5. Krása a pozitiva pramenící z jedné z letních ozdravných procházek…

 

5. Krása a pozitiva pramenící z jedné z letních ozdravných procházek a ze strany těch, jimž na druhých tuze záleží, narušena náhlou a do jisté míry neočekávanou tragédií

Nad oborověnkovým lesem se tyčilo jedno menší panství s rozlehlou zahradou. I v ní byla přítomna pyramida a to nejedna, stejně jako onen labyrint z živého plotu. Uprostřed zahrady se pak vyjímala fontána s vodotryskem.

„Tak jak jste se po celý minulý týden cítila, Amelie?“

„Děkuji za optání, dobře. Jen mě teď trochu pobolívá hlava.“

„To brzy přejde. Věřte jen v ono pěkné a zázrak se dostaví.“

„O to se již úctyhodných patnáct let pokouším.“

„A daří se vám to znamenitě.“

„Snažím se.“

„Já vím, ale musím se vám svěřit, že vše zvládáte s noblesou.“

Takto vedly hovor dvě ženy. První z nich, Sylvii, co postávala u postele nemocné, bylo okolo čtyřiačtyřiceti. Měla nakrátko zastřižené hnědé vlasy a skvostně se na ní vyjímal pomněnkově modrý hábit. To Amelii táhlo na šedesát a vlasy již měla značně prošedivělé. Ležela na lůžku a na tom se rovněž nacházela pohledná perská kočka.

„Pomáhá vám naše Winsternská kočička?“ pokračovala v započatém hovoru s Amelií Sylvie.

„Ano, od té chvíle, co ji tu mám takto schoulenou, se cítím mnohem lépe. Jenom ta hlava…“

„To z vás vychází vše špatné,“ soudila Sylvie.

Obě dvě byly přítomné v jedné z pyramid, kde se po obou stranách v řadách nacházelo patnáct lůžek, na nichž leželi nemocní.

„Ani nevíte, jak moc se těším na svoji rodinu, Sylvinko,“ svěřovala se jmenované dále Amelie a pohladila perskou kočku, co jí spokojeně předla na peřině.

„Již brzy se s ní shledáte. Nemějte obavy,“ uklidňovala nemocnou Sylvie.

Krátce nato se ozval hlas z protější strany. Patřil sedmdesátiletému staříkovi, jenž dané kulaté jubileum slavil právě v těchto dnech. Onen stařík měl pronikavé modré oči a dříve zlatavé vlasy byly již protkané šedí a lysinami.

„Ano, Alberte, proč i vy nespíte?“

Sylvie okamžitě přispěchala ke staříkovu lůžku.

„Vzbudil mne tuze ošklivý sen, zdálo se mi, že mi amputovali levou nohu,“ postěžoval si Albert.

„Nebojte, vaše levá noha je v naprostém pořádku,“ konejšila ho Sylvie. „Pro jistotu vás raději celého pročistím.“

Sylvie si přisedla ke staříkově posteli a z kapsy svého hábitu vyndala malou knížečku. Nalistovala v ní příslušnou stránku, na níž se vyjímala mapka lidského těla, a začala po ní pomalu přejíždět pravou rukou.

„Cítíte se již o něco lépe, Alberte?“ otázala se ho poté Sylvie.

„Ano,“ přisvědčil.

„A co pociťujete?“

„Teplo,“ odpověděl Albert.

Sylvie se zářivě usmála, což vypovídalo o tom, že se jí záměr zdařil.

„Kdy proběhne ona vámi slibovaná canisterapie?“ zeptal se pak Albert.

„Právě dnes,“ odvětila Sylvie. „Fenka Ajša se na vás již velmi moc těší, nyní se však snažte usnout, ať z vás ráno vyřazuje čilost,“ dodala.

Bylo znát, že Albertovi se po této informaci viditelně ulevilo. Sylvie obdobně stačila vyhovět pěti dalším zájemcům z řad pacientů, co se potýkali se svými problémy. Vyrušil ji až příchod pohledné devatenáctileté plavovlásky. Sylvie za ní tedy vyšla ven z pyramidy.

„Copak se přihodilo? Proč nejste s Apolenou a Ludvíkem?“
Anna Sylvii vypověděla vše o nenadálém a pravděpodobně úmyslném incidentu.

„Proboha,“ zhrozila se Sylvie, „stalo se snad někomu něco?“

„Naštěstí zůstalo jen u oněch výhrůžek,“ odvětila Anna.

„A Apolena s Ludvíkem, kde jsou?“

„U Radovana.“

„Co se děje? Co že obě dvě nespíte?“

To Annu a Sylvii v hovoru vyrušila Evelína. Odněkud se vracela.

„Kde jste se toulala? Víte vůbec, kolik je hodin?“ pokárala Evelínu takto zkraje ihned Sylvie.

„Tak jsem si vyšla na čerstvý vzduch a co má být?“ oponovala okamžitě uraženě Evelína.

„Vyprošuji si, abyste se mnou mluvila tímto panovačným tónem,“ ohradila se Sylvie.

„Vy mě nemáte z čeho vinit! Ve svém volném čase si mohu dělat, co chci!“ mínila nevraživě Evelína.

„No právě,“ namítala hnedle nato Sylvie. „Dnes večer jste měla být tady a starat se o naše pacienty,“ vyčetla Evelíně. Ta se zatvářila značně ublíženě.

„No tak jsem na to prostě zapomněla, to se přece může stát,“ bránila se.

„To vás ale neomlouvá. Když něco slíbím, tak se to také snažím dodržet,“ namítla Sylvie.

„No jo, vy jste vždycky ve všem neomylná, jen co je pravda, že?“ smočila si Evelína na Sylviinu adresu.

„Evelíno…!“

„Já vím,“ spustila hubovatě Evelína, „pokora, dobrosrdečné puntičkářství a především lézt druhému podlézavě do přízně, to je vaše moto!“

„Evelíno, prosím…“

„Ne, Aničko, já vím, co chceš teď říci, že to já jsem vždy ta, co se mýlí, zatímco ty pokaždé jednáš bezchybně…“

„Evelíno, to už stačí!“ Sylvii se konečně podařilo dotyčnou překřičet a Anna jí pověděla, co že se to jí a dvěma dalším lidičkám přihodilo.

Poté na nepatrnou chviličku zavládlo hrobové ticho.

„Aha, takhle je to tedy,“ pronesla uštěpačně Evelína, když danou informaci od Anny pečlivě vstřebala. „Vy z toho podezříváte mě, že mám pravdu? ŽE MÁM PRAVDU?!“ zdůraznila.

„Nikdo nic takového přece netvrdil,“ mírnila ji Sylvie.

„Ale Anna něco takového naznačovala!“ stála si za svým Evelína.

„To není pravda, vše to zbytečně překrucuješ, Evelí…“
„Já že něco překrucuji?! JÁ?!“ navýšila Evelína zlobně hlas na maximum. „Anna mě tu lživě z něčeho obviňuje a já že přeháním?!“

„Nekřičte, probudíte naše pacienty,“ napomenula Evelínu Sylvie, leč nepomohlo to.

„Jen ať mě slyší! Alespoň se přesvědčí, jaký je Winsternský rod řádu lebonských lidí povedený spolek pomlouvačů!“ nedala si Evelína říct. Přání se jí záhy vyplnilo, to když se před pyramidu dostavili Amelie a Albert.

„Promiňte, zaslechli jsme hlasy, tak jsme…“ začal Albert, větu ale nedokončil.

„Tak jste se přišli podívat, co že se tu tak naléhavého probírá,“ dokončila to za něj tvrdohlavá Evelína. „No abych se přiznala, nejednalo se zrovna o moc příjemný rozhovor, ale nebojte se, o nic významného jste nepřišli.“

„Evelíno…“

„Ostatně tady Sylvinka s Aničkou vám o všem velice rádi poreferují sami, u toho já být už nemusím.“

„Evelíno…!“
„Takže se tu všichni mějte, já odcházím.“ Poté Evelína rázně vykročila směrem k zahradní bráně, načež přitom neopomenula obdobně vzlykavě popotáhnout. Přemlouvání k jejímu návratu bylo ze Sylviiny a Aniččiny strany marné, Evelína zkrátka chtěla být zase sama a nehodlala se s nikým již dále vybavovat.

„Je ta slečna v pořádku? Vypadala dosti rozrušeně,“ poznamenala pak Amelie.

„To se urovná, pojďte si zase lehnout, ať jste na dnešek oba čilí,“ nabádala Amelii a Alberta Sylvie a společně s nimi a s Annou se navrátila nazpět do pyramidy.

Rušno bylo také v ulici Na Závětří, kde přijali dočasné přístřeší Apolena s Ludvíkem a to u Radovana Litevského. Toho o půlnoci nečekaná návštěva sice překvapila, ochotně však oba jmenované a Annu vpustil do svého skromného domečku. A když pak Anna odešla za Sylvií, velice rád se ujal role hostitele dvou zbloudilých duší. A přitom neztrácel nic ze svého pověstného mírumilovného temperamentu.

„Mohu vám přichystati čaj a nějaké ty zákusky? Přeci jen je na vás vidět jisté rozrušení z dané nemilé události,“ začal Radovan Apoleně a Ludvíkovi nabízet pohoštění. „Jste nyní mými hosty a já bych tuze nerad zanedbal péči o vás,“ dodal a když zaznamenal Apolenino opatrné souhlasné gesto, začal prostírat na stůl.

„Omlouváme se, že jsme vás takhle nečekaně přepadli, pane profesore,“ poznamenala Apolena, přičemž se snažila, aby to vyznělo co možná nejzdvořileji.

„Mně to nevadí, pokaždé jsem rád za společnost,“ vyslovil to stejně neměně mile Radovan. „Prosím, račte se usadit a nabídněte si, co hrdlo ráčí,“ vyzval své dva hosty.

Apolena s Ludvíkem tedy přestali naprázdno překračovat na místě u dveří a společně s Radovanem se usadili ke stolu.

„Máte tušení, pane profesore, kdo za tím útokem může stát?“ zeptala se Radovana Apolena, jakmile znovu pohlédla k polici s mochnickými hrníčky, kam lahev s oním výhružným vzkazem dočasně uložil. Předtím Apoleně totiž neušlo, jak obojí hostitel důkladně prozkoumává.

„Ať to byl kdokoliv, rozhodně tím dával najevo, jak mu tuze činí potíže navázat s někým vřelý kontakt,“ vyjádřil se k dané problematice takto Radovan, přičemž záhy významně pohlédl na Ludvíka. „Nedělejte si s tím těžkou hlavu, tady u mne vám žádné další nebezpečí hrozit nebude.“

„Proč jste si tím tak jistý, pane profesore?“ nedalo to nezeptat se právě Ludvíkovi, neboť ho onen Radovanův vyzývavý pohled poměrně zaskočil.

„Říkejme tomu intuice,“ odpověděl na danou otázku takto v krátkosti Radovan, a když se dostatečně Apolena s Ludvíkem posilnili, navrhl: „Je již dosti pozdě, myslím že nejlepší bude jít spát.“

Oba hosté hostiteli neodporovali, až příliš si vážili jeho pohostinnosti.

„Snad vám nebude vadit, pokud vám ustelu na tomto kanapi a vy tak zalehnete do společné lože?“

„Ne, nebude,“ řekla za sebe i za Ludvíka Apolena a to poté, co si oba dva vyměnili souhlasné pohledy, což Radovanovi samozřejmě neušlo.

„Výborně!“ prohlásil pochvalně hostitel a hned šel vše potřebné přichystat.

Zatímco Apoleně se té noci spalo celkem pokojně, tak kdo měl neklidné snění, byl právě Ludvík. Ve snu ho navštívil Hank Lambert jako duch přicházející ze záhrobí a jemu se tak připomněly všechny nemilé zážitky spojené s daným záhadným úmrtím. Ty pak vystřídaly vzpomínky na Šárku. Ludvík ji spatřil uzamčenou v kopce sídla její babičky. Svoji milou se stůj co stůj snažil z onoho vězení vysvobodit, avšak nepochodil. A co víc, celu náhle pohltily plameny a ty záhy Šárku spálily doslova na popel! Jako to největší zlo se z nich následně vynořila Vladana Vladská, jež dokola začala opakovat, že Ludvík její vnučku nikdy nezíská. Následně plameny a silueta paní hraběnky začaly ustupovat vodě a ta Ludvíka postupně pohlcovala ze všech stran.

„NE, JÁ NECHCI! NE!! NE!!!“

„Jen klid, již jsem u vás, nebojte se.“

To k Ludvíkově loži přispěchal Radovan a jemným dotykem ho probudil. „Dám vám něco na zklidnění.“

A než se Ludvík nadál, znovu usnul ani pořádně nevěděl, jak k tomu došlo. Probudila ho až omamná vůně čaje a čerstvého pečiva, stejně jako Apolenu.

„Dobré ránko přeji,“ uvítal své dva hosty do nového dne Radovan.

„Dobré ráno, pane profesore,“ pozdravila hostitele zdvořile Apolena, načež zívla a protáhla se.

„Jak se vám u mne spalo, má milá?“ zeptal se Radovan a zářivě se přitom na ni usmál.

„Děkuji, dobře,“ sdělila mu Apolena.

„A vám, Ludvíku?“ zajímalo Radovana.

„Abych se přiznal, provázely mě noční můry, ale pak jsem usnul a už se mi nic nezdálo,“ vybavoval si vše postupně další z hostů profesora biologie.

„Nuže, snídaně je na stole, můžete si opětovně nabídnouti, co vaše hrdla ráčí… Ano, Apolenko?“

„Nevadilo by vám, pane profesore, kdybych se napřed osprchovala?“

„Ale zajisté, beze všeho, má koupelna je vám plně k dispozici. Ty druhé dveře napravo.“

„Děkuji,“ řekla Apolena, oplatila Radovanovi úsměv a odešla.

„Tak prosím, Ludvíku, račte zasednouti,“ vybídl ho podruhé Radovan. „Dneska nás čeká druhý společný významný den, pokud tedy nemíníte odcestovat, a já doufám, že nikoliv.“

„Rád bych zůstal, jenže…“

„Jenže i přes včerejší hezky prožitý den s těmi, jimž na vás nesmírně záleží, vám naše Katalná Mochnička neustále vnucuje i jisté nemilé vzpomínky na nedávné ne zrovna přívětivé události,“ odtušil Radovan.

„Ano, dalo by se to tak říci, pane profesore,“ přiznal popravdě Ludvík.

„Apolenu, mne a další lidičky by tuze zamrzelo, kdybyste odjel. Máme pro vás přichystaný nový zajímavý program,“ přemlouval ho přátelsky Radovan.

„Já vím, ale ty noční můry…“

„Jsou jen přechodným stádiem, než se od nich dokážete najisto odpoutat,“ mínil Radovan a zářivě se přitom dál usmíval. „A já znám způsob, jak vám od nich odpomoci.“

„Vážně?“ ožil náhle Ludvík.

„Ano,“ odpověděl mu dobrosrdečně Radovan a pokýval přitom uznale hlavou. „Pojďte, něco vám ukáži. Snídaně klidně může počkat.“

Oba vstali od stolu a popošli k nedaleké bílé stěně. Na první pohled na ní nebylo nic nápadného. Radovan však věděl, co má udělat, aby bylo. Jemně se jí dotkl na příslušném místě a vzápětí z ní vyjel časový kód. Pak na číselnici Radovan zadal příslušné heslo a stěna se rázem rozestoupila. Ludvíkovi se tak naskytl pohled do tajemné místnosti a to poté, co Radovan rozsvítil. Ta se vyznačovala značnou pestrostí a Ludvík se rozhodně měl čemu podivovat, když spatřil tu škálu pestrých věcí úhledně vyrovnaných na poličkách.

„To jsou suvenýry od mých studentů. Velice si jich cením, protože mi byly darovány z nefalšovaného přátelství a to je, jak známo, pravým kořením života,“ poučoval Radovan Ludvíka, když ten si do rukou s jeho svolením vzal malou hrací skříňku a následně jedno objemné foto-album. To bylo bohaté na přátelské úsměvy a rozmanité studijní ročníky.

„Je v něm ukryto rovných šedesát let vzpomínek. Nedozírné bohatství,“ okomentoval objemný svazek fotografií Radovan.

„A toto?“ zajímal se dál Ludvík, poté, co ho zaujala obsáhlá skripta.

„Tak toto je takzvaný Vantelbooklist,“ ujal se znovu ochotně slova Radovan.

„Ano, ano, teď si matně vybavuji, s ním poprvé přišla jakási dívka, její jméno jsem bohužel však již zapomněl,“ došlo konečně cosi Ludvíkovi, když skripta rozevřel a pohlédl na titulní stránku, na níž se vyjímala dívčina v objetí druhé, připomínající anděla.

„Přesně tak a byla jí Alexandra Janová.“

„Co se té dívce přihodilo? A proč zažádala o vytvoření této své niterní postavy?“

„Larisa, ona jedenáctiletá dívka, statečně bojovala se zhoubnou nemocí a nutně potřebovala získat duchovní podporu a tou se pro ni stal právě onen anděl v podobě Alice,“ objasňoval Radovan.

„A… a překonala Larisa nakonec svoji nemoc?“ zeptal se v mírných obavách Ludvík.

„Ano,“ přisvědčil souhlasně Radovan. „Kromě Alexandřina umu na tom měl velikou zásluhu Winsternský rod řádu lebonských lidí, z něhož pocházejí Anna s Evelínou. I já jsem jim vděčný za mnoho. Minulý rok mne postihla mozková příhoda a nebýt včasného zásahu onoho Řádu, možná bych tu nyní nestál a nebavil se s vámi.“

„Podle toho, co mi tu vyprávíte, musí daný spolek disponovat neobyčejnými schopnostmi,“ vytušil pohotově Ludvík.

„Ano, Winsternský rod řádu lebonských lidí své pacienty léčí výhradně přírodní cestou – doteky, pomocí obrázků, na dálku či hřejivým slovíčkem. A když je zapotřebí, vypomáhá si i jinou alternativní cestou.“

„Například bylinkami?“ napadlo Ludvíka.

„Ano, i jimi. Nebo lečí své pacienty za pomoci němých tváří. Příkladem může být jedna vzácná Winsternská kočka pocházející z Persie.“ Radovan vzal do ruky jednu z knih s příznačným názvem Mocná stvoření světa a nalistoval v ní stránku s číslem devět, na níž se nacházela zmiňovaná perská kočka. „Ta svojí věrnou přítomností,“ pokračoval, „a zejména pak vrněním dokáže odstranit metastáze s těla oběti, nakažené zhoubnou nemoci. Je poměrně dosti vzácná. Winsternský rod řádu lebonských lidí však má tu čest několik těchto kočiček vlastnit. Právě i ony velkou měrou přispěly k celkovému uzdravení Larisy. Věřte, že jsem za to rád, tu dívku znám od jejího narození a s její rodinou po dlouhá léta udržuji přátelské vztahy.“

„Tak to musí být vaše město na ten váš Řád náležitě pyšné, když mu tak ochotně pomáhá.“

„Ano,“ pousmál se Radovan. „Ovšem vy,“ a obrátil Ludvíkovu pozornost k jedné z postranních poliček, „pokud nemáte žádné potíže se zhoubnou nemocí, spíše oceníte toto.“

Ludvík si se zájmem prohlédl Radovanem nabízené brýle a cosi, co vypadalo jako cyklistická helma připojená k walkmanu.

„To jsou takzvané ALMANY. Člověku umožňují vstup do jeho vlastní niterní mysli a vnímat tak naživo pocity a nálady, či je přehrávat do ryze reálné podoby,“ ujal se podrobného vysvětlování Radovan.

Ludvík na moment zaváhal, nakonec se však přeci jen osmělil profesora biologie zeptat: „A mohl bych si je na sobě vyzkoušet, nevadilo by vám to?“

„Toto jsou jejich pouhé věrné napodobeniny, takže by vám k užitku příliš nebyly.“

„Ach tak,“ zklamalo toto zjištění trochu Ludvíka, Radovan však věděl, jak mu opětovně pozvednout náladu.

„Ale pokud vážně uvažujete o jejich odzkoušení, mohu se domluvit s jejich právoplatným výrobcem. Pod jeho osobním dohledem byste svoji mysl s pomocí ALMAN začal lépe ovládat, tím jsem si naprosto jist,“ přislíbil dobrosrdečně.

Ludvík pouze souhlasně přikývl.

„Pane profesore? Ludvíku?“

„Tady jsme Apolenko?“

Jmenovaná vstoupila za oběma do na první pohled tajné místnosti.

„Právě jsem tady Ludvíkovi ukazoval své četné poklady, které se mi za celý můj dosavadní život staly niterními záležitostmi. Jen se nestyďte a i vy se jimi pokochejte,“ vyzval Apolenu Radovan.

I ji záhy na první pohled opětovně zaujal Vantelbooklist a Larisin osud a stejně tak i ona prahla po proniknutí do svých vlastních niterních myšlenek za pomocí ALMAN.

„Jsem si jist, že i vám můj dobrý přítel Tom Wong vyhoví,“ zopakoval Radovan. „Nyní je však již načase jít se nasnídat,“ vyzval své dva hosty.

Všichni tři vyšli z oné místnosti a když Radovan zmáčkl vypínač, opět potemněla. Pak již postačilo znovu zadat onen příslušný číselný kód a bílá stěna se zacelila.

„Tak jak jste se tedy rozhodl Ludvíku? Zůstanete či odjedete?“ zeptal se ho vlídně Radovan ihned po snídani.

Ludvík neodpověděl hned, vše si pečlivě ještě rozmýšlel. Co by ho jinak čekalo, kdyby Katalnou Mochnu přeci jen nadobro opustil? Pravděpodobně jen vleklá a neutěšitelná samota, neboť na rozdíl od Apoleny již neměl žádnou rodinu. Ludvíka rovněž stále trápil přístup Vladany Vladské. Její vnučku Šárku však bezmezně miloval a netoužil po žádné jiné. Kdyby v Katalné Mochně tedy nadále setrval, třeba by ještě existovala možnost, jak svoji vyvolenou získat. A Radovan Ludvíkovi přece přislíbil účast na oněch ALMANÁCH. Ani to rozhodně nebylo k zahození. Navíc, Ludvík za včerejší den poznal nespočet přátelství jako nikdy za poslední dobu svého života.

„Zůstanu, pane profesore,“ vyjádřil se nakonec.

„No výborně, touto zprávou jste mne velice potěšil, mladíku,“ prohlásil spokojeně Radovan.

Poté pohlédl na druhého svého hosta. „A vy, Apolenko?“

Jmenovaná nemarnila ani vteřinu a na Radovanovu nabídku zůstat v Katalné Mochně bez váhání okamžitě odpověděla souhlasné „ano“.

„Tak se mi oba dva líbíte,“ pochválil je Radovan.

A netrvalo to dlouho a u venkovních dveří zařinčel zvonek. Radovan vstal od stolu a šel otevřít. A pár vteřin nato už pokojem společně s ním procházeli tři další hosté, z nichž toho jednoho Apolena a Ludvík okamžitě poznali. Byla jím totiž Anna.

„Přesná jako hodinky,“ prohlásil bodře Radovan. „A kohopak jste nám to přivedla?“

„Prosím, seznamte se, toto jsou Albert a Amelie,“ představila Anna své dva společníky.

„Těší mne, mé ctěné jméno je Radovan a srdečně vás tu vítám.“

Následně si Radovan, Amelie a Albert potřásli rukama.

„A ještě jsou tu dvě další spřízněné dušičky, co by se s vámi rádi pozdravili,“ pronesl Radovan a otočil se směrem ke stolu. „Apolenko, Ludvíku, nestyďte se a pojďte sem k nám,“ vyzval oba dva své hosty. Ti přání hostitele okamžitě vyhověli.

„A copak je tohle za milé stvoření?“ poznamenal Radovan, když jeho oči spočinuly na zlatém retrívrovi, kterého Anna měla na vodítku.

„Ajša,“ představila fenku a následně ji vyzvala: „No tak, Ajšo, podej přece tady panu profesorovi na uvítanou pac.

Retrívr okamžitě učinil, oč ho Anna požádala.

„Velice šikovný psík,“ pochválil Ajšu Radovan a podrbal ji na hlavě. „Kdepak jste nechala Evelínku, copak že nepřišla s vámi?“ zajímal se dál.

„Od včerejší noci jsem ji neviděla, takže ani nevím, kde se momentálně zdržuje,“ přiznala Anna, načež z jejího hlasu se dalo vypozorovat, že si o ni dělá nemalé starosti.

„Vše se časem urovná, uvidíte Aničko,“ chlácholil ji Radovan, když mu jmenovaná vypověděla vše o oné další hádce s ní, a pak se podíval na Amelii. „Jak ale vidím, tak jste za svoji, prozatím někdejší kamarádku, sehnala plnohodnotnou náhradu.“

„Amelie se prostě dnešní ráno časně probudila a toliko záviděla Albertovi jeho den plný zázraků, že jsem jí navrhla, aby ho strávila společně s námi, když Evelína není přítomna.“

„To je dobře, nikdy není na škodu vyměnit onu pyramidku za čerstvý přírodní vzduch, i když i v ní, předpokládám, pobýváte ráda.“

Amelie souhlasně přikývla.

„Můžeme se tedy vydat na cestu? Máte na ni vše přichystáno?“ zeptal se pak Radovan Anny.

„Ano,“ přitakala.

Všichni tedy vyšli ven, kde je přivítalo slunce. Od Radovanova domu se na své cestě řídili značkami, které měly svůj právoplatný význam. A Apolena s Ludvíkem záhy pochopili jaký a to poté, co šestičlennou skupinku zavedly k jednomu z jezer, kde na jeho břehu pod lavičkou v pečlivě uschovaném pouzdře Albert nalezl sobě niterní věc v podobě zlatých hodinek. Jak záhy Apolena s Ludvíkem pochopili, tak tato cesta byla darem k jeho narozeninám a zároveň měla jeho myšlenky odpoutat od leukémie, jíž ještě před pár měsíci trpěl.

Činila se i fenka Ajša, ta poslušně plnila rozmanité pokyny a všichni z ní byli nadšeni. Ovšem to nebylo vše, přátelskou atmosféru vkusně dotvářely HÓLEJENKY, ony hůlčičky, co umožňovaly levitace a tvarování obrazců, či JELEMANTELY, pro změnu ony pláště způsobující zlomkovou neviditelnost. Zdálo se tedy, že tento den se ponese jen ve znamení pozitiv. Avšak i na vážná témata přeci jen zakrátko přišla řeč, to když se Albert nečekaně více rozpovídal o své někdejší nemoci.

„Byl jsem na tom dosti špatně, dokonce mi hrozila amputace obou noh, nyní se však již cítím o mnoho lépe, jen mě občas přepadají zlé sny.“
„To mně se něco podobného přihodilo tuto noc,“ svěřil se Albertovi Ludvík.

„Já vím, život je někdy dosti těžký a je proto zapotřebí na něm hledat i určitá pozitiva,“ pokýval vážně hlavou Albert. „A já je spatřuji v existenci Winsternského rodu řádu lebonských lidí, který mi dodal novou chuť do života, tím, že mě vyléčil z oné zhoubné nemoci, za což jsem mu nesmírně vděčný,“ pokračoval, načež Anně složil hlubokou poklonu. Ta ji s vděčností přijala a nakonec nic nenamítala proti tomu, aby se oba pánové spolu bavili i o smutných věcech. Byla přesvědčena, že tím, když se jeden druhému svěří se svým trápením, se jim pak i více uleví.

„No né, Exupéryho Malý princ, nejmilejší knížka mého dětství!“ rozplýval se nad svazkem útlé knížečky Albert. To šestičlenná skupinka právě dospěla na okraj Oborověnky, kde dotyčný pod jedním z pařezů v ochranném pouzdru objevil další ze svých niterních darů.

„Toho jsem kdysi také četla. Moc pěkný příběh, jen onen konec mě trošičku zamrzel. Dle mého názoru se měl Malý princ na svoji planetu vrátit a dále s oním letcem udržovat přátelský kontakt,“ přihlásila se o slovo konečně i Apolena, která po celou dosavadní cestu spíše naslouchala ostatním.

„Ano, ten příběh končí opravdu nešťastně, po celou dobu si však uchovává, jak jste správně vystihla, onu přátelskou atmosféru, což je pro mě podstatné,“ mínil Albert.

„Nuže, jak jsem již uvedl, přátelství je pravým kořením života,“ zopakoval osvědčené moudro Radovan.

Mířili více do hloubi lesa a i nadále se řídili příslušnými značkami, které je dovedli k dalším pokladům, náležícím Albertovi. A neustávala ani konverzace. Nyní to byla zejména Amelie, kdo se ujal slova. I ona ochotně přiznala, že nyní si začíná života více cenit a zároveň užívat, a jak jí je v tom velice nápomocná Winsternská kočka. Také Amelie totiž trpěla zhoubnou nemocí a sice rakovinou, poté ale, co začala využívat služeb oné vzácné perské kočičky, metastáze jako zázrakem zmizely a ona se postupně dostávala do stále lepší duševní pohody a uzdravovat se. A nakonec se Amelie s Albertem společně bavili myšlenkou, co na jejich stav asi řeknou obvodní lékaři a doktoři z nemocnice.

„Děkuji vám, Aničko, přesně takovouto teplákovou soupravu jsem si přál,“ rozplýval se Albert samým blahem nad právě nalezeným oblečením v další z nenápadných skrýší, na níž upozornily lesní značky.

„Těší mne, že jsme se strefili do vašeho vkusu, Alberte,“ odpověděla mu dobrotivě Anna.

A Radovan se přidal: „V té se vám dokonale prohřeje srdíčko a už si na vás žádná nemoc netroufne.“

Apolena a Ludvík se na vlastní oči přesvědčovali, že Albert byl, co se přání týkalo, poměrně skromný člověk. Kromě hodinek, Exupéryho Malého prince a teplákové soupravy s ozdravnými doplňky mezi jeho další niterní nalezené dary prozatím patřily balíček hracích karet, poukázka na dárkové zboží v hodnotě pět tisíc korun v jakémkoliv mochnickém obchodu, či prázdné foto-album. Ovšem ten největší dárek od Winsternského rodu řádu lebonských lidí měl teprve přijít a stala se jím možnost setkání s Albertovým někdejším kamarádem z dětství, s nímž se dotyčný naposledy viděl zhruba před šedesáti lety. Anně a jejím spolupracovníkům z Řádu se jim ho však podařilo najít a dotyčný se setkáním ochotně souhlasil. Nyní tedy bylo jen na Albertovi, jestli onen dar přijme, či ho odmítne.

„Ale to víte, že se s Robertem zase rád uvidím,“ přijal nakonec svorně danou nabídku i Albert a rozplakal se dojetím. „Promiňte mi ty slzy,“ omlouval se.

„To nic, drahý příteli,“ utěšoval ho hned Radovan. „Ze všeho nejdůležitější je, že se ve vašem případě nyní jedná o slzy štěstí.“

Radovanova slova na druhé pokaždé velice zapůsobila, ovšem v tomto případě neměla dlouhého trvání. O to se postarala Ajša, když při svém pobíhání po lese narazila na nečekaný nález a svým naléhavým štěkotem šestičlennou skupinku přivolala.

„Pane bože, snad nejsou… mrtvé?“ zhrozila se při pohledu na tři bezvládně ležící srnky Amelie.

„Už to tak vypadá,“ odpověděl jí Radovan, když jednu po druhé ohledal. „Někdo jim zřejmě zasadil ránu z pušky,“ konstatoval, načež si hnedle povšiml ještě čehosi zvláštního a sice plaketek, které srnky měly ověšené kolem zadních noh.

„Co uděláme?“ zeptala se Anna.

„Nejlepší ze všeho bude, když navštívíme Justýnu,“ rozhodl Radovan. Pak omluvně pohlédl na Alberta. „Promiňte příteli, ale toto nepočká.“

„A mohl bych jít s vámi, pane profesore?“ poprosil obratem Ludvík. Stále totiž byl přesvědčen o tom, že by mu Radovan mohl být nějak nápomocen s Vladanou Vladskou. Nechtěl ho proto ztratit z dohledu.

„A já?“ přihlásila se o slovo i Apolena. Přeci jen zastávala názor, že bude nejrozumnější, když Anna zůstane s Amelií a Albertem sama. Koneckonců tento den náležel jim a ona cítila, že by to tak mělo zůstat.

Radovan proti tomu nic nenamítal, dokonce sám od sebe pravil: „Myslím, že bychom k ní měli společně zavítat všichni. Tady v lese pro nás není momentálně bezpečno,“ načež se otočil prosebně i na Annu.

„Já to zvládnu, pane profesore, dám na sebe a na Alberta s Amelií pozor.“

„Opravdu?“ byl Radovan stále na pochybách, neboť měl v živé paměti onu tragédii, co Annu postihla v Praze. Přirozeně si o ni tedy dělal starosti.

„Ano,“ odpověděla mu rozhodně Anna.

„Nuže jak myslíte, Aničko, ale buďte opatrná. A především, nenechte Ajšu volně pobíhat po lese.“

„Nebojte se, dám na všechny pozor,“ ubezpečovala Anna Radovana a ten, i když s rozpaky, nakonec souhlasil.

Justýna v Oborověnce vlastnila zvířecí útulek a za normálních okolností to jinak byla dosti sympatická výřečná žena. Svojí vizáží sice obstojně připomínala punkerku, srdce však vždy mívala na správném místě.

„Radovane, to je mi ale milé překvapení, čemu vděčím za tuto hromadnou návštěvu?“ vítala se nadšeně s profesorem biologie. „Copak se vám stalo, že jste tak pobledlý ve tváři?“

Když Radovan Justýně záhy pověděl, na co v lese narazili, téměř ji to šokovalo. „No tohle, který syčák něco takového mohl provést?“

„Těžko říci, zajímavé ovšem je, že ty srny kolem noh měly zavěšené toto.“

Justýna pohlédla na plaketky, které jí ihned přišly velice povědomé. „To je přece logo Devíti sluncí.“

„Jehož členkou jste i vy, pokud mne zdání neklame,“ doplnil Justýnu Radovan.

„To ano, ale proč by kdokoliv z nás něco tak ohavného dělal, to mi nedává smysl.“

„Třeba tak činil ze msty,“ mínil Radovan.

„Možná,“ připustila, i když dosti neochotně Justýna. „Zdržíte se, pane profesore?“ zeptala se pak.

„Jestli vám to nebude vadit, tak na chvilenku můžeme.“

„Kde jste ty mrtvé srnky našli?“ zeptala se Justýna, zatímco svým třem hostům nalévala čaj a na talíře nandavala sázená vejce. Byl totiž čas oběda a hostitelka trvala na tom, že si Radovan, Apolena a Ludvík musejí dát oběd společně s ní.

„Nedaleko mýtiny Svatého Andreje,“ pravil Radovan.

„Zajímavé, tam se pravidelně Devět sluncí schází,“ připustila Justýna. „A právě v těch místech se hojně vyskytují i ony srnky. Navíc tam mají jídlo a vodu.“

„A vy netušíte, kdo by za tím útokem mohl stát?“ zajímal se dál Radovan.

„Sama nevím, každopádně zítra máme sraz v POLOMCE, takže se všech členů pěkně zostra vyptám,“ přislíbila Justýna, načež z jejího hlasu stále byla cítit jistá nevraživost vůči tomu, jak někdo dokáže být tak nesoucitně krutý.

„Copak Ludvíku? Co vás trápí?“ povšiml si záhy Radovan, jak se na něj jmenovaný prosebně dívá.

„Ehm,“ začal Ludvík, „mohl bych vás o něco požádat, pane profesore?“

„Ale zajisté, mladý muži,“ odvětil dobrotivě Radovan. „Copak máte na srdci?“

„Rád bych ještě jednou navštívil paní hraběnku. Byl byste tak laskav a zašel k ní společně se mnou?“

„Bude mi nesmírnou ctí, mladíku, já sám totiž hodlám s Vladanou dáti řeč,“ překvapil svojí výpovědí Ludvíka Radovan a tomu se tak rázem více ulevilo.

„No a my s Apolenou bychom se zase mohly zajít podívat ke Svatému Andrejovi,“ navrhla dotyčné Justýna.

„Nevím jestli právě toto je zrovna šťastný nápad.“

„Nebojte se, pane profesore, dáme si pozor. A když tam na toho darebáka nenarazíme, tak alespoň těm třem němým tvářím vystrojíme náležitý pohřeb, jak se sluší a patří. To si zkrátka neodpustím.“

„Nuže, v tom případě ale obě dvě buďte, jak jsem sdělil již prve Anně, velice opatrné.“

„Nebojte, budeme,“ ubezpečovala Radovana Justýna, načež si ještě jednou zanadávala, jak někdo může být k němým tvářím tak nesoucitně krutý.

Rubriky: City Means V - Město plné zázraků | Napsat komentář

4. Katalná Mochna a její pověstná náruč plná dobra…

4. Katalná Mochna a její pověstná náruč plná dobra a nepopsatelných zážitků, na něž se nezapomíná

Tak přeci jen existuje cosi na způsob posmrtného života, pomyslel si muž, když opětovně procitl. Ležel přikryt v posteli a nad ním se skláněla jakási bytost.

„To je ráj nebo peklo?“ otázal se opatrně muž.

„Obávám se, že ani jedno z toho,“ odvětila mu přívětivě pohledná modrooká blondýnka.

„Ani jedno z toho?“ podivoval se něčemu takovému ihned muž. „Jak by to bylo možné, vždyť jsem přece zemřel?“

„Málem jste zemřel,“ poopravila muže žena, „ale zavčas jste byl zachráněn.“

„Ale jak to?“ nedávalo to muži pořád jaksi smysl.

„Prostě se tak stalo, cožpak vy za to nejste rád?“

„Chtěl jsem zemřít,“ připustil muž.

„A stále si za tím stojíte?“ zajímalo ženu.

„Sám nevím,“ uvedl muž. „Jak se jmenujete?“ převedl řeč na jiné téma.

„Anna Pálavská,“ představila se žena. „A vy jste nejspíše Ludvík Trnavský, není-liž pravdou?“

„Ano, to jsem. Moment, jak toto víte?“ užasl jmenovaný.

„Intuice,“ oznámila tajemně Anna.

Ludvík se rozhlédl kolem sebe a nestačil se divit. Místnost, v níž momentálně pobýval, vypadala tak nějak zvláštně, až se některým jejím magickým výjevům nedalo skoro ani uvěřit. Stěny disponovaly pohyblivými obrázky ve stylu graffit a do nosu bičovala neznámá omamná vůně.

„Zajisté si kladete spoustu otázek, to je zcela přirozené,“ řekla to Anna, jako by Ludvíkovi četla v myšlenkách.

„Jak jsem se tady u vás ocitl? A kde to vlastně jsem?“

„Vysvobodila jsem vás ze zdejšího jezera a tak zabránila vašemu utonutí,“ objasňovala Anna.

„Takže se pořád nacházím… v Katalné Mochně?“ chtěl se ujistit Ludvík.

„Ano, stále pobýváte ve středních Čechách v tomto malebném městečku,“ pravila Anna tím samým líbezným tónem.

Ludvík si s další otázkou dával načas. Snažil se vstřebat všechny ty novoty kolem plus to, co o Katalné Mochně znal. „Proč jste mě nenechala zemřít?“

„Ráda dávám vyvoleným lidičkám druhou šanci. Vy snad již o život nestojíte?“

„Nemám pro koho bych žil,“ přiznal Anně po minutě ticha Ludvík. „Všichni moji blízcí mě již opustili… ne vážně nemám pro koho bych žil.“

„Když je tomu tak, ráda bych se stala prvním človíčkem, který by přibyl na váš seznam nových známostí. Dovolíte mi to?“

„Nespíš nemám na výběr, že?“

„Inu, máte, je jen na vás, jak se rozhodnete,“ informovala mile Anna Ludvíka.

„Sám nevím, co si mám o životě jako takovém myslet,“ přemítal opětovně nahlas Ludvík a tu se mu náhle vybavily myšlenkové pochody, kterými disponovala jeho paměť, když kráčel chladným jezerem.

„Za dané tragédie ale vy osobně přece nemůžete, a stejně tak ani za smrt vašeho někdejšího přítele,“ podotýkala Anna, načež neztrácela nic ze svého temperamentu. „Mám ten dojem, že si neprávem vyčítáte příliš mnoho věcí,“ navázala.

„Možná,“ přisvědčil souhlasně Ludvík. „Ale jsem si jist, že Hankově smrti se dalo zabránit, kdyby nedošlo na konflikt s Frankem,“ připustil.

„Nyní nemá smysl se zaobírat minulostí, když daný chod událostí již nelze změnit. Zkuste tedy, Ludvíku, začít žít přítomnou současností a naše setkání berte jako takový nový začátek,“ nabádala ho Anna. „A neváhejte a posilněte se na to.“

Anna Ludvíkovi podstrojila vesměs královskou hostinu. Na stole před ním se vyjímalo nespočet bochánků, dále pak cukroví a různé druhy moků.

„Tyto bochánky pocházejí z našich domácích pekáren a ono cukroví zase peče jedna má velmi dobrá známá,“ objasňovala Ludvíkovi Anna, přičemž si sama jeden chutný bochánek nabídla. „Prosím, neostýchejte se a vezměte si, co hrdlo ráčí,“ vybízela Ludvíka a oběma do hrníčků nalila čaj.

„A k vám je život milostivý, nebo také máte nějaké ty problémy?“ zajímalo Ludvíka, když zasedl za stůl a ochutnal bochánek.

„Kdo v dnešní uspěchané době nemá nějaké ty své osobní problémy, no řekněte sám,“ opáčila Anna a napila se čaje.

„A mohu vědět, co niterního vás trápí?“

„Momentálně řeším jisté spory s jednou kamarádkou. Údajně mi závidí moji dokonalost a stále to dává okatě najevo. A já kamarádce přitom dokola říkám, jak je sama úžasná a co dokáže za úchvatné věci, leč ona vůči mé osobě navenek projevuje neměnnou nevraživost,“ otevřela se z hlediska svého soukromého života takto Anna Ludvíkovi.

Záhy došlo k velice pozoruhodnému jevu. Okno, jenž až doposud bylo zavřené, se nečekaně rozevřelo dokořán a stejně tak i dveře. Oba rozmlouvající v domě to rozhodně nenechali bez povšimnutí.

„Co se to děje?“ zpozorněl Ludvík a vstal od stolu.

„Zachovejte prosím klid, tyto jevy zajisté mají svá právoplatná opodstatnění,“ mírnila v počínání Anna Ludvíka, ten však již spěl k oknu. Pohlédl na jezero a znovu mu tak na mysl přišly ony nemilé vzpomínkové výjevy spojené s vodou. To Anna pro změnu věnovala pozornost dveřím. A oprávněně. Netrvalo to dlouho a dovnitř vstoupily dvě osoby. Tou první byla devatenáctiletá zelenooká tmavovláska, zatímco onou druhou čtyřiaosmdesátiletý stařík.

„Vítejte Radovane, jsem ráda, že jste k nám zavítal. A jak vidím, doprovod vám dělá jakási pohledná dívčina,“ šla se s příchozími okamžitě přivítat Anna.

„Apolena,“ představila se poněkud zdráhavě tmavovláska.

„Těší mne, Anna.“

Obě dvě si podaly na přivítanou ruce.

„A kdopak to postává u toho okénka? Že by přímo jeden nový host?“ povšiml si ihned pozorný Radovan Ludvíka. Ten zbystřil až ve chvíli, co se ho jemně dotkla staříkova ruka.

„Vaše ctěné jméno?“ zajímal se stařík. „Mé zní Radovan.“

„Co prosím?“ Ludvík sebou poplašeně škubl, myšlenkami totiž byl stále někde jinde.

„Promiňte, jestli to z mé strany vyznělo dosti troufale,“ pokusil se o omluvu Radovan.

„Ne… ne,“ soukal ze sebe horlivě Ludvík. „Ludvík… Ludvík Trnavský,“ vyřkl.

„Velice mne těší.“

I oba pánové si nakonec podali ruce.

„Přijel jste zdaleka?“

„Ano, až z Ameriky,“ zmínil se trochu ostýchavě Ludvík Radovanovi.

„Mne se bát rozhodně nemusíte, mladý muži,“ naznačil dobrácky Radovan a pokračoval: „A co vás přivedlo sem k nám do Katalné Mochny, do tohoto překrásného městečka ležícího ve středních Čechách?“

Ludvík rázem celý zkoprněl, když přišla řeč na téma jeho návštěvy.

„Promiňte,“ pokusil se Radovan podruhé o omluvu,“ nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“

„To je v pořádku,“ dal najevo Ludvík. „Přijel jsem navštívit paní hraběnku Vladskou…“

Následně se Ludvík rozpovídal o tom, jak u dotyčné nepochodil a co se poté rozhodl učinit.

„To byl velice neuvážený krok, mladý muži,“ vyčetl Radovan Ludvíkovi po jeho upřímné zpovědi.

„Promiňte, ale cítil jsem, že prostě nemám na vybranou,“ vyznělo to nyní z Ludvíkových úst provinile.

„Rozumím vám,“ kývl Radovan chápavě, „někdy se člověk uchýlí k dosti choulostivým činům. Důležité je však zavčas si znovu uvědomit cennost života a od onoho zoufalého upustit. Ve vašem případě naštěstí oním cenným zachráncem byla zde přítomná Anička.“

Zatímco Ludvík znovu dal najevo jisté provinění, tak Anna Radovanovi poděkovala za důvěru a navrhla: „Co kdybychom se pustili do této menší hostiny? Při ní si můžeme dále povídat. Ale lépe by bylo, kdyby jen o pěkných věcech.“

A tak se všichni čtyři usadili ke stolu a nabídli si z daného menu. Slova se zpočátku ujali hostitelé, tedy Anna a Radovan. Anna se rozpovídala o svých aktivitách, jimž se věnovala ve volném čase. A samozřejmě že neopomenula připomenout, že jednou z jejích náplní je pomáhat druhým. To Radovan se zmínil o svých kantorských létech a přidal k tomu pikantní historky ze školních lavic. Těm pozorně naslouchala především Apolena, neboť co se týkalo školního prostředí, tak v něm toho příliš pozitivního doposud nezažila. Naštěstí si Apolena za Radovanovi pomoci přeci jen vybavila některé vzácné okamžiky, kdy se ve škole cítila být alespoň trošičku šťastná, to když zašla na hodinu výtvarné výchovy a mohla na ní svobodně tvořit. Radovan zkrátka věděl, jak navodit příhodnou atmosféru. O tom se zakrátko přesvědčil i Ludvík, když ho Radovan přiměl pomyslet na něco pěkného. Ludvík při té příležitosti zavzpomínal na svá mladší léta, která trávil společně s rodiči, když byli ještě naživu. Konkrétně mu na mysl přišla dovolená u moře ve Francii. Anna to pak vše jistila, takže když hovor začal váznout, přispěchala na pomoc s dalšími povzbudivými tématy. Mohly to jinak být příjemně strávené chvilky, nebýt náhodné příchozí.

„Tak tady jste.“

Všichni čtyři rozmlouvající zanechali řečnění a pohlédli ke dveřím. Na prahu tam postávala asi tak sedmnáctiletá zrzka.

„Stalo se něco, Evelíno?“ zeptala se Anna a vstala od stolu. Z její tváře bylo znát, že ji přítomnost dívčiny tak trochu zaskočila.

„Jen jsem prostě zavítala, to se snad nesmí?“ odvětila Evelína poněkud jízlivě. „Představíš mě svým přátelům, Aničko?“ naléhala na ni, načež se pořád při tom podivně pitvořila.

„Ale zajisté,“ pokusila se to Anna vyslovit pokud možno přátelsky, i když na její tváři byla znát dále překvapenost. „Tato milá slečna se jmenuje Evelína a je jednou z mých nejlepších kamarádek.“

„Opravdu Aničko, nemýlíš se tak trošičku náhodou?“ dala Evelína najevo jisté protesty.

Tentokrát se Anna zdržela odpovědi, hledala pro ni vhodná slova. Těch se ujal nečekaně Ludvík: „Není toto ta vaše kamarádka, s níž vedete ony spory?“

„Tak vida, Ludvíček o mně již ví,“ nasadila Evelína uštěpačný tón.

„To by myslím již stačilo, Evelíno. Bude nejlepší, když odejdeš,“ vyslovila to Anna pokud možno co nejméně vtíravě.

„Že bych měla odejít? Ale proč, když si tu mohu popovídat společně s přáteli?“ oponovala Evelína a naopak se namísto ven ze dveří vydala ke stolu. „Dovolíte, abych si přisedla?“ požádala Radovana.

„Ale zajisté, prosím, jen račte,“ vyzval Apolenu láskyplně. I Anna se tedy rozhodla usadit.

„Děkují vám, Radovánku,“ dala to Evelína najevo úklonou a zasedla vedle něj. „Ani nevíte, jaký mám už hlad. Byl byste tak laskav?“

„Ale zajisté,“ podal Radovan Evelíně ochotně mísu s bochánky.

„Mňam, to je ale dobrota, taky vám tak šmakuje jako mně?“ pochvalovala si zakrátko Evelína, načež si svým chováním získávala čím dál větší pozornost zbylých přísedících u stolu. „Ehm, pardon,“ omlouvala se majíc plnou pusu.

„Prosím.“ To Radovan Evelíně právě podával konvici, v níž byl čaj.

„Hmm, výtečná chuť, Olaf z Podzemní rajonády má opravdu dobrý vkus, co se čajů týče. No řekněte sami.“

„Podzemní rajonáda, to je ten objekt v prostranství pasáží, co se dosti podobá čajovně, že ano?“ přihlásil se opětovně o slovo Ludvík.

„Ano, než jsme sem já a Apolenka zavítali, stavili jsme se tam na ovocný výpal. No řekněte Apolenko, jaký byl?“ vybízel Radovan oslovenou.

„Velice chutný.“

„Jak jinak že? To víte, naše Katalná Mochnička disponuje celou řadou zajímavých úkazů. Třeba Zpívající fontánkou,“ přihlásila se znovu o slovo s plnou pusou Evelína, která si momentálně náruživě vychutnávala velké bochánkové sousto, jenž zapíjela čajem. Z Anniny tváře se dalo odpozorovat, že se jí její chování příliš nezamlouvá.

„Ano, náš Letomonský parčík je jednou velikou chloubou našeho městečka,“ přisvědčil se zářivým úsměvem Radovan.

„Stejně jako Winsternský rod řádu lebonských lidí, není-liž pravdou, Aničko?“ podařilo se Evelíně strhnout veškerou pozornost opět na sebe.

„Ano, to zajisté,“ vyslovila to Anna poněkud rozpačitě.

„Ani nevíte,“ vzala si opětovně slovo Evelína, „jakými taji zmíněný rod disponuje. To je vskutku zázrak vedle zázraku. No nemám pravdu, Aničko?“

Dotyčná tentokrát neodpověděla.

„Například toto kouzlo jste již mohli zaregistrovat,“ dodávala si Evelína potřebné kuráže a tak se Apolena a Ludvík dovtípili, jak to s oním oknem a dveřmi ve skutečnosti opravdu bylo. Vše měl na svědomí pro tyto účely speciálně upravený dálkový ovladač.

„Tak si myslím, že by bylo rozumné…“

„A co teprve taková Kristinka, znáte ji?“ přerušila Evelína Annu.

„Jaká Kristinka?“ zeptala se Apolena.

„No ta letuška přece,“ vyslovila to nyní Evelína, jako by to byla bůhvíjaká samozřejmost. „Tady Ludvíček se s ní měl možnost osobně setkat a dokonce prohodit i pár slovíček.“

Oslovený zbystřil, když přišla řeč na cestování v letadle.

„Takže ta slečna, co mi nabídla ony pastilky, se jmenovala Kristina?“ užasl Ludvík, když si zpětně onu příhodu vybavil.

„Ano, přesně tak. A to ještě nevíte, že Kristina ve skutečnosti trpí klaustrofobií, takže byl celkem zázrak, že se do toho letadla odvážila vst…“

„Tak dost, to by už stačilo,“ podařilo se konečně Anně úspěšně skočit Evelíně do řeči. A hned nato vstala od stolu a Evelínu vyzvala: „Odcházíme.“

„Ale mně se ještě odtud nechce,“ odporovala Evelína.

„Nediskutuj se mnou, Evelíno a pojď,“ naléhala Anna a jemně ji uchopila za pravou paži.

„Nuže, co se dá dělat že? Když šéfová poroučí, nezbývá než jí vyhovět,“ konstatovala nabručeně Evelína; nakonec přeci jen, avšak nedobrovolně, také vstala od stolu a talířek, na němž se vyjímal nedojedený bochánek, položila rázně na stůl.

Obě dvě se tedy vydaly ke dveřím.

„Tak ahoj, všichni se tu mějte pěkně a ať vás nepřemůžou smutné emoce,“ zvolala od nich ještě naposledy Evelína.

Jakmile se dveře za oběma dívkami zabouchly, rozpoutala se mezi nimi ostrá hádka.

„Co to mělo znamenat, Evelíno?“ začala se Anna čertit.

„A co jako?“ vyslovila jakoby nechápavě Evelína.

„Co? No to tvé neomalené vystupování.“

„Já že jsem se chovala neomaleně? A jak ses podle sebe chovala ty?“ zpražila Annu Evelína hněvivým očním bleskem.

„Já se chovala naprosto přirozeně… na rozdíl od tebe,“ snažila se Anna pokud možno zachovat klid.

„Tak přirozeně, říkáš? Mně to tak rozhodně ale nepřipadalo,“ dušovala se Evelína.

„Na co konkrétního narážíš?“ chtěla vědět Anna.

„Na co? Na to tvé poetické puntičkářství a vnucování se druhým do přízně,“ zmínila se dotčeně Evelína a tajně si v ruce pohrála s ovladačem, takže se tím pádem hádka donesla ke všem přítomným v chatce. „V jednom kuse se přetvařuješ. Hraješ si na strašně dokonalou a mně ani nedovolíš, abych se s tvými hosty mohla přivítat. Jsi strašně falešná…“

„Ale…“

„…myslíš si, že se vše točí jen kolem tvé osoby, ale co já nebo jiní chceme, to tě už vůbec nezajímá. Jsi hrozně zlá, abys věděla. Mě bys klidně nechala stát tady někde venku, zatímco ty bys navazovala nové známosti…“

„Tak to ale bylo předem dohod…“

„Ale mě vůbec nezajímá, jestli to takhle bylo předem dohodnuto nebo ne! Já se chci také seznamovat s novými lidmi a ne v jednom kuse být jen jedno páté kolo u vozu!“

„Ale vždyť žádným pátým kolem u vozu nej…“

„Že nejsem?! Tak proč jsem musela hrát druhé housle, když jste pomáhali z bryndy tomu Kouteckému?! Celý Winsternský rod s ním byl od prvních okamžiků v přímém kontaktu, jenom já jsem vám dělala nepotřebné křoví!“ stěžovala si Evelína. „Hlavně že naše Anička opětovně triumfovala, že?! Nejen že zdárně ustála následky brutálního útoku, ona dokonce opakovaně dokázala lézt do zadku novým lidičkám a to se vší počestnou parádou!“

„Evelíno…“

„Nepřerušuj mě, prosím!“ zaječela pohoršeně se slzami na krajíčku Evelína. „Chováš se jak děvka, co strká tu svou nevymáchanou hubu plnou poetiky druhým do chřtánu…“

To již Anna neudržela nervy na uzdě a uštědřila Evelíně facku, jen to mlasklo.

„Au, tak tohle teda vážně bolelo,“ poznamenala v již regulérních plačkách Evelína a dala se na ústup.

Anna si až teď povšimla, že ji Radovan, Apolena a Ludvík pozorují. „Promiňte nám tento spor, došlo k němu nedopatřením,“ pokusila se o omluvu.

„Ale co vás nemá, Aničko,“ ujal se slova s neměnným zářivým úsměvem na tváři Radovan, „my se na vás přece nezlobíme. Koneckonců životu za čas velice prospěje, když dá skrytým emocím volný průchod.“

Anna se pokusila na tváři vyloudit úsměv. „Omluvíte mne nyní? Potřebovala bych si s Evelínou v klidu ještě jednou promluvit.“

„Ale prosím, beze všeho, milerád se za vás zhostím role průvodce,“ přijal to Radovan s neskonalým nadšením.

„Byl byste tak laskav? Děkuji,“ dala najevo s vděčností Anna. „Nuže, Apoleno a Ludvíku, bylo mi ctí se s vámi setkat. Prozatím na shledanou.“ A pak zamířila tím samým směrem, co prve Evelína.

„No a my si přeci jen uděláme hezký den,“ začal Radovan věnovat plnou pozornost zase Apoleně a Ludvíkovi, když se Anna vzdálila.

A netrvalo to dlouho a k chatce dorazil kočár s koňmi.

„Radovane, to je ale milé překvapení!“ zvolal nadšeně kočí. Byl jím pohublý vitální brýlatý padesátiletý mužík.

„Vítám vás, Svatopluku, jak se vám pořád daří?“ vyzvídal hned zkraje Radovan.

„Ale to víte že dobře, když na mne Baltazárek prostřednictvím své síly na dálku neustále myslí. Nemohu si tedy stěžovat,“ prohlásil kočí.

„Tak to mne od srdce těší,“ vyslovil bodře Radovan. „A toto jsou, mílí Sváťo, Apolenka a Ludvík, moji noví přátelé.“

„Ó, tak to buďte u nás v Katalné Mochně srdečně vítáni. Račte si prosím nastoupiti,“ pobízel je hnedle Svatopluk. „Poprvé jste k nám zavítali?“ zajímalo ho.

„Já ano,“ odpověděla Apolena.

„Já nikoliv,“ řekl Ludvík.

„Tak jen račte, račte,“ vybídl přátelsky Svatopluk Apolenu a Ludvíka podruhé a ti mu již plně vyhověli. Radovan taktéž nastoupil do kočáru a ujal se role průvodce.

To první, na co Radovan Apolenu a Ludvíka upozornil, bylo pole sestávající z netradičních objektů. Pak své hosty vyzval, aby si je prohlédli pěkně zblízka. Zatímco Apolenu nejvíce na poli zaujaly Náhrobek osudu a pozlacená socha svatého Mociána, Ludvíkovi učarovaly menhiry a nepřehlédnutelná pyramida.

„Těmito úkazy si člověk může například pojistit štěstí ve svém životě, pokud o něj tuze stojí,“ referoval ochotně Radovan.

„Na tom něco vskutku bude, pane profesore,“ zauvažoval nahlas Ludvík. „Menhiry, když se obejmou, mohou člověku dodat potřebnou sílu, stejně jako pobyt v oné pyramidě.“

„Velice správně řečeno,“ pochválil Radovan Ludvíka za jeho úsudek. „Prosím, Apolenko, neostýchejte se jeden z těchto menhirků obejmouti, a až pak předstoupíte před sošku svatého Mociánka, přejte si něco moc pěkného a uvidíte, že se přáníčko vyplní,“ nabádal.

Apolena se nenechala dlouze pobízet a nahlas a bez ostychu před pozlacenou soškou vyřkla, že by si přála nalézti někoho, kdo by ji zahrnul láskou, načež Ludvík ji napodobil.

„Vskutku moudré přáníčko,“ prohodil potěšeně Radovan. „A čemu nepomůže nadpřirozeno, to dozajista vynahradí naše seznamovací kavárnička.“

Poté, co Radovan společně s Apolenou a Ludvíkem zašli na chviličku posedět do pyramidy, aby, slovy hostitele, nabrali potřebnou sílu na další cestu, pokračovali v kočáře k jednomu ze zdejších mochnických jezer.

„Prosím, račte mne opět následovati,“ nabádal Radovan Apolenu s Ludvíkem. „Společnými silami poodhalíme další ze zdejších tajů.“

„A mohl bych se k vám protentokrát výjimečně připojit i já, pane profesore? Víte přece, jak se mi vjedjostensjenky daří špatně vyvolávat. To vy jste, oproti mně, v tomto velký profesionál,“ poprosil Svatopluk.

„Ale zajisté, beze všeho, bude mi velkou ctí,“ dal Radovan najevo noblesní úklonou a výsledkem bylo, že Svatopluk z toho měl ohromnou radost.

„Jakže, vedo… vjedno… tensenky?“ zkoušela onen krkolomný název vyslovit Apolena, avšak příliš se jí to nedařilo.

„Správně se říká vjedjostensjenky, však hnedle uvidíte,“ zopakoval Radovan, načež Ludvík přikývl, že ví, o co s největší pravděpodobností půjde.

Přistoupili tedy k jezeru. Radovan vyndal z batohu menší krychličku, jíž chyběla horní stěna, a ponořil ji do vody. Pak nabral do ruky písek a hlínu a obsah dlaně pomaličku vměstnal do krychličky. Ze země sebral klacík a obsah v krychličce důkladně promíchal.

„A nyní se přesvědčíme, zdali jsou v naší směsičce skutečně přítomny ony vjedjostensjenky,“ prohlásil Radovan, u pravé ruky si procvičil prsty a jemně jejími konečky zašolichal o vodní hladinu. Když potřikráte vyslovil sotva slyšitelně vjedjostensjenky, počala se voda v krychličce viditelně pročišťovat. Měly to na svědomí zlatavé rybičky, co se záhy ukázaly v plné své kráse.

„Prosím, Apolenko, neostýchejte se a vyzkoušejte si tento malý přírodní zázrak vyvolat sama,“ vyzval ji vzápětí Radovan a to poté, co úkaz v krychličce pominul.

„No já nevím, jestli to svedu,“ zaváhala Apolena, když si od Radovana onu krychličku nejistě přebírala.

„Nejprve si zkuste onen krkolomný název několikrát vyslovit nahlas po sobě,“ poradil Apoleně Radovan. Ta ho poslechla, správně se jí název zlatavých rybiček podařil vyslovit až na podeváté, zatímco vyvolat je až na pojedenácté. To Ludvík byl o něco úspěšnější, vjedjostensjenky se mu podařilo vyvolat na posedmé.

„Prosím, Sváťo, nyní jste na řadě vy,“ podal Radovan krychličku kočímu. Ten byl v pokusu ze všech tří nejúspěšnější, zlatavé rybičky vyvolal na popáté.

„A nyní,“ vzal si Radovan opět slovo, „přijměte jedno menší pozvání k jisté Evženii Flavordové na její zahrádku. Ne, tu krychličku si klidně ponechte, Apolenko.“

„Tak děkuji,“ dala vděčně najevo.

Evženie Flavordová své hosty již netrpělivě vyhlížela. Na sobě měla velice netradiční oblečení, neboť se na něm měnilo vyobrazení: motivy zvířat volně přecházely v květiny a naopak, podle toho, jak se Evženie zrovna natočila.

„Dobrý den přeji, Radovane, jsem ráda, že jste nakonec zavítal,“ konstatovala mile Evženie, když osazenstvo kočáru dorazilo. „A kdepak jste nechali Aničku, že nepřijela s vámi?“

„Ta se momentálně zdržuje s Evelínkou, potřebují spolu něco niterního probrat, takže se naší cesty bohužel nezúčastnila,“ poinformoval současnou hostitelku takto Radovan.

„Ach tak. No tak pojďte přece dále,“ vyzývala jeho, Apolenu a Ludvíka Evženie. „A vy také, Svatopluku, to bych byla pěkná hostitelka, kdybych vás tu nechala čekat.“

„No když jinak nedáte…“

„Ne, to tedy nedám, šup ať už jste u nás tady dole,“ popíchla Evženie Svatopluka a ten přání hostitelky okamžitě vyhověl.

„To je ale nečekané překvapení, že? Přijeli jsme vás, Evženko, navštívit v kočáře a ne ve výletním vláčku, jak by se na léto slušelo,“ vyjádřil se posléze Radovan.

Apolena a Ludvík však záhy pochopili, že budou muset čelit patrně mnohem tajuplnějším výjevům, než je ona zvláštnost, jíž nyní zmiňoval Radovan. Zahrada Evženie Flavordové totiž skýtala nejedno překvapení. Také na ní se nacházely ona pověstná polní pyramida a menhiry, dále pak na ní byla přítomna domácí pekárna, hrnčířský kruh a navíc jakýsi labyrint sestávající z živého plotu.

„Máte to tu opravdu nádherné,“ neudržela se Apolena, když se na všechny ty netradiční skvosty dostatečně vynadívala.

„Tak kampak zavítáme, Apolenko?“ položil jí otázku Radovan.

Nebylo to tak těžké rozhodování. Vzhledem k tomu, že v pyramidě již Apolena s Ludvíkem byli a s menhiry se taktéž seznámili, padla jednoznačná volba na hrnčířský kruh a labyrint.

„Velice moudré rozhodnutí, má milá,“ ocenil Radovan Apoleninu volbu. „Já osobně bych jako první doporučoval vyzkoušet onen hrnčířský kruh a až poté zajít do labyrintu,“ navrhl a jí a Ludvíkovi nezbývalo než souhlasit.

Zatímco ve vyvolávání vjedjostensjenek si Apolena nevedla příliš úspěšně, tak u hrnčířského kruhu jednoznačně kralovala. Vázu, kterou vymodelovala, připomínala výstavní kousek.

„Obdivuji vaši zkušenou zběhlost, Apolenko,“ ocenil její um uznale Radovan a Evženie se k němu okamžitě připojila. „A nyní již vstupme do tohoto malebného labyrintu,“ vyzval následně ji a Ludvíka, když i druhý jmenovaný na hrnčířském kruhu dokončil svůj výtvor v podobě menší misky. Nepůsobila tak dokonale jako Apolenin výtvor, na poprvé to však nebyl vůbec špatný pokus, jak poznamenala Evženie Flavordová.

„Co tento labyrint má vlastně symbolizovat, pane profesore?“ nedalo to Apoleně nezeptat se, když se v něm ocitli.

„Člověk by v něm měl nalézt něco sobě niterního a vyzpovídat se ze svých vnitřních neduhů,“ objasňoval Radovan. „A proto by bylo moudré, kdybyste nám, Ludvíku,“ otočil se na jmenovaného, „slíbil, že se již nikdy nebudete pokoušet o svůj vlastní skon. Od Aničky bylo nesmírně šlechetné, že vám darovala nový život.“

„Promiňte, pane profesore, myslel jsem, že mě v životě už nic pěkného nečeká, proto jsem… proto jsem se odhodlal k onomu činu,“ pokusil se o omluvu Ludvík.

„A byl byste nyní ochoten stvrdit mi svůj slib, že už nikdy nebudete usilovati o vlastní život, stiskem ruky?“ vyzval ho nyní Radovan neobyčejně vážným tónem.

Ludvík na chviličku zaváhal, avšak poté přeci jen Radovanovu nabízenou ruku přijal.

„Děkuji vám za upřímnost,“ ocenil Radovan s vděčností Ludvíkovo gesto. „Mohu se na vás tedy v tomto spolehnouti? Jak vidíte, tady Apolenka je přímým svědkem naší úmluvy.“

„Můžete,“ přitakal tentokrát téměř bez ostychu Ludvík.

„A vy, Apolenko,“ zaměřil se Radovan vzápětí na oslovenou, „mi zase slibte, že se nebudete bránit novým známostem, což ostatně platí i pro vás, Ludvíku,“ otočil se pak zase k dotyčnému.

„Můžete se spolehnout i na mě, pane profesore,“ odpověděla Apolena bez zbytečných průtahů.

„Tak to mne převelice těší, můžeme tedy pokračovat v naší cestě dále,“ usoudil se zářivým úsměvem na tváři Radovan a pobídl Apolenu a Ludvíka k chůzi.

Netrvalo to dlouho a labyrint poodhalil své skryté taje. Jednalo se o dva balíčky s nápadnými písmeny A a L. Nebylo tedy těžké uhodnout, komu náleží.

„Prosím, tyto dary jsou zde přichystány jen a jen pro vás,“ pobízel Radovan Apolenu a Ludvíka, aby si ony dva balíčky převzali.

„To je skutečně určeno nám?“ nemohla tomu samým překvapením Apolena ani uvěřit. Vždyť toto byla zahrada Evženie Flavordové a ona ani Ludvík s ní nebyli v žádném příbuzenském stavu. „Prostě to berte jako takovou další menší pozornost od těch, kterým na vás záleží,“ vyjádřil se s potěšeným výrazem ve tváři Radovan. „A nyní, když jsme si vyříkali, co jsme potřebovali, a našli i cenné dary, je nejvyšší čas tento labyrint zase opustit.“

Vydali se tedy nazpátek, přičemž Radovan se držel v čele a neomylně Apolenu a Ludvíka vedl z labyrintu ven.

„Tak našli jste, co jste hledali?“ vyzvídala okamžitě Evženie, když se všichni tři ocitli před labyrintem.

„Ano, Evženko, ano, srdečné díky za ty dary,“ děkoval jí za Apolenu i Ludvíka láskyplně Radovan, neboť ti pro to nenacházeli slov.

„No tak se přece neostýchejte a dárečky si vybalte,“ vybízela oba dva celá v očekávání Evženie.

Apolena a Ludvík jí tedy vyhověli. V balíčcích mimo jiné nalezli trička, jež obdobně měnila svá vyobrazení, jako tomu bylo u hostitelky. Zatímco Apolenino se vyznačovalo motivy pohoří a moří, Ludvíkovo obsahovalo náměty lesa a jezera.

„Teprve nyní jsou z vás typičtí Mochňani,“ pronesla pochvalně Evženie, když si Apolena a Ludvík trička na její výslovné přání oblékli.

„Teprve budou, Evženko, až poznají skutečnou moc této hůlčičky,“ poukázal Radovan na druhý dar v balíčku.

„Ty já znám, to jsou HÓLEJENKY,“ ozval se sám od sebe Ludvík. „Stačí se jen na ně soustředit, poté je napřímit na menší předmět a ten se vzápětí vznese do oblak.“

„Velice správně,“ přitakal potěšeně Radovan. „Mohl byste to tedy Apolence názorně předvésti?“

„Beze všeho,“ přijal danou výzvu svorně Ludvík. Ze země sebral lísteček a vložil jej Apoleně do dlaní. Poté napřímil na něj hůlku a ta pak již v úžasu pozorovala, jak se onen lísteček vznáší.

„A to není všechno,“ poznamenal krátce nato Radovan a dodatečně z balíčku vyndal jakýsi sprej. Když jej následně použil a uvedl znovu do chodu HÓLEJENKU, počalo se ve vzduchu utvářet srdce. Toto v úžasu již nepozorovala pouze Apolena nýbrž i Ludvík, z jehož tváře se dalo vyčíst, že toto kouzlo pro něho až doposud bylo jednou velkou neznámou.

„A darem třetím,“ ujala se slova tentokrát Evženie, „je tento přívěšek s podkovou. Tak ať vám přinese tolik potřebné štěstíčko.“

Poté Radovan, Svatopluk, Apolena a Ludvík přeci jen zašli posedět do pyramidy a opět si nabídli něco málo z mochnických pochutin. Od Evženie Flavordové pak všichni čtyři pokračovali do prostranství mochnických pasáží a jejich zastávkou se stala kavárna Sanmantena. Před ní již nervózně sem a tam přecházel vytáhlý starší pán okolo šedesátky, s brýlemi a mrožím knírem. Byl jím Rudolf Manten.

„Dobré poledne přeji, Rudolfe, tak nás tady máte,“ pozdravil Radovan majitele kavárny.

„Dobré dobré,“ odvětil šibalsky Rudolf. „No tak jen pojďte dále a to platí i pro vás, Svatopluku,“ ponoukal osazenstvo kočáru. Ten jinak okamžitě v prostranství pasáží vzbudil zaslouženou pozornost, nicméně Apolena s Ludvíkem to neměli čas pozorovat, neboť je majitel kavárny náruživě zval k sobě dovnitř. Ta byla plně obsazena, jen jeden zadní stůl zel prázdnotou a stálo na něm reservé.

„Prosím, račte za mnou,“ vedl Rudolf své hosty neomylně k onomu zadnímu stolu. „Prosím, usaďte se a já hned donesu nápojové lístky.“

Kavárna, jak se Apolena s Ludvíkem měli možnost přesvědčit, vypadala velmi útulně. Sedělo se v ní na pohodlných čalouněných křeslech u menších stolků, zněla zde příjemná relaxační hudba a přilehlé stěny lemovaly rozmanité obrazy, na nichž se vyjímali usměvaví lidé. Apolenu však ze všeho nejvíce zaujalo jedno z oken. Po skelní výplni se tam mihotaly rozmanité čáry, které po vzájemném spojení utvořily příhodný tvar. Nedaleko dané skelní výplně seděli u stolku čtyři lidé a zasvěceně na ni hleděli.

„To jsou naše LIDVJENKY, navozují příjemnou atmosféru, když do nich člověk hledí,“ objasňoval Radovan.

„Ach tak,“ odvětila takto krátce Apolena, z jejího hlasu však bylo patrné, jak ji to ohromilo.

„Tak tady jsou nápojníčky,“ přispěchal záhy ke stolu s reservé Rudolf.

„Jé, vy máte v nabídce i rostolskou roládu? Tak tu bych prosil přinést,“ vybral si okamžitě z menu Radovan, načež Apolena, Ludvík a Svatopluk se tomu nijak nebránili, i když prvně jmenovaná nevěděla, o co se v pravém slova smyslu jedná. Nakonec před ní byla postavena roláda, která ve skutečnosti chutnala jako pařížský dort, obohacena o bylinnou směs.

„A čtyři ovocné čaje k ní bych ještě prosil,“ přihlásil se znovu o slovo Radovan, když i napodruhé Apolena, Ludvík a Svatopluk nechali výběr čistě na něm.

Byly to moc pěkně strávené chvilky. Pohostinství Rudolfa Mantena neznalo mezí a nakonec došlo i na ony LIDVJENKY, které na Apolenu a Ludvíka udělaly hluboký dojem. Skutečně měly příjemný relaxační účinek a Apoleně ani Ludvíkovi se od nich nechtěly odpoutat oči.

„Děkuji vám srdečně za návštěvu a tady si ještě závěrem dovoluji nabídnouti malou pozornost mého podniku.“ To Rudolf Radovanovi, Svatoplukovi, Apoleně a Ludvíkovi věnoval hrníčky, na nichž se objevovala a zase mizela srdíčka.

Když všichni čtyři vyšli z kavárny ven, čekal tam na ně opět hlouček zvědavců. Svatopluk však s nimi nemarnil čas, jenom se spiklenecky usmál, uctivě je požádal o uvolnění cesty a pak již horlivě Radovana, Apolenu a Ludvíka ponoukal, ať si nastoupí. Cílem nynější cesty se měla stát místní Oborověnka, jak se říkalo zdejšímu lesu. Zde Radovan Apoleně a Ludvíkovi objasnil význam kašen, co byly po lese všemožně rozmístěny. Ty, dle Radovanových slov, sloužily mimo jiné také MALOVÁM neboli MALOVSKÝM MOŘSKÝM TVORŮM, ptáčkům, co se podobali ledňáčkům.

„Bohužel je v létě nelze spatřiti, neboť jim náleží ryze zimní období,“ referoval Radovan. „Avšak nevadí, můžeme uskutečnit jiný menší zázrak,“ dodal honem, když zpozoroval, jak to Apolenu tuze zamrzelo.

Radovan z batohu vyndal menší pytlíček. Z něj pak uzmul jakési hnědé boby. „A nyní chvilenku vyčkáme,“ oznámil veledůležitě a Svatopluka, Apolenu a Ludvíka vyzval, aby byli tiše.

Ani ne za minutu se zpoza houští počal ozývat šelest a pak z něj vykouklo několik zvířecích hlav. Náležely srnkám. Ty bez váhání k Radovanovi přispěchaly a doslova mu boby začaly jíst z ruky. I pohladit se nechaly.

„A nyní,“ začal k Svatoplukovi, Apoleně a Ludvíkovi znovu slavnostně promlouvat Radovan, když i oni na vlastní kůži pocítili přítomnost srnek, „nyní už je načase přesvědčit se, zdali se v naší blízkosti vyskytují svjestusjenky.“

Apolena se tentokrát raději nepokoušela daný název vyslovit nahlas, avšak ani tak nedokázala skrýt jistou natěšenost na další z mochnických skvostů. Pro to, aby člověk svjestusjenky objevil, bylo nutné zajít do jedné ze zdejších oborověnkových jeskyní. A Radovan se o nich blíže rozpovídal: „Svjestusjenky jsou drobní motýlci zelenožlutého zbarvení a na přání umějí vyrobit světlo. Tito motýlci jsou naprosto neslyšní, na dotek pak velmi jemní a na pouhý pohled průsvitní. Musím ale předem upozornit, že svjestusjenky jsou háklivé na prudký pohyb a denní světlo, a proto vyhledávají tmu. A právě v jeskyních jí mají požehnaně,“ zakončil výklad, když před jednou takovou záhy stanuli.

Radovan se pak na Apolenu zářivě usmál. „Nuže, vstoupíme dovnitř?“

Apolena bez zbytečného rozmýšlení souhlasně přitakala.

„Tak tedy dobře. Prosím, následujte mne.“

Svatopluk, Apolena a Ludvík zanedlouho byli svědky dalšího ojedinělého zázraku, to když Radovan třikrát za sebou konečky prstů přejel po stěně skály a téměř neslyšně, jako v případě vjedjostensjenek, vyřkl ve stejném pořadí za sebou „svjestusjenky“. Jeskyně se záhy celá projasnila, to jak ji motýlci celou ozářili. A cesta se v té chvíli zdála být mnohem jasnější.

„Tak to byl z mé strany poslední příspěvek na naší ozdravné cestě za poznáním našeho města a jeho okolí,“ oznámil významně Radovan, když se všichni čtyři bez úhony ocitli opět před jeskyní. „Mohl bych znát vaše dojmy?“

Apolena a Ludvík pro dnešní den nenacházeli slov. Ani v těch nejtajnějších představách nedoufali, že se pro ně v mnoha ohledech stane tak výjimečným.

„Tady vám každému věnuji po jedné krychličce a můžete se tyto barevné motýlky učit vyvolávat sami.“

„Děkujeme,“ vyjádřila se s upřímnou vděčností za sebe i Ludvíka Apolena, načež Svatopluk se Radovanovi hluboce poklonil.

„A nyní,“ vzal si slovo opět Radovan, „nyní se již vydejme nazpět k naší chatce, kde naše dobrodružná cesta bude slavnostně zakončena.“

Jak Radovan řekl, tak se také stalo. „A ještě než se spolu rozloučíme,“ promlouval k Apoleně a Ludvíkovi poté, co dorazili na místo, „chtěl bych vám ještě jednou připomenout sliby, jimiž jste se mi zavázali v onom labyrintu.“

„Budu na ně pamatovat.“

„I já,“ přidal se k Apoleně Ludvík.

„Dobrá, pak tedy dovolte, abych se s vámi pro dnešek rozloučil a předal vás opět do opatrovnictví Aničky. Prozatím tedy na shledanou.“

„Na shledanou,“ odvětili shodně Radovanovi Apolena a Ludvík. Ten pak nastoupil do kočáru, který se dal okamžitě do pohybu, jakmile Svatopluk zavelel „hyjé“.

Apolena a Ludvík osaměli, avšak ne nadlouho, neboť je zakrátko svou přítomností poctila známá ženská tvář.

„Tak jak jste si užili onen výlet s Radovanem?“ vyzvídala ihned Anna.

Apolena a Ludvík bez dlouhých průtahů potvrdili, že se jednalo o jeden z nejkouzelnějších dnů, jaký kdy v životě zažili.

„A ten zdaleka ještě nekončí,“ dodala tajemně Anna a rozhodně měla pravdu.

Stejně jako celé dopoledne a poledne tak i odpoledne se pro Apolenu a Ludvíka stalo neopakovatelným zážitkem. Stejně jako Radovan také Anna sázela na svůj vlastní um a tak Apoleně a Ludvíkovi zakrátko předvedla, jak lze v létě povolat ze zimní služby mráz. A to tak, že na chladnou desku prsty jemně tvarovala obrazce, které by jinak měl na svědomí přímo on. Apolena na oplátku předvedla své vlastní tvůrčí dovednosti, to když na plátně věrohodně zachytila jezero s ostrůvkem v pozadí a nedalekým lesem. A když se pak večer v chatce Anna, Apolena a Ludvík ukládali k spánku, ještě jednou si připomněli, jaký prožili neobyčejně kouzelný den.

Všem překvapením toho dne ještě zdaleka nebyl konec. Bohužel toto nikoho z osazenstva chatky nemohlo potěšit. Kolem jedenácté hodiny večerní se ozval nepříjemný lomoz. To jak se začalo tříštit sklo! Jak se osazenstvo chatky záhy dovtípilo, kdosi neznámý oknem dovnitř hodil lahev se vzkazem, v němž stálo: Zdržte se ještě chvíli na tomto místě a stihne vás krutý trest! Ve vlastním zájmu se kliďte z tohoto města pryč! Podepsán anonym!

Rubriky: City Means V - Město plné zázraků | Napsat komentář

3. Smolný den jedné pohledné tmavovlásky vykoupen…

3. Smolný den jedné pohledné tmavovlásky vykoupen náklonností jednoho nonšalantního staříka

Apoleně Kajnarové, jinak pohledné to devatenáctileté zelenooké tmavovlásce, studující poslední ročník gymnázia Jana Nerudy v Praze, se nechtělo příliš domů. Co ji tam mohlo čekat? Jen smutek a nepochopení. Maminku již neměla, žila pouze s otčímem a ten ji v jednom kuse terorizoval. Ba co více, Apolena nenacházela pochopení ani u svých vrstevnic!

„Podívejte se, tamhle jde ta divná holka, co si libuje v nadpřirozenu,“ ukazovala si jedna ze spolužaček na Apolenu prstem.

„Tak co, už ti to tvé posvátné Pražské Jezulátko něco splnilo?“ přidala se další.

„No co neodpovídáš? Na něco jsme se tě snad ptaly,“ utrousila posměšně z úst třetí ze spolužaček.

„Dejte mi svatý pokoj,“ pokusila se Apolena otravné dívky odbýt, ty se však tak snadno nedaly.

„Tak svatý pokoj říkáš, he he?“ chytla se toho slovíčka okamžitě Klára, ta ze všech nejprotivnějších.

„Přestaň se do mě laskavě navážet,“ pokusila se bránit Apolena.

„Nebo jako co?“ poznamenala výbojně Klára.

Apolena náhle nevěděla, co jí na to má říct.

„Tak co mi pak jako provedeš, Apolenko? Tak co?!“ dorážela neustále Klára.

„Nech mě na pokoji.“

„Hele, to nevyznělo zrovna slušně,“ vyslovila popuzeně Klára, načež spiklenecky zamrkala na zbylé dvě dívky. „Je načase zkrotit tvé mravy, Apolenko. Všechny na ni!“ zavelela.

A než se Apolena nadála, už ji ony tři spolužačky zdárně obestoupily a tak zabránily v případném útěku. Dvě z nich ji chytly za ruce a Klára Apolenu začala popleskávat po tvářích. Pak přišlo to nejhorší, to Apolenu všechny tři dívky povalily na zem a začaly z ní rvát oblečení.

„Tak jak se ti to líbí, Apolenko, už vidíš ty své andělíčky strážníčky?“

„Dejte ze mě ty špinavý pracky pryč!“ vzpouzela se na zemi Apolena.

„Nějak ses nám tu moc rozpovídala, nejvyšší čas ti něčím zalepit pusu,“ usoudila Klára, přičemž se pokoušela Apoleně do úst strčit svůj posmrkaný kapesník.

„Dost!“

A pak náhle…

„Necháte toho, holoto jedna nemravná?! Že na vás zavolám policii?!“

To Apoleniným spolužačkám právě pohrozil stařík, co zrovna vstoupil do průjezdu, kde k incidentu došlo.

„Rychle, padáme odsud!“ zvolala Klára, načež všechny tři trýznitelky nechaly Apolenu býti a daly se na ústup.

„Jste v pořádku?“ začal se stařík ihned zajímat o Apolenu, které pomáhal vstát.

„Zdá se, že ano. Děkuji, že jste se mě zastal,“ poděkovala a okamžitě se začala zahalovat.

„Rádo se stalo, slečinko. Proč vás ty dívky tak surově napadly?“

„Sama nevím, co to do nich vjelo. Tohle si ke mně ještě nikdy nedovolily.“

„Cože, vy se s nimi znáte?“ šokovala tato informace staříka.

„Ano, to byly mé spolužačky.“

„Neskutečné, jak se někdo dokáže chovat,“ kroutil stařík nevěřícně hlavou.

Oba rozmlouvající se nakonec sblížili a přesídlili do jedné z pražských kaváren na Kampu.

„Věříte v magii, pane Nepile?“ otázala se Apolena Josefa Nepila, jak znělo celé staříkovo jméno.

„Přijde na to, jakou máte na mysli, Apoleno, jestli tu dobrou nebo naopak tu špatnou.“

„Samozřejmě že onu dobrou,“ nezaváhala ani na moment Apolena. „Leč někteří jedinci si to vykládají čistě po svém a pak, když jim o tom referuji, mě považují za podivína.“

„Já vás za podivínku rozhodně nemám. Jen je zapotřebí volit správné přátele a jenom jim se pak zmiňovat o onom nadpřirozenu,“ poznamenal moudře Josef.

„Co vy soudíte o Pražském Jezulátku?“ navázala plynule Apolena.

„Nu, kolují o něm zvěsti, že lidem dokáže splnit jejich nejtajnější přání, pokud ho tedy pokorně ctí.“

Apolenu Josef svojí výpovědí nesmírně potěšil, proto se ho hned zeptala: „A vy… vy jste před ním už někdy stál a něco si přál?“

„Inu, ano.“

„A vyplnilo se vám dané přání?“

„Inu, vyplnilo.“

„A mohu se zeptat, o jaké přání šlo?“

„Ale zajisté. Toužil jsem potkat hodnou a chytrou ženou a tu pak pojmouti za svoji celoživotní partnerku. A jak zde můžete sama vidět, tak již přes padesát let jsme si navzájem věrni.“

„Ani nevíte, jak vám závidím,“ doznala se Apolena, když si měla možnost osobně prohlédnout Josefem nabízené fotografie, kde ta první byla svatební a druhá zaznamenávala společné soužití šťastného páru právě po oněch padesáti letech. „Jak dojemné,“ usoudila.

„Cožpak vy nemáte žádného chlapce?“

Apolena zavrtěla hlavou. „A kdyby jen to, navíc mi to neklape ani s otčímem.“

„A maminku… tu máte?“

Apolena znovu zavrtěla hlavou.

„Rozumím, promiňte, že jsem takto vyzvídal,“ omlouval se přátelsky Josef.

„To nic,“ nezlobila se na něj Apolena.

Josefa Apolenino současné smutnění tuze zamrzelo, tak moc ji chtěl zase rozveselit, a proto navrhl: „Nuže, nevydáme se spolu tedy do Karmelitské ulice k Pražskému Jezulátku? Pokud tedy ještě máte čas a chce se vám?“

„Můžeme,“ souhlasila Apolena a na Josefovo přání na tváři přeci jen dokázala vykouzlit ztracený úsměv.

Kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně rozhodně nezel prázdnotou. Zdržovali se v něm lidé z různých koutů světa. A jak Apolena a Josef vytušili, tak tu právě byla zahajována jedna z bohoslužeb. Oba si ji vyslechli až do úplného konce a až poté stanuli před soškou posvátného Jezulátka.

„Přeji vám v životě mnoho dílčích úspěchů a hlavně tolik potřebné štěstíčko, Apoleno. Ať se vám vyplní všechny vaše nejtajnější sny,“ promlouval takto k ní před kostelem Josef.

„Děkuji, vám též,“ opáčila.

„A než se naše cesty pro dnešek definitivně rozejdou, dovolte mi, abych vás dodatečně k sobě pozval na tuto sobotu na takový menší čajový dýchánek,“ navrhl ještě Josef, načež Apoleně předal vizitku se svoji adresou. „Zaskočíte tedy?“

„Ráda,“ souhlasila ihned s danou nabídkou.

„Nuže, na shledanou a v sobotu se budu tedy těšit na naši druhou společnou schůzku.“

„Děkuji vám za vše, pane Nepile.“

Oba dva si na rozloučenou ještě podali ruce. Zatímco Josef zamířil nazpět do kostela s posvátným Jezulátkem, Apolena se pomaličku vydala k domovu, s utkvělou představou, že snad se tento den pro ni přeci jen završí v dobrém.

Jenže…

„Kde ses tak dlouho courala?“ vyjel na Apolenu hned ve dveřích otčím.

„Dnes jsme měli až do čtyř, tak jdu až teď,“ zalhala.

„Nevěřím ti z toho ani slovo!“ vystartoval otčím takto zhurta na Apolenu podruhé.

„A kdyby to tak nebylo, co na tom? Stejně mě nikdy nebereš vážně,“ pokusila se oponovat Apolena.

„Takhle se mnou, děvenko, mluvit nebudeš!“ vypěnil znovu otčím, načež jí uštědřil facku.

„Tak mám dojem, že náš dnešní rozhovor nadobro skončil!“ Apolena byla stůj co stůj připravená se vyvlíknout z otčímových spárů.

Avšak…

„Kam si myslíš že to jdeš?!“ pospíchal za ní okamžitě otčím.

„Do svého pokoje!“ odsekla Apolena. Naštěstí se jí zavčas podařilo zabouchnout dveře a zamknout se, takže na ni otčím už nemohl. Ten si to ale nenechal líbit.

„Okamžitě otevři!“

Apolena odmítala poslechnout. Na onen důkaz ve svém pokoji pustila nahlas muziku.

„Těš se později!“ zazněla z otčímových úst jedna z posledních výhrůžek. Pak již bylo zřetelně slyšet, jak odchází pryč.

Apolena si připadala strašně opuštěně. Neměla nikoho, komu by se ze svých problémů vyzpovídala. Spolužačky ji v jednom kuse ponižovaly a otčím neustále dával najevo svou nevraživost. A přeci jen tu svítala jistá naděje, to když Apoleně na mysli vyvstala dnešní schůzka s Josefem Nepilem. A v sobotu bude následovati další, pokud se tedy Apoleně podaří zdárně uniknout z otčímových spárů. Avšak jestli se vše ale zdaří na výbornou, bude to po více jak dlouhé době pro Apolenu znamenat něco pozitivního, na co ještě několikrát za život ráda zavzpomíná.

Leč nečekaným překvapením toho dne ještě zdaleka nebyl konec. A samozřejmě že na nově vyhrocené situaci měla podíl současná známost Apolenina otčíma.

„Ach Kájo, ty jsi tak úžasný.“

„Já vím, zlatíčko, já vím.“

„Doliješ mi ještě trošičku té whisky?“

„Ale samozřejmě, že ano, zlatíčko.“

„Pojď ke mně, brouku, a přitul se.“

„Ale velice rád.“

„A heleme se, kdo nás to poctil návštěvou?“ zbystřila dotyčná žena, když si povšimla Apoleny, když ta se nakonec po hodině odvážila vyjít ze svého pokoje.

„Co tam tak stojíš, to neumíš pozdravit?“ obořil se na Apolenu ihned otčím.

Apolena zcela správně vytušila, že jí daná výchozí situace není zrovna dvakrát nakloněna. Podobné excesy ze strany otčíma zažívala často, dalo by se klidně říci, že tu byly na denním pořádku.

Nejspíš zase půjdu,“ byla Apolena připravená vydat se nazpět do svého pokoje, její otčím však mínil jinak.

„Tak to tedy ne!“ Sice se sotva držel na nohou, i tak se mu ale zdárně podařilo Apoleně zastoupit cestu. „Tady budeš!“ poručil jí opileckým tónem.

„Nech mě laskavě projít!“ vzpouzela se.

co jsem ti snad řekl!“ Otčím na nic dalšího nečekal a rukou Apolenu neohrabaně odstrčil. Ta upadla na zem.

A teď ti udělím jednu menší lekci, děvenko.“ Apolenin otčím odepnul pásek. „Teď něco zažiješ.“

„Ne!“ Apolena pohotově vymrštila svou pravou nohu a tou otčíma zasáhla do břicha.

„Ty jedna děvko, to bolelo!“

Zasloužil sis to!“ křikla Apolena. Přeci jen se jí podařilo postavit se na nohy, i když se značnými obtížemi.

„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ pohrozil Apoleně otčím, který se po ní znovu začal mátoživě sápat, když ta se následně rozeběhla tentokráte ke dveřím, co vedly na chodbu. Ve spěchu stačila sáhnout po jedné z vypitých láhvi od whisky.

„Ne, nikam…“

Apolena však byla o něco pohotovější a než se otčím nadál, už dostal lahví po hlavě.

„AU! TY JEDNA DĚVKO!“

„Ach Kájo, nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ zaúpěla žena, načež ihned k jmenovanému přispěchala, neboť ten se odporoučel k zemi.

„Chyť tu děvku, nenech ji upláchnout!“

To už ale Apolena zdárně úspěšně otevřela dveře vedoucí na chodbu a rázně je za sebou zabouchla, takže i žena, jak se za ní hnala, teď schytala jednu pořádnou ránu do obličeje. Apolena ještě v rychlosti nahmatala v kapse klíče a zachrastila v zámku klíčem, který ve dveřích ponechala, takže otčím a žena se již pouze zmohli jen na hlasité bouchání a výhrůžky.

Apolena silně oddechovala a zdálo se, že vše bude mít zdárně za sebou, leč…

„Kdo ten řev má věčně poslouchat?! Už toho mám dost, pošlu na vás policii!“ pohrozila důchodkyně z vedlejší partaje.

Jen to ne, pomyslela si Apolena a rychle se pustila dolů do schodech, neboť se hned nato o patro výš ozvalo: „Už jsem tam zavolal, za pět minut tu budou.“

Apolena se sice zdárně dostala ven z domu, ovšem i tam si ji vyhlédly zcela nové potíže.

„Prosím, slečno, smilování, darujte malou almužničku.“

To se o slovo přihlásil muž nevábného vzhledu s cigaretou v ruce.

„Promiňte, ale já u sebe nemám žádné peníze,“ odpověděla muži Apolena. Nelhala, skutečně momentálně byla bez jakýchkoliv finančních prostředků. Jenže muž byl neodbytný.

„Tak alespoň stovečku na cigárko,“ mámil dál z Apoleny.

„Promiňte ale já pospíchám. A nic u sebe nemám.“

Apolena ke spěchu měla pádný důvod, o pozornost policie rozhodně nestála.

„Tak alespoň věnujte nějaké drobné,“ žadonil nesmlouvavě muž, aniž by zaregistroval, že mu Apolena již podvakráte sdělila, že je dočista švorc.

„Promiňte, nemám čas,“ snažila se vymanit z mužovy přízně.

Ten však nejenže své úsilí nevzdával, ale naopak ve svém počínání o dost přitvrdil, to když odhodil cigaretu a Apolenu si k sobě rukou surově přitáhl, zlobně řkouc: „Tak dostanu konečně krucinál něco nebo ne?!“

„Pusťte mě!“ vzpouzela se výbojně Apolena.

Až mi něco dáš!“ dorážel hubovatě muž. „Au, ty jedna mrcho!“ zahulákal, to jak ho náhle zabolelo v rozkroku. Právě do těch míst totiž směřovala Apolenina pravá noha. Muž se po daném kopanci bolestivě odporoučel na zem. Apolena využila toho, že ji pustil a dala se na útěk. Přála si jediné: být v bezpečí u Josefa Nepila. To však znamenalo dospět v pořádku na Hlavní nádraží, nasednout do tramvaje s číslem devět a dojet na zastávku Bertramka Někde tam Josef bydlel.

Apolena si oddechla, když se bezdomovci ztratila z dohledu, i tak se ale měla na pozoru, to když se opět ocitla v jednom z průjezdů. Zastavila se v něm. Prostě si potřebovala vydechnout, neboť celou dosavadní cestu od svého domu utíkala.

Avšak…

„Ahoj, krasotinko, nechceš zajít s námi na jedno?“

Apolena ke své hrůze zjistila, že ta otázka směřuje nejspíše na ni.

„Tak co, krasotinko, přidáš se k nám?“

Apolena se ohlédla a zpozorovala tři mladíky, kteří právě vešli za ní do průjezdu. Jeden z nich na vodítku držel vlčáka.

„Tak co jí říkáš Brute?“ otázal se majitel svého psa. Ten se okamžitě rozštěkal.

„Očividně se mu zamlouvá,“ konstatoval druhý mladík.

„Tak se o tom přesvědčíme na vlastní oči, co říkáte, chlapi?“ dodal třetí.

Apolena vytušila, že se dostala do nových problémů. Ti tři mladíci vypadali, že by si k ní mohli dovolit cokoliv stejně jako pes jednoho z nich.

„Tak co, krasotinko, půjdeš teda s námi? Tady Brut je už kapánek nervózní.“

Apolena věděla, že je zle. Ti tři mladíci o ni začali projevovat nebývalý zájem a záměrně proti ní štvali onoho psa. Z toho nemohlo vzejít nic dobrého.

„Tak co, krasotinko, pobavíme se spolu, co říkáš?“

Apolena si nemohla nevšimnout, že tu svou výraznou roli opět sehrává alkohol. Všichni tři mladíci museli mít již značně upito. Sama Apolena zhruba před čtvrt hodinou viděla, co podobná ožralost udělala s jejím otčímem. Stejně tak Apolena dobře věděla, že musí začít opětovně pohotově jednat jako v případě onoho bezdomovce.

„Promiňte, ale já nemám chuť s vámi někam jít. Hrozně totiž pospíchám,“ pokusila se obdobně vymluvit.

Leč…

„Mně se ale nezdá, že bys někam spěchala, krasotinko. Pořád stojíš na tom samém místě a z toho tedy jednoznačně vyplývá, že prahneš po naší společnosti,“ oponoval Apoleně majitel vlčáka, načež se i s ním nebezpečně k jmenované přiblížil na krok.

„Říkala jsem, že s vámi nikam nepůjdu!“ zdůraznila Apolena, přičemž se opatrně začala rozhlížet kolem sebe, zda-li někdo nepůjde a nevysvobodí ji, jak tomu bylo v případě jejích spolužaček, kdy je zahnal právě Josef Nepil. Nic tomu však nenasvědčovalo.

„Dej si loka rumu, to ti pozvedne náladu, uvidíš,“ dorážel na Apolenu neustále mladík se psem.

„Ne, díky, nechci,“ odmítla, načež se jí dělalo špatně z oněch alkoholových výparů.

„No jen se podívejte, jak se klepe, křepelka. Jako by snad dostala zimnici,“ burcoval majitel vlčáka své další dva kumpány, kteří ho k Apolenině nelibosti následovali.

Vše nabylo na vážnosti dané situace, když majitel vlčáka vzápětí prohlásil: „No, neboj se, krasotinko, my už tě zahřejeme.“ Načež Apoleně násilně rozevřel ústa a začal ji do pusy lít alkohol: „Tak jen hezky bumbej, krasotinko,“ bavil se, ne však nadlouho. „Au ty jedna čubko!“ zakřičel náhle, to když se Apoleně přeci jen podařilo svého současného trýznitele kopnout do těch samých míst, co předtím onoho bezdomovce a dala se na úprk.

Z průjezdu se Apolena sice úspěšně dostala do jednoho z dvorů, ovšem mladíci se k její smůle pustili za ní.

Brute, trhej!“ vykřikl majitel vlčáka, který Apolenu k její smůle dostihl a bohužel vyplnil přání svého pána, to když se jí zakousl do pravé ruky. Apolena vykřikla bolestí.

„Tak a teď se těš, krasotinko,“ prohlásil majitel vlčáka. „Brute k noze!“ poručil psovi.

Apolena využila momentu, že mladík svého psa odvolal a dala se do zoufalého volání o pomoc. Spoléhala se na to, že její křik snad někdo z majitelů bytovek zaslechne a přispěchá ji na pomoc. A k Apolenině úlevě její volání nepřišlo vniveč.

Jenže opětovně…

„Co je to tady za rámus?! Člověk má po noční a nenechají ho vyspat!“

„Rychle, padáme pryč!“ zavelel majitel vlčáka a mladíci se dali na ústup.

Apolena doufala, že ji muž, co se objevil na jednom z balkónů, pomůže. Jak se ale ve svém úsudku zmýlila. „Co to tady bylo za kravál!?“ To se právě přihnal na dvůr.

„Napad… napadli mě tu tři mla… mladíci,“ odpovídala mu namáhavě Apolena, to jak ji ukrutně bolela zkrvavená pravá ruka, za níž se tou druhou nezraněnou držela.

„No a co tu tedy ještě děláte vy? Koukejte odtud rychle mazat taky!“ pohrozil Apoleně muž.

„Ráda bych, ale nevím, zda-li tam venku na mě někde nečíhají,“ strachovala se.

„A co mně je do toho, jestli tam venku na vás někdo číhá nebo ne! Koukejte odtud vypadnout!“ pouštěl na Apolenu muž dál hrůzu.

„Prosím, nepodíval byste se, jestli tam venku někde nejsou?“ naléhala Apolena, muž však na svém stanovisku nemínil nic měnit.

„Jsem snad vaším poskokem? Už ať vás tu nevidím!“

„Tak alespoň zavolejte lékaře. Není tady u vás v domě někdo takový?“ nevzdávala své úsilí Apolena, neboť ji ruka nepopsatelně bolela, svou upřímnou výpovědí však muže opět jen naštvala.

„Neslyšela jste? Ven! VEN!“

Apolena byla nucena chtě nechtě dvůr opustit. Muž ji z něho násilně vypakoval a ještě si při tom na ni neodpustil trousit další nelichotivé hlášky, načež zabouchl vrata a uzamkl je. A tak Apolena byla vystavena osudu na pospas. Stále měla ten samý cíl: dostat se bez další úhony k Josefu Nepilovi.

Apolena přeci jen zdárně dospěla na tramvajovou zastávku, ovšem i tam se postarala o rozruch, to když její přítomnost zaznamenala zhruba sedmiletá holčička.

„Mami podívej, tahle dívenka je nějaká divná,“ poznamenala směrem k Apoleně.

„Ale no tak, Verunko, přestaň říkat takovéhle věci,“ napomenula holčičku její maminka, leč ta si nedala říci.

„Tak se podívej na její pravou ruku, je celá od krve.“

Co jsem ti říkala Verunko?“ hodlala žena napomenouti svoji dceru podruhé, jenže pak i její oči spočinuly na Apoleně. „Co se vám to stalo?“ otázala se jí.

„Napadli mě tři mladíci.“

„Ach tak.“ Avšak následně se i žena k Apoleně zachovala velice netaktně. „Pojď, Verunko, kousíček popojdeme.“

Apolena se nestačila divit, jaký přístup k ní lidé po celý den zaujímají. Copak někomu uškodila? Naopak, uškodili jí všichni ti, s nimiž dnes přišla do styku, tedy až na Josefa Nepila, který se jí jako jediný zastal. Co se to jen děje, proč je osud ke mně tak netečný? Nad tím Apolena momentálně přemítala.

Naštěstí již přijížděla tramvaj s číslem devět a Apolena do ní mohla nastoupit. Jenže ani v ní se nevyhnula potížím. Málem zažila nový šok, to když ji dostihli oni tři mladíci, co ji napadli v průjezdu. Naštěstí pro Apolenu do tramvaje nestačili zavčas naskočit a tak z jejich strany došlo pouze na neidentifikovatelné slovní výhrůžky přes sklo a neomalená gesta.

Apolena se cítila býti zničená, pravá ruka ji stále nesnesitelně bolela. A navíc, tramvaj byla přeplněna k prasknutí. Apolena se obávala toho, že se nejspíš skácí k zemi, pokud si hned nesedne. Asi tak na třetí tramvajové zastávce se jí podařilo obsadit jedno z volných sedátek na úkor protestujícího starce, který do ní začal hučet, jak je nehorázně nezdvořilé, když mladší neuvolní místo staršímu. Apolena ony protesty vnímala tak napůl a z celého srdce si již přála vystoupit ve stanici Bertramka. To se jí nakonec poštěstilo a rovněž byla i ráda, že cestou nenarazila na revizora, neboť u sebe neměla jízdenku.

Apolenu momentálně zaměstnávalo, jak se dostane k Josefu Nepilovi. Dle adresy, kterou ji zanechal, pouze postačilo, až na zastávce Bertramka vystoupí, přejít ulici a dát se tou na ni navazující směrem nahoru. A tam někde by už Josef Nepil měl bydlet. Apolena jeho bytovku po menších útrapách přeci jen našla. Neváhala ani chvíli a stiskla příslušný zvonek.

„Dobrý večer, mohu prosím vědět, kdo nás to poctil návštěvou?“ ozval se z bedýnky přívětivý ženský hlas.

Apolena nemarnila čas a ihned do ní uvedla: „Tady Apolena Kajnarová, potřebovala bych nutně mluvit s panem Josefem Nepilem. Mohl by prosím přijít sem dolů?“

„Malý moment, vydržte,“ odvětil ženský hlas tím samým neměnným tónem.

Apoleně se viditelně ulevilo, když pro změnu onen známý mužský z bedýnky prohlásil: „Vydržte, Apolenko, hnedle jsem u vás.“

Josef Nepil byl do minuty dole u Apoleny. „Proboha, co se vám to přihodilo?“ zhrozil se doslova, když spatřil onu tržnou krvavou ránu na dívčině pravé ruce.

Apolena Josefovi vypověděla, co nemilého ji tento den všechno potkalo.

„No panečku, to by vydalo na jeden objemný román,“ mínil Josef. „No tak jen pojďte dál a nebojte, to vaše zranění hnedle dáme do pořádku.“

Byt, v němž Josef Nepil se svou ženou bydleli, vypadal úplně jinak, než ten, v němž žila Apolena se svým otčímem. Nikde se nepovalovaly lahve od alkoholu, ani tu nebyly stopy po nečistotě či zápachu cigaret. Byt Nepilových zkrátka na první pohled působil útulně a příjemně zároveň.

„Půjdeme do mé pracovny,“ nabádal Josef Apolenu, která se však nejdříve pozdravila s jeho ženou Marií Nepilovou. Ta na Apolenu, stejně jako její manžel, udělala velmi milý dojem.

„A já vám donesu čaj a nějaké ty zákusky,“ nabídla se sama od sebe Marie.

Pracovna Josefa Nepila byla ze všech místností, do nichž Apolena měla možnost nahlédnout, nejzajímavější. Vedle pracovního stolu v ní byl přítomen klavír a v policích vedle knih uloženy jakési zvláštní šanony. Ze všeho nejvíce ale na Apolenu zapůsobila jedna ze stěn, na níž se vyjímal obraz. A to ne ledajaký! Jako by ho utvářel samotný mráz, co měl na svědomí autoportrét dvou zamilovaných lidiček a těmi samozřejmě nebyl myšlen nikdo jiný než-li Apoleniny současní hostitelé.

„Zajímavé že, co dokáže mráz a um lidských rukou?“ poznamenal Josef, když si povšiml, jak Apolena se zájmem zarámovaný autoportrét pozoruje.

„Cože, toto vytvářel člověk?“ podivovala se.

„Ano, přesně tak jest tomu,“ odvětil přátelsky Josef. „A tento šanon,“ a jeden z police vyndal, „disponuje zase dotykovou pamětí.“

Apolena nestačila žasnout, co jí tu Josef odkrývá za taje. Vskutku, když se dotkla zarámovaného portrétu, pocítila na ruce chlad, a když onen dotyk zopakovala na obrázku v šanonu, dosti zřetelně zaznamenala nefalšovanou lidskou tvář.

„To jsou naše Vantelbooklisty,“ objasňoval jí Josef.

„Cože, Vanterolisty?“ podivovala se Apolena.

„Nikoliv, správně ten název zní Vantelbooklist,“ poopravil ji Josef.

„A co navenek symbolizuje?“

Zde přítomný šanon obsahuje vypracovaný rozhovor s vysněnou osobou, s níž by se dotyčný v něm uvedený rád shledal,“ vysvětloval Josef Apoleně. „A nyní je vše nově obohaceno právě o možnost dotyku.“

„Velice zajímavé,“ opáčila uznale Apolena. „Au, má ruka,“ zaúpěla následně bolestí.

„Hnedle to dáme do pořádku.“

Apolena od Josefa očekávala chirurgický zákrok, nic z toho se však nekonalo. Josef dívce krvavou ránu nejprve vydesinfikoval a poté na ni přiložil jakési květy a ruku jí zavázal.

„Nemusíte se ničeho obávat, Apolenko,“ uklidňoval dívku Josef, když si povšiml jejího udiveného výrazu ve tváři. „Lémanské růže mají výhradně léčivý účinek.“

„Cože, tohle, co jste mi zabalil do toho obvazu, jsou nějaké růže?“ zeptala se překvapená Apolena.

Ano, přesněji se jedná o jejich květy, právě ty disponují léčivou mocí,“ upřesňoval Josef. „Uvidíte že za pár dnů se vám ruka kompletně zhojí,“ ubezpečoval ji.

Apolena nestačila žasnout. Náhle si připadala jakoby v jiném světě, to když její oči znovu spočinuly na zarámovaném autoportrétu, šanonu a nakonec na zafačované ruce.

„Odkud všechny tyto taje pochází?“ zeptala se.

„Z města jménem Katalná Mochna, to se nachází ve středních Čechách nedaleko Poděbrad,“ objasňoval Josef. „Pokud byste měla zájem, můžete do něj zavítat. Mám tam známého, který se velice rád seznamuje s novými lidmi. Zkuste o tom popřemýšlet.“

Apolena byla rozhodnuta během vteřiny. Koneckonců co ji drželo v Praze? Svých vrstevníků měla plné zuby stejně jako otčíma, co ji v jednom kuse terorizoval a tak znepříjemňoval život. Trápila ji jen jedna věc: „Bohužel ale u sebe nemám žádné věci natož peníze.“

„To vůbec nevadí, milerádi vám se ženou zapůjčíme něco svého a založíme vás,“ nabídl se Josef. „A víte co? Hned teď zatelefonuji svému příteli a seznámím ho s danou situací.“

A jak si Josef usmyslel, tak také učinil. Do sluchátka mluvil pouhých pět minut. Když hovor ukončil, věnoval pozornost zase Apoleně. „Tak vše je domluveno, jen, nebude se po vás váš otčím shánět?“

„Klidně ať si mě třeba hledá až někde na druhém konci světa, já už se domů k němu nevrátím. Tedy alespoň v dohledné době ne,“ byla pevně rozhodnuta Apolena.

„Nuže dobrá, v tom případě vás tu u mě Radovan vyzvedne zítra v sedm hodin ráno a pak společně odjedete do jeho rodného města.“

„Děkuji vám pane Nepile, ani nevíte jak si toho všeho, co pro mě děláte, cením.“

Josef Apoleně poté sdělil, že mu činí neobyčejnou radost, když může něco dobrého vykonati pro své přátele, a pak zasedl za klavír. „A když jsme vše již zdárně vyřešili, dovolte mi, abych vám něco zahrál.“

Apolenu Josef neustále příjemně překvapoval. Na klavír doslova válel. Zvládl na něj zahrát Chopina, Smetanu či Janáčka. Rovněž pohoštění od Marie byla jedna báseň. Nebylo divu, že si Apolena po bůhvíjak dlouhé době onu přátelskou náklonnost, kterou jí zamilovaný pár projevoval, užívala vrchovatou měrou. A nemohla se dočkat zítřejšího dopoledne, to až ji v bytě Nepilových vyzvedne onen Radovan a společně se vypraví do jeho rodné Katalné Mochny, do města plného neočekávaných zázraků, jak to Josef Apoleně prve shrnul.

Rubriky: City Means V - Město plné zázraků | Napsat komentář

2. Strasti a smutky jednoho pohledného mladíka, jenž si život…

2. Strasti a smutky jednoho pohledného mladíka, jenž si život nechal proklouzávat mezi prsty

Ludvík Trnavský, dvaadvacetiletý brunet, se navracel z jedné z vojenských základen ležící v severní Americe nazpět do Čech a po celou dobu letu pociťoval smutek a zároveň s ním i vzrušení. A pak mu již snad posté přišlo na mysl: Pozná ho Šárka? Jak asi po těch pěti letech vzájemného odloučení bude vypadat setkání s ní?

Že vojenská služba na dané americké základně opravdu nebyla kojnou, to Ludvík nesčetněkrát zažil a pocítil přímo na vlastní kůži.

„Tak pohni sakra tím líným zadkem, mladej,“ dorážel na Ludvíka zavalitý černoch ve vojenském mundúru. „Tohle je snad klus?! Mně teda přijde jako pěkně zprasenej flus!“

A než se Ludvík nadál, už se od noh až po bradu válel v bahně.

„Tohle nejsou žádné lázně, mladej, tak šup šup, hejbu tím líným zadkem!“ poroučel Ludvíkovi černoch.

Asi tak za další půlhodinu se Ludvíkovi o něco více ulevilo, když z úst onoho černocha zaslechl: „Tak pro dnešek padla! „A ty, mladej,“ pravil k němu, „si dáš za trest ještě padesát kliků!“

Ludvíkovi se ony kliky nedělaly vůbec snadno, neboť mu černoch svou pravou nohu položil na záda. „Tak jedu, jedu, padesát klikanců a ať to pěkně sviští!“

Pro Ludvíka služba na Forinské vojenské základně nebyla vůbec jednoduchou záležitostí. Když ho nešikanovali vojenští důstojníci, našli se jedinci mezi samotnými vojáky.

„Tak co, mladej, kolik ti jich náš starej nařídil udělat dneska, co?“ začal si Ludvíka dobírat obávaný holohlavý svalovec.

„Dej mi pokoj, Franku, nemám na tebe dneska vůbec náladu,“ oponoval mu Ludvík, zatímco ze sebe sundával špinavé oblečení.

„Hele, to nevyznělo moc zdvořile,“ mínil Frank a z legrace Ludvíkovi loktem narazil do žeber.

„Au, nech toho!“ rozhorlil se na něj Ludvík.

„Slyšeli jste ho? Prý abych toho nechal,“ začal se Frank Ludvíkovi posmívat. To už oba pánové na sebe začali strhávat zaslouženou pozornost.

„Neřekl jsem ti to snad jasně? Dej mi pokoj!“ ozval se opět navztekaně Ludvík, když podruhé pocítil bolestivý tlak v těch samých místech.

Frank se ovšem dál naparoval. „Prý abych mu dal pokoj,“ rozesmál se na celé kolo. „Ten nastane, až já sám rozhodnu, mladej.“ Načež se Ludvík, po třetím Frankově výpadku, již odporoučel k zemi, jak ho svalovec surově uhodil do zad.

Dav zvědavců měl rázem o zábavu postaráno.

„Teď si spolu teprve náležitě užijeme!“ vyslovil výbojně Frank a užuž se chystal do na zemi zmítajícího se Ludvíka kopnout nohou, když mu v tom zabránil jeden metrový blondýn a to tak, že svalovci zezadu obepnul pas a pak jej povalil.

„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na blondýna zostra Frank, načež v tu ránu byl zase na nohou.

„Ne on, ale ty si pěkně koleduješ. Nech ho na pokoji!“ pohrozil Frankovi blondýn, jenže svalovec se tak lehce nedal.

„No jo, to je náš obětavý Hank Lambert, zastánce slabších a bezmocných,“ utrousil posměšně Frank. „Chceš si to rozdat?! No tak do toho! Pojď! Troufneš si na mě?!“ provokoval blondýna.

„Nech to plavat, Hanku, vykašli se na něj,“ přemlouval blondýna Ludvík.

„Ty se do toho nepleť, mladej!“ okřikl ho Frank. „Tak co, kdo se chce podívat, jak mu to nandám?!“ burcoval přihlížející dav vojáků kolem sebe, což nezůstalo bez odezvy.

„Dobrá, řekl sis o to, ale abys svého rozhodnutí nakonec sám nelitoval,“ mínil Hank.

Ostatní vojáci oběma znesvářeným vyklidili pole. Hank měl od začátku jasnou převahu a svému soupeři sázel jednu dobře mířenou ránu za druhou. A pak najednou Frank ležel na zemi, ani pořádně nevěděl, jak se na ní ocitl.

„Tak co, ještě máš chuť v bitce pokračovat?“ zeptal se Hank, když Frank, stále přítomný na zemi, tam doslova lapal po dechu. „Tak fajn, těší mě, že jsme si to mi dva vyjasnili,“ dodal, načež se otočil k soupeři zády a zeptal se Ludvíka: „V pořádku?“

„Jo,“ přisvědčil Ludvík, vzápětí však byl nucen zvolat varovné: „Pozor!“ To když zmerčil, jak Frank sahá po noži a neštítí se ho po Hankovi hodit. Ten ho však svou obratnou pravačkou zachytil a ihned poté hbitě k ležícímu Frankovi přiskočil a svižnou ranou přes obličej ho uvedl do bezvědomí. „Teď je teprve vše v naprostém pořádku,“ prohlásil poté.

Ludvík se maličko pousmál, když na toto zavzpomínal. Opětovně cítil k Hankovi respekt a byl mu vděčen za to, že se ho před Frankem zastal. Na krátkou chvíli tak Ludvík získal kamaráda, který mu na Forinské vojenské základně pomáhal přečkávat krušné dny.

„Tak jak se dnes máš, Čecháčku?“ oslovil několik dní po daném incidentu Ludvíka takto Hank. „Mohu si k tobě přisednout?“

„Ale samozřejmě,“ řekl Ludvík a uvolnil Hankovi vedle sebe místo.

„Děkuji,“ odvětil přívětivě Hank, načež v započaté konverzací pokračoval: „Víš, stále mi nejde do hlavy, co kluk jako ty pohledává tady. Neměl bys touhle dobou sedět někde v kavárně se svojí přítelkyní?“

„Opravdu překrásná představa,“ podotkl Ludvík. „Proč ale takto o mně smýšlíš?“ zajímalo ho.

„No já jen že mi spíše přijdeš jako rodinný tip a ne jako voják, co hledá štěstí v armádě,“ vyjádřil Hank svůj osobní názor.

„A ty máš přítelkyni?“ zeptal se trochu vyhýbavě Ludvík.

„I ty jeden šibale, odbíháš od mé otázky,“ neušlo pozornému Hankovi. „No dobrá, ano, mám přítelkyni a jmenuje se Kate.“

Hank následně zalovil v kapse kalhot a ukázal Ludvíkovi fotografii, na níž se vyjímala pohledná devatenáctiletá blondýnka.

„Jednou si ji vezmu za ženu a budu s ní mít nejméně tři děti,“ informoval Ludvíka Hank, jako by to byla naprostá samozřejmost.

„Také bych se svou Šárkou jednou chtěl založit rodinu,“ zauvažoval Ludvík. „Ovšem kdo ví, naposledy jsme se viděli před pěti lety.“

„Cožpak s ní nezůstáváš v kontaktu?“ podivoval se Hank.

„Zkoušel jsem jí několikrát napsat, leč za poslední měsíce jsem se od ní nedočkal jediného dopisu,“ připustil trochu ztrápeně Ludvík.

„Tak to pak není ta pravá, když ti nepošle ani řádku,“ mínil Hank.

„Já stále doufám že ano,“ stál si za svým Ludvík.

„Zvláštní jste vy Češi, jen co je pravda,“ soudil Hank. „Každopádně ti budu držet palce, aby ti to s tou tvojí Šárkou vyšlo.“

Ludvík se znovu maličko pousmál, když si tento rozhovor s Hankem ještě několikrát zpětně přehrál v hlavě, ovšem záhy se mu do očí vlily slzy, pro které rovněž měl pádný důvod.

To takhle jednou jeden z vojáků našel nehybné lidské tělo. A to náleželo právě Hankovi! Přivolaný lékař pak již konstatoval pouze smrt. Na Hanka nebyl příliš hezký pohled, nalezli ho ve sprchách s prostřelenou hlavou a tělo měl zohyzděné k nepoznání. Ludvíka zpráva o jeho smrti nesmírně šokovala, v Hankovi našel oporu a také dobrého přítele do nepohody, s kterým si mohl popovídat o čemkoliv. A najednou tu nebyl a Ludvík si na Forinské vojenské základně připadal osamělejší než vůbec kdy předtím.

Zato u ní byl stále přítomen Frank Kunst, onen svalovec, co se Ludvíka a zesnulého Hanka neštítil provokovat. A nejinak tomu bylo i po Hankově smrti.

„Tak už máme o jednoho vojáčka méně, co, pánové?“ naparoval se v jídelně u jídla Frank.

Ludvík seděl opodál a nerad něco takového slyšel.

„Není divu, že mu někdo podřízl hrdlo, když se ve všem tak horlivě angažoval. Kdyby držel jazyk za zuby, nemusel právě teď polykat andělíčky…“

Ludvíkem začaly cloumat emoce, zdálo se mu, že to svalovec přehání.

„…a skončit jak rozkřáplá plechovka od piva,“ zakončil to Frank.

A to už na Ludvíka bylo příliš. Výbojně vyskočil ze židle a kvapem si to namířil k protějšímu stolu, u něhož Frank a několik dalších jeho povedených kumpánů sedělo.

„Co se děje, mladej, co tady tak okouníš?“ zpozorněl Frank a stoupl si.

„Laskavě se přestaň do Hanka navážet, slyšíš?!“ vydal ze sebe vzdorovitě Ludvík.

„Tak ty si na mě chceš otevírat hubu, mladej?!“ vyčetl Ludvíkovi okamžitě výhružně Frank.

„Byl jsi to ty, že jo?! To tys ho zabil!“ zakřičel Ludvík poté, co do něj Frank surově strčil.

„Chceš si to rozdat? Tak pojď, páprdo!“ neštítil se Frank Ludvíka vyzvat na nový souboj a než ten se nadál, už měl rozseknutý dolní ret.

„Co se to tady u všech ďasů děje?!“ přihnal se k oběma onen černoch, co si Ludvíka prve dobíral, načež je od sebe odtrhl. „Co to do vás vjelo, že jste si museli jít po krku, bando?!“

„Úplně se pomátl!“ konstatoval Frank, zatímco Ludvík na celé kolo vyvolával „vrahu!“

„Oba máte týden nuceného úklidu kasáren navíc a nechci slyšet žádné odmlouvání! To vás odnaučí šarvátkám!“ zavelel černoch. A jak poručil, tak se nakonec stalo, s tím, že Ludvík zakrátko nato Forinskou vojenskou základnu nadobro opustil.

Dotyčnému se přitížilo a tácek s jídlem a pitím upustil na zem. „Promiňte, já nerad,“ omlouval se kolem procházející letušce.

„Nic se nestalo,“ odvětila přívětivě. „Jste jinak v pořádku? Zdáte se mi být dosti rozrušený.“

„To nic, to zase přejde,“ ubezpečoval letušku Ludvík.

„Dám vám něco na uklidnění.“

„Dobrá, když mermomocí chcete… co to vlastně je?“ zeptal se při pečlivém prozkoumávání pastilky Ludvík letušky.

„Máta a pomeranč, udělá vám to dobře, uvidíte,“ odvětila dobrosrdečně a na Ludvíka se mile usmála. „Dodá vám to potřebnou energii a vy zase budete čilý jako rybička,“ doplnila.

Ludvík si tedy onu nabízenou pastilku strčil do pusy a skutečně se mu viditelně ulevilo, takže zbývající čas v letadle prožil bez většího vzpomínkového vypětí. Obdobně se Ludvík cítil po přistání letadla na pražském Ruzyňském letišti a při následné cestě taxíkem na Hlavní nádraží. Teprve až při nastoupení do vlaku ve směru Poděbrady – Katalná Mochna ho začala pozvolna opouštět bezstarostnost. A jako by na tom měly podíl i bouřkové mraky kupící se za okny vlakové soupravy, na něž slyšitelně dopadaly první dešťové kapičky. A pak se náhle venku spustila nespoutaná čina a s ní jako by se Ludvíkovi opětovně přitížilo. Zase zabředl do vzpomínek na Hanka a oči se mu zalily slzami. A pak truchlení zase vystřídalo vzrušení, to když Ludvíkovi na mysl přišla Šárka, kterou pět let neviděl. Jak dané setkání s ní bude vypadat? A má se Ludvík snad něčeho obávati? Dodrží paní hraběnka slovo a dá mu svoji vnučku za ženu? Na jaké případné svízele by se měl Ludvík tedy připravit? Nad tím vším mladík po zbytek cesty přemítal.

A pak se náhle ozvalo „Příští stanice Katalná Mochna“ a Ludvík zpozorněl – za chvíli bude vystupovat! A přitom venku tak hustě prší, že není vidět na krok. Snad alespoň onu pochmurnou atmosféru dokáže vyvážit ono mochnické proslulé tajemno, namlouval si Ludvík, když vlak v uvedené stanici zastavil. A sotva z něj Ludvík vystoupil, už jeden z tajů měl tu čest spatřit. Byla jím pohyblivá planetka kroužící ve vzduchu. A když pak Ludvík vycházel z nádražní haly, uviděl několik mizejících a zase se zjevivších lidí a opět se utvrdil v tom, že se tak nestalo díky dešti, nýbrž že to byl další projev mochnické magie.

Vzápětí Ludvík ale řešil menší problém, a sice jak se co nejrychleji dostat k paní hraběnce. Na chvíli zauvažoval, že by se za ní vypravil pěšky, pak ale usoudil, že by pro ten déšť bylo nejrozumnější využít nějaké té dopravy. Leč autobusy do těch míst, kde paní hraběnka bydlela, přímo nejezdily. A přeci se Ludvíkovi naskytla příležitost k odvozu, to když zahlédl, jak z výletního vláčku vystupují lidé. Ludvík se k němu ihned spěšně vypravil.

„Promiňte, nezavezl byste mě k paní hraběnce Vladské?“ poprosil Ludvík spěšně řidiče vláčku.

„Je mi líto, pane, ale právě mi končí služba,“ zaprotestoval řidič, nevyznělo to však naštvaně nýbrž omluvně.

„Přesto, neučinil byste v mém případě výjimku?“ smlouval s ním i nadále Ludvík.

„Nuže dobrá, nastupte si tedy,“ nechal se řidič vláčku nakonec přeci jen přemluvit a Ludvík se tak na vlastní oči přesvědčil o tom, jak místní obyvatelé Katalné Mochny dokáží projevovat ochotu přespolním návštěvníkům.

Vláček zamířil přes park a pasážová prostranství směrem k lesu a skrze něj pokračoval až k rozlehlému zámeckému sídlu, kde paní hraběnka, celým svým rodným jménem Vladana Vladská, bydlela.

„Šťastné pořízení,“ popřál řidič vláčku Ludvíkovi, když dorazili na místo.

„Na shledanou a ještě jednou děkuji za odvoz,“ opáčil.

„Rádo se stalo,“ odvětil řidič, načež se vydal nazpět do města.

Ludvík zbytečně v dešti neotálel a stiskl zvonek.

„Ano, prosím, kdo je tam?“ ozvalo se z bedýnky.

„Tady Ludvík Trnavský. Mohl bych prosím mluvit s paní hraběnkou Vladanou Vladskou?“ ohlásil se Ludvík.

„A očekává vás?“ zajímal se hlas z bedýnky.

„Ano, mé jméno je Ludvík Trnavský,“ představil se pro jistotu ještě jednou Ludvík.

„Vydržte moment,“ oznámil hlas z bedýnky. „Ano, v pořádku,“ ozvalo se zhruba po minutě, jež se Ludvíkovi zdála věčností.

A pak po té nekonečné další konečně jmenovaný zaregistroval, jak od domu přes zahradu kdosi směřuje k hlavní bráně. Ludvík se ponejprv domníval, že to k němu spěje sama paní hraběnka. A když se postava o něco přiblížila, tak měl Ludvík dokonce dojem, jako by to byla přímo jeho láska Šárka. Jakmile však dotyčná osoba dorazila až k bráně, bylo Ludvíkovi jasné, že se jedná o pouhopouhou služebnou.

Když s ní Ludvík následně kráčel rozlehlou zahradou, tak si v ní, i přes ten neustávající intenzivní déšť, povšiml labyrintu utvořeného z růží. V něm vybraný jedinec mohl nalézti sobě niterní věc. Nebylo tedy divu, že se daný labyrint hojně využíval například při narozeninových oslavách či u příležitosti významného životního jubilea. Ludvíka při té představě zaplavila vlna pozitivní nálady. Je klidně možné, že se v onom labyrintu bude ukrývat jistá niterní věc, která je vlastní jemu i Šárce?

Jenže…

„Tak jste přeci jen po těch pěti letech dorazil? Upřímně, ani jsem v to nedoufala,“ přivítala Vladana takto nečekaně Ludvíka v jednom ze svých honosných pokojů. Toho přístup paní hraběnky ihned na úvod zaskočil, nicméně se i on osmělil k hovoru.

„Máte pravdu, těch pět let v Americe uběhlo jako voda.“

Ve skutečnosti však Ludvík nemluvil tak úplně pravdu. A pozorná paní hraběnka si toho očividně sama povšimla.

„Nepřipadá mi, že byste si v té Americe nějak zvlášť odpočinul,“ zastávala názor. „A navíc, byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mě oslovoval titulem.“

„Promiňte, paní Vladská.“

„Paní hraběnko Vladská,“ zdůraznila Vladana.

„Omlouvám se,“ spustil Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal honem.

„Dobrá, nechme těch zdvořilostí a přejděme k věci,“ uvedla následně rázně Vladana. „Proč jste tedy za mnou vlastně dnes přišel?“

„Co prosím?“ Ludvík měl náhle dojem, že snad špatně slyšel.

„Jaképak prosím,“ vyslovila Vladana příkře. „Ptala jsem se vás, jaký je účel vaší nynější návštěvy.“

Ludvík byl chováním paní hraběnky upřímně zaskočen.

„No tak proč jste mne dnes poctil svojí návštěvou?“ naléhala Vladana.

„Proč…?“

„Proč, paní hraběnko?“ poopravila Ludvíka Vladana.

„Já… přišel jsem vás požádat o ruku vaší vnučky Šárky,“ uvedl Ludvík. „Paní hraběnko,“ dodal spěšně, když spatřil ten nepříjemný výraz v očích hostitelky.

Vladana si tentokráte dávala s odpovědí načas. „Tak mou vnučku byste rád pojal za ženu?“ vyjádřila se dosti podezíravě.

„Ano, paní hraběnko“ vyslovil netrpělivě Ludvík.

„Jenže jste můj milý zlatý přišel pozdě, Šárka je již zadaná.“

„Zadaná?“ zopakoval po Vladaně šokovaně Ludvík.

„Stojíte si snad na uších, mladíku?“ poznamenala pohoršeně.

Ludvík byl z té informace v šoku. „Ne, to nemůže být pravda, vy sama jste mi přece slíbila, že se se Šárkou budu moci oženit, až se vrátím. Že tady na mne bude čekat.“

„A vy ji snad tady někde vidíte, mladíku? Já tedy ne,“ vyjádřila se pro změnu lakonicky Vladana. „Takže myslím, že bude nejlepší, když zase půjdete.“

„To mě jako vyhazujete?“ nemohl něčemu takovému Ludvík stále uvěřit.

„Vyplývá z mých slov snad něco jiného, mladíku?“

„Jak můžete být tak krutá?“

„A jak vy můžete být tak vlezlý?!“ opáčila stejnou měrou opovrženě Ludvíkovi Vladana. „Bez řádného ohlášení mi sem doslova vpadnete a žádáte po mně nemožné!“

„Já že jsem k vám vpadl bez ohlášení?! To vůbec není pravda!“ navýšil o něco zlobně hlas už i Ludvík.

„Vyprošuji si, abyste se mnou hovořil tímto hrubým tónem!“ udala pohoršeně Vladana.

„Měl jsem o Katalné Mochně jiná mínění,“ doznal se po nepatrné odmlce Ludvík.

„To je bohužel váš osobní problém a ne můj,“ odvětila suše Vladana.

A pak…

„Pán odchází, prosím, vyprovoďte ho,“ oznámila Vladana následně služebné, co Ludvíka prve vpustila dovnitř.

„Jak můžete být tak krutá?“ zopakoval Ludvík.

„Ó ano, já samozřejmě vím, na co, mladíku, narážíte: Katalná Mochna, město velice vstřícné k návštěvníkům… Já jí však ale upřímně pohrdám.“

Ludvík se protentokrát zmohl už jen na bezmocné zakroucení hlavou.

„A teď račte opustit můj dům. A pokud tak do minuty neučiníte, vyprovodí vás z něj moji rotvajlery.“

Ludvíkovi došlo, že definitivně prohrál, a že by nemělo cenu se dál s Vladanou přísti. To si najisto uvědomil ve chvíli, kdy se na její popud z vedlejší místnosti ozval psí štěkot. Ludvík se proto nakonec nechal služebnou dobrovolně vykázat z domu a když pak s ní procházel kolem zahradního labyrintu, šlehl po něm nenávistný pohled. Jakmile se za Ludvíkem uzavřela venkovní brána, dolehl k němu psí štěkot.

Ludvíkovi se tak v jednom okamžiku zhroutil celý svět. Začal si připadat strašně opuštěný a žít mu přišlo zbytečné. Najednou si uvědomil, že on nemá pro koho by žil. Všichni jemu blízcí buďto již nežili, nebo pobývali mimo českou vlast. Ludvík proto náhle začal pomýšlet na tu nejhorší možnou variantu, tedy na vlastní skon.

Té myšlence do noty nahrávalo i samotné počasí. K prudkému dešti se přidalo hromobití a blesky jako by pro Ludvíka symbolizovaly vzpouzejícího se Franka, kdežto samotný liják nesl tíhu truchlících slz po zesnulém Hankovi. A do toho všeho jakýsi vnitřní hlásek Ludvíkovi začal našeptávat, aby následoval svého někdejšího přítele Hanka do posmrtné dimenze.

Ludvík instinktivně sáhl za opasek kalhot a nahmatal nůž, jenž si následně přiložil k srdci, ovšem pomyslný vpich nedokázal uskutečnit, chyběla mu k tomu potřebná kuráž. Pak ostří v jeho režii zamířilo do míst krku a poté na zápěstí. Další pomyslný vpich ovšem ani tentokrát Ludvík nedokázal úspěšně učinit a tak mu nezbývalo než se pohroužit k zemi a rozplakat se…

A pak náhle…

„Haló, mladíku, jste v pořádku?“ ozvalo se Ludvíkovi nad hlavou a ten zbystřil. Nad ním se skláněl jakýsi muž a zkoumavě si ho prohlížel.

„Co po mně chcete?!“ vyjel na něj nečekaně takto zostra Ludvík.

„Jen klid, vážený pane, ano? Chci vám pomoci, pokud jste se dostal do nesnází,“ bránil se muž případnému nařčení z toho, že by mu snad hodlal ublížiti.

Na Ludvíka toho bylo již příliš a vyčerpáním se zhroutil. A když znovu přišel k sobě, nacházel se v nezvykle pohodlné posteli a k jeho nosu doléhala příjemná vůně.

„Kde to jsem?“

„Jen klid, vážený, nacházíte se v mém skromném příbytku v Letomonském parku,“ odpověděl Ludvíkovi čísi přívětivý mužský hlas, když ten se na posteli lekavě posadil.

„V Letomonském parku?“ zopakoval přiškrceným hlasem Ludvík.

„Pardon, vy nejspíše nejste místní, že ano?“

„Ne, to nejsem,“ prohlásil Ludvík, když onoho muže, co k němu vlídně promlouval, konečně poznal. „Ovšem nejspíše tuším, kde se to momentálně nacházím.“

„Jste stále přítomen v naší Katalné Mochně a to kousek od nádraží,“ potvrdil muž Ludvíkovu domněnku, když ten si na všechno začal postupně vzpomínat. „Nuže prosím, neostýchejte se a napijte se. Náš místní čaj vám zajisté udělá dobře.“

Ludvík uposlechl oné výzvy a čaj ochutnal. A upřímně řečeno, záhy pocítil stejné blaho jako po požití oné lahodné pastilky v letadle.

„Je dobrý že? Uvidíte, udělá vám dobře. No jen pijte, pijte,“ nabádal Ludvíka hostitel. „Mimochodem, dovolte abych se vám představil: Rudolf Medovníček jméno mé.“

„Ludvík… Ludvík Trnavský.“

Oba pánové si na důkaz seznámení podali ruce.

„Jak jsem se u vás ocitl?“

„Omdlel jste v naší Oborověnce a já jsem vás pak naložil do auta a zavezl sem k sobě,“ podal Ludvíkovi vysvětlení Rudolf.

„Ach ano, navštívil jsem tam Vladanu Vladskou a ona mě odmítla,“ vyslovil namísto ztrápeně povznešeně Ludvík, což měl očividně na svědomí právě onen čaj, co pil.

„Vy jste měl schůzku s naší paní hraběnkou? To je neobyčejně rázná žena,“ mínil Rudolf.

„To souhlasí, odepřela mi totiž svou Šárku,“ odvětil Ludvík téměř přešťastně, i když to upřímně myslel zcela vážně zdrceně, čaj však na mysl působil téměř euforicky.

„S paní hraběnkou si není radno zahrávat, o tom naše město ví svoje,“ poznamenal dobrácky Rudolf.

„Přesně tak a proto jsem se chtěl zabít. Ano, přesně tohle jsem chtěl udělat. Pohroužit se do věčného spánku,“ vyslovil to Ludvík obdobně vesele, i když ho přepadal smutek.

„Tohle mi snad radši ani neříkejte,“ odmítal něčemu takovému uvěřit Rudolf.

„Ale já si vážně nevymýšlím, prostě jsem chtěl zdvořile paní hraběnku poprosit o ruku její vnučky a ona mě jednoduše odmítla. A to dosti nevybíravým způsobem,“ vybavoval si vše postupně ještě jednou Ludvík. „A proto se vás táži, zdali tady nemáte něco na věčný spánek.“

„Na naše FLAVONDKY máte ještě dost času, nyní se pokuste usnout přirozenou cestou a ráno se uvidí,“ doporučoval Ludvíkovi Rudolf, načež ho uložil nazpět do postele, neboť ten se začal vzpouzet.

„Ne, já teď potřebuji jít a zabít se! Já už nemám pro koho bych žil!“ blouznil doslova už Ludvík.

„Anebo vám dám kapánek přičichnouti,“ změnil Rudolf názor a odzátkoval jednu menší flakónku. Jakmile Ludvíkův nos pohltila omamná pestrobarevná vůně květin, začaly se mu dělat mžitky před očima a on pozvolna upadal do spánku…

A když Ludvík znovu procitl, bylo sedm hodin ráno. Notnou chvíli tápal, kde se to vlastně nachází a co se to s ním předchozí den dělo, až si vše opětovně úspěšně vybavil. Předmětem jeho zájmu nyní byla jediná věc: ona FLAVONDKA. Nakonec se ji Ludvíkovi podařilo nalézti na jedné z polic a hned mu přišlo na mysl, že s ní se mu bude dozajista dobře umírat. Ano, Ludvíka myšlenka na smrt stále neopustila, ovšem nyní se rozhodl již nic neponechat náhodě. Proto ukořistěnou FLAVONDKU hned neodzátkoval, neboť nechtěl předčasně riskovat nový spánek. Pro něj si vyhranil jiné místo a sice to náležící mochnickým jezerům.

Ranní počasí se, na rozdíl od onoho večerního, ukázalo více než-li přívětivé, a proto jedna větší procházka neuškodí, smýšlel takto Ludvík.

Jakmile opustil Rudolfův skromný příbytek, dolehly k jeho uším teskné tóny Zpívající fontány, místní mochnické rarity, co se rovněž nacházela v Letomonském parku. Ludvík se rozhodl k ní ihned zamířit, neboť se s jejími tóny plně ztotožňoval. Naprosto do detailů vystihovaly jeho současný stav smutku. Ludvíkovi na mysl při poslechu mollových akordů opět přišel Hank a také Šárka. O oba dva již Ludvík stačil přijít. Tak proč žít dál? napadlo ho znovu.

Ludvík však věděl, že se od těch smutných tónů musí dokázat nějak šetrně odpoutat a jít dál, neboť Zpívající fontána se neměla státi místem jeho posledního odpočinku. I přesto u ní Ludvík strávil dobrou čtvrthodinku a až pak pokračoval dál parkem směrem k pasážovému prostranství. Zatímco park zel dočista prázdnotou, tak pasáže nikoliv. Jak se Ludvík zakrátko dovtípil, měla se tam konat jakási akce nesoucí název Vítání zítřků a proto si řada obchodníků přivstala, aby s předstihem připravila vše potřebné. Zato chatařská oblast, jíž Ludvík následně procházel, na tom byla obdobně jako park: nikde nebylo vidět byť jediného živáčka.

A pak se již dala spatřit první jezírka. Ludvík si tak mohl dle libosti vybrat, které z nich pojme za místo svého posledního odpočinku. Ano, žít Ludvíkovi připadalo naprosto zbytečné a pokud má skonat, ať je to tedy co nejdříve. Ale hlavně ať to vše proběhne bezbolestně, neboť o bolestivou smrt Ludvík zrovna dvakrát věru nestál. Ještě že mám u sebe ty Rudolfovy FLAVONDKY, pomyslel si Ludvík.

Jakmile si vzpomněl na Rudolfa, došlo mu, že si u něj zapomněl svůj kufr. Ten teď ale stejně již potřebovat nebude, když se nadobro rozhodl skoncovat se životem. Co na tom, že se k Ludvíkovi Rudolf choval přívětivě a nabídl mu své přístřeší, Ludvík si zkrátka svou cestu již zvolil a nic na tom měnit nebude.

Smrt – co si jen pod ni představit? Ludvík o ní opětovně v duchu začal přemítat, když procházel Katalnou Mochnou. Smrt jako taková je zajisté spjatá se strašlivým utrpením, to však Ludvíka určitě nečeká, pokud má při ruce ony FLAVONDKY, co dokáží navodit příjemný spánek. A také člověk neví, co po životě pak nastává, a tak snad tedy ony soudy k Ludvíkovi nebudou tak přísné za to, co právě hodlá uskutečnit, pokud tedy něco takového existuje. A stojí vůbec život za žití? Vždyť kolik nespravedlnosti v sobě ukrývá. Stačí pouze shlédnout dennodenní aktuality v televizi či si je vyslechnouti z rozhlasu a člověku se okamžitě přitíží. A pak už jen s napětím takový člověk vyčkává, co z toho potká jeho. A když to nejsou zrovna přírodní katastrofy, nastupují na scénu rozmanité nemoci nebo vraždy. Copak tohle je nějaký život? Člověk stále žije ve skličujícím napětí, tak co z toho života nakonec vlastně má? Nic! A když už člověk dokáže žít přiměřeně šťastný život, tak ten je dříve či později beztak vykoupen právě smrtí.

Ludvík čím dál více ztrácel smysl pro život jako takový. Uvědomoval si všechna ta příkoří, co se kdy k němu donesla. A zase se mu oči zalily slzami, když vzpomenul na zesnulého Hanka, jediného opravdového přítele, kterého v poslední době měl. A tak Ludvíka opětovně zabolelo u srdce. Avšak záhy si uvědomil, že to nebude dlouho trvat a možná se s Hankem již brzy setká, pokud nějaká posmrtná dimenze skutečně existuje. Jen jedna věc Ludvíkovi nyní přidělávala starosti: neskončí přeci jen v pekle za to, co se právě chystá udělat? To by se pak s Hankem neshledal, neboť ten zajisté přišel do Nebe. Ludvík si tak znovu vybavil Hankovu obětavost a ono přátelské pouto.

Ludvík dospěl k jednomu z mochnických jezer a po menším zaváhání do něj vstoupil. Voda v jezeře byla chladná, Ludvík si přesto sám sobě snažil namluvit, že mu to nesmí nijak zvlášť vadit, když hodlá zemřít. Při onom vstupu do jezera se Ludvíkovi vybavila neštěstí, které vodní živly způsobovaly a to záplavy. Ty jedny z nejničivějších právě sužovaly Ameriku. Tolik neštěstí v jedné vteřině. Člověk v nestřeženém okamžiku přijde o střechu nad hlavou, o své blízké, o to, co léta budoval… prostě o vše.

To samé se dá říci o ohni, přišel Ludvíkovi záhy na mysl protipól vody. I oheň se na planetě jménem Zem činil, pro změnu tentokráte v Austrálii, kde sežehl, co mu přišlo do cesty. A nešetřil pouze na obydlích, nýbrž nepohrdl ani lidskými životy!

Jak tak Ludvík kráčel vodou, začal vnímat své kroky a písčitou zem pod sebou. A hned mu na mysl přišel živel spojený právě se zemí a to zemětřesení. To nedávno udeřilo v Japonsku, pro upřesnění již poněkolikáté za sebou. Počet obětí? Sto padesát a číslo neustále narůstá. Těžko o tom hovořit, jen s velkým sebezapřením. Jedním slovem řečeno: katastrofa! Copak se s tím nedá něco dělat?

Jak tak Ludvík kráčel jezerem, začal se celý třást a o to víc si uvědomoval ono zemětřesení v Japonsku. Začalo se mu špatně dýchat, to jak ho pohlcoval chlad. A hned nato si Ludvík vybavil moment, kdy se lidské hrdlo svírá a odmítá právě dýchat. To když vrcholí války, onen další krví nasáklý masakr. Na rozdíl od přírodních neštěstí se právě válkám dá jednoduše zabránit tím, že si lidé vybijí vztek jinak než-li na sobě navzájem. Jenže člověk se nedá tak snadno změnit a tak na blízkém východě dál budou probíhat krveprolití a sílit nepokoje. A v takovém světě má pak člověk žít? Nikoliv! Mnohem přijatelnější volbou je tedy odchod z tohoto světa, pokud možno nenásilnou formou a o to se nyní Ludvík pokusí.

Konečně promrzlé nohy nasály hloubku a Ludvík tak věděl, že nastala jeho chvíle odchodu. Nebude to tedy oheň, co Ludvíka nyní definitivně pohltí, ale voda, v čemž dotyčný pro sebe spatřoval lepší východisko. Ludvík naposledy udal pár temp a pak přičichl k FLAVONDCE, načež své tělo nechal klesat ke dnu. A přitom doufal, že skončí ve vysněném ráji a nikoliv v pekle.

Rubriky: City Means V - Město plné zázraků | Napsat komentář