(3) City Means – město plné rozmanitostí

Hela a Hedvika byly kamarádkami. A to se u jedné z nich ukazovalo jako takový, zpočátku menší problém, jenž však postupně přerostl v jeden daleko větší. V čem spočíval? V tak prostém pojmu, jakým je láska. Ano, láska, leč ta výhradně dívčí.

Hela Hedviku milovala, avšak ta ji brala pouze za svou nejlepší kamarádku. A navíc, Hedvika neměla sebemenší ponětí, že ji Hela miluje.

Hela to své nejlepší kamarádce neřekla. Sebemenší doteky Hedvika vždy brala jako ony dívčí klasické, co si navzájem předávají i jiná křehká stvoření, když si něco výstižně dávají najevo, nebo se loučí.

„…a ten černošský chlapec Tom Lee je tak sladce roztomilý,“ rozplývala se Hedvika blahem, když ho Hele ukazovala na fotografii.

„Ano, to je,“ posteskla si Hela.

Zakrátko nato se dívky spolu rozloučily. Pro Helu nastala nová muka. ,,Láska… láska, láska a zase ta láska… je to snad kýč, že teď z mých úst zazněla celkem čtyřikrát?“ lamentovala cestou po mostě.

Tu se znenadání na něm pozastavil jeden postarší pár a muž dívce odpověděl: „Tak, tak, slečinko, láska je velice krásnou věcí a navíc kvete v každém věku.“ Zdvořile se pak uklonil a dál se svojí družkou pokračovali v cestě.

„Vám se to mluví,“ promluvila Hela spíše k sobě.

Udělala sotva pár dalších krůčků, když zase pronesla: „Ach ta láska, láska pozemská.“

„Ano, ta je tak krásná a snad krásnější, než ta nebeská, jak je zpívá,“ poznamenala zpěvavě prodavačka obrazů a povzbudivě na Helu zamrkala. Ta to ženě jen chabě oplatila.

A opět se ozvalo z dívčiných úst: „Ach ta, láska!“

„Však se jejího naplnění brzy dočkáš, Helo, dívenko tuze roztomilá,“ odvětil jí napotřetí muž v kouzelnickém.

„Vy znáte mé jméno, pane?“ vzhlédla k němu Hela jako ve snách.

„Ano.“

A nejen to věděl, také znal místo, na němž žije jiná dívka podobná Hedvice, dívka, jež výhradně uznává lásku mezi dvěma křehkými pohlavími. Byl to přece kouzelník, tak co by neučinil zázračné dobro pro jedno smutné děvče?

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

(2) City Means – město plné rozmanitostí

„Už zase fantazírujete, pane Sedwigu?“

„Nikoliv, pane Georgu. Jen přemýšlím o tom, jak tam venku asi těm všem němým tvářím musí teď býti pořádná zima, kdežto tady v lázních je nám všem lidem tak příjemně teplo,“ odpověděl muži při těle naopak zcela pohublý devatenáctiletý mladík.

„Co vy jen to pořád máte za starosti, to by se jeden divil,“ uchechtl se muž a neohrabaně skočil do vody, jen to žbluňklo.

„A co bych si nedělal starosti? Něco takového je čistě mou osobní záležitostí,“ řekl mladík, tentokrát však výhradně sám sobě, neboť pan Sedwig ho již nevnímal. Stěží se teď sotva držel na hladině a pokoušel se o nějaká kloudná tempa kraula či delfína. Ale netrápil se tím, patrně při tom myslel na jídlo, a když pod svou sádelnatou váhou zahučel pod vodu, zbytečně nepanikařil, neboť v těchto lázních pro bohatýry ve skutečnosti byla vínem.

To najednou u hlavních dveří cosi počalo škrábat. Mladík se otočil tím směrem a spatřil na prahu postávat promrzlého psa, jmenovitě retrívra. Dle jeho skučení se dalo vytušit, jak moc rád by se zahřál a případně by i uvítal lidskou společnost.

„Koukej odtud zmizet!“ To se u dveří zčistajasna zjevil majitel lázní, kterému se přítomnost někoho, kdo tu neměl co pohledávat, vůbec nezamlouvala.

Mladík by to rád změnil, on sám proti němým tvářím přece nikdy nic neměl, naopak mu v mnohém imponovaly, neboť v některých věcech byly mnohem chytřejší než takoví lidé – například ohledně záležitostí týkajících se politiky. Němé tváře jí totiž nerozuměly a rozumět nemusely. Leč politickým tlachům jako by nebyly ušetřeny ani tyto lázně, do nichž směly vstupovat pouze lidé – lidé navíc pouze bohatí.

„Tak zmiz, ty potvoro chlupatá! Už ať tě tu nevidím!“ To opět zazněl hřmotný jekot majitele lázní.

„No tak, chlapče, přestaňte u toho lehátka smutnit a pojďte do vody za mnou. Nebo na vás žádná nezbude,“ ponoukal mladíka z vínových bublinek sádelnatý muž, zatímco pes najisto ode dveří odběhl a byl tentam.

„Co se s ním asi stane? Pojde zimou? Je mi ho ostatně už teď hrozně moc líto. Já sám přece nejsem žádný boháč, také jsem tu vlastně načerno. Na základě vypůjčené portmonky…“

„Co si to tam pořád, mladíku, špitáte?“ vyptával se ho podezřívavě pan Georg.

A pak se to stalo. Muž se pod váhou svého sádelnatého těla začal znovu nořit pod hladinu, ovšem tentokrát se z jeho úst dralo nepřiměřené chrčení a také sliny. Dusil se. Svíjel se v křečích. Vypadalo to na infarkt.

Než mladík stačil nějak šetrně zasáhnout, ozvala se ohlušující rána. Do lázní za zvuků tříštícího se skla vpadl majitelem odmítnutý retrívr a šinul si to k topícímu. Bez otálení skočil krásnou žabku do vody a ladnými tahy delfína muže zachránil.

Lidská pomoc dorazila co nevidět. Sám majitel lázní ji přivolal, z obav o ztrátu svého bohatého zákazníka.

Nakonec se vše v dobré obrátilo a pan Georg se během pouhého měsíce zotavil, taktéž navrátil do svého výnosného úřadu a následně i do lázní. Ovšem to nebylo zdaleka to jediné, i němé tváře, kdykoli venku udeřily nepříčetné mrazy, do lázní měly dveře vždy otevřené.

„Co kdyby se zase o některého ze zákazníků pokoušel infarkt? Pod vlivem bohatýrského způsobu života něco takového nelze zcela vyloučit,“ zněl výsledný verdikt majitele lázní.

A už to nebyli jen oni zbohatlíci, co se v nich pravidelně objevovali, také prosté, o mnoho chudší vrstvy sem měly vstup volný.

„Jak by pak jeden těm druhým vysvětloval, že sem hodnou dobu chodil někdo, kdo si vypůjčenou portmonkou na bohatýra pouze hrál?“ dušoval se majitel lázní.

 

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

(1) City Means – město plné rozmanitostí

Kryštof Rodl byl prostý městský obyvatel, který bydlel v jednom z domů na Polmontrovém nábřeží. Snažil se tam žít svůj každodenní nudný život skoro bezvýznamného umělce. Ale nevadilo mu to, neboť to byl nevýslovný šetřílek. Životu jako takovému nerozuměl a stále ho zajímalo, proč člověk vlastně žije, i když ho osud jednoho dne z této planety stejně odvolá. Zatímco jiní umělci se snažili poznávat svět, seč mohli, on o něco takového vůbec nestál. K čemu by mu to bylo, když jednoho dne z něj beztak odejde. Potíže jiných ho ale nenechávaly v klidu, sám se ale bál toho, aby ho nepotkalo něco z podobně smutných osudů.

Kryštof se rád setkával pouze s takovými lidmi, jež dobře znal, z neznámých tváří měl někdy přímo panickou hrůzu, na rozdíl od takové Kateřiny Hlánkové, která byla pravým mužovým opakem a ze všeho nejvíc na sobě milovala smích. Ale nesměl to být ten náležící závistivcům, musela z něj býti patrná pravá čistá radost. A i když ta občas u Katky, jak jí Kryštof s oblibou něžně říkal, také vzala za své, ještě tu byl její věrný kocour Monifán, jenž jí uměl navrátit post důležitosti.

„Radost je opravdovou vzácností, milá Katko,“ oznamoval mladé dívce Kryštof snad pokaždé, když se spolu vídali.

„Já vím,“ přisvědčila Katka, načež se mladému muži pokaždé snažila oponovat: „Vy prostě nesmíte ten život pokaždé brát tak tragicky, zkrátka se musíte naučit odpoutat od všeho zlého.“

„A jak toho podle vás dosáhnu? Ty všemožné tragédie kolem se pořád dějí a něco ve mně se nutí k tomu je neustále studovat,“ dušoval se vždy Kryštof.

„Rozumím vám, něco takového není snadné,“ souhlasila Katka, načež ze stolku opatrně do dlaně uchopila tápající berušku a pomalu a láskyplně ji pomohla do bezpečného ústraní své dlaně a z ní pak na zem.

„Kdyby vám ta beruška za to dokázala poděkovat, to by teprve byl ten pravý zázrak, a člověk by si pak konečně přiznal, že to s ním nemusí být tak špatné, jak se mu nestále zdá, že je,“ namítl následně přeci jen Kryštof.

„Nebojte, čas oné berušky zajisté ještě přijde,“ odmítala ony námitky chvatně Katka. Pak vstala od stolu, Kryštofa jemně políbila na tvář a spanile odešla z venkovního prostranství kavárny.

Kryštof tam nadále posečkával ve světě svého vlastního fantazírování. Přemýšlel o Katce, o jejích slovech a půvabu, o oné zachráněné berušce, a také o tom, proč někteří lidé mají právo na štěstí a jiní nešťastníci zase ne.

A pak došlo k tomu nečekanému zázraku. Beruška sama od sebe znovu vylezla na stůl, zatřepotala křídly, a zpoza rohu na Kryštofa povzbudivě zamrkala naposledy Katka a navíc k tomu přidala další polibek, tentokrát ten řízený na dálku. Ovšem přání by měla být celkem tři, jak už to bývá zavedeným zvykem v pohádkách, tedy v onom fantazírování. Onen nenápadný šek na pět set tisíc korun českých nenápadně přiložený pod jeden ze šálků tedy budiž posledním důkazem, že štěstí lze dosáhnout i ve skutečném světě.

 

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

Aktuální oznámení – City Means – město plné rozmanitostí

Na vědomost se dává, že od příštího týdne zde budou mít slavnostní premiéru zcela nové povídky s názvem City Means – město plné rozmanitostí. Po čtrnáct týdnů se tu budete shledávat s rozmanitými lidskými osudy, a možná přijde i rodák z Katalné Mochny Vladimír, s nímž jste měli tu čest se setkat v dřívějších povídkách  s názvem Tygr nechce být agresivní.

Příjemné čtení přeje Tom Patrick

Ps: Budu rád, když mi od vás, vážení čtenáři, přijde i nějaký ten osobní názor na moji tvorbu

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář