(2) City Means – město plné rozmanitostí

„Už zase fantazírujete, pane Sedwigu?“

„Nikoliv, pane Georgu. Jen přemýšlím o tom, jak tam venku asi těm všem němým tvářím musí teď býti pořádná zima, kdežto tady v lázních je nám všem lidem tak příjemně teplo,“ odpověděl muži při těle naopak zcela pohublý devatenáctiletý mladík.

„Co vy jen to pořád máte za starosti, to by se jeden divil,“ uchechtl se muž a neohrabaně skočil do vody, jen to žbluňklo.

„A co bych si nedělal starosti? Něco takového je čistě mou osobní záležitostí,“ řekl mladík, tentokrát však výhradně sám sobě, neboť pan Sedwig ho již nevnímal. Stěží se teď sotva držel na hladině a pokoušel se o nějaká kloudná tempa kraula či delfína. Ale netrápil se tím, patrně při tom myslel na jídlo, a když pod svou sádelnatou váhou zahučel pod vodu, zbytečně nepanikařil, neboť v těchto lázních pro bohatýry ve skutečnosti byla vínem.

To najednou u hlavních dveří cosi počalo škrábat. Mladík se otočil tím směrem a spatřil na prahu postávat promrzlého psa, jmenovitě retrívra. Dle jeho skučení se dalo vytušit, jak moc rád by se zahřál a případně by i uvítal lidskou společnost.

„Koukej odtud zmizet!“ To se u dveří zčistajasna zjevil majitel lázní, kterému se přítomnost někoho, kdo tu neměl co pohledávat, vůbec nezamlouvala.

Mladík by to rád změnil, on sám proti němým tvářím přece nikdy nic neměl, naopak mu v mnohém imponovaly, neboť v některých věcech byly mnohem chytřejší než takoví lidé – například ohledně záležitostí týkajících se politiky. Němé tváře jí totiž nerozuměly a rozumět nemusely. Leč politickým tlachům jako by nebyly ušetřeny ani tyto lázně, do nichž směly vstupovat pouze lidé – lidé navíc pouze bohatí.

„Tak zmiz, ty potvoro chlupatá! Už ať tě tu nevidím!“ To opět zazněl hřmotný jekot majitele lázní.

„No tak, chlapče, přestaňte u toho lehátka smutnit a pojďte do vody za mnou. Nebo na vás žádná nezbude,“ ponoukal mladíka z vínových bublinek sádelnatý muž, zatímco pes najisto ode dveří odběhl a byl tentam.

„Co se s ním asi stane? Pojde zimou? Je mi ho ostatně už teď hrozně moc líto. Já sám přece nejsem žádný boháč, také jsem tu vlastně načerno. Na základě vypůjčené portmonky…“

„Co si to tam pořád, mladíku, špitáte?“ vyptával se ho podezřívavě pan Georg.

A pak se to stalo. Muž se pod váhou svého sádelnatého těla začal znovu nořit pod hladinu, ovšem tentokrát se z jeho úst dralo nepřiměřené chrčení a také sliny. Dusil se. Svíjel se v křečích. Vypadalo to na infarkt.

Než mladík stačil nějak šetrně zasáhnout, ozvala se ohlušující rána. Do lázní za zvuků tříštícího se skla vpadl majitelem odmítnutý retrívr a šinul si to k topícímu. Bez otálení skočil krásnou žabku do vody a ladnými tahy delfína muže zachránil.

Lidská pomoc dorazila co nevidět. Sám majitel lázní ji přivolal, z obav o ztrátu svého bohatého zákazníka.

Nakonec se vše v dobré obrátilo a pan Georg se během pouhého měsíce zotavil, taktéž navrátil do svého výnosného úřadu a následně i do lázní. Ovšem to nebylo zdaleka to jediné, i němé tváře, kdykoli venku udeřily nepříčetné mrazy, do lázní měly dveře vždy otevřené.

„Co kdyby se zase o některého ze zákazníků pokoušel infarkt? Pod vlivem bohatýrského způsobu života něco takového nelze zcela vyloučit,“ zněl výsledný verdikt majitele lázní.

A už to nebyli jen oni zbohatlíci, co se v nich pravidelně objevovali, také prosté, o mnoho chudší vrstvy sem měly vstup volný.

„Jak by pak jeden těm druhým vysvětloval, že sem hodnou dobu chodil někdo, kdo si vypůjčenou portmonkou na bohatýra pouze hrál?“ dušoval se majitel lázní.

 

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

(1) City Means – město plné rozmanitostí

Kryštof Rodl byl prostý městský obyvatel, který bydlel v jednom z domů na Polmontrovém nábřeží. Snažil se tam žít svůj každodenní nudný život skoro bezvýznamného umělce. Ale nevadilo mu to, neboť to byl nevýslovný šetřílek. Životu jako takovému nerozuměl a stále ho zajímalo, proč člověk vlastně žije, i když ho osud jednoho dne z této planety stejně odvolá. Zatímco jiní umělci se snažili poznávat svět, seč mohli, on o něco takového vůbec nestál. K čemu by mu to bylo, když jednoho dne z něj beztak odejde. Potíže jiných ho ale nenechávaly v klidu, sám se ale bál toho, aby ho nepotkalo něco z podobně smutných osudů.

Kryštof se rád setkával pouze s takovými lidmi, jež dobře znal, z neznámých tváří měl někdy přímo panickou hrůzu, na rozdíl od takové Kateřiny Hlánkové, která byla pravým mužovým opakem a ze všeho nejvíc na sobě milovala smích. Ale nesměl to být ten náležící závistivcům, musela z něj býti patrná pravá čistá radost. A i když ta občas u Katky, jak jí Kryštof s oblibou něžně říkal, také vzala za své, ještě tu byl její věrný kocour Monifán, jenž jí uměl navrátit post důležitosti.

„Radost je opravdovou vzácností, milá Katko,“ oznamoval mladé dívce Kryštof snad pokaždé, když se spolu vídali.

„Já vím,“ přisvědčila Katka, načež se mladému muži pokaždé snažila oponovat: „Vy prostě nesmíte ten život pokaždé brát tak tragicky, zkrátka se musíte naučit odpoutat od všeho zlého.“

„A jak toho podle vás dosáhnu? Ty všemožné tragédie kolem se pořád dějí a něco ve mně se nutí k tomu je neustále studovat,“ dušoval se vždy Kryštof.

„Rozumím vám, něco takového není snadné,“ souhlasila Katka, načež ze stolku opatrně do dlaně uchopila tápající berušku a pomalu a láskyplně ji pomohla do bezpečného ústraní své dlaně a z ní pak na zem.

„Kdyby vám ta beruška za to dokázala poděkovat, to by teprve byl ten pravý zázrak, a člověk by si pak konečně přiznal, že to s ním nemusí být tak špatné, jak se mu nestále zdá, že je,“ namítl následně přeci jen Kryštof.

„Nebojte, čas oné berušky zajisté ještě přijde,“ odmítala ony námitky chvatně Katka. Pak vstala od stolu, Kryštofa jemně políbila na tvář a spanile odešla z venkovního prostranství kavárny.

Kryštof tam nadále posečkával ve světě svého vlastního fantazírování. Přemýšlel o Katce, o jejích slovech a půvabu, o oné zachráněné berušce, a také o tom, proč někteří lidé mají právo na štěstí a jiní nešťastníci zase ne.

A pak došlo k tomu nečekanému zázraku. Beruška sama od sebe znovu vylezla na stůl, zatřepotala křídly, a zpoza rohu na Kryštofa povzbudivě zamrkala naposledy Katka a navíc k tomu přidala další polibek, tentokrát ten řízený na dálku. Ovšem přání by měla být celkem tři, jak už to bývá zavedeným zvykem v pohádkách, tedy v onom fantazírování. Onen nenápadný šek na pět set tisíc korun českých nenápadně přiložený pod jeden ze šálků tedy budiž posledním důkazem, že štěstí lze dosáhnout i ve skutečném světě.

 

Rubriky: City Means - město plné rozmanitostí | Napsat komentář

Aktuální oznámení – City Means – město plné rozmanitostí

Na vědomost se dává, že od příštího týdne zde budou mít slavnostní premiéru zcela nové povídky s názvem City Means – město plné rozmanitostí. Po čtrnáct týdnů se tu budete shledávat s rozmanitými lidskými osudy, a možná přijde i rodák z Katalné Mochny Vladimír, s nímž jste měli tu čest se setkat v dřívějších povídkách  s názvem Tygr nechce být agresivní.

Příjemné čtení přeje Tom Patrick

Ps: Budu rád, když mi od vás, vážení čtenáři, přijde i nějaký ten osobní názor na moji tvorbu

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

16. Četné dochované hlášky…

Četné dochované hlášky nejen z řad mochnického studentského a profesorského sboru, ale i takzvaných domácích lavic

O hodině biologie se profesor Litevský táže svých svěřenců: „Poví mi někdo, jak se člověk uchrání tasemnicím?“

Přihlásí se Hanka a suverénně odpoví: „Tím, že si pravidelně bude čistit zuby.“

Vincek Kazimír o hodině ZSV čte: „Myslíte si…?“

Dita Haufnerová tiše šeptne: „V tvém případě radši nic.“

Hodina zeměpisu s profesorem Nevadou. Hanka u tabule říká: „Tak to by bylo k Litvě všechno a nyní volně přejdu do Ruska.“

„Tak ahoj,“ dává jí z lavice najevo zvednutou pravicí Petra.

Hodina českého jazyka. Profesorka Nývltová netrpělivě překračuje na místě v prostřední řadě. „Tak jak zní množné číslo od slova člověk? No tak, slečno Jensenová, vždyť to není zas tak těžké uhodnout.“

A Elke odpovídá: „Že by člověci?“

Hodina fyziky. Profesorka Moronová trápí u tabule Vincka: „Můžete nějak srozumitelně definovat vodivé látky, Kazimíre?“

„Ano, zajisté, ty se skládají z vody a ta teče, takže jde o takzvané vodotoky.“

„Vážně, Kazimíre? A co podle vás způsobuje například taková lihovina z brambor?“

„Kašovitou fašírku, paní profesorko,“ odpovídá dotazovaný bez rozmýšlení. „Otec je policajt, takže tohle vím naprosto přesně.“

„Mozkové závity jinak klepou dobře, Kazimíre?“ táže se dodatečně už značně otrávená profesorka Moronová.

„To nevím,“ odpovídá Vincek, „ty jsme přece ještě zatím neprobírali.“

„Historia Magistra Vitae má mnoho významů,“ poučuje na suplované hodině dějepisu studenty profesor Humler. „Například onen český v překladu správně zní: hysterická magistro vítej.“

„Houby v lese rostou,“ poučuje studenty uznávaný mykolog, „ovšem jestli rostou v lese houby, to nevím.“

„Nula vzbuzuje beznaděj, někdy nirvánu a jindy zase značí jedno velké nic. Ach jo, kdo se pak má v tom školním systému vyznat?“ povzdechne si občas sama pro sebe Ema Chardová.

O hodině českého jazyka s povinnou četbou:

NÝVLTOVÁ: Řekněte nám o osudu Robinsona Crusoea něco blíže.

LENA: Robinson Crusoe přistál na pustém ostrově.

JELENA: Šel hladový spát, ale nezoufal.

LENA: Měl žízeň, dokonce se napil.

JELENA: Pak z ostrova odešel a už se nevrátil.

NÝVLTOVÁ: Děkuji vám za vyčerpávající odpovědi.

„Ten Vincent Krutý, zvaný Řevnivý, je fakt týplej husťák – toť můj osobní názor,“ vyjadřuje se o hodině ZSV k referátu dodatečně Vincek Kazimír.

„Těší mě, že vás jeho díla tak bezmezně zaujala,“ odvětí poněkud rozpačitě profesorka Nývltová.

„F°ck hustej týpek – teď mimochodem zase cituji slova mého otce. On je policajt, takže se v tom dobře vyzná.“

„To zajisté.“ Načež profesorka Nývltová raději taktně zamíří k okenním lavicím.

Všehochuťové hlášky z profesorských mochnických deníčků: Sluníčko zhaslo a travička se rozsvítila. Lepší holub v hrsti, než-li rozpláclý na střeše. Člověk přijímá štěstí… z povinnosti. Někdy mi připadá, že mám s vámi přímo vesmírné potíže. Není krk jako krk. V sobotu se určitě stavím, paní profesorko. V hlavní roli hrál NIKDO, ve vedlejších A DALŠÍ. Tak nám přinesli dalšího streptokoka, to se zas uvztahujeme. Přechod je sice označen zebrou, ta se však na něm objeví zřídkakdy, a když už, tak kdoví jestli. To večer takhle přijdu domů, rozsvítím a barák nikde. Tak vám takhle jednoho krásného zářijového dne seču a seču, pálím a pálím a při tom nevědomky zjišťuji, že vlastně řežu a řežu, kácím a kácím. Vodné a skočné. Dámy a dámové – přichází její veličenstvo královna. Ale zajisté že si lístek na PODVODY A PODVODNÍČKY můžete koupit, jen dopředu počítejte s tím, že je neuvidíte, neboť na ně máme plně obsazeno.

Hodina biologie. Profesor Litevský se studentů ptá: „Jak dojde k onomu památnému lidskému úkazu, že žena na svět přivede dítě? Pane Kazimíre, nespěte nám tam vzadu a pokuste se na tuto otázku odpovědět, prosím.“

„Jak… jak že vznikne dítě?“ Vincek Kazimír se pro začátek podrbe na bradě. „No to tak, že se maminka v koupelně osprchuje, v pokoji následně obleče… no a pak se přemístí do sklepa, tam se nají a napije… no a je to.“

„Ten špatný průměr mi vůbec nejde do hlavy,“ stěžuje si po testu ze zeměpisu Petr.

„Holt, to už u studentů, kteří jsou rozeni ve znamení skopce, tak bývá,“ přikyvuje důležitě profesor Nevada.

„Někdy ti ani nepomůže, že máš sestru dvojče, když o hodině ruštiny špitneš tóže.“

Autor: Lena Petersenová – studentka

Koordinátor: Jelena Petersenová – rovněž studentka

Schváleno: Ivana Naděžda Fjodorovna – promovaný rusolog

„Tak jsme se s manželkou jednoho krásného dne zase nepříjemně pohádali,“ spustí takhle jednou o hodině zeměpisu nečekaně profesor Nevada. „Ona si přála nový bojler a já šikovného instalatéra.“

„A kdo to nakonec nejvíce odskákal, pane profesore?“ zeptala se Ema.

„Soused – opravář s darovaným brojlerem.“

Vinckův otec, masírující si bolestivou facku na tváři, vyčítá synovi ve dveřích: „Příště, až se zase rozhodneš vyplavit náš byt, laskavě nejdřív zatelefonuj matce, že se nedopatřením uvolnil kohoutek, nebo se domů dostav před mým příchodem.“

„S počty ICQ (aj sí kjú),“ poučuje o suplované hodině matematiky studenty profesor Humler, „je to někdy stejné jako s dopočty IQ (í kvé): občas to je člověku ku prospěchu, dost občas ku neprospěchu a poměrně dost občas k takovým měřením vůbec ani nedojde a to vlivem nedostatku, to jest odpadu vitamínu C.“

Inzerát: Prodám MORONOVOU a KUTÁKOVOU za MOR a žádám O NOVOU, co KUTÁ KOV a piští při tom OU. Zn.: spěchá.

Adresa: Hanka a Petra Hankopeterské, Skrebelská 9, Mochnická Kata, 291 09

„Prázdniny by klidně mohly trvat déle než dva měsíce, kdyby Měsíc chtěl,“ stěžuje si Ema.

„A rok zase plných tři sta šedesát pět dní, kdyby netrpěl nerozhodností,“ doplňuje ji Petr.

„A pravidelné měsíčky klidně celý rok, kdyby se byl býval den se dnem sešel,“ zakončuje debatu na téma Můj vysněný svět Vincek Kazimír.

„Kdyby tomu tak skutečně bylo,“ rozjímá Justýna, „tak by mě do toho vězení zavřeli nejmíň šestkrát, z toho čtyřikrát na doživotí. Šance na propuštění by tu ale stále byla, avšak pod podmínkou, že bych nesměla žalářníka uplatit pod heslem dvakrát měř a jednou řež. Co kdyby to nedopatřením pochopil obráceně? To už bych se odtamtud do konce svého života nikdy nedostala, leda tak v tom příštím a to bůhví jestli.“

„Bengálští kanibalové, co z lidí sají život a inteligenci, nepatří mezi ty nejhorší lidožravce na světě,“ poučuje Ema Justýnu.

„Ty snad víš o daleko horší rase?“ podivuje se a horlivě se chopí zápisníčku.

„Jasně,“ přikyvuje Ema. „Tihle, co mám na mysli, pocházejí z kmenů šakalovitých a šavlovitých, tváří se strašně ale strašně moc důležitě, neustále mění místa výskytu pobytu a na Měsíc donekonečna vyjí: za smrt mého mistra Jošiho zaplatíš životem.“

„No jo, já vím, že se zachraňováním světa je to dost těžké, Emo,“ dává jí Vincek za pravdu, když se planety Emochard a Vinkaz náhodně zase sejdou. „Šance tady ale v jistém ohledu stále je: když jedinec nemá k dispozici švédskou trojku, tak alespoň ten švédský stůl mu přijde z nouze vhod.“

„Já nevím, čeho se pořád bojíš,“ brání se panickým obavám Elke Jensenové Vincek Kazimír. „Marjánku má máma doma pro všechny případy vždycky schovanou v polici, perník si někde můžu klidně obstarat sám, děda nám LSD – Lísky, Smrky, Duby na podpal vždycky donese, no a kdyby něco, tak táta je policajt, takže na moje narozky v klidu můžeš přijít.“

„Mě nemusíte poučovat, Jensenová! Já moc dobře vím, jak jste to myslela!“ dobírá si o hodině biologie Elke profesorka Kutáková. „S žádnými kameny a šutry, ale rovnou s celou kámasútrou jste tu na mě chtěla teď vyrukovat! Počítejte, že vás na příští poradě nahlásím a osobně se postarám, aby vás z toho žádnej zjůlijovatělej Romeo nevysekal!“

Domácí Lédová, volající na svého ctitele přes celou ulici z důvodu večerního vysílání: „Drahoušku Poděsku, pospěšte si, za chvíli vám začínají ty vraždy!“

„Tak já pádím do toho kontejneru, Vlastičko!“ vyřvává na celý barák domácí Lédová.

„A nezapomeň tam s sebou vzít i to pohřební kvítí,“ ulevuje si pro vlastní potěchu Ema Chardová.

„Tenhle barák je plný lenochodů a tupých zabedněnců. Člověk aby po nich pořád uklízel!“ hudruje si pro sebe domácí Lédová.

A Emě zase nezbývá než-li jí pohotově připomenout: „To víte, nikdo z nás není takový úklidový fetišista.“

Paní Kernesová, reagující na Eminu poznámku ohledně cestování po obzvlášť dlouhém abstinujícím večeru: „Kampak na mě se Senegalem, když tam mají Seagala a ne čokoládu.“

Závěrečné všehochuťové hlášky ze studentských mochnických deníčků: Hodnej pes sice nezlobí, ale postel ti stejně nezahřeje. Vzteklá kočka podává pac, ruku občas. Lipo nemám, je libo SIPO? Ich habe, ich habe, ich habe… tu máš hrábě a hrabej a hrabej a hrabej. Nezkus na mě sáhnout a uvidíš. Pět mrtvolno pěti se rovná jedné. Udavač je pravděpodobně ten, kdo má ze všech nejdelší úd – tedy vedení, ne vědění. Invisible touch (tač) = possible launch (lanč). Zlobná zebra zevrubně zevluje zledovatělou, zkameněle zocelenou zem ze zárubně zelené zeleně za zářných zorných zvuků zlidovělé zimy zemité, zemitě zdárně zdokonaleně zkomponovanou Zeyerem. Ach lávko, lávečko, ty tak lupé lucky laky máš. Mé chuťové buňky jsou nějak pochroumány – nebaví je cupovat ani láskovat děvy, natož jim mazat med kolem pusy. Tak prodáváte páky nebo párky – já jen že mi doma běží trouba na sto dvacet. Hlava Hala Nehlavy hravě hraje v hale hlavní HLAVY NA HLAVĚ, kde hlaveň halí hladkou holeň. Buďto při té písemné práci zkolabuji nebo zkolaboruji. Neříkej end, když máš v kapse teprve poslední jen.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | Napsat komentář