Flying antasy (část 7)

Jak zjistila Rebeka Hodková, tak autor, tedy Tom Patrick, se neustále vracel ke svým již dříve vyřčeným citacím a rád je doplňoval o nové poznatky: „Jak jsem již v minulosti předeslal, zastávám názor, že po ukončení bytí na planetě jménem Země se člověk znovu narodí. Od doby skonu to může trvat měsíc, ale i třeba několik let. Nemyslím, že pokaždé platí, že takto znovuzrozený jedinec dědí své schopnosti z minulého života. Ti, co v minulém životě byli například filmaři, se v onom životě novém stanou klidně i obyčejnými dělníky. I nově nabytý život znovuzrozeným jedincům přinese řadu útrap a starostí, a rovněž bude do jisté míry omezen počtem let a ohraničen smrtí. Ano, něco takového je klidně možné, když uvážíme, kolik let planetě Zemi je. Ale není vyloučeno, že daný nový život vznikne třeba i na planetě jiné. Vesmír je nekonečný a do jisté míry stále neprobádaný, takže je dosti možné, že život existuje i někde jinde, nežli jenom na Zemi.“

Pavel Kaplický k onomu výše jmenovanému připojuje autorův další zápis: „Dle jistého terapeuta, co má dar vidění minulosti a budoucnosti, jsem v minulém životě žil v Japonsku, kde došlo k mému skonu a sice v jednom z tamních klášterů. Já spíše ale zastávám názor, že tomu tak nebylo, a já žil někde v období Druhé světové války a zemřel jsem na bojišti. Nevím proč, ale toto se mi zdá daleko přijatelnější než výklad, jenž mi nutil onen terapeut.“

Zastávám názor, že otázka minulých i budoucích životů nikdy nebude plně objasněna, ale děkuji Tomovi za jeho osobní názor.

Panter

Ze všeho nejdůležitější je podle mě žít současný život a příliš se nezabývat tím, co bylo a bude. Ale Tomovi rovněž děkuji za jeho úvahy.

Anna

Máš můj naprostý souhlas, Aničko.

Anonymní dopisovatel

„Myslím, že život by byl veselejší, kdyby ve světě nadobro utichly válečné konflikty. Na rozdíl od oné zvířecí říše se člověk může změnit. Války samy o sobě nemají žádný přínos lidstvu, jen ho ještě více rozvracejí.“

Ten – citace z Toma Patricka

No to je konečně slovo do pranice.

Panter

Souhlasím.

Anonymní dopisovatel

Já se ochotně přidávám.

Anna

Rebeka Hodková je toho názoru, že válečné konflikty, jež se objevovaly v povídkách Toma Patricka, mají svůj základ v jeho názoru na Severní Koreu. Autor totiž několikrát prohlásil: „Poměry v této zemi mě velice rmoutí a zároveň nutí k psaní povídek a básní s válečnou tématikou. Nesouhlasím s politickou mocí, jaká v Severní Korei panuje, či se zavedením koncentračních táborů. Onen režim se hodně přibližuje statusu Druhé světové války. Možným východiskem, namísto budování armády a jaderného programu, by naopak bylo podporování jistého mírového programu. A kdyby přeci jen byly do budoucna vynalezeny přístroje, jež by jedinci umožňovaly vybít si vztek v jisté pomyslné imaginární dimenzi, tím lépe. Kdo ví, třeba by se poté ono navenek projevované zlo výrazně zmenšilo a život by pak opět za něco stál.“

Čímž opět přichází řeč na ony ALMANY, o nichž se Tom podrobně zmiňuje v knize City Means III – Město plné protikladů.

Panter

Kdo ví, třeba je jednou někdo skutečně vynalezne a svět se tak zase o něco přiblíží celosvětovému míru.

Anonymní dopisovatel

Může být, leč zatím to vypadá, že otázka celosvětového míru je skutečné realitě na hony vzdálená. A proto je potřeba hledat mírová východiska ve skutečném životě a zamýšlet se nad svými vykonanými činy. A když se člověk naučí odpouštět, tím pro dosažení míru vykoná hodně.

Anna

Ze studie vyplývá, že ať se autor, tedy Tom Patrick, choval jakkoliv, i on, stejně jako mnoho ostatních světových myslitelů, toužil po celosvětovém míru, jen za sebe nechával promlouvat postavy svých románů, básní a povídek, neboť on sám se domníval, že k tomu nemá oprávnění.

Ten

Jak Pavel Kaplický ovšem dokládá, tak teze Toma Patricka si nejednou značně protiřečily. Na jedné straně toužil po celosvětovém míru, na stranu druhou však byl proti vzniku nového života: „Nevím, zda-li je výhrou pro člověka to, že se narodí. Čeká pak na něj plno nástrah v podobě válek či nemocí. A po celou dobu existence takovému narozenému jedinci hrozí neustále riziko smrti, která může přijít zcela neohlášeně.“

Jak následně dokládá Rebeka Hodková, celosvětový mír či samotný problematický průběh života u narozených lidí či zvířat nebylo zdaleka to jediné, co autora, tedy Toma Patricka, trápilo. Co ho doslova vytáčelo, bylo dění na politické scéně: „Je do nebe volající, jak si politické složky přidávají nadprůměrné platy v řádech statisíců, zatímco obyčejní lidé živoří, mnohdy na hranicích chudoby. Čeho jediného jsou velevážení politici schopni, je setrvávání na svých postech, lidově řečeno korytech. Ne nadarmo moje babička říká: kdyby vstal z mrtvých tatíček Masaryk, ten by nad tím vším kroutil hlavou. A já dodávám, že se určitě hanbou obrací v hrobě.“

Tom má pravdu, politici vážně nejsou schopni ničeho jiného, než se věčně hádat a zdražovat, co se dá. To je vážně do nebe volající!

Panter

A ty se tomu divíš, když ministra obrany chce dělat člověk, který předtím hrál divadlo? Anebo jiného ministra zase odvolají kvůli milionovým úplatkům, to je vážně na hlavu.

Anonymní dopisovatel

Ne nadarmo proto vznikla Tomova někdejší povídka o Marku Brentovi, v níž autor líčí, jak by se měl politik správně chovat, a kdy by měl z politiky nadobro odejít. Daná povídka pak pochází ze sbírky City Means – město plné rozmanitostí.

Anna

Ten dále shromáždil četné informace o podobnosti děl autora, tedy Toma Patricka, s jistým americkým filmovým produktem nesoucím název Nezvratný osud. V něm pokaždé skupina vybraných jedinců čelila nástrahám osudu a jeho znamením. Obdobně se to mělo i s díly Tomových City Meansů, jen s tím rozdílem, že dané řízení osudu měl na svědomí člověk, a nejednalo se o smrtelná znamení, nýbrž o znamení pozitivní. Zatímco ve filmu Nezvratný osud umírali lidé jako na běžícím páse, v City Meansu nikoliv. Právě naopak, v těchto románech poděbradského rodáka znamení uváděla vybrané jedince do nového života, pokud možno krásného a bezstarostného, a tím se snažila zlomit zlovůli právě nepřejícího osudu.

Rebeka Hodková k tomu připojuje: „Je namístě zopakovat, že Tom Patrick se položky jménem Osud obával a přisuzoval jí různé nehody, co se děly ve světě. Dokonce vyslovil názor, že Osud se nedá zlomit, a pokud se tak stane, zase se tak děje z jeho vůle. Dle Toma Patricka je Osud v lidském životě všudypřítomný a tudíž zasáhnout může kdykoliv, třeba v případě, kdy člověk vysloví své tajné přání, nebo se mu zkrátka v životě daří a tudíž si žije bezstarostně. Osud si od takového šťastného jedince vybírá svůj pomyslný desátek neboli kompenzaci.“

Pavel Kaplický na výše uvedený výrok Rebeky Hodkové navazuje dalšími tezemi Toma Patricka: „Je klidně možné, že se nám Osud, z jistých důvodů, jenž zná pouze on sám, mnohdy mstí. S tím může souviset nedávná hospitalizace spisovatele Michala Viewegha, který do té doby, než onemocněl, jinak žil plnohodnotný život bez zdravotních obtíží. On sám by mi zajisté namítl, že to tak není, ovšem já osobně jsem přesvědčený o tom, že v tomto případě zasáhla vyšší moc. A nejinak na tom momentálně je i Michael Schumacher, který se těžce zranil při lyžování.. Možná že si tak Osud opět vybral svoji daň za jinak pilotovu úspěšnou kariéru.“

Toto Tom zřejmě uvádí i proto, že se osobně s Michalem Vieweghem setkal a to v rámci poděbradského maratonu Dvacet čtyři hodin čtení, kde mu věnoval samizdatové vydání svého románu City Means – město plné návratů.

Panter

Kdo ví, jak to s tím Osudem ve skutečnosti vlastně je. Každopádně film Nezvratný osud považuji za jeden z nejděsivějších hororů vůbec, už jen proto, že to, co se v něm děje, se může člověku opravdu kdykoliv přihodit.

Anonymní dopisovatel

Pravdou je, že každým dnem se ve světě dějí různá neštěstí a poměrně dost často se opakují, ať už jde o srážky či vykolejení vlaků, nehody na silnicích či přírodní katastrofy. A tak nezbývá nežli doufat, že nás nic z toho v životě nepotká a dožijeme se nerušeně stáří. Jenže i tak se nevyhneme smrti, jednou si pro nás zkrátka přijde a Osud nad námi pro jednou úspěšně zvítězí.

Anna

Rubriky: Flying antasy | Napsat komentář

Flying antasy (část 6)

Zajisté, člověk se narodí proto, aby na této planetě něco dokázal. Nuže dobrá, jenže proč mu v tom mnohdy zabrání nemoc či nehoda? V tom spatřuji jeden velký paradox. Zdárným příkladem mohou být Filipíny, kde udeřil tajfun jménem Hayian, který připravil místní obyvatele nejen o střechu nad hlavou, ale také o to nejcennější, tedy o životy.

Citace z Toma Patricka

Jak dále zjišťovala Rebeka Hodková, tak autor, tedy Tom Patrick, se rovněž vyjadřoval i k dalšímu ožehavému problému a to konkrétně k eutanazii: „Pokud člověk hodně trpí, měla by se mu povolit, pokud o ni zažádá. Je lepší zemřít bezbolestnou smrtí, než k ní dospět pod nátlakem psychické či fyzické bolesti.“

Pavel Kaplický rovněž zaznamenal autorovu reakci na sebevrahy: „Abych se přiznal, tak obdivuji lidi, kteří se na vlastní pěst odhodlají skoncovat se svým životem. Leč je pak politováníhodné, co tomu řeknou ti, jimž na nich v životě záleží.“

No jo, někdy ten život zkrátka není jednoduchý a člověk se pak odhodlává k takovýmto tragickým činům

Panter

Člověk by zkrátka vše nemilé měl nějak ustát a dodat si do života novou naději. Měl by mít přátele, kteří ho podrží v těžkých chvílích.

Anna

Přesně tak. Jenže když někoho takového nemáš a jsi na všechno sama, tak to není tak snadné.

Anonymní dopisovatel

Tom Patrick ovšem své vyřčené teze posunul do mnohem kontroverznější a spekulativní roviny, když se svému nejlepšímu příteli Janu Šípkovi zmínil o následujícím: „Nesouhlasím s tím, jak je tento svět ustanoven svými zákony. Lidé by se neměli vzájemně napadat a stejně tak zvířata. A nemělo by docházet ani k nehodám a přírodním katastrofám. Myslím, že ze všeho nejdůležitější by bylo, kdyby se život na planetě Zemi kompletně anuloval, to znamená, že by zcela zanikl. Samozřejmě nenásilnou formou. Jedině tak nastane mír. Samozřejmě, za reálného života má člověk nespočet plánů, tužeb a přání, leč co je mu to platné, když mu vše překazí smrt, ten největší životní paradox.“

Výše uvedenou tompatrickovskou studii zpracoval Ten

Rebeka Hodková se domnívá, že Tom Patrick se nejvíce kontroverzně „vyznamenal“, když pro jeden nejmenovaný bulvární týdeník prohlásil následující: „Ptáte se mě na onoho heparinového vraha? Nevím, zdali to, čeho se dopustil, lze pokládat výhradně za trestný čin. Pokud dotyčným, smrtelně nevyléčitelným pacientům, usnadnil umírání, lze to pokládat za záslužný čin a tudíž by mu neměl být uložen trest k odnětí svobody na několik dlouhých let za mřížemi. Svým způsobem dotyčný oněm lidem pomohl k důstojnému odchodu na onen svět a zbavil je jak psychické tak i fyzické bolesti, čímž je vlastně spasil. Otázkou tak zůstává, jak by se k mému názoru stavili pozůstalí daných usmrcených lidí.“

Pravděpodobně by Toma hnali k soudu, za to, co řekl.

Panter

Již nějakou dobu žijeme ve svobodném státě a každý má právo na svůj názor. Mnohé by nám zajisté objasnil onen posmrtný život oněch obětí, což Tom opomněl ve své výpovědi uvést. Třeba ti lidé v něm našli pro sebe něco cenného, co pro ně na naší planetě Zemi bylo nedostupné. Názory Toma Patricka tak nadále budou u čtenářů vzbuzovat jisté emoční vypětí.

Anna

Jak vyplývá z četných dochovaných pramenů, tak autor, neboli Tom Patrick, se velmi obával smrti a toho, co je s ní neodmyslitelně spjato: „Ano, je pravdou, že mám strach ze smrti, z jejího průběhu. Proto si nedokáži užívat plně života a jeho výjimečných chvil. Zastávám názor, že takto by to na tomto světě nemělo být zařízeno a člověk by měl být informován o tom, jaký smysl mu má dávat život, co bylo předtím, než se narodil, a co nastává po onom úmrtí. Takto člověk na planetě Zemi žije v neustálé nejistotě. Dle mého osobního názoru by tomu tak být prostě nemělo.“

Studii na popud Rebeky Hodkové zpracoval Ten

Pavel Kaplický k onomu výše uvedenému přidává jeden z dalších postřehů autora, tedy Toma Patricka: „Mrzí mě, že člověk žije na této planetě jménem Zem, aniž by znal od položky jménem Osud svůj pravý význam svého bytí. A stejně tak se to má s nejrůznějšími druhy nemocí, jež člověka sužují a mnohdy ho nakonec připraví i o život. V tom spatřuji jistý životní paradox a opakuji: nesouhlasím s tím. Navíc se domnívám, že když člověk Osud takzvaně porazí, tím že překoná nástrahy nemocí, mezi něž se řadí například rakovina či leukémie, mám za to, že to tak je opět z rozhodnutí Osudu, který si nás znovu získá pro život, aby nám stavěl další nesnadné překážky.“

No jo, život zkrátka není sám o sobě jednoduchou záležitostí a je potřeba se s ním umět poprat. Sice se jedná o notoricky známou tezi, ale tak to prostě je.

Panter

Ovšem je pravda, co Tom říká. Jak má člověk přijímat s pokorou život, když kdesi na Filipínách udeří tajfun Hayian a tisíce lidí vlivem něj zahynou? To člověku rovněž na pozitivní náladě nepřidá. Dle mého názoru je zapotřebí na životě hledat výhradně ony pozitiva a ne se neustále zaměřovat na negativa, jak to má Tom ve zvyku. Připouštím, že se jedná o nesnadný úkol, ale když se to člověku povede, může životem o něco snadněji procházet. Toť můj skromný názor.

Anna

Rebeka Hodková si dala tu práci, probádala četné archivy a narazila na tezi, jejímž autorem se stal opět Tom Patrick: „Mám ten neblahý pocit, že položka jménem Osud nad člověkem spřádá své plány již od jeho narození, a zejména činnou se stává v okamžiku, kdy si dotyčný stanoví své životní cíle. A pak začne milosrdně či naopak nemilosrdně jednat. Onu nemilosrdnost lze spatřovat u jisté dívky, co se chtěla státi gymnastkou, avšak než vůbec dosáhla kýženého snu, onemocněla rakovinou a nakonec, což je na tom to nejhorší, zemřela. Zcela pravý opak, tedy ono Osudem projevené milosrdenství, spatřuji na zpěvákovi Karlu Gottovi. Už ono příjmení, jenž není pseudonymem, za vše promlouvá. Na rozdíl od dané dívky se Karlovi za života od položky jménem Osud dostalo nesčetně poct a dožil se požehnaného věku.“

Ovšem autor, tedy Tom Patrick, zapomněl uvést jedno podstatné a sice to, že Karel Gott si slávu musel vydobýt svojí pílí a je tudíž za tím mnoho osobní práce. Ale souhlasím s tím, že k němu byl Osud laskavý, co se týče jeho profesního života.

Panter

Potíž je však v tom, že jednou Karla Gotta štěstí beztak opustí a on zemře, jako my všichni ostatní. Legendou se však stal již za svého života, na rozdíl od oné, autorem jmenované anonymní gymnastky.

Anonymní dopisovatel

Život zkrátka není jen o oněch výhrách, ale i, což je na něm právě to smutné, o prohrách. Ale souhlasím s Tomem v tom, že by Osud měl být tolerantní ke všem živým na této planetě jménem Zem a neměl by jim do cesty stavět překážky.

Anna

Jak Rebeka Hodková uvádí, tak autor, tedy Tom Patrick, jisté existenční těžkosti, jež postihují každého z nás, silně emotivně prožíval. Proto se snažil ve svých City Meansových románech u postav vždy nalézt jisté možné východisko a byl k nim víceméně milosrdný, což někteří čtenáři nemohli skousnout, neboť z velkých fantasy románů typu Harry Potter či Pán prstenů byli zvyklí na jedno veliké dobrodružné ladění. Autor, tedy Tom Patrick, svým čtenářským svěřencům však opakovaně sděloval: „Nenacházím pochopení pro světy, které si spisovatel pracně vytvoří se všemi náležitostmi a pak je soustavně ničí tím, že do nichž zakomponuje prvek Třetí světové války, kdy se hlavní náplní stane boj o přežití. V takovém vysněném světě bych já nedokázal žít.“ A proto, ať se v tompatrickovských City Meansových románech dělo cokoliv nekalého, pořád vše bylo sepisováno tak, aby se čtenář do Katalné Mochny, do onoho fiktivního města, mohl svobodně vždy vracet a prožít tam příjemnou oddychovou dovolenou.

Jak ale víme, tak v pozdějších Tomových povídkách se téma Třetí světové války objevilo.

Panter

To bylo spojené zejména se Severní Koreou a její neutuchající diktaturou. Tom tak viděl možný útok, jenž by mohl ohrozit zbytek světa, právě z této asijské země.

Anna

Máte pravdu, ze Severní Koree jde vážně strach. Prý tam dokonce jsou v činnosti koncentrační tábory a neustále se mluví o možné hrozbě jaderného útoku. Do takové země bych na dovolenou nejel ani náhodou.

Anonymní dopisovatel

Pavel Kaplický rovněž shromáždil jisté Tomovy příspěvky ohledně dalšího názoru na smrt. Zde je úryvek: „Obdivuji sebevrahy, že se dokáží odhodlat k onomu nemilému činu skonání. Vlastně je ani za to nijak neodsuzuji, neboť si dokáži živě představit, co asi musí uvnitř své mysli prožívat. Když se to tak vezme kolem a kolem, žijeme ve strašně uspěchané době, kde nás tíží všechno možné: výpověď z práce, nemoci, nevyhovující partnerský vztah, negativní události dějící se ve světě, špatný psychický stav, a tak bych mohl pokračovat do aleluja. I já pociťuji úzkost z tohoto světa, sám bych raději žil v nějakém jiném, který je naplněn láskou a pochopením a kde právě neexistují žádné nemoci, deprese, shon či smutek.“

Rebeka Hodková k tomu záhy připojuje Tomovu tezi o takovém možném láskyplném světě: „Je to svět, kde neexistují žádné války, nepokoje, nemoci a násilí. Je to svět, kde lidé a zvířata žijí ve vzájemné harmonii a míru. Je to svět, který je pravým nefalšovaným Rájem. Ovšem člověk v něm zbůhdarma nelelkuje, je v něm aktivně činný a za odměnu se mu dostává plno pozitivních výsad. Já například v takovémto svém vysněném světě trávím pracovní čas studiem, neboť to byla má oblíbená činnost za života na planetě Zemi, zatímco můj nejlepší kamarád Jan Šípek neboli Klokánek si tam pro radost a potěchu druhých točí filmy, neboť to zase byla jeho oblíbená činnost na planetě jménem Zem. V duchu pak chci věřit, že na takovouto poetickou planetu zavítá každý jedinec poté, co ukončí svůj život právě na planetě Zemi.“

Což je vlastně takový jeden menší paradox, neboť na druhou stranu Tom zase uvádí, že věčný posmrtný život nemůže existovat, neboť věčnost v něm přítomnou si jen stěží dokáže představit.

Panter

Já osobně si myslím, že Tom jednoznačně nepotvrdil svoji domněnku, že daný jeho vysněný svět někde existuje. Jen si tak čistě snil o jeho existenci a naopak v platnost uvedl onu nemilou věc, že se člověk znovu za nějaký ten čas objeví opět na Zemi, kde bude opětovně Osudem ponižován.

Anna

No prostě, skeptik Tom Patrick se zkrátka opět nezapřel. Proto mě ani nepřekvapuje, že nezavrhoval sebevrahy. Třeba tak chtěl ale naznačit jinou věc, a sice, že když se o skon někdo pokusí, může zde existovat pravděpodobnost, že se již nikdy znovu nenarodí, neboť za to, co provedl, si prostě nový život nezaslouží. Kdežto u člověka, který se sebevraždy nedopustí a umře přirozenou smrtí, viditelně hrozí nová pravděpodobnost, že se znovu někde narodí a bude opětovně nanovo prožívat těžkosti života.

Anonymní dopisovatel

Ano, mohu potvrdit, že takto nějak Tom opravdu smýšlel.

Anna

Autor, tedy Tom Patrick, si života nedokázal užívat plnými doušky, jako například jeho francouzský spisovatelský kolega Exupéry za svého mládí. Leč ten se v další fázi svého života začal obdobně trápit jako Tom, když postupně odhaloval těžkosti právě onoho života. Oba dva jmenovaní se tak stali osamocenými bojovníky za lepší svět.

Studii zpracoval Ten

Rebeka Hodková si však stále živě uvědomuje, jak některé Tomovy výroky veřejnost pobouřily. Patří mezi ně i následující: „Spisovatel jako autor by se měl proslavit výhradně za svého života a po své smrti by všechna jeho odvedená psaná práce měla být skartována, bez ohledu na poslání. Člověk také studuje proto, aby obdržený diplom užil za svého života a ne ho lehkovážně předal někomu jinému, aby ho onen dotyčný užíval. A proto se zasazuji o to, aby má veškerá tvorba rovněž byla skartována, když za mého života byla nepochopena či dokonce ignorována. Nebo to platí stále v této chvíli, kdy vznikají tyto řádky!

Další z paradoxů autora, tedy Toma Patricka. Na jednu stranu chce, aby si lidé pro vlastní potěchu kopírovali jeho románové objevy, na stranu druhou nestojí o to, aby je jakkoliv užívali v případě, že předčasně skoná.

Panter

To dělal ten neutuchající strach ze smrti. Tom se neustále domníval, že zkolabuje a skoná na infarkt, a že k tomu dojde ještě v jeho mladém věku.

Anna

Na což samozřejmě měly vliv ony neblahé události dějící se ve světě, jež Tom tak intenzivně prožíval a jež v něm vzbuzovaly pocit beznaděje a bezvýchodnosti.

Anonymní dopisovatel

Z dochovaných pramenů skutečně vyplývá, že s přibývajícími roky měl autor, tedy Tom Patrick, obavy právě ze smrti, z jejího průběhu. Jak již víme, obával se případných posmrtných soudů, nového zrození, ale také rovněž fyzické bolesti, jež je se smrtí spojena. To mu pak bránilo v plném užívání si života jako takového, což vedlo k tomu, že omezoval cestování či procházky po okolí Poděbrad. Zavíral se pak ve svém pokoji a dál pracoval na svých povídkách a románech, jež vedle psychologického melodramatu s prvky fantasy a sci-fi byly ovlivněny právě existencionalismem. I to mu však činilo nemalé potíže, neboť mu vše ztěžovala již tolik známá absence živých obrazů. A tak se Tom Patrick vracel a soustavně opouštěl realizování pátého City Meansu s podtitulem Město plné zázraků a povídky a básně s názvem Trnité růží a v mírných depresích přijímal negativní zprávy ze světa.

Ten – citace z Toma Patricka

O to více jsme si však Tomových počinů pak mi, věrní čtenáři, vážili.

Panter

Ono to zní jako obehrané klišé, ale člověk by se v jednom kuse neměl upínat jen na ono negativní, co se ve světě děje, ale měl by přijímat i ono pozitivní, jak tady již výše zaznělo.

Anonymní dopisovatel

Což byla mimochodem slova, jež neustále Tomovi připomínala jistá Helena – terapeutka.

Anna

„Člověk se narodil proto, neboť je předem předurčený k tomu, aby něco na této planetě vykonal. Někteří vyvolení jedinci dokonce mají jistý výjimečný dar, jímž vynikají nad ostatními. Proto jsou velkým paradoxem ony nástrahy Osudu v podobě nemocí či vražd.“ Tak toto byla jedna ze zavedených hlášek Tom Patricka, k níž záhy přibila další: „Ze všeho nejvíce smutné je však ono nemilé zjištění, že zrada mnohdy přichází z vlastních řad, tedy že je ukryta uvnitř člověka v podobě právě oné nemoci, která následně vede k jeho úmrtí.“ A následně se k oněm oběma hláškám přidala tato třetí: „Jsou dny, kdy upřímně nenávidím své podvědomí, svoji duši, a to kvůli věčnému sporu mezi Diktátorem a Konkubínou. První složka mi neustále brání v prožívání bezstarostného života, zatímco ona druhá by ze mě chtěla mít naprosto zdravého člověka. Bohužel, ona první složka má navrch, drží v područí balíček dovedností a jde ji těžko obměkčit.“

Citace z Toma Patricka

I já něco podobného zažívám, tedy pokud mám reagovat na onen poslední Tomův příspěvek.

Panter

Někdy ten život zkrátka není jednoduchý a občas není na škodu prostě vypnout a jen tak relaxovat. Ovšem když má člověk obtíže ryze fyzického či naopak psychického rázu, uznávám, že je pak značný problém si onu relaxaci plně dopřát.

Anonymní dopisovatel

Mě tradičně zaujal Tomův prvotní úryvek o tom, že se člověk narodí proto, aby něco dokázal, ale Osud mu v tom mnohdy zabrání. K tomu se dá říci jediné: člověk se nesmí vzdávat, po každém uštědřeném pádu by měl vstát a statečně si jít za svým snem. Vím, je to obehraná fráze, ale když se jí člověk chytí, může dokázat nemožné.

Anna

Za tuto tezi máš ode mě smajlíka uznání, Aničko.

Anonymní dopisovatel

Děkuji.

Anna

Nakonec i sám autor, tedy Tom Patrick, byl nucen připustit: „Člověku prostě nezbývá, než si namluvit, že akt narození bylo to nejkrásnější, co ho mohlo potkat. A že dar života je něco nezapomenutelného. Avšak je to velice složité namlouvání si.“

Výše uvedenou citaci přinesl Ten

Skeptik Tom Patrick se opět nezapřel.

Panter

Ale tak alespoň oceňme onu první část jeho proslovu.

Anonymní dopisovatel

Myslím že Tom nechtěl svým rčením znevážit smysl života, jen prostě opět upozornil na jeho stinné stránky.

Anna

Rubriky: Flying antasy | Napsat komentář

Flying antasy (část 5)

 Jak Rebeka Hodková dále zjišťovala, tak autor, tedy Tom Patrick, velice rád polemizoval nad položkou posmrtného života. Zde je další z jeho citací: „Poté, co ukončíme život na planetě Zemi, nebudeme načas o sobě vědět, dokud se o slovo nepřihlásí zcela nový život, který bude probíhati opět na planetě Zemi či na planetě jiné, jež bude ohraničena zákony, jimž se znovuzrozený bude muset přizpůsobit. A proč ono znovuzrození? Pravděpodobně za účelem nové perzekuce.“

 

Pavel Kaplický se domnívá, že autor, tedy Tom Patrick, vycházel z knížky Almanach tajemna, v níž byl zveřejněn článek o jistém hochovi, co s přehledem byl schopen popsat minulý život jiného, již zesnulého jinocha, aniž by se s ním osobně setkal.

 

To já jsem zase slyšel o koníkovi, co uměl vyťukávat písmena, pomocí nichž informoval o ztracených lidech.

 

Panter

 

A já zase slyšela o domě, v němž se zjevuje duch zesnulého majitele.

 

Anna

 

To, co jmenovala Anna, na jakýsi druh posmrtného života poukazuje.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jak dále připomíná Rebeka Hodková: „Vedle studie posmrtného života autorovi, tedy Tomu Patrickovi, hodně imponovalo noční město. Snad právě proto jeho čtyři románová díla a některé povídky nesly název City (vizte City Means).“

 

Jak kdysi autor, tedy Tom Patrick, sám poznamenal: „Měl jsem rád ten kontrast svítících nočních lamp a kolonádní promenády a to ticho z ní sálající navenek.“

 

Jak dokládá Pavel Kaplický: „Noční město je s největší pravděpodobností inspirováno rodným městem jménem Poděbrady, z něhož autor, tedy Tom Patrick, pocházel. A co se kolonádního prostranství týče, je obstojně zpracováno ve třetím City Meansu (vizte City Means III – Město plné protikladů).“

 

Jak následně připojil Ten: „Každý z románů Toma Patricka v sobě nesl jistý druh autobiografie a stopy rodného města. Tak například Podzemní rajonáda je inspirována poděbradskou čajovnou, zatímco Oborověnka poděbradskou Oborou.“

 

City Means – Město plné návratů, City Means II – Město plné dialogů, City Means III – Město plné protikladů a City Means IV – Město plné názorů. Tak schválně, které vám zaimponovalo nejvíce? Mně město s pořadovým číslem dvě.

 

Panter

 

Mně se nejvíce líbila jednička.

 

Anonymní dopisovatel

 

Mě všechny čtyři díly nějak oslovily.

 

Anna

 

Co by asi řekla Martinka, kdyby tu s námi byla?

 

Panter

 

Patrně by se zdržela hlasování, jinak těžko říci.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jak dále zjišťoval Ten: „City Means se klidně mohl dočkat i filmového zpracování, bohužel se nenašel režisér, který by ho natočil. Důvod je prostý: Česká republika je velice malá zemička a je vůbec úspěch, pokud se v ní za rok natočí byť jediný film.“

 

Jak posléze dokládá Rebeka Hodková: „Autor, tedy Tom Patrick, absencí živých obrazů nevýslovně trpěl a tak se je alespoň snažil nalézti ve filmových zpracováních jiných autorů či předobrazech, co mu něčím zaimponovaly.“

 

To je vážně těžké, já bych se jednou chtěl stát majitelem nějaké vyhlášené restaurace a také se mi to nejspíše nepoštěstí.

 

Panter

 

Když se budeš snažit, tak se ti to třeba poštěstí. Musíš si jen víc věřit.

 

Anonymní dopisovatel

 

Víte co by na to řekl Tom?

 

Anna

 

Že se to hezky poslouchá a tak, ale navenek vše těžko realizuje.

 

Panter

 

Rebeka Hodková dále dokládá jednu z citací Emy Chardové, jež promlouvala slovy Toma Patricka v knize City Means II – Město plné dialogů: „Války jako takové samy o sobě nemají pražádný význam, neboť plodí jen zlo a lidem neprospívají. K čemu je potom vyhraná či prohraná bitva, když vás během vleklých válečných sporů opustí vaši blízcí a milovaní. Už dost toho krveprolévání, copak to za dobu, co je svět světem, nestačilo? Zamysleme se nad sebou, cožpak dané krveprolití nejde vybít jinak, třeba na kousku papíru?

 

Co k tomu dodat? Ema má pravdu, svět je obestřen zlem, které plodí zase zlo.

 

Panter

 

Jak poznamenal Radovan Litevský, mochnický učitel biologie: člověk má v sobě hodnou i špatnou stránku a je důležité si umět navenek vybrat tu správnou.

 

Anna

 

Ema svým výrokem popularizuje své Pěnkalinky, pomocí nichž je možné vybít si vztek na kousku papíru, jak to dokládá City Means II – Město plné dialogů – kapitola 9 s názvem Devátá komnata.

 

Anonymní dopisovatel

 

Pavel Kaplický následně předkládá další citaci Emy Chardové: „Co vedle válečných konfliktů dále sužuje planetu Zemi? Patrně politické spektrum. Nerozumím mu, nicméně mě vytáčí svojí arogancí, co chová k těžko se bránicím občanům. Kdo ví, třeba by pomohla ženská emancipace, když ta mužská selhává.“

 

Toť otázka.

 

Panter

 

Kdyby svým platem politika poslanec ze svého měsíčního příjmu pravidelně do svého sektoru přinášel peníze, třeba by se vše hnulo k lepšímu.

 

Anonymní dopisovatel

 

Něco z toho bylo naznačeno v knize City Means – Město plné rozmanitostí, konkrétně v kapitole číslo osm.

 

Anna

 

Jak zaznamenal Ten, tak mnoho lidí na světě řeší svou existenci i to, kdy nastane konec světa. I sám autor, tedy Tom Patrick, přispěl svými osobními názory: „Každý jedinec je svým způsobem výjimečný a právě proto se narodil, neboť může dokázat něco, co jiný nesvede a tím obohatí život na planetě Zemi. A proč je konec světa v nedohlednu? Je to prosté: ještě nebylo vše vytvořeno, ještě toho hodně zbývá vymyslet v různých odvětvích, ať se jedná o vědu, umění či ekonomické sféry.

 

Na tom něco nejspíše bude.

 

Panter

 

Taky se mi nezdá, že by vše mělo naráz skončit. Jen ten lidský život zkrátka jednou pohasne, neboť je věkově ohraničený, což je škoda, protože mně se na světě jinak líbí, ať už je jaký je.

 

Anna

 

Tak už je to prostě zde na Zemi zařízené, Aničko.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zcela logicky se tedy nabízí otázka, proč jsou někteří jedinci předčasně odsouzeni na smrt, když se jednou narodí a tak přijdou na svět. I na to se autor, tedy Tom Patrick, pokoušel nalézt odpověď. Zde je jeho citát: „Možná že se tak děje z hlediska jednoho velkého omylu. Ti lidé, co opouštějí předčasně tento svět, mají do vínku dány vize, které však jsou pro realizování až příliš nadčasové, a tak osud zkrátka takovým lidem nepřeje a posílá je s předstihem na onen svět. To určitě není dobré, neboť pokud se člověk jednou narodí, měl by dojít plného naplnění svých vizí a naopak by neměl být zatěžkáván zkouškami, které mu osud staví do cesty.

 

Páni, to je ale citace. Kdyby tu teď byla přítomná Martinka, ta by nad Tomíkem zase plně kroutila hlavou.

 

Panter

 

Co mi víme, třeba tomu tak skutečně je, jak předznamenal Tom Patrick. Neboť minulost tu nelze změnit. Jaká jednou je, taková již zůstane. Prostě James Dean jednou zemřel jako mlaďoch a to už mu nikdo nevezme. A tak naplnil slogan rebel bez příčiny do plné vrchovaté míry. A jeho předčasná smrt pak vedla k tomu, že jeho další role ztvárnil někdo úplně jiný. Prostě osud tomu tak chtěl.

 

Anonymní dopisovatel

 

Možná že máš pravdu. A stejně tak to mohlo být s Kennedyho smrtí. Kdyby na něj nebyl spáchán atentát, mohl být prezidentem delší dobu a tak by třeba zabránil válce ve Vietnamu.

 

Anna

 

Jak dokládá Rebeka Hodková: „Možná právě proto, že osud se mnohdy ukazuje jako velice nepříjemný průvodce lidským životem a někdy dokonce i zabíjí, se Katalná Mochna v podání Toma Patricka stala městem, kde se místní obyvatelé snažili býti nápomocni druhým, ať už přišla řeč na Josefa Humlera, svéráznou baculku Marušku, Lídu Dobovou, Lízu Kormanovou či samotné průvodce, mezi něž se řadili Alexandra Janová, Ema Chardová, Tom Wong a Radovan Litevský. Ať už Katalná Mochna prožívala jakékoliv dobrodružství, snažila se světu být stále otevřena pomyslným srdcem na dlani.

 

Jak obdržel zprávu Ten: „Tom Patrick se usilovně v City Meansu snažil o to, aby se čtenáři do Katalné Mochny rádi vraceli. Proto každý ze čtyř dílů měl i svého průvodce, který čtenáři představil po částech mochnická zákoutí.

 

City Means – Město plné návratů čtenářům představilo pasážové prostranství, City Means II – Město plné dialogů pak Oborověnku, City Means III – Město plné protikladů kolonádní promenádu a City Means IV – Město plné názorů přilehlá pole a jezera.

 

Anna

 

A vedle toho tu byly samozřejmě i Alexandřiny Vantelbooklisty, Emyny Pěnkalinky, Wongovy Almany a místní polní rarity v podobě jehlanové pyramidy či menhirů.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zkrátka každý si v City Meansu našel to své.

 

Panter

Rubriky: Flying antasy | Napsat komentář

Flying antasy (část 4)

Studie prokázaly, že Tom Patrick se v násilí příliš nevyžíval, co se týče psané tvorby. Ani názvy jeho hudebních počinů (Nowa Jena In Blue, Jakub Ontenel) nebyly orientované na tvrdost, ale naopak se snažily podporovat melodický pop. Dobrý či naopak špatný krok? Navenek totiž někdy Tom arogancí nešetřil a byl schopný druhým závidět, i když ti se to třeba ani nedozvěděli.

 

Studii provedl Ten

 

Ohledně tvorby se autor nesnažil být agresivní, snažil si s postavami povídat, vnímat jejich pocity a podle toho následně tvořil. Ovšem vykládejte tohle někomu, kdo vám nevidí přímo do duše, s dovětkem, že nelžete, když navenek nejste klonem čisté světice Matky Terezy.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když mi není dobře, první, kdo se ozve, jsou mé vnitřní postavy. Tak zněl Tomův argument.

 

Anna

 

Jak někdo proboha může mít strach ze svých vnitřních postav? To tedy moc nechápu.

 

Martina

 

Tak si schválně někdy sama se sebou zkus o něčem nezávazně povídat a uvidíš, že ti na mysl přijdou i takové závažné věci, které tě vystresují. A pak už budeš na stejné lodi s autorem. Vtip je v tom, že ono to tak vážně někdy funguje a člověk se pak na některé své vnitřní pochody snaží co nejrychleji zapomenout.

 

Anonymní dopisovatel

 

Dám příklad: minulý týden jsem byl na svatbě a ze slušnosti jsem si tam nabídl dva zákusky, ale kdybych se neovládl, tak bych jim to tam vyjedl všechno. Fakt, že jsem pro tu žranici div neslintal blahem, ale slušnost nad ní nakonec zvítězila. Silou vůle!

 

Panter

 

Ale svatby jsou jinak fajn, to pohřby jsou daleko horší, i když i tam se dost hoduje.

 

Martina

 

Co se smrti týče, tak z ní, podobně jako autor sám, mám i já trochu obavy. Ať si kdo chce co chce říká, že život se má přijímat takový, jaký je.

 

Anna

 

Život je sám o sobě krutý, smutný, bolestivý, nespravedlivý, jak kdysi řekl sám autor.

 

Panter

 

Jenže vtip je v tom, že ono to tak povětšinou opravdu bývá.

 

Anna

 

Věčnou otázkou zní: proč já? Why me? Čímž mi na mysl momentálně přichází zemětřesení v Japonsku.

 

Panter

 

Autor by na to dozajista zareagoval, že je to zcela přirozená reakce na nesmyslné katastrofické filmy, v nichž se vyžívají Američani.

 

Anonymní dopisovatel

 

Nesmysl. Japonsko je odjakživa ostrovem, kde k těmto věcem dochází. Na vině tedy nejsou filmy, ale tamější půda.

 

Martina

 

Co mi víme? Jedenácté září zase klidně dle autora může pro změnu být reakcí na nesmyslné akční filmy, v nichž se sami Američané beztak vyžívají a kde jsou národnostní menšiny pravidelně vyobrazeny jako ty méněcenné. A to klidně může být pravda! Sám autor kdysi poznamenal, jestli předobraz tohoto není v jednom starším filmu se Stevenem Segalem.

 

Anonymní dopisovatel

 

Tak proč to těm americkým filmařům Obama prostě jednoduše nezatrhne?

 

Martina

 

Dobrá otázka.

 

Anonymní dopisovatel

 

Já na to znám odpověď: protože by mu pak na oplátku nezfilmovali jeho životopis. He, he.

 

Panter

 

Možná že to udělá až poté, co mu teroristé unesou ženu a ratolesti. Pak mu konečně dojde, že je to mnohem tvrdší oříšek než Bilík Clinton přistižený s Mončou Lewinskou.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jednou možná pravda vyjde najevo a my lidé již více nebudeme polemizovati o světě jako takovém, neboť je to velice složitý a únavný proces. Také já se divím, kam až jsem to vlastně dospěl. A možná to vše bylo zbytečné snažení, ale třeba také ne. Vše prokáže či naopak vyvrátí… čas.

 

Řekl kdysi autor

 

—————–

 

Rebeka Hodková se v jisté fázi čtení zajímala, zda-li je dobře, když v autorových počinech v poměrně velkém množství jeho hlavní i vedlejší hrdinové dostávají, po čem sami touží, kdežto v dílech takové Barbory Delinski či Jordana Sparkse o své místo musejí s Osudem mnohem více bojovat. Ke komu by tedy autoři tíhli více v rámci četby?

 

Abych se přiznala, tak ti dva jmenovaní, pravděpodobně zahraniční autoři, mi nic neříkají. Kdybyste alespoň od každého z nich uvedli po jednom díle, tak bych možná i já do této problematiky vnesla trochu více světla, takhle ale nemohu zatím sloužit.

 

Martina

 

Ta první jmenovaná napsala například Místo ženy, onen druhý pak Vzkaz v láhvi, co byl následně zfilmován s Kevinem Costnerem. Ale zrovna tahle otázka mi přijde trochu mimo mísu, nebo tak nějak bych to nazval. No prostě tady porovnáváme neporovnatelné.

 

Panter

 

To je přece jasné, komu by čtenáři asi dali přednost: té zahraniční provenienci, protože se jedná o světově proslulé spisovatele, na rozdíl od Toma.

 

Anna

 

Souhlasím s vámi oběma. Podle mě ta otázka té Rebeky Hodkové byla špatně formulována, neboť ani v Tomových dílech hlavní či vedlejší postavy nedostanou vždy všechno zadarmo a pokud spolu třeba utvoří vztah, není jistota jeho stálého trvání.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jak následně zjistil Ten: to proč to tu z úst Rebeky Hodkové zaznělo, zřejmě souviselo s tím, že Tom Patrick kdysi doma tyto dva autory náhodně objevil v knihovničce a něco málo si od nich přečetl.

 

A možná že to Tom Patrick ani nečetl, když mu četba sama o sobě dělala potíže, a tak došlo jen na stručný životopis oné jmenované zahraniční provenience, kde se uvádělo: píšeme o ženách, o vztazích, což jsou i linie, jež hrají jistou roli i u Toma Patricka, no a nová studie byla rázem na světě. Jenže takhle to prostě nejde!

 

Panter

 

Souhlasím. V té studii spíše měla být použita pro srovnávání zcela jiná díla. Já ale možná už tuším, kam ta otázka spěla?

 

Anna

 

Nuže?

 

Panter

 

Řeknu to takto: v dílech, kde je člověk veden k poznání sebe sama, je povětšinou zastoupena cesta, po níž se musí dát a jíž musí od začátku do konce zvládnout se všemi jejími nástrahami, aby po jejím plném absolvování dospěl k tomu, co hledá. Asi už všichni víte, kam tím konkrétně směřuji.

 

Anna

 

No na mě je tady těch úvah najednou nějak moc.

 

Martina

 

Jasně a autor se té cesty samozřejmě občas vzdává s opodstatněním, že ne každý člověk něco takového, jak to předkládají některá díla (raději je tu nebudu jmenovat, aby to nebylo někým následně napadeno), není schopen v reálu absolvovat, třeba z toho důvodu, že se mu do toho nechce, nebo mu v tom prostě brání jistý druh hendikepu, či prostě se na tu životní cestu za poznáním necítí, protože mu hapruje psychika.

 

Panter

 

Jenže ten háček je i v tom, že ve skutečnosti tomu tak prostě být může. Protože každý člověk je prostě jiný a nedokáže automaticky jednat podle předem dané románové šablony. Sice se to hezky čte a tak, ale ve skutečnosti to bývá vždy mnohem složitější.

 

Anonymní dopisovatel

 

A navíc, když stejně tu svou životní cestu nakonec podnikneš a unikneš všem nástrahám, tak stejně nemáš zaručeno, že tě v budoucnu nějaká nečekaná náhodně nesemele, i když dle románové šablony by tomu tak nemělo být.

 

Anna

 

No určitě tě pak semele jedno a to je smrt.

 

Panter

 

Tak teď jsem tu zaregistrovala jen ty cesty a že všechno není vždy OK. Sorry.

 

Martina

 

Jo, na mě už dneska taky padá nějaká ta únava. Ono to koukání se do obrazovky fakt asi není dobré na oči.

 

Panter

 

Tak třeba vážně zkus, až se tu dneska naše cesty zase rozejdou a odpojíme se, normálně zasednout za stůl, vezmi si čistý kus papíru, obyčejnou propisku a místo emailu tomu, komu se chystáš psát, pošli čistě normální dopis.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm a víš, že to možná vážně udělám? Fakt se vám ani nepamatuji, kdy já někomu naposled posílal prachobyčejný dopis. Jenže jak jsou teď ty počítače prostě všude možně v každé domácnosti, tak jako bych ani nevěděl, že něco jako pošta, tedy ta klasická, ještě vůbec existuje.

 

Panter

 

No tak jsi alespoň pro sebe právě učinil jeden velký návratový moment.

 

Anonymní dopisovatel

 

To tedy jo.

 

Panter

 

A Martina už má té dnešní debaty tak akorát. Je z toho řečnění unavená a jde si napustit horkou vanu a pak hupky šupky do postýlky. No a ráno zase do školy.

 

Martina

 

Jo jo, taky na mě už jde nějaké to spaní. Uááááááá! Tak to dneska asi vážně zabalíme o něco dřív.

 

Panter

 

Ještě jsme neprobraly ty cesty.

 

Anna

 

Prosím, nechme to na příště, Aničko. Jak se tak dívám, tak Martinka se nám už odpojila a já ji hodlám následovati.

 

Panter

 

Tak ještě ze slušnosti necháme Annu říct, co má ohledně cest teď na mysli a pro dnešek se rozloučíme.

 

Anonymní dopisovatel

 

No tak dobrá, je to tvoje, Anno.

 

Panter

 

Tak tedy ve stručnosti. Jen jsem chtěla ještě k těm ozdravným cestám říct, jak se jedněm vyplatí a druhým vůbec, třeba ty, co se pořádají do té Mekky: zatímco jedněm přinesou jistou duchovní očistu, ti druzí při nich třeba i zahynou, protože se zkrátka ušlapou v davu. Že to Osud dopustí?

 

Anna

 

Tak už to tam na tom východě prostě chodí. Ale máš pravdu, asi by to chtělo zavést nějaký ten řád, co by podobným tragédiím nadobro zabránil.

 

Anonymní dopisovatel

 

Moje řeč. Na dobrou jste vážně nemohli vybrat vhodnější látku pro snění.

 

Panter

 

————–

 

Tak si představte, že ten dopis, co jsem včera poslal adresátovi, v pořádku došel. Jak se zdá, tak pošta skutečně stále ještě není OUT.

 

Panter

 

No tak to vidíš.

 

Anonymní dopisovatel

 

Už jsme se domluvili na odvetě, tak vyčkávám.

 

Panter

 

Fajn.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jinak se ti ještě musím přiznat, že to psaní na papír je fakt namáhavější než tohle klikání do klávesnice. Sám jsem jinak zvědavý, jestli psaní v počítačích ve školách upřednostní před sešity.

 

Panter

 

To by byla podle mě škoda. Papír je přece od toho, aby se na něj psalo a ne pomocí něj jen topilo pro radovánky trávené u počítačové sítě.

 

Anonymní dopisovatel

 

Souhlas. A taková hra město, moře a tak dále a bez papíru… co to pak je za pořádnou hru?

 

Anna

 

Hmm, když už jsi načala ty hry, tak na ně je zase počítač mistr.

 

Panter

 

To ale jen proto, že ti už před tu školu ta videoherní maringotka prostě nepřijede.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jo jo, to byly tenkrát stejně zlaté časy. Sice toho bylo málo, ale zase se s tím málem dalo vystačit. Teda u mě rozhodně.

 

Panter

 

Tak schválně: jakou limošku jste upřednostňovali: žlutou nebo červenou?

 

Anna

 

Mně to bylo celkem jedno, hlavně že to mělo nějakou chuť.

 

Panter

 

A k tomu nějaká ta žvýkačka Pedro jako bonus: milá nostalgie. S odstupem času mě ale o to víc překvapuje, že mi to ani zas tak nějak nevadilo. A to toho je dneska na výběr požehnaně.

 

Anonymní dopisovatel

 

Prostě: co člověk nezná, nebo mu není vnucováno, to zkrátka neřeší, že, Tome Patricku?

 

Panter

 

————–

 

V souvislosti s autorem na povrch vyplývají i daleko závažnější informace, týkající se údajného usmrcení jisté dívky nesoucí křestní jméno Jana, za čímž údajně stojí sám autor. To, co o oné dívce autor prohlásil, je zde však v zásadě nepublikovatelné, neboť by dané citace aspirovaly přímo na podání žaloby. Dokonce světlo světa měly spatřit i útržky z dopisů potřísněné něčím podobné krvi, jež mohly o dávném údajném krvavém incidentu leccos vypovědět, leč stále se spekuluje nad tím, zda-li onehdy nešlo o pouhou kamufláž.

 

Informaci obdržel Ten

 

Tak o tomhle já nic nevím. Ty snad ano, Anno?

 

Panter

 

Ano, něco jsem o tom zaslechla. S největší pravděpodobností skutečně šlo o pouhou kamufláž, která souvisela s fiktivní postavou jménem Jana, kterou si Tom vysnil, a protože mu nebyla dostupná v reálu, přiřkl ji tento krutý ortel.

 

Anna

 

Ovšem někteří jedinci si to patrně vyložili zcela opačně, tedy že se jedná o postavu ryze skutečnou, a tak byl dán podnět k pochybnostem. Je to tak?

 

Panter

 

Ano, přesně tak tomu onehdy bylo. Tom se cítil být podrážděn, něco ho prostě vytočilo, měl špatnou náladu, někdo ho něčím urazil, a tak vyrukoval s mučivou historkou o jisté Janě.

 

Anna

 

No výborně. A hned máme jasno. Ostatně ten Ten se vážně začíná Tomovi dostávat pěkně pod kůži. Doslova začíná připomínat ty vlezlé spamy, co ti znesvětí blogovou stránku ihned po jejím spuštění. Všeobecně se ví, že právě ty Tom Patrick neměl příliš v oblibě.

 

Anonymní dopisovatel

 

A řekni mi laskavě, kdo něco takového z ostatních lidí jako spamy má rád. Já jsem v tomhle na stejné lodi s autorem.

 

Panter

 

No vždyť jsem rovněž na vaší straně, neboj. Jen se stále bavím tou myšlenkou, jak si chudák Tom myslel, že mu jako první píší Poláci a oni to byli v angličtině píšící spamaři.

 

Anonymní dopisovatel

 

No ona to zase taková sranda, kamaráde, není, když ti naráz přijde cosi na způsob WRERRE OIEIEUR IRIRIEO. To pak vypěníš taky!

 

Panter

 

Jasně, chápu. LOL!

 

Anonymní dopisovatel

 

Tak s touhle zkratkou jsi přeskočil úplně někam jinam.

 

Anna

 

Ahá, tak to pardon.

 

Anonymní dopisovatel

 

Nic se nestalo.

 

Anna

 

————

Rebeka Hodková k onomu údajnému dávnému krvavému incidentu taktéž přistupuje s jistým despektem: „Ona historka o dívce jménem Jana je spíše ukázkou toho, jak člověk chce podat co nejlepší výkon v oblasti textové výpovědi, leč stále má pocit, jako kdyby nad ním dozorovalo na dvanáct nespokojených kritiků (slovy autora). Z tohoto důvodu se lze tedy jednoznačně domnívat, že onou autorovu Janou opravdu byla pouhopouhá fiktivní dívka z řad jeho inspirací a krutost, kterou ji poznamenal, v sobě nesla jakýsi skrytý manifest namířený vůči všech nakladatelům, co vybrané autory ponižují svým nezájmem. A také to bylo namířeno vůči všem vtipálkům, co tvůrčí díla znehodnocují vlastními nestoudnými názory typu JSI POUHÝ VIZIONÁŘ, DISLEKTIK, BLUDNIČKA Z JINÝCH SVĚTŮ, aniž by se výrazněji zamysleli nad závažností jisté fiktivní dívky, které za tímto účelem nezájmu bylo POMYSLNĚ ublíženo (a ze strany Toma Patricka patrně i nedobrovolně!).“

 

No tak hlavně že se to všechno konečně vysvětlilo.

 

Panter

 

Jak Tom kdysi sám říkal: něco jiného je o něčem jen tak psát a následně o tom samém rokovat navenek. A pak daná reakce stran lidí může být úplně jiná.

 

Anna

 

Ta autorova pomyslná anarchie také vlastně může být dána tím, že dle svých vlastních slov jen s obtížemi dané vize převáděl na papír. Prý ho to mnohdy i nesnesitelně ubíjelo.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zase ten stihomam typu: jé, já přece nejsem žádným zapáleným čtenářem, tak mám právo vůbec něco sepisovat?

 

Panter

 

Ano, právě toto Tomův tvůrčí život značně ovlivňovalo. Proto i ona jeho vlastní nálepka: tvůrce a navrhovatel namísto spisovatel

 

Anna

 

—————–

 

Jak zaznamenal Ten: problém dostupnosti živých obrazů (tím je myšlena jejich absence v ryze skutečném světě) nebyla pouze výhradní „doménou“ poděbradského autora (tím je tedy míněn Tom Patrick), ale vyskytovala se i u jiných romanopisců. Z toho tedy vyplývá, že rozhodně není důvod stydět se za podobné výroky, týkající se dané „absence“, tudíž se tedy jedná o cosi naprosto přirozeného, nikoli „vizionářsky podivínského“, jak se v rámci svého pedantství autor, tedy Tom Patrick, dokola domníval.

 

A tak opětovně došlo na onen pověstný živý obraz v rámci jeho nedostupnosti. No co na to už říci?

 

Panter

 

Třeba to, že je načase, abychom i my, co tu spolu rozmlouváme, se jeho skrytosti nadobro zbavili a poznali se na vlastní oči.

 

Anonymní dopisovatel

 

A já s něčím takovým souhlasím, vždyť život je tak krátký a nechávat si to až na onu posmrtnou dimenzi, to by vážně byla škoda.

 

Anna

 

No jo, ale co když naše ctěné osobní údaje objeví náhodní spamaři a zneužijí je? A to nejen po smrti, jak se vždy Tomík bál?

 

Panter

 

Nebojte se, správcem tohoto bloku je jeho dobrý přítel Klokánek, takže se není čeho bát. Směle tedy do toho našeho osobního představování.

 

Anna

 

—————-

 

Musím se ti svěřit, že vážně vypadáš nádherně, Anno. Úplně jsem propadl tvému kouzlu.

 

Panter

 

Děkuji. Já zase tomu tvému, Panterku.

 

Anna

 

No a já zase osobně vám oběma. Akorát ta Martina na schůzku nedorazila, ale ta už tu dlouhou dobu na blogu nebyla. Škoda, ale takový je prostě život.

 

Anonymní dopisovatel

Rubriky: Flying antasy | Napsat komentář