Trnité růží (10)

I.

ŽIVOTNÍ

Ptal jsem se Osudu

jak státi se v životě úspěšným

a on ponoukal mne

abych vlastním instinktem řídil se pokaždé

že on nade mnou bdíti ochrannou rukou bude

 

Leč životem doposud marně protloukám se jen

přešlapy nepočítaje

prožil jsem již toliko zmarů

že na to pouhé počty nestačí

 

Proč jen proč pokoušíš mne tedy Osude?

Proč nedopřeješ mi pozitiv?

Proč ve všem lhal jsi mi?

Jen špetička vděku postačila by

abych života vážit si opětovně mohl

 

Tak kráčím světem statečně dál

po boku mém lůza jménem Smůla však

stává se společníkem stálým

na mé trnité cestě napříč světadíly

 

Jak rád bych někde Štěstí potkal

leč, je ho jak šafránu

a i ten pomalu dochází těm

co životem jakž takž spokojeně procházejí

 

Žít musí se dál

i když se strádajícímu mnohdy nechce

i když po boku ho hrdě paní Smůla doprovází

Zanedlouho však ty sám zaslouženého vykoupení dojdeš z nesnází

vymodleného vděku toužebného dočkáš se

Pravil ke mne náhle sám Osud

 

A jako by po jedenkráte dostál svého slibu

kdy pomyslné dveře pozemského Ráje náhle otevřely se

a kýžené Štěstí objalo mne coby příchozího

 

Avšak tato příhoda krátkého trvání pouze má

neboť paní Smůla o slovo neúnavně hlásí se zas

 

A tak se smiluj alespoň ty, anděli můj strážný

když Osud mne nadobro zradil a tak ponížil

a pokud možno do cesty přihraj již jen to pěkné

na co rád vzpomínati budu

než Smrtka pro mne přijde si

a odvede na nebeskou oblohu

s otázkou cos pozitivního na Zemi dokázal, ty můj švarný jinochu?

 

II.

ŠEL TOMÁŠ CHLADNOU ZEMÍ

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal štěstí ztracené

Hvězdy svítily mu na cestu

však mraky pozvolna halily je do tmy

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal lidi s dobrým srdcem

I poctili ho svou přízní i projevili nenávist

oním dobrem ale i zlem obdarovali jej

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal teplé přístřeší

I zvali ho dál i odmítali do svých příbytků vpustiti

ochoty i neochoty dočkal se pak

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal uznání potulného muzikanta

I přijali ho halasným jásotem i nevraživým bučením

a tak dostáli svým protichůdným povahám

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal lásku svou životní

Našel ji v objetí jiného muže

to už tak bývá když člověk zaváhá

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal Petra – dávného přítele z dětství

Nalezl ho již mrtvého a pohřbeného

proplakal nad jeho hrobem celou noc

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal porcelánovou misku z dávných dob

Objevil ji u starousedlíka až v daleké Ghaně

se zlou se od něj nakonec poroučel

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal v ní sám sebe

Odhalil v nitru svém dobré i špatné já

a s obojím sžíti se snažil

rekapitulujíc co všechno již v životě zažil

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (9)

I.

DILEMA

Jak přát si mír

když války světem sílí

vše nasáklé krví je

a porozumění se nedostává

 

Se zlou potácíš se

ty jenž jsi vinen i bez viny

kdy dál nad smutným osudem bádáš:

proč k nám lidem tak nehostinně krutý jsi?

 

Do rukou jsi nucen zbraň vzíti

z ní pálit do mocipánů i prostých lidí

zármutek poté přepadá tě

a smích pozvolna v pláč přechází

 

Zbývají už jen vzpomínky

na to hezké cos kdysi prožil

domov tvůj rodný však daleko jest

a to u srdce zabolí

 

II.

ZOUFALÁ

Nemá cenu o cokoliv se pokoušet

nikdo tvoji píli nedocení

kritik na textu vyláme si zuby zas

a publicista hanění přidá

 

Už z dálky je znát odmítnutí

už z dálky je slyšet onen zamítavý tón

Člověk ze všech sil snaží se

leč vše vniveč nakonec přichází

 

Výhrůžky nepomáhají

jen ještě více napjatou atmosféru stupňují

oči do slz zahalí se

a rty naopak do prosebného škemrání

 

Ubývá sil pozitivních

prostořekost hrubost střídá

jako ta nejnicotnější mršina

ocitáš se v propadlišti dějin literárních

ani nevíš jak

 

III.

HRAVÁ

Famózní výstup podala lyra

harfa jí za svědka byla

i pozoun přiložil ruku k dílu

společně s trubkou vyprodaly sál

 

Publikum ve stoje tleská

není slyšet sebemenšího výsměchu

pak opona znovu rozvine se

to orchestr pro další potlesk jde si

 

Bach se tu na jevišti činil

Fibich zdárně mu sekundoval

ani Mozart pozadu nezůstal

jen Janáček svoji účast v zástupu hudebních model s díky odmítl

 

Tak ještě jedna úklona

a pak domů již spěšně chvátáš

k rodinnému krbu

kde koled a říkanek nabažíš se rád

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (8)

Svět opětovně sužovala válka a zásadně ho proměňovala. Kolik zloby již bylo vykonáno, kolik krve prolito. Nevyčíslitelné množství raněných i již mrtvých! Tady už nešlo o pouhé stovky či tisíce, vše se pohybovalo v řádech milionů lidských obětí! Tak neskutečně krutou se jevila Třetí světová válka.

A tu se v jejím epicentru náhodně shledali dvě lidské persony. Tou první byla pohledná mladá ruská ošetřovatelka Naďa Velinská, zatímco tou druhou sympatický muž tmavé pleti, rodák z afrického Mali, Robert Bumbutama.

„Nechte mě zemřít, už nemám pro koho bych žil,“ blouznil ze spaní již hodnou chvíli Robert.

„Šššš, to nic,“ konejšila ho Naďa.

Robert rázem procitl, když na čele pocítil onu hřejivou dlaň. „Kde to jsem?“ zeptal se jako smyslů zbavený.

„Šššš, jen klid, nacházíte se v polní nemocnici,“ odvětila přívětivě Naďa.

„V nemocnici?“ zopakoval obávaně Robert. „A to v té nebeské či naopak ještě stále v té pozemské?“

„V oné pozemské,“ odpověděla vlídně Naďa.

„Jestli je to tak, tak už nechci dále žíti.“

„Takto nesmíte mluvit,“ mírnila Roberta Naďa.

„A proč by ne? Válka je hnus,“ oponoval, když mu vše podstatné plně došlo. Pak ale přeci jen o něco zvolnil, když se Nadi zeptal: „A co pomáhá vám v tom, abyste se od ní odpoutala?“

„Zpívám si.“

„Tak mi něco pěkného zapějte,“ poprosil Robert Naďu a ta mu ochotně vyhověla.

„Ještě hodláte přemítati o smrti jako o jediném možném východisku?“ žádala po Robertovi doznání, když se zpěvem skončila.

„K čemu vám vlastně život je, když je výhradně spjat s utrpením?“ uvedl neměně posmutněle Robert. „To ten posmrtný je daleko hezčí, lidštější, bezstarostnější.“

„Proč tak soudíte?“ chtěla vědět Naďa.

„Znal jsem člověka, co prodělal prožitek blízkosti smrti a popisoval jej jako něco neskutečně krásného. Proto i já chci věřit, že po ukončení bytí na této planetě jedince čekají už jen samá pozitiva.“

„Nesmírně zajímavé,“ připustila ochotně Naďa, „leč i tak doufám, že mě a vás, tady na Zemi, ještě potěší mnoho pěkných zážitků. Navíc, nerada bych vás ztratila.“

„Cožpak vám imponuji,“ podivoval se Robert, „já, takový mrzák?“

„Nu, nejste mi lhostejný.“

A tu se polní nemocnicí počal nanovo rozléhat Nadin přívětivý zpěvný hlásek, jenž se pokusil přehlušit hukot venkovních válečných letadel.

„Opět jste mě povolala do života,“ ocenil Nadin hudební um konečně i Robert. „Jen kdyby nebylo oněch nočních náletů a střeleb z tanků a kulometů.“

„To vše časem pomine, uvidíte.“

„Kéž by.“

Záhy nemocniční místnost, v níž se Naďa, Robert a ostatní ranění nacházeli, viditelně potemněla a bylo slyšet jen intenzivní střelbu zvenčí.

„Už je to zase dobré,“ oddechli si s úlevou Naďa i Robert po nekonečné čtvrthodince, když šum válečných křídel o něco zvolnil.

„Kdepak, tahle válka jen tak neutichne,“ odtušil ve značných obavách Robert. „A kdo ví, jestli se jejího konce ve zdraví vůbec dožijeme!“ zdůraznil.

„Ráda věřím v ty šťastné.“

„Také bych rád věřil v brzký konec války,“ navázal rozpačitě Robert a poté uvedl podstatné: „Stejně, jaký význam má. Denně v ní padne stovka ne-li přímo tisícovka mužů a žen. Ne ne, války přinášejí jenom bolest a utrpení.

„Naprosto s vámi souhlasím,“ opáčila Naďa, „jenže i tak, žít se musí dále.“

„Jenže někdy je to dosti těžké,“ připustil znovu dosti neochotně Robert. Avšak záhy Naďu přeci jen potěšil, když znovu sám od sebe pravil: „Nezapěla byste mi ještě do třetice pro potěchu mých uší, aby u mne onen nový život dostál opodstatněných smyslů?“

Dívčiny hlasivky se tak znovu činily a Robert se za jejich přispění pozvolna pohroužil do spánku. Alespoň na malý okamžik tak zase unikl oné nehostinné válce stejně jako Naďa svým přívětivým zpěvem. A to nyní bylo velice podstatné!

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (7)

Anastázie Hofmanová milovala hru na klavír. Pokaždé, když za něj usedla a udala byť jen náhodný tón, ke květině na okenním parapetu se to ihned doneslo a o něco povyrostla.

Anastáziino preludování na klavír mělo rovněž blahodárný vliv na lidské persony, konkrétně na ty ve sporu. Ty, jakmile zaslechly její slastné klavírní variace, poté prahly po jediném: po usmíření. Jen mrtvé svým hráčským umem Anastázie ještě doposud nikdy nezkoušela povolati nazpět do života.

Právě o toto ji požádal rodinný přítel Luděk Boček. Dívka ho klavírními melodiemi sice dokázala dojmouti až k slzám, jakmile však jejich účinek pominul, stal se z Luďka opět mrzout, co truchlil po své ženě Líbě. Anastázie si tedy od Luďka vyžádala skladby, jež jeho zesnulá měla v oblibě za svého pozemského života. Bach, Schubert, List, Janáček, Chopin tak opět ožívali pod jejíma hráčskýma rukama.

A co se nestalo, spojení bylo po několika marných pokusech nakonec úspěšně navázáno!

Luděk Boček náhle celý ožil a vše přijímal s neskrývaným vděkem. Zase byl své Líbě blíže.

Lída Formanová žila hrou na violu. Snad neminul den, kdy by se z jejího pokojíku nelinuly líbezné hudební motivy. Při jejich poslechu se vždy dostavila dobrá nálada a všechny lidské starosti jako by postupně přestaly nabývati na významu.

Leč na světě přežívali i lidé, jež nevýslovně trpěli. To byl právě případ Evženie Palinské. Ta celé dny a noci proležela na lůžku, nemožná jakéhokoliv pohybu.

A tu rodině nešťastné dívky jejich příbuzný pověděl o Lídě a o jejím hráčském umu.

Uplynul pouhý jediný den a Lída se svoji violou stanula u lůžka nemocné Evženie. Začala na violu preludovat a co se nestalo, Evženie zamrkala očima! Zazněl další líbezný violový tón a Evženie pohnula oběma rukama! Dozněla celá violová sonáta a Evženie se dokázala na lůžku posadit!

V domě v Ponocné ulici, v němž Evženie s rodinou přebývala, tak konečně zavládla kýžená radost ze života. Jak někdy málo postačí ke štěstí.

Ctibor Palička ovládal hru na zvonkohru. Byl v ní tak zběhlý, že široko daleko neměl konkurenci. Ctibor vyprodával velké haly lusknutím prstů.

Leč neprovázela ho pouze radost ze života. Jednoho dne se dozvěděl, že je HIV pozitivní. Tato zpráva by kohokoli jiného pohroužila do vleklých depresí, ne však Ctibora. O co více si svoji nemoc uvědomoval, o to intenzivněji se snažil vcítit do hudebních motivů zvonkohry. A tak nemilou životní zprávu vyvážil životní hudební výkon, jenž publikum ocenilo bouřlivým potleskem. Zhoubná nemoc jako by byla rázem v pozadí a ze Ctibora tak nadále čišel život, to když stál na pódiu, hrál lidem a na to špatné přestával myslet.

Jelena Veselovská milovala své violoncello. Když za něj usedla, jako by vše kolem ožívalo a nabývalo na kráse. Tak to alespoň vnímali posluchači – jak ti stálí, tak i ti náhodní.

Bohužel, na světě nepřebývají pouze lidé přející, ale i ti nepřející. Jednou takovou personou byla Lena Veselovská, sestra Jeleny. Lena nedokázala přenésti přes srdce, že je Jelena uznávanou osobností a ona nikoliv. Zatímco Jelena vyprodávala svým hráčským umem sály, Lena přemýšlela o pomstě.

A tak se potají vkradla do pokoje sestry, když ta tam zrovna nebyla, a zpřetrhala struny jejího violoncella. Jenže jaký to byl pro Lenu šok, když se zpřetrhané struny ihned samy od sebe zacelily. Lena tedy struny poničila podruhé, jenže ty se znovu zacelily. Lena tedy přitvrdila, s violoncellem třískla o zem a tak jej celé poničila, jenže nástroj se krátce nato stal zase nástrojem. Rozčilená Lena proto ve vzteku zlobně pohlédla na sestřin portrét a roztrhala jej na kousky. V ten moment ztratila vědomí. A když opět přišla k sobě, portrét Jeleny spatřila zcela neporušený. Tak velkou mocí oplývala Jelena Veselovská.

A lze se tomu všemu diviti? Vždyť:

Hudba to je mocný lék

jak nejeden básník řek

obohacuje lidské smysly

a nutí je uvažovat lidsky

 

Klavír, viola, zvonkohra či violoncello

to vše plodí jen krásné dobro

kdy radost ze života dostaví se

a lidské strádání tím ukončí se

 

Ať Rus, Řek či Arab jsi

na hudbu nezanevři

Nech se i nadále unášeti její melodií

a žij svůj život nekonečnou symfonií

 

Své přátele sezvi do divadla

kde part brilantního Telemana

zastane místní ochotník či pikolík

jemuž vzdáš hold, hluboký dík

 

Opera, opereta či muzikál

pokaždé zaplní se sál

v němž obecenstvo bude umělce si hýčkati

a potajmu jejich zpěvné melodie v duchu výskati

 

A až opona závěrem se zvedne

i ty ještě jednou rád poklekneš

před sólistu s pugétem růží

a vyslovíš jak náramně mu to sluší

jak po celou dobu hry a zpěvu lahodil tvým uším

jenž pouze šepot v sálu rušil

 

Domů poté vydáš se pln dojmů

jak famózní hra byla to na violu

jak klavír s violoncellem krásně se doplňoval

o zvonkohru obohacen neskomíral

 

Anastázie, Lída, Ctibor, Jelena

i ty můžeš jednou zazářit coby významná persona

když vynasnažíš se svoji hráčskou píli

neusneš na vavřínech, stupnice osvojíš si

 

A když v hudbě nepolevíš

uznání zakrátko zajisté obdržíš

Stane se z tebe nový Schubert či List

když zahraješ klavírní sólo a následně obrátíš list

 

Pak buď si stoprocentně jist

že publikum ocení tvůj rukopis

Rukopis ve znamení hudby

jenž každý podpoří podáním ruky

A tak stvrdí mocné záruky

že se již staneš navěky

umělcem ze světa kultury

osobností ze stránek partitury

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář