1. Od Anděla přes nemilou mučivou nesnesitelnou trýzeň…

1. Od Anděla přes nemilou mučivou nesnesitelnou trýzeň až po vzájemné andělské a sesterské porozumění

Jak se někdy ty podzemní prostory mohou jevit až nezdravě tajemně! Právě nad tím momentálně dumala devatenáctiletá modrooká blondýna, upínající zraky ze soupravy metra na rozmanité výjevy graffit.

Bylo to pozdě večer prvního června roku dva tisíce devět a právě toto datum se pro Annu Pálavskou, onu ženu, stalo v mnohém zlomové. Podařilo se jí totiž završit, co si předsevzala. Co však bylo nejdůležitější, že Karel Koutecký na Anninu hru ochotně přistoupil, nechal se jí unášet až do samotného konce, a tak snažení pohledné blondýny nepřišlo vniveč.

Annu to hřálo u srdce: Karel již nepobýval sám ve svém skromně zařízeném bytě na Malé Straně a také jeho zdravotní stav se za ten zhruba půlrok nesmírně zlepšil. A co ještě bylo velice podstatné zmínit: že ony vzácné lémanské růže mu neuškodily, ale od mnohým obtíží mu naopak i pomohly.

I přes tyto pozitivní zprávy se však Anna zde v „podzemce“ necítila příliš bezpečně, i když název stanice, v níž měla vystupovat, zněl velice poeticky: ANDĚL. Jako by Anna neustále měla ten nepříjemný pocit, že je někým sledována. Ti tři mladíci po ní pořád pokukovali a jako by se jí snad i pochechtávali, měla ten nemilý dojem. Ovšem to mohla být pouhá Annina domněnka, leč i ta sehrávala své.

Konečně! Souprava metra zastavila ve stanici s oním poetickým názvem a Anna mohla vystoupit. Nebyla však jedinou. Oni tři mladíci učinili totéž, zatímco ti dva důchodci, co byli v soupravě metra přítomni navíc, pokračovali dál v jízdě. Pokud by Anna nyní vlastnila kouzelný prstýnek, s největší pravděpodobností by si přála opačnou volbu. Když se totiž o něco pozorněji předtím zadívala onomu muži a oné ženě, tedy oněm dvěma důchodcům, do tváří, vyčetla z nich pro sebe mnoho pozitivního, kdežto z tváří těch tří mladíků spíše vyzařovalo šibalství a nevyzpytatelnost. Toto druhé zjištění zajisté pro Annu nebylo příliš povzbudivé, stejně jako fakt, že zastávka metra, na níž společně s nimi vystoupila, jinak zela prázdnotou. Nyní to byla Anna a oni tři mladíci, kdo jí dělal společnost.

A pak náhle ti mladíci kolem Anny prošli a když tak činili, tak se na ni všichni tři škarohlídsky ušklíbli, kdežto jeden z nich utrousil nelichotivou poznámku na její oblečení a zbylí dva se tomu zasmáli. Anně se o něco více ulevilo, když zmizeli na schodech, které sloužily k výstupu ze stanice metra.

Anna si dávala načas, nechtělo se jí ještě vycházet nahoru po schodech – ne snad kvůli tomu, že by se i tady dole v podzemce cítila bezpečně, nýbrž právě kvůli oněm třem mladíkům. Co kdyby tam na ni nahoře čekali a hodlali s ní navázat hovor?

Anně zkrátka ti tři byli nesympatičtí a něco jí našeptávalo, že bude nejlepší, když se zde dole o nějakou tu minutku zdrží. Jak se ale zabavit, když vám ani v těchto podzemních prostorách není zrovna dvakrát příjemně, jste tu sama a kolem vás žádná lidská duše?

Jediným možným východiskem, jak z neutěšitelných pocitů alespoň částečně vybřednouti, se pro Annu staly mandaly. Právě ty zdobily její ošacení a právě jim se zjevně pochechtávali ti tři mladíci.

Anně se poštěstilo několik mandal nalézti ve své brašně. Zasedla tedy na lavičku a jednu po druhé si začala prohlížet, aby si tak ukrátila dlouhou chvíli. A v ten moment se její tváře rozzářily úsměvem, ty mandaly byly tak překrásné. A co Annu těšilo ze všeho nejvíce, že náležely přímo Karlovi. Dané mandaly se vyznačovaly pestrostí a Karel jim navíc dokázal vtisknout tolik potřebný život. To pak v praxi znamenalo, že se nenechal unášet pouze předkreslenými tvary obrazců, ale také vytvářel své vlastní; obzvláště ty delfíny se mu podařilo náležitě vystihnout.

Po zhruba čtvrt hodině Anna usoudila, že je načase jít, proto zandala mandaly nazpět do brašny a rozhodla se vydat ze stanice metra po schodech nahoru. Šlo se jí o něco volněji, již nepociťovala takový strach jako předtím, kdy se její modré pomněnkové oči střetly s těmi nevyzpytatelnými náležícími těm třem mladíkům.

Avšak…

Anně zbývalo pět posledních schodů, když v tom pocítila prudkou palčivou bolest a náhle se jí před očima zamlžilo. Svět pro ni jako by potemněl. A když znovu nabyla vědomí, tak se jí ona palčivá bolest v oblasti temene hlavy znovu připomněla stejně jako ty podivné graffitové malůvky na zdech. Při pozornějším prozkoumávání však Anna postupně dospívala k názoru, že tohle není ona stanice metra. Anna se sotva pohnula a už byla nucena vyhýbat se střepům. Jenže to nebyla jediná překážka, tou největší se ukázal fakt, že Anna neměla vůbec ponětí, kde se to vlastně nachází! Dané místo nepoznávala a rozhodně se jí nezamlouvalo. Bylo to velice nehostinné místo, nikde žádná okna, jen pouhopouhá jedna lampička danou místnost osvětlovala.

A pak si Anna povšimla dveří. Opatrně se k nim vydala a pečlivě při tom vážila kroky, ovšem když vzala za kliku, zjistila, že jsou uzamčené.

Náhle se odkudsi ozvalo: „Tak už jsi se probrala, kočko?“

Anně se naplno rozbušilo srdce, nikoho totiž neviděla. Odkud k ní ten tajemný hlas jen promlouval? Náležel snad duchovi, nebo že by se tu v místnosti ukrýval ještě kdosi další?

„Co ode mne chcete? Co jste zač?“ začala roztěkaně vyzvídat Anna.

Namísto odpovědi ji však ze všech stran oslepilo nepříjemné prudké světlo.

„Dost, to už stačí! Prosím, dost!“

Jenže světlo nepolevovalo, právě naopak, nabíralo na čím dál větší intenzitě!

„Prosím, už s tím přestaňte!“ Anna pro tu pronikavou záři byla nucena padnout na zem a tam si dál zakrývat oči. Až pak nápor světla konečně polevil.

„Tak jak se ti tahle hra líbí, kočičko?“ připomněl se znovu čísi počítačově upravený hlas.

„Proč tohle děláte?“ Anna se pomalu sbírala ze země. Popravdě nevěděla, co si o tom všem má myslet. Neznala pravou příčinu, proč se ocitla na tomto nehostinném místě, jen jedno věděla jistě: nejednalo se o žádný sen, bludy ani halucinace!

Anna se snažila zachovat klid a proto se znovu zadívala na dveře. Pochopila, že skrze ně pravděpodobně vede jediná možná cesta za svobodou. Anna se k nim opět vydala a pak obdobně lomcovala všemožně s klikou, leč zřejmě marně. Dveře zkrátka nešly otevřít. Anna tedy vzdala snažení a sesunula se k zemi do změti všemožného harampádí a nečistoty.

Netrvalo to však dlouho a ve dveřích zčistajasna zachrastil zámek, načež je kdosi pomaličku otevíral. Anna od nich proto začala ustupovat a s napětím očekávala, kdo za ní sem do místnosti vstoupí.

Ten někdo si dával buďto načas, nebo vězněné umožňoval odchod.

Anně se nechtělo riskovat, ovšem když se dobrých deset minut nic nedělo, rozhodla se konečně jednat. Jenže když už dospěla na pomyslný práh dveří, zažila jednu z dalších krušných chvilek, neboť tajemný trýznitel do místnosti náhle vpadl a do Anny surově strčil, takže ta zavrávorala a znovu se pohroužila na zem.

Nyní již Anna nebyla schopná slov. Dotyčný se prezentoval maskou klauna a jeho celková výstroj čítala koženou bundu, kožené kalhoty a kolečkové brusle namísto bot, načež pravá ruka výbojně svírala hokejku.

„Kdo… kdo jste? Co… co po mne chcete?“

Dotyčný tentokrát nepromluvil, místo toho ve vzduchu zahrozil hokejkou. Anna se teď po zemi doslova plazila od dotyčného po čtyřech a nevěděla, co si počít. Nakonec se přeci jen vzchopila a odhodlala k výpadku. S trochou štěstí se jí podařilo z místnosti vyběhnout ven, přičemž hokejka jí jen olízla vlasy.

Jenže co dál? Teď to byla pro změnu jakási hala, v níž se Anna ocitla. A ta hala, jak si Anna zběžně povšimla, zela dočista prázdnotou. Ovšem na údivy nebyla zrovna ta nejpříhodnější doba. Sotva se Anna vzpamatovala z nového prostředí, už ji neznámý trýznitel pobízel k novému útěku. Anna tentokrát jeho hokejce po pár spěšných krocích podlehla a bolestivě se svezla k zemi. Neznámý v masce klauna neváhal a znovu se rozmáchl hokejkou, načež jí pak všemožně bušil kolem Anny, to jak ji ze všech stran začal na kolečkových bruslích objíždět.

„Prosím, dost, to už stačí!“ křičela Anna a na zemi se doslova svíjela v klubíčku jako ta největší hromádka neštěstí. A vzápětí pocítila, jak ji cosi švihlo přes zadek.

„Tak vstávej, kočko, přestaň se mi tady válet,“ poroučel Anně neznámý v masce klauna tím samým elektronicky upraveným hlasem.

Anně upřímně řečeno něco takového jako bylo vstávání činilo obtíže. Celé tělo ji bolelo a také z nastalé situace byla pořád značně vyjevená. Nelze se divit, když na vás někdo v jednom kuse útočí – nejen slovně, ale i fyzicky!

„To ti to ale trvalo,“ mínil neznámý v masce klauna. „A teď zase přede mnou padni na kolena.“

Anna se pod tíhou hokejky opět bolestivě sesunula k zemi.

„A teď zase vstaň!“ poručil přísně neznámý v masce klauna. „Tak dělej!“

„Prosím, nechte mne odejít,“ škemrala doslova Anna.

„Něco jsem ti snad poručil, číčo!“ pohrozil neznámý v masce klauna hokejkou, kterou se opět nebezpečně rozcvičoval ve vzduchu. „Tak dělej, sakra!“

Anna neznámému v masce klauna tedy se značnými obtížemi vyhověla.

„A teď přede mnou zase poklekni, čičinko!“ naléhal neznámý v masce klauna. „Tak dělej, děvko!“

Anně tentokrát byla uštědřena rána hokejkou do hlavy tak intenzivní, že po ní ztratila vědomí, a když znovu přišla k sobě, byla rukama připoutána k tyčkám hokejové branky. Kdosi jí popleskával po tvářích a Anna z hrůzou zjistila, že je to ten samý trýznitel.

„Tak už jsi nabyla vědomí, čičinko?“ oslovil znovu Annu. „Tak fajn, zahrajeme si spolu novou hru.“

Anna sotva stačila zaregistrovat, že se nachází v oné hale, když na pravém loktu záhy pocítila prudkou palčivou bolest.

„To bylo jen tak na rozcvičku,“ poznamenal neznámý v masce klauna.

Znovu se chopil hokejky a vyslal na Annu jeden z dalších puků. Ten ji naštěstí minul úplně.

„Smůla, ale ještě před sebou máme na sto dalších pokusů,“ řekl neznámý v masce klauna, načež se napřahoval k novým úderům.

„Ne, prosím, ne!“ vykřikla Anna, když zmerčila, k čemu se její trýznitel odhodlává.

„Ale ano, čičinko, ale ano,“ mínil neznámý v masce klauna a puk skutečně vyslal. Ten tentokrát neminul svůj cíl a Anna znovu zaúpěla bolestí, to jak jím dostala přímý zásah do pravého kolene.

Záhy se trýznitel neštítil vyslat tři puky naráz po sobě, takže Anna opět bolestivě zaúpěla: „DOST, TAK DOST!“

Neznámý v masce klauna jako by Anninu připomínku náhle vyslyšel. Odložil hokejku a přispěchal k ní na kolečkových bruslích, načež na nich několikrát objel branku, k níž byla Anna stále připoutána.

„Něco ti ukážu, číčo,“ poznamenal tím samým elektronicky upraveným hlasem, čímž jen dával najevo, že nehodlá býti prozrazen. Ovšem i tak, to, co před Annu předložil, ho více než vystihovalo. Dle oněch fotografií si neznámý v masce klauna liboval v krutostech a zvrhlostech zároveň. Všechny ty ženy na nich byly zohyzděny k nepoznání. Anně se při pohledu na ně dělalo špatně od žaludku a obávala se nejhoršího: že skončí podobně!

„Konec přestávky,“ oznámil neznámý v masce klauna a fotografie mučených žen před Annou pečlivě rozprostřel. Znovu se chopil hokejky.

„Ne, prosím, už ne!“ vykřikla Anna, když zpozorovala, co se neznámý v masce klauna chystá učinit. Ten však rukou naznačil, aby Anna byla zticha a hned nato vyslal nové puky. Anna tak pocítila dvojí bolest v oblasti hrudníku a trojí v místě břicha. A pak si již zase na nic nevzpomínala, neboť upadla do mdlob. K sobě přišla až poté, co na jazyku pocítila cosi opravdu odporného.

„Není to moc chutné, co říkáš, čičinko?“ připomněl se opět Anně neznámý v masce klauna, kterou neodložil ani nyní. Anně chvíli trvalo, než si na vše rozpomenula. Dál byla připoutána k brance a celé tělo ji nepopsatelně bolelo.

„Prosím, pusťte mě,“ prosila žadoníce.

„Jak je libo.“

Anna ovšem záhy pochopila, že trýznitel tak učinil pouze na základě nové zábavy. Anna sice měla ruce volné, zato pro změnu nohy stále svázané, takže sotva teď byla schopná nějakého kloudného pohybu natož útěku.

„Jen se přede mnou hezky plaz, čičinko,“ poručil jí neznámý v masce klauna. „Tak plaz se, děvko! Chci vidět, jak přede mnou lížeš podlahu!“

Anna učinila, oč ji trýznitel požádal, tedy až na ono „lízání podlahy“.

„Je čas na nový mač.“

Jakmile toto Anna z úst trýznitele zaslechla, přepadl ji znovu nepopsatelný strach, nové rány by už jen stěží dokázala ustát. Jenže neznámý v masce klauna na něco takového nebral pražádný ohled a jak se tak Anna plazila po zemi, zaslechla známé zvuky hokejky bušící o zem. Anna se v duchu modlila, aby zůstalo pouze u oněch cvičných manévrů, ovšem jakmile ji stihla první rána přímo do brady, tušila, že se jí přání nevyplní. A jak se záhy ukázalo, tak trýzniteli to nestačilo a tak následovaly další a další rány hokejkou, které Annu ochromily a ona tak opětovně ztratila vědomí…

„Sláva, už otevírá oči.“

Anna vnímala ten hlas tak napůl a popravdě jí přišel přirozenější než jeden z těch předchozích, co zněl až příliš démonicky a na poslech tak byl nevábně nelidský. Tento se však naopak vyznačoval lidskou normálností a dala se z něj vycítit naděje. Prostředí, do něhož Anna procitla, jí zpočátku nic neříkalo. V jednom však Anna měla jasno: toto nebyla hala a před ní se neskláněl nikdo v masce klauna a v koženém obleku, nýbrž přirozená mužská tvář mající na sobě bílý plášť.

„Kde.. kde to jsem?“ otázala se opatrně Anna.

„V nemocnici,“ odvětil bělovlasý brýlatý muž v bílém plášti.

„Vy… vy jste te… tedy do… doktor?“

„Ano, jsem.“

„A to… tohle je te… tedy váž… vážně nemoc… nemocnice?“ chtěla si být jistá Anna.

„Ano, je,“ odpověděl doktor.

„Tak… takže jsem zpá… zpátky na Ze… Zemi?“

„Ano, Anno, vítám vás opět mezi námi pozemšťany,“ přitakal vlídně doktor.

A pak náhle…

„Slečna se již probudila? To bych jí mohl položit několik otázek.“

To se k Annině lóži pro změnu přihnal černovlasý muž bez brýlí zato s knírem pod nosem, mající na sobě dlouhý černý plášť.

„Teď na to není vhodná chvíle, právě se probudila a také sotva mluví,“ usměrňoval jeho počínání doktor, neboť se Anna toho nečekaného výpadku tuze zalekla.

„Ale já…“

„An… Andrejko.“

Skutečně, Anna měla dojem, jako by v místnosti zahlédla svou sestru, a nezmýlila se. Oslovená, na oko podobná Anně, se právě zvedala ze židle a spěchala k její lóži.

„Anno, jak ti je? Měla jsem o tebe takový strach.“

„Ach, An… Andreo, jse… jsem rá.. ráda, že… že jsi ta… tady u mě.“

„Tak už bych si tady se slečnou mohl promluvit?“

„Přijďte později, vždyť vidíte, že sotva komunikuje,“ mínil doktor. „Nebojte se, ona vám z lůžka neuteče, nyní ale potřebuje výhradně klid.

„A já? Mohu tu u ní zůstat?“ Alespoň na chvíli,“ poprosila Annina sestra, když onen černovlasý muž odešel. Doktor byl na vážkách, když se ale i k němu doneslo naléhavé „An…Andrej… Andrejko“, svolil k tomu, že smí Andrea setrvat.

Právě ta byla Anně v těchto jejích nelehkých chvílích nesmírnou oporou. Když se Anna něco pokoušela říci, trpělivě jí Andrea naslouchala, a když Anna chtěla, aby ji sestra vzala za ruku, tak ta vyhověla tomuto přání.

A nejinak tomu bylo o měsíc později i v domácím prostředí, kdy se Andrea o svou sestru starala, jak nejlépe dovedla.

„Je tu tak krásně,“ řekla Anna.

„Ano, to je,“ přitakala souhlasně Andrea.

„A jak vidno, tak růžím, které jsi mi přinesla, zdejší půda opravdu svědčí,“ poznamenala Anna.

„Ano,“ odpovídala Andrea, „stejně jako těm ostatním rostlinám.“

Obě dvě sestry seděly ve stavbě o tvaru jehlanu, jedly chleba z pravé domácí pekárny a kochaly se nádherami zahrady. Byla to pestrá přehlídka rostlin: od růží přes narcisy, pelargonie, sněženky až po exotické palmy, přičemž místní česká půda jako by nerozlišovala mezi ročními obdobími a onou exotikou. Jako by zdejší půda byla naopak nakloněna všemu novému i netradičnímu, co svět může nabídnout.

Katalná Mochna, tak se jmenovalo ono město ležící ve středních Čechách, kde se meze „magičnosti“ nekladly. A proto Anna a Andrea, ony dvě sestry, neposedávaly v tradičním altánku, nýbrž ve stavbě, co připomínala průhlednou pyramidu. Dle očitých zvěstí a vědeckých výzkumů totiž právě pyramidové stavby dokázaly v člověku probouzet dobré smysly a zapuzovat ty zlé, což se zejména osvědčovalo u vězňů, jak Anna poinformovala svou sestru. Co se pak týkalo samotného domu, tak ten Anna nechala kompletně vysvětit, z obav před zlými duchy, jejichž přítomnost zde kdysi vnímala.

To Andrea, oproti sestře, pobývala v nedalekých Poděbradech, kde rovněž vlastnila rodinný dům, ovšem bez zásahu světících praktik. Na zahradě pak měla altánek namísto pyramidové stavby a vedle něj pár vyvolených rostlinek poplatné ročnímu období. A právě tyto dva protichůdné světy, tedy ten bez příměsi magie a onen naopak magií prodchnutý, byly častým sporem těchto dvou sester.

„Takže je ti už vážně lépe?“

„Ano, je.“

„Doktoři tvé uzdravení považovali doslova za zázrak.“

„Já sama jsem jeden takový prožila,“ pochlubila se Anna náhle sestře.

„O čem to teď mluvíš?“ zpozorněla Andrea.

„O prožitku blízkosti smrti.“

„Co prosím?“

Anna začala Andree líčit: „Opravdu jsem byla tam na druhém břehu a mluvila s postavou ze světla, a ta mi řekla, že ještě nepřišel můj čas, že se mám vrátit a nadále pokračovat v tom, co dělám, tedy abych byla nápomocná druhým.“

„O tom jsi mi nic ale předtím neřekla.“

„Zdráhala jsem se.“

„Donesu ještě čaj,“ nabídla se Andrea, vstala a zcela zadumána nad tím, co jí sestra právě pověděla, opouštěla pyramidovou stavbu. A jak tak šla směrem k domu, zaslechla zvonek.

„Dobrý den, bydlí tady prosím Anna Pálavská?“

„Copak jí chcete?“ vyslovila to Andrea poněkud nerudně, neboť ji ten hlas vyrušil z rozjímání.

„Promiňte, jen bych se vaší sestry ještě na něco rád zeptal.“

„A čeho konkrétního by se to mělo týkat?“ dávala na sobě Andrea přeci jenom znát pochybnosti, neboť u branky postával ten samý muž, co byl přítomen v nemocnici.

„Ještě bych vaší sestře rád položil několik otázek ohledně toho nemilého incidentu, co jí postihl.“

Andrea neodpověděla hned, dobře zvažovala, co muži řekne. „Promiňte, ale Anně není dobře. Leží a nepřijímá žádné návštěvy,“ vymluvila se nakonec.

„Dobrá, když je to tak, stavím se jindy.“ Načež muž zase odešel.

Andrea doufala, že se tím všechno vyřeší, jenže…

„Kdo to byl?“

Andrea se otočila a za zády měla svou sestru.

„Zaslechla jsem zvonek.“

„Ach tak…“ Andrea se nakonec přeci jen rozhodla, že nebude Anně lhát. „Byl tu ten policista, co se za tebou stavoval v nemocnici, já ho ale poslala pryč.“

Obě sestry si poté dlouze pohlédly do očí.

„Udělala jsem snad něco špatně?“

„Ne, učinila jsi správně,“ mínila Anna. „Ta postava ze světla mi doporučila klid,“ dodala.

„Postava ze světla?“ zopakovala v mírných rozpacích Andrea.

„Ano, právě s ní jsem se setkala na onom druhém břehu, jak jsem ti již prve referovala. Chovala se ke mně velice mile, promítla mi celý můj život a pak navrhla, abych se vrátila nazpět sem na Zem. Já nechtěla, avšak ona trvala na tom, že to jinak nepůjde. V její přítomnosti mi bylo tak neskutečně blaze.“

Andrea na sestru po tomto jejím dalším výroku užasle zahlížela ještě více a popravdě se o ni trošičku začala i strachovat. Přeci jen se jí zmiňovala o čemsi, co se vymykalo běžným reálným prožitkům. Anna o všem nyní hovořila jako o něčem samozřejmém, navíc s velkou posvátnou úctou. Andrea již několikrát zaslechla z úst své sestry či z úst jiných o této posmrtné látce vyprávět, doposud se však nesetkala s člověkem, jenž by něco takového zažil na vlastní kůži. Až nyní Anna byla tou úplně první.

A překvapením zdaleka nebyl konec, neboť se ozval podruhé zvonek. Tentokrát ovšem nedošlo na jedno dlouhé táhlé drnčení, nýbrž na devět po sobě jdoucích krátkých úryvků.

„Jdu tam,“ oznámila Anna a než Andrea jakkoli pohotově stačila zareagovat, už její sestra spěla od branky nazpět k ní s jakýmsi objemným balíčkem.

„Co to máš?“

„Dárek od mých přátel.“

„A to si ho nerozbalíš?“

„Až v oné pyramidě.“

Obsah balíčku byl více než zajímavý. Vedle knihy Sedm divů světa totiž dále obsahoval bundu a kalhoty, obojí zevnitř pomalované jakýmisi klikyháky.

„Tohle uspíší mé uzdravení,“ vysvětlovala Anna a k úžasu své sestry se do oblečení rychle nasoukala, ačkoliv venku panovalo pravé léto.

„Nepřeháníš to trošičku?“ udivovalo takové počínání Andreu.

„Jen na chviličku, alespoň se mi tím více uleví,“ mínila Anna a jak si usmyslela, tak také učinila. „Copak se děje?“ zeptala se, když spatřila sestřin nechápavý výraz v obličeji.

„Tohle přece normální člověk nedělá.“

„A co jako?“ zeptala se Anna, jako by té otázce sestry odmítala porozumět.

„No tak, Anno, ty přece moc dobře víš, na co narážím,“ začala se trochu čertit Andrea.

„Nemá cenu za tím hledat něco špatného, Andreo, prostě se jedná o jednu takovou menší terapii, která mi pomůže ulevit od zdravotních obtíží,“ vysvětlovala Anna, jako by se nejednalo o nic zvláštního.

„No promiň, ale podle mě je prostě zarážející, když si někdo na sebe v pravém letním parnu navléká výhradně zimní oblečení,“ přidávala ve svém hlase na důrazu Andrea.

„Takhle to nesmíš brát,“ bránila se Anna.

„Já vím, všechno je to produkt magie, jíž rozumí jen hrstka vyvolených a ty jsi samozřejmě mezi nimi,“ slevila o něco ze svého naléhání Andrea.

„Přestaňme se hádat, ano?“

„Já se ale přece nehádám, jen…“ Andrea nakonec jen mávla rukou a vyšla z pyramidové stavby ven na zahradu, kde jí opětovně do očí padla ona pestrá přehlídka překrásně rozkvetlých rostlin. Sama Andrea si nyní připadala jako v úplně jiné dimenzi.

„Promiň, nechtěla jsem tě nijak naštvat.“ ozvalo se jí náhle za zády, „jen pro to, co dělám, mám své osobní důvody.“

„Já vím, to vše má na svědomí ten váš Winsternský rod řádu lebonských lidí, jehož jsi stále nedílnou součástí, že je to tak?“ připouštěla váhavě Andrea.

„Ano tak tomu je,“ přitakala souhlasně Anna, „avšak rovněž nadále zůstávám tvojí sestrou a jsem vděčná za to, že jsi, a že mi tak obětavě pomáháš.“

„Vážně? Někdy mám pocit, jako bych sehrávala roli nadbytečné.“

„Já si tvé pomoci vážím, Andreo, jen…“

„Jen co?“

„Jen se zkrátka svěřuji do péče i jiných lidiček, čímž ale rozhodně nechci zpochybňovat tvou nápomocnu spřízněnou duši v mém současném životě,“ zabásnila doslova Anna.

Andreu opět ta upřímná pregnantní mluva její sestry odzbrojila. Samozřejmě tušila, kdo se za onou skupinkou, co Anně „na dálku“ pomáhá, skrývá. Byli to jedinci ovládající sílu myšlenky a různé další procedury; například léčili vybrané lidí za pomoci kyvadélka nad fotografiemi, na nichž se dotyční vyjímali. A když se k tomu všemu připočetly ještě další znalosti z oblasti léčitelství, dal se Winsternský rod řádu lebonských lidí považovat za pionýry v oblasti záchrany lidských životů právě skrze ryze alternativní ozdravnou cestu.

Jenže s tím souvisely i právě ony pochybnosti, zda-li to tak ve skutečnosti opravdu funguje. A možná že tomu tak nakonec opravdu bylo, neboť Andrea se již nesčetněkrát přesvědčila o výjimečnosti své sestry, když ta se sestře zmiňovala, že jí přišel další děkovný dopis. A rovněž bylo důležité bráti v potaz, že pro Annino uzdravení rovněž neexistovalo reálné vysvětlení na základě zavedené odborné lékařské péče a tak tedy muselo za tím vším být ještě cosi navíc.

„Dobře, vrátíme se tedy nazpět do pyramidy a budeme si povídat jen o samých příjemných věcech, souhlasíš?“ navrhla sama od sebe Anna, načež Andree nabídla jako důkaz stisk ruky. Ta nakonec její výzvy uposlechla, ruku přijala a následný hovor se pak stočil ke knize Sedm divů světa, do níž se obě dvě sestry začetly.

Rubriky: City Means V - Město plné zázraků | Napsat komentář

Poetická ochutnávka z připravovaného románu „City Means V. – Město plné zázraků“

Mladík pomalu do knihovny spěl

kde knihu chtěl zapůjčiti si

Měla o vodních tvorech pojednávati

a on hodlal studovati je

 

A tak okolo deváté ranní

vydával se pokaždé cestou necestou

cestičkou ze svého domku na náměstí

kde mu na pozdrav zpívající fontána kynula

 

U ní mladík na lavičce spatřil dívčinu seděti

jak do objemného svazku pohroužena jest

i osmělil se a přisedl si k ní

s otázkou co zajímavého čte to

 

Dívčina oči od patnácté stránky odvrátila

se zájmem na mladíka pohlédla

Ten tu samou otázku položil jí

a poté se jako Hubert představil

 

Dívčina váhala se sdělením svého jména

vždyť tohoto mladíka od pohledu neznala

a přeci jako by mu zakrátko podléhala celá

to když se jí do pomněnkových očí znovu uhrančivě zadíval

 

,Linda, jmenuji se Linda´

osmělila se dívčina mladíkovi takto představiti

a ten za to nesmírně vděčen byl

dané jméno mu ihned na první poslech neskonale zaimponovalo

 

I vydali se Hubert s Lindou společně od fontány do knihovny

povídajíc si spolu přitom

aby vypozorovali následně

že jest mnoho společného mají

 

Linda se taktéž o vodní tvory zajímala

zejména delfíni jí úplně učarovali

toliko toužila se s nimi setkati

po ploutvích hladiti je

 

Byla učiněná to báseň Lindě naslouchati

Hubert si ji čím dál více zamilovával

Jak jen mohli po celé dny míjet se?

Neustále tu samou otázku kladl si

 

Cesta do knihovny stávala se věčnosti

o to však příjemnější

to když Linda ódy na lekníny pěla

a Hubert se jejím vyprávěním unášeti nechával

 

Pan Kodeš, majitel knihovny, vítá se s hosty

velmi dobře oba dva zná

však v tento den posvátný vídá je pospolu takto poprvé

Dojmům neubráníc slovy se vyjádří

jak moc sluší jim to

 

Ruku v ruce jako snový pár

míjeli Hubert s Lindou regál za regálem

vhodnou knížku o vodních tvorech hledali

a nakonec i nalezli

 

Delfíni se z ní na ně usmívali

kosatky hýřily proudy mořských vln

a hledačům perel se na tváři úsměv zaskvěl

pokaždé když nějaká z nich jejich dlaně obšťastnila

 

Hubert a Linda se rázem v jiném světě ocitali

ve světě na hony vzdálenému tomu jejich fádnímu

kde mořské proudy oceány bičují

a flóra s faunou v jeden celek splývají

 

Zakrátko však nastává návratu čas

čas návratu do onoho života fádního

kde slovo osud rozhodující má

kde jistotu nejistota střídá

 

Hubert si však byl jist tím

že toto žádná mýlka nebude

Do Lindy se totiž právě zamiloval

a ona zajisté jeho city opětuje

 

Nejistotu tak střídá jistota

to když se mladík k dívčině skloní

na rty ji políbí

a ona nikterak tomu nebrání se

 

Pak již ony vhodné knížky vybrati zbývá

a ruku v ruce do nedaleké kavárny oba vydávají se

kde románek bude pokračovati

vždyť obě hrdličky si toho toliko říci mají

 

Pan Kodeš loučí se s hosty

děkuje za výběr knih

a snovému páru přeje jen ono krásné

láska ať vydrží mu na celý život

 

Jako by celý svět usmíval se

připadalo oněm dvěma zamilovaným tam dole na Zemi

o tom pan Holý, majitel kavárny, nezapochyboval

když Huberta s Lindou ke stolu usazoval

 

Čerstvou růží na stůl dal

a na nic víc se neptal

již na první pohled dalo poznati se

jak tu láska do krásy vykvétá

 

Pak náhle kde se vzal tu se vzal houslista

part virtuóza obstojně zastával

a žádná mýlka to nebyla

když zamilovaný pár vybral si

aby zahrál mu

 

A aniž by to Linda očekávala

Hubert náhle vstal

k tanci ji vyzval

onu růži při tom v ruce sevřel

a před svoji vyvolenou poklekl

jako by o ruku ji žádal

 

Linda neodolala té výzvě

svorně ruku přijala

nechala se jí vésti

a přitom unášeti hudbou

vžívajíce se do ní jak víla do ladných tanců

 

Okamžiky něhy se s něžnými krůčky snoubily

ladné pohyby rukou taneční partitury vyplňovaly

a pak náhle potlesk ze všech stran rozezněl se

to hosté kavárny páru snů klaněli se

 

Romantická procházka alejí následovala

kde něha a vášeň byla upřednostňována

Zpěv ptactva o tom větru zprávu podával

a ten o tom celému vesmíru básnil

 

Vskutku nádherný den to panoval

slunko vše živé ozařovalo

a na Zemi v tu dobu místo pro smutnění nebylo

ony dvě zamilované hrdličky

zdárným příkladem toho byly

 

Společná chůze, ruku v ruce, následně k řece stočila se

letní počasí k tomu svádělo

a vlny v ní tak příjemné na dotek hřály

že jim odolati nešlo

 

I vysvlékli se tedy ze šatů

a před sebou v rouše Adamově a Evině stanuli

pohledný Hubert

přitažlivá Linda

snový pár to na pohled

 

Pohroužení do teplé lázně

slastným tempům delfínů oddávali se

jen ony skutečné postrádali tu

a tak namísto ploutví své ruce a tváře hladili

 

Polibek za polibkem

dotyk za dotykem

tak ona romance dvou milenců pokračovala

jež v sobě toliko zalíbení našli

a oboustrannou vášní spalovati se nechali

 

Byla to opět alej

jíž Hubert s Lindou posléze procházeli

na zpáteční cestě ke svým domovům

kde je již jejich nejbližší očekávali

 

Oba zamilovaní

se před zpívající fontánou rozloučili

kdy ten nejvášnivější polibek jeden druhému věnoval

aby od sebe odloučili se

avšak do dne příštího pouze

jak svorně slíbili si

 

Hubert v sedmém nebi byl

právě svoji životní lásku možná poznal

v objetí ji držel

a něžně její rtíky laskal

 

Podobně to i Linda cítila

svého životního partnera možná poznala

za ruce se s ním držela

a jeho uhrančivému pohledu opětovně podléhala

 

Tak ještě jedno políbení

a pak rozloučení nastane čas

ovšem ne nadlouho

neboť ihned na den následující

nová schůzka smluvena jest

 

Jak slunko Linda září

když navrací se domů

zpívající fontáně na dálku pokloní se

za novou snovou lásku děkujíce

 

Rovněž Hubert nezahálí

Lindu v počínání na dálku napodobí

to když svůj amulet v rukou stiskne

za spřízněnou duši děkujíce mu

 

Bohužel na světě není šťastlivců pouze

i řada nešťastníků obývá jej

a ti do života povzbudit potřebují

aby nesmutnili věčně

 

Právě to na paměti Linda s Hubertem měli

když druhého dne opět shledali se

jak jinak než v objetí lásky

jíž na rozdávání bylo

 

Oba zamilovaní ani na chvilenku nezaváhali

a rozdat se rozhodli těm

jež strádají

a to mírou vskutku vrchovatou

 

I otevřely se tedy brány hospicu

Linda s Hubertem vešli

za ruku něžně nesli se

úsměvy přitom nešetříce

 

Tu znenadání odkudsi pláč se ozval

smutnému chlapci náležel

slzy na krajíčku měl

neboť útrapy nemohoucnosti zažíval

 

I poklekla tedy před něj Linda

na obtíže vyptala se jej

poté vodu ze zpívající fontány nabídla

a chlapečka úsměvem obdařila

 

Zázrak se následně udál

všichni v hospicu toho přímými svědky byli

to jak chlapeček ručkou pohnul

a nožičkou zakopal

 

I tu k chlapečkovi Hubert přistoupil

rukou jeho nehybné tělíčko promasíroval

a nový úkaz udál se

to když nemocný bez obtíží ze svého lůžka vstal

a na celý svět se usmíval

 

,Zázrak! Stal se zázrak!´

Zvolali ti, jež přihlíželi tomu

Leč vždyť to tak prostinké bylo

to jen čistá láska nemožné vykonala

 

Zakrátko nová ozdravná misie

nedala na sebe dlouho čekati

postačilo pouze z hospicu na ulici vyjíti

a kolem sebe pozorně rozhlédnouti se

 

Na zemi svíjel se tam muž

navenek svoji ubohost neskrývajíce

o pomoc kolemjdoucí žádal

však se zlou se potýkajíce

 

Tu k němu zamilovaný pár přistoupil

Hubert padesát sentonů věnoval

Linda jemným dotykem dopřála zdraví

a muž se na celý svět opět usmíval

 

Opodál jistá žena

v přímém ohrožení života ocitla se náhle

kdy znenadání k zemi klátíc se

nevědoma si svého vědomí

 

Potřebné sebevědomí ovšem plného posílení dosáhlo

to když zamilovaný pár k nehybné vydal se

jejího ozdravného ducha oživil

a to jemným dotykem na srdíčko přímo

 

I rozproudila se krev v žilách

tep života zrychlil se

žena zpátky svého ztraceného vědomí nabyla

zavázána zamilovanému páru

jeho ozdravné síle převelice byla

 

Hubert s Lindou věděli však

co ženě sděliti mají:

,Myslete na nás pěkně

a společnými silami štěstí naproti dojdete´

 

Tak prostinká slovíčka jest to byla

a přece toliko záslužného vykonati dokázala

neboť když láska k bližnímu svému hranic nezná

překonat nemožné dokáže

 

Odpoledne jako stvořené pro konání zázraků

dvě zamilované hrdličky jich na rozdávání měly

promenády a aleje jimi jen zářily

a stromy do krásy ožívaly vykvétajíce

 

I plynul dále čas

ten mocný čaroděj světa

jaro s létem střídalo se

podzim se zimou

však ona ojedinělá láska vzkvétala nadále

 

Ani sama zloba jiných závistivců

zlomiti ji nedokázala

tak moc Hubert s Lindou milovali se

 

A tak popřejme tomuto kouzelnému páru

samé štěstí jen

a z jejich lásky a činů poučme se

Vždyť štěstí je jak šafránu

a najít opravdovou lásku či přátele

to mnohdy nemalé úsilí stojí

 

Pokusme se tedy o něj

pak třeba i my najdeme toho

jemuž lhostejní nejsme

a on na oplátku nám zas

 

Poté sám zázrak lásky a přátelství

prostou prostinkou cestičkou dostaví se

do našich životů vstoupí

a učiní je smysluplnější, honosnější

krásnější

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Aktuální oznámení číslo 3

Potvrzeno. Závěrečný pátý mochnický City Means, celým názvem „City Means V. – Město plné zázraků“ bude mít na těchto webových stránkách premiéru 3. srpna 2015. A proč až tento den? Přeci jen jsem člověk z masa a kostí a ne robot, co na přání plodí jeden román za druhým. Potřeboval jsem si odpočinout a nabrat nové síly. S největší pravděpodobností bude mít tento pátý mochnický román celkem šestnáct kapitol a jednu bonusovou, v níž si opět popovídám s průvodcem, tedy s oním tajemným, skrývajícím se pod iniciály J.A. Vy prozatím můžete přemítat nad tím, kdo se pod onou jmenovkou nachází.

Tom Patrick

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Nové aktuální oznámení s pořadovým číslem 2

První román s názvem „City Means – Město plné návratů“ přinesl celou řadu inovativních prvků, mezi něž se řadí Vantelbooklist, obraz, jenž maloval mráz a Lémanské růže. Druhý román s názvem „City Means II. – Město plné dialogů“ byl obohacen o Malovu neboli Malovského mořského tvora, Pěnkalinku a zlatavé rybičky Vjedjostensjenky.  Netrvalo to dlouho a na tyto webové stránky přibyl třetí román s názvem „City Means III. – Město plné protikladů“. Ten doposud zaznamenal nejvíce inovativních prvků, mezi něž se řadí  Winsternský rod řádu lebonských lidí, Winsternská dívka, Romanopoetika, EC pop, Jelemantel, Lidvjenky, Kresojlky, Svjestusjenky, Aquaristické hry, dotekový Vantelbooklist, pojem krosovkář, pohyblivé graffity, Hólejenky a Almany. Prozatím čtvrtý román s název „City Means IV. – Město plné názorů“ některé starší inovativní prvky z předchozích dílů ještě jednou připomenul a novou doménou se v něm staly Náhrobek osudu, Socha svatého Mociána, ozdravná pyramida, ozdravné menhiry a takzvaný Bezuický roztok.

Pátý a zároveň závěrečný román věnovaný Katalné Mochně, jenž zde na webových stránkách bude mít premiéru v srpnu, rovněž přinese jeden nový inovativní prvek a sice jmenovitě Winsternskou kočku. O koho že se to jedná a jaké účinky daný tvor bude mít, se dozvíte, když ještě chvilenku vyčkáte.

Tom Patrick

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář