Psanec Vandy Harden – úvod

Rozhovor Toma Patricka s Lanem Rabskim na téma EC pop (ísípop) 

TOM: Dobrý den, Lane, jsem rád, že jste si na mě udělal čas.

LAN: Rádo se stalo.

TOM: Pokud se nemýlím, tak vznik EC popu se datuje okolo roku 1963.

LAN: Ano, právě onoho roku jsem se svými přáteli nahrál skladbu EC hotel, tehdy ještě známou pod názvem Natur hotel.

TOM: Proč jste použili právě tento název?

LAN: Neboť daná skladba byla z našeho úhlu pohledu utvářena přírodní cestou. Chodilo se s kotoučákem po lese a krajinách a nahrávaly zvuky, které se následně zakomponovaly do Natur hotel.

TOM: Přejmenování na EC hotel tedy vzniklo až o něco později?

LAN: Ano, v sedmdesátých letech, kdy se díky skupině Kraftwerk oficiálně začal používat termín electropop. Druhou hudební výplní EC popu se pak stala vážná hudba, tedy jinými slovy classical music…

TOM: Ano a právě z počátečních písmen obou slov došlo k odvozenině ec, k níž přibyl dovětek pop.

LAN: Přesně tak.

TOM: Skladba EC hotel, tehdy tedy ještě známá pod názvem Natur hotel, se ihned po vydání stala obrovským hitem.

LAN: Pouze na mém rodném ostrově Gator.

TOM: Proč z vaší strany nebyl pokus o průnik do světových hitparád?

LAN: Už tak dost mě překvapil zájem v mé rodné domovině, rozhodl jsem se tedy EC pop nadále vytvářet a budovat právě zde.

TOM: To je zajisté velice záslužné, i přesto, proč jste se nepokusil prorazit v zahraničí?

LAN: Chyběly mi ambice. Někomu se vnucovat do přízně, to nebyl můj styl. Navíc cesta ke světové slávě je dosti trnitá. Musíte své songy nabízet různým nahrávacím společnostem… prostě je to o kontaktech a hodně i o štěstí, aby vás rádia začala hrát. A já toto nechtěl podstupovat.

TOM: I přesto je na EC popu zajímavé, že mu jako hlavní zpěvný jazyk dominuje právě angličtina.

LAN: Ano, ta byla ponechána, jak jste správně vystihl, pro svoji zpěvnost, ovšem v kombinaci s různými dalšími jazyky jako latina, francouzština, španělština, italština, polština či ruština.

TOM: Vskutku zajímavé propojení a na tehdejší dobu zajisté i dost ojedinělé.

LAN: Dalo by se to tak říci. Tyto naše kombinace měly základ v projevech vážné hudby, kde se zejména latina, španělština a italština hojně využívaly.

TOM: A ona francouzština, polština a ruština?

LAN: Jednalo se o další tři zajímavé jazyky, které si získaly moji pozornost.

TOM: A co konkrétního vás k těmto kombinacím vedlo?
LAN: Snahou bylo tyto světové jazyky, co se využívaly ve vážné hudbě, uplatnit v hudbě čistě populární. Víte, má domovina Gator je zahlcena klasikou. Kdysi se doslova linula ze všech jeho koutů a nešlo jí uniknout. Začala mi být co nejméně po chuti a tak jsem přemýšlel, jak ji co nejlépe uplatnit ve svém vlastním pojetí, tak, aby se mi zalíbila.

TOM: A ona další složka, příznačná pro váš EC pop, tedy electropop?

LAN: To se zase jednalo o jakýsi můj manifest namířený proti rock´n´rollu, rhythm´n´blues a metalu a jeho odnožím, kterými jsem upřímně pohrdal.

TOM: Jinými slovy řečeno: nemáte rád kytary.

LAN: Ano, pro mne se stávají příliš tvrdé na poslech. Zkoušel jsem za ně najít náhradu a to se mi povedlo právě onou elektronikou. Kytarové vyhrávky pak v EC popu zastoupily nástroje z oblasti klasiky jako viola, violoncello, hoboj, fagot, lesní roh či harfa.

TOM: Toto se dá zajisté pochopit. Ale jak jste v raných šedesátých letech utvářel onen elektronický sound? To se mi jeví jako velice náročný proces?

LAN: Přiznávám se, že to nebylo zrovna jednoduché.

TOM: Jak jste onu elektroniku tedy utvářeli?

LAN: Vše se vyvíjelo od dostupnosti nástrojů, jež by ji věrohodně dokázaly zastoupit. K tomu posloužily varhany, cembala, první klávesy, klavír a právě ony na kotoučák nahrané přírodní zvuky.

TOM: Cosi jsem ještě zaslechl o zvonkohrách či metronomech?

LAN: Ano i ty se nám hodily. Prostě se do oné elektroniky použilo vše, co ji navenek nějak věrohodně imitovalo.

TOM: Takže i ony zvonkohry bylo možné vnímat jako syntezátorový rejstřík?
LAN: Ano, ale když se hrálo naživo, používala se jedna skutečná, to pouze ve videoklipech jsme ji maskovali za klávesy.

TOM: Vskutku rafinované.

LAN: Postupem let se však začalo od živých zvonkoher a metronomů upouštět a to s důvodu vývinu a dostupnosti právě kláves a syntezátorů. A stejně tak se to mělo i s cembaly a varhany.

TOM: A co ony přírodní zvuky? Ty rovněž vzaly za své?

LAN: Nikoliv. Ty zůstaly zachovány. Věrohodně dotvářely atmosféru skladeb.

TOM: A co tvořilo podklad EC popových skladeb v raných šedesátých letech?

LAN: Příjemný taneční rytmus. Hojně se využívaly bicí s perkusemi.

TOM: To znamená, že jste se nebránil například takové sambě?
LAN: I ta v EC popových nahrávkách byla patrná, stejně jako například rumba.

TOM: A jak se to vedle elektroniky mělo s onou vážnou hudbou? Využíval se v EC popu celý orchestr?
LAN: Přednost dostávaly spíše jednotlivé nástroje. Angažování živého orchestru se považovalo za tuze nákladný krok, i když i za jeho přispění vznikly EC popové počiny jako ORATORIUM či HELENA od EC popové zpěvačky Elen Ore.

TOM: Dobrá tedy, ve vašem podání tedy EC pop využíval jednotlivé nástroje z oblasti vážné hudby, je to tak?

LAN: Jevilo se to jako nejschůdnější řešení. Já osobně si dokáži vychutnat skladbu, v níž vyniká přímo sólový nástroj.

TOM: Jaký máte z klasiky nejradši?

LAN: Mezi mé nejoblíbenější patří hoboj, fagot, viola a violoncello. Právě ty se v EC popu nejvíce uplatnily a jsem za to rád.

TOM: Když už na ony nástroje přišla řeč, neodpustím si příhodnou otázku: jak se vám podařilo získávat muzikanty, co s vámi byli ochotni EC pop utvářet?

LAN: Zájemci se rodili z řad studentů konzervatoří a hudebních škol. Mnozí z nich to cítili jako já, nesmírně toužili po změně, tedy zahrát si na své nástroje jiný druh hudby, než kterou byla ona vážná. Mnozí z nich se stali mými blízkými přáteli.

TOM: Když už jste se zmínil o tvářích, proč jste tolik lpěl na tom, aby si zájemci o EC pop povinně zvolili pseudonym?
LAN: To mělo být poznávací znamení, tedy že se dotyčný ztotožňuje s EC popovou kulturou. Jak bylo již z mé strany řečeno, EC pop mimo jiné vznikl také proto, aby navenek prezentoval jinak vážnou hudbu, a volba pseudonymu tak sloužila jako identifikační poznávací znamení. A pak… Lan Rabski znělo daleko přirozeněji, než Lan Rybjechov.

TOM: To zajisté.

LAN: Víte, nechci, aby v tom čtenáři hledali nějakou vědu. Ke změně jména docházelo také proto, neboť obměněné navenek znělo daleko přijatelněji. Gatorská jména a příjmení jsou totiž dosti krkolomná na výslovnost, viz. mé vlastní rodné jméno.

TOM: Děkuji za objasnění. Když už jste se zmínil o jménech, tak na utváření EC popu a EC popové kultury jste vůbec nebyl sám. Hodně vám pomáhaly především dvě dívky: Suzie Tallo a Irena Slutzki.

LAN: Ano, to jsou mé dvě spřízněné duše. Bez jejich přispění bych nebyl schopen EC popovou kulturu svědomitě budovat. Suzie se věnuje malbě a Irena zase natáčí videa a filmy.

TOM: V tom případě se můžete pyšnit prvenstvím v natáčení videoklipů.

LAN: Nevím jestli prvenstvím, je však pravda, že poutavá videa se stala nedílnou součástí EC popových skladeb již od raných šedesátých let.

TOM: Na jaký EC popový videoklip nejraději vzpomínáte?
LAN: Na to je velice těžké odpovědět. Nyní se dotočil jeden ke skladbě MAJOR AND MINOR, který nazpívala Nicky Klen, takže ten mám v živé paměti a moc se mi libí.

TOM: Mohl byste danou skladbu čtenářům přiblížit?

LAN: Tématicky vypráví příběh o talentované skladatelce Nancy, která své tvůrčí dovednosti spojila s divadlem nesoucím název Dream Theater, a poukazuje na období, kdy se tato dívka v něm cítí být úspěšnou či naopak neúspěšnou interpretkou. Proto i onen název MAJOR AND MINOR. MAJOR značí durovou melodii, ta disponuje veselostí, a tak popisuje šťastné období Nancy…

TOM: Zatímco ono MINOR značí mollovou, tedy smutnou tóninu, a zajisté ne nemýlím, když zde uvedu, že ta naopak prezentuje ono smutné období, kdy se vámi zmiňované dívce nedaří.

LAN: Ano, tak tomu jest. Ostatně přechod mezi durovými a mollovými tóninami, byť třeba v jedné skladbě, to pro EC pop bylo a je typické.

TOM: Ano, na ony přechody jsem se vás chtěl rovněž zeptat. Proč se staly pro EC tak významné?

LAN: Neboť jich hojně využívá i ona vážná hudba neboli klasika. Jenže tomu tak je třeba v několikahodinovém opusu a to já jako posluchač dosti těžko snáším. A proto se, opět na protest vážné hudbě, v EC popu skládají skladby čistě durové či mollové, nebo se oba motivy používají současně a to naopak v krátce trvající písni.

TOM: Děkuji za objasnění. Jinak co se týče psaní textů, tak i ty se údajně vyznačují jistou specifičností.

LAN: Ano, občas v nich dochází k porušení textové rytmiky a podle toho se obměňuje i melodie.

TOM: To mě taktéž zajímá, neboť když si ony vaše texty opětovně pročítám, objevuji v nich jisté zvláštnosti.

LAN: Abych se přiznal, tak v EC popových textech se od počátku šedesátých let tak nějak vždy experimentovalo a tento trend se udržel i po následující léta. Zkrátka v EC popu našli uplatnění profesionální skladatelé či naprostí amatéři. Na EC popu tak bylo a je pozoruhodné a rovněž i dosti šlechetné, že dával a stále dává šanci naprosto obyčejným lidem, co třeba nemají vystudovanou konzervatoř.

TOM: Velice záslužné, ovšem i přes ony experimenty s textovou rytmikou se snažíte o co možná nejsrozumitelnější tématické bloky, čímž se viditelně odlišujete od tzv. novoromantiků.

LAN: To bylo tak. Na konci sedmdesátých let se v Itálii formuloval hudební styl, pojmenovaný Italo Disco. Osobně mě potěšil tím, že byl orientován na elektroniku, tanec a zpěv, tím to však končilo. Znelíbil se mi však svým vlastním přístupem k módě a textovou tématickou jednotvárností.

TOM: A tak z vaší strany a přátel byla snaha EC pop i nadále tématicky utvářet a přitom neopomínat ani využití nástrojů z oblasti vážné hudby, když vám toto Italo Disco nedokázalo splnit.

LAN: Přesně tak. Už nedocházelo pouze k psaní EC popových textů, co vycházely jakoby z nějakého fiktivního příběhu, ale byl zde příklon i k životním skutečným prožitkům.

TOM: Můžete opět nějaký text s osobním prožitkem jmenovat?
LAN: Zajisté. Asi jeden z takových nejznámějších je NINOČENKA od EC popové zpěvačky Larisy Melingen. Zpovídá se v něm z toho, jak byla nucena hrát v muzikálu nesoucí zmíněný název, a zároveň s tím se Larisa zmiňuje i o komplikovaném vztahu se svým otcem, jenž z ní chtěl mít právě profesionální herečku.

TOM: Velice výstižně podáno. Jestli se nepletu, tak právě tématické texty, vedle melodického základu, hrají u EC popu důležitou roli.

LAN: Ano, EC pop si zakládá na co možná nejosobnějším projevu, čímž se odlišuje od interpretů Itala Disca a ostatních synth-popových novoromantiků. A rovněž obdobně se to má i s módními trendy: EC pop se vyznačuje stylizací tzv. umělců od vedle, čili nepodléhá žádné křiklavé módě.

TOM: I přesto však EC pop měl a stále má svá vlastní poznávací znamení. Kromě speciálního devítkového pozdravu to jsou například přívěšky s devítkou či boty NINEKY (najnky), jež taktéž svým tvarem imitují zmíněné číslo.

LAN: Číslo devět zkrátka patří mezi mé nejoblíbenější a pro změnu zase upřímně pohrdám osmičkou. Tak nějak se to na mém rodném Gatoru rozkřiklo a od té chvíle se tam devítka málem stala národním symbolem.

TOM: Děkuji za objasnění. Abych se přiznal, tak mezi mé favorizované číslo rovněž patří devítka.

LAN: Tak to mě velice těší. A zavítal jste někdy k nám na Gator?
TOM: Ještě jsem k tomu neměl příležitost.

LAN: Stavte se, rozhodně tím nepromarníte zbytečně čas. Celoročně pořádáme řadu zajímavých EC popových akcí. Právě tento týden na Gatoru probíhá jedna s názvem WEEKEND WITH BLOOM.

TOM: Tak se nazývá jeden ze stylů EC popu, pokud se nemýlím?

LAN: Ne, nemýlíte se.

TOM: A jestli dobře počítám, je oněch EC popových stylů celkem pět.

LAN: Ano, jsou to RHYTHM´N´POP neboli árenpí, NATUR POP, BLOOM, EARTHSYNTH a NUVEO COUNTRY. RHYTHM´N´POP se vyznačuje příjemným tanečním soundem, NATUR POP, to jsou balady, BLOOM má o něco progresivnější hudební provedení, EARTHSYNTH vyniká kontrastem živého klavíru a tance, a poslední jmenovaný EC popový styl dostal pojmenování NUVEO COUNTRY a je pro něj specifická kombinace harfy a živého klavíru propojená s tanečním rytmem.

TOM: Za jakým účelem vlastně tyto EC popové styly vznikly?
LAN: Pro lepší hudební orientací. Každý z těchto EC popových stylů vyniká svojí vlastní specifičností.

TOM: A který z nich byl hudebně formulován jako historicky první?

LAN: Historicky prvním EC popovým stylem byl právě NATUR POP, neboť tak se na počátku EC popu říkalo. Záhy se v šedesátých letech zrodil RHYTHM´N´POP, a když na Gatoru zdomácněl název EC pop, NATUR POP se začal používat jako označení pro balady. To bylo v polovině sedmdesátých let. Na jejich konci se pak formuloval EARTHSYNTH. BLOOM výrazně mapoval osmdesátá a devadesátá léta a na přelomu tisíciletí se pak ke zmíněných stylům přidalo NUVEO COUNTRY.

TOM: Děkuji za vyčerpávající informace. A jaký z vámi jmenovaných EC popových stylů máte nejraději?

LAN: Mně se líbí všechny, neboť každý z nich vnesl do EC popu něco nového, inovativního. Nyní to tedy je BLOOM, z čeho se těší naší fanoušci v mé domovině.

TOM: Nemohu se nezeptat, co vás vedlo právě k oněm specifickým pojmenováním NATUR POP a BLOOM?

LAN: Natur v překladu znamená příroda a tu mám osobně spojenou s odpočinkem a sněním. Proto se NATUR POP stal symbolem EC popových balad. BLOOM zase v překladu znamená květ a právě pro něj jsou typické rozmanité vůně. Ty se vyznačují různou specifičností: některé člověku dělají dobře, jiné ho ale naopak nepříjemně dráždí. A podobné je to s BLOOMem: někdy je hebounký na poslech, jindy však dokáže uši posluchače pořádně podráždit svojí naléhavou melodií a textovým námětem.

TOM: Děkuji za objasnění. Když už tu byly zmíněny jednotlivé EC popové styly, je tu namístě připomenout, že i Italo Disco, o němž tu již byla zmínka, disponuje podstyly, mezi něž se řadí například takový SPACESYNTH.

LAN: Ano, to je pravda. Co se týče Itala Disca, tak k tomu jsem již řekl své. Jako hudební fenomén ho respektuji a někteří interpreti se mi dokonce vyloženě líbí, nicméně mě vadí onen tématický nedostatek a absence živých nástrojů, čímž samozřejmě nemyslím kytary. Uvedu zde názorný příklad: vlastním komplet devíti cédéček s názvem ITALO DISCO CLASSIC. Celkově se na nich nachází kolem sto třiceti písniček, z nichž pouhé tři mají zastoupení živého nástroje v podobě saxofonu. Jinak je to samá elektronika doplněná o zpěv.

TOM: Chcete tím snad říci, že je pro vás velice obtížné poslouchat několikahodinové syntezátorové opusy, podobně jako tomu je u vážné hudby?
LAN: Svým způsobem ano, i když to není tak nesnesitelné, jako tomu je právě u vážné hudby. Skladby u Itala Disca na oněch kompilacích mají v průměru něco málo přes pět minut a dominuje jim normální zpěvný hlas, ne tedy ten operní, což mi vyhovuje. Jen kdyby vše nebylo zastoupené výhradně elektronikou, ale větší prostor dostal i nějaký dechový či žesťový nástroj, to bych byl pak úplně spokojený.

TOM: Z toho tedy vyplývá, že Italo Disco a synth-pop, na rozdíl od vážné hudby, jednoznačně nezavrhujete, jen vám tam prostě vadí určité nedostatky.

LAN: Svým způsobem ano. A právě na protest všem novoromantikům jsme v osmdesátých letech na angažovanosti živých nástrojů nešetřili. Vedle hoboje, fagotu, violy a violoncella se v EC popu viditelněji začalo uplatňovat smyčcové kvarteto a občas i nefalšovaný živý orchestr. EC pop se tak stal ještě více melodičtější na poslech než kdy dříve.

TOM: To se pak nelze diviti tomu, že ho nejeden časopis označil za nejmelodičtější hudební styl na světě.

LAN: Pravda, cosi z toho jsem se dočetl v četných novinových článcích a několik lidí mi toto dokonce osobně sdělilo.

TOM: Tak přeci jen se EC pop dočkal svého vytouženého prvenství.

LAN: Není se čemu divit, když pro něj jsou příznačné jak rytmus, zpěvnost tak i výrazná melodie.

TOM: Což se třeba nedá říci o takovém hip-hopu, pro který je sice typický rytmus, zato ale postrádá zpěvnost a mnohdy i onu melodii.

LAN: Právě proto se někdy udiveně pozastavuji nad tím, že někteří jedinci nás s ním srovnávají. Ano, i EC pop má svůj vlastní poznávací pozdrav, v umění využívá malbu graffit a je pro něj příznačná volba vhodného pseudonymu, hudebně se však od hip-hopové kultury značně odlišuje.

TOM: Cosi jsem zaslechl dokonce o jakýchsi sporech mezi vámi EC popíkáři a hip-hopery?

LAN: To bylo tak. Na Gatoru ke konci devadesátých let došlo k četným požárům domů, v nichž přebývali EC popoví fanoušci, a na místě činu se našly sprejerské malby oslavující hip-hopovou kulturu. Tento incident se do dnešních dnů nepodařilo objasnit.

TOM: Máte tušení, co k tomu mohlo vésti?

LAN: Těžko říci. Možná v tom z něčí strany byla projevena závist, tedy že Gator uctívá jiný hudební styl než onen proslulý hip-hoperský.

TOM: S hip-hopem a rapem je v úzkém spojení i hudební styl R´n´B (árenbí). Máte ho rád?

LAN: Abych pravdu řekl, moc se mi nezamlouvá.

TOM: Z jakého důvodu?
LAN: U R´n´B mi vadí vypínání hlasu do falsetů, počítačem mnohdy upravený hlas a šizení melodie.

TOM: A co takové techno či dancefloor?

LAN: To první vámi jmenované je pro mě na poslech příliš jednotvárné a tvrdé a ono druhé zase využívá prvky rapu, takže to jde mimo mě.

TOM: Čili když o tom tak přemýšlím, tak žánry Italo Disco a synthpop jsou vám nejblíže.

LAN: Ano, z nich EC pop hodně čerpá, i když, jak jsem již uvedl, k nim jisté výhrady má.

TOM: Jací jsou vaši oblíbení interpreti?

LAN: Z Itala Disca se mi líbí MR. ZIVAGO, SALLY SHAPIRO či skupina FUN FUN, ze synth-popu pak PET SHOP BOYS, THE COMMUNARDS a JON AND VANGELIS. Z vážné hudby skupina ADIEMUS a ENYA.

TOM: Děkuji za hudební tipy.

LAN: Když bych to vzal popořadě, tak MR. ZIVAGO si mě získal svým příjemným hlasovým zabarvením na albu Tell By Your Eyes, SALLY SHAPIRO – to je žhavá současná novinka ze Švédska té nejjemnější taneční kvality, a FUN FUN zase respektuji jako legendární taneční skupinu z osmdesátých let. PET SHOP BOYS netřeba představovat, to je synth-popová klasika sama o sobě, THE COMMUNARDS mne zase potěšili propojením taneční hudby s jazzem a vážnou hudbou, no a JON AND VANGELIS mne ohromili svými baladami Italian Song a Love Is, které se staly nehynoucí inspirací pro naše EC popové balady pod ochranou známkou NATUR POP.

TOM: A kdybych to měl dokončit za vás, tak ADIEMUS – to je ona inspirace v podobě vážné hudby a zpěvné latiny, zatímco ENYA je decentní dámou, jejíž písně vynikají svými nezaměnitelnými hlasovými sbory, podbarvené příjemnou snivou melodikou.

LAN: Ano. Víte, rád se v hudbě obklopuji melodií a rozmanitostí jazyků, přijde mi pak o to milejší na poslech.

TOM: Mohli bychom nyní učinit pokus? Pustím vám jednu hudební ukázku z programu YOUTUBE. Jedná se o KATY GRAY a její skladbu HOLD ME TIGHT. Pak by mě zajímal váš názor.

LAN: (nejprve si skladbu poslechne a pak říká svůj úsudek) Tímto výběrem jste mne mile potěšil, Tome. Jestli se nemýlím, jedná se o žánr Italo Disco. Zpěvačka má příjemné zabarvení hlasu, jenž mi nevýslovně imponuje, a příjemný na poslech je rovněž onen taneční rytmus s klávesovými vyhrávkami. Jen by to chtělo duchaplnější text a nějaký ten nástroj z oblasti vážné hudby a pak už by se jednalo o kvalitní EC popovou RHYTHM´N´POPOVOU záležitost.

TOM: A nechtělo by to přeci jen ještě něco? Třeba mix angličtiny s italštinou, když dotyčná zpěvačka pochází právě z Itálie?
LAN: Vidíte, na to bych málem zapomněl. Zajisté, pokud by to šlo, jednu sloku bych klidně v italštině uvítal.

TOM: Je jen škoda, že někteří lidé mají k Italu Discu a synth-popu negativní postoj. Tyto hudební styly jim zkrátka přijdou zastaralé a neoblíbí si je. A to pak tu hrozí, že nebudou respektovat ani váš EC pop.

LAN: Nikdy se nelze zavděčit všem, Tome. Mým cílem vždy bylo dělat poctivou muziku, která by nešetřila na melodii a zpěvnosti. Pokud se má práce zalíbila byť hrstce lidí, jsem za to nesmírně vděčný.

TOM: Když už tu byla zmínka o KATY GRAY, tak mě tak napadá, že EC pop byl více než benevolentní právě ke zpěvačkám než ke zpěvákům, o čemž hodně vypovídá založení EC popového souboru ENGLAND´S ON, jehož členkami jsou pouze dívky či ženy a ne muži.

LAN: To máte pravdu. V počátcích EC pop dával velký prostor právě zpěvačkám. Hodně mi totiž imponoval sametově jemně zabarvený dívčí hlas, kterým disponovala jedna z prvních EC popových legend Debbie Peterson. V současné době ji věrohodně kopíruje SALLY SHAPIRO. Avšak postupem času se na Gatoru uplatnila celá plejáda mužských zpěváků, mezi nimi například Roger Nebraska či Pavel Calman.

TOM: Proč tedy nedošlo k založení i mužského EC popového souboru?

LAN: Nějak na to nezbyl čas. EC pop si od počátku na Gatoru začal získávat nebývalou popularitu a já jsem měl co dělat, abych se přes ni přenesl. Ostatně, založení EC popového souboru ENGLAND´S ON považuji za takový malý zázrak. Už s ním přibyly četné starosti, udržet ho při stále činnosti a vedle toho se intenzivně věnovat jiným hudebním závazkům.

TOM: Nyní již to chápu. Zkrátka toho na vás bylo moc.

LAN: Ano. Co se pak týče mužského osazenstva, dostalo mnoho šancí v připravovaných EC popových muzikálech, které se pak hrály na Gatoru. I z nich vyšli fenomenální zpěváci jako například ANTON JABLONOWSKI.

TOM: Překvapuje mě, jakou hojnou účastí se ony EC popové muzikály stran návštěvníků vyznačovaly. To jsou celé generace lidí: počínaje šestiletou holčinou až po devadesátiletého starce.

LAN: Ano,to máte pravdu, EC pop si na Gatoru získal masivní popularitu napříč generacemi. Nejspíš k tomu vedlo právě to, že dříve zájemci o koncert mohli navštívit pouze ten, na němž se hrála ona vážná hudba. A teď tu pro ně bylo připraveno něco nového.

TOM: Dokonce se proslýchá, že představitelé EC popu hrají a zpívají pokaždé naživo a tudíž že se nespoléhají na playback.

LAN: To z toho důvodu, neboť si příznivci EC popu chtějí naplno vychutnat přítomnost živých nástrojů a rádi se dočkají i nějaké té inovativní melodie.

TOM: Platí tedy v EC popu pořekadlo, že všichni, co ho navenek utvářejí, jsou si navzájem rovni?
LAN: Ano, ať už jsou to hráči na klávesy, syntetizér či hráči na některé z živých nástrojů z oblasti vážné hudby, nebo zpěváci či zpěvačky, všichni se na EC popu podílejí stejnou měrou. Nikdo se nad nikým nepovyšuje.

TOM: A jak získáváte umělce, zpěváky a zpěvačky? Prostřednictvím castingů?
LAN: Ano, také touto cestou. Sólové zpěvačky často nacházíme v souboru ENGLAND´S ON. Každý zájemce o EC pop prokazuje dovednosti buď ve hře na nějaký nástroj z oblasti klasiky nebo hrou na syntetizér či klávesy. Ve zpěvu preferujeme onen nevtíravý sametový, neuznáváme falzetová zabarvení nebo operní provedení.

TOM: A jaká kritéria u vás musí splňovat umělci?
LAN: Hledáme všemožné talenty. Mohou to být iluzionisté, kouzelníci, nadaní jedinci, co umějí pracovat s malbou všeho druhu, tanečníci… Ti všichni zpestřují hudební EC popový program. Jsou jakousi náhražkou za speciální efekty, kterým se EC popová kultura intenzivně brání.

TOM: Abych se přiznal, já také ony speciální efekty nemusím. Dost mě odrazují v tom, abych vyrazil na některý z živých koncertů svých oblíbených kapel. Navíc popravdě přiznávám, že právě ony živé nástroje z oblasti klasiky mě donutily poslouchat váš EC pop, neboť v oblasti populární hudby jsou slyšet zřídkakdy. Navíc, hudební žánry jako Italo Disco a synth-pop jim nevěnují pozornost, jak již výše byla zmínka, naprosto vůbec.

LAN: Právě proto to většina fanoušků EC popu cítí podobně jako vy, Tome. Dokonce mi přicházejí dopisy, v nichž mi pisatelé oznamují, že se pro ně nástroje z oblasti klasiky stávají jistou drogou a jejich přítomnost v EC popu silně prožívají.

TOM: A natočil jste někdy čistě elektronickou záležitost, tedy skladbu, v niž nástroje z oblasti klasiky nebyly zastoupeny?
LAN: Ano, pár takových písniček bylo. V osmdesátých letech se jí například stala SCANDINAVIAN SANDORA. Líbila se, ale četní skalní zastánci EC popu k ní přesto pojali výhrady, a tak o několik let později vznikla nová verze, obohacená o hoboj, fagot a violu.

TOM: Děkuji za odpověď. Nyní tu pro vás mám připravené další dvě písně z programu YOUTUBE a rád bych opět znal váš názor.

LAN: (opětovně se do mnou vybraných skladeb zaposlouchává a následně je hodnotí) Skupina LABAN a jejich song LOVE IN SIBERIA mě mile překvapil. Příjemné hlasové zabarvení obou protagonistů se krásně doplňuje a lahodí mým uším. I klávesové vyhrávky jsou voleny s citem a velice se mi zamlouvají, jenom ta elektrická kytara je mi trošičku nepříjemná… ale to bychom v EC popu velmi rychle napravili, třeba zapojením smyčcového kvarteta. A rovněž děkuji nejen za verzi anglickou, ale i onu dánskou. Musím ochotně přiznat, že i ona dánština mě na poslech velice potěšila.

TOM: A ona druhá skladba?
LAN: Skupina RUDY A CO a jejich píseň MAMA RADIO mi přijde, oproti předchozí nahrávce, na poslech dosti tvrdá. Je v ní na můj vkus obsaženo příliš mnoho syntezátorových výbojů, i ty bych nejraději nahradil nástroji z oblasti vážné hudby a zase bych s největší pravděpodobností zvolil ono smyčcové kvarteto a k němu ještě připojil hoboj. Každopádně děkuji za nové hudební tipy.

TOM: Nemáte zač. A já zase děkuji za vaše komentáře a četné užitečné připomínky.

LAN: Rád jsem vám vyhověl.

TOM: Nezlobte se, ale musím to opět připomenout: udivuje mne, když poslouchám KATY GRAY či LABAN, kolik negativní kritiky se na syntezátorovou scénu osmdesátých let snáší. Mně třeba toto období z hlediska hudby nejvíce učarovalo.

LAN: Mně rovněž a to i přes ony mé četné výhrady. Jak jsme se tu již zmiňovali, možná se tak dělo na základě oné křiklavé módy v kombinaci s jednotvárnými romantickými popěvky. Toto vždy bylo pro EC popové umělce jedno velké tabu, v něm například čistě romantické popěvky čítají okolo jednoho procenta z celkové produkce. Hodně dáváme prostor rozmanitým tématům z různých oblastí lidského života, nebo se necháváme inspirovat různorodými příběhy. Vše ale musí mít jisté poslaní.

TOM: Postupem času ale právě EC popové texty nabraly na vážnosti a vyjadřovaly se k aktuálním událostem ve světě.

LAN: K tomu nás vedly ony nepokoje dějící se všude možně kolem nás. Abych se přiznal, dlouho jsme odolávali náporu zpráv z naší země i ze zahraničí, pak se ale v EC popové produkci objevily četné počiny, které se nechaly inspirovat skutečností. Formou příběhů pak byly zapojeny do EC popových skladeb.

TOM: Nyní tu mám před sebou některé vaše EC popové texty – DEN KDY VLÁDL DÉŠŤ či SLOVNÍK LIDÍ. Lze z nich vypozorovat to, na co tu přišla řeč?

LAN: Ano, i ony v sobě nesou něco ze skutečných prožitků.

TOM: A jak se vám dané texty píší?
LAN: Někdy to jde samo od sebe, jindy však nad nimi prosedím třeba i celý den, než mne nějaký kloudný napadne.

TOM: A co koncertování, jak to zvládáte? Já abych se přiznal, tak jsem se na pódiu vždy cítil dosti nervózni.

LAN: Nemyslete si, já na tom býval s trémou podobně, postupem času se to ale zlepšilo. V posledních letech však před vystupováním naživo preferuji skládání hudby pro druhé.

TOM: Hmm, také jsem se kdysi věnoval hudbě – pod pseudonymem JAKUB ONTENEL.

LAN: Tak to vás chválím.

TOM: Z mé strany tu byl pokus o instrumentální EC popový EARTHSYNTH.

LAN: Tím mi připomínáte nedávný koncert na Gatoru, kde skupina SYNTHPHONICS naživo prezentovala skladbu téhož názvu společně se zpěvačkou a klavíristkou CATHARINOU.

TOM: A na jaký vzpomínáte nejraději?

LAN: Na to není jednoduchá odpověď, každý z EC popových koncertů je vždy něčím výjimečný. Ale mám-li zavzpomínat na nějaké obzvláště ojedinělé, tak to byly ty v Jižní Africe, Japonsku a Sovětském Svazu, kde si nás fanoušci nahrávali na magnetofonové pásky, neboť tam se EC popové počiny neprodávaly.

TOM: Pří svých toulkách světem vás neminula ani Česká republika.
LAN: Ano, tady jsme v roce 2005 vystupovali ve městě jménem Katalná Mochna. Velice přívětivě nás tu místní obyvatelé přivítali.

TOM: Když už jsme se dostali k onomu cestování, ne každá země je ideálním místem pro koncertování.

LAN: To máte pravdu. Například v onom někdejším Sovětském Svazu bylo vůbec těžké vyjednat podmínky pro vystupování.

TOM: A jaké jste z dané země měl dojmy?
LAN: Abych pravdu řekl, tak smíšené: bohaté vrstvy na jedné straně a ony chudé na straně druhé.

TOM: Takže na vás cestování neudělalo příliš velký dojem?
LAN: Takto negativně bych to zase neviděl, naskytl se mi pohled na řadu atraktivních míst, ne pokaždé ale byly ony zážitky spojené s oním příjemným. Každopádně o všem jsme pak referovali na našem gatorském radiu.

TOM: Z toho tedy vyplývá, že vaše rádio se nezaměřuje pouze na hudbu.

LAN: Ano, vedle hudebních pořadů dáváme prostor rozmanitým blokům: například rozhovorům či čtení povídek na pokračování. Snažíme se tak být všestranným kreativním zdrojem.

TOM: Kdo u vás dostává prostor v oněch rozhovorech?

LAN: Všelijací umělci, zpěváci, publicisté či naprosto obyčejní lidé.

TOM: Když už se zmínili oni publicisté, tak ti často komentují dění ve světě. Jak vy se k tomu stavíte?
LAN: Z celého srdce bych si přál celosvětový mír. Potěšilo by mě, kdyby nadobro utichly války. Abych přiznal pravdu, dost špatně tyto celosvětové konflikty snáším. Snažím se je silou vůle nevnímat, ale i přesto se mě osobně dotýkají.

TOM: A právě proto se EC pop v posledních letech stal i symbolem pro mír, jak to vyplynulo z četných EC popových skladeb.

LAN: Je pravdou, že ze současných četných EC popových počinů je cítit touha po sounáležitosti a celosvětovém míru. Žijeme ve strašně složité době, která rozmanitými konflikty rozhodně nešetří.

TOM: Ano, zatímco vzniká tento náš článek, tak Sýrií zmítá občanská válka.

LAN: Je smutné, co se ve světě vše děje. Upřímně bych byl rád, kdyby se celá ta nemilá kauza co nejdříve vyřešila.

TOM: Máte v plánu se v EC popových skladbách vyjádřit i k tomuto konfliktu?
LAN: Nechci, aby EC pop jednoznačně podléhal pouze negativnímu dění ve světě, rádi bychom posluchačům nabídli i něco pozitivního, z čeho by se dala načerpat energie.

TOM: Já osobně musím uznat, že EC pop je doslova obohacen právě o pozitivní energií a to pro svou fascinující a okouzlující melodii.

LAN: Je proto smutné, že kvůli ní byl EC pop viněn. Já osobně právě melodii, jak jsem již výše uvedl, považuji za nesmírně důležitý hudební prvek.

TOM: Naprosto s vámi souhlasím, neboť když se to tak vezme, tak dnešní hudební produkce od melodie značně upouští a to já považuji za trestuhodnou záležitost.

LAN: Já rovněž.

TOM: Kdybychom změnili téma: jste ochotný hovořit o svém soukromém životě? To totiž hudebním celebritám mnohdy činí nemalý problém.

LAN: Přijde na to, na co se mě chcete zeptat. Každopádně já se za hudební celebritu nepovažuji, a i když se již řadu let pohybuji v hudebním průmyslu, snažím se být plně nohama na zemi. Co se pak týče mého osobního života, vystřídal jsem několik přítelkyň, avšak nikdy jsem nebyl ženatý a rovněž nemám děti. Zkrátka a jednoduše jsem život podřídil hudbě a nedokázal ho vhodně skloubit s rodinným životem.

TOM: Nic si z toho nedělejte, to já se za celý svůj dosavadní život nedopracoval ani k oné přítelkyni, tedy alespoň to stále platí po dobu, co vzniká tento náš rozhovor.

LAN: Tak to vás hluboce lituji, nicméně vám přeji, ať do budoucna nějakou spřízněnou duši naleznete.

TOM: Děkuji. I tak, nelitujete toho, že jste se nikdy, jak se říká, neusadil?
LAN: Když se to tak vezme, tak ani ne. Za svůj život jsem poznal mnoho přátel, nejen těch s hudebním nadáním, kteří mi vše vynahradili, a vlastně se stali takovou mou náhradní rodinou.

TOM: Co v životě považujete za nejdůležitější?
LAN: Hlavně být zdravý, mít stálé a získávat nové přátelé, prostě prožít plnohodnotně život. A to samé přeji vám.

TOM: Děkuji. Já se toto vámi jmenované rovněž snažím naplňovat, avšak stále si říkám, jestli to má nějaký kloudný smysl, když vše stejně končí smrtí.

LAN: Z té má strach mnoho lidí, co já osobně znám. Když jsem byl ještě malý kluk, probouzel jsem se kolikrát s pláčem, neboť mě smrt doslova strašila, a maminka musela z pokoje odbíhat k mé posteli a konejšit mne. Nyní jí je něco málo přes osmdesát, smrti se obává zase ona a naopak já ji utěšuji.

TOM: Já se smrti taktéž obávám, stále přemítám o tom, jaká asi bude a co všechno se s ní pojí.

LAN: Nad tím není radno přemýšlet, prostě až přijde, tak přijde, s tím mi lidé nic nenaděláme. Je třeba žít aktuální přítomností, příliš nepřemýšlet nad minulostí a naopak se těšit na to, co přinese budoucnost.

TOM: A co vás v nejbližší budoucnosti čeká? Na co se nejvíce těšíte?
LAN: Nejvíce asi na následující týden, kdy na mém rodném Gatoru vyjde nová EC popová kolekce, zaměřená na všechny EC popové styly, o nichž již byla řeč. A dále se pak budu účastnit nových gatorských festivalů. A vy?

TOM: Pravděpodobně se budu věnovat dalším zápiskům z Katalné Mochny.

LAN: Tak ať se vám i nadále daří. Přeji vám jen to dobré a nic jiného.

TOM: Děkuji, já vám také. A zase někdy zavítejte k nám do Čech na nějaký ten koncert.

LAN: Spolehněte se. Na shledanou.

TOM: Na shledanou.

 

Blíže o EC popové kultuře referují: CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ PROTIKLADŮ, CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ NEŘESTÍ, CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ VŠESTRANNOSTÍ, PSANEC VANDY HARDEN.

Rubriky: Psanec Vandy Harden | Napsat komentář

Novinka s názvem PSANEC VANDY HARDEN

Jako první příspěvek zde byly prezentovány EC popové skladby z pohledu muzikálu s názvem CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ NEŘESTÍ. Následovaly nové EC popové rozmanité texty s názvem CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ VŠESTRANNOSTÍ. Na ně plynule navazují zcela nové EC popové texty s názvem PSANEC VANDY HARDEN, které budou mít zde na webu premiéru příští týden a jejichž součástí bude i jistý BONUS.

Příjemné čtení přeje Tom Patrick

Ps: přidejte mi prosím i svůj osobní názor na moje počiny – ať již pozitivní či negativní

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

(14) City Means – město plné rozmanitostí

„Tak toto byla z mé strany poslední povídka, kterou jsem se vám rozhodl nabídnout – to aby ona šťastná třináctka došla svému plnohodnotnému naplnění.“

„Máte skutečně za to, že opravdu šťastná?“ odvažuji se oponovat romanopisci. „Nechci se vás nějak hned zkraje dotknout, Vladimíre, ale kdosi poznamenal, že z těch povídek přeci jen je onen smutek dosti výrazně patrný.“

„Když si je znovu procházím, vždy se o tomto samém přesvědčím.“

„A jak jste se vlastně dostal k psaní?“

„To má své počátky za dob mých studentských let,“ začíná uvádět Vladimír, „tenkrát jsem se zabýval právě těmito kratšími povídkami, psát velké romány jsem se však neodvažoval. Jenže i tak, jak jednou člověk začne něco sepisovat jen tak, tedy pro zábavu, dříve či později se u něj začnou projevovat sklony ke konkrétnímu uplatnění, to aby ta vydaná energii nevyšla naprázdno, jenže něco takového je velice obtížné.“

„Tomu rozumím, jak se vám to ale podařilo vyřešit?“ napadá mě zcela automaticky.

„Na počátku jsem z toho měl obavy, ale pak mě v jednom okamžiku napadl pseudonym a z něj vyplynul onen nápad. Prostě jsem navrhl češtinářce, jestli by na konci každé hodiny pod ním nepřečetla jednu z mých povídek a ona souhlasila.“

„To se tak moc stydíte za své skutečné jméno?“ nedá mi to nezeptat se.

„To ani ne, ale zajímalo mě, jak pokaždé budou spolužáci na mé dílo reagovat, když nebudou vědět, že jsem tím autorem já osobně. O to to bylo zajímavější, během četby jsem všechny okolo nenápadně pozoroval a zkoumal pohledy a také reakce.“

„A to jste se spolužákům nikdy nepochlubil s tím, kdo ony povídky měl ve skutečnosti na svědomí?“

„Ano, ale až po takových dobrých čtyřech letech, v posledním devátém ročníku, asi tak měsíc před letními prázdninami.“

„A?“

„Spolužáci se rozdělili do třech skupin. Tu první mé snažení nijak výrazně nenadchlo, čehož už jsem si povšiml od oné první četby, co náležela Kryštofu Rodlovi. Naopak tu druhou něco takového potěšilo a nemohla se dočkat konce hodiny, až češtinářka bude číst další z mých povídek. A ta skupina třetí jako by byla kombinací obou předchozích, jen obohacena o srovnávání jednotlivých postav z povídek přímo se mnou samotným a s tím, co jsem kdy řekl a jak jsem na toho či onoho v jeho přítomnosti působil.“

„A vaše osobní inspirace, z čeho vycházela?“ pokouším se jemně naléhat na Vladimíra.

„Teď už se samozřejmě před druhými o tom tak nestydím diskutovat, jsem o dost starší, sám mám rodinu a s manželkou vychováváme dvě nádherné děti, takže se vám bez jakýchkoliv obav mohu svěřit. Samozřejmě že se v těch povídkách objevovaly jak ryze inspirativní prvky, tak i nějaké ty autobiografické. Jak už jsem vám sděloval, činilo by mi problémy psát velké romány, kdybych si do každého z nich měl zvlášť šetřit jednotlivé inspirace. A tak se tank uveřejněný v jednom vědeckém časopisu, dívka jménem Káťa pocházející z jednoho nejmenovaného válečného ruského filmu a směsice věnců a květin náležící umírajícímu příbuznému nečekaně pod mým vedením v rámci propojení setkaly v jednom menším příběhu a nic už to nedokázalo změnit.“

„A která z povídek měla ve vaší škole největší ohlas? Myslím z těchto třinácti?“ upřesňuji, aby to Vladimír neměl na přemýšlení tak složité.

„Asi největší ohlas měla ta osmá v pořadí, i když vy sám byste zajisté chtěl slyšet, aby to byla ta následující, tedy devátá. Prý je to vaše oblíbené číslo, doneslo se mi.“

„Ano, to je pravda,“ připouštím.

„Ale byla to skutečně ta osmá,“ míní Vladimír. „Co to způsobilo? Možná to, že v té povídce vystupovali politik a blondýna, což jsou dva lidské prototypy, o nichž koluje spousta vtipů, patrně proto o Marka Brenta a Elisu výjimečně projevili zájem všechny tři skupiny najednou.“

„A která z povídek je naopak vám nejmilejší?“

„Nejspíš ona desátá,“ podotkl Vladimír. „Omlouvám se, zase vedle.“

„Nevadí.“

„Důvodem byl zejména onen vnitřní dívčí hlas, co k Amandě promlouval a prosil ji o slitování. Prostě je to něco, co přímo souvisí s člověkem jako takovým, s jeho vnitřními procesy, o kterých si myslí, že je má plně pod kontrolou, jenže ono to jednoho dne může být všechno jinak. O tom jsem se ostatně sám stačil několikrát přesvědčit, když z mé strany byl pokus něco dodatečně změnit a ono to nešlo. Zvláštní, autor něco náhodně tvoří a něco z toho se pak osamostatní a samo si to diktuje podmínky. Je to úplně to samé, jako s někým o něčem hovořit, neobratně narazit na něco citlivého a pak se kát. Právě to rozhodlo, že se autor, tedy já, soustředil na to, aby z povídek byla cítit jistá naděje.“

A pak Vladimír náhle zvážní ještě víc.

„Nevzpomínám na to rád a ještě po letech mě to tíží, ale budiž. Jeden spolužák to doma prostě neměl jednoduché, jeho rodiče se v jednom kuse hádali a on tím trpěl. Pak se mu jednoho dne přitížilo a on upadl do kómatu. Podle doktorů prodělal infarkt. Všichni Kryštofa litovali, jen já se podle spolužáků zachoval jako ten největší necita, když jsem opatrně poznamenal, že by možná bylo nejlepší, kdyby Kryštof z tohoto světa odešel nadobro. Asi si dokážete sám živě představit, jak mi na to spolužáci tehdy odpověděli.“

„To zajisté. Proč jste ale jednal takto tvrdě? Vždyť vaše povídky, i přes onu patrnou pachuť smutku, převážně končily šťastným happyendem?“

„Já to tenkrát nemyslel nijak zle, Tome, vážně ne,“ začíná se Vladimír hájit. „Ale považte sám, ten Kryštof celý život trávil pod taktovkou přísných rodičů, kteří ho čas od času i bili, a také ve škole neměl pokaždé na růžích ustláno. Onen pád do bezvědomí tedy pro něj na moment musel být vysvobozením od každodenního příkoří, a když se z něj probral, zase se stal neodmyslitelnou součástí svého smutného života, neboť jeho rodiče se ani poté příliš nezměnili. Vážně, Tome, já nechtěl Kryštofovi ublížit, jen jsem ve svých slovech hledal rozumné východisko.“

„V pořádku, rozumím tomu,“ odpovídám v naději, že mi to snad taky nikdo nebude vyčítat.

„Každopádně jsem se od té příhody ke svým postavám začal chovat mnohem benevolentněji než kdy dřív, prostě mi bylo proti srsti jim ubližovat, negativně se na nich vyžívat. Být v mé kůži Amanda Rymesová, tak ta už by v životě nenapsala jediný horor.“

„Tak proto ta povídka o Kryštofu Rodlovi byla zařazena jako první,“ je mi vše konečně jasné.

„Ano,“ dodává jedním slovem Vladimír.

„Těch povídek je tedy celkem třináct,“ ujímám se opět slova po kratší odmlce. „Vlastně celkem čtrnáct, když k tomu připočtu i tento náš rozhovor, který je rovněž takovým menším příběhem, neboť i zde se otevírá část nitra jeho dvou aktérů.“

„To je dáno tím, že nepoužívám konkrétní názvy kapitol, nýbrž jen číslování,“ odůvodňuje to Vladimír.

„Hmm, vidíte, to je rovněž zajímavé,“ uvažuji nahlas a pak mě napadá: Proč právě POVÍDKY Z ÉNEVY?“

„Na to je jednoduchá odpověď: prostě mě ten název jednoho dne napadl a zalíbil se mi. Vy ale nejspíš vše uvedete pod svým vlastním názvem CITY MEANS. Nic proti tomu nenamítám.“

„Takže ještě jednou vám děkuji za povídky a za náš společný rozhovor a na shledanou.“

„Na shledanou, Tome.“

KONEC

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct šťastných povídek z Énevy)

Takto jsem tedy původně měl v plánu zakončit Vladimírův počin, ovšem za necelý měsíc mi poštou dorazil balíček. V něm se mimo jiné nacházel i dopis, kde stálo:

Milý Tome

Zajisté se podivujete, kdopak vám to píše. Ano, jsem to opět já, Vladimír. Po našem minulém rozhovoru jsem se dodatečně zamýšlel nad naším společným rozhovorem. Sděloval jsem vám v něm, že si na názvy kapitol příliš nepotrpím, ale vy prý ano. Proto vám zasílám tento balíček, kde je naleznete, ovšem v trošičku jiném provedení. Jak jistě víte, pocházím z Katalné Mochny, což je město libující si v čemsi na způsob bonmotů. Jeden takový jsem si vám dovolil předložit prostřednictvím osmisměrek, o jejichž stvoření jsem se svépomocně pokusil a probděl nad tím nejednu noc. Inspiroval mě k tomu jeden náš místní legendární román, který byl zpracován právě osmisměrkovou formou. Vytvářet něco takového je nad mé síly, proto z mé strany vzniklo celkem deset osmisměrkových rébusů věnujících se pouze nadpisům. Ano, deset, nepřepsal jsem se! Ty tři zbývající se mi ještě nepoštěstilo dokončit, takže se to pokusím dodatečně napravit, bohužel jsem ale momentálně dosti zaneprázdněn.

Ano, připouštím, z těch povídek je patrný smutek, alespoň to ale dokládá jednu podstatnou skutečnost, tedy že ho tam někteří čtenáři jsou ochotni hledat a spatřovat v něm onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Hodně to pro mě znamená. Víte, z mého soukromého pohledu stále platí, že pojmy jako vězení, vojna, válka nemá smysl rozvádět do přílišných extrémů, neboť tato tři slova a jejich pouhé vyslovení v reálném běžném životě prostě o smutku vypovídají automaticky. Jen bych vás, Tome, dodatečně chtěl požádal, zda-li byste do dovětku před slovo šťastných nedoplnil snad, tak to bude lepší.

S přáním štěstí a mnoho životních úspěchů

Vladimír

CITY MEANS – MĚSTO PLNÉ ROZMANITOSTÍ (aneb třináct snad šťastných povídek z Énevy)

DEFINITIVNÍ KONEC

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

(13) City Means – město plné rozmanitostí

Karponský park donedávna vlastnil jeden skvostný unikát. Byla jím fontána, co uměla plnit přání. Po příchodu první a zároveň poslední návštěvnice však fontána nadobro ukončila svou činnost. Karel Lendl se k ní i přesto vypravil. V ruce třímal dopis, poslal mu jej předevčírem kdosi neznámý. Když Karel k fontáně dospěl, jemně se dotkl její vodní hladiny, avšak nic se neudálo. Přeci jen před fontánou chvíli posečkal a pak se v posmutnělé náladě vydal nazpět, když tu náhle cosi zašumělo. Karel se v naději za sebe otočil, avšak onen šum pouze patřil ptačím křídlům ledňáčka říčního. Ten se následně vznesl do oblak a odlétl.

Karlova naděje tak zase viditelně poklesla, posmutněl ještě více, původně totiž měl dojem, že ten zvuk náležel fontáně, hned nato však odkudsi ze stromu, z něhož ptáček vylétl, mu přímo do dlaně dopadl papírek a v něm stálo: otoč se a znovu poslouchej.

Karel tak učinil, a tu se parkem počala rozléhat velice příjemná melodie se zpěvem. Když Karel k fontáně podruhé dospěl, dál pěla svou tuze překrásnou píseň a na její vodní hladině plavala jakási krabička. Karel si ji hned přisvojil, odklopil víko a našel v ní druhý vzkaz: tvůj kamarád na tebe bude čekat dnes o sedmé hodině večerní v kavárně Santa Monia. K psaníčku byla přiložena i jeho fotografie.

Karel přikývl a fontáně se pouze poklonil, také jí nic slovně nesděloval, respektoval hru tiché pošty.  Pak z vlastního bloku vytrhl list a napsal na něj: děkuji ti za přízeň. Z papírku následně vyrobil lodičku a uložil ji do fontány. Její vzkaz, fotografii a krabičku si však Karel rozhodl ponechat u sebe coby památku na setkání s něčím ojedinělým. Když pak najisto z parku odcházel, na jeho vstupních dveřích tam náhle stálo: já tobě děkuji za přízeň též. Jakmile Karel překročil jejich práh, zpěvná melodie nadobro utichla

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář