Vyšli z lesa a vstoupili na luční prostranství, v jehož přední části se nacházely velké stany a pár dřevěných chatek. Poblíž nich se rozprostíralo menší jezírko, které již na první pohled navozovalo ojedinělou atmosféru. Vedla sem i cesta z hlavní silnice, z níž Martin, Nola a Kristián předtím sešli, aby měli klid. Příchodem na luka se však situace výrazně změnila. Soukromí už neexistovalo.
Každý z účastníků se už stačil nějak zabavit. Někteří z nich se mezi sebou ještě stále nadšeně vítali (bylo tedy jasné, že se vidí úplně poprvé). Jiní se už mezitím zapojili do četných her a aktivit, jež Mochnické katalovění nabízelo v rámci volného programu: jednalo se o hry a zájmové kroužky – jak o ty stále populární (pétanque, šipky, míčové hry všeho druhu, práce s hlínou a keramikou), tak i o takové, které již značně vyšly z módy a zůstaly jinak zapomenuty v časovém propadlišti (házení céček či strefování se kroužky na příslušný kůl).
Jak se vzápětí Martin od Kristiána dozvěděl, tak každý ze stanů zde měl svou právoplatnou úlohu. V tom úplně nejzadnějším byla provizorně zbudovaná čajovna, v níž zájemce mohl kromě čajů zakoupit i celou řadu suvenýrů z různých koutů světa – přes talismany a přívěšky až po nástroje a předměty jako bubny nebo vonné svíčky. Na Martinovu další otázku, co pak skýtají ty zbylé dva, Kristián záhadně odpověděl, ať se nechá překvapit.
„Srdečně vás zdravím,” přivítal všechny tři přátelsky vysoký muž. Vzrůstem a téměř vyholenou hlavou byl dost podobný Kristiánovi – tedy až na oči – v nich se mu zračila zelená. Po boku mu věrně asistovala o něco menší dívka s delšími hnědými vlasy.
„Ahoj, Menore, ahoj, Vero. Jsem rád, že se tady po roce zase shledáváme. Jak se máte?” pozdravil oba kamarády s vděčnou tváří Kristián.
„Ale jo, nestěžujeme si, díky za optání,” odvětila dívčina a podala si s Kristiánem ruku.
„Ehm, tohle jsou Nola a Martin. Na Nolu si určitě pamatujete z minula.”
„No ovšem, jak bych si na tebe nepamatovala! Posledně jsme se spolu přece tak náruživě bavily o tom fiktivním vodoparku a možnosti výskytu krokodýlů v městských zahradách,” zasvítily Vere oči, jakmile se s Nolou a záhy i s Martinem pozdravila.
„Ty jsi na to ještě pamatuješ? No, to je skvělé!” chytla se toho okamžitě Nola a její pozitivní nálada se pozvedla na nejvyšší možné maximum.
„Na něco takového se zkrátka zapomenout jen tak nedá. Navíc nás to skvěle odpoutalo od veškerých pozemských neduhů, vzpomínáš? Ještě dneska mi nad tím cukají koutky.”
„No a tohle je tedy Martin, náš skorospolužák ze školy. Tady u vás je úplně poprvé, tak snad se mu tu bude líbit jako minule Nole,” představil Kristián svého kamaráda ještě Menorovi.
„Martin Ronský,” vysoukal ze sebe Martin a podali si s Menorem ruku. „Kristián mi říkal, že cílem tohohle setkání je prý údajně vysmát se živé Realitě a jejím principům přímo do očí, je to skutečně tak?”
„Ano, tímto směrem se Mochnické katalovění snaží značit cestu,” potvrdil Menor. „Lidé, kteří sem zavítají, by se měli pokud možno plně odreagovat od každodenních shonů a stresů, a alespoň po dobu, kterou tu stráví, se pokusit o to, aby v jejich mysli jinak ona živá Realita ustoupila do co možná nejuzavřenějšího ústraní. K tomu, jak sám na vlastní oči můžeš vidět, tu slouží řada her, případně stany, kde můžeš posedět, dát si na zahřátí a povzbuzení čaj, případně si popovídat s někým, s kým bys třeba ani neměl možnost se jindy setkat. Jinak jsi to vystihl velmi věrohodně. Takže pokud se například rozhodneš zavítat do jednoho z tamtěch dvou stanů,“ ukázal daným směrem, „budeš si tam moct za pár hodin vyslechnout celou řadu příjemných příběhů – to vše za doprovodu vlastní autorské produkce.
„Aha, tak takhle to teda je, Kristián mi totiž o tom nechtěl nic říct,“ ohromila Martina ta novinka natolik, že se ještě jednou pečlivě zahleděl na oba stany. Do jednoho z nich právě několik lidí neslo těžkou aparaturu a z protější chatky dovnitř natahovalo podlouhlý kabel.
„No jo, Kristián si občas hraje na převelikého tajnůstkáře, to u něj není vůbec nic neobvyklého,” připustil svérázným kývnutím Menor. Kristián se jen potutelně zaculil a začal předstírat, že to snad ani nemůže být pravda.
„Jo, občas takový bývá,” chytl se těch slov Martin a začal Menorovi zevrubně líčit, co si
s ním musel vytrpět během jedné zimní cesty, kdy se oba prodírali zmrzlou lesní krajinou,
v níž čelili nejedné nástraze.
Menora to očividně pobavilo, ovšem ze skupinky byl teď skutečně jediný, kdo Martina poslouchal. Nola se totiž mezitím opět stačila zapovídat s Verou a Kristián upřeně pozoroval jednu z chatek; zjevně ho tam kdosi zaujal. To Martina celkem zamrzelo. Mohl alespoň jednou svou vlastní historkou pobavit víc lidí než jen sám sebe. Menor ho naštěstí ještě stále vnímal.
„To víš, takový už Kristián zkrátka je. O tom bych já ostatně taky mohl vyprávět svý, co, Kristiáne? Kristiáne… No tak vidíš, už zase létá myšlenkami úplně někde jinde,” pokrčil Menor rameny a otočil se nazpět k Martinovi. „No, tak si to tady plnými doušky užívej a postupně se odpoutávej od každodenní tíživé reality. A pokud budeš chtít, tak zajdi tamhle,” ukázal směrem k levému stanu, „můžeš se tam zúčastnit malování a popovídat si při tom se zajímavými lidmi. Jak koukám, tak už tam míří dostatečný počet duší. No a já už půjdu nejspíš taky, pomůžu jim do toho druhého stanu s tou aparaturou a dohlídnu na přípravu. Takže zatím.”
Když Menor náhle odešel a obě dívky se kamsi nadobro vzdálily, naskytla se Martinovi příležitost povídat si zase s Kristiánem.
„To jméno Menor, to zřejmě bude jeho chytře zvolená přezdívka, že mám pravdu?” spustil pro začátek trochu rozpačitě. Zkrátka ho nic lepšího nenapadlo.
„Jo, to jo… Pro zajímavost: Menor a Vera jsou vlastně takovými hlavními tahouny Mochnického katalovění. Pořádají ho už pátým rokem a stále se jim sem daří přilákat celou řadu zajímavých lidiček… ehm, promiň, tamhle je jeden člověk, s kterým bych si potřeboval nutně promluvit. Za malý moment budu zpátky.”