Za dveřmi zamčenými –
všude, kam se podívám splíny…
Minulý den a hned zazdil,
bez zardění číši zas jsem upil,
nemalý povyk sám sobě jsem ztropil.
Na posteli sedím, dál sem s klidem
nedostal se, kvůli dlouhým nocem.
Sny se střídají v rychlém tempu,
vnímavě po ránu se zimnicí klepu,
a po dešti vždy vzhlížím k světlu.
Jak venku ve větru kaštan –
za oknem za tabulkou sám tam.
Lístky už podzimem hýří,
padají barevné, žádné chmýří,
ona jen bosou nohou je dráždí a oni víří.
Vím, že k nám – rodině patří,
rodíme se pospolu – my bratři.
Podlaha jakoby pár centimetrů daleko,
skoro denně a vlastně ani ne už na měkko,
stále pluj dál, ať si, cosi řeklo.
Klidným krokem zas zítra k ránu,
po chodbě tiché a s cigaretou podepřenou o „prahnu“-
po svobodě a vůních, co po mě chtějí..?
oplachuji si obličej, a u umyvadla se směji
vodě bez deště a drobným tancem paranoi se chvěji.
Kousek tabáčku za scénou,
klíček ke mřížím zahozen pod trémou.
Znají mě, už i mého slova rým,
mé myšlenky ne.. a ponaučení, smím?:
Nekončící je opravdu jen dým…
Vždy zůstat chci jen svým!