Kapitola 2 – Justypunk (nová restaurovaná verze s obrázky!)

No to jsou mi ale hosté! To se vám po mě zase tak moc zastesklo, že mě už potřetí v tomto měsíci ctíte svou návštěvou?“ hrála si Justýna na strašně překvapenou, když spatřila, kdo to ze známých vchází do jejích dveří.
„Tak vidíš,“ pošeptal Emě Petr, čímž jí dával najevo, že se ve své domněnce nemýlil.
„No tak se pochlubte. Copak je to tentokrát?“
Justýna na první pohled rozhodně zarputilou ochranářku zvířat nijak zvlášť nepřipomínala. Vizáží a stylem oblékání spíš evokovala k motorkářské partě. Své krátké černé vlasy zastřižené na ježka měla hustě nagelované a i nějaké to tetování ve stylu zlomené lásky se u ní našlo. Justýna však byla zcela normální holka, která věděla, co od života chce. A i když jí táhlo na pouhých devatenáct, některá tajná přání si již za ten kratičký život stačila splnit. Jedním z nich byl právě útulek pro opuštěná zvířata, jenž zdárně vedla již přes rok.

„Ta jsou vážně rozkošná, kde jste k nim přišli?“ zírala teď ohromeně na deset různobarevných koťátek.
„Jeden stařec je zanechal pod naší vrbou.“
„Sluší se však dodat, že to udělal jen z čirého zoufalství. Ve skutečnosti je chtěl všechny zabít,“ upřesnila Petrovu verzi o dost hruběji Ema.
„Hmm, tak na takové si je lepší dávat dobrý pozor, že, drobečkové?“
Justýna teď jedno kotě po druhém vyndávala z pytle na stůl a do misek sypala granule a lila vodu. Koťata se měla čile k světu. To samé se dalo říct o jejich hladových krcích.
„No jen se podívejte, jak jim chutná. Ta snad týden neviděla louskáček na maso,“ okomentovala to po svém, když spatřila ten cirkus kolem misek. Koťata si doslova lezla přes hlavy, aby ukořistila sousto.
„Bylo velké štěstí, že jsme dneska na ten Slepý ostrůvek zašli,“ podotkla Ema. „Hele, ty máš na paži nové tetování,“ zbystřila.
„To víš, být tety je dneska strašně moderní,“ poklepala pyšně Justýna na hada prolézajícího srdcem. „A punky zároveň,“ prohrábla si ježčí vlasy. Následně přešla ke kleci, v níž přebýval osamocený jezevčík. „Tohle je Pajdošek. Začala jsem mu tak říkat, protože když mi ho sem přinesli, kulhal na zadní. Teď už má obě naštěstí na okejku. Pajdošek ale není jen tak obyčejným psíkem, slyší na celou řadu poveláků.“

„Jé, plosím, ať se nám předvede,“ žadonila Ema jako malé děcko.
„Jo, proč ne? Potěšíš svým představením tetu Emu a strýčka Petříčka?“
Justýna jezevčíka pustila z klece ven. Nejprve ho s Emou a Petrem seznámila, aby neměl pocit, že jsou to vetřelci, kteří mu chtějí ublížit. Pod Justýninou taktovkou pak Pajdošek následně předvedl, jak na výbornou umí plnit sedni, lehni, přines, podej pac a zavrť ocasem.
„No řekněte sami, není Pajdošek okouzlující?“ mínila, když jezevčík svůj výstup zakončil povelem podej pac a s vyplazeným jazykem se dožadoval dalšího pamlsku.
„Hned bych si ho vzala, ale bohužel to nejde,“ posteskla si Ema a tak Pajdoška alespoň pohladila, než šel zpátky do klece.
„Tomu věřím,“ prohodila souhlasně Justýna. „Hele, nepůjdeme na terasu? Touhle dobou tam bývá nejkrásněji.“
Vyšli ven, kde ulehli a pak už jen mlčky pozorovali okolí. Působilo nezvykle klidně, neboť tam, kam lidské oko dohlédlo, se pouze rozprostíral tichý les. Skrz něj právě prostupovalo červeně zarudlé zapadající slunce.
„Taky na vás tak působí ta podmanivá lesní vůně? Na mě teda dost silně,“ poznamenala o pět minut později z lehátka Justýna. Nasála vzduch a bezstarostně si přehodila nohu přes nohu.
„Je tu vážně krásně. Člověku se ani nechce jít domů,“ zívla ospale Ema, natažená na lavičce. Petr zaujímal místo hned vedle ní. Pod ruku mu právě přišly místní noviny. Otevřel je a začetl se do nich.
„Copak? Máš snad s rodiči nějaké nedořešené spory? Nebo je v tom zase škola?“ vyzvídala Justýna.
„Spíš to druhé,“ připustila Ema.
„No jo, to víš, někdy je s tou druhou stranou prostě kříž.“ A Justýna se rozpovídala: „O tom vím své. Nedávno jsem se jen tak čirou náhodou ocitla před jedním dost vykřičeným barem a jakýsi dědula se tam do mě hned začal navážet, co že to mám na hlavě za podivný číro, a že prý vypadám jako ta ufetovaná a nalitá semetrika z Vožralý opice, což je mimochodem noir film, který jsem v životě neviděla a vidět ani nechci. No to víte, že jsem si něco takového od starouše nenechala líbit. Hned jsem mu to začala pěkně vracet s tím, že cigareta mě pleskla přes nos poprvé a zároveň naposled někdy ve dvou letech, a alkohol že nepožívám, neboť mi jeho nahořklost protáčí panenky, ale u něj, že je tomu patrně naopak, když vypadá tak sešle a táhne z něj. Pak z mé strany přišlo na řadu závěrečné prohlášení, že jestli z té staroušovy ještě uslyším nějaké další průpovídky, tak povolám do pohotovosti svůj JUSTYPUNK. To posledně jmenované staříka zjevně dost odzbrojilo, neboť se ode mě začal dost rychle distancovat. No možná na tom měl značný podíl ten podivný týpek s řetězem, co se náhle vypotácel z baru ven. A já si pak řekla: o co těm lidem vlastně jde? Dneska je prostě už jiná doba. Každý se obléká podle toho, co se mu líbí. Žijeme ve svobodném státě, tak o co jde? Pokud je druhým můj zjev přítěží, ať hezky bez protestů volně přejde na protější stranu a v davu si tam najde svou krevní skupinu, s kterou si bude rozumět. A je to. Konec, šmytec, vyřešeno. Valíme to dál.“
Justýnu teď poslouchala výhradně Ema. Petr jí příliš pozornosti nevěnoval. Momentálně se soustředil na jakýsi novinový článek.
„Hmm, co se týče vzhledu a vizáže,“ vzala si zas slovo Ema, „tak s tím já problém nemám. Pořád mi volají z různých agentur, abych pro ně pózovala.“
„No vidíš, tak přece se na tebe v životě usmálo štěstí. Stát se modelkou, co by za to jiná dala? A to si v jednom kuse pořád stěžuješ na kruté praktiky reality.“
„Jenže v tom je právě ten můj problém,“ reagovala na to okamžitě Ema. „Oni si mě pozvou do ateliéru, jenže já, jakmile tam spatřím ty pózovací oblečky, tak hned spustím na téma pravé kožešiny, zbytečné týrání zvířat a testování chemických přípravků na nich, no a to si asi umíš představit, co to s těmi všemi návrháři pak dělá a jak jim to protáčí panenky. V té chvíli si nejspíš řeknou: hele, tak mladá holka a jak si dovoluje.“
„No jo, máme to my dvě občas vážně dost těžký – já s vizáží, ty naopak s osvětovými názory,“ povzdechla si Justýna.
Na malý moment znovu mlčky zabředly do pozorování přírodních krás.
„Na druhou stranu, když se to tak vezme,“ pokračovala Justýna, „naše bytí tady na zemi a snaha ho zlepšit přece jen nějaké to ovoce přinesly. Já jsem si svépomocně zařídila útulek pro opuštěná zvířata a tys do něj již nesčetněkrát přispěla nějakým tím přírůstkem, čímž jsi darovala život někomu, kdo by tady jinak svou existenci nenávratně ztratil. Naše někdejší setkání tedy vrchovatě naplnilo to, co se od něj do budoucna očekávalo. To popřít nedokážeš.“
„To ne,“ souhlasila Ema. V pronikavých zelených očích se alespoň na moment dal spatřit výraz opojného štěstí. „Víš, v životě bych toho chtěla dokázat mnohem víc. Mělo by to být něco, co tuhle naši krutou realitu srazí na kolena, aby si ten, kdo tenhle svět nerovnoměrně řídí, konečně uvědomil, jakých nespravedlivých úkonů se na našem bytí dopouští, když ho neustále podrobuje různým, mnohdy moc nepěkným zkouškám.“
„Moc hezky řečeno. Teď ještě přijít jak na to,“ zazívala Justýna.
„Já samozřejmě nedokážu spasit svět, to vím odmalička. Chtěla bych ho jen v něčem udělat lepší. Mnohem víc ho polidštit. Už jsem o tom kolikrát mluvila tady s Petrem…“
„Co… o čem je teď řeč?“
Petr vystrčil zpod novin hlavu a několik dlouhých vteřin na dívky zíral s otevřenou pusou.
„O čem že je řeč? No přece o životě a o trápení s ním,“ uvedla ho do zpětné aktuální přítomnosti Justýna. „Jak vidno, tak kulturní rubrika značně vyčerpává,“ odtušila přezíravě, když se k dotyčnému naklonila z lehátka a zadívala do rozevřených novin.
„Myslíš tuhle dvojstranu? Tak tu jsem zatím ještě nečetl. Jsem teprve tady.“
„Hmm, tam zrovna, jak tak koukám, o příliš povzbudivých věcech nepíšou,“ konstatovala Justýna, když si noviny od Petra vzala. „Jedna tragédie za druhou. Čirá nostalgická hrůza.“
„Tak povídej, co je to tentokrát?“ vyzvídala Ema.
„No představ si. V Praze došlo k další srážce tramvají. Celkem zraněno patnáct lidí, z toho pět těžce. V Brně vypukl požár v družstevním bytě. Příčinou byla zapnutá plotýnka u sporáku. Neštěstí zavinila důchodkyně, která usnula v křesle a zapomněla, že se jí v kuchyni vaří voda na čaj. Dále. V Hradci kdosi za bílého dne přepadl patnáctiletou dívku a ukradl jí kabelku… no to by ještě celkem šlo… No a v Pardubicích, představ si, soused ze závisti místnímu vyhlášenému rybáři vypustil rybník, čímž v pouhé jedné minutě zničil jeho desetiletou šlechtitelskou práci. Samozřejmě kauzu Katalná Mochna versus letiště snad ani nemá cenu nějak dál rozvádět, o tom všichni víme své.“
„Asi už půjdeme.“ Ema se na lavičce nečekaně zvedla a přelezla přes překvapeného Petra. „Připozdívá se a já ještě nemám na zítřek hotový komentář k té povinné četbě, co nám ji Nývltová zadala.“
„Jak je libo. No ale pokud samozřejmě chcete, tak mi gudbajda dávat ještě nemusíte. Mně tady rozhodně nevadíte,“ vzkázala kamarádce z lehátka Justýna.
„Vážně už musíme,“ trvala na svém Ema, načež Petra pobídla, aby rovněž vstal a měl se jako ona čile k odchodu. Petr ji poslechl.
„Škoda, bylo nám tady spolu tak dobře,“ hlesla Justýna. „Haló! Počkejte!“ zvolala za kamarády a i ona se sbírala na nohy. „Přece neodejdete bez rozloučení. Vyprovodím vás.“ Následně v žertu dodala: „Co kdyby vás ve vedlejší místnosti čirou náhodou napadl rozzuřený aligátor agresátor? To bych měla o dva exempláře navíc a kam bych to všechno pak dávala? Už tak mám dostatečně přeplněné kotce.“
Ema s Petrem se právě loučili s Pajdoškem a slibovali mu chutný pamlsek, až se sem příště vypraví. Jezevčík byl štěstím bez sebe. Když následně oba útulek opustili a dali sbohem jeho majitelce, málem je znovu předběhlo ono strakaté kotě.
„Neboj, taky si tě nějaký hodný majitel vezme k sobě,“ konejšila ho v náručí Justýna. „A vám přeji, ať se daří, a těším se na příští bezůchovku.“
„Měj se,“ mávla jí naposled Ema.
Tempo chůze tentokrát bylo o dost svižnější. Vzduchem proudil chladivější vítr, a to se ve večerních hodinách vždy dostatečně mrazivě projevovalo navenek. Ema a Petr nazpátek šli obdobnou trasou – skrz Oborověnku – tak se lesnímu úseku za Katalnou Mochnou odpradávna říkalo. V dálce pak oba pozorovali, jak se jim útulek pozvolna ztrácí z očí. Zanedlouho míjeli jízdárnu. Emě se tu líbil jeden obzvlášť pěkný bělouš slyšící na Jura. Toho si pokaždé, když kolem procházela, hladila a nabízela mu i něco chutného na zub. Emě nevýslovně imponovalo, že její favorit vypadá a jmenuje se úplně stejně jako ten z filmové Popelky. Tuhle pohádku doslova zbožňovala.
„Jurášku! Ahoj! Tak pojď honem, něco tady pro tebe mám!“ vypískla šťastně, když koníka zahlédla. Ten k Emě kvapem docválal a pak radostně zařehtal. „No jen pojď, tu máš cukříček, no vem si. Hodnej, moc hodnej.“
„Myslel jsem, že pospícháš,“ divil se kamarádčinu počínání Petr. Také se zastavil.
„Proč? Není přece kam,“ odvětila ledabyle Ema, načež si dál nerušeně hladila Juráška.
„A co ta náhlá připomínka ohledně povinné četby?“
„Hmm, to mi asi jaksi nedopatřením ujelo. No tak, Jurášku, vem si ještě mrkvičku.“
Petrovi to záhy došlo. Na onom časném odchodu neměla vinu zítřejší hodina češtiny, ale zprávy v novinách, které předčítala Justýna. Petr teď už doslova mrzl, zato na Emu jako by paní zima byla momentálně krátká. U srdce ji zjevně hřál znovu nalezený klid v podobě Juráškovy přítomnosti. Petr jen tak z nostalgie pohlédl vzhůru do korun stromů, jestli odtamtud náhodou nespadnou nějaké ty oříšky. Ničeho takového se nedočkal, i když Ema – pomyslel si – možná zastávala zcela opačný názor. Měla přece daleko bujnější fantazijní představivost.
„No jo, tak my zase vyrazíme. Tak příště, Jurášku,“ loučila se s koněm po patnácti minutách Ema. Ona a Petr Oborověnkou pokračovali k Slepému ostrůvku, a z něj už byly vidět první mochnické domky. Na ostrůvku se přeci jen ještě malý moment zdrželi, neboť se chtěli ujistit, zda-li tu mezitím zase někdo nebyl a nezanechal přírodě napospas nějaký nový nepotřebný dar. Tentokrát se obávali zbytečně. Zavítala sem pouze osamocená labuť a ta ničí pomoc nepotřebovala.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | Napsat komentář

Kapitola 1 – Polemizování o světě (nová restaurovaná verze s obrázky!)

Katalná Mochna pozvolna upadala do pozdního odpoledne a s ní i přilehlé okolí. Sice již nastal prosinec, většina lidí se i přesto povětšinou zdržovala venku mnohem radši, než za zdmi rodných domovů. Důvod byl prostý: podzim se prozatím nesl v duchu nezvykle vysokých teplot.
Na ozdravnou procházku za město se již tradičně vydala také jedna – dalo by se za ten rok klidně říct – nerozlučná dvojka. Tvořili ji dívka a chlapec – oba šestnáctiletí. Dívka nyní spíše než svou pohlednou štíhlou postavou dlouhovlasé brunetky budila pozornost okolí tím, že se znenadání zastavila u modrého kontejneru, sloužícího k ukládání papírů, a dlouze na něj zírala pronikavýma zelenýma očima tak unešeně, jako by se ho snažila neviditelnou energií přimět k levitaci.

„Páni, další přírůstek do mé početné sbírečky! Jen tak dál,“ řekla spokojeně a poklepala na kontejner.
„Co tě na něm tak zaujalo?“ divil se chlapec. Jeho obličej byl nápadně pihatý. Vlasy měl zrzavé, díky značné rozčepýřenosti připomínaly vrabčí hnízdo.
„Co? No jeho přítomnost tady přece. Včera tu ještě nebyl,“ radovala se dívka.
Chlapec asi tak dobrých deset sekund tápal. Pak mu ta pointa konečně došla. „No jo vlastně. Papír, noviny a tak dál. No to je fajn.“
„Přesně tak a ne jinak,“ mrkla na něj šibalsky dívka. Následně kamaráda pobídla k chůzi.
„A co že sis z něj teď nic nevybrala na tu svou PĚNKALINKU?
Vyslovil jsem to doufám správně?“
„Pojmenoval jsi to naprosto bezchybně,“ pochválila kamaráda dívka. „Teď na to ještě není správná doba, na věc se půjde až o něco později. Navíc,“ otočila se ještě jednou za kontejnerem, „stejně by to nešlo. Někdo je tam zrovna s károu a vykládá z ní krabice. No, každopádně se později uvidí, co se tam – krom tohohle – bude dál skrývat za překvapení.“
Oba si muže i kontejneru přestali nadobro všímat a sešli ze silnice na navazující cestu, vedoucí k lesu s nespočetným množstvím bříz, javorů a jehličnatých stromů. Všude se povalovalo listí, jen na některých místech bylo úhledně urovnané do příslušných hromádek. Teplé počasí mělo vliv zejména na zvířata, která tu žila. Občas z povzdálí vykoukla srnka, nebo se z korun stromů ozval ptačí zpěv.
Chlapec i dívka pokračovali po cestě nerušeně dál. Zanedlouho se jim po pravé straně zjevila dřevěná chatka. Patřila místnímu klubu. Děti zhruba ve věku od pěti do jedenácti let před ní hrály jakousi bojovou hru.
„Stejně je to zvláštní,“ ozvala se nečekaně dívka.
„A co?“
„Že jednou umřeme a vlastně to ani pořádně nebudeme moct ovlivnit.“
Pohlédli si dlouze do očí.
„Zase přemítáš o věcech mezi nebem a zemí? Samozřejmě jen tak čistě nezávazně.“ Chlapec svou domněnku vyslovil naprosto přirozeně, bez příměsi jakékoli přetvářky.

„Ano,“ odvětila skromně dívka. Pak se rozpovídala: „Víš, já těmi tezemi nechci nikoho pobuřovat, o to mi vůbec nejde. Jenže právě to si možná někteří, co mě znají, automaticky myslí. Ale vážně. Když se nad tím sám zamyslíš, nepřijde ti to taky zvláštní?“
„Co konkrétního máš teď na mysli?“
„To, že momentálně žijeme na jakési planetě jménem Země a ta se podřizuje různorodým jevům jako přitažlivost, sluneční záření, otáčení kolem imaginární osy, a vůbec nevíme proč. Mě osobně zajímá, proč to celé vzniklo, co se se mnou dělo těsně předtím, než jsem se tady objevila, jak ono prostředí vypadalo, co se v něm odehrávalo a tak. Přece není možné, aby tě sem někdo jen tak vypustil a řekl: žij si tu, dokud nenastane tvůj čas k odchodu. Něco takového je pěkná neslušnost, neslušnost té nehoráznější úrovně!“
Chlapec dívce se zájmem naslouchal. Za ten rok a nějakou tu čtvrtku navíc, co se s touto pohlednou brunetkou, libující si v černém šatstvu s červenými doplňky, znal ze školních lavic, vyslechl z jejích úst na tato doposud neprobádaná témata již celou řadu zajímavých výroků.
„Na tuhle otázku ti bohužel ani já nepodám kloudnou odpověď. Ale třeba se ji skutečně dozvíme, až naše duše opustí tělo a my třeba vstoupíme do onoho prostředí, o kterém jsi se zmínila.“
„Hmm, třeba,“ připustila suše dívka, „jenže kdoví jestli.“
„Podobně je to i s věkem u člověka. Nikdo ti nezaručí, že se dožiješ stovky, když celý život budeš aktivně sportovat, správně se stravovat, nebo budeš druhým jen čistě nápomocná. Tak to prostě nefunguje.“
„A to samé platí o lidské povaze,“ přidala na přihoršenou dívka. „Hodný člověk se klidně snadno může stát chudákem, kdežto ten zlý velmi rychle hamižným zbohatlíkem.“
„Jo, tak to občas bývá,“ souhlasil rovněž neochotně chlapec.
Oba se dál dívali na hrající si děti.
„Chybí tu prostě rovnoprávný řád, tak to je,“ spustila nanovo dívka, hned nato se ale odmlčela. Do očí jí padlo děvče, které cosi stavělo na nedalekém pískovišti za pomoci miniaturní lopatičky. „Teď třeba například nemůžu uvěřit tomu, že jsem to samé dělala v jejím věku taky a náramně si to užívala. Těžko říct, co by se asi stalo, kdybych se dokázala do té doby vrátit a spojilo by se v ní mé tehdejší myšlení pětiletého děcka s mým současným. Co o tom soudíš?“
„Těžko říct,“ uvažoval rovněž nahlas chlapec, „ale možná bys díky tomu věděla mnohem víc o svém budoucím životě a dokázala dopředu předvídat věci, o kterých najisto víš, že nastanou.“
„Možná.“
Dívka na pískovišti si nechtěně rozbořila pracně postavený hrad a znovu ho začínala stavět.
„Tak se jí běž přeptat, třeba tě nějakou vlastní úvahou překvapí,“ napadlo chlapce, když viděl, jak je jeho kamarádka stále na pochybách.
„Nechme to být,“ usoudila nakonec a vybídla chlapce, aby pokračovali k nedalekému slepému rameni Labe.
Stačili udělat sotva dva kroky, když se od chatky ozval pláč. Jedno z dětí upadlo a odřelo si koleno. Tekla mu z něj krev. Ihned k němu přiběhla starší dívka a začala ho konejšit. Jelikož dítě nebylo k utišení, rozhodla se ho dívka odvést do chatky, aby zbytečně nebudilo pozornost ostatních, a tam mu ránu zřejmě ošetřit.
„A stejně mají mé teze v tomto světě právoplatné opodstatnění a ne že ne,“ sykla brunetka, jako by napodobovala hada. „Ať si mě Dita a ostatní pomlouvají, kde uznají za vhodné, já své názory měnit nebudu. Prostě jsme všichni měli mít v těle místo krve vzduch a…“
„A sebemenší pád měli přežít bez úhony, nemluvě o tom z deseti metrů a výše. Já vím,“ dořekl chlapec.
„Ano, přesně tak,“ nedala si dívka pokoj, „ale co je na tom tak těžkého pochopit? Proč si někteří neustále myslí, že se je snažím v jednom kuse tahat za slovo? To já v úmyslu nemám.“
„Asi si to nedokážou živě představit. Procesy, odehrávající se v lidských tělech, prostě člověk bere jako naprostou samozřejmost, kterou nelze změnit. Holt se s tím musí smířit.“
„Stejně tak ty nechtěné rány osudu vypadají dost ohavně. Stačí se každý den podívat na večerní zprávy a na ty všemožné tragédie, co tam pravidelně servírují,“ snažila se dívka svá slova pozvednout na vyšší úroveň představivosti.
„Život zkrátka není jednoduchý,“ odvětil chlapec.
Popošli a dospěli k jedné ze zatáček, kde dle četných a údajně pravdivých zpráv na poslední chvíli trhl řidítky svého kola profesor Humler, místní učitel tělocviku. Ten se potmě a navíc bez osvětlení jednoho pozdního večera vracel z projížďky, nedal si pozor a málem zahučel přímo do vody. Zatímco chlapci při té historce naskočil na rtech úsměv, dívka se znovu zatvářila značně vážně.
„Je to jako s tím kolem,“ pohlédla významně na spolujdoucího.
„No jo, Humler,“ kabonil se chlapec ještě víc.
„Teď mám na mysli výhradně jeho kolo,“ zdůraznila.
Chlapcův pobavený úsměv zase rychle zmizel. Tradičně mu nezbylo nic jiného, než se kamarádce rozpačitě dívat do zelených očí.
„Napadla mě taková jistá myšlenková teorie.“
„Aha?“
Dívka pro jistotu počkala, než okolo nich projde postarší manželský pár se psem. „Když se to tak vezme,“ zvýšila zase hlas, „existuje mezi obojím – tedy člověkem a neživou věcí – jistá důležitá spojitost a tou je vzduch. Bez něj se ani jedno neobejde.“
„Hmm, to je fakt,“ připustil tentokrát vcelku lhostejně chlapec. „Jenže kolo bolest cítit nikdy nemůže, zato ten, kdo na něm právě jede, ano,“ dodal s úšklebkem, neboť si znovu vybavil historku s profesorem Humlerem.
„V tom je právě ten háček.“
Chlapec pokrčil rameny.
„Kdyby se dodatečně odstranila ještě tahle maličkost, tak by…“
„Tak bych už do konce života nemusel docházet k doktoru Žaludečníkovi pro léky na bolesti zad.“
Dívka i chlapec se otočili a spatřili, jak k nim na kole spěchá Jindřich Nevada, další z vyučujících na mochnickém gymnáziu. Zatímco profesor Humler se vyznačoval neobyčejnou tloušťkou, profesor Nevada byl jeho pravým opakem. Při své výšce byl ve škole prakticky nepřehlédnutelný, často po třídě a chodbách chodil jako zadumaný vědec a jeho černé vlasy již doznávaly značného vypadávání a nápadných šedin. Oproti Nevadovi zas profesor Humler neudělal krok bez svého kola (výjimku tvořil pouze areál školy). Ani věkově si oba příliš neodpovídali. Profesor Nevada byl mladší, nedávno oslavil čtyřicáté páté narozeniny, takže věkový rozdíl tu musel být minimálně takových deset let. V čem si však oba shodně notovali, byl humor.

„Jen tak si tu jedu, v dálce zpozoruji dvě známé tváře a oni patří Emě Chardové a Petru Horeckému. Dobrý den.“
„My se tu jen tak ozdravně procházíme,“ řekla Ema.
„No jo, tak to se ozdravujte, to máte na prosinec ještě krásné počasí. Takhle snad ani nebylo v létě. Že bych kvůli tomu podal stížnost k evropskému soudu pro lidsko-přírodní práva?“
Pak nastalo ticho. Nevada se na Emu a Petra začal zubit, jako by očekával, že se z jejich strany dočká něčeho nečekaného, třeba že se chytnou za ruce, políbí a oznámí, že spolu již nějakou dobu chodí. Když ho v tomto zklamali, odkašlal si a hovor následně přenesl na okolní prostředí.
„No jo, hezky nám to tu kvete… pardon, vlastně padá. Vzdoušek je pěkně čistý, volně prostupný, bez uhlovodíkových konzervantů, načež řeka opodál neslyšně probublává kolem více či méně omletého stromořadí.“
„Velice výstižně řečeno, pane profesore,“ ocenil ta slova Petr.
„Hmm, děkuji vám, Horecký, za pochvalu. To víte, do kvalit profesora Humlera mám ještě dost daleko. Ten na našem ústavním institutu za baviče stále kope první ligu.“
„A Moronová zase mezi trápiteli,“ doplnila Ema.
„Ale no tak, Chardová, vy vždycky všechno vidíte příliš černě. Musíte na smutné situace umět nahlížet s notnou dávkou optimismu. Počkejte, řeknu vám jeden vtip. Jak jen začíná?“ Profesor Nevada začal hloubat a pak spustil: „Jo, už vím. To jeden druhému povídá: Představ si, že ten třetí mi neustále vytýká, že samochvála smrdí, tak teď radši vychvaluju toho čtvrtého, jehož iniciály používám pouze občasně.“
„To není špatný vtip,“ uznal Petr a s Emou se mu zasmáli.
„Moment, ještě vím o jednom, ale ten možná budete znát.“
„To nevadí,“ mrkla spiklenecky Ema. „Opakování matka soudnosti, jak nám vždy kladete na srdce.“
„Souhlasím. No to takhle těsně před skončením války chodí vůdce jako lev v kleci po pracovně a ptá se svého portrétu: Tak co, chlapče, jak myslíš, že to s námi nakonec dopadne? A z portrétu se ozve: „No jak by? Mě sundaj a tebe pověsí.“
Nevadův druhý vtip zaslouženě sklidil ovace největší. „No jo, tak to v životě někdy chodí,“ pokýval pak hlavou a znovu naskočil na kolo. „No nic, tak já zas popojedu a nebudu vás dál na odpolední ozdravné procházce zdržovat. Stejně si potřebuji ještě něco zařídit. Tak zas někdy zítra u nás ve škole, v štole vědecké nebo v ústavu… no vyberte si dle vlastního selského rozumu. Já mizím, i když nemám po ruce zmizík.“
Profesor Emě i Petrovi mávl na rozloučenou a za pobrukování pouze jemu známé písně odjel neznámo kam.
Ema a Petr z cesty zanedlouho sešli na pěšinku, jež je po pár metrech zavedla k řece, a dál podle ní pokračovali až na menší mýtinu s osamocenou vrbou, kde pravidelně sedávali. Slepé rameno Labe bylo příhodným místem k nerušenému odpočinku. Ze všech stran ho obklopoval les, a obzvlášť v období podzimu sem nikdo příliš nechodil. Občas se jen na druhém břehu vyskytl nějaký ten vytrvalý rybář. Ema a Petr tu tak měli dostatečné soukromí pro svá nezávazná rozjímání.

„Je to tak. Nevada má pravdu. Takový je prostě život: krutý a nespravedlivý zároveň,“ pohroužila se Ema do nových úvah, když s Petrem zasedli pod vrbu a ještě jednou se mnohem pozorněji zamyslela nad profesorovými vyřčenými vtipy, načež si je dodatečně po svém ozvláštnila. „Chybí tu rovnost mezi lidskou a zvířecí říší,“ napadlo ji, když oči pohroužila do vody. „Třeba taková ryba: aby přežila, musí ve vodním světě bojovat se svými vrstevnicemi. A i když se jí nakonec podaří boj vyhrát, stejně ji smrtelnou ránu zasadí člověk. Jenže tomu to později stejně nebude moc platné. Zdolá ho zákeřná nemoc, jíž podlehne. A když ne nemoc, tak přírodní katastrofa nebo ruka vraha určitě.“
Petr si okamžitě představil Ditin zuřivý pohled a vyděšený obličej profesorky Nývltové při pouhém vyslovení slova vrah. Tak nějak ho přepadla obava, že by k něčemu podobnému klidně mohlo dojít již zítra při hodině češtiny. Nývltová jim totiž před měsícem zadala jako povinnou četbu díla od zapomenutého mochnického autora, který surovostí a násilím ve svých knihách rozhodně nešetřil. Petr se tedy podvědomě Eminy prezentace strachoval už nyní. A ta kritikou rozhodně nešetřila.
„Kdybychom prostě my lidé i tvorové ze zvířecí říše byli pouze závislí na vzduchu a ne na ničem jiném, tak věřím, že by mezi námi jednou provždy ustala veškerá nevole. Automaticky by se změnily pudy. Vem to i z druhé stránky: můžeš mít po ruce tolik pamlsků, kolik jen uznáš za vhodné, ale co ti to je platné, když nemáš možnost přijímat vzduch. Ten je základem všeho, u něj by to podle mě mělo začít a zároveň skončit. Nějaká krev, bolestivé rány… to už je na jednoho až moc silné sousto. No uznej sám.“
„Faktem je, že to, k čemu pravidelně dochází na nedalekém letišti, šokuje stále více místních lidí. Dokonce se o tom několikrát mluvilo ve večerních zprávách, a to už je co říct,“ přiklonil se Petr k aktuálnímu mochnickému problému a čekal, jaké k tomu Ema zaujme stanovisko.
„Člověk neustále podléhá svým vnitřním potřebám, posluhuje svému vnitřnímu vědomí a jeho požadavkům, protože si od narození myslí, že právě ono vědomí je jeho věrným ochráncem, celoživotním průvodcem. Jenže pak jednoho dne zjistí krutý pravý opak: že ho jen využívá ve svůj prospěch a posílá na cestu zkázy formou: nesplníš můj závazný požadavek, budeš za to pykat.“
„Aha, takže si ty nehody prostě mám vyložit tak, že ten, kdo je má na svědomí, byl prostě sám sebou pod nátlakem přinucen splnit příkaz, kterému se bránil, nebo se ho prostě opakovaně dopouštěl chybně a přitom si to ani pořádně neuvědomoval,“ pokusil se to shrnout Petr. Ema neodpověděla, tvářila se teď jako někdo, kdo na něčem podobném sám nese vinu.
Petr přerušení hovoru využil a vyndal z aktovky nenápadně videokazetu. Podle názvu a přebalu šlo o starší pohádku. Videokazetu položil stranou a stejně jako Ema pohroužil oči do klidně proudící řeky, z níž občas vyskočila ryba. Petra začalo těšit, že se jeho kamarádka zase začíná usmívat. Představa nespoutané volnosti, jíž se teď řeka vyznačovala, ji zjevně vrátila chuť pomýšlet na svět z té lepší stránky.
Idyla ale netrvala dlouho. Stejně jako ryba poblíž břehu s osamocenou vrbou si teď s chutí provětrala ploutve i jedna další na protější straně, kde k její smůle zrovna číhal rybář. Samozřejmě se mu rybu podařilo chytit. Byl to statný kousek. Petr si byl jist, že to Ema nenechá bez povšimnutí, v čemž se nezmýlil, jen nepočítal s tím, že to u ní vyvolá tak nepřiměřenou vlnu nevole. Ema totiž rázně vyskočila a na celé kolo začala hulákat: „TY JEDEN NELIDSKEJ VŠIVÁKU, TY HUBO NENAŽRANÁ!“
Rybář dívčin hlas zaregistroval, dokonce se v jeho směru otočil, zastával však názor, že ho dotyčná na dálku pouze zdraví a tak jí zamával a do toho ještě zvolal: „TO JE PANEČKU MACEK, CO?“
Ema rybáři pohrozila pěstí. Pak toho radši nechala, protože si všimla Petra, jak se na ni starostlivě dívá. Snažila se uklidnit hraním a skládáním kamínků, jenže rybář nepřestal dorážet.
„JO JO, TA MÁ NEJMÍŇ PŘES METR, TO BUDE, PANEČKU, VEČEŘIČKA! K TOMU VÍNEČKO…!“


To Emu podráždilo natolik, že surově mrštila kamenem do vody a kvapem z mýtiny zamířila do přilehlého lesa. Petr se nepamatoval, že by dívku někdy viděl takhle naštvanou. Zvažoval, zda-li se má vydat za ní. Nakonec tak učinil. Našel ji hned na okraji u zcela opadané borovice, jak se u ní svíjí a v ruce třímá ošuntělou větévku.
„Máš to se mnou pořád trápení, co, Petře?“ promluvila Ema již o dost klidněji. Dokonce se jí při tom na rtech zaskvěl matný úsměv.
„To je dobrý. Jen si mě tím běsněním trochu vylekala. Nic víc,“ přešel to v poklidu.
„Jo, přiznávám, dost mě tím vytočil, mizera jeden,“ šeptla Ema, jako by rybář stál hned vedle ní. „Ale nediv se. Oba jsme dlouhé hodiny mohli pozorovat vzájemné propojení zemské a vodní říše… a pak se tam zničehonic objeví tenhle rybárník a jeho vinou to v jednom mizerném okamžiku ztratí význam a pointu.“
„No, možná tě alespoň trochu potěší, že si právě zabalil to své nádobíčko a metelí na kole pryč,“ konstatoval Petr, když se ohlédl směrem k druhému břehu.
Zase si dlouze pohlédli do očí.
„Víš, já moc dobře vím, že nedokážu spasit svět od všeho zlého, i kdybych si to třeba stokrát přála. Vím, že to není v mých silách. Mám jen potřebu se před někým ze svých – jinak vnitřních úvah – vyzpovídat. Pokaždé se mi tím nesmírně uleví, tak promiň, že oním dotyčným jsi pokaždé ty. Ty jediný mi totiž dokážeš naslouchat, řekneš mi vlastní názor, a pro mě to hodně znamená. Opravdu, hodně moc to pro mě znamená. Ani nevíš, co mi tím dáváš.“
Petr nevěděl, co na to říct. Z té nečekané pochvaly se až červenal. Od chvíle, co Emu poprvé spatřil na školní chodbě a začal vedle ní sedávat v lavici, věděl, že z ní čiší výjimečné charisma. Byla to neobyčejně pohledná dívka, dle Petra nesmírně chytrá a sečtělá. Obzvlášť dojemné vždy bylo, když někomu skláněla poklonu, jako právě nyní jemu, to vždy dotyčnému dlouze uhrančivě hleděla do očí, jako by z nich věstila osud.
„Petře Petříčku, chlapče rozmilý, proč se na mě tak zasněně díváš?“ zeptala se ho sladce.
„To já ne, to ty,“ upřesnil.
„Já ne, já ne, to ty, to ty…“
„No vidíš, já ji tam nechal.“
Petrovi výroky z pohádek připomněly, že v místech pod vrbou zapomněl onu videokazetu, kterou chtěl Emě původně půjčit. Vymanil své oči z oněch uhrančivých dívčích a pospíšil si pro ni. Když se vracel nazpět, slyšel Emu stále prozpěvovat: „Petře Petříčku, chlapče rozmilý…“
„Tady ji máš.“
„O víle Rozálce a neposlušném tovaryši Jankovi. Na to se velmi ráda podívám,“ poděkovala Ema, když převzala od Petra videokazetu a řádně nastudovala obal.
„Tak co, nevezmeme to po hlavní cestě na druhou stranu Labe? Tam moc lidí taky nebývá. Nikdo nás tam nebude zbytečně rušit,“ navrhl záhy.
„Proč ne? Ale jestli tam někde zase bude číhat nějakej protivnej rybář…“
„To snad ne. Tak jdem?“
„Jo, proč ne?“
Oba však stačili udělat dva chvatné kroky, když je rachot motoru donutil zalézt zpět do lesa. Na cestě zastavilo auto a hned nato z něj vystoupil neznámý stařec. V ruce držel podezřelý pytel. Nejdříve se rozhlédl a až poté, co se ujistil, že nikdo nejde, se najisto vypravil k vodě. U břehu pytel pohodil. Pak poklekl a začal nad ním tápat. Ema a Petr zřetelně slyšeli, jak se z pytle ozývá čísi naléhavé kňourání. Stařec zřejmě měl v úmyslu jeho obsah utopit v řece, nenašel k tomu však dostatek odvahy, takže nakonec pytel umístil pod vrbu a spěšně zamířil nazpět k autu. Než však k němu došel, několikrát se zastavil a otočil k vrbě, jako by zvažoval, zda původní rozhodnutí nevzít zpátky. Pak přece jen nasedl do auta a chvatně z místa ujížděl pryč.
„No to je ale břídil, to se hned tak nevidí,“ kroutila o nepatrnou minutku později nad nálezem nevěřícně hlavou Ema, když se jí pytel konečně podařilo odšpagátovat a následně z něj vylovila strakaté kotě.
„Kolik jich tam je?“ zajímalo Petra.
Ema mu podala kotě a dala se do počítání. „Kromě tohohle malého drobečka ještě dva, tři, čtyři… no takových devět určitě.“

„No tak to je vážně síla… počkej, tam neutíkej!“ zvolal, když se mu kotě vysmeklo a nedopatřením si to namířilo rovnou do vody. Naštěstí ho včas zachytil.
„Jak jsou ty chudinky bezbranné a zmatené. Stačí chvilenka nepozornosti a je zle,“ spustila Ema smutnou kočičí ódu. „Musíme s nimi za Justýnou, u ní jim bude dobře.“
„Ta bude mít radost. Už potřetí v tomhle měsíci ji poctíme nečekanou návštěvou,“ neodpustil si připomenout Petr.

Rubriky: City Means II. - Město plné dialogů | 1 komentář

Aktuální oznámení

Aktuální oznámení

Po kratší době opět zde, na svém webu, o sobě dávám vědět. Předchozí měsíc jsem se rozhodl dát si menší pauzu. Od osmého dubna však má tvorba bude pokračovat dál. Čeká nás restaurovaná verze románu „City Means -město plné dialogů“ a to s tematicky odpovídajícími obrázky od Anny Wolfové. Tímto krokem tak web oslavuje významné jubileum, citymeansové dialogy navíc zde byly z mé tvorby kdysi aktualizovány jako vůbec první román, co web otvíralo. Takže tímto všem přeji příjemné počteníčko.

Tom Patrick

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Ucelený příběh (kniha ze sbírky: Melodické pochutiny Martina Jabkeniče)

Třígenerační román

Generace 1: Tomáš a Renata

Na úvod se nám představuje naoko sympatický zamilovaný pár – Tomáš se svojí přítelkyní. Vztah to není po všech stránkách harmonický, neboť mladíka přitahují i jiná něžná pohlaví. Tomášově přítelkyni to přirozeně není příliš po chuti a snaží se svého přítele uhlídat. To však není tak jednoduché, Tomáš je totiž neobyčejně pohledný. Oba se spolu tedy snaží trávit co nejvíce volného času, kdy podnikají různé cesty po světě. Jedna taková je zavede do Itálie, konkrétně do Boloně, kde sídlí vědma říkající si podle daného města: Boloňská Katka. Tato vědma údajně umí pojistit a zachovat lásku a to vlastní originální metodou. Pro Tomovu přítelkyni je to tedy jedinečná příležitost, jak si stále více napjatější vztah se svým milým udržet. To však není jediný problém, co pár souží. Svět se dostává do stavu válečného a pár tak čelí nové výzvě. Světu vládnou hladomor a krutost, jakákoliv spřízněná duše jest tedy nutně zapotřebí. Milostný pár, který se mezitím stal párem manželským, tak strádá. O nic lepší to není ani po skončení daného válečného konfliktu: práce není a fronty na úřadech neberou konce. Celé rodinné klany tu hledají nějakou tu obživu. Bezradný Tomáš mezitím propadl hazardu a každou volnou chvíli tráví po barech jen s tím málem, co mu ještě zbylo. A netrvá to dlouho a Tomáše začnou nahánět vymahači dluhů, jimž je životní situace podobně zadlužených rodin lhostejná stejně jako zpytování jejich nečistého svědomí. Sám Tomáš má navíc na svědomí hned několik vlastních prohřešků: před věřiteli se nějakou tu dobu skrýval v zahraničí a na povrch rovněž vypluly jeho četné avantýry se ženami. Leč tentokrát už nejde pouze jen o jmenovaného, v ohrožení je celé příbuzenstvo! Navíc vymahači se neúnavně navracejí a neštítí se jak výhrůžek, tak i fyzického napadení. Jelikož dluhů neubývá a Tomáš nemá na jejich zaplacení, ocitá se u soudu, následně je jím souzen a nakonec odsouzen k odnětí svobody. A to přesto, že se za něj postaví jeho žena, jejíž jméno je nám odtajněno až nyní: je jí Renata. Tomáš tak má dojem, že padl na samé dno: nejen že u soudu byli snad všichni „čumilové“ z jeho rodné Báňské Bystřice, ale navíc ho přemáhají myšlenky na dobrovolný odchod z tohoto světa. Tomáš se o dané pokusí za doprovodu vzpomínek na svůj dosavadní zpackaný život. Renata i přesto všechno na jmenovaného nezanevře. Naopak, oba se snaží nechat minulost za sebou a již poněkolikáté začít zcela nový život. A samozřejmě znovu upevňují svůj milostný vztah tím, že opět vyrážejí na cesty. Ono cestování se následně stává Tomášovým novým denním chlebem, kdy se stane řidičem kamionu, s nímž jezdí po celém světě, jenž se pozvolna navrací do normálu. Ovšem samota si vybírá svou daň. Tomáš postrádá svoji Renatu jakožto dámskou společnost celkově. Navíc o práci řidiče kamionu mají mnozí dosti zkreslené představy a pro média jsou vždy lákavým zdrojem pro jejich reportáže. Není proto divu, že Tomáš při svých cestách již zažil nejednu krizi a nejednou rovněž musel krotit emoce. Každou volnou chvíli pak Tomáš tráví se svými novými přáteli: dovádějí na motorkách, kdežto odpočinku si pak užívají v honosných limuzínách, kde pijí ovocné drinky. Na Renatu je toho znovu příliš. Tomáš, kromě svých pověstných tahů s přáteli, totiž v sobě opětovně nezapře posty svůdníka a záletníka, a tak ho jeho žena vypakuje z bytu. Renata má zkrátka pocit, že je Tomášovi jednoznačně na obtíž. Možná že všeho bude plně litovat, až pochopí, koho doopravdy ztratil. Ať si tedy hledá tu pravou, když ona, Renata, mu není dost dobrá. Tomáš Renatu bere za slovo. Aby ji vytěsnil ze svého života, věnuje se tomu, co ho naplňuje: cestování. Snaží se obeplouti a procestovat celý svět; mimo jiné navštíví Čínu či Indii, s níž dokonce naváže osobní pracovní kontakt. Jenže při své evropské cestě se vše znovu zlomí. Tomáš se náhodou dostane na svatbu jistého Josého a Juanity a příběh sblížení obou aktérů jej okamžitě pohltí; nevyjímaje holý fakt, že právě onen José byl rovněž pěkný proutník a přesto paktem manželství své Juanitě navždy slíbil lásku, oddanost a věrnost. Oddanou lásku jakožto věrné přátele nutně v dané chvíli potřebuje rovněž Renata. Její dvě nejlepší kamarádky, Helu a Jelenu, čeká další soudní stání, kdy soud, z pohledu první, rozhodl nespravedlivě. Je tedy nemožné, aby se někdejší nejlepší kamarádky daly zase dohromady. Renata se trápí a společně s ní i Tomáš, jež se o všem dozvídá. Jenže Renata se mezitím, co s ní Tomáš nebyl, přestěhovala. Tomášovi se Renatu podaří vyhledat. Pomůže tomu i píseň od zpěvačky Hedviky jakožto fakt, že Renata je „dívkou od vody“, takže nebylo na škodu navštívit původní místo jejího pobytu. Tomáš se snaží vztah znovu oživit, ví, že další šanci od Renaty již nedostane. Pozve ji tedy na symbolické místo a sice na orloj, kde znovu společně hovoří o obnově vztahu a o dětech. A Tomáš pevně doufá, že s Renatou již bude napořád a nezradí ji. Poučil se. Jedině tak totiž od nynějška může s Renatou prožít život bok po boku. Život šťastný, báječný, bezstarostný.

Generace 2: Robert – Naďa x Robert – Anna

Syn Tomáše a Renaty geny otce v sobě nezapře rovněž: hodně času tráví na cestách a ženy střídá jak na běžícím páse. Nejraději by měl více volného času, jenž tráví zejména po galeriích a na masážích, a proto zvažuje, že by vyměnil zaměstnavatele, popřípadě učinil změny ve svém týnském týmu. Onen mladík je nám znám coby Robert a jeho vyvolenou se nakonec stane slečna Naďa. Ta se se svým partnerem snaží trávit co nejvíce volného času. Rádi spolu chodí na různé večírky, které mnohdy trvají až do brzkých ranních hodin, a rovněž spolu mají intimní poměr. Naďa dává vztah toužebně na obdiv. Dokonce pomýšlí na víc, tedy, že ji Robert pojme za svoji choť. A jednoho májového dne se svatby skutečně dočká. Výročí svatby pár oslaví ale až o zimních svátcích v horách, kde se spřátelí s jistou partou. Ta se mimo jiné zajímá o umění, o čemž svědčí vybraný vkus ohledně významných světově proslulých malířů. Mezi manželským párem a onou skupinkou vznikne skutečné pevné přátelské pouto a tak není divu, že si smluví další termín společného shledání. Tentokrát je vše pojato jako pěší túra po českých hradech a zámcích jakožto skrz naskrz Čechami jako takovými. Robert, Naďa a jejich přátelé si pak obzvlášť oblíbí jeden klub, kde celkově panuje příjemná atmosféra, a kde své rovnoprávné místo a rovněž zastání naleznou i populační menšiny jakožto lidé stejného vyznání. Celkově tu panuje příjemná atmosféra s bohatým zábavním programem, mimo jiné zahrnujícím rozmanitou žánrová hudbu. A právě zde Roberta zaujme jedna z vystupujících. Výborně pěje – za doprovodu komorního orchestru – a rovněž se sama doprovází na nejeden hudební nástroj. Robert je ženou naprosto okouzlen, a jen těžko se pokaždé smiřuje s dny, když dotyčná naopak není v baru přítomna vůbec. Robert je ženou doslova posedlý. Za poslechu jejích árií se vrhá do malování obrazů, nad nimiž probdí nejednu noc. Rovněž on sám se pokouší skládat hudbu a partitury pak zanáší do not. Ba co víc, odhodlá se vystupovat naživo na veřejnosti! Robert je svojí múzou tak okouzlen, že mu to doslova trhá srdce, že s ní nemůže trávit společné chvilky. Co by za to dal. Přání se Robertovi záhy skutečně splní a s Annou, jak se žena jmenuje, se začne čím dál častěji vídat a společně stráví i nejednu noc. Anna je pro Roberta bezedným zdrojem inspirace. Leč rodinné problémy se nevyhnou právě ani Anně, kdy ta musí ustát pohřby svých dvou znesvářených bratrů, z nichž jeden stál na straně dobra a ten druhý naopak na straně zla. Navíc na nevěru s Robertem přijde Annin dosavadní přítel, jež se s ní proto hodlá najisto rozejít. Anna tak řeší dvojí dilema: na jedné straně ji dané rozhodnutí – nyní tedy již bývalého přítele – rmoutí, na straně druhé ale Roberta bezmezně miluje, i když sama moc dobře ví, jaký je to ve skutečnosti proutník. Zbývá si tak položit zásadní otázku: ustojí nakonec Anna alespoň svůj křehký vztah právě s Robertem? Jim oběma, tedy Robertovi a Anně, definitivně otevře mysl až drama, jenž se udá při jedné z horských výprav, jejímiž členy jsou i oni, a kdy zcela jiný pár – konkrétně Zuzka a Jan – prokážou nejen pevné nervy při nebezpečném odloučení, ale i sílu své nehynoucí lásky. To když se Jan od výpravy nečekaně oddělí, na vlastní pěst se rozhodne Zuzku hledat a nakonec ji úspěšně vysvobodí ze spárů zrádné rokle. Po jejich vzoru svůj vztah upevní i Robert s Annou. Usadí se v horách, kde se začnou věnovat farmaření, a tak jsou prospěšní nejen sobě, ale stejně tak i svým zákazníkům a přátelům. I tento druhý příběh tedy nakonec končí šťastně.

Generace 3: Mladík a jeho nelehká životní etapa

Pozemský lid již poněkolikáté vyhlíží mnohem šťastnější budoucnost. Její prioritou má být dokonalý bezproblémový svět, jenž by anuloval vše zlé, co jej doposud sužovalo: to jest například jeho stále větší zadluženost, stále přítomný hladomor, války či nemožnost se svobodně vyjadřovat – ať již politicky či z hlediska náboženství. Toto a mnohé další negativní určitě jednou v budoucnu definitivně pomine – věří daní optimisté – a za tím účelem se dotyční již vydávají „vstříc nadějným zítřkům“. Příležitosti se chopí i syn Roberta a Anny, který podnikne poutní cestu do ruské tajgy. Jeho cílem je najít tamní vílu, jež oplývá krásou a z přírody čerpá potřebnou ozdravnou energii. Že se nejedná o blud, se mladík na vlastní oči přesvědčí záhy, když se s dotyčnou vílou opravdu setká, a ta pak výrazně uleví jeho bolavému srdci. Mladík se tak cítí jako znovuzrozený a s nadšením o ojedinělé personě podává zprávu okolnímu světu po šest let. Po návratu domů se však mnohé změnilo. A to jak rodné město tak jeho obyvatelé samotní – například mladíkův otec je v danou chvíli již po smrti. V mladíkovi to vybudí nostalgické vzpomínky: na jeho velikou životní lásku jakožto někdejší přátele, vůči nimž stále má jisté nesplacené dluhy. Něco ale zůstalo při starém a to usměvavá socha posvátné ženy či kašna, do níž mladík symbolickým vhozením mince hodlá začít novou životní etapu. Jeho kroky neomylně směřují do tamního kostela, kde se lidé v danou chvíli tradičně sešli na mši. A zde pak nachází všechny výše zmíněné, od nichž žádá odpuštění. Po mši pak mladík zajde na otcův hrob, kde učiní dojemný proslov, v němž mimo jiné zmíní, jak rád by vrátil ztracený čas, kdy s ním nebyl. Pobyt v rodném městě se však pro mladíka nevyvíjí idylicky: se svojí někdejší velkou láskou se začíná postupně nesnášet a znovu propadá sázení v hernách a také mariáši, jež preferuje na prvním místě namísto péče o její děti, které předtím přijal za své. Oba dva – jak mladík tak jeho partnerka – se navzájem obviňují z toho či onoho a napětí neustále stoupá. Oba si uvědomují, že situace je déle neúnosná a tak jde každý svou cestou, což se neobejde bez následků. Spásou pro mladíka je spolek potulných komediantů, jenž jednoho dne zavítá do jeho rodného města. Jedná se o skupinku umělců, kteří kočírují od města k městu, od vesnice k vesnici, kde lidem hrají své vlastní autorské hry– za peníze či za trochu toho pohoštění a to dle domluvy. Dokonce si je možno přímo u nich střihnout živý výstup! Mladík se potulným komediantům upíše, aby tak unikl problémům svého rodného města. Leč i tady zažívá problematické vztahové peripetie plné intrik, vášní a zrad. Až s Janou zdá se mladík nachází kýžené štěstí, leč ta záhy umírá. Na její počest vzniká dojemné představení o tom, jak se coby zesnulá setkává s Bohem, který ji zahrne svoji láskou a odpustí všechny pozemské hříchy jakožto ji zbaví od všeho smutného pozemského. Pak do mladíkova života vstoupí Martina. Opět se zdá, že se jedná o mladíkovu životní lásku: skvěle si spolu rozumí a do budoucna plánují svatbu. Mladík je tak opět šťasten a život mu zase dává smysl. Zbývá si tak položit zásadní otázku: vydrží mu konečně tento partnerský vztah a do jeho života opětovně nezasáhne onen krutý nehostinný osud, jako tomu již v minulosti bylo nesčetněkrát?

Rubriky: Melodické pochutiny Martina Jabkeniče - ucelený příběh | Napsat komentář