ti nesmírně vděčen, Káťo Cabanová. Celá ulice jen vzkvétá, když jí prochází tvá maličkost. Lampy se samy od sebe zažehnou a celou ji ozáří. A lidé, co v ní přebývají, onen ojedinělý okamžik naplní úsměvy, láskou a porozuměním pro vše dobré na tomto světě. Není proto větší radosti, než s tebou sdílet pouliční lože, překrásná Káťo Cabanová.

Ne, to není žádné obehrané klišé, Káťo Cabanová, ty svojí náklonností jsi druhým velice prospěšná, neboť máš tak hřejivou zázračnou léčivou moc. Avšak já v tebe i v ní věřím tuze rád. A stejně tak veškerý lid, s nímž udržuješ posvátná pouta míru. Ano, kdysi světu vládly jen samé nepokoje a války, ale ty jsi tomuto bezpráví učinila přítrž a za to ti nezbývá být navěky věků vděčný. Vždyť právě války jsou tím nejhorším zvěrstvem a tvá maličkost je jednou provždy vymazala z povrchu zemského.

Ano, vidím to jako dnes, Káťo Cabanová, v jisté nejmenované zemi v oblasti Blízkého východu docházelo opakovaně k nepokojům a vládlo jí bezpráví, leč náhle jako by do ní zavítalo prozření. Prozření toho nejjemnějšího provedení. Diktátor, jenž utlačoval svůj lid, si do té doby vůči němu kladl jen samé nemístné požadavky, avšak jakmile jsi ho ladně uchopila za ruku, změnil náhle svá rozhodnutí a s tvým požehnáním začal kázat o sounáležitosti. Ano, vidím to stále živě, Káťo Cabanová. Tys do oné země zavítala na přání všech trpících a odcházela z ní jako světice a patronka onoho míru. Onen diktátor předtím jen rozkazoval, běsnil a doslova plival jed na své utlačované poddané, a pak ses na scéně objevila ty, ve své plné kráse světice, rozdala své srdce a náhle se počaly díti divy. Za to tě obdivuji a i nadále uctívám, Káťo Cabanová. Miluji tě a milovat nepřestanu, jak lidem v nouzi prospěšně sloužíš. Za to ti skláním hlubokou poklonu.

Svět je rázem hezčí, když mu vládne dobro. A touto lidskou vlastností oplýváš právě ty, Káťo Cabanová. A proto dovol, abych se i já stal tvým následovníkem. Vždyť pozemský život je jinak příliš krátký. A tak přijď, Káťo Cabanová, dnes o půlnoci k mému lůžku a zasvěť svému řemeslu. Já vím, že po tobě možná žádám nejspíše příliš, spanilá krásko všech krás světa. Prosím, neopouštěj mě, zůstaň věrně po mém boku a veď mě i nadále správnou cestou, cestou naplněnou právě onou láskou a toliko potřebným porozuměním.

Dnešním dnem slavím kulaté výročí. Děkuji, že jsi nezapomněla, Káťo Cabanová. Kéž by takových dívek, slečen či žen bylo na světě vícero. Ano, vím, nelze donekonečna setrvávat na jednom místě, je třeba vyjíti z příbytku do ulic a právě v nich hledati onu životní lásku a také tolik potřebné štěstí. A až se pak ona láska a ono štěstí promítnou do našich životů, budeme, mi lidé, vděčni za to, že existujeme, že jsme. A na oné cestě za šťastným životem a láskami budeš putovati společně s námi, ojedinělá Káťo Cabanová.

Uvědomuji si, jakou vládneš spanilou kouzelnou mocí, ctěná a všemi milovaná dívko, jak pečuješ o nemocné či životem zklamané. Připouštím, nemáš na tomto světě vždy jednoduchou úlohu, mírumilovná Káťo Cabanová. A přece, když slepí tápou v temnotách, neváháš k nim ochotně přispěchati a nabídnouti onu nápomocnou ruku. A pokud to jen trochu možné je, dokážeš vzkřísit i nemohoucí, takovou velkou mocí oplýváš, dívko spanilá. Jen málo jedinců ti nepodlehne, tam kde se objevíš, vše vykvétá do krásy krás tak, až z toho zrak přechází. Kam zavítáš, tam jako by do života vstoupilo slunce a prozářilo temnotu a šeď všedních fádních dní. Tam, kde se zjevíš, dostaví se nečekané radosti. Taková ve skutečnosti jsi, Káťo Cabanová a já tě za to rád mám.

Právě dnes se dožívám dalšího požehnaného kulatého výročí a na tom máš nesmírnou zásluhu opět ty, Káťo Cabanová. Bez tebe bych nebyl schopen dýchat, plnit si svá niterní přání, bez tebe bych byl naprostá nicka, člověk snadno zranitelný a polapitelný. Ale nejsem jím, neboť ty, patronko všech svatých a svatořečených, bdíš nade mnou.

Co samotným závěrem dodati? Snad jen, že jsi obdivuhodná persona, Káťo Cabanová. Vedle tvé maličkosti je mi ctí vždy být.

Prosím dej, ať se dožijeme, já i moje rodina, požehnaného věku a veď nás všechny ve správná životní rozhodnutí. Popřej nám do života jen to pěkné a ať je nám hezky na tomto světě. To si z celého srdce přeji já, Robert Pilný, tvůj věrný služebník, tvůj oddaný důvěrník.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář