Tom Patrick

Studie prokázaly, že Tom Patrick se v násilí příliš nevyžíval, co se týče psané tvorby. Ani názvy jeho hudebních počinů (Nowa Jena In Blue, Jakub Ontenel) nebyly orientované na tvrdost, ale naopak se snažily podporovat melodický pop. Dobrý či naopak špatný krok? Navenek totiž někdy Tom arogancí nešetřil a byl schopný druhým závidět, i když ti se to třeba ani nedozvěděli.

 

Studii provedl Ten

 

Ohledně tvorby se autor nesnažil být agresivní, snažil si s postavami povídat, vnímat jejich pocity a podle toho následně tvořil. Ovšem vykládejte tohle někomu, kdo vám nevidí přímo do duše, s dovětkem, že nelžete, když navenek nejste klonem čisté světice Matky Terezy.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když mi není dobře, první, kdo se ozve, jsou mé vnitřní postavy. Tak zněl Tomův argument.

 

Anna

 

Jak někdo proboha může mít strach ze svých vnitřních postav? To tedy moc nechápu.

 

Martina

 

Tak si schválně někdy sama se sebou zkus o něčem nezávazně povídat a uvidíš, že ti na mysl přijdou i takové závažné věci, které tě vystresují. A pak už budeš na stejné lodi s autorem. Vtip je v tom, že ono to tak vážně někdy funguje a člověk se pak na některé své vnitřní pochody snaží co nejrychleji zapomenout.

 

Anonymní dopisovatel

 

Dám příklad: minulý týden jsem byl na svatbě a ze slušnosti jsem si tam nabídl dva zákusky, ale kdybych se neovládl, tak bych jim to tam vyjedl všechno. Fakt, že jsem pro tu žranici div neslintal blahem, ale slušnost nad ní nakonec zvítězila. Silou vůle!

 

Panter

 

Ale svatby jsou jinak fajn, to pohřby jsou daleko horší, i když i tam se dost hoduje.

 

Martina

 

Co se smrti týče, tak z ní, podobně jako autor sám, mám i já trochu obavy. Ať si kdo chce co chce říká, že život se má přijímat takový, jaký je.

 

Anna

 

Život je sám o sobě krutý, smutný, bolestivý, nespravedlivý, jak kdysi řekl sám autor.

 

Panter

 

Jenže vtip je v tom, že ono to tak povětšinou opravdu bývá.

 

Anna

 

Věčnou otázkou zní: proč já? Why me? Čímž mi na mysl momentálně přichází zemětřesení v Japonsku.

 

Panter

 

Autor by na to dozajista zareagoval, že je to zcela přirozená reakce na nesmyslné katastrofické filmy, v nichž se vyžívají Američani.

 

Anonymní dopisovatel

 

Nesmysl. Japonsko je odjakživa ostrovem, kde k těmto věcem dochází. Na vině tedy nejsou filmy, ale tamější půda.

 

Martina

 

Co mi víme? Jedenácté září zase klidně dle autora může pro změnu být reakcí na nesmyslné akční filmy, v nichž se sami Američané beztak vyžívají a kde jsou národnostní menšiny pravidelně vyobrazeny jako ty méněcenné. A to klidně může být pravda! Sám autor kdysi poznamenal, jestli předobraz tohoto není v jednom starším filmu se Stevenem Segalem.

 

Anonymní dopisovatel

 

Tak proč to těm americkým filmařům Obama prostě jednoduše nezatrhne?

 

Martina

 

Dobrá otázka.

 

Anonymní dopisovatel

 

Já na to znám odpověď: protože by mu pak na oplátku nezfilmovali jeho životopis. He, he.

 

Panter

 

Možná že to udělá až poté, co mu teroristé unesou ženu a ratolesti. Pak mu konečně dojde, že je to mnohem tvrdší oříšek než Bilík Clinton přistižený s Mončou Lewinskou.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jednou možná pravda vyjde najevo a my lidé již více nebudeme polemizovati o světě jako takovém, neboť je to velice složitý a únavný proces. Také já se divím, kam až jsem to vlastně dospěl. A možná to vše bylo zbytečné snažení, ale třeba také ne. Vše prokáže či naopak vyvrátí… čas.

 

Řekl kdysi autor

 

—————–

 

Rebeka Hodková se v jisté fázi čtení zajímala, zda-li je dobře, když v autorových počinech v poměrně velkém množství jeho hlavní i vedlejší hrdinové dostávají, po čem sami touží, kdežto v dílech takové Barbory Delinski či Jordana Sparkse o své místo musejí s Osudem mnohem více bojovat. Ke komu by tedy autoři tíhli více v rámci četby?

 

Abych se přiznala, tak ti dva jmenovaní, pravděpodobně zahraniční autoři, mi nic neříkají. Kdybyste alespoň od každého z nich uvedli po jednom díle, tak bych možná i já do této problematiky vnesla trochu více světla, takhle ale nemohu zatím sloužit.

 

Martina

 

Ta první jmenovaná napsala například Místo ženy, onen druhý pak Vzkaz v láhvi, co byl následně zfilmován s Kevinem Costnerem. Ale zrovna tahle otázka mi přijde trochu mimo mísu, nebo tak nějak bych to nazval. No prostě tady porovnáváme neporovnatelné.

 

Panter

 

To je přece jasné, komu by čtenáři asi dali přednost: té zahraniční provenienci, protože se jedná o světově proslulé spisovatele, na rozdíl od Toma.

 

Anna

 

Souhlasím s vámi oběma. Podle mě ta otázka té Rebeky Hodkové byla špatně formulována, neboť ani v Tomových dílech hlavní či vedlejší postavy nedostanou vždy všechno zadarmo a pokud spolu třeba utvoří vztah, není jistota jeho stálého trvání.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jak následně zjistil Ten: to proč to tu z úst Rebeky Hodkové zaznělo, zřejmě souviselo s tím, že Tom Patrick kdysi doma tyto dva autory náhodně objevil v knihovničce a něco málo si od nich přečetl.

 

A možná že to Tom Patrick ani nečetl, když mu četba sama o sobě dělala potíže, a tak došlo jen na stručný životopis oné jmenované zahraniční provenience, kde se uvádělo: píšeme o ženách, o vztazích, což jsou i linie, jež hrají jistou roli i u Toma Patricka, no a nová studie byla rázem na světě. Jenže takhle to prostě nejde!

 

Panter

 

Souhlasím. V té studii spíše měla být použita pro srovnávání zcela jiná díla. Já ale možná už tuším, kam ta otázka spěla?

 

Anna

 

Nuže?

 

Panter

 

Řeknu to takto: v dílech, kde je člověk veden k poznání sebe sama, je povětšinou zastoupena cesta, po níž se musí dát a jíž musí od začátku do konce zvládnout se všemi jejími nástrahami, aby po jejím plném absolvování dospěl k tomu, co hledá. Asi už všichni víte, kam tím konkrétně směřuji.

 

Anna

 

No na mě je tady těch úvah najednou nějak moc.

 

Martina

 

Jasně a autor se té cesty samozřejmě občas vzdává s opodstatněním, že ne každý člověk něco takového, jak to předkládají některá díla (raději je tu nebudu jmenovat, aby to nebylo někým následně napadeno), není schopen v reálu absolvovat, třeba z toho důvodu, že se mu do toho nechce, nebo mu v tom prostě brání jistý druh hendikepu, či prostě se na tu životní cestu za poznáním necítí, protože mu hapruje psychika.

 

Panter

 

Jenže ten háček je i v tom, že ve skutečnosti tomu tak prostě být může. Protože každý člověk je prostě jiný a nedokáže automaticky jednat podle předem dané románové šablony. Sice se to hezky čte a tak, ale ve skutečnosti to bývá vždy mnohem složitější.

 

Anonymní dopisovatel

 

A navíc, když stejně tu svou životní cestu nakonec podnikneš a unikneš všem nástrahám, tak stejně nemáš zaručeno, že tě v budoucnu nějaká nečekaná náhodně nesemele, i když dle románové šablony by tomu tak nemělo být.

 

Anna

 

No určitě tě pak semele jedno a to je smrt.

 

Panter

 

Tak teď jsem tu zaregistrovala jen ty cesty a že všechno není vždy OK. Sorry.

 

Martina

 

Jo, na mě už dneska taky padá nějaká ta únava. Ono to koukání se do obrazovky fakt asi není dobré na oči.

 

Panter

 

Tak třeba vážně zkus, až se tu dneska naše cesty zase rozejdou a odpojíme se, normálně zasednout za stůl, vezmi si čistý kus papíru, obyčejnou propisku a místo emailu tomu, komu se chystáš psát, pošli čistě normální dopis.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm a víš, že to možná vážně udělám? Fakt se vám ani nepamatuji, kdy já někomu naposled posílal prachobyčejný dopis. Jenže jak jsou teď ty počítače prostě všude možně v každé domácnosti, tak jako bych ani nevěděl, že něco jako pošta, tedy ta klasická, ještě vůbec existuje.

 

Panter

 

No tak jsi alespoň pro sebe právě učinil jeden velký návratový moment.

 

Anonymní dopisovatel

 

To tedy jo.

 

Panter

 

A Martina už má té dnešní debaty tak akorát. Je z toho řečnění unavená a jde si napustit horkou vanu a pak hupky šupky do postýlky. No a ráno zase do školy.

 

Martina

 

Jo jo, taky na mě už jde nějaké to spaní. Uááááááá! Tak to dneska asi vážně zabalíme o něco dřív.

 

Panter

 

Ještě jsme neprobraly ty cesty.

 

Anna

 

Prosím, nechme to na příště, Aničko. Jak se tak dívám, tak Martinka se nám už odpojila a já ji hodlám následovati.

 

Panter

 

Tak ještě ze slušnosti necháme Annu říct, co má ohledně cest teď na mysli a pro dnešek se rozloučíme.

 

Anonymní dopisovatel

 

No tak dobrá, je to tvoje, Anno.

 

Panter

 

Tak tedy ve stručnosti. Jen jsem chtěla ještě k těm ozdravným cestám říct, jak se jedněm vyplatí a druhým vůbec, třeba ty, co se pořádají do té Mekky: zatímco jedněm přinesou jistou duchovní očistu, ti druzí při nich třeba i zahynou, protože se zkrátka ušlapou v davu. Že to Osud dopustí?

 

Anna

 

Tak už to tam na tom východě prostě chodí. Ale máš pravdu, asi by to chtělo zavést nějaký ten řád, co by podobným tragédiím nadobro zabránil.

 

Anonymní dopisovatel

 

Moje řeč. Na dobrou jste vážně nemohli vybrat vhodnější látku pro snění.

 

Panter

 

————–

 

Tak si představte, že ten dopis, co jsem včera poslal adresátovi, v pořádku došel. Jak se zdá, tak pošta skutečně stále ještě není OUT.

 

Panter

 

No tak to vidíš.

 

Anonymní dopisovatel

 

Už jsme se domluvili na odvetě, tak vyčkávám.

 

Panter

 

Fajn.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jinak se ti ještě musím přiznat, že to psaní na papír je fakt namáhavější než tohle klikání do klávesnice. Sám jsem jinak zvědavý, jestli psaní v počítačích ve školách upřednostní před sešity.

 

Panter

 

To by byla podle mě škoda. Papír je přece od toho, aby se na něj psalo a ne pomocí něj jen topilo pro radovánky trávené u počítačové sítě.

 

Anonymní dopisovatel

 

Souhlas. A taková hra město, moře a tak dále a bez papíru… co to pak je za pořádnou hru?

 

Anna

 

Hmm, když už jsi načala ty hry, tak na ně je zase počítač mistr.

 

Panter

 

To ale jen proto, že ti už před tu školu ta videoherní maringotka prostě nepřijede.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jo jo, to byly tenkrát stejně zlaté časy. Sice toho bylo málo, ale zase se s tím málem dalo vystačit. Teda u mě rozhodně.

 

Panter

 

Tak schválně: jakou limošku jste upřednostňovali: žlutou nebo červenou?

 

Anna

 

Mně to bylo celkem jedno, hlavně že to mělo nějakou chuť.

 

Panter

 

A k tomu nějaká ta žvýkačka Pedro jako bonus: milá nostalgie. S odstupem času mě ale o to víc překvapuje, že mi to ani zas tak nějak nevadilo. A to toho je dneska na výběr požehnaně.

 

Anonymní dopisovatel

 

Prostě: co člověk nezná, nebo mu není vnucováno, to zkrátka neřeší, že, Tome Patricku?

 

Panter

 

————–

 

V souvislosti s autorem na povrch vyplývají i daleko závažnější informace, týkající se údajného usmrcení jisté dívky nesoucí křestní jméno Jana, za čímž údajně stojí sám autor. To, co o oné dívce autor prohlásil, je zde však v zásadě nepublikovatelné, neboť by dané citace aspirovaly přímo na podání žaloby. Dokonce světlo světa měly spatřit i útržky z dopisů potřísněné něčím podobné krvi, jež mohly o dávném údajném krvavém incidentu leccos vypovědět, leč stále se spekuluje nad tím, zda-li onehdy nešlo o pouhou kamufláž.

 

Informaci obdržel Ten

 

Tak o tomhle já nic nevím. Ty snad ano, Anno?

 

Panter

 

Ano, něco jsem o tom zaslechla. S největší pravděpodobností skutečně šlo o pouhou kamufláž, která souvisela s fiktivní postavou jménem Jana, kterou si Tom vysnil, a protože mu nebyla dostupná v reálu, přiřkl ji tento krutý ortel.

 

Anna

 

Ovšem někteří jedinci si to patrně vyložili zcela opačně, tedy že se jedná o postavu ryze skutečnou, a tak byl dán podnět k pochybnostem. Je to tak?

 

Panter

 

Ano, přesně tak tomu onehdy bylo. Tom se cítil být podrážděn, něco ho prostě vytočilo, měl špatnou náladu, někdo ho něčím urazil, a tak vyrukoval s mučivou historkou o jisté Janě.

 

Anna

 

No výborně. A hned máme jasno. Ostatně ten Ten se vážně začíná Tomovi dostávat pěkně pod kůži. Doslova začíná připomínat ty vlezlé spamy, co ti znesvětí blogovou stránku ihned po jejím spuštění. Všeobecně se ví, že právě ty Tom Patrick neměl příliš v oblibě.

 

Anonymní dopisovatel

 

A řekni mi laskavě, kdo něco takového z ostatních lidí jako spamy má rád. Já jsem v tomhle na stejné lodi s autorem.

 

Panter

 

No vždyť jsem rovněž na vaší straně, neboj. Jen se stále bavím tou myšlenkou, jak si chudák Tom myslel, že mu jako první píší Poláci a oni to byli v angličtině píšící spamaři.

 

Anonymní dopisovatel

 

No ona to zase taková sranda, kamaráde, není, když ti naráz přijde cosi na způsob WRERRE OIEIEUR IRIRIEO. To pak vypěníš taky!

 

Panter

 

Jasně, chápu. LOL!

 

Anonymní dopisovatel

 

Tak s touhle zkratkou jsi přeskočil úplně někam jinam.

 

Anna

 

Ahá, tak to pardon.

 

Anonymní dopisovatel

 

Nic se nestalo.

 

Anna

 

————

Rebeka Hodková k onomu údajnému dávnému krvavému incidentu taktéž přistupuje s jistým despektem: „Ona historka o dívce jménem Jana je spíše ukázkou toho, jak člověk chce podat co nejlepší výkon v oblasti textové výpovědi, leč stále má pocit, jako kdyby nad ním dozorovalo na dvanáct nespokojených kritiků (slovy autora). Z tohoto důvodu se lze tedy jednoznačně domnívat, že onou autorovu Janou opravdu byla pouhopouhá fiktivní dívka z řad jeho inspirací a krutost, kterou ji poznamenal, v sobě nesla jakýsi skrytý manifest namířený vůči všech nakladatelům, co vybrané autory ponižují svým nezájmem. A také to bylo namířeno vůči všem vtipálkům, co tvůrčí díla znehodnocují vlastními nestoudnými názory typu JSI POUHÝ VIZIONÁŘ, DISLEKTIK, BLUDNIČKA Z JINÝCH SVĚTŮ, aniž by se výrazněji zamysleli nad závažností jisté fiktivní dívky, které za tímto účelem nezájmu bylo POMYSLNĚ ublíženo (a ze strany Toma Patricka patrně i nedobrovolně!).“

 

No tak hlavně že se to všechno konečně vysvětlilo.

 

Panter

 

Jak Tom kdysi sám říkal: něco jiného je o něčem jen tak psát a následně o tom samém rokovat navenek. A pak daná reakce stran lidí může být úplně jiná.

 

Anna

 

Ta autorova pomyslná anarchie také vlastně může být dána tím, že dle svých vlastních slov jen s obtížemi dané vize převáděl na papír. Prý ho to mnohdy i nesnesitelně ubíjelo.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zase ten stihomam typu: jé, já přece nejsem žádným zapáleným čtenářem, tak mám právo vůbec něco sepisovat?

 

Panter

 

Ano, právě toto Tomův tvůrčí život značně ovlivňovalo. Proto i ona jeho vlastní nálepka: tvůrce a navrhovatel namísto spisovatel

 

Anna

 

—————–

 

Jak zaznamenal Ten: problém dostupnosti živých obrazů (tím je myšlena jejich absence v ryze skutečném světě) nebyla pouze výhradní „doménou“ poděbradského autora (tím je tedy míněn Tom Patrick), ale vyskytovala se i u jiných romanopisců. Z toho tedy vyplývá, že rozhodně není důvod stydět se za podobné výroky, týkající se dané „absence“, tudíž se tedy jedná o cosi naprosto přirozeného, nikoli „vizionářsky podivínského“, jak se v rámci svého pedantství autor, tedy Tom Patrick, dokola domníval.

 

A tak opětovně došlo na onen pověstný živý obraz v rámci jeho nedostupnosti. No co na to už říci?

 

Panter

 

Třeba to, že je načase, abychom i my, co tu spolu rozmlouváme, se jeho skrytosti nadobro zbavili a poznali se na vlastní oči.

 

Anonymní dopisovatel

 

A já s něčím takovým souhlasím, vždyť život je tak krátký a nechávat si to až na onu posmrtnou dimenzi, to by vážně byla škoda.

 

Anna

 

No jo, ale co když naše ctěné osobní údaje objeví náhodní spamaři a zneužijí je? A to nejen po smrti, jak se vždy Tomík bál?

 

Panter

 

Nebojte se, správcem tohoto bloku je jeho dobrý přítel Klokánek, takže se není čeho bát. Směle tedy do toho našeho osobního představování.

 

Anna

 

—————-

 

Musím se ti svěřit, že vážně vypadáš nádherně, Anno. Úplně jsem propadl tvému kouzlu.

 

Panter

 

Děkuji. Já zase tomu tvému, Panterku.

 

Anna

 

No a já zase osobně vám oběma. Akorát ta Martina na schůzku nedorazila, ale ta už tu dlouhou dobu na blogu nebyla. Škoda, ale takový je prostě život.

 

Anonymní dopisovatel

Kdysi se na základní škole v Poděbradech uskutečnila přednáška na téma Život pod vodou, kde o každodenní dramata nebyla nouze. Po shlédnutí dokumentu boj podmořských živočichů již nikdo z daných tříd neřešil, výjimkou se stal pouze jeden student, později známý jako Tom Patrick.

 

Zdroj: Americano Institut De Roma Copacabana

 

Autora patrně po shlédnutí videa pohltil strach, že se v příštím životě sám stane rybou, kterou pozře velryba.

 

Panter

 

Když se na to ale podíváme mnohem vážněji, přeci jen nás to vede k zamyšlení, zda-li posmrtný život skutečně existuje, a pokud ano, autor nás ponouká k tomu, že i tam si my lidé nemůžeme být jistí tím, zda-li se v něm s jistotou ocitneme právě jako lidé. A ještě jedno podstatné z této autorovy vize vyplývá: strach z fyzické bolesti.

 

Anonymní dopisovatel

 

Také se spíše domnívám, že smrt budí strach z toho důvodu, že ji provází bolest a utrpení.

 

Anna

 

A také my lidé máme tu smůlu, že nevíme, kdy přesně ona smrt nastane. Leč kdybychom to přesně věděli, možná že by nás smrt strašila již od narození.

 

Anonymní dopisovatel

 

A ještě jeden poznatek to vlastně přináší: nemá cenu se vracet do minulosti, neboť bychom s jistotou věděli, kdo z naších blízkých kdy a na co zemřel. Jak pak vysvětlíme, že jsme třeba o onom domnělém „ráčkovi bez klepítek“ věděli dopředu?

 

Anna

 

Jedna česká spisovatelka kdysi prohlásila: osude, já nechci, abys ke mně byl ošklivej. Ale stane se tato námi vyřčená formulace pro nás přínosem dobra, nebo tím položku jménem Osud jen podráždíme a ona nás sama za naši opovážlivost vytrestá?

 

Řekl kdysi autor

 

Čímž se opět dostáváme k položkám „bytost ze světla“ či k autorově vizi o „spiritistické uzavřené skupině působící v záhrobí“.

 

Panter

 

Říká se, že za přírodní katastrofy si člověk může výhradně sám, neboť je způsobuje svým vlastním chováním – ať už vůči světu jako takovému, přírodě či lidem jako takovým. Já osobně mám však pocit, jako by mi daná slova nebyla dovolena vyslovit nahlas, protože i já ve svém životě hodně chyboval a ubližoval druhým, převážně svou nerozhodností. A tak nechť výše uvedené náleží jedné z mých postav, konkrétně Alexandře Janové, jíž já ale nepovažuji za světici, nýbrž za přátelskou, v životě rozhodnou a nápomocnou osobu s hřejivým srdcem na rozdávání.

 

Řekl kdysi autor

 

Toma Patricka zase přepadává obava, že bude pykat za své hříchy, a tak se ospravedlňuje pomocí prostředníka.

 

Panter

 

Já v tom ale vidím přeci jen cosi víc než toto. Tom má můj obdiv, že z Alexandry nedělá přímo jím zmíněnou světici, která pouhým pohledem dokáže vyléčit zhoubný nádor či člověka omladí o několik let.

 

Anna

 

Což je zřejmě míněno jako narážka na jistou údajnou světici z ruské Tajgy, o níž právě kolují podobné, dalo by se říci až zbožné fámy, a přitom ji nikdo nikdy na vlastní oči neviděl, jen autor, co o ní podává ve svých knihách světu zvěsti. A tak neznalci alespoň vědí, jak zvoní cedry.

 

Anonymní dopisovatel

 

Rebeka Hodková k této problematice zveřejnila autorovu vlastní tezi: „Nechci se tu já coby Tom Patrick projevit jako necitlivý snob vůči všem trpícím, i když jistý šotek uvězněný v mé hlavě mi onu myšlenku bude stále nutit. Ale k věci: pokud už někdo veřejnosti vnutí postavu coby světici, která svým umem dalece přesahuje rámec běžného lékařství, měl by ji světu i osobně představit. A pokud se jí představovat osobně bojí, ať nám o ní nefalšovaně doloží její totožnost formou sdělovacích prostředků (televize, internet), aby ji nemocný nejen měl možnost spatřit, ale i ověřit si její magické účinky, které je mu tato osoba schopná předat pouhým pohledem do očí. Pokud tak autor neučiní, osobně to z jeho strany považuji za něco jako rouhání, vymlouvání se a podobně.“

 

Souhlas

 

Anonymní dopisovatel

 

Asi by to tak mělo být, prostě vyjít s čistou pravdou ven, nebo jak se říká, nalít si čistého vína.

 

Anna

 

Tohle všechno je sice moc hezké, ale když autor jednou řekne, že ta jeho světice nikomu nemůže být osobně k dispozici, tak to tak nejspíš bohužel navěky zůstane. Sorry.

 

Panter

 

A co k tomu dodat závěrem? Snad nás za to ten ruský Vladimírek na dálku neprokleje.

 

Anonymní dopisovatel

 

Dlouho se nám neozvalo společenství Rona. Také by mě zajímalo, co si o této problematice myslí.

 

Panter

 

Že je pokrytecké, když světu básníte o „skutečné“ postavě s magickými schopnostmi a odmítáte ji pak světu osobně vydat.

 

Všichni za kolektiv Rona

 

Po smrti se možná ukáže.

 

Anonymní dopisovatel

 

————————

 

Nejen všichni zde zúčastnění ovšem projevili zájem o jednoho legendárního, spíše v nedobrovolné tajnosti píšícího poděbradského tvůrce a navrhovatele. Také ochránci zvířat se o něj počali zajímat poté, co se k nim doneslo, že v jeho snaze bylo propojení lidské a zvířecí říše coby ozvláštnění některých literárních počinů (City Means III – město plné protikladů). Bohužel to pro autora samotného ze strany ochránců nevyznělo vůbec dobře, neboť se přišlo na to, že není vegetariánem či veganem natož přímo Jehovistou.

 

Zdroj: Ten

 

Lze těžko domnívati se, že ti vegetariáni, vegani a Jehovisté jsou schopni kontrolovat sebemenší svůj pouliční krok, aby nezamáčkli tvora o velikosti několika ani ne málo milimetrů.

 

Anonymní dopisovatel

 

Na další obranu autora lze ještě dodat, že sice pravověrným vegetariánem ani veganem natož Jehovistou nebyl, ale kupříkladu v takových zabijačkách si vůbec neliboval. Navíc, stát se vegetariánem či veganem je velice obtížné, uvážíme-li, že některá strava je poměrně těžká na žaludek. Pro mě třeba takový karob.

 

Anna

 

Pokud mám volit mezi ním a čokoládou, tak jednoznačně volím to druhé. Mňam.

 

Panter

 

Na druhou stranu takový dietní kuba je na žaludek mnohem lepší než ten přemaštěný. To abychom tu zase vegetariány a jim podobné skupinky výhradně neodsuzovali.

 

Anna

 

A tak to zajisté viděl i autor sám.

 

Anonymní dopisovatel

 

—————-

 

Pokud nahlédneme do autorova pozdějšího dětství, zjistíme, že vedle starých českých pohádek – ať už filmových či studiových, ho velice zajímaly dvě další, z pohledu dospělých odborníků, zajímavé oblasti: kouzelníci – jako ten bezejmenný, později známý jako Valentino, co dané triky i přes hrozící sankce veřejnosti odhaloval v pořadu Magie kouzla zbavená, a nadpřirozené jevy, jenž světu ve svém pořadu představoval Arthur C. Clarce.

 

Zdroj: Ten

 

Ale k tomu je potřeba vyjádřit se konkrétně: co se triků týče, inspirovali mě kouzelníci s komorním vystupováním, co k němu nepoužívali žádné speciální efekty a s nimi spojenou rychlou hektičnost – nikoliv tedy bombastická vystoupení na způsob velké show.

 

Vyjádřil se kdysi autor

 

A k tomu druhému, tedy tajemnu: Toma Patricka unavovali ti věčně zveřejňovaní portergeisti a duchové, naopak mu imponovalo prokleté auto, v němž zesnul James Dean, a třeba i náhody jako takové, to když se jeden herec měl naučit jednu roli podle knížky, která nebyla k mání, a ještě týž den ji zcela „náhodně“ nalezl v metru, do něhož nastoupil.

 

Anna

 

Jak fascinující.

 

Anonymní dopisovatel

 

Náhody se zkrátka někdy dějí a… díky Bohu (snad) mají i pozitivní následky jako v tomto případě. Auto Jamese Deana samozřejmě automaticky vynechávám.

 

Panter

 

Ale kdybys ten film, co podle předlohy té nalezené knihy byl pak natočen, shlédl, třeba bys už nad tou náhodou tolik nejásal.

 

Martina

 

Tady to spíš bylo spojeno s tím hercem, co tu předlohu nutně potřeboval, nikoliv s námi. My to tu uvádíme jen jako takovou zajímavost.

 

Anna

 

A hele, kdo se vrátil?

 

Panter

 

Nebylo to ani tak ze stezku, prostě tento večer zrovna nemám co na práci, tak jsem se znovu stavila. Vadí?

 

Martina

 

Ne, nevadí.

 

Anna

 

———————

 

Velice rád bych vám popřál mnoho štěstí do nového roku, vážený pane, leč obávám se, že by to z mé strany vyznělo dosti nahodile.

 

Řekl kdysi autor

 

Vy moc dobře víte, jak bych na toto asi zareagovala, tak to neudělám, ale i tak se mi zdá, že autor zase dosti přehání.

 

Martina

 

Tahle jeho fráze se vztahuje ke každoročnímu silvestrovskému blahopřání, kdy je samozřejmou zdvořilostí každého slušně vychovaného člověka přát soukmenovcům a známým na ulici mnoho štěstí do nového roku. Leč Tom v tomto pokaždé viděl i zadostiučinění v podobě falše, neboť mu na paměti vyvstala obava ohledně různých nečekaných nemocí a tak podobně, což je něco, co se může skutečně přihodit.

 

Anna

 

Typický flegmatik a pesimista v jednom, že, Martinko?

 

Panter

 

On to ale nedělal úmyslně a nikdy to nikomu takto neřekl přímo do očí, jen si na to myslel. A dělo se tak u něj až v pozdějším teenagerském věku.

 

Anonymní dopisovatel

 

——————-

 

Rád bych si tu knihu na tvé doporučení přečetl, ale prostě mi to nejde. Vážně, je to tak, štve mě to, ale něco takového v mém případě nepřichází v úvahu, snad jen, kdyby se jednalo o povinnou školní četbu, to by to pak bylo o něčem jiném.

 

Vyslovil kdysi autor

 

Tak proč se vrhl na psaní, když mu dělá četba potíže?

 

Martina

 

Údajně, aby osvobodil své vnitřní obrazy z mysli.

 

Panter

 

Přeci jen psaní pro Toma bylo snazší záležitostí než sehnat filmový štáb, herce a normálně své vize, představy a sny živě natočit.

 

Anna

 

Jo, něco takového je dost těžké, když přímo nestuduješ filmovou školu. Papír je holt dostupnější a při troše té píle a snaze se solidního převedeného vlastního námětu můžeš dočkat.

 

Anonymní dopisovatel

 

Být na mém místě Stephen King, tak ten už si nikdy žádný horor nenapíše.

 

Uvedl kdysi autor

 

Někdo se prostě ve své literární tvorbě vyžívá v morbiditách a hororech, zatímco ve skutečném životě se mu prostě naopak celkem daří a prožívá blahobyt, což ho vede zažertovat si nad vlastním nekrologem, a u někoho jiného je to prostě naopak.

 

Panter

 

Tak alespoň buďme panu Moodymu vděčni za to, že posmrtný život není takovým hororem, jakým se může v Kingových románech a románech žánrově podobně tvořících autorů jevit.

 

Anonymní dopisovatel

 

Tom Patrick je zkrátka stále přesvědčen o tom, že pokud bude uvažovat hororově, tak ho za odměnu srazí auto.

 

Martina

 

Spíše je toto dáno negativními událostmi, co se dějí všude možně ve světě a kterými nás věčně krmí zprávy.

 

Anna

 

To by panečku bylo, kdybyste si tu vy dvě daly ostrou přestřelku?

 

Panter

 

Děkuji, nemám zájem, já proti Martině nic nemám. Respektuji její názory.

 

Anna

 

Mě jen prostě pořád udivuje, proč autor vše pokaždé musí vidět tak černě. A Anna ať si tvrdí co chce a já si zase budu stát za svým.

 

Martina

 

Správně, tak by to mělo přece být. I tak bych tu slovní přestřelku raději neriskoval, co kdyby vlivem ní přeci jen zase spadla počítačová síť?

 

Anonymní dopisovatel

 

Jak by na to odpověděl sám autor? Nejspíše takto: vyzkoušejte k poslechu skladbu INTEGRAL od jedné nejmenované přední britské popové skupiny a pravda možná vyjde najevo.

 

A zase jsme skončili u hudby, u jedné z hlavních múz pokořující lidskou mysl. Každý k ní zaujímá jiný přístup, v každém vybuzuje zcela jiné emoce. A autor zkrátka měl rád tu jemně taneční se špetkou klasiky.

 

Rebeka Hodková pro Ten

 

A tou klasikou se samo sebou myslí, znovu opakuji, vážná hudba, aby tu nedocházelo k případným záměnám.

 

Anna

 

Já stejně pořádně nevím, co si přesně pod tím pojmem mám představit.

 

Martina

 

Violoncella, hoboje, fagoty, pozouny, housle, harfu… prostě všechno to, co se studuje na konzervatoři.

 

Anonymní dopisovatel

 

A ta konzervatoř, to je tedy vážně dost těžká škola, co? Klobouk dolů, kdo se tam nejen dostane, ale ještě ke všemu ji dokáže i vystudovat.

 

Panter

 

V porovnání s takovou zemědělkou tam berou strašně málo lidí. Takže dávat si tam přihlášku jen tak z nudy, to vůbec nemá cenu, člověk o tu školu vážně musí stát a na zkoušky se intenzivně připravovat již za dob studií na základní škole.

 

Anna

 

Ale ty klávesové nástroje coby druhá tvář autorova EC popu za elektroniku, na ně je tam rovněž možné chodit, co ty na to, Anno?

 

Panter

 

Myslím že ano, a nejspíš to souvisí s oborem moderní hudba, i když jistá si tím stoprocentně nejsem.

 

Anna

 

Hmm, tak jak vás tak teď poslouchám, tak to těch EC popíkářů autor mít tolik zase nebude, když tam berou tak málo lidí?

 

Martina

 

Ty nástroje, co jmenoval kolega, se ale dají v pohodě studovat už v hudebce při základce, a pak záleží už jen na studujícím, zda-li se odváží jít přímo na tu školu. To ale pro EC pop není vůbec rozhodující, prostě na některé nástroje musíš umět obstojně hrát, abys mohla být přijata do EC popového souboru.

 

Anna

 

Ach tak, takže teď jsem to všechno viděla pro změnu složitě já a ne autor sám.

 

Martina

 

Přesně tak, Martinko.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jenže i tak, jako by má vize mého vlastního hudebního stylu stále některým připadala přehnaně vizionářská. Já to tak samozřejmě nevnímám, neboť pocházím přímo z hudební rodiny.

 

Řekl kdysi autor

 

Prostě zjednodušeně řečeno: take piano, take keyboards, oboe, basson, strinks, some choir and make EC pop.

 

Anonymní dopisovatel

 

A co víc, ono to navenek tak skutečně funguje!

 

Anna

 

A ještě jedno je tu stran slov autora doplnit: tady nejde o staromódnost, nýbrž o melodii a čistou nevtíravou zpěvnost, a toho je třeba se u EC popu vždy držet!!!

 

Anna

 

——————-

 

V televizi právě běží další z dílů věnovaný Hectoru Poirotovi. Ten hlas Petra Kostky je famózní, stejně jako v případě jiného mého oblíbeného seriálu dabing pro Lands End (Na konci světa), kde zase Freda famózně namluvil Zdeněk Bureš a Lewise Ladislav Lakomý. To abych Američany a jejich zábavný průmysl jen nepomlouval a vyzdvihl i jejich um, i když Lands End se odehrává přímo v Mexiku a také tam hrají mexičtí herci.

 

Zdroj Ten (legendární citát Toma Patricka)

 

Nevím, oč přesně v tom druhém případě kráčí.

 

Martina

 

Autor jmenoval jediný americký detektivní seriál, co mu přirostl k srdci.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jsou v něm zachyceny i ryze dokumentární prvky a nádherné scenérie z Mexika. Zajímavý typ na něco, co by televizní divák v současném mišmaši seriálů jinak přehlédl.

 

Anna

 

Tak já si to někde seženu a sama uvidím.

 

Martina

 

Ale nesmíš brát ohled na první dva díly téhle skvělé série, ty jsou ještě akční. Dej si epizody s Marií Rósou, Maminkami za mřížemi, Červeným cadillacem, ty jsou totiž dle autora nejzajímavější svým zpracováním.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když už něco červeného, tak mě tak mimochodem zrovna napadá Červený trpaslík. Znáte? Ten je svým zpracováním taky dost originální.

 

Martina

 

Jo, ten znám, ale k tomu zrovna autor dvakrát nepřilnul. Holt, Tom povětšinou jmenoval něco, co druhým nebylo příliš známo, ale to snad vůbec nevadí.

 

Anonymní dopisovatel

 

Kdybyste se autora zeptali, možná že by jmenoval pouze Lemův Solaris, protože je v něm obsažena výrazná psychologická vložka. Možná že je to dáno ale i tím, že autor sám pochází z Čech a pokud se zmíní česká fantastická škola, tak ta obnáší vedle humoru i hodně z oboru psychologie, pokud bych zmínil třeba Morgianu nebo Spalovače mrtvol, i když to první zasahuje do oblasti dramatu a to druhé koketuje s hororem.

 

Zdroj Ten (další legendární citát Toma Patricka)

 

A pokud už přišla řeč na české horory coby jinak české nedostatkové zboží, tak nezapomeňme ani na Upíra z Nosferatu. A jinak, Morgiana s Ivou Janžurovou je skvělá, to autor vybral moc dobře.

 

Panter

 

Ta Iva tam dokonce hraje dvojroli a je to její nejznámější dramatická role, protože Iva je především komediální herečkou.

 

Anonymní dopisovatel

 

A když už je tu řeč o té komedii, tak z ní Tom měl nejraději Louis De Funese. Mimochodem, mně se taky hrozně moc líbí, zejména v Senzačních prázdninách, protože tam mu sekundují i tehdejší teenageři a jinak je to moc dobře natočené. Doporučuji!!!

 

Anna

 

Jo, jo, kdo by tohohle legendárního francouzského človíčka nemohl nemilovat? U mě jednoznačně vede Velký flám. A František Filipovský, to už je jen pomyslná třešnička na dortu.

 

Panter

 

Dobře že ho tam nechali, dneska je v módě všechno staré dabovat nanovo. Hrůza!!!!! A navíc to nechápu!!!

 

Anna

 

No co v tom může být jiného než práva, práva a zas jen práva! Ale nejsi v tom sama, Anno, mě to taky dost štve.

 

Anonymní dopisovatel

 

Ještě aby se nám tak pokoušeli nahrazovat Věru Galatíkovou za někoho jiného – to uvádím jen pro informovanost, že v případě Františka Filipovského to tak bylo. Čímž tedy dávám najevo, že i Jeden hot a druhý čehý je můj osobní favorit.

 

Panter

 

Malá oprava: ony byly pouze nově nadabovány filmy, které naopak za svého života František Filipovský nestačil namluvit, protože se k nám dostaly až poté, co zemřel.

 

Anonymní dopisovatel

 

A víte, kdo má ještě fenomenální hlas? Viktor Preiss: například v Čelistech, v Jistě pane Ministře… a neopakovatelně namluvil Robina Williamse. A za Defunese u mě: asi budu staromódní a řeknu Četníci.

 

Martina

 

Staromódní rozhodně nejsi a s Viktorem Preissem máš naprostou pravdu.

 

Anna

 

Pokud bychom ještě zůstali u autorovy inspirace, tak vedle seriálu na Konci světa neboli Lands End tu měl být zmíněn ještě jeden velmi podstatný počin a to Tajuplný svět Alex Mackové. Samozřejmě i zde v jistých momentech nás to nutí kroutit hlavou nad absurdností některých záběrů, jež jsou vyplněné plytkými dialogy. Co je ale podstatné, jsou oba dva hlavní protagonisté, tedy Alex (hraje ji Larisa Romanovna Oleynik – stejný ročník jako autor, tedy 1981!) a Ray (jméno nám bohužel vypadlo ze záznamu, přijměte to prosím tedy s omluvou). Jak již název herečky napovídá, pochází z bývalého SSSR a druhý jmenovaný je chlapec černé pleti, čili schází se nám tu dva temperamenty, které autor upřednostňoval ve svých dílech, tedy ruská dívka s afrických jinochem. A co dodat závěrem? Snad jen, že autor si tak zavzpomínal na devadesátá léta a na svůj oblíbený studijní svět.

 

Zdroj: Ten

 

Tak ani tohle mi vůbec nic neříká.

 

Martina

 

Ten článek nelže, oba dva seriály, tedy Na konci světa a Tajuplný svět Alex Mackové skutečně pocházejí z devadesátek.

 

Anna

 

Jenže kdo si na něco takového má taky vzpomenout, když tenkrát všichni jako diví sledovali Beverly Hills, Manuelu a Lorenco Lamase coby Odpadlíka.

 

Panter

 

Ale na oddych je to celkem dobrá zábava. Nevyhýbal bych se tomu. A jak bylo řečeno, zase se tam najde něco z Toma Patricka.

 

Anonymní dopisovatel

 

To vážně chcete říct, že se autor byl schopen dívat na americkou střední, jihoamerickou telenovelu a urostlého fešáka na motorce?

 

Martina

 

Ne, jen o tom posledním prý prohlásil, že se bavil, když jeho někdejší spolužák prohodil, že se mu na tom seriálu líbí, jak Lorenco vždycky nakopne tu svoji motorku. Tomovi to přišlo dosti vtipné, obzvlášť když si na ni živě představil toho bývalého spolužáka.

 

Panter

 

Z čehož vyplývá, že tyhle seriály moc nesledoval, i když o nich samozřejmě věděl, takže je jasné, že tím oddychem z mé (a autorovy) strany byla myšlena Alex Macková a Lands End.

 

Anonymní dopisovatel

 

A tak se nám autor zase více otevřel.

 

Anna

Jak až příliš nezávislou cestou tato studie žánru THINKFAN COMREAL a jeho zákonitého autora spěje. Doposud tady padala tvrzení lidí, avšak k tompatrickovskému existencionalismu se vyjádřily i ryze neživé složky. Posuďme sami, své svědectví o jednom z poděbradských rodáků podal i modřín jménem Melichar: „Na počátku jsem byl jen obyčejným modřínem v lese vyskytujícím se na půl cesty mezi městy Kluk a Opolany. Vedl jsem si tam celkem spokojený život, jen datel mě občas pozlobil svým nezvaným popichováním. A pak jednoho dne měli přijít dřevorubci a skácet mě. A oni to skutečně udělali. Avšak na stránkách knih jistého poděbradského tvůrce a navrhovatele jsem směl existovat dál, tam prostě stačilo pro dřevorubce označit jiný druh stromu, například břízu a já si mohl dál spokojeně užívati života. Ani ten datel mě již neobšťastňoval svou návštěvou.“

 

Kdyby ovšem Tom Patrick ustanovil skácet tě a tvé třísky použil na výstavbu Alexandřina Vantelbooklistu, tak to už bys v jeho přítomnosti tolik nejásal.

 

Martina

 

Nebuď na ten modřín tak zlá. Co kdyby naopak tebe někdo vzal sekerou po hlavě? To by se ti taky nelíbilo. A já mám modříny i jméno Martina rád, tak mi to prosím nekaž.

 

Panter

 

 

Expertem na život a duši stromů byl Tomův mochnický učitel biologie Radovan Litevský. Ten je dokonce objímal, a když na to přišlo, tak jim údajně i zpíval, což nám ale autor zamlčel. Patrně měl obavy ze stihomamu přehánění. Jinak, Radovan hostoval v městské dvojce, trojce i čtyřce a byl to moc hodný člověk. A s pomocí autora se dožil i požehnaného věku – jednou sedmdesátky, podruhé již osmdesátky.

 

Anonymní dopisovatel

 

Co se týče života, tak ten by se měl především žít a ne prožívat uvnitř mysli. Snění někdy bývá na škodu, protože člověku brání ve skutečném prožívání života. A snová postava navíc není hmatatelná, kdežto ta skutečná ano. A ještě bych sem ráda doplnila, že já rozhodně nejsem Martinou Duškovou, tj. jednou z autorových múz.

 

Martina

 

To je sice moc hezké, Martino, jenže žij si aktuální živou nesnivou přítomností, když ti kolem domu létá na tisíc bombardérů a z nich na tebe srší nespočet kvadrátů kulek? Možná že z tohoto důvodu Tomovy průvodci vyvyšovali snění jako jistý protilék na bolavý a teskný život těch, co nemají právo na jeho důstojné prožití. Ano, protože se Tom domníval, že jemu daná „moudrá slova“ by čtenáři či ti, co ho znají, vytýkali z důvodů, že na ně nemá právo, tak je raději přisuzoval svým takzvaným průvodcům, o jejichž čisté duši nemohlo být pochyb.

Ale nechci, aby to, co jsem tu teď uvedl, nějak zlehčovalo tvou domněnku, Martino. Pravda, člověk by měl žít přítomností a přijímat vše s pokorou, jenže jak oba dva moc dobře víme, tak něco takového mnohdy moc dobře nejde.

 

Anonymní dopisovatel

 

Rebeka Hodková se ve svých studiích dále pozastavuje nad autorovou myšlenkou využití snů k plnění niterních přání. Sama o tom referuje takto: „Když jsem se o tom zmínila známému, co autora nikdy nečetl, mávl nad něčím takovým jen ledabyle rukou. Protože ale já se zabývám autorovou studií, musím se pozastavovat i nad na první pohled nepatrnými detaily. A protože mám navíc k dispozici i záznam ohledně problematiky snění, stávají se pro mne autorovy názory čím dál zajímavější, neboť on se je snaží vždy vykládat na bázi věděckého výzkumu.“

 

Sám autor obavy rovněž nepopírá: „To, o čem ve svých počinech píši, je mnohdy lehce napadnutelné, třeba jako ve třetím mém City Meansu pasáž věnovaná nauce snů. Ovšem zde to mnou bylo myšleno tak, že dětská mysl je náchylnější ke svým snovým prožitkům a práce s nimi za pomocí různých cviků se pro takové děti může stát zpočátku zábavnou hrou, v budoucnu ovšem velmi přínosnou.

A stejně tak bych vsadil i pár prstů z pravé ruky na to, že na světě se nachází mnoho těch, co mají s ovládáním snů dobré zkušenosti. Není tedy nic jednoduššího než takové lidi pozvat do škol, udělit jim status učitele a pak už se pustit do výuky.“

 

Alexandra Janová by k tomu zajisté připojila: „A pokud není v lidském úsilí přesně se naučit sny ovládat, alespoň se může jednat o zajímavé hodiny, co studentům školou povinným jejich každodenní výuku ozvláštní. A tam, kde není místo pro dobrý život, by právě toto mohlo velice pomoci, neboť když zmučený člověk padne do spánku, stává se automaticky šťastným, i když o tom ani neví. A pokud k němu v tom spánku přijde sen a dotyčný si ho bude umět alespoň částečně upravit dle svých představ, stane se ještě šťastnějším, neboť se po těžkém dni vždy bude mít na co těšit.“

 

Tak trochu jako úryvek z utopického románu, který Karel Čapek za svého života nestihl napsat.

 

Martina

 

A já k tomu doplním, že kdyby autor měl možnost vybrat si buď Hvězdné války nebo planetu Solaris, tak automaticky sáhne po té druhé možnosti a ještě se od něj dočkáme, jak z ní thrillerové prvky šupem upraví do podoby odlehčenějšího dramatu. Neberte to ovšem prosím jako narážku.

 

Panter

 

Jejda, tak to já se radši už o žádný román pokoušet nebudu.

 

Martina

 

Ale to se o něj klidně pokoušej dál, Martinko, jen zkrátka zkus svým postavám více naslouchat a nech jim prostor k sebevyjádření. Někde jsem četl, že i Petra Hůlová to tak občas dělá, na rozdíl od Toma Patricka však zákonitosti světa příliš neřeší a bere vše, jak přichází.

 

Panter

 

Já bych to dle autorových slov klidně zkusil. Ono když se to tak vezme, tak život na planetě Zemi je vesměs hektický a nad některými událostmi zůstává rozum stát – třeba momentálně nad tsunami v Japonsku, nebo povodních v Austrálii. Takže já bych v posmrtném životě, pokud tedy nějaký vůbec existuje, planetu plnou pohody rozhodně uvítal.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když jsem byl mladší, rád jsem snil o tom, jak v příštím životě třeba povstanu z popela jako moucha či pes. Čím jsem ale starší, tím víc z něčeho takového mám obavu.

 

Vyjádřil se kdysi autor

 

Rebeka Hodková se domnívá, že sám autor považoval posmrtný život coby Ráj za něco přehnaně vizionářského, jako něco naprosto nemožného. Možná tak činil i z důvodů existenčních, příznačných pro samotnou planetu Zemi.

 

Pavel Kaplický se taktéž domnívá, že Tom Patrick se ve skutečnosti hodně zajímal o dění ve světě, i když nikdy příliš nepročítal noviny a veřejně, třeba v kavárnách či hospodách, se aktivně nezapojoval do debat ohledně celosvětového dění. Pouze pro sebe vyvozoval jisté závěry a ty pak pokoutně v ústraní zpracovával.

 

Rebeka Hodková se dále domnívá, že autorovi vadil pojem „dětinství“, což v počátcích jeho tvorby souviselo s tím, že si pro své příběhy vybíral náctileté hlavní a vedlejší hrdiny. Jak ale on sám tvrdil, rád jejich prostřednictvím především vzpomínal na svá studenská léta strávená na gymnáziu, odkud zřejmě čerpal i inspiraci pro své čtyři City Meanse.

 

Také bych rád poznamenal, že Tomovým poznávacím znamením se stala devítka. Stejným počtem písmen třeba ladí Alexandra, název City Means, dále pak Karmelitská 9 v Praze, kam dojížděl do chrámu s posvátným pražským Jezulátkem, či devátá komnata u druhého City Meansu s podtitulem město plné dialogů.

 

Anonymní dopisovatel

 

Pavel Kaplický dále našel autorovo vyjádření k zajímavé knížce, co svým obsahem již dříve výrazně ovlivnila svět. Onou osobností byl z autorovy strany míněn Raymond A. Moody, zabývající se studiem posmrtného života. Tom Patrick k této problematice uvedl následující: „Jeden můj kamarád něco takového házel na jednu hromádku s typem pořadu Volejte věštci. Já to tak rozhodně nevnímám a tudíž se domnívám, že totožnost jakožto výpověď lidí, byla pravdivá. Zejména ta bytost ze světla, co s dotyčným promlouvá a dává mu formou retrospektivy nahlédnout do minulosti, mě nesmírně zaujala. Takže pokud člověk už s takovou postavou rozmlouvá, třeba by nebylo i na škodu, kdyby se dotyčný přimluvil i za ty, co tuto možnost setkání mít nebudou, a třeba se pak v jejich životě něco nečekaně změní k lepšímu.

 

Typický Tom Patrick, snílek, vizionář, poměřovatel nemožného a také člověk, co vážně nemusí mít k osvícenému utopismu daleko.

 

Martina

 

Tohle zase tak být nemusí, protože ta kniha skutečně existuje a ve svém oboru se již stačila stát jistým druhem fenoménu. Jen ji otevřít a něco si z ní přečíst.

 

Panter

 

Já tu knihu rovněž četl, a pokud se v ní uvádí, že ona postava dokázala vyhovět přání povolaného jedince, je pak třeba skutečně i možné, že zásadním způsobem na jeho naléhání na dálku pomůže i někomu jinému. Proč ne? A jak víme z běžného života, zázraky se občas skutečně dějí. Když se ještě jednou vrátím k tomu tsunami v Japonsku, tak tam vlivem něho sice skonalo na tisíce lidí, ale taky se podařilo zázračně přežít novorozenci. A co když je právě toto dílkem nějaké vyšší moci, jež má zastoupení právě v té postavě ze světla? Třeba právě s ní si před svou smrtí povídal někdo, kdo s tím děckem byl v příbuzenském stavu, a tak se stal zázrak.

 

Anonymní dopisovatel

 

Život vyměněný na život, o tom už jsem slyšel nesčetněkrát, jenže to nebylo spojené s žádnou nadpozemskou bytostí, nýbrž to probíhalo na základě dohody, kdy se třeba muž coby hlava rodiny obětoval za vlastního syna. Nicméně Tomův ani názor kolegy jednoznačně nevyvracím, bohužel ale sám na něj nedokáži dát pravdivou odpověď.

 

Panter

 

Škoda že něco takového není automaticky možné, jedna věc by se tak najisto objasnila. A v takovýchto závažných případech by něco takového bez zbytečného hlasování mělo fungovat.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm, mělo, ještě takhle to vážně nefunguje.

 

Panter

 

Rebeka Hodková ta slova vesměs potvrzuje: „Nelze pochybovat o tom, že Tom Patrick se smrti jako takové velice obával, proto se lze domnívat, že smrt se v jeho dílech objevovala spíše nedobrovolně a mnohdy jako krajní řešení. Ze zápisků rozhodně nevyplývá, že by se v ní postavy nějak vyžívaly. A pokud už na téma smrt v autorově podání došlo, spíše se k ní vracel ve vzpomínkách, nebo měla význam ryze psychologický.

 

Díla Toma Patricka vlastně s klasickými žánry jako fantasy či sci-fi neměla příliš mnoho společného. Nadpřirozeno v nich bylo pouze jakýmsi doplňkem za účelem ozvláštnění atmosféry.

 

Kolektiv Rona

 

Tomova nevýhoda byla možná i v tom, že on byl pouze teoretikem, nikoliv praktikem, to znamená, že dokázal o Vantelbooklistu, Pěnkalinkách, Almanách a smyslných koupelích pouze psát, avšak v jeho silách už nebyl učiněn pokus své vize zrealizovat pro praktické použití v běžném životě.

 

Jana za Kolektiv Rona

 

A jak by to měl ten chudák asi sám všechno realizovat, ty bláhová? Ty sama jsi součástí nějakého kolektivu a já jen těžko předpokládám, že i kdyby vás tam bylo na sto tisíc, tak nad Almanama budete dumat ještě tak sto let po své zákonité smrti a kdo ví jak dlouho ještě po ní.

 

Panter

 

Prosím, nezlobte se, jen jsem tím za nás za všechny chtěla říct, jak převelice litujeme toho, že prozatím není v lidských silách všechny ty autorovy vize možné realizovat s přispěním dostupných současných vymožeností vědy.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Tom zkrátka naznačil cestu a s kritikou dozajista dopředu počítal. Jak kdysi on sám řekl: dokud to tady nebude a bude se o těch věcech jen polemizovat, stane se ten, kdo o nich bude hovořit, terčem kritiky a možná i posměchu. Ovšem až to tady vše bude volně k dostání, všichni po tom hned skočí a na někdejší kritiku se nebude brát zřetel.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když o tom tak ale dodatečně přemýšlím, tak s Vantelbooklisty nebude taková potíž, když základ tvoří šanony, jinak volně k dostání v papírnictví, a i ty Pěnkalinky by klidně šly vyrobit, když se jedná o obrazy a tam by možnost výměny plátna také byla. Jen zatím s těmi Almanamy je kříž.

 

David za Kolektiv Rona

 

Dobrá úvaha

 

Anonymní dopisovatel

 

Klub Rona konečně zvážil rozumný postup (neberte to prosím jako urážku, nýbrž jako poklonu).

 

Panter

 

Pochvala se přijímá

 

Všichni za Kolektiv Rona

 

A Martina už toho debatování má dost. Odchází a jde si dát čaj.

 

Martina

 

Tak ahoj

 

Anonymní dopisovatel

 

Měj se. Hele a když už jsi jdeš dát ten čaj, tak k tomu relaxu zkus i tu bublinkovou koupel, třeba se při ní uvolníš natolik, že to, na co právě budeš myslet, uvidíš naživo a to i s dotyky a hlasy.

 

Panter

 

—————-

 

Tom Patrick byl dosti tajemný člověk. Pokud bych si měla tipnout, který z jeho nápadů mu byl nejbližší, tak nejspíš asi ona Almana. Právě ta měla nečekané možnosti: uměla zhmotnit nejen postavy, ale i hudbu. Zcela komplexně a reálně. Prostřednictvím Alman tak člověk do sebe samotného měl možnost kompletně proniknout, odhalit své jemné ale i ty temné stránky.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Pro Toma Patricka, co se bezprostředního využití Alman týče, by měl největší význam asi opět onen jeho EC pop. Jen tak namátkou:

 

Nicky Klen (Tmavovláska s pomněnkovýma modrýma očima. Jejím poznávacím znamením se stalo šedé tričko. Autor jí mimo jiné přisoudil skladby Night Clock – Dream Version, Major And Minor, Malena)

 

Ona výše uvedená tady již byla zmíněna, níže uvedení interpreti prozatím nikoliv:

 

Vanda Elemant (Jedná se o tzv. EC popový klon, v každém hudebním období v rozmezí deseti let byla vybrána zpěvačka, která přijala daný dívčí pseudonym. Kontaktní skladba: Zero Mistakes)

Anton Jablonowski (Modrooký blonďák. Spolupracoval se skupinami Jenisej, kde byl kladen důraz na smyčcové kvarteto, a dále se skupinou Jablonowskij Chrebet, jíž kralovaly hoboj a fagot. Anton sám na sólové dráze proslul baladou Plaven Weiken).

Catharina (Modrooká brunetka. Zpěvačka a klavíristka. Její první skladbou byla EC popová záležitost Calmin a než zpívala sólově, spolupracovala hlasově na More Friendly. Na nekorunovaný post EC popové královny jí vynesl rémix od REM Nightswimming, pak následovaly velice oblíbené hudební momentky v podobě Promise či Rocken Boten Atem).

 

Zdroj: Lan Rabski (hlavní guru EC popu)

 

Zdá se vám to snad po prvním přečtení šílené? Když ale dodáme, že Anton může být ve skutečnosti Antonínem a příjmení je inspirováno Pobaltím, stejně jako ona Catharina klidně může být Kateřinou? Pak už je to mnohem jasnější, že? A ono Plaven Weiken? To je zřejmě autorovo snivé převedení v podobě českého významu formulace Uplynulý víkend. Schválně, zkuste nad tím ještě chviličku popřemýšleti a i to vám zajisté již bude do uší notovat. A stejně tak i onen název EC pop (čteme ísí pop). O čem že to je? No přece o propojení ladného tance, elektroniky a klasiky (tedy hudby vážné, případně oné lidové). Avšak pozor! Bavíme se tu výhradně o Evropě, takže žádné východní manýry a falzetová opojení!

 

Zdroj: Fanochek Jalna (čteme fanóšek, což by v češtině mohlo odpovídat slovu fanoušek)

 

Na co Tom Patrick možná ještě nepřišel? Možná na to, jak sestavit létající dům namísto klasických létajících letadel. Možná také proto, že ho problematika létajícího domu vůbec nezajímala, na rozdíl od tvůrců amerického animovaného hitu Vzhůru do oblak.

 

Zdroj: Americano Institut De Roma Copacabana

 

Že by na tyto stránky přeci jen pronikl jistý druh mafie?

 

Panter

 

Může být, pravdou ovšem zůstává, že pokud by se tak stalo, muselo by jít výhradně nikoliv o tu italskou, ale o tu americkou, protože je všeobecně známo, že autor neměl americký průmysl jako takový příliš v oblibě.

 

Anonymní dopisovatel

 

Zejména to platilo o katastrofických filmech, co Američané produkovali jeden za druhým a na všechny možné i nemožné způsoby. Zlatý Václav Vorlíček, dušoval se pak vždy autor.

 

Anna

 

A heleme se, kdo se tu nečekaně zastavil? Anna! Skutečně se jedná o tu Annu, co tu chatovala včera asi tak o půl páté?

 

Panter

 

Ano, to jsem já.

 

Anna

 

A já tu jsem přítomen taktéž.

 

Anonymní dopisovatel

 

Hmm, takže Tom je vlastně Venda, co na své jméno nebyl dostatečně hrdý a tak si zvolil pseudonym. Je to tak?

 

Panter

 

Tom Patrick, to bylo Vendovo takové alter ego. Mnohem hodnější alter ego!

 

Anna

 

Stejně jako Jakub Ontenel.

 

Anonymní dopisovatel

 

On vždy uváděl, aby se ohledně toho nedělala taková věda. Prostě jako hudebník byl Jakub Ontenel a jako „tvůrce a navrhovatel“ se pak stal Tomem Patrickem. Pokaždé si vybíral taková jména, která mu něčím byla sympatická.

 

Anna

 

—————-

 

Ach jo, a zase nám to spadlo. To pak má být nějaká debata. Nahoďte tu síť konečně někdo pořádně.

 

Anonymní dopisovatel

 

Jestli to náhodou nedělá ta Martina. Vzala si naše slova k srdci, vyplavila čaj i s vanou a to zřejmě bude tou příčinou.

 

Panter

 

Kdyby tě tak slyšela.

 

Anonymní dopisovatel

 

Martino, jsi tu? Hmm, asi ne, tak to nebyla ona, ale někdo jiný.

 

Panter

 

Tak pojďme spolu zase rychle debatovat, než se spojení přeruší.

 

Anonymní dopisovatel

 

Kolektiv Rona upozorňuje, že není členem žádné mafiánské sekty.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Mě by tedy zajímalo, co třeba vy jako kolektiv aktuálně řešíte za problémy? Pokud to ovšem není tajné?

 

Anonymní dopisovatel

 

Třeba momentálně debatujeme o tom, co je pravdy na tom, že třeba může existovat ona uzavřená místnost, kde funguje jistá skupinka, a kde vše na první pohled připomíná onu uzavřenou spiritistickou společnost.

 

Jana za kolektiv Rona

 

To zní věru zajímavě, na druhou stranu ale nevím, co tím sledujete.

 

Panter

 

Zde vycházíme přímo z vize Toma Patricka, který kdysi hovořil o dívce, co si přála stát gymnastkou, a když se jí sen splnil, tak v ten moment udeřila jedna vážná nemoc (víte asi jakou mám na mysli) a ta dívka s tím musela nadobro přestat. Z toho „ráčka“ se nakonec dostala, ale ke sportu má již doživotní zákaz.

A naproti tomu kdesi v Americe zase dle autora žije člověk, který se toužil stát muzikálovou hvězdou a přání se mu splnilo. Stal se slavným, bohatým a o pozornost žen neměl nouzi.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Aha, tak jestli tomu teď dobře rozumím, tak právě ona uzavřená skupinka spiritistů rozhodla o osudu obou dvou jmenovaných.

 

Anonymní dopisovatel

 

Ale proč by o tom měla výhradní právo rozhodovat ona vámi jmenovaná skupinka?

 

Panter

 

Autor kdysi vyřkl takovou domněnku, že se mu takováto vize ukázala nesmírně živou, poté co prolistovat knihu pojednávající o tajemnu okolo nás. A možná že na to měl vliv i fakt, že spiritisté jisté nadpřirozené schopnosti ovládat mohou, stejně jako že na to má vliv fakt, že takový černobílý obrázek působí dosti hrůzostrašně, když na něm třeba létá židle či se na hlavně spiritisty náhle počne skvět hlava zesnulého.

 

Jana za kolektiv Rona

 

O tom jsem také něco zaslechla. Tom se pozastavoval nad myšlenkou, že když takovýto lidé na ryze našem pozemském světě umějí pracovat s tajemnem ze záhrobí, jestli by to třeba nebylo možné i opačně, tedy že kdesi naopak v záhrobí existuje ta samá skupinka lidí, co v některých případech automaticky zareaguje na vyřčená přání smrtelníků na Zemi.

 

Anna

 

No pravdou zůstává, alespoň tedy v mém případě, že když si jdu například vsadit sportku a myslím na to, jak bych udal nejvyšší možnou výhru, to znamená že bych trefil všechny čísla správně, tak v té chvíli mám pocit naprosté prázdnoty, zkrátka jako by se mi úplně zatemnilo před očima, prostě měl okno, no a to pak vede k tomu, že pak nanejvýš udám jen tu poslední možnou výhru. A to ještě málo kdy! Že by to bylo dílem oněch spiritistů?

 

Anonymní dopisovatel

 

No vidíš, a stejně tak se někomu občas podaří udat to, o co ty se marně snažíš. Jenže teď zřejmě takoví jedinci budou mít beztak útrum, neboť Sazku kdosi vytuneloval a nejsou na výhry prostě peníze.

 

Panter

 

To já jsem ohledně této problematiky zaslechla, že kdosi v Americe skutečně vyhrál nejvyšší možnou výhru, a když se odhalila jeho totožnost, tak na to prý doplatila rodina výherce, neboť někoho z ní unesli a jako protislužbu požadovali právě tu pohádkovou výhru.

 

Anna

 

Co k tomu říci: snad jen, že zázraky se někdy dějí, ale vždy tak trochu jinak, než jak je člověk očekává.

 

Anonymní dopisovatel

 

Když už se tu bavíme o sázení, tak prý existují jisté skupiny lidí, které vznikají výhradně za účelem překotného sázení, a pokud z nich někdo náhodou vyhraje jednu z možných vysokých výher, tak si ji pak mezi sebe spravedlivě musí rozdělit.

 

Jana za kolektiv Rona

 

Money Money Money, ty jsou funny, někde ve Švédsku.

 

Zažertoval si kdysi v minulosti jen tak autor (aneb jakási obměna refrénu Money Money Money od skupiny Abba)

Otevírám dveře a vcházím do světa plného iluzí, sebeklamů, avšak i do světa, v němž bych jednou třeba i rád žil…

 

Tom Patrick (obměněná dokumentární replika)

 

Kritika se pro mne stávala opravdovou noční můrou, přisuzoval jsem jí až přílišnou váhu a za každým slovem, čárkou či uvozovkami jsem spatřoval vždy jednoho z těch dvanácti rozhněvaných mužů, v mém případě tedy kritiků. Jako by v mém případě všechno bylo špatně pochopeno.

 

Řekl kdysi autor

 

R: Typický Tom Patrick, řekne si asi každý, kdo ho osobně měl čest poznat, ale zastávám názor, že to nebyl zlý člověk, jak si on sám o sobě myslel, jen holt při psaní v sobě nenašel tu pravou podporu. Pokud byste však měli k dispozici nějaké to lesní prostranství, kouzelníka, co si při vystupování nelibuje ve speciálních efektech a k tomu minimálně jednu pohlednou modrookou brunetku, určitě by vaším servisem nepohrdal. Ovšem vše by muselo býti zaštítěno živým dostupným materiálem. A onen věčně přemílaný existencionalismus? Možná že to vše nějak souvisí s povinnou četbou, co Tom, coby student gymnázia, musel chtě nechtě přečíst.

P: A o kterou konkrétní četbu myslíte že se jednalo, Rebeko?

R: Tuším že Tom zmiňoval Gogola a jeho Mrtvé duše, respektive využití toho nápadu prodeje mrtvých duší coby něčeho originálního.

P: Tak přece jen to byl vášnivý čtenář.

R: Nikoliv, prostě Tom přečetl, co mu bylo zadáno a některé motivy z knih mu zůstaly v paměti.

P: A ten Malý princ, jak to bylo s ním?

R: Toho Tom údajně přečetl třikrát po sobě, neboť nebyl tak dlouhý a byl navíc doplněn o obrázky. Tom ostatně vyhledával kratší textové statě pokud možno právě s obrázky. Na knihy jako takové ale dle svých slov neměl výdrž. Četba ho vyčerpávala.

P: Ale přesto psal.

R: Ale spíš proto, aby osvobodil náměty ze své hlavy, jak to ostatně i stálo na přebalu prvního oficiálního vydání prvotního City Meansu.

 

Proč se stal pro autora, tedy Toma Patricka, tak důležitý právě existencionalismus? Možná proto, že se jeho prostřednictvím snažil zalátat, co ho tížilo ve skutečné realitě, ať už to byly každodenní neutěšitelné zprávy z celého světa či nemožnost ho na vlastní pěst celý křížem krážem procestovat, a tak si za to hledal náhradu psaním vlastních příběhů. A kam že to pak povětšinou směřovaly kroky poděbradského tvůrce a navrhovatele? Na sever do Dánska a odtud pak na východ do Ruska. Bylo to ale úplně jiné cestování než to, na jaké jsou cestovatelé po televizních obrazovkách či plátnech kin zvyklí. Tom Patrick se dle svých slov snažil být zkrátka jiný.

 

Ten (výňatek z Toma)

 

Odmítám se smířit s pouhým tvrzením, že prostě existuje něco jako planeta Země, kde mi všichni jsme na ní přítomni, a kolem že se rozprostírá vesmír se všemi těmi ostatními planetami a planetkami. Nazval bych to všechno spíše absurdností. Je rovněž zábavné pozorovat, jak se všichni snaží dobrat pravé podstaty mé osobnosti.

Ano, modrooké brunetky mě vždy fascinovaly, stejně jako předtím tento post náležel modrookým blondýnkám. A také EC pop (čteme ísí pop) se stal mou srdeční záležitostí, neboť se uvnitř mě jednoho dne usadil a již mne odmítal opustit: měl jsem rád ten kontrast smyčců, klavírů, violoncell, hobojů a fagotů propojených s jemně taneční elektronikou hudbou a tématickými popěvky.

A také je pravda, že mě na cestě hodně provázeli Vladimír, Alexandra Janová, Ema Chardová, Tom Wong či Petra Lavordová, avšak nejvíce času jsem přeci jen strávil se dvěma tu prvně jmenovanými, tedy s Vladimírem a Alexandrou. Avšak neptejte se mne, proč to byly právě tyto osoby a proč se tak jmenují. Já sám na to neznám odpověď, asi je to tak nastaveno a mělo tomu tak býti.

 

Řekl by autor

 

To ale nedává jednoznačnou odpověď na to, proč pro autora bylo zatěžko najít tyto dvě jím jmenované osoby i v reálném životě, vždyť takových Vladimírů a Alexander po světě běhá na tisíce a někteří z nich zajisté i přesně odpovídají povaze a vzhledu tvůrčích múz. Avšak někteří lidé si za svými sny bojí jít, to je ta potíž.

 

Martina

 

Už prosím na toto více nenarážejte, slečno. Každý z lidí je prostě nějaký. Mohl bych zde nastínit, jak Alexandra jednoho deštivého dne cestovala vlakem s Jeremiášem a na vedlejší sedačce se jí vyjímaly růže. A ten muž, co seděl naproti ní, klidně mohl být oním Vladimírem. Za konečnou zastávkou si pak určíme stanici Touha, kde se nám dostane, oč sami po výstupu z vlaku požádáme. Leč, obávám se, aby jste mě, slečno, neobvinila se záměrného fantazírovaní.

 

Reagoval by zajisté autor

 

V jedné z knih Toma Patricka stálo: to ho navedl Lekener. Takže teď bych na Tomovu adresu uvedla: to ho navedl Vladimír.

 

Martina

 

Ono si je důležité položit i otázku, o čem taky má člověk psát a člověk je strašně vybíravý tvor. A tak proč nezavítat do neznámého města a nepokusit se za pomocí průvodce podívat na zdejší kulturu?

 

Dodal by zajisté autor

 

Nechci, aby z mých sebraných statí vyplynulo, že jsem nebo se považuji na největšího myslitele na světě. Tím opravdu nejsem. Pravda, oním pedantem zůstávám, to nepopírám. Jenže kdo jím v oblasti literatury není a nebyl? U mě spíš při psaní jde o jednu podstatnou věc, tedy o projev jisté benevolence vůči jednotlivým postavám. Prostě s nimi nedokáži zacházet jako s kusem masa, jestli mi rozumíte. Pokaždé když jsem v nepohodě, se mi to negativní zacházení vrátí jako odhozený bumerang. A když už nad jednotlivými postavami nemá člověk kontrolu, je alespoň rád, že jim nakonec přiřkl mnohem příznivější osud. A pak tedy ona Adriana z prvotního City Meansu i napodruhé překonala zápolení s nechozením a invalidním vozíkem – sice za pomoci jakýchsi lémanských růží, ale nestalo se to ze dne na den, v čemž spatřuji jistou srozumitelnost v rámci svého myšleného fantastična.

 

Řekl kdysi autor

 

Tom Patrick teď částečně lže a nemusí při tom ani nic tisknout. A co Tygr, ten hned zkraje měl k poetice hodně daleko. Kulky tam létaly vzduchem a ne že ne. A byla tam i válka, dokonce to mělo přímo co dělat s třetí světovou jadernou. A že se tam neumíralo? ALE ANO, UMÍRALO.

 

Panter

 

I tak ale Tom Patrick směřoval více do hloubky, neboť se nespokojil pouze s domnělým předáváním mouder, ale pokusil se i nabídnout jistou alternativní cestu pro jejich praktické využití, což představovaly právě Alexandřiny Vantelbooklisty, Eminy Pěnkalinky či Wongovy Almany. A dlužno na obranu autora podotknout, že zejména ta první záležitost se fakt dala v reálu odzkoušet, jen k tomu mít chuť a dobrou psychiku. Ale jak pak přišly z autorovy strany v Tygrovy ty války s příchutí utrpení, to těžko říct, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Jak to pak uváděl jeho slovy sám ten průvodce Vladimír: nejspíše se tak jednalo na nátlak jiných.

 

Anonymní dopisovatel

 

Okolnosti vás nakonec přinutí k různým krkolomnostem. A lidé jako by války, spory, prostě konflikty všeho druhu a životní dramata nakonec rádi byli nuceni vyhledávat, zatímco ve svém vlastním životě by se tomuto všemu mnou jmenovanému nejraději vyhnuli. Nepokoušel jsem se o nějaká velká dramata, spíše tu byl z mé strany učiněn objev ztraceného literárního projevu v podobě povídek, jimiž by člověk, co se rozhodne po hlavě skočit do víru psaní, měl pokaždé začít. Leč já jimi nezačal, neboť šotek v mé hlavě si se mnou již od útlého mládí netečně pohrával. Vlastně, když se na to s odstupem času dívám v retrospektivě, tak ve mne onen nesmlouvavý Diktátor musel trčet odjakživa.

Ty soubory povídek objevující se v Tygrovi jsou svým způsobem poplatné jiným a zároveň nejsou. Poplatné jiným se stávají tím, že se v nich odehrávají živější dramata nastíněná v kostce. Vlastně je to jen jakýsi pokus o ně, spíše ve smyslu nastíněného námětu, jenž by druhým vyzněl asi tak, že by potřeboval rozvést a třeba se i proměnit v jeden klasický dramatický román. Něco takového je pro mne prozatím nad tvůrčí síly, a možná dobře, že to tak nakonec je, i když Honza Šípek neboli Klokánek by možná soudil něco trochu jiného, tedy že se zase ve svém snažení podceňuji a že bych něčeho takového schopen býti mohl.

Co v Tygrovi zbylo přímo ze mě, byla skutečnost, že jsem se opět shledal s Vladimírem coby průvodcem. A on byl vůči mně opět velice otevřený a já se tak nečekaně dozvěděl nejen o tom, na čem právě z hlediska literatury pracuje, ale byla mi představena i jeho manželka Pavlína. Jak zvláštní to onehdy bylo shledání, představoval jsem si ji jako Naďu, ale ta postava si své původní jméno nehodlala měnit.

 

Ten: citace z Patricka

 

Rebeka Hodková (R), redaktorka jednoho nejmenovaného literárního časopisu polemizuje: „Je nezpochybnitelné, že autorovi nejvíce imponoval typ severských dívek a u mužské populace sehrávala prim africká či asijská populace. To tedy platilo u autorova vlastního žánru THINKFAN COMREAL.

A co uznával v rámci následného existencionalismu? Zdárným příkladem je kapitola z třetího City Meansu nesoucí název O smrti a neumírání, kde Petra Lavordová líčí usmíření lidí, zvířat a později i světa jako takového. Hlavním hrdinou se tu stává chlapec se schopnostmi předvídání Vít, který dokáže pokaždé oklamat Osud, a tak jeho zásluhou svět navěky spěje do stavu Nirvány. Není na škodu ještě od věci dodat, že onen Vít je odvozeninou od latinského Vitae, což znamená Život, a že Osud se v Petřině podání prezentuje jako cosi neviditelného.

Pokud bychom dodatečně ještě zabrousili do řad tompatrickovských krátkých povídek, jejichž průvodcem se stal onen tajemný Vladimír, za zmínku stojí především nečekané shledání muže a lva v poušti, kde oba, místo bojů o přežití, spolu debatují o významu života.“

 

Pavel Kaplický (P), který již dříve s Rebekou Hodkovou (R) vedl na téma Tom Patrick (někdy psáno pouze jako autor) rozhovor, se nenechává zahanbovat a rovněž přichází do vínku s několika informacemi: „Existují však i jistá svědectví o tom, že autor měl ke svým dívčím postavám i jiný vztah a to sexuální. Údajně si je představoval ve vyzývavých erotických pózách. A pokud se ještě vrátím k připomínce ohledně propojitelnosti lidské a zvířecí říše, není mi známo, že by Tom Patrick ve svém reálném životě nějak výrazně podporoval charitu či útulky. Jen občas prý poslal dárcovskou sms. Zato poměrně často navštěvoval kostel s posvátným pražským Jezulátkem v Karmelitánské ulici, jak o tom koneckonců podával svědectví dokument přiložený k prvnímu vydání knihy City Means.“

 

Kdyby se do rukou autorovi, tedy Tomu Patrickovi, dostaly výše uvedené statě o „sexuálních vztazích“, pravděpodobně by na ně odpovídal asi takto: „Ono je něco jiného vnímat postavy uvnitř své mysli a pak ty samé skutečné navenek. Uvnitř vlastní mysli má člověk tendenci vše zjednodušovat a vše si v ní vybavuje tak, jak by se ve skutečnosti neodvážil. Avšak nejedná se o žádný přestupek: ostatně sexuologové na to podávají jednoznačnou odpověď, tedy že pokud člověk o někom smýšlí jako o sexuálním symbolu, nejedná se o trestný čin. Navíc, člověk jako takový je v tom všem úplně nevinně, neboť období puberty s ním dělá hotové divy.“

 

A to nebylo vše. Jak autor slovy svých průvodců mimo jiné pokaždé čtenáři sděloval: „Když text tu možnost má, proč toho tedy nevyužít.“ Čímž samozřejmě bylo míněno, že pokud nějaká z postav trpěla nějakou smrtelnou nemocí a jaksi sama od sebe požádala o milost, mohlo jí být ze strany autora vyhověno (autor jakoby sám pak vykonal dobrý skutek, kterého nebyl schopen navenek v přítomnosti skutečné osoby).

 

Co se ale týče fantazie jako takové, autor nikdy vrchovatě nevyužil její nekonečné možnosti a v rámci žánru fantasy nebo sci-fi, s nimiž ve svých počinech koketoval, se držel dosti při zemi. Ale pokud už přišlo i na tyto témata, hodně do popředí prosazoval zejména holografy. Právě v nich spatřoval jistou naději coby prvku možného k využití v ryze reálném světě, tedy v tom našem – ať už jako zajímavý bonmot v podobě hračky či přímo postavy jako takové – namísto nesmyslných létajících aut a robotů kyborgů, jejichž hlavním úkolem je nás lidi sprovodit ze světa, což měla být zřejmě narážka na filmy typu Terminátor, Likvidátor a jim podobné.

 

Rebeka Hodková – Duše poděbradského tvůrce a navrhovatele

 

Na základě studie Rebeky Hodkové Ten zpracoval a doplnil následující: „Co však by vedle sličných průvodkyň mělo být druhou hlavní devízou autorova snažení, jsou právě jeho použité pojmy typu Vantelbooklist, Pěnkalinka a Almana. V knihách jim totiž autor věnuje dostatečnou pozornost a dokonce v nich i přiživuje jejich nevyvratitelný význam. A jak už to tak bývá, autor neváhá o jejich významu polemizovat ve smyslu překročení ze stran knih na plátna našeho každodenního života.

 

Zde níže je jejich mnohem konkrétnější popisek:

 

VANTELBOOKLIST: Dle autora s tím přišla Alexandra Janová a jedná se o klasicky zakoupené šanony, do jejichž fólií se namísto administrativních předtištěných předpisů vkládají předem připravené hovory, které by žadatel rád vedl ze svou vybranou postavou. Ta může být úplně smyšlená, nebo se může jednat o někoho, kdo vám byl v životě nejbližší, avšak již nežije, a psaná forma je tak jedinou možností, jak si s oním zesnulým popovídat. K tomu ovšem potřebujete mít i odolnou psychiku, a pokud si s ní nevystačíte, je dobré mít po ruce i přidruženou atmosféru v podobě věcí, které vás s danou postavou pojily. A pokud ani to nezabere, pak je dobré mít po ruce nějaké uvolňující prostředky jako jsou parfémy či jiné omamné látky. Lze i využít sprchové koupele, do nich se ponořit a pak už si jen nerušeně číst v oněch obsáhlých šanonech.

 

PĚNKALINKA: S ní je to o něco složitější. Přišla s ní Ema Chardová a na první pohled se jedná o obyčejné obrazy, co se visí na zeď. Ovšem výplně pěnkalinkových obrazů je možné měnit dle přání zákazníků a navíc i dané obrazy mají tu chytrou vymoženost, že jejich rámy umožňují atmosféru navodit pomocí hudby či parfémů.

 

ALMANA: Tak ta je prozatím ze všech zde uváděných nabídek zcela nedostupná a zahrnuje celkem dva prototypy. Tím prvním je speciální walkman, který umí do reálu pomocí speciálních sluchátek přenášet vaše právě myšlené smyslové vjemy. Do počtu tu jsou pak speciální brýle, které když si zájemce nasadí, umožňují „živě“ snímat, na co právě myslíte. A málem bychom opominuly uvést, že toto dle autorových slov vymysleli Tom a Udo Wongovi, kteří do Katalné Mochny přišli ze vzdáleného japonského Kjóta.

 

Na první pohled se tyto tři teorie budoucnosti mohou jevit jako šílené, na druhý či třetí pohled v nich však dle autora můžeme spatřit velký přísun lidstvu, zejména tedy té části, co strádá. A možná právě zde je položen i základ autorově formulaci tvůrce a navrhovatel namísto spisovatel.“

 

Ten

 

Rebeka Hodková to potvrzuje v následném autorově legendárním příspěvku: „Nepovažuji se za spisovatele, toto označení se mi v mém osobním případě jeví jako přeceňované, až mi vlastně vyznívá dosti namyšleně. Přenechávám ho jiným. Pojmy tvůrce a navrhovatel jsou mi mnohem bližší, neboť co jiného k Vantelbooklistům, Pěnkalinkám či Almanám dodat než to, že to jsou záležitosti, co vyžadují právě tvůrčí a navrhovatelský um.“

 

Na popud Rebeky Hodkové Ten vypracoval studii věnovanou pomyslným stvořitelům zmiňovaných tří prototypů:

 

ALEXANDRA: Já bych z toho nějakou přehnanou vědu nedělala. Prostě jednoho dne ten nápad se šanony přišel a já se mu nedokázala ubránit. Musela jsem ho přijmout za něco, co již navždy ozvláštní můj příští život. Avšak aby to přeci jen z mých úst někomu nevyznělo nahodile, tak se zde sluší uvést, že ten nápad byl následně spjat s mým studiem psychologie, a rovněž jsem pak na téma Vantelbooklist na popud jiných vypracovala seminární práci. Stačí vám to takto v kostce? Pokud byste z Toma mámili konkrétní jméno, určitě zmíní Helmuta Florenta, neboť v té době jsme spolu byli v kontaktu.

 

EMA: Nemá cenu polemizovat o tom, proč mohou být obrazové výplně pohyblivé, nebo proč je možné náměty na nich donekonečna obměňovat za jiné. Tohle všechno je prostě zásluha fenoménu, který se u nás v Katalné Mochně zrodil již kdysi dávno, kdy já nebyla na světě. Mé rodné město se vždy orientovalo jinam než okolní svět. Tam byla v kurzu průmyslová revoluce a krátce nato počítačový bum, kdežto u nás se výhradně polemizovalo o tom, jak zdokonalit na první pohled zanedbatelné věci, co si výhradně dávaly za úkol člověku dát či alespoň nějakým šetrným způsobem věnovat něco, co mu v životě schází, tedy něco niterního. A tímhle směrem se ubíraly i ty mé Pěnkalinky. A pokud na to někdo nehodlá přistoupit jen proto, že neví, co si pod tím má myslet, nebo ho to prostě jen nezajímá, tak to už je jen jeho problém. A to je vše, co vám k tomu řeknu.

 

WONG: Tak tohoto pána se už bohužel napodruhé nepodařilo zastihnout, avšak je jisté, že by o Almanách podal výpověď, která by byla vyváženým mixem těch dvou předchozích.

 

Typický Tom Patrick, zase se vyhýbá konkrétní odpovědi.

 

Martina

 

Ono v tomhle případě spíš jde o to, že o těch Wongových Almanách není radno jen tak s někým hovořit. Na jednu stranu autora chápu. Protože co v dnešní době lidem můžeš o nich říkat než že to je otázka dlouhodobého vývoje? A tak o tom prostě musíš zatím jen básnit na kousku papíru. A teď k tomu druhému, za co autora pro změnu kritizuji. Zaráží mě jeho tvrzení, že Almany dokáží vyrobit pouze dva lidé a nepotřebují k tomu žádný tým dalších nadšených zkušených japonských inženýrů. A když ještě vezmeme v potaz, že ten Udo v poměrně krátkém věku zemřel a jeho bratr Tom na výrobu zůstal dočista sám? Prostě tým japonských expertů mi v kontextu věci vyzní mnohem logičtěji.

 

Panter

 

No vida, na tohle jsem nepomyslel.

 

Řekl by možná nyní autor

 

Otázkou rovněž zůstává, co s autorovým dalším nápadem, tedy EC popem (ísí popem). Ten na rozdíl od Alman odzkoušet lze. Navíc propojení kláves, syntezátorů a nástrojů z oblasti vážné a lidové hudby může navenek vyznít docela zajímavě, a když ještě vezmeme v potaz autorův důležitý dovětek, že nezbytnou součástí tohoto nového hudebního stylu je zpěvný hlas, nezbývá pak než se už těšit na umělce ba či přímo skupiny, co EC popu propadnou a třeba se tak pro ně stane i životní filozofií, neboť důležitý prim u tohoto hudebního stylu sehrávají texty tématické, nikoliv ony prostoduché romantické popěvky, jež se dennodenně linou z rádií.

 

Ten

 

A Rebeka Hodková následně předkládá i jeden z potenciálních fiktivních playlistů, jenž autor za svého života ustanovil a který obsahuje i potenciální jména zpěváků a také návod, jak si ze svého vlastního jména vytvořit to své zákonité EC popové originální hudební logo:

 

Veronika Klenotová = Nicky Klen

Tereza Korousová = Terry Kor

Lenka Suchomilová = Lenny C Mill

Viktor Pavel = Vick Pav nebo Paul Vick

Petr Slováček = Peter Slow

 

A Pavel Slavomír z Ten k tomu připojuje: „A rovněž nezapomeňte lidé z konzervatoří, že právě vy jste tu hojně vítáni. Pokud tedy ovládáte hru na klavír, hoboj, fagot, violu, violoncello, vyžíváte se ve smyčcovém kvartetu a tak nějak podobně, prahneme přímo po vás.

A rovněž nás nezapomeňte navštívit i vy, zpěváci se sametovým hlasem a klidně může mít i příchuť dětské nevinnosti, to rozhodně nevadí. A vy, klávesoví či syntezátoroví mistři, ty všechny výše zmíněné v poklidu následujte, neboť bez vašeho přispění by EC pop nebyl kompletní. A textaři, haló, ano vy, textaři tématických textů, prosím neváhejte a přihlaste se o slovo, neboť bez vás by nebylo o čem pět.“

 

Tak tyto body bych zajisté opominouti již neopominul.

 

Řekl by najisto autor