Tom Patrick

Výzva (20)

Je jen s podivem, kolik času mi lidé zde na Zemi za život promarníme. Nyní mluvím o talentu, jenž nám byl dán do vínku a jenž se u mnohých z nás plně rozvine kolikrát až v dosti pokročilém věku. Toto samozřejmě není stálým pravidlem. Existuje celá řada zázračných dětí, jež uspěly záhy poté, co se narodily. Za zmínku například stojí Wolfgang Amadeus Mozart či šachista Bobby Fischer. O obou taktéž byly natočeny neméně slavné filmové adaptace.

Přesto mezi námi je přítomno stále více těch, u nichž se právě daný talent kolikrát rozpozná až za zenitem dospělosti. Příkladem může být americký zpěvák říkající si Scatman John, jenž svoji hvězdou dráhu prožil až po padesátce, v druhé polovině devadesátých letech, kdy se po celém světě proslavil takzvaným scatem a naplno tak využil svoji vrozenou vadu koktavosti, za níž dokonce byl uveden do síně slávy koktavých lidí.

Jsou ale mezi námi i tací, kteří na sobě nic výjimečného po celý svůj život nepozorují, i když talent rozhodně mají. Tak tomu bylo u jednoho mládence z USA, jehož jméno si bohužel již nevybavuji. Daný mladík byl od narození problémovým dítětem, kdy svým rodičům a okolí přidělával jen samé starosti. Postupně ho vyloučili ze všech možných škol, několikrát pak dokonce skončil ve vězení kvůli četným deliktům. A přitom dotyčný mohl pracovat přímo pro NASA, kde by uplatnil své nemalé vlohy pro matematiku a počítače, což o něco později prokázaly četné testy od promovaných psychologů na slovo vzatých. Onen mladík všechny okolo však i nadále ignoroval a pokud se nemýlím, tak momentálně stále zůstává v jednom z nápravných zařízení, kde skuhrá na celý tento náš pozemský svět, jak mu v jednom kuse neustále ubližuje.

Také ke mně byl osud nespravedlivý a plně rozvinout vlastní potenciál mi bylo umožněno až na prahu třicítky. Do té doby jsem byl pouze výhradně odkázán o svých spisovatelských námětech jen snít. Pokaždé když jsem na ně byť jen pomyslel či vzal do ruky tužku a papír a nanečisto se něco pokusil sepsat, zasáhl proti mně okamžitě můj vnitřní Diktátor s tím, že vše co vytvořím, musí býti profesionálně upotřebeno a pokud tomu tak do budoucna nebude, nemám z jeho strany dále právo cokoliv dalšího tvořit.

Onehdy jsem vůči této své vnitřní složce pocítil značnou nevraživost, leč nebylo mi to nic platné. Jakmile jsem něco z Diktátorových zásad porušil, vnitřně mě pak ponižoval a doslova terorizoval a já tak dál trpěl a z daných šoků se dostával s odstupem několika týdnů až měsíců. Tak závažné to se mnou onehdy bylo. A to se teprve psal rok 1995.

O něco později, konkrétně v roce 2001, jsem se k psaní pokusil vrátit. Stalo se tak krátce po maturitě na gymnáziu, za studií německého jazyka na J. A. Komenského v Nymburce. Leč ani tehdy to nedopadlo. Až v roce 2004, co mne zradilo studium na Vyšší odborné škole hotelnictví a turismu, kdy jsem byl nucen danou školu opustit, abych dalších sedm let strávil na úřadu práce, přeci jen mezi mnou a Diktátorem došlo k jisté zlomové dohodě. To když mi Jan Šípek nabídl, že jednu z mých knih oficiálně vydá na papíře a lidé si ji pak budou moci regulérně koupit. Kniha nakonec, po četných komplikacích s textem, přeci jen vyšla a to o šest let později, tedy v roce 2010, další tvorba pak od roku následujícího jest prezentována zde na těchto mých webových stránkách.

Sám za sebe zastávám názor, že jistým talentem oplývám, to bych jinak nesepsal na desítky literárních počinů. Nyní tak již záleží čistě na vás, vážení čtenáři, zdali to cítíte stejně. Pokud ano, může mě to jen těšit. Pokud ne, snad si vás získám svojí další tvorbou.

A jakým talentem oplýváte vy, vážení čtenáři? Jste v něčem výjimeční? A pokud tomu tak není, můžete za sebe doporučit nějakou jinou významnou osobnost, jíž si vy osobně vážíte? Nachází se takový člověk přímo ve vašem okolí či je dokonce součástí vaší rodiny? A pokud ano, v jakém odvětví zazářil?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (19)

Říká se, že život není to co chceme, ale to co máme. Mnozí z nás se s tímto však odmítají smířit, neboť jsou se svojí současnou životní situací krajně nespokojeni. Velký podíl na tom mají zažité poměry v různých zemích světa. V posledních letech je to zejména terorismus, co ovládá pozemské bytí v tom negativním slova smyslu. S tím souvisí ona migrace lidí z poškozených území, jež přidělává starosti nejednomu státu, jehož se pak citelně dotýká. Na jednu stranu pro ni máme pochopení, neboť nikdo z nás nechce déle dobrovolně setrvávat tam, kde se nepřetržitě musí strachovat o svůj vlastní život. Na stranu druhou však nevíme, co si s migranty pak máme počít, když jich v jedné vlně přijde najednou klidně i na tisíc.

Ani já sám na migraci jako takovou nemám zcela jednotný názor. Asi bych se zachoval obdobně, tedy ohledně onoho odchodu. Naštěstí ale žiji v zemi, kde ozbrojený válečný konflikt „prozatím“ nehrozí. Dokonce naše Česká republika je uváděna jako šestá nejbezpečnější Země na světě a až za ní se nachází třeba takové Švýcarsko! Co se národnostních menšin týče, snažím se na ně ve svých literárních počinech nahlížet co možná nejvíc přívětivě. A tak rodák z Afriky Rollo v mém podání na našem území nachází svoji životní lásku a Fero Joska zase práci v prosperující firmě. Nemluvě o rodačce původem ze Skandinávie Elke Jensenové a tolik zmiňované Petře Lavordové, dívkách, jež zde u nás rovněž našly uplatnění a stálé zázemí.

Nikde nebyl Bůh! Takovou hlášku vyřkne nejeden věřící, jenž ztratil veškeré ideály o vlastním šťastném životě. Bohužel za nás živé, jménem „Onoho nejvyššího“ v obměněných tezích, jednají i ti, kdož mají na svědomí zločiny namířené proti lidskosti. Ona výše zmíněná hláška o Bohu byla taktéž použita v článku pojednávajícím o Olze Hepnarové, poslední popravené Češce v tehdejším Československu, mající na svědomí osm nevinných životů. Opět si tak musíme položit onu zásadní otázku: proč Bůh předčasně nezasáhl a nerozmluvil dané teroristce její trestuhodné počínání? A když už toto nebylo v jeho moci, proč alespoň předem nevaroval ty, kdož pod koly nákladního vozu, jež Hepnarová řídila, následně našli předčasnou krutou smrt?

I přesto… i když oporu v podobě Boha i já sám ve svém životě rovněž postrádám, snažím se alespoň na své románové postavy nahlížet pokud možno z těch lepších stránek. To znamená, že pokud se dané postavy projeví nějak zle vůči druhým, dostávají novou příležitost k nápravě. A tak Dana Moronová, i přes svoji zažitou nevraživost, nachází spřízněnou duši v podobě muže jménem Lojzík, zatímco Leopold Barnet odchází v poklidu na onen svět.

Ve spojitosti s Oním nejvyšším, tedy Bohem, bych tu rád uvedl ještě jednu příhodu. Jeden můj kamarád mu byl hluboce oddán. Vkládal do něj veškerou naději na lepší život. Poté co se nepohodl s rodinou, byl pevně rozhodnut osamostatnit se a zkusil bydlet sám v bytě, jenž vlastnil jeden z jeho příbuzných. Ten v něm však prakticky vůbec nepobýval a tak nebyl problém přepsat jej na nového majitele. Onen můj kamarád si daný byt postupně zvelebil a dodatečně i pořídil psí společníky, jenž obohacovali jeho život. Podnikal s nimi četné výlety a zdálo se, že mu je život ve všem nakloněn.

Jenže pak se dotyčný začal povahově zásadně měnit. Postupně se vzdal dobře placené práce, svých zvířecích mazlíčků i bytu. Onen kamarád podlehl nové duchovní výzvě a začal společně žít s dalšími věřícími, s nimiž se však stále častěji dostával do sporů. Nazloben na celý svět rozešel se se všemi, jež mu kdysi byli oporou. Poté co najisto opustil byt, se přestěhoval nazpět k rodičům a daná situace se ještě více vyostřila. Onen kamarád se uzavíral v pokoji, stával se čím dál vice hysterický. Chtěl být sám. Příbuzní podali návrh, aby se šel léčit. On to odmítl. I nadále pociťoval nevraživost vůči samotnému Bohu, jehož vinil ze všeho špatného, co se mu v jeho krátkém životě přihodilo.

To v mém podání „boží silou“ posvěcený Winsternský rod řádu lebonských lidí rozhodně netápe a pokud se již dostane do jisté problematické situace, dokáže si v ní hravě poradit – ať již svými léčitelskými schopnostmi či za přispění lémanských růží či posvátné Winsternské kočky, jež léčí různorodé lidské nemoci, nemluvě o těch zhoubných. Případné „dary shůry“ tak zde jsou využity v plné míře. A kdo ví, třeba ony zázračné růže jakožto ony němé tváře, o nichž jsem se tu zmínil, jsou někde skutečně přítomny. To jen mi, obyčejní smrtelníci, o nich prozatím nevíme.

A jak se stavíte k migraci vy, vážení čtenáři? Jste jejími zastánci či naopak odpůrci? Co soudíte o Olze Hepnarové? Odsuzujete výhradně její teroristický čin či naopak jste toho názoru, že se stala pouhou obětí nehostinného osudu? A jak nahlížíte na nelehký úděl onoho mého kamaráda, o němž jsem se tu zmínil? Máte rovněž ve svém okolí někoho, kdo si prošel něčím podobným? A pokud ano, jak danou nelehkou životní situaci následně řešil?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor