Kapitola 5 – Nolina dojemná zpověď

Cesta lesem se nyní začala všemožně stáčet a klikatit. Zanedlouho si Nola povšimla břízy, které chyběl vršek. Kolem se pak různě po zemi povalovalo ještě nejméně pět jejích zbídačených vrstevnic. Polámaná bříza stála jako zmrzačený generál, který se jakž takž drží na nohou. Vzpomněla si na vichřici. Ta tu řádila minulý týden a ani v Katalné Mochně rozhodně neponechala nic náhodě. Její nápor tam pocítila nejedna střecha a zejména pak stromy v nově otevřeném parku. Nola se při pohledu na tu spoušť začala cítit provinile. Přepadaly ji výčitky svědomí. Najednou se ztotožnila s onou osamocenou břízou a jejím trpkým osudem a postupně ji to burcovalo k tomu, oč ji předtím žádal Kristián. Nola si nyní dokonce namlouvala, že pokud si nedodá odvahy, stihne ji podobně krutý osud jako všechny ty břízy kolem. Za normálních okolností by ji takto nenapadlo vůbec smýšlet, ale mysticky laděné příběhy jejích dvou společníků a liduprázdný les nakonec udělaly své.

„Doposud jsem jediná, kdo se s vámi nepodělil o svůj příběh, že je to tak?” vyšlo opatrně z jejích úst, a až poté spustila z očí smutně se tyčící torzo břízy.

„A nechceš to třeba změnit?” zeptal se přívětivě Kristián. I Martin zpozorněl a čekal, jak se Nola zachová.

„Nejspíš na to konečně nastal ten správný čas. Nerada bych celý den měla vůči vám výčitky svědomí.” Nola Kristiánovi oplatila ono příjemné zaculení. Pak se na zlomek vteřiny zahleděla na Martina, z jehož tváře byl znát stále stoupající zájem o její tajnosti.

A tak se pustila do líčení svých útrap a snů.

„Jednou bych ráda navštívila ostrov, ležící v Atlantském oceánu poblíž Afriky. Žije tam jistý chlapec, s nímž jsem si začala dopisovat. Podle spolužáků a pár dalších lidí však ten ostrov vůbec neexistuje, a z toho prý neochvějně vyplývá, že na něm nežije ani ten domnělý chlapec. Prý si ze mě zkrátka někdo pořádně vystřelil, jenže tomu já odmítám uvěřit. Přece by mi nějaký vtipálek jen těžko dokázal posílat tak poutavé pohlednice a dopisy. Sice v angličtině, to ale nevadí, vždycky mi je ochotně přeložil náš bývalý třídní.”

„Aha, no to je velice zajímavé. A co je to teda za tak prapodivný ostrov, když se o něm vedou u našich břehů tak převeliké spory?” prahl přehnanou nedočkavostí Kristián, i když odpověď dávno znal, kvůli Martinovi si to ale neodpustil takto barvitě podat.

„A ten chlapec? Jak se jmenuje?” zeptal se Noly Martin, na rozdíl od Kristiána ale o dost rozvážněji, protože vycítil, že se Nola mezitím stačila znovu dostat do jakýchsi vnitřních rozporů.

„Jméno toho ostrova zní Jamatanga…”

„Hmm, to vážně nezní vůbec špatně,” usoudil už poněkolikáté Kristián.

„…a ten chlapec se jmenuje Rollo.”

„To ale taky nezní špatně,” připojil se ke Kristiánovi obdobně Martin. „Já v tom rozhodně špatný úmysl nevidím.”

„Tak to jsi asi jeden z mála. Přesto ti děkuji za podporu,” hlesla poměrně smutně Nola. Pokusila se na tváři alespoň náznakem zvýraznit svůj noblesní úsměv, který nejvíc zabíral u zebří historky.

„No ale co se vlastně opravdu stalo? Tenkrát jsi mi naznačila cosi v tom smyslu, že se mezi vámi zčistajasna přerušil kontakt. To ještě pořád trvá?” zajímalo teď výhradně Kristiána.

Martinovi se zdálo, že tím Kristián někam míří. Napadlo ho, že ani tuto trasu nevybral zas tak úplně náhodně. Musel to být jeho záměr – jít na sešlost právě lesem, kde se nevyskytuje naráz tolik lidí – to aby si o všem pěkně z očí do očí popovídali. K něčemu podobnému rozhodně nedošlo poprvé. Na zážitek z minula, kdy Kristián Martina po vystoupení z vlaku v nedaleké Libici přemluvil, aby se z původní plánované trasy společně vydali do Katalné Mochny skrze neprostupné lesy plné zledovatělých rybníků a pařezových překážek, se rozhodně jen tak zapomenout nedalo. Teď se nad tou vzpomínkou Martin nenápadně zakřenil. Vzpomněl si, jak měl strach, že do jedné z těch říček určitě zahučí. Zato pro Kristiána to vše bylo jen „nenápadné zpestření celého výletu”.

„Co se tedy nakonec stalo? Přestali jste si rozumět?” vyzvídal dál Kristián.

„Ne, k ničemu takovému podle mě nedošlo,” zaprotestovala Nola. „Prostě se mezi námi přerušilo jednoho dne spojení. Toť vše. A toho se samozřejmě okamžitě lidi ze třídy hned chytli a začali mi básnit o tom, že to bylo jasné už od začátku, že jenom já jsem byla ta naivka… že jsem si to zkrátka po celou dobu nechtěla připustit. Jenže v tom se, milánkové, pěkně spletli. Já si i nadále budu stát za svým a dokážu jim pravý opak. Jednoho dne budu v ruce držet letenku a osobně se s Rollem setkám – buď na jeho ostrově, nebo přímo tady v Katalné Mochně. Škoda, že na tu jednu ubohou letenku nemám dostatek financí. Takhle zbývá jen čekat a doufat, že se v příštích dnech ozve.”

Martin i Kristián okamžitě dali Nole shodně najevo, jak moc je její příběh zaujal. Všechna ta vyprávění v sobě obsahovala nejen tolik potřebnou citovou hloubku, ale především v sobě nesla i neutuchající touhu a odhodlání ono důležité hledat – a to i přes dosavadní nepřízeň osudu. Všichni tři si tedy na závěr popřáli, ať se jim ta toužebná přání jednoho dne skutečně vyplní.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.