Výzva (24)

Výzva (24)

Minule jsem se tu zmiňoval o svých dvou kočičkách – Mourince a Zrzečce. Tehdy jsem uváděl, jak obě dvě naší rodině dělaly jen samou radost. Bohužel, konkrétně Mourinka nás v nedožitých šestnácti letech opustila.

I tak ale stále zastávám názor, že ono mnou v dané „Výzvě“ onehdy zmíněné jistou váhu mělo, tedy že němé tváře v krizových případech dokáží plnohodnotně nahradit postrádající lidský dotyk.

Jako příklad může posloužit dojemný příběh, jehož součástí se stal jeden jistý nejmenovaný mladý muž. Ten dlouhodobě nemohl k sobě najít odpovídající partnerku. A když už si nějakou tu potenciální vyhlédl, ukázalo se nakonec, že dotyčná o muže ve skutečnosti vůbec nestojí. Příčiny toho byly různé. Ony mužem vyhlédnuté ženy byly buďto zadané, a když zrovinka nikoliv, disponovaly závislostí na alkoholu, cigaretách či omamných látkách.

Dotyčného to přesto neodradilo a i přes svoji nesmělost se pokusil vytrvat. Leč když se opětovně osmělil a konečně navázal nadějný kontakt, kde ony původní překážky u nové adeptky nehrozily, tak vše zase pro změnu ztroskotalo na dětech, kdy dotyčná je do budoucna jednoznačně míti chtěla, zatímco dotyčný se na něco takového jednoznačně necítil. A tak ani toto nedošlo reálného naplnění. Samozřejmě se tu nabízely dodatečně jiné varianty a to ty v podobě známostí na jednu noc za účelem sexuálního vyžití. Leč ani toto muži nevyhovovalo, neboť ten preferoval naopak vztah dlouhodobý. Navíc – sexu jako takového se spíše štítil.

Inu, neměl to onen dotyčný v životě vůbec jednoduché.

A nyní z trochu jiné stránky. Zcela na místě jiném, a to v jednom z útulků, na svého nového potenciálního majitele čekalo hned několik zachráněných to zvířátek. Mezi nimi i sotva dvouletý mourovatý kocourek. Ten se do útulku dostal v již značně zuboženém stavu. Těžko říci co všechno v životě krutého nemilého již stačil zažít. A pak mráz měl dokonati jeho nedobrovolnou zkázu, ale naštěstí se tak nestalo.

Ano a právě onen muž, zklamaný svým vlastním smolným životem, se kocourka nakonec ochotně ujal, a co je rovněž důležité, tak ten mu dodnes dělá společnost a tak vyplňuje prázdné místo po něžném pohlaví, jež se doposud nepoštěstilo získat. Kdyby jen muž znal onu „Romanopoetriku“… Leč i tento „gatorský“ prvek jest stále pouze vlezle „uvězněný“ v mysli jednoho člověka, co píše a filozofuje o jednom fiktivním městě kdesi ve středočeší (nebo jest to platné ve chvíli, kdy jsou tyto řádky sepisovány).

Ale i tak. Na tomto modelu muže a němé tváře, o němž jsem vám tu právě referoval, je jinak názorně vidět, jak důležité je míti v oblibě právě zvířátka. Ty totiž jsou v mnoha ohledech mnohem praktičtější než ony potenciální životní partnerky. Odpustí vám nevěru, neřešíte s nimi ochlupení jednotlivých partií natož pak věk jakožto alkoholová, cigaretová či omamná opojení. Navíc takové němé tváře jsou vám po ruce vždy, když je potřebujete. Jen bohužel právě onen věk není pokaždé přímo úměrný tomu lidskému. I tak ale v životě člověka němé tváře mnoho dobrého zastanou. A za to jim budiž jeden velký dík.

Dnes se vás, vážení čtenáři, tedy táži: Jak vy sami řešíte absenci potenciálního partnera či partnerky? Dokáží vám ji němé tváře, plně či alespoň částečně, vynahradit? A co soudíte o příběhu, jenž jsem vám tu výše odvyprávěl? Vyzkoušeli byste něco podobného v již dosti značné krizové situaci, kdy hlad po vztahu enormně zabředl do nezvladatelných emočních výšin? A co soudíte o oné mé „Romanopoetrice”?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář

Svět v proměnách (autor – Martin Jabkenič)

Svět v proměnách

Nastal čas zvolnit

nehnat se nutně za senzací

život žít výhradně takový

jaký se nabízí

zůstat nohama pevně na zemi

 

Psát například o přírodě

o louce plné nádherných vonných květin

o lesu s malebným jezírkem uprostřed

o lidech, jenž o dané s láskou pečují

 

Toť důkaz toho

že může býti krásně na světě

se všemi jeho skvosty

mnohdy nenápadnými

opředeny počátečním tajemstvím

jen nebát se

 

Není to tak dávno

prorok předpovídal události nadcházející

mnoho dobrého z nich aktualizoval

pro nás pozemšťany bez výjimky

 

A co nestalo se!

 

Následně několik párů manželských

svědky bylo pravého zázraku

v podobě potomků vytoužených

jež dle původních názorů stran doktorů

jinak neměly šanci počíti

 

Takto pozitivně bychom pokračovati mohli dále

kdy u ostatních nastalo by zcela ono podobné

 

Stejně tak jako u staršího pána v letech

pána doposud souženého zhoubnou nemocí

kdy nakonec z trýzně bolestné

osvobodily jej vroucí modlitby

 

To sám Bůh je povšechny vyslyšel!

 

Sám velký Bůh, jenž rozdal milosti potřebnému

jak nakazoval to řád společné počestné Bible

 

Bible, pro všechny národy světa jednotně ustanovené

ty jenž již hodnou dobu žily ve vzájemné sounáležitosti mírové

 

Kdysi pouhý sen

nyní ona reálná skutečnost!

Nač tedy zbytečné dohady

projevovat zbytečnou lítost?

 

Není důvod měnit!

Vždyť kdo by také hodlal prosazovati jakékoliv změny?

 

Snad jedině ten

kdo stále ještě neprocitl

z někdejší nehostinné doby

 

Na tu nelze snadno zapomenouti

Připouštíme

Však jest nutné od ní pokusiti se odpoutati

pozvolna, částečně…

 

A nakonec definitivně!

 

Že něco takového není možné?

 

Vždyť stačí pouze tak málo –

podívati se kolem sebe

a s láskou od srdce pozorovati

jak okolní příroda – rovněž s láskou

otevírá nám své dvorní dveře

 

Nám všem, jenž v pokoji a míru

sdílíme tento pozemský svět bez rozdílů

 

Není to krásné?

Rubriky: Mix | Napsat komentář

Výzva (23)

Výzva (23)

Není to tak dávno, co jsem se tu ve „Výzvách“ zmiňoval o takzvané „Winsternské kočce“, jíž jsem přisuzoval zázračné léčebné účinky. Onehdy jsem byl tak trochu na pochybách, zdali dané z mé strany, ohledně onoho mnou jmenovaného posvátného tvora, pro vás, milí čtenáři, nevyznělo až příliš moc vizionářsky. Nicméně poměrně záhy jsem měl možnost na jednom z televizních kanálů, věnovanému zvířecí říši, shlédnout zajímavý dokument a tak zjistil, že mé vize by nemusely býti zas až tak nereálné.

Snad každý z nás, kdo momentálně vlastní či v minulosti měl nějaké to zvířátko, bude souhlasit s mým tvrzením, že v jeho přítomnosti znovu dobil svoji ztracenou energii způsobenou každodenním stresem a shonem. Samozřejmě za předpokladu, že se daný tvor vůči svému pánovi nezachoval výhradně odtažitě či dokonce nevraživě.

Já sám mám s obojím svoji osobní zkušenost. Z minula již víte, že jsem já a moje rodina vlastnili hned několik kočiček. Ony první dvě, Mourinka a Felinka, pocházely z venkova a přítulné rozhodně byly. Cizích lidí se však bály. Bohužel je nakonec ale stihl dosti krutý osud, kdy shodně přišly o život poté, co je srazilo auto. Zatímco Mourinka byla na místě mrtvá, tak Felinka, o něco později při podobné srážce, utrpěla závažná zranění neslučitelná se životem a nám tak nezbylo nic jiného nežli ji dát utratit, aby, chudinka, dále zbytečně netrpěla.

Tak tomu bylo v letech devadesátých. Všichni jsme to tehdy obrečeli. Já a mamka jsme si chtěli ihned pořídit kotě nové, děda s babičkou však byli zásadně proti. Zvláštní, neboť právě děda se k našim kočičkám choval vždy velmi šetrně. Když Mourinka a Felinka byly ještě malé, osobně je nosil do dřevníku, kde měly svůj pelíšek a dával je tam spát. A pokaždé pak mé mamce vyčítal, když ta je z domu vypustila „pouze“ na zahradu. Ano, vzpomínám na tu dobu velmi rád a upřímně lituji, že se čas nedá vrátit zpátky, že tu již obě dvě kočičky jakožto děda nejsou.

I přesto, posléze se ohledně oněch zvířátek činili právě děda s babičkou, když si domů pořídili slípky. Přitom to začalo celkem velmi náhodně. U mých prarodičů na venkově babička náhodně odchytila vzpurnou černobílou slepici a s dědou si ji pak odvezli k nám domů do Poděbrad. O něco později jsme již měli své vlastní. Nutno podotknout, že jak babička tak i děda se o slípky velice vzorně starali. Prvně jmenovaná si je do poslední všechny pojmenovala a pak pravidelně zapisovala, která ze slepic za den snesla vejce, zatímco onen druhý jmenovaný pak pro ně postavil kurník i s výběhem, a když některá večer odmítala jíti spáti na bidýlko, osobně ji na něj pokaždé ochotně donesl.

Kočičky jsme s mamkou opět měli až po novém miléniu. Zpočátku to byla pouze Mourinka, Zrzečka se k nám dostala až o něco později. Mourinka nás bohužel před více jak rokem opustila a to v nedožitých šestnácti, což v kočičím světě představuje úctyhodný věk. Zrzečka se nyní dožívá deseti a stále je velice aktivní. Musím se doznat, ze mě osobně v minulosti spíše odčerpávala energii pro svoji nápadnou odtažitost, na rozdíl od mamky a otčíma, jimž pro změnu slastně vrněla na klíně.

Poslední dobou se však i ona povahově začala měnit a postupně si ke mně našla cestu. Na to do jisté míry mělo i podíl několikaměsíční odloučení od rodiny, jenž jsem byl nucen absolvovat. A právě tehdy si naše zrzavá kočička patrně počala uvědomovat, že i moje maličkost je jinak její stabilní součástí. A tak mě začala postrádat. To se projevovalo tak, že moji maličkost začala hledat – v domě i na zahradě. Marně. Nakonec jí to nedalo a usmyslela si chodit nahoru do mého pokoje, jenž jsem zdědil po zesnulém dědovi. A když ani tam Zrzečka neobjevila to, co objeviti mermomocí chtěla, uvědomila si, že je něco v nepořádku. Možná že i dostala strach, jestli se mi něco nestalo!

Ano, i sama zvířata umějí vycítit nebezpečí a rovněž i zpytovat svědomí.

A stejně tak i býti nápomocná, když na to přijde.

A tak pes jménem Boot (bota) má ten dar, že coby rozený zvířecí kouč dokáže smířit psy a kočky, kteří si, s Bootovou pomocí, na sebe pozvolna začínají zvykat, až se z nich ve fázi konečné stanou nerozluční přátelé. Další takovéto nerozlučné přátelství spolu udržují rovněž pes Jack s prasátkem jménem Tuna. A jistý nejmenovaný kačer pak zase dodává chuť do života vážně postiženému chlapci, stejně jako koza jménem Lilit lidem, potýkajícími se s obtížemi spojenými se stářím.

Jsem vždy rád, když vlivem hříčkou přírody jinak nesmiřitelná a proti sobě stojící zvířata k sobě pro změnu naleznou přátelskou cestu. V této souvislosti se mi pokaždé vybaví poetické povídky Petry Lavordové o „propojení lidské a zvířecí říše“. Dočkáme se jednou tohoto památného úkazu, přecházejícího v jednu reálnou skutečnost, i zde na naší domovské planetě Zemi?

Dnes se vás tedy, milí čtenáři, ptám: Jak vycházíte se svými nejen čtyřnohými mazlíčky? Vzpomínáte na ně, rovněž jako já, výhradně v dobrém? Chybí i vám již ti zesnulí či stále po nich ještě dnes truchlíte? A co soudíte o výjimečném talentu němých tváří, o němž jsem se tu zmiňoval výše? Máte i vy s něčím podobným byť třeba i vlastní nepatrné zkušenosti? A pokud ano, podělíte se tu o ně se mnou?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Rubriky: Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora | Napsat komentář

O Larise Proftové (autor – Martin Jabkenič)

O Larise Proftové

Nazývala se Larisa Proftová

přičemž v životě to zrovna usnadněné dvakráte neměla

a to kvůli své matce trýznitelce

co potrpěla si na poslušnou kázeň

 

Matka již od dívčina útlého věku

podrobovala dotyčnou značnému psychickému nátlaku

kdy mnohdy vyloučeny nebyly

mučivé fyzické tresty

při řádném neplnění

daných stanovených úkolů

 

Tak tomu bylo zrovinka nedávno

kdy Larisa, chtě nechtě, sama samotinká

musela dopraviti se hromadnou dopravou

do padesát kilometrů vzdáleného města

pro sadu deseti balíčků léků

jež domů bez úhony dopraviti hnedle měla

 

Po několika náročných přestupech

navíc ztížených úmorným vedrem

stanula dívka konečně před příslušnou apotékou

z níž následně měla vyzvednouti onu zásilku zadanou

 

I když Larisa vše zdárně stihla do zavírací doby

dopředu velmi dobře tušila

že přesto neujde stran matčiny zloby

to když lékárník momentálně skladem měl

oněch požadovaných krabiček pouze pět

 

Tak se nakonec skutečně stalo

a nezůstalo jen u toho!

 

Larisa po celý jeden týden

ve sklepě zavřena býti musela

s minimálním přídělem jídla

 

Ovšem hned ten týden následný

po řádném odpykání si trestu

byla dívka vystavena

dalšímu stran matky lstivému úkolu

 

Larisa tentokráte měla vypraviti se

do sto kilometrů vzdáleného hlavního města

a v jednom z tamních supermarketů nakoupiti

jeden rohlík a flašku červeného vína

 

Tak v dalším úmorném parnu

dívka podniká zcela novou strastiplnou cestu

 

Opět nešlo jej jakkoliv obejíti

neboť matka s jistotou poznala by

že dcera oklamala ji

 

A tak Larisa, sotva nakoupila to co měla

začala pospíchati na večerní vlak

aby následně z něj

přesedlala na navazující spoje

jež dopravily by ji k té

jíž – připusťme si to

čím dál více začala nenávidět

z celého svého čistého srdce

 

A zase byl onen pomyslný oheň na střeše

neboť věčná nespokojenost

byla opětovně na matčině straně

 

Rohlík zcela rozdrolený!

A víno zteplalé

tudíž nepoživatelné!

 

„To svět neviděl!

Takové nemehlo, jenž pokazí vše, na co jen sáhne!“

 

Ano, přesně takto zněl pokaždé

stran matky její pádný argument!

 

Co na tom že dívka byla úmorně znavena

 

A jak by také ne

když až po noční třetí

domů se navrátila!

 

Leč matka na dceřiny útrapy opětovně nebrala ohledy

 

Naopak, dotyčné uložila trest zcela nový!

 

Nejen pouhý jeden, ale rovné celé týdny dva

vcelku stráví ve sklepení

a to bez přísunu potřebného jídla

krysám vydána na pospas!

 

Takto neslavně se to pro Larisu

odvíjelo dále kdy v nedohlednu

byly pozitivní vyhlídky

kdy Bůh její despotické matce přiřknul by

roli láskyplně milující persony

 

Ba právě naopak!

 

Dotyčná ještě jedno dítě počala

jež záhy psychicky obdobně týrala!

 

Obdobně jako Larisu

počala jej s náhodně vytypovaným mužem

jehož si přivlastnila v jednom z tamních barů

kde jako o překot neúměrně opíjela se

 

V nyní již tříčlenné rodině

odvíjelo se vše dle zaběhnutých pravidel

tedy do chvíle, kdy matka vynesla ortel nejkrutější

 

Kdy vyžádala si na dceři nejstarší

aby ta ze světa sprovodila

onu svoji sestru mladší nevlastní!

 

To však nebylo vše!

 

Po vykonání zadaného úkolu

Larisa měla jít sama udat se na policii

a doznat se ke svému hrdelnímu zločinu!

 

Dívčina však již byla ve věku

kdy nenechávala si vše líbit

Kdy naopak byla pevně odhodlána

uchránit onu jedinou duši spřízněnou

na níž jediné ji v dosavadním životě skutečně záleželo

 

Započal tak doslova boj o holý život

kdy jedna přesně mířená bodná rána do srdce

následně rozhodla o tom

kdo na něj bude smět nárokovat si Bohem stanovené právo

 

Nakonec matka stala se onou osudem vyvolenou obětí

tou kdo bolestně dopadl na zem

a najisto opustil tento náš pozemský svět

 

A ony dvě nevlastní sestry?

Ona starší – ona věkem mladší?

 

Snad potěší vás verdikt soudní

že ty nakonec zproštěny byly

všech závažných obvinění

kdy poté do náhradní rodiny společně spěly

 

Naleznou v ní své konečné kýžené štěstí?

Rubriky: Mix | Napsat komentář