Tom Patrick

Onen Kristiánův moment se však začal značně protahovat, a když hovor s neznámým chlapcem přece jen nakonec po dobré čtvrthodině skončil, dal Kristián Martinovi jen jakési znamení, že teď nemá čas. Martin tak mohl jen zkroušeně pozorovat, jak jeho kamarád míří
k jedné z chatek ke svému kolu pro ruksak, cosi si z něj vyndává a vydává se ke stanu. Martin najednou nevěděl, co si počít. Nola s Verou se vytratily neznámo kam už dávno předtím, Kristián ze stanu stále nevycházel a podle Martinovy úvahy se v něm zase s někým zapovídal, takže bylo zbytečné se po něm shánět a nakukovat do stanů či chatek.

Martin si najednou připadal strašně opuštěně.

Nakonec se vzchopil. Okolo jsou přece další lidé, kteří tu všude kolem hrají různé hry! Pro začátek se tedy přidal k hráčům pétanque. Hráli ho v podstatě lidé v jeho věku, až na dva zhruba třicetileté rodiče se sedmiletým dítětem. Byli rozděleni do dvou družstev. Ti všichni mezi sebe Martina rádi přijali jako čerstvou posilu.

Začalo se hrát. Martin dvěma prvními úspěšnými zásahy svému týmu výrazně dopomohl k cenným bodům, záhy na to ale nervózně pokazil každý z následujících hodů. Jeho družstvo se tak především jeho vinou pozvolna dostávalo zase do minusu. Zajímavé bylo, že druhé mužstvo k vítězství výhradně táhlo ono sedmileté děvče, jež zpočátku vlastně ani nechtělo hrát, rodiče ho k tomu ale nakonec přemluvili. To, co se po jeho vstupu do hry začalo dít, všechny kolem fascinovalo. Děvče se na radu rodičů vždy pořádně rozmáchlo a do hodu dalo veškerou možnou sílu. To způsobilo, že vyhozená koule pokaždé dosáhla nejslibnějšího výsledku. Martin to tajemství odhalil až po třetím hodu.: vše měla na svědomí ta malá ručka, v níž vlivem dětského věku chyběla pověstná přehnaná dospělácká síla, avšak když se do ní dívčina pořádně opřela – což také vždy názorným máchnutím okázale předvedla – bylo to tak akorát na správný zásah. Martin se záhy o něco podobného pokusil také, ale aby se přiblížil výkonu dívčiny, musel značně povolit tlak v zápěstí. Moc si tím však nepomohl, jím odpálená koule zapadla pouhých pár centimetrů před něj. Martin tedy nakonec poděkoval lidem z družstva za to, že mu nabídli, aby si s nimi zahrál, a vydal se za dalšími sportovními aktivitami.

Po delším zvažování se zapojil mezi skupinku, která házela barevné kruhy na příslušný kůl. I její osazenstvo mezi sebe Martina rádo přibralo, jenže se opakoval stejný scénář. Martinovi se na začátku zase jako prvnímu podařilo kroužkem líznout kůl zaražený v zemi, pak ale opět začal neskutečně chybovat a ani jeden z následujících hodů mu už nevyšel. Navíc ho v jednom kuse zrazoval vítr, a tak nejeden jeho vyhozený kroužek otestoval větve nedalekého stromu. Největší překvapení ho však čekalo v samotném závěru, kdy se dobrovolně rozhodl odejít. Dozvěděl se, že všech pět členů družstva v tomto „sportu” kdysi neskutečně vynikalo závodně a tady na Mochnickém katalovění si jen patřičně „vylepšovalo svůj um”.

Martin tedy přesídlil k šipkám. Tady byl jeho začátek ještě smolnější. Jeho první šipka totálně minula terč a zapíchla se do dřevěné chatky, na níž byl zavěšen. Až asi na čtvrtý pokus Martin nečekaně zasáhl nejnižší terčovou hodnotu, za což si od ostatních hráčů vysloužil potlesk. To ho samozřejmě povzbudilo a v toužebném rozmachu se pokusil o ještě lepší hod, ovšem vlivem nečekané euforie to značně přepískl a jeho další šipka málem skončila v zadnici habána stojícího o kus dál. Ten to naštěstí přijal s nadhledem, prohlásil, že se nic nestalo, a zakončil to úsměvem a ledabylým mávnutím ruky.

A tak se to s Martinem vlastně táhlo dál, až se nakonec rozhodl se sportovními aktivitami definitivně skoncovat, a zamířil k místu, kde jakási dívka zájemcům předváděla, jak se z hlíny dají vyrábět působivé výtvory všemožného druhu; zrovna nyní dokončovala vyvedenou kočičku a hned nato ostatní přihlížející nabádala, aby si zkusili vytvořit něco vlastního. „Proč ne?“ namluvil sám sobě Martin a chopil se vlastní inspirace, která vyvstala z Noliny povídačky o krokodýlech. Želvě, kterou ve vlastním zápalu a nadšení vymodeloval, však záhy upadla noha, a i když ji všichni přihlížející ocenili vesměs kladně, s dodatkem, že to na začátečníka není vůbec špatné, Martin okamžitě zčervenal hanbou a raději se i se svým výtvorem koukal někam rychle ztratit.

Zase nevěděl, co si počít, zda se zajít podívat do jednoho ze stanů, nebo radši nasednout na kolo, nadobro opustit Nolu s Kristiánem – kteří se dle jeho úvah zajisté již stačili náležitě zabavit, zatímco on tu jen bezcílně bloumá s třínohou želvou kymácející se mu na podnose, s vážným nebezpečím úrazu v podobě rozpadu, neboť nebyla vypálená – a uhánět domů.

A pak jeden nečekaný pohled rozhodl o tom, že tu Martin přeci jen snad nakonec zůstane, to když jeho oči náhle zamířily k čajovému stánku. Spatřil tam velice pohlednou dlouhovlasou brunetku s modrýma očima, jak sedí na zemi v kolektivu semknuté pětičlenné skupinky,
o něčem se baví a při tom poklidně popíjí ze šálku. Martin náhle ožil. Pohlcovaly jej rozvášněné emoce. Představoval si, jak s onou dívkou rozmlouvá, drží ji za ruku a předává svoji želvu.

Po pár vteřinách však ale usoudil, že takové snění nemá cenu, protože živá Realita na něj stejně neslyší a vlastně že je to právě ona spanilá krása dívky, co jemu, Martinovi, brání zajít do čajového stánku – třeba se jen tak naoko podívat, dát si tam něco k pití, koupit nějaký ten suvenýr – a tak vlastně vůbec ani nepřicházelo v úvahu, aby se s dívkou dal do řeči a nabídl jí ten svůj výtvor. Obával se i toho, že by při případném kontaktu zase začal nezvladatelně pomrkávat a nepřiměřeně koktat, což by tu dívku zajisté přivedlo do značných nesnází. Něco takového rozhodně nechtěl. Navíc, když se Martin již poněkolikáté na svou třínohou želvu pozorně zadíval, usoudil, že by jako případný dárek zapůsobila spíš hloupě, v lepším případě komicky.

Netrvalo dlouho a Martin byl nucen čelit novým nástrahám. Počasí se nakonec přeci jen rozhodlo dál provokovat. Nejdříve poprchávalo, pak se spustil pravý slejvák a v minutě tomu bylo zase přesně opačně. To Martina v jednom kuse nutilo přemísťovat kolo – tu pod stříšku, pak zase k chatce… Želva mu v tom zápalu z podnosu nejednou málem vypadla, a aby toho nebylo málo, tak až teď zjistil, že si doma zapomněl zámek na kolo. Posedl ho strach, aby mu ho někdo neukradl, i když to hned vyloučil tím, že ti, co tu kolem jsou, nejsou přece žádní podlí zlejškové – už jen kvůli poslání této sešlosti. I tak se s kolem poměrně dost naběhal, než dospěl k definitivnímu závěru, že bude asi nejlepší ho nechat tam, kde stálo původně, tedy pod střechou dřevěné chatky, kde se ostatně nacházel tucet těch dalších.

„Co to tady provádíš, to už se chystáš pryč? Nebyla by to přece jen škoda? Je tady přece tolik zajímavých lidiček, s nimiž by sis mohl povídat.”

Martin se otočil a spatřil Kristiána, ovšem v úplně jiné podobě. Tričko a černé kalhoty kamsi odložil a namísto nich měl na sobě červené kimono a na hlavě se mu skvěl podivně výstřední slamák.

„To už vážně chceš jet? Zrovna jsem tě chtěl pozvat do toho stanu nalevo, kde se všichni zrovna vášnivě věnujeme mandale.”

„Ne, to jsem v plánu neměl,” zalhal tak trochu Martin. „Jen jsem chtěl přemístit své kolo na vhodnější místo, protože to počasí si dělá, co chce.”

„Jo, to jo,” utrousil podezřívavě Kristián. „To kolo nech klidně tady, neboj, nikdo ti ho nevezme.”

„Jo, asi to tak bude nejlepší… co je to vlastně ta mandala?”

„Nech se překvapit.”

Martin se už na nic dalšího tedy neptal, nechal kolo na původním místě a společně s Kristiánem zamířili k nedalekému stanu. Po cestě si však ale ještě jednou neodpustil pohlédnout směrem k čajovně, kde ona sympatická brunetka nadále rozmlouvala s ostatními na rozloženém koberci a podle rostoucího počtu lidí v jejím kruhu usoudil, že si získává stále větší množství příznivců.

Nebo se snad jednalo o pouhou rodinnou sešlost? O tom se zatím dalo jen spekulovat. Martin tyto starosti z hlavy vypustil až v okamžiku, kdy Kristián rozhrnul plentu stanu. Nechal ho projít dovnitř jako prvního. Uvnitř nebylo pomalu k hnutí. Vyskytovalo se tu poměrně dost lidí. Všichni se skláněli nad velkými papíry, na nichž pracně obtahovali rozmanité znaky, umístěné v jednom obrovitém kruhu. Tenkými štětečky opatrně nanášeli barvy na předem předkreslené obrazce. V levém zadním koutě stanu se pak u jednoho takového papíru skláněly i Nola s Verou.

„Půjdeme za nimi, co říkáš?” mrkl na Martina povzbudivě Kristián. Začali opatrně překračovat několik lidiček sklánějících se nad svými výtvory, kteří jim stáli tak trošičku nešikovně v cestě.

Vyšli z lesa a vstoupili na luční prostranství, v jehož přední části se nacházely velké stany a pár dřevěných chatek. Poblíž nich se rozprostíralo menší jezírko, které již na první pohled navozovalo ojedinělou atmosféru. Vedla sem i cesta z hlavní silnice, z níž Martin, Nola a Kristián předtím sešli, aby měli klid. Příchodem na luka se však situace výrazně změnila. Soukromí už neexistovalo.

Každý z účastníků se už stačil nějak zabavit. Někteří z nich se mezi sebou ještě stále nadšeně vítali (bylo tedy jasné, že se vidí úplně poprvé). Jiní se už mezitím zapojili do četných her a aktivit, jež Mochnické katalovění nabízelo v rámci volného programu: jednalo se o hry a zájmové kroužky – jak o ty stále populární (pétanque, šipky, míčové hry všeho druhu, práce s hlínou a keramikou), tak i o takové, které již značně vyšly z módy a zůstaly jinak zapomenuty v časovém propadlišti (házení céček či strefování se kroužky na příslušný kůl).

Jak se vzápětí Martin od Kristiána dozvěděl, tak každý ze stanů zde měl svou právoplatnou úlohu. V tom úplně nejzadnějším byla provizorně zbudovaná čajovna, v níž zájemce mohl kromě čajů zakoupit i celou řadu suvenýrů z různých koutů světa – přes talismany a přívěšky až po nástroje a předměty jako bubny nebo vonné svíčky. Na Martinovu další otázku, co pak skýtají ty zbylé dva, Kristián záhadně odpověděl, ať se nechá překvapit.

„Srdečně vás zdravím,” přivítal všechny tři přátelsky vysoký muž. Vzrůstem a téměř vyholenou hlavou byl dost podobný Kristiánovi – tedy až na oči – v nich se mu zračila zelená. Po boku mu věrně asistovala o něco menší dívka s delšími hnědými vlasy.

„Ahoj, Menore, ahoj, Vero. Jsem rád, že se tady po roce zase shledáváme. Jak se máte?” pozdravil oba kamarády s vděčnou tváří Kristián.

„Ale jo, nestěžujeme si, díky za optání,” odvětila dívčina a podala si s Kristiánem ruku.

„Ehm, tohle jsou Nola a Martin. Na Nolu si určitě pamatujete z minula.”

„No ovšem, jak bych si na tebe nepamatovala! Posledně jsme se spolu přece tak náruživě bavily o tom fiktivním vodoparku a možnosti výskytu krokodýlů v městských zahradách,” zasvítily Vere oči, jakmile se s Nolou a záhy i s Martinem pozdravila.

„Ty jsi na to ještě pamatuješ? No, to je skvělé!” chytla se toho okamžitě Nola a její pozitivní nálada se pozvedla na nejvyšší možné maximum.

„Na něco takového se zkrátka zapomenout jen tak nedá. Navíc nás to skvěle odpoutalo od veškerých pozemských neduhů, vzpomínáš? Ještě dneska mi nad tím cukají koutky.”

„No a tohle je tedy Martin, náš skorospolužák ze školy. Tady u vás je úplně poprvé, tak snad se mu tu bude líbit jako minule Nole,” představil Kristián svého kamaráda ještě Menorovi.

„Martin Ronský,” vysoukal ze sebe Martin a podali si s Menorem ruku. „Kristián mi říkal, že cílem tohohle setkání je prý údajně vysmát se živé Realitě a jejím principům přímo do očí, je to skutečně tak?”

„Ano, tímto směrem se Mochnické katalovění snaží značit cestu,” potvrdil Menor. „Lidé, kteří sem zavítají, by se měli pokud možno plně odreagovat od každodenních shonů a stresů, a alespoň po dobu, kterou tu stráví, se pokusit o to, aby v jejich mysli jinak ona živá Realita ustoupila do co možná nejuzavřenějšího ústraní. K tomu, jak sám na vlastní oči můžeš vidět, tu slouží řada her, případně stany, kde můžeš posedět, dát si na zahřátí a povzbuzení čaj, případně si popovídat s někým, s kým bys třeba ani neměl možnost se jindy setkat. Jinak jsi to vystihl velmi věrohodně. Takže pokud se například rozhodneš zavítat do jednoho z tamtěch dvou stanů,“ ukázal daným směrem, „budeš si tam moct za pár hodin vyslechnout celou řadu příjemných příběhů – to vše za doprovodu vlastní autorské produkce.

„Aha, tak takhle to teda je, Kristián mi totiž o tom nechtěl nic říct,“ ohromila Martina ta novinka natolik, že se ještě jednou pečlivě zahleděl na oba stany. Do jednoho z nich právě několik lidí neslo těžkou aparaturu a z protější chatky dovnitř natahovalo podlouhlý kabel.

„No jo, Kristián si občas hraje na převelikého tajnůstkáře, to u něj není vůbec nic neobvyklého,” připustil svérázným kývnutím Menor. Kristián se jen potutelně zaculil a začal předstírat, že to snad ani nemůže být pravda.

„Jo, občas takový bývá,” chytl se těch slov Martin a začal Menorovi zevrubně líčit, co si
s ním musel vytrpět během jedné zimní cesty, kdy se oba prodírali zmrzlou lesní krajinou,
v níž čelili nejedné nástraze.

Menora to očividně pobavilo, ovšem ze skupinky byl teď skutečně jediný, kdo Martina poslouchal. Nola se totiž mezitím opět stačila zapovídat s Verou a Kristián upřeně pozoroval jednu z chatek; zjevně ho tam kdosi zaujal. To Martina celkem zamrzelo. Mohl alespoň jednou svou vlastní historkou pobavit víc lidí než jen sám sebe. Menor ho naštěstí ještě stále vnímal.

„To víš, takový už Kristián zkrátka je. O tom bych já ostatně taky mohl vyprávět svý, co, Kristiáne? Kristiáne… No tak vidíš, už zase létá myšlenkami úplně někde jinde,” pokrčil Menor rameny a otočil se nazpět k Martinovi. „No, tak si to tady plnými doušky užívej a postupně se odpoutávej od každodenní tíživé reality. A pokud budeš chtít, tak zajdi tamhle,” ukázal směrem k levému stanu, „můžeš se tam zúčastnit malování a popovídat si při tom se zajímavými lidmi. Jak koukám, tak už tam míří dostatečný počet duší. No a já už půjdu nejspíš taky, pomůžu jim do toho druhého stanu s tou aparaturou a dohlídnu na přípravu. Takže zatím.”

Když Menor náhle odešel a obě dívky se kamsi nadobro vzdálily, naskytla se Martinovi příležitost povídat si zase s Kristiánem.

„To jméno Menor, to zřejmě bude jeho chytře zvolená přezdívka, že mám pravdu?” spustil pro začátek trochu rozpačitě. Zkrátka ho nic lepšího nenapadlo.

„Jo, to jo… Pro zajímavost: Menor a Vera jsou vlastně takovými hlavními tahouny Mochnického katalovění. Pořádají ho už pátým rokem a stále se jim sem daří přilákat celou řadu zajímavých lidiček… ehm, promiň, tamhle je jeden člověk, s kterým bych si potřeboval nutně promluvit. Za malý moment budu zpátky.”

Cesta lesem se nyní začala všemožně stáčet a klikatit. Zanedlouho si Nola povšimla břízy, které chyběl vršek. Kolem se pak různě po zemi povalovalo ještě nejméně pět jejích zbídačených vrstevnic. Polámaná bříza stála jako zmrzačený generál, který se jakž takž drží na nohou. Vzpomněla si na vichřici. Ta tu řádila minulý týden a ani v Katalné Mochně rozhodně neponechala nic náhodě. Její nápor tam pocítila nejedna střecha a zejména pak stromy v nově otevřeném parku. Nola se při pohledu na tu spoušť začala cítit provinile. Přepadaly ji výčitky svědomí. Najednou se ztotožnila s onou osamocenou břízou a jejím trpkým osudem a postupně ji to burcovalo k tomu, oč ji předtím žádal Kristián. Nola si nyní dokonce namlouvala, že pokud si nedodá odvahy, stihne ji podobně krutý osud jako všechny ty břízy kolem. Za normálních okolností by ji takto nenapadlo vůbec smýšlet, ale mysticky laděné příběhy jejích dvou společníků a liduprázdný les nakonec udělaly své.

„Doposud jsem jediná, kdo se s vámi nepodělil o svůj příběh, že je to tak?” vyšlo opatrně z jejích úst, a až poté spustila z očí smutně se tyčící torzo břízy.

„A nechceš to třeba změnit?” zeptal se přívětivě Kristián. I Martin zpozorněl a čekal, jak se Nola zachová.

„Nejspíš na to konečně nastal ten správný čas. Nerada bych celý den měla vůči vám výčitky svědomí.” Nola Kristiánovi oplatila ono příjemné zaculení. Pak se na zlomek vteřiny zahleděla na Martina, z jehož tváře byl znát stále stoupající zájem o její tajnosti.

A tak se pustila do líčení svých útrap a snů.

„Jednou bych ráda navštívila ostrov, ležící v Atlantském oceánu poblíž Afriky. Žije tam jistý chlapec, s nímž jsem si začala dopisovat. Podle spolužáků a pár dalších lidí však ten ostrov vůbec neexistuje, a z toho prý neochvějně vyplývá, že na něm nežije ani ten domnělý chlapec. Prý si ze mě zkrátka někdo pořádně vystřelil, jenže tomu já odmítám uvěřit. Přece by mi nějaký vtipálek jen těžko dokázal posílat tak poutavé pohlednice a dopisy. Sice v angličtině, to ale nevadí, vždycky mi je ochotně přeložil náš bývalý třídní.”

„Aha, no to je velice zajímavé. A co je to teda za tak prapodivný ostrov, když se o něm vedou u našich břehů tak převeliké spory?” prahl přehnanou nedočkavostí Kristián, i když odpověď dávno znal, kvůli Martinovi si to ale neodpustil takto barvitě podat.

„A ten chlapec? Jak se jmenuje?” zeptal se Noly Martin, na rozdíl od Kristiána ale o dost rozvážněji, protože vycítil, že se Nola mezitím stačila znovu dostat do jakýchsi vnitřních rozporů.

„Jméno toho ostrova zní Jamatanga…”

„Hmm, to vážně nezní vůbec špatně,” usoudil už poněkolikáté Kristián.

„…a ten chlapec se jmenuje Rollo.”

„To ale taky nezní špatně,” připojil se ke Kristiánovi obdobně Martin. „Já v tom rozhodně špatný úmysl nevidím.”

„Tak to jsi asi jeden z mála. Přesto ti děkuji za podporu,” hlesla poměrně smutně Nola. Pokusila se na tváři alespoň náznakem zvýraznit svůj noblesní úsměv, který nejvíc zabíral u zebří historky.

„No ale co se vlastně opravdu stalo? Tenkrát jsi mi naznačila cosi v tom smyslu, že se mezi vámi zčistajasna přerušil kontakt. To ještě pořád trvá?” zajímalo teď výhradně Kristiána.

Martinovi se zdálo, že tím Kristián někam míří. Napadlo ho, že ani tuto trasu nevybral zas tak úplně náhodně. Musel to být jeho záměr – jít na sešlost právě lesem, kde se nevyskytuje naráz tolik lidí – to aby si o všem pěkně z očí do očí popovídali. K něčemu podobnému rozhodně nedošlo poprvé. Na zážitek z minula, kdy Kristián Martina po vystoupení z vlaku v nedaleké Libici přemluvil, aby se z původní plánované trasy společně vydali do Katalné Mochny skrze neprostupné lesy plné zledovatělých rybníků a pařezových překážek, se rozhodně jen tak zapomenout nedalo. Teď se nad tou vzpomínkou Martin nenápadně zakřenil. Vzpomněl si, jak měl strach, že do jedné z těch říček určitě zahučí. Zato pro Kristiána to vše bylo jen „nenápadné zpestření celého výletu”.

„Co se tedy nakonec stalo? Přestali jste si rozumět?” vyzvídal dál Kristián.

„Ne, k ničemu takovému podle mě nedošlo,” zaprotestovala Nola. „Prostě se mezi námi přerušilo jednoho dne spojení. Toť vše. A toho se samozřejmě okamžitě lidi ze třídy hned chytli a začali mi básnit o tom, že to bylo jasné už od začátku, že jenom já jsem byla ta naivka… že jsem si to zkrátka po celou dobu nechtěla připustit. Jenže v tom se, milánkové, pěkně spletli. Já si i nadále budu stát za svým a dokážu jim pravý opak. Jednoho dne budu v ruce držet letenku a osobně se s Rollem setkám – buď na jeho ostrově, nebo přímo tady v Katalné Mochně. Škoda, že na tu jednu ubohou letenku nemám dostatek financí. Takhle zbývá jen čekat a doufat, že se v příštích dnech ozve.”

Martin i Kristián okamžitě dali Nole shodně najevo, jak moc je její příběh zaujal. Všechna ta vyprávění v sobě obsahovala nejen tolik potřebnou citovou hloubku, ale především v sobě nesla i neutuchající touhu a odhodlání ono důležité hledat – a to i přes dosavadní nepřízeň osudu. Všichni tři si tedy na závěr popřáli, ať se jim ta toužebná přání jednoho dne skutečně vyplní.

V tomto okamžiku to byla zase Nola, kdo zčervenal a trhl poplašeně svým kolem. „Já… o tomhle bych se teď nechtěla příliš bavit. A možná by to nikoho z vás ani nezajímalo, ty sis to ostatně měl možnost vyslechnout už několikrát, tak moc dobře víš, v čem to celé vězí,” pronesla jaksi nepřítomně ke Kristiánovi.

„Jo, máš pravdu, já a několik dalších lidí z naší třídy to slyšelo už několikrát, ale třeba tady Martin ještě ani jednou. Vsadím se, že by ho to určitě zajímalo. On nám přece pověděl o tom, co ho trápí, taky se odhodlal vyjít s tím ven a nenechal si to jen pro sebe.”

„Jak jsem už říkala, Martina by to třeba ani moc neza…”

„Ale jo, zajímalo. Rád se o tobě dozvím něco nového,” nenechal Martin Nolu domluvit, čímž opět nahrál Kristiánovi.

„Tak vidíš, Martin není vůbec proti, tak proč se o to nepokusit? Třeba se ti uleví stejně jako jemu.”

„A nechtěl bys radši teď vyprávět ty? Já se k tomu třeba rozhodnu pak“.

„Jo, dobře, proč ne, já se rozhodně nemám za co stydět,” pronesl naprosto rozhodně a odhodlaně Kristián a započal své vyprávění. „Jak možná všichni dobře víte, tak kromě toho, že již druhým rokem studuji na našem pověstném gymnáziu, kde jsem celou tu dobu nucen, stejně jako mnoho ostatních, trpět pod láskyplnou ochranou naší ctěné paní fyzikářky, jinak vážené paní Moronové, se celá dlouhá léta také výrazně zajímám o věci mezi nebem a zemí, což samozřejmě nemůže ani v nejmenším ovlivnit fakt, že mým dalším koníčkem je fotografování, zachycování snímků všeho druhu, především tedy těch přírodních, a to i přesto, že mě v jednom kuse ohrožuje alergie na různé přírodní pyly.”

Nola a Martin se tomuto nesmírně zábavnému úvodu s chutí zasmáli, obzvlášť pak té pasáži, v níž figurovalo jméno Moronové. Kristián tedy přestal mluvit a ty veselé okamžiky si společně vychutnal se svými kamarády, teprve až pak pokračoval dál.

„Fotografování bych v této chvíli ale ponechal stranou, spíše bych se chtěl zaměřit na hledání tajemna a jeho výjimečnost. Mým velkým snem, jenž bych chtěl při své pozemské existenci naplnit, je poznat člověka, který by mi byl schopen předvést bez podvodné přetvářky skutečný zázrak. Nejde mi ale o nic převratně vizionářského, víte, mým přáním je setkat se s člověkem, z něhož by ono tajemné přímo vycházelo a já bych to viděl na vlastní oči. Mám tím na mysli třeba někoho, kdo dokáže pouhým sevřením rukou vyvolat světlo, nebo pouhým zrakem přinutí k létání pírko položené na stole. Jo, přiznávám, někomu tohle může třeba přijít divný, ale já si říkám, že když už tady na tom světě člověk jednou je, měl by alespoň jedenkrát v životě poznat něco jiného, než jen přesně vyměřené a vědecky ověřené zákony zemské přitažlivosti a každodenní příkoří kruté a přesně naplánované reality. Člověk si stejně nakonec sám řekne, jestli mu to všechno stojí za to, když se v jednom kuse hádá kvůli obyčejným malichernostem s rodiči nebo s profesory, lpí na doktorech, hádá se kvůli tomu, jak je důležitá ta či která politická strana a kdo kolik zpronevěřil peněz. Avšak něco tajemného, ojedinělého si člověk bude pamatovat nadosmrti a bude alespoň moct vzpomínat na něco, co ho fakt potěšilo.”

Nola i Martin se rázem přeměnili v nedutající sochy. Z počátečního veselí byly jejich smysly rázně vtaženy do víru něčeho doposud nepoznaného. Až nyní vlastně oba pochopili, že tu před nimi stojí člověk, který jim svými názory odkrývá pro ně dosud skryté věci, o nichž se v běžných novinách skoro vůbec nepíše. Najednou ty věci začali považovat za důležité a neprávem opomíjené. Na to vše měl nepochybně značný vliv i fakt, že to Kristián podal svým příjemně hlubokým hlasem.

„Vidím, že vás to ohromilo. Haló, tady jsem!” zamával Kristián Nole i Martinovi rukou před očima, aby je vrátil zpět do přítomné reality.

„Co?” Nola náhle zmateně zamrkala. „Aha, jo, jo, dobrý, už jsem zase zpátky na zemi, neboj.”

„Jo, já taky,” okomentoval to úplně stejně Martin. Záhy si však vzpomněl na něco dost podstatného. „Teď už mi to je naprosto jasný. Když jsme se spolu setkali naposled, tak jsi mi přece říkal, že už dobrého půl roku udržuješ dopisní kontakt s jakýmsi pověstným mágem.”

„Jo, přesně tak,” potvrdil Martinova slova k jeho novému úžasu s úsměvem Kristián. „Nedávno mi poslal další dopis, kde se zmiňuje o tom, že vše je údajně na nejlepší cestě k onomu setkání s jedním člověkem, který ovládá přesně to, o čem jsem hovořil. „Nechci ale,“ zdůraznil, „abyste si okamžitě začali myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jakmile si za ty své konzultace začne něco nehorázného účtovat, dám od toho hned ruce pryč. Jelikož k tomu ale prozatím nedošlo, rozhodl jsem se s ním zůstat nadále v kontaktu. V novinách, kde ta jeho nabídka vyšla, totiž stálo, že je to všechno zcela zdarma. Tak uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.”

„Hmm, tohle všechno je sice moc pěkný, ale kde bereš tu jistotu, že to není podvodník? Přece se už nějaký ten pátek známe a já moc dobře vím, že ty – třeba na rozdíl ode mě – nejsi ten typ, který se do něčeho takového hrne. To mi je teď neskonale podivnou záhadou.”

Kristián tuto otázku od Martina očividně očekával, neboť v okamžiku, kdy mu ji pokládal, nad ní už souhlasně pokyvoval hlavou. „To víš, že jsem se bál s tím mágem vstoupit do kontaktu. Nakonec mě ale přesvědčil jeho druhý dopis, v němž mi zaslal můj osobní portrét, a musím fakt bez lhaní a zapírání na rovinu přiznat, že všechny ty údaje, co v něm uvedl, mě ve všech bodech přesně vystihly. To se mi ještě nikdy nestalo. V ten moment mně sice šel po zádech neskutečný mráz, zároveň tu ale vysvitla i naděje, že jsem možná na nejlepší cestě ke svému celoživotnímu objevu.”

„Tak to zní famózně a neuvěřitelně zároveň,” řekl nadšeně Martin. Jeho velký sen o vysněné dívce se mu zase vyjevil více reálně.

„Martin má pravdu,” přidala se k němu Nola, „ani já bych si rozhodně nepomyslela, že jsi

s někým takovým ve spojení. Každopádně, přeju hodně štěstí, Kristiáne.”

„Dík,” uklonil se jim jmenovaný v duchu japonské noblesy.

„Teď mě tak napadá, neneseš si v tom ruksaku taky náhodou ty své pověstné hábity?”

„Jo, uhodls,” zaculil se na Martina Kristián. „Uvnitř mám hned dva: japonské kimono, no a ten druhý je zase beduínský. Ještě ale nevím, který z nich si, až dorazíme na místo, vezmu na sebe.”

„Pane jo, tak to je vážně síla,” řekl na to už jen Martin, a to byla nakrátko poslední slova, která mezi trojicí zazněla.