Trnité růží (21)

Vladimír dočetl jednu ze svých posledních básní a pak sklopil oči k zemi. Tvářil se značně provinile, jako kdyby se styděl za těch dvacet úryvků, co právě zazněly z jeho úst.

„Je vám dobře, Vladimíre?“ táži se opatrně dotyčného, neboť mě jeho pobledlá tvář mírně znervózňuje.

„V pořádku, Tome, jen jsem se prostě nechal unést svými emocemi,“ odpovídá takto na moji otázku Vladimír.

Opět se oba nacházíme v Katalné Mochně, v onom proslulém městě ležícím ve Středních Čechách. Momentálně se zdržujeme ve zdejší lesní Oborověnce.

„Proč se ve vaší nynější tvorbě objevuje toliko smutku? Dříve jste uvažoval daleko pozitivněji?“

„Na to mají značný vliv nehostinné události dějící se ve světě,“ svěřuje se mi Vladimír. „Ač se jim snažím vyhýbat či je přímo nevnímat, pokaždé si mě najdou a přinutí smýšlet o onom negativním.“

„Co konkrétního nyní máte na mysli?“

„Momentálně na mě negativně doléhá válečné dění na Ukrajině, důlní neštěstí v Turecku, nelidské poměry v KLDR, záplavy v Srbsku, Bosně a Hercegovině a hrozba ze strany takzvaného Islámského státu.“

„Utvrzuje vás to tedy přímo ve vizi možné hrozby v podobě Třetí světové války, tedy co se týče zejména onoho Islámského státu?“

„Dá se to tak říci.“

„Víte ale,“ neodpustím si hnedle připomenouti, „co se říká? Že by se člověk měl zaměřovat jen na ono pěkné a ne být neustále utlačován tím smutným. Alespoň tak mi to dokola tvrdí jedna nymburská terapeutka jménem Helena.“

„Já toto přece dobře vím, Tome,“ pokyvuje souhlasně hlavou Vladimír, „jenže je to velice složité namlouvání si.“

Zvedáme se z lavičky a vydáváme do ještě větší hloubi Oborověnkového lesa. Netrvá to dlouho a já a Vladimír jsme svědky pravého mochnického zázraku a to v podobě zdejších magických hůlčiček HÓLEJENEK, kdy za jejich pomoci a speciální tinktury se ve vzduchu tvarují podmanivě krásné obrazce. Těm, co se jimi právě zabavují, může být tak kolem třiceti a s Vladimírem je tipujeme na zamilovaný manželský pár. Jak se záhy oba utvrzujeme, tak nejsme daleko od pravdy, skutečně se jedná o manžele, jen o něco mladší. Do Katalné Mochny zavítali již podruhé, poprvé tu byli zhruba před rokem a to na léčení a právě v rámci jedné terapie se seznámili.

Čekám kdy Vladimír přijde s jistou konkrétní otázkou a než se naději, už ji pokládá: „A s čím jste se u našeho Winsternského rodu řádu lebonských lidí léčili?“

„Měl jsem zhoubný nádor na plicích,“ říká nám muž.

„Já trpěla roztroušenou sklerózou,“ přidává se žena. „Díky zdejším lidičkám okolo Sylvie ale nemoc ustoupila a já se tak znovu mohu plně radovati ze života.“

„A já též,“ uvádí muž, načež se oba na důkaz lásky políbí.

„Tak jste to sám slyšel, oba dva se ze svých nemocí ve zdraví nakonec dostali a nyní si již zase plně užívají života,“ nedá mi to takto poinformovat Vladimíra, když onen sympatický mladý pár záhy opouštíme a jsme zase sami. „Tak proč i Alfréd, z první vámi citované povídky, nedošel kýženého štěstí a naplnění v podobě oboustranné lásky s onou Annou Neznalovou?“

„To víte že jsem jim tu lásku z celého srdce přál. Ostatně ta poslední zastávka se přeci jmenovala Ráj a já chci věřit tomu, že se tam Alfréd s onou Annou sešli a zůstali spolu již navěky, jak si to první jmenovaný přál.“
„Proč jste v dané povídce tedy dále nepokračoval a nedospěl až k tomuto šťastnému vyvrcholení?“ napadá mě příhodná otázka.

„Neboť jsem chtěl nechat čistě na čtenářích, aby si onu povídku sami domysleli, dle libosti a nálady,“ reaguje pohotově Vladimír, přičemž pokračuje: „Opravdu Tome, každému přeji pokud možno to nejlepší, jen to s obtížemi zapracováván do textu. A onen smutek, obsažený v mých povídkách a básních, jen pramení z oněch nehostinných událostí, jež vládnou světu, jak jsem vám již prve sdělil.“ Na moment se odmlčí a pak dodává: „Samozřejmě že i já jsem zastáncem celosvětového míru a i svým postávám, kterým je v mých povídkách či básních nějakým způsobem ubližováno, rovněž přeji, aby nalezli tolik potřebný klid na duši, i když o tom v mých textech třeba není ani zmínka.“

„Rozumím, stále máte ten neblahý pocit z toho, že čtenáře daleko více přitahuje neštěstí druhých a pro poetiku jako takovou nemají přílišného pochopení,“ vyjadřuji se k problematice Vladimírovy tvorby.

„Ano, tak nějak by se to dalo pojmenovat,“ přisvědčuje.

„A nepokusil byste se na moment ono smutné tolik nevnímat a přijít nyní s povídkou či básní, jimž by dominovalo pouze něco výhradně krásného, co by čtenáře do života naopak povzbudilo?“ přemlouvám ho.

„To bych klidně mohl, avšak za výsledek předem neručím,“ upozorňuje mě Vladimír. Následně vyhledá volnou lavičku, na níž posléze usedáme, do ruky si bere blok a propiskou do něj začíná zapisovat zcela nový úryvek.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (20)

I.

LEPŠÍ ZÍTŘKY

Již odezněly nelibé tóny zlé poémy

lidé odevzdali stesky

do budoucnosti dívajíc se

smýšlí o svých zítřcích

 

Tu Jana nad malbou krajin přemítá

tu Jan dějiny umění oslavuje

kéž by Onen nejvyšší tam nahoře dal

abychom my všichni na tomto světě zase šťastní byli

 

Zažili jsme příliš mnoho smutku

prožili příliš mnoho nepěkných chvil

A tak společně sborově prosme –

ďáble zalez nazpět do své díry

a zůstaň v ní pokud možno již napořád

 

Objevujme kouzla zítřků

modleme se za nové životy

vysvlečme ze sebe obavy

oblečme se do vest míru

 

Přejme si nemožné

nevzdávejme svá úsilí

 

Vždyť stačí tak málo

abychom opětovně šťastní byli

v onom vzájemném harmonickém souznění a míru

navěky po zásluze konečně tu žili

 

II.

ETAPA

Právě zakončila se jedna etapa života

protiúder mocných sil utichl

a my odcházíme do svých domovů

špinaví, upocení, se šrámy na duši

 

Toliko toužíme po přátelské rouše

po obejmutí svých bližních

Snažíc se zapomenouti na nehostinnou minulost

doufajíc jen v dobrotivou budoucnost

 

Nezbývá nežli po letech konečně si říci ono magické:

vítejte má lásko, rodino, můj příteli

V jejich objetí spočinouti

rozdat se jim hřejivým srdcem

 

Vezmeme tedy loutnu a flétnu

usedneme za klavír

konečně společně nově nabytou svobodu oslavíme

vzájemnou přízní se započneme obdarovávat

 

Tak stiskni mou dlaň

věnuj polibek

ulož onu nechvalně proslulou zlobnou zbraň

do temných hlubin minulosti

 

Místo ní tu máš mne

svůj klidný přístav, stále zázemí

na tom se nic nezmění

pokud slíbíš mi

že po zbytek života budeš uznávati lásku

nikoliv onu zlem a krví nasáklou válku

 

Tak by tomu navěky mělo být

jen v pokojném míru tu žít

 

III.

BYL BY HŘÍCH

Byl by hřích neobejmout tě, lásko má

byl by hřích odloučit se od tebe, krásko má

svůj mundúr vojáka jsem již odevzdal

bolestivou vojnu prodělal

A nyní si přeji býti jen tvůj

a aby nad námi ochranou ruku držel sám velký mocný Bůh

 

Toliko bolesti prožívala má duše

když brala životy druhým z nehostinné buše

Já však více nehodlám teskniti

to ti chci nyní důvěrně sděliti

 

Chci jen tebe na rty líbat, lásko má

pro tebe tu navěky být, krásko má

 

Byl by hřích nemít hřích

prahnout po tvé lásce

vděčný za to být, kát se

na rty tě líbat

tvé srdce láskyplně vzývat

 

Tisíckrát ti štkát do vlasů

slůvka naplněna vášní z milostných dopisů

 

Byl by hřích nebýt tvým Romeem

a ty mojí Julií

noci plné vášní prožívat v tvém obětí

 

Neboť pouze když dvě zamilované duše splynou v jednu

je to navěky věků

je to na věčnost

srdcem láskou stvrzenou věrnost

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (19)

I.

NADĚJE

Již z dálky slyšet je

jak odbíjejí zvony

vše do zdárného konce dospělo

hra na kočku a myš kýženě ukončena byla

 

Nezbývá nežli slzu zakápnouti

a konečně domů vydati se

na vše zlé rychle zapomenouti

 

Toliko bylo promarněno lidských životů

že jejich počty na prstech rukou spočítati nelze

 

Je třeba do pozitivní budoucnosti hleděti

jen ono pěkné v ní sdíleti

 

Uložme proto pušky, samopaly a vojenské mundúry

vše ze sebe rychle shoďme

jen láskou a vším světským nádherným kochejme se

 

Potřesme si přátelsky rukami

padněme na kolena před Bohem

pomodlíce se za lepší zítřky

na padlé v bojích nezapomínajíce

 

Svět se toliko změnit potřebuje

očistit od všeho špatného

Pouhé hřejivé slovíčko postačilo by

abychom míru nabrali do dlaní vrchovatě

 

Všichni v těchto chvílích za lepší svět zodpovědní jsme

učiňme tedy první krůčky

směle svá něžná srdce naplněná láskou nabídněme

a potřebným se vrchovatě rozdejme

 

Jak krásně je zas na světě

slovy to vyjádřiti nelze

to když lidé po dlouhých letech vleklých bojů padají si opět do náručí

dojmy z nově nabyté svobody navzájem sdělujíce si

 

Nezbývá než-li poprositi:

vydrž nám vymodlený míre těch několik dalších tisíc let

Ať je nám dále hezky na tomto světě

bez válek a zbytečných lidských utrpení

 

II.

PRAMÍNKY VLASŮ

Ach pramínky vlasů

jak jen rád pročesávám vás

kousíček po kousíčku

centimetr po centimetru

 

Nemine dne kdybych opomenul

nemine noci kdybych zanevřel na onu ladnou hebkost

Tak tomu jest za mého života

a tak jest tomu bude i po mé smrti

 

Lidské bytí je příliš krátké na rozkoše

já sám dopřál bych si jich vrchovatě

Proto tě živote prosím

abys ke mně shovívavý byl

 

Připouštím – nežil jsem vždy důstojně

Uznávám – nežiji tak ani nyní

 

Tak alespoň prosím za ony pramínky vlasů

pramínky plné něhy a pochopení

z nichž hřejivé dobro a láska pramení

ona pozitivní znamení

 

III.

POTOKY VÁŠNĚ

Modlím se za potoky vášně

jsou překrásné až zrak přechází

to když padneš mi do náruče dívko má překrásná

dívko tak milá mému srdci

 

Rozdal bych se ti na tisíce

možná až na miliony drobných srdcí

tak moc toužím po vášni

vášni dvou spřízněných duší

 

Ohně duní v ozvěnách tuh

voda obrací se v korytech pocitů

pocitů tak vášnivých až zrak přechází

 

Když dva milují se

není zapotřebí slov

vzájemné dotyky postačí

a pak kouzlo lásky dostaví se vzápětí

 

Miluj mne napořád

lásko má kouzelná

nikdy neopusť mne

 

Navěky věků zůstaň v mém srdci

srdci tak souznícím s tím tvým

má lásko – má kouzelná krásko

zpevněná milostnou páskou

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (18)

Světem opět zmítal válečný neklid, jenž si své oběti vybíral každým dnem. Lidé se snažili přežívat pokud možno bez úhony, leč něco takového bylo zhola nemyslitelné. Obdobně se o to samé již pátým rokem pokoušeli i manželé Lautusovi, neboli Manfréd a jeho žena Anežka.

Manfréd jakožto doktor musel přijímat rozmanitou klientelu, mezi níž se řadily i persony z řad zrádců a nepřátel. A jedna taková Manfréda navštěvovala s téměř pravidelnou přesností. Ne že by ho to nějak obzvláště těšilo, ovšem musel tak činiti. Fatima, dcera daného válečného důstojníka, totiž byla vážně nemocná a popravdě, nikdo si s ní nevěděl rady. A tak volba nakonec padla právě na Manfréda. Ten tak neměl na výběr, neboť v případě odmítnutí léčby mu hrozila jistá smrt a postih pro celou jeho rodinu.

Onen neodbytný válečný důstojník se jmenoval Fakir Al Sandrí. Bohužel, ani v Manfrédových silách zjevně nebylo jeho Fatimu možno zachránit. A přitom by tak rád učinil opak – ne kvůli jejímu otci, nýbrž kvůli sobě a Anežce. Neboť v případě selhání jemu i jí viditelně hrozil krutý postih. Nešlo se tedy diviti tomu, že Manfréd býval často dosti náladový a to kolikráte vedlo i k tomu, že se s Anežkou pohádali, byť třeba šlo o pouhou malichernost.

Manfréd jinak poslední dobou veškerý svůj čas trávil převážně v nemocnici a nepřál si být nikým rušen. Domů se navracel kolikráte až hodně pozdě v noci. Anežka se o svého muže přirozeně strachovala. Jenže co naplat, nebyla s ním mnohdy kloudná řeč. Samozřejmě i Anežka si uvědomovala, že v případě manželova selhání v léčbě Fatimy by to pro ni i pro něj mělo fatální následky, na rozdíl od svého muže se však snažila i nadále plnohodnotně žít. Nešlo to sice snadno, ale snažila se.

Jenže i tak, ony osamocené procházky městem pro Anežku mnohdy nebývaly jednoduché. Musela překousnout nejednu nespravedlnost. Tu narazila na smutné obličeje rychle chvátajících lidiček, tu zase spatřila ohořelé tanky či poničené domy od náletů válečných letadel.

Ani návraty domů pro Anežku nebývaly kolikráte příjemné. Často nacházela Manfréda s lahví alkoholu v ruce, nebo jak se dezorientovaně malátně pohybuje po bytě a přitom nadává na celý svět. V záchvatu vzteku pak nešel daleko pro ránu, takže Anežka nejednou do práce přišla s podlitinami. To pak zase nastalo horlivé vyptávání se, co že se jí to nemilého přihodilo a ona se opětovně pohotově vymlouvala na nějaký ten nechtěný úraz. I tak Anežce došlo, že si její kolegyně a zákazníci o tom myslí své.

Anežka pracovala v kadeřnictví a právě tam se pravidelně probíralo aktuální dění ve světě. Dotyčná se mimo jiné dozvěděla, že Islámský stát, jenž celosvětový konflikt původně vyprovokoval, se nemíní jen tak snadno vzdát a ústup rozhodně neplánuje. Dále se k Anežce doneslo cosi o bombardování Říma, při němž přišlo o život na desítky obyvatel. Mezi posledními nehostinnými zprávami, které ještě Anežka zaznamenala, byla zmínka o jakési sošce v Damašku, co ustála nálet válečných letounů, zatímco chrám, v němž se původně nacházela, zcela lehl popelem.

Ani když Anežka toho dne přišla z práce domů, neprožívala příliš šťastné okamžiky. Svého muže tentokráte našla zhrouceného v křesle. Nebyl na něj moc hezký pohled. Anežka však zbytečně neotálela a alespoň poklidila prázdné lahve od alkoholu a přikryla Manfréda přikrývkou. Věděla, že nemá cenu ho budit a nanovo se s ním hádat. Nechala ho tedy v klidu spát a sama se vydala na kutě.

Druhý den ráno Anežka svého muže, schouleného v křesle, již nespatřila. Usoudila tak, že odešel do nemocnice. Vyspal se ze své kocoviny a prostě bez pozdravu dobrého rána zmizel. Anežka to nijak nedramatizovala, nehněvala se na svého muže, ona sama se pak vydala do kadeřnictví, kde klientela obdobně probírala obvyklé válečné dění.

Anežka se toho večera nenavracela domů obvyklou trasou. Její kroky směřovaly k místní kašně. Inspirována onou soškou v Damašku, jež ustála válečné příkoří, po vhození mince vyslovila své tajné přání.

A co se nestalo?

 

Tu se Anežce zjevila múza v podobě zbožné Jany

ochotna ještě jednou vyslechnouti ono přání teď a tady

To smutný žalozpěv ji z kašny přivolal

jemuž by stěží kterýkoliv jiný boží posel odolal

 

Anežka, vědoma si této posvátné chvíle

zbožné Janě vyjevila své svízele

Za svého Manfréda ještě jednou orodovala

za jeho osvobození z rukou pomyslného kata se přimlouvala

 

Zbožná Jana utvrdila se hnedle

že Anežka je tuze dobrotivé děvče

že nemyslí jen na sebe nýbrž i na druhé

svým srdcem rozdala by se jim

vždy když by to bylo nutné

 

Volba to tudíž pro zbožnou Janu je nyní zcela jasná

pomůže Anežce aby byla opět šťastná

Tak dá jí milostivého božího požehnaní

ať za Manfrédem navrátí se v toužebném očekávání

 

Jako by světu zase na chvíli vládlo kýžené dobro

přichází Anežce na mysl když znovuobjeví ono křehké pouto

kdy Manfréd ji po příchodu domů ve dveřích láskyplně obejme

a za vše se před ní kaje omluvně

že na ni křičel a zlý byl

její dobroty si nevážil

 

Nyní však již to ví

ona, Anežka, je jeho štěstím životním

pro žádnou jinou v jeho srdci místa není

on, Manfréd, ji to nyní polibkem opětovně láskyplně stvrdí

 

Anežka nečinná nezůstane

svému muži domlouvaje

ať zítřejší operace neobává se

oba že v božích rukách jsou

a proto vše zajisté dobře dopadne

 

Tak rozhodující den nastává

kdy Manfréd spěje nesměle na sál

kde Fatimu coby hlavní lékař operovati bude

kdy po jejím ukončení vyslechne si z úst jejího otce svůj ortel

 

Zpočátku operace nevyvíjí se zcela podle představ

Fatima ztrácí mnoho krve a její zdravotní stav?

Dal by se nazvat kritickým

kdy potřebného života nedostává se

kdy smrt hlásí se o slovo gestem symbolickým

 

Otec Fatimy, onen významný to vojenský důstojník

hrozí nestále Manfrédovi coby pomyslný krutý hrobník

že pokud svůj post zachránce neobhájí

a jeho dceru před smrtí neochrání

zhyne pod palbou kulek nepřátelských zbraní

 

Zoufalý Manfréd, nevědíc si již více rad

rozhodne se pro spásné řešení

pokusíc se vykoupit z nehostinných to pozemských zrad

Po vzoru své milované Anežky

vzývá onu zbožnou Janu z posvátné kašny

 

Co událo se zakrátko poté

tomu uvěřil by snad jen ten kdo uctívá ono zbožné

ten kdo nedá dopustit na sílu božích zázraků

uskutečněných v pravou chvíli a bez násilných nátlaků

 

Manfréd a ostatní náhle svědky byli toho

jak srdce Fatimy prostoupilo omamné světlo

světlo nikterak nepříjemné přihlížejícím očím

jenž zacelilo krvavé rány na těle děvčete

a ukončilo tak strachy z probdělých nocí

 

Fatima zakrátko poté z nicoty procitá

na svého otce se usmívá

referujíc mu že viděla Boží nebe

kde sdělili jí že jejím domovem se opět stane její rodná Země

 

Manfréd svému slibu tedy dostál

jak však vůči němu zachová se ten kdo ho nemohl vystát?

Popravou jemu i Anežce v jednom kuse hrozil

pokud by se Onen nejvyšší na smrt nemocné Fatimy nadobro zmocnil

 

A tu se onen boží zázrak počal opakovati podruhé v onom čase krátkém

kdy omamné světlo pro změnu vystoupilo ze srdce muže v mundúru válečném

kdy dotyčný Manfrédovi kolem ramen nečekaně přátelsky padl

vděčen mu za záchranu dcery, se slovy jaký je to machr

 

Hnedle slibuje mu hory doly

hýří svou přízní

že věnuje mu tučnou peněžitou odměnu

v Praze tři movité domy

s rozlehlou zahradou a čtyřmi vzrostlými ovocnými stromy

 

Manfréd však vše se zdvořilostí odmítá

jen jedno na srdci nyní má

aby konečně domů mohl jíti za svoji Anežkou

a potěšil ji i nadále svojí přítomností pozemskou

 

Jako by světu zase na chvíli vládlo ono kýžené dobro

smýšlí pro změnu takto Manfréd

když navrací se jako zcela svobodný člověk k Anežce

aby ji popřál dobré jitro:

 

,Operace na výbornou zdařila se

a to jen díky tobě lásko má

v mírumilovného Boha modlíce se´

 

Anežka neváhá, padne Manfrédovi kolem krku, plačíce:

,Ach, jsem tak ráda že jsi zase doma

se mnou se tu objímajíce´

 

Načež oba opakovaně děkují oné posvátné kašně a Janě

co ochránila jejich pozemské životy statně

a oni tak opět svoji bez strachů mohou býti

dál tento svět obývati, dál spolu žíti

 

Hned druhý den ke kašně spějí

dvě zamilované hrdličky s děkovnou řečí

a to se nesmírně cení

i v těchto časech nelehkých válečných

jenž se mohou státi i sváteční

to když se víra v boží vůlí neztrácí

a dobro zlo poníží a na kolena srazí

 

A tak poučme se z tohoto příběhu

a vzývejme a modleme se pouze k tomu Bohu

jenž láskou k bližnímu svému promlouvá ve vší počestné hojnosti

a neponouká věřící ke krveprolití a kruté zlosti

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář