Kapitola 3 – Niterní přání onoho nesmělého

„No a co je tvým pravým smyslem života, Martine? Máš nějaké skryté přání, které bys za dobu své pozemské existence rád naplnil?” zeptal se po menší pauze znovu Kristián. To již všichni dospěli do zatáčky a odtud z hlavní silnice pomalu scházeli na malou cestičku, která dále pokračovala lesem.

„Jo, nějaké mám,” zněla Martinova zdráhavá odpověď. Sám dobře věděl, kam tím Kristián míří, obával se ale o tom před Nolou nahlas mluvit.

„No, a pověděl bys nám ho? Myslím, že Nolu by to určitě taky zajímalo,” pokusil se mírně vtíravě na Martina dál naléhat Kristián.

Martin se začervenal a pohledem sjel na řídítka, jako by doufal, že mu teď naschvál provedou nějakou neplechu, která mu přijde vhod. Doufal v to marně.

„Jo, já bych si to také ráda poslechla, Martine,” přidala se ke Kristiánově žádosti Nola. „Neboj, já o tom nikomu z naší ani vaší třídy vyprávět nebudu. Navíc jsme teď v lese a tady se žádní zvědavci beztak nevyskytnou.”

„Nola má pravdu,” vložil se do hovoru opět Kristián. „Vážně se ničeho nemusíš bát, přece ji znám a vím, že je to férová dívčina. Pokud nám o tom ale nechceš vyprávět, nevadí, je to tvá osobní volba a tu ti nikdo nesmí brát nebo vyčítat. Ale když ti to tvé vnitřní svědomí dovolí, rozhodně se ti pak může ulevit, protože třeba právě zjistíš, že k tvému příběhu nikdo z nás nezaujme negativní postoj. No a na oplátku ti zase třeba povíme svá skrytá přání my dva.”

Na Martinovi bylo stále znát, že by si ono své raději nechal pro sebe, ale nakonec se rozhodl, že by třeba skutečně bylo dobré se někomu svěřit.

„No dobře, přemluvili jste mě,” překvapil oba kamarády nečekanou hláškou: „Mým toužebným snem je najít pohlednou dívku dle mých představ, s ojedinělým temperamentem, pro vztah, který by vydržel na celý život. Konečně by mě mí vrstevníci začali brát vážně, a nemůžu se nabažit představy, jak by se asi zatvářili, kdyby do naší třídy taková snová dívka vešla. Dozajista by pak všem vyrazila dech. Pak by je už přešla chuť posmívat se mi za zády! Konečně by si mě začali vážit, respektovat mě, a kdo ví, třeba by mi začali i tiše závidět, že po mém boku stojí někdo, kdo mě má skutečně bez přetvářky rád a koho oni nikdy nezískají.”

„Aha, to zní docela zajímavě, co říkáš, Nolo?” přitakal okamžitě Kristián a otočil se k oslovené. Na Nole bylo očividně znát, že ji tato Martinova výpověď očividně dost zaskočila. Vlastně sama po pravdě řečeno ani pořádně nevěděla, co tím myslel.

„Hmm, opravdu košatě vyslovené přání, jen co je pravda,” pokusila se nějak solidně začít. „Jak vidno, tak to máš do sebemenších detailů všechno pečlivě promyšlené. Na to já bych tedy rozhodně sama nikdy nepřišla – tím mám tedy hlavně na mysli to, jakým způsobem se hodláš vypořádat se svými vlezlými spolužáky.”

„Jo, aha, takhle si to tedy vysvětluješ!” Martin na sobě nyní dával více než zřetelně znát, že se ho Nolin názor spíše dotkl. „Že jsem radši nemlčel.”

Martin rázně zabral za kolo a vystřelil hbitě do čela skupinky.

„Ne, počkej, Martine, Nola to jistě nemyslela nijak zle,” zasáhl Kristián a chytil ho na poslední chvíli za ruku. „Nepochybně ti chtěla jen sdělit, že je nesmírně obdivuhodné, že neztrácíš v hledání té své vyvolené naději, a že se vedle toho navíc ještě dokážeš poprat i s každodenní realitou. Já si vůbec nemyslím, že by ses měl za to své vyprávění stydět. Mě osobně velmi zaujalo.”

„Opravdu, Martine,” přidala se ke Kristiánovi okamžitě Nola, když je oba dostihla, „já ti to tvé přání fakt nijak nevyčítám, jen mě překvapilo, jak jsi to všechno dokázal skloubit dohromady – myslím tu tvou vysněnou dívku s těmi spolužákovskými pomlouvači ze třídy. To bylo to, co mě na tom všem tak trochu udivilo, nic víc v tom nebylo. I já si vážím toho, že jsi nám to zcela otevřeně a odhodlaně řekl. To jen tak někdo nesvede. Fakt, věř mi.”

Martin se uklidnil a pokojně na to odpověděl: „Jo, já vím, že jste to nemysleli zle. Ono to na první poslech možná zní jako naprosto zbytečná banalita, jenže vlastnímu mozku se zkrátka poroučet nedá. Co si jednou umane, to taky chce za každou cenu dostat. I mně je líto, že mu v tom prozatím nedokážu vyhovět, protože se zkrátka taková dívka v mém okolí ještě nikdy neobjevila. A pokud jsem podobnou někdy viděl, tak jen na filmovém plátně.”

Zatímco Nola jen mírným zašpulením pusy naznačila, že neví, co na to tentokrát říct, Kristián nezaváhal a dokázal se hned chytnout jejích a Martinových rozpaků. „No, když jsi teď tak na pochybách, tak bys třeba,” uculil se na Nolu, která okamžitě zpozorněla, „mohl zkusit – třeba jen pro začátek, kdybys o to stál – chodit tady s Nolou, co říkáš? Mám pocit, že máte hodně věcí společných a povahově i vzhledově k sobě rovněž máte dost blízko. A když se po dnešním dnu lépe poznáte, k čemuž už pomalu dochází, tak by se z toho zanedlouho mohlo třeba vyvinout něco víc než jen pouhé přátelství.”

Nola byla z toho návrhu značně vyjukaná, rozhodně s něčím takovým nepočítala, obzvlášť když se s Martinem osobně znali jen několik hodin. Martin si s Kristiánovým nápadem tentokrát hlavu příliš nelámal, dopředu tušil, že by nic takového v jeho ošemetném případě stejně nebylo možné.

„Promiň, Kristiáne, ale to by asi nešlo. Tou mojí vyvolenou je totiž dlouhovlasá brunetka s pronikavýma modrýma očima, bohužel ne blondýnka. Navíc, ona má vyvolená by musela být narozená v přesně týž den jako já,” odůvodnil to Martin a přidal ještě datum svého narození.

„Aha,” procitla hned Nola, „tak to by asi prošlo dost těžce, navíc rok i datum, kdy jsem přišla na svět, se v mém případě s tím tvým dost seká.”

Kristiánova naděje ale nepohasla ani po této výměně názorů. „No a nešlo by v tomto závažném případě přeci jenom udělat výjimku? Vždyť Nola je přece dost pohledná žena a oči má koneckonců modré. No a povahově by té tvé vyvolené určitě taky odpovídala, nebo snad myslíš že ne?” pokusil se ještě přemlouvat Martina, ten se ale nedal.

„Ne, to by opravdu nešlo. Víte… ehm… já to vážně nechci nějak dramatizovat, komplikovat nebo tak nějak podobně, ale jedna taková dívka skutečně existuje. Má ta samá data, co já. Bohužel ale žije kdesi v Americe, kde je uznávanou mladou, nadějnou herečkou. Na té Americe a herečce samozřejmě tolik nelpím, ale to ostatní chci pro sebe za každou cenu ponechat tak, jak jsem to už přednesl.”

Nola s Kristiánem na sebe opět významně pohlédli. Bylo jim jasné, že Martinovi v této záležitosti jen těžko dokážou vyhovět. Ani jeden se mu kvůli tomu nesmál.

„Hmm, máš to, Martine, opravdu dost zapeklité,” ujala se po nepatrné pauze slova Nola a ještě jednou se zaměřila na Kristiánovy oči.

„Jo, to máš pravdu,” připustil zklamaně, pak ale náhle ožil. „No, ale alespoň nám Martin vypověděl to, co ho trápilo a o čem by se třeba před svými spolužáky bál mluvit. Teď je tedy načase, aby zase promluvil někdo z nás dvou. Ujmeš se toho, Nolo?”

„A o čem bych měla mluvit? Třeba ještě jednou o tom, jak jsem přišla k tomu lichotivému přízvisku dívka se zebrou? Nebo byste radši chtěli slyšet, jak jsem se stala nesmírně populární, když mě jeden nejmenovaný prodavač omylem zamknul ve svém obchodě v prostranství mochnických pasáží, a já mu při dobývání se ven nechtěně spustila na dveřích alarm?”

„Jo, to druhé by mě docela zajímalo, to bych si rád poslechl. Něco jsem o tom zběžně zaslechl ze šelestu školních chodeb,” nadchl se konečně Martin. Kristián však byl trochu jiného názoru.

„No já bych si spíše rád vyslechl to první, konkrétně, proč se pod ten svůj pověstný klobouk pokaždé snažíš schovávat jistý problém, spojený s jedním bájným ostrovem, na němž údajně žije tajemný pisatel, s nímž jsi až donedávna byla v kontaktu a který do tvého života vnesl mnohé nepoznané, a to díky svým úchvatně poutavým dopisům a pohlednicím.”

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.