Kapiotola 4 – Kristiánovo přání

V tomto okamžiku to byla zase Nola, kdo zčervenal a trhl poplašeně svým kolem. „Já… o tomhle bych se teď nechtěla příliš bavit. A možná by to nikoho z vás ani nezajímalo, ty sis to ostatně měl možnost vyslechnout už několikrát, tak moc dobře víš, v čem to celé vězí,” pronesla jaksi nepřítomně ke Kristiánovi.

„Jo, máš pravdu, já a několik dalších lidí z naší třídy to slyšelo už několikrát, ale třeba tady Martin ještě ani jednou. Vsadím se, že by ho to určitě zajímalo. On nám přece pověděl o tom, co ho trápí, taky se odhodlal vyjít s tím ven a nenechal si to jen pro sebe.”

„Jak jsem už říkala, Martina by to třeba ani moc neza…”

„Ale jo, zajímalo. Rád se o tobě dozvím něco nového,” nenechal Martin Nolu domluvit, čímž opět nahrál Kristiánovi.

„Tak vidíš, Martin není vůbec proti, tak proč se o to nepokusit? Třeba se ti uleví stejně jako jemu.”

„A nechtěl bys radši teď vyprávět ty? Já se k tomu třeba rozhodnu pak“.

„Jo, dobře, proč ne, já se rozhodně nemám za co stydět,” pronesl naprosto rozhodně a odhodlaně Kristián a započal své vyprávění. „Jak možná všichni dobře víte, tak kromě toho, že již druhým rokem studuji na našem pověstném gymnáziu, kde jsem celou tu dobu nucen, stejně jako mnoho ostatních, trpět pod láskyplnou ochranou naší ctěné paní fyzikářky, jinak vážené paní Moronové, se celá dlouhá léta také výrazně zajímám o věci mezi nebem a zemí, což samozřejmě nemůže ani v nejmenším ovlivnit fakt, že mým dalším koníčkem je fotografování, zachycování snímků všeho druhu, především tedy těch přírodních, a to i přesto, že mě v jednom kuse ohrožuje alergie na různé přírodní pyly.”

Nola a Martin se tomuto nesmírně zábavnému úvodu s chutí zasmáli, obzvlášť pak té pasáži, v níž figurovalo jméno Moronové. Kristián tedy přestal mluvit a ty veselé okamžiky si společně vychutnal se svými kamarády, teprve až pak pokračoval dál.

„Fotografování bych v této chvíli ale ponechal stranou, spíše bych se chtěl zaměřit na hledání tajemna a jeho výjimečnost. Mým velkým snem, jenž bych chtěl při své pozemské existenci naplnit, je poznat člověka, který by mi byl schopen předvést bez podvodné přetvářky skutečný zázrak. Nejde mi ale o nic převratně vizionářského, víte, mým přáním je setkat se s člověkem, z něhož by ono tajemné přímo vycházelo a já bych to viděl na vlastní oči. Mám tím na mysli třeba někoho, kdo dokáže pouhým sevřením rukou vyvolat světlo, nebo pouhým zrakem přinutí k létání pírko položené na stole. Jo, přiznávám, někomu tohle může třeba přijít divný, ale já si říkám, že když už tady na tom světě člověk jednou je, měl by alespoň jedenkrát v životě poznat něco jiného, než jen přesně vyměřené a vědecky ověřené zákony zemské přitažlivosti a každodenní příkoří kruté a přesně naplánované reality. Člověk si stejně nakonec sám řekne, jestli mu to všechno stojí za to, když se v jednom kuse hádá kvůli obyčejným malichernostem s rodiči nebo s profesory, lpí na doktorech, hádá se kvůli tomu, jak je důležitá ta či která politická strana a kdo kolik zpronevěřil peněz. Avšak něco tajemného, ojedinělého si člověk bude pamatovat nadosmrti a bude alespoň moct vzpomínat na něco, co ho fakt potěšilo.”

Nola i Martin se rázem přeměnili v nedutající sochy. Z počátečního veselí byly jejich smysly rázně vtaženy do víru něčeho doposud nepoznaného. Až nyní vlastně oba pochopili, že tu před nimi stojí člověk, který jim svými názory odkrývá pro ně dosud skryté věci, o nichž se v běžných novinách skoro vůbec nepíše. Najednou ty věci začali považovat za důležité a neprávem opomíjené. Na to vše měl nepochybně značný vliv i fakt, že to Kristián podal svým příjemně hlubokým hlasem.

„Vidím, že vás to ohromilo. Haló, tady jsem!” zamával Kristián Nole i Martinovi rukou před očima, aby je vrátil zpět do přítomné reality.

„Co?” Nola náhle zmateně zamrkala. „Aha, jo, jo, dobrý, už jsem zase zpátky na zemi, neboj.”

„Jo, já taky,” okomentoval to úplně stejně Martin. Záhy si však vzpomněl na něco dost podstatného. „Teď už mi to je naprosto jasný. Když jsme se spolu setkali naposled, tak jsi mi přece říkal, že už dobrého půl roku udržuješ dopisní kontakt s jakýmsi pověstným mágem.”

„Jo, přesně tak,” potvrdil Martinova slova k jeho novému úžasu s úsměvem Kristián. „Nedávno mi poslal další dopis, kde se zmiňuje o tom, že vše je údajně na nejlepší cestě k onomu setkání s jedním člověkem, který ovládá přesně to, o čem jsem hovořil. „Nechci ale,“ zdůraznil, „abyste si okamžitě začali myslet, že jsem se dočista zbláznil. Jakmile si za ty své konzultace začne něco nehorázného účtovat, dám od toho hned ruce pryč. Jelikož k tomu ale prozatím nedošlo, rozhodl jsem se s ním zůstat nadále v kontaktu. V novinách, kde ta jeho nabídka vyšla, totiž stálo, že je to všechno zcela zdarma. Tak uvidíme, co se z toho nakonec vyklube.”

„Hmm, tohle všechno je sice moc pěkný, ale kde bereš tu jistotu, že to není podvodník? Přece se už nějaký ten pátek známe a já moc dobře vím, že ty – třeba na rozdíl ode mě – nejsi ten typ, který se do něčeho takového hrne. To mi je teď neskonale podivnou záhadou.”

Kristián tuto otázku od Martina očividně očekával, neboť v okamžiku, kdy mu ji pokládal, nad ní už souhlasně pokyvoval hlavou. „To víš, že jsem se bál s tím mágem vstoupit do kontaktu. Nakonec mě ale přesvědčil jeho druhý dopis, v němž mi zaslal můj osobní portrét, a musím fakt bez lhaní a zapírání na rovinu přiznat, že všechny ty údaje, co v něm uvedl, mě ve všech bodech přesně vystihly. To se mi ještě nikdy nestalo. V ten moment mně sice šel po zádech neskutečný mráz, zároveň tu ale vysvitla i naděje, že jsem možná na nejlepší cestě ke svému celoživotnímu objevu.”

„Tak to zní famózně a neuvěřitelně zároveň,” řekl nadšeně Martin. Jeho velký sen o vysněné dívce se mu zase vyjevil více reálně.

„Martin má pravdu,” přidala se k němu Nola, „ani já bych si rozhodně nepomyslela, že jsi

s někým takovým ve spojení. Každopádně, přeju hodně štěstí, Kristiáne.”

„Dík,” uklonil se jim jmenovaný v duchu japonské noblesy.

„Teď mě tak napadá, neneseš si v tom ruksaku taky náhodou ty své pověstné hábity?”

„Jo, uhodls,” zaculil se na Martina Kristián. „Uvnitř mám hned dva: japonské kimono, no a ten druhý je zase beduínský. Ještě ale nevím, který z nich si, až dorazíme na místo, vezmu na sebe.”

„Pane jo, tak to je vážně síla,” řekl na to už jen Martin, a to byla nakrátko poslední slova, která mezi trojicí zazněla.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 3 – Niterní přání onoho nesmělého

„No a co je tvým pravým smyslem života, Martine? Máš nějaké skryté přání, které bys za dobu své pozemské existence rád naplnil?” zeptal se po menší pauze znovu Kristián. To již všichni dospěli do zatáčky a odtud z hlavní silnice pomalu scházeli na malou cestičku, která dále pokračovala lesem.

„Jo, nějaké mám,” zněla Martinova zdráhavá odpověď. Sám dobře věděl, kam tím Kristián míří, obával se ale o tom před Nolou nahlas mluvit.

„No, a pověděl bys nám ho? Myslím, že Nolu by to určitě taky zajímalo,” pokusil se mírně vtíravě na Martina dál naléhat Kristián.

Martin se začervenal a pohledem sjel na řídítka, jako by doufal, že mu teď naschvál provedou nějakou neplechu, která mu přijde vhod. Doufal v to marně.

„Jo, já bych si to také ráda poslechla, Martine,” přidala se ke Kristiánově žádosti Nola. „Neboj, já o tom nikomu z naší ani vaší třídy vyprávět nebudu. Navíc jsme teď v lese a tady se žádní zvědavci beztak nevyskytnou.”

„Nola má pravdu,” vložil se do hovoru opět Kristián. „Vážně se ničeho nemusíš bát, přece ji znám a vím, že je to férová dívčina. Pokud nám o tom ale nechceš vyprávět, nevadí, je to tvá osobní volba a tu ti nikdo nesmí brát nebo vyčítat. Ale když ti to tvé vnitřní svědomí dovolí, rozhodně se ti pak může ulevit, protože třeba právě zjistíš, že k tvému příběhu nikdo z nás nezaujme negativní postoj. No a na oplátku ti zase třeba povíme svá skrytá přání my dva.”

Na Martinovi bylo stále znát, že by si ono své raději nechal pro sebe, ale nakonec se rozhodl, že by třeba skutečně bylo dobré se někomu svěřit.

„No dobře, přemluvili jste mě,” překvapil oba kamarády nečekanou hláškou: „Mým toužebným snem je najít pohlednou dívku dle mých představ, s ojedinělým temperamentem, pro vztah, který by vydržel na celý život. Konečně by mě mí vrstevníci začali brát vážně, a nemůžu se nabažit představy, jak by se asi zatvářili, kdyby do naší třídy taková snová dívka vešla. Dozajista by pak všem vyrazila dech. Pak by je už přešla chuť posmívat se mi za zády! Konečně by si mě začali vážit, respektovat mě, a kdo ví, třeba by mi začali i tiše závidět, že po mém boku stojí někdo, kdo mě má skutečně bez přetvářky rád a koho oni nikdy nezískají.”

„Aha, to zní docela zajímavě, co říkáš, Nolo?” přitakal okamžitě Kristián a otočil se k oslovené. Na Nole bylo očividně znát, že ji tato Martinova výpověď očividně dost zaskočila. Vlastně sama po pravdě řečeno ani pořádně nevěděla, co tím myslel.

„Hmm, opravdu košatě vyslovené přání, jen co je pravda,” pokusila se nějak solidně začít. „Jak vidno, tak to máš do sebemenších detailů všechno pečlivě promyšlené. Na to já bych tedy rozhodně sama nikdy nepřišla – tím mám tedy hlavně na mysli to, jakým způsobem se hodláš vypořádat se svými vlezlými spolužáky.”

„Jo, aha, takhle si to tedy vysvětluješ!” Martin na sobě nyní dával více než zřetelně znát, že se ho Nolin názor spíše dotkl. „Že jsem radši nemlčel.”

Martin rázně zabral za kolo a vystřelil hbitě do čela skupinky.

„Ne, počkej, Martine, Nola to jistě nemyslela nijak zle,” zasáhl Kristián a chytil ho na poslední chvíli za ruku. „Nepochybně ti chtěla jen sdělit, že je nesmírně obdivuhodné, že neztrácíš v hledání té své vyvolené naději, a že se vedle toho navíc ještě dokážeš poprat i s každodenní realitou. Já si vůbec nemyslím, že by ses měl za to své vyprávění stydět. Mě osobně velmi zaujalo.”

„Opravdu, Martine,” přidala se ke Kristiánovi okamžitě Nola, když je oba dostihla, „já ti to tvé přání fakt nijak nevyčítám, jen mě překvapilo, jak jsi to všechno dokázal skloubit dohromady – myslím tu tvou vysněnou dívku s těmi spolužákovskými pomlouvači ze třídy. To bylo to, co mě na tom všem tak trochu udivilo, nic víc v tom nebylo. I já si vážím toho, že jsi nám to zcela otevřeně a odhodlaně řekl. To jen tak někdo nesvede. Fakt, věř mi.”

Martin se uklidnil a pokojně na to odpověděl: „Jo, já vím, že jste to nemysleli zle. Ono to na první poslech možná zní jako naprosto zbytečná banalita, jenže vlastnímu mozku se zkrátka poroučet nedá. Co si jednou umane, to taky chce za každou cenu dostat. I mně je líto, že mu v tom prozatím nedokážu vyhovět, protože se zkrátka taková dívka v mém okolí ještě nikdy neobjevila. A pokud jsem podobnou někdy viděl, tak jen na filmovém plátně.”

Zatímco Nola jen mírným zašpulením pusy naznačila, že neví, co na to tentokrát říct, Kristián nezaváhal a dokázal se hned chytnout jejích a Martinových rozpaků. „No, když jsi teď tak na pochybách, tak bys třeba,” uculil se na Nolu, která okamžitě zpozorněla, „mohl zkusit – třeba jen pro začátek, kdybys o to stál – chodit tady s Nolou, co říkáš? Mám pocit, že máte hodně věcí společných a povahově i vzhledově k sobě rovněž máte dost blízko. A když se po dnešním dnu lépe poznáte, k čemuž už pomalu dochází, tak by se z toho zanedlouho mohlo třeba vyvinout něco víc než jen pouhé přátelství.”

Nola byla z toho návrhu značně vyjukaná, rozhodně s něčím takovým nepočítala, obzvlášť když se s Martinem osobně znali jen několik hodin. Martin si s Kristiánovým nápadem tentokrát hlavu příliš nelámal, dopředu tušil, že by nic takového v jeho ošemetném případě stejně nebylo možné.

„Promiň, Kristiáne, ale to by asi nešlo. Tou mojí vyvolenou je totiž dlouhovlasá brunetka s pronikavýma modrýma očima, bohužel ne blondýnka. Navíc, ona má vyvolená by musela být narozená v přesně týž den jako já,” odůvodnil to Martin a přidal ještě datum svého narození.

„Aha,” procitla hned Nola, „tak to by asi prošlo dost těžce, navíc rok i datum, kdy jsem přišla na svět, se v mém případě s tím tvým dost seká.”

Kristiánova naděje ale nepohasla ani po této výměně názorů. „No a nešlo by v tomto závažném případě přeci jenom udělat výjimku? Vždyť Nola je přece dost pohledná žena a oči má koneckonců modré. No a povahově by té tvé vyvolené určitě taky odpovídala, nebo snad myslíš že ne?” pokusil se ještě přemlouvat Martina, ten se ale nedal.

„Ne, to by opravdu nešlo. Víte… ehm… já to vážně nechci nějak dramatizovat, komplikovat nebo tak nějak podobně, ale jedna taková dívka skutečně existuje. Má ta samá data, co já. Bohužel ale žije kdesi v Americe, kde je uznávanou mladou, nadějnou herečkou. Na té Americe a herečce samozřejmě tolik nelpím, ale to ostatní chci pro sebe za každou cenu ponechat tak, jak jsem to už přednesl.”

Nola s Kristiánem na sebe opět významně pohlédli. Bylo jim jasné, že Martinovi v této záležitosti jen těžko dokážou vyhovět. Ani jeden se mu kvůli tomu nesmál.

„Hmm, máš to, Martine, opravdu dost zapeklité,” ujala se po nepatrné pauze slova Nola a ještě jednou se zaměřila na Kristiánovy oči.

„Jo, to máš pravdu,” připustil zklamaně, pak ale náhle ožil. „No, ale alespoň nám Martin vypověděl to, co ho trápilo a o čem by se třeba před svými spolužáky bál mluvit. Teď je tedy načase, aby zase promluvil někdo z nás dvou. Ujmeš se toho, Nolo?”

„A o čem bych měla mluvit? Třeba ještě jednou o tom, jak jsem přišla k tomu lichotivému přízvisku dívka se zebrou? Nebo byste radši chtěli slyšet, jak jsem se stala nesmírně populární, když mě jeden nejmenovaný prodavač omylem zamknul ve svém obchodě v prostranství mochnických pasáží, a já mu při dobývání se ven nechtěně spustila na dveřích alarm?”

„Jo, to druhé by mě docela zajímalo, to bych si rád poslechl. Něco jsem o tom zběžně zaslechl ze šelestu školních chodeb,” nadchl se konečně Martin. Kristián však byl trochu jiného názoru.

„No já bych si spíše rád vyslechl to první, konkrétně, proč se pod ten svůj pověstný klobouk pokaždé snažíš schovávat jistý problém, spojený s jedním bájným ostrovem, na němž údajně žije tajemný pisatel, s nímž jsi až donedávna byla v kontaktu a který do tvého života vnesl mnohé nepoznané, a to díky svým úchvatně poutavým dopisům a pohlednicím.”

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 2 – Martinovo upřímné doznání

Rázem se vše vrátilo do starých zaběhnutých kolejí. Nola se Martinovi omluvila, že se mu kvůli jeho průpovídkám smála, načež mu začala líčit, jak přišla k oné své přezdívce. Martina to zaujalo a přiznal, že on sám by na nic takového rozhodně nepřišel. Teď, když si ale pořádně všiml toho zebřího klobouku, připustil, že i jemu se to pojmenování určitě silně vryje do paměti a vzpomene si na něj pokaždé, kdy s ním Nolu spatří. Kristián teď do jejich hovoru příliš nezasahoval, občas k tomu jen přihodil protáhlé „aha” nebo „hmm”, jinak vedle nich kráčel pokojně a pozorně jim naslouchal.

„No jo, tyhle změny fakt někdy přijdou dost náhodně, zrovna když je člověk nečeká,” prohodil záhy Martin, když mu Nola na závěr svého povídání ještě jednou předvedla řídítkovou piruetu. „To u mě je to trochu něco jiného. Spíš mi přijde, že mě mí vrstevníci ve třídě přehlížejí. Jako by mi pořád dokola předhazovali moji klidnou povahu a neustále mě měli za takového toho outsidera, který se straní kolektivu. Jenže to není vůbec pravda. Proč bych se měl na přání jednoho klukovského intelektuála měnit v jeho prospěch? Vždyť bych se tím jen ztrapnil! Navíc ta jeho vlezlá jednopísmenková přezdívka Iks mi taky už pěkně leze na nervy. Jemu to ale zjevně po roce vůbec nevadí, ba co víc, on si ji dokonce dovolí v pohodě při hodině nahlas zakřičet před Moronovou. Jednou bych mu přál, aby mu to slovo nehorázně ulítlo přímo před ní u tabule a ona ho před celou třídou pěkně seřvala. Někdy to jeho chování vůbec nechápu. Jenže to není to jediné, proč mám v jednom kuse pocit, že se v celé třídě dokola řeší jen má zamlklejší povaha. Když třeba udělám jen jeden nepatrný pohyb nebo něco řeknu, hned se kvůli tomu zvedne patřičný šum – jak u spolužáků, tak u profesorského sboru, Moronovou samozřejmě počítaje na prvním místě.”

„No, a máš už pro to nějaké vysvětlení? Proč tě tak tví vrstevníci vlastně berou? A nestačilo by třeba víc se jim otevřít, a tak dokázat, že takovým člověkem, za kterého tě pokládají, vůbec ve skutečnosti nejsi?” řekl posléze svůj úsudek Kristián a zároveň dal Nole nenápadným mrknutím najevo, že jejich kamarád má určitě v tom, co povídal, pravdu. Nola na to bez přetvářky souhlasně přitakala kývnutím.

„Nějaké vysvětlení?” začal přemítat Martin a urputně se pokoušel najít nějaké mnohem kloudnější objasnění než to, na které po celou dobu myslel. Nakonec mu ale nezbylo než se
k němu pokorně vrátit. „Všechno to přikládám tomu svému nepříliš charismatickému vzhledu a té své méně průbojné povaze. Jo, já se třeba pokusím občas říct nějaký ten svůj názor, ale mám pocit, jako by ostatní vůbec nezajímal. Možná na tom mají podíl i tyhlety brýle a můj tak trochu ukňouranej hlas. Když se slyším třeba na kazetě nebo na videu, radši bych se v té chvíli vůbec neviděl.”

„Ale to snad ani ne. Já sama si tedy rozhodně nemyslím, že by ten svůj hlas byl nějak ukňouranej, a už vůbec nezastávám názor, že bys byl nezajímavý. A ty brýle a mírná povaha – to je podle mě spíš výhra než prohra, rozhodně bych si s tím na tvém místě nelámala hlavu. A to že se někdo chová zbrkle, to taky není nic ukrutně strašného. Kdo se v dnešní uspěchané době nechová zbrkle, nerozhodně? No, řekni sám.”

Ta slova Martina potěšila. Už dlouho se mu nestalo, aby mu někdo takhle zalichotil. V tu chvíli zalitoval, že nechodí do áčkové třídy, ale do vedlejšího béčka, kde se podle něj vyskytovalo mnohem víc podivínů, než byl údajně on sám. I letos předpokládal, že se celý ročník ponese v tom samém duchu, přičemž fyzikářka Moronová bude nejen v jeho, ale i v duši ostatních opět tím nejžhavějším adeptem na vítězství v kategorii o nejhoršího mučitele roku.

„A z Moronové si hlavu nedělej,” konejšila Martina Nola, jako by mu četla myšlenky. „Ta je zlá úplně na každého – i na sebe. Minulý rok málem nechala z naší třídy propadnout hned tři studenty naráz, přičemž jeden z nich to skutečně nakonec odnesl. Jeho rodina dokonce podala na školu stížnost, ale neuspěla. To my si s ní letos užijeme daleko víc srandy než vaše třída. Bezradný pan ředitel nám ji totiž za odměnu přidělil za třídní.”

„Jo, to je pravda,” potvrdil Noliny pádné argumenty Kristián, „naštěstí je ale teprve začátek školního roku a my ji máme až ve čtvrtek, tak aspoň od ní budeme mít do té doby klid – pokud nás tedy zase nebude poučovat o tom, jak se mají správně mazat tabule a ukládat školní pomůcky na stole.”

Tomu se všichni zasmáli.

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Kapitola 1 – Dívka se zebrou, nesmělý stydlín a dobrácký dlouhán

Byla neděle a s ní se pozvolna blížil i konec prvního školního týdne. Zářijové počasí se příliš nevydařilo, střídavě poprchávalo a místy zase na malou chvilenku vysvitlo sluníčko. Avšak nic z těchto nenadálých změn zaručeně nemohlo narušit poklidnou atmosféru menšího počtu lidí tam dole na zemi, kteří právě vyráželi na nedalekou každoroční sešlost, konající se v lukách nedaleko města s poměrně výřečným názvem. Ona setkání v sobě pokaždé nesla cosi zvláštního, výjimečného, ojedinělého, neboť se na nich rok co rok objevovali jak úplní nováčci či prostě jen zvědavci, tak i stálé tváře. Občas i někdo ze zahraničí. Mohlo jich však klidně býti mnohem víc, říkali si nejednou organizátoři dané sešlosti. Na ni se lidé dopravovali různě – na kolech, auty nebo jen tak pěšky. Někteří z nich se dokonce řídili značkami na silnicích a na stromech, kde barevnou křídou s příslušnou orientační šipkou stálo: Mochnické katalovění.

V podobném duchu smýšleli i tři mladí lidé jedoucí na kole. Studovali společně gymnázium v Katalné Mochně, což je malebné městečko ležící ve středních Čechách, avšak v novinách bylo celkem neprávem podceňováno a zapomínáno; například skvostné a pro turisty atraktivní unikáty jako sto let stará zpívající fontána nebo prostranství malebných pasáží by si jednoznačně dle místních obyvatel zasloužily větší pozornost u široké veřejnosti.

Nola Klemontová jela nyní v čele skupinky a vychutnávala si svobodu volného víkendu tím, že se najednou přestala držet řídítek, rozpažila ruce a vykřikla: „Tak nespoutaná svoboda, ještě jeden den toužebného odpočinku! Jupííí!”

Přírodní blond vlasy se jí vlnily podél bílého pruhovaného svetru až k sedačce, na níž se protáčela celá její štíhlounká postava.

Náhle, aniž by to kdokoli čekal, se v těsné blízkosti tříčlenné skupinky prohnalo velkou rychlostí auto a vítr zvířený jeho pohybem mírně olízl Nolina řídítka. To vedlo k tomu, že dívka u okraje silnice začala nečekaně kličkovat, naštěstí se jí ale podařilo situaci zdatně ustát. Zato řidič, který auto řídil, se vůbec nenamáhal zastavit, natož se podívat, jestli svou zběsilou jízdou náhodou někomu neublížil. Nola to ale vzala s pozitivním nadhledem a nechtěné počáteční kličkování ihned přijala za takovou – dalo by se říci – novou silniční vložku, jíž teď bavila oba opožděné kamarády za sebou.

„A stejně jsem nespadla, a i kdyby, tak tahle nová pirueta pro mě beztak není ničím obtížným!” volala Nola zvesela za autem, které již mizelo kdesi v dáli v zatáčce, načež se pravou rukou chytla svého zebřího klobouku a začala okázale předvádět, jak by asi vypadal člověk, který by si na řídítka položil příliš těžkou tašku a společně s ní a s kolem se vzápětí začal klátit z prudkého kopce rovnou do škarpy. Záhy toho ale musela nechat, protože se jí kolo už protáčelo naprázdno. „Už jsem to nedokázala ustát, ale za ten cirkus mi to docela stálo,” hlesla pobaveně, seskočila z kola a nahmatala si dolní ret, který měla naprasklý. „Promiň, asi jsem teď na vás byla příliš rychlá, co? Jak koukám, tak Martin se nám zasekl už tamhle u stromu.”

„To je dobrý. Nemusíme přece zbytečně pospíchat, Katalovění začíná stejně až za hodinu,” odpověděl Nole příjemným hlubokým hlasem Kristián Betner, dlouhán s téměř holou hlavou a černýma očima. Pak se rovněž zahleděl do míst, kde se zmítal poslední člen jejich cyklistické posádky.

„Asi bude lepší, když se za ním vydáme nazpátek a zjistíme, co má za problém, co ty na to?” mínila Nola, neboť jí bylo na druhý pozornější pohled jasné, že se Martin u stromu nezastavil jen proto, aby se osvěžil ovocem.

„Hmm, asi jo,” souhlasil Kristián. Ten spodní ret tě trápí už hezky dlouho, co?”

„Už jsem si na to pomalu zvykla. Nevím, čím to je, že by tím počasím? Možná. No nic, večer si to zase přetřu a bude,” připustila Nola s matným úsměvem. Pak se ale zase naplno vžila do původního rozpoložení a ještě jednou předvedla, tentokrát bez použití kola, jen tak nanečisto, předchozí vrtivou pózu, k níž ji donutil nedbalý řidič. „Žádný naprasklý rtík mi rozhodně nezabrání, aby mi kdokoli ukradl nečekané přízvisko, jež mi přidělili spolužáci a za které jsem jim po dobu studia na gymnáziu nesmírně vděčná. Na tom má samozřejmě velkou zásluhu tento malebný klobouček. Jestlipak uhodneš, co mám teď na mysli?”

„No jasně, že jo. Jak bych to taky nevěděl, když s tebou už celý jeden rok sdílím společnou třídu… počkej, anebo se teď ve svém úsudku snad silně mýlím?” hrál teď Kristián před Nolou strašně překvapeného, i když už dopředu tušil, že ta její otázka byla naprosto zbytečná, nicméně ji nechtěl zklamat. „Že by to byla ta pověstná dívka se zebrou, jejíž klobouk svým vzhledem připomíná to podivné zvíře s baculatou hlavou a divotvornými pruhy na těle, které z lidí v jednom kuse mámí něco dobrého na zub?”

„Ty jeden proutníku, je to možné, tys to zas uhodl!” vypískla přešťastně Nola a žertovně Kristiána žduchla do loktu. Ten jí to hned oplatil.

Oba v dobré náladě nasedli na svá kola a vydali se konečně za Martinem, který na ně už žalostně a prosebně mával. Nola Kristiána opět předjela a opakovaně začala na kole předvádět své krkolomné točivé manévry. Společně se jim od srdce smáli. I přesto se Kristiánovi z tváře úsměv občas vytratil. Nola mu otázku ohledně dívky se zebrou totiž kladla poměrně často,
v podstatě téměř pokaždé, když se spolu někde sešli o samotě. Na jednu stranu to chápal: Nola se tak navenek snažila dát najevo, že jí už poměrně dost vadí, že ji tak jsou spolužáci schopní oslovit klidně i několikrát za sebou po dobu pouhých pěti minut. Kristián však
z toho ještě vyvodil, že se Nola pod tou přezdívkou snaží skrývat a maskovat stále přetrvávající příkoří, o němž se jí už nechce moc nahlas mluvit – dle ní by to prý nemělo stejně význam a ostatní by na to reagovali stejně, přičemž by k tomu ještě navrch přihodili nějaký ten nechápavý úšklebek. Kristián tedy uznal za vhodné, že se na to Noly nebude teď vyptávat a nechá jí plnou svobodu – ta se u ní nadále projevovala v podobě řídítkových radovánek. Ani on rozhodně nezůstával pozadu a také si hned načisto vyzkoušel pár točivých manévrů, což Nolu pobavilo ze všeho nejvíc, a to zejména v okamžiku, když to neskutečně přehnal a málem zahučel do škarpy.

„Tak co se ti to vlastně stalo?” zajímala se Nola, když s Kristiánem konečně dorazili
k Martinovi, chlapci s nakrátko zastřiženými blond vlasy. Upocenou rukou si právě otíral a rovnal brýle a nerudně vzhlížel k řemenu, který mu z kola spadl.

„To není nic vážnýho, to se občas stane i mně,” informoval kamaráda smírně Kristián.

„Jo nic není. Tak to zkus dát tam, kam to má údajně správně patřit,” hudroval Martin a modrýma očima dal Kristiánovi velmi okázale najevo, že už toho vlastního snažení má právě tak akorát, a tudíž že mu rád přenechá volné pole působnosti. „Já už se s tím tady pekluju dobrých patnáct minut a vůbec mi to nejde nasadit.”

„Já se na to podívám. Ustup prosím kousíček stranou.”

Martin toho rozhodně nelitoval, Kristiánovi se obávaný řemen podařilo nasadit během necelé minuty.

„Ještě by sis měl pořádně utáhnout řídítka, máš je dost uvolněný,” dodal, když předával zcela funkční kolo zpět Martinovi. Toho jako by ta doplňková zpráva vrhla zpět do víru nejistot a obav.

„Počkej, tím jsi teď chtěl snad říct, že kdybych na to kolo zasedl, tak bych z něj klidně mohl za pár minut někde zase slítnout?”

Kristián i Nola si mezi sebou vyměnili pobavené kukuče. Martin se toho neochvějně chytl podruhé a rychle z něj vylítlo: „Ne, počkej, já to tak nemyslel. Nechci z toho dělat nějakou humornou rošádu, jen si chci být definitivně jistý, jestli s tímhle kolem mám šanci ještě jezdit… já jen, že bych nějaký ten další pád rozhodně riskovat nechtěl.”

„V pořádku, nic se přece nestalo. Jsem rád, že ses zeptal,” vzal si slovo Kristián, přičemž se tentokrát snažil, aby jeho slova vyzněla co možná nejupřímněji. „Neboj, opravdu to není nic vážnýho, ty řídítka ještě něco vydrží, takže s nima dnešek rozhodně přežiješ.”

„Opravdu? No tak, to bych se na něj mohl zase v klidu bez problémů posadit a normálně na něm jet dál, že jo? To je báječné… tedy, když říkáš, že ty řídítka ještě něco vydrží,” drmolil Martin a už se chystal na kolo zasednout, jenže jakmile se znovu řídítek dotkl a sám se přesvědčil o jejich volnosti, rychle zase slezl a v obličeji se mu objevily nové známky nejistoty. „No… ehm, možná by bylo přece jen skutečně lepší, kdybych to kolo vedl jen tak vedle sebe. To bude mnohem bezpečnější… myslím kvůli těm projíždějícím autům.”

Nola to už tentokrát v sobě neudržela a naplno se rozesmála, zato Kristiánovi to nahrálo. „Jo, klidně můžeme jít na tu sešlost pěšky, beztak máme ještě takovou půl hoďku k dobru. Cestou si tak alespoň společně popovídáme.”

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář