Básně (1-28)

Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)

ČÁST 1

Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)

Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26). Dle malíře to jednoznačně dokládá zpověď slečny – pamětnice, jež ve svých donekonečna omílaných vyprávěních vzpomíná, detail po detailu, na osudný den, kdy jedna nejmenovaná dáma definitivně skoncovala s vrahy své milované sestry a sama za to zaplatila životem (27). I tato slečna – zanícená feministka, coby malířova poslední vážná známost, záhy vypadne ze seznamu jeho potenciálních budoucích partnerek. Jak jinak také, když to dle ní jsou naopak právě muži, kdo ničí něžnému pohlaví v jednom kuse život. Malíř se již definitivně smiřuje se samotou po stránce milostné a partnerské, i přesto ale na naléhání svých přátel zavítá znovu do jejich divadla. Právě tam ho naprosto okouzlí o mnoho let starší herečka. Po náhodném setkání v baru a po následné noci plné vášní spolu poté zkouší oba žít. Avšak i tento vztah zdá se býti, kvůli masivní oblíbenosti postarší ženy coby známé osobnosti jakožto malířem, jenž k dotyčné nebyl zcela upřímný, navenek příliš komplikovaný. I tentokrát vše končí tragicky. Alespoň tedy v onom světě pozemském! Neboť naopak v onom světě posmrtném se spolu znovu oba dva setkávají a již nezatíženi žádnými těžkostmi si nakonec přeci jen svůj láskyplný vztah zde, v nebeské říši, navždy pojistí – za laskavého přispění Onoho nejvyššího, tedy Boha (28). Podobně jako Marie a její voják či jako Eliška a její osudová láska, jež jsou zde, na onom druhém břehu, rovněž přítomni.

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) - ucelený příběh | Napsat komentář

Ona a On (28)

I.

Večerní představení

sál ve stoje bouří

Nekonečný přísun emocí…

a přeci jen tu něco schází

 

Mezi účinkujícími Ona

Vždy tak noblesní!

Pokaždé tak ojedinělá!

Neskonale úžasná…

a přeci ztrápená

 

Co úspěch a sláva jsou

Oproti samotě vleklé!

Samotě ubíjející!

Samotě jež vkrádá se do života

a srdce bolavé toliko trýzní

 

Ona mohla míti vše!

Při výsostném postavení svém!

Však doposud výhradně poznala…

život nevábně bídný

po stránce partnerské

 

Samozřejmě že…

Snažila se o vztah stabilní!

O vztah láskou opětovaný!

Však… narazila pokaždé

 

Co jen bylo špatně?

Snad onen pokročilý věk?

 

II.

Večerní představení

nekonečný přísun emocí

sál ve stoje bouřící…

a přeci jen z něj kdosi vyčnívá

 

V hledišti On

Tak mladičký!

Životem nepoznamenaný!

A toliko lačnící po seznámení

 

Co bezstarostný život je

oproti lásce nenaplněné

Lásce bolavé!

Lásce jež drtí srdce ztrápené!

 

On mohl se na celý svět usmívat!

Ruku v ruce jím šťastně proplouvat!

Obletován tou, jež jeho srdci nejbližší byla!

Avšak… poznal krutou lež

když nechala ho a řekla: Běž!

 

Tak moc snažil se o vztah stabilní!

O vztah jenž by byl něžnou stranou opětovaný!

Však… tvrdě narazil nakonec

A lásce?

Té velké lásce byl rázem konec!

 

III.

Tak natrefili na sebe

oba dva v divadelní kavárně

kde Ona zapíjela samotu svoji

a On pro změnu vztah nevydařený

 

Možná že by se bývali byli upili k smrti

kdyby jeden toho druhého náhodně neoslovil

Proto také dobré je vždy

v takovýchto těžkých životních chvílích

nebýt na vše sám

ostatně, vážený čtenáři, posuď dále sám

 

Jistá chemie zafungovala po pár drincích

to Ona a On za ruku se již chytli

a lásku na místě vyznali si

jako dva poblouznění blázínci

 

IV.

Nastává ráno namísto večera

dočká se snad pokračovaní, ona telenovela?

To říkají si On a Ona

když probouzejí se

a s údivem zjišťují

že společné sdílejí lóže

 

Oba dva se v milostných životech již zklamali

a to samé… zakusili by jen velmi neradi!

 

Avšak… jak zdá se

prožitá noc plná vášní zjevně

o budoucím osudu možného páru již rozhodla

 

Náhoda?

 

V.

Společně spolu tedy začali žít

Ona a On pod jedním přístřeším

leč od počátku připraveni nebyli

na náladové společenské ataky

 

Ona slavnou personou!

On mužem neznámým!

Prý pro peníze s ní je

aby tak blíže pozlátku hvězd byl!

 

Na každém kroku tak pronásledováni!

Po senzaci bažícími novináři!

a pro změnu pak v soukromí…

svázáni povahovými rozdíly

 

Ona, touží po klidu rodinného života!

On, v září reflektorů s ní opětovně stát!

Ona, přílišnou lehkovážnost mu vyčítá!

A On… jí zase rozmary hvězdy namyšlené!

 

Počáteční pohodové soužití

v italskou domácnost tak záhy se promění

Tím končí tokání hrdliček zamilovaných!

Kdy hádky únavné tu na pořadu dne jsou

a to lásce rozhodně nesvědčí

 

Jak to vše zvládnout?

 

VI.

K odloučení nakonec dochází

Leč co je to platné

když Ona, opuštěna, sama nezvládá žít

a On v alkoholu žal svůj pro změnu utápí!

 

Znovu se k sobě tedy navrací

lásku pokoušejí se zocelit

A tak…

týden v Itálii rozhodnou se spolu strávit

 

Benátky, Řím, Palermo

krásně se ono spojení poslouchá

jen nenatrefit na neblaze proslulé skryté zlo

co libuje si v nekalých to hrách

Co po vztazích plné hádek baží

a jen nerado se s tímto fenoménem loučí

 

A tak… pár opětovně čelí napětí

jež pramení z jejich povah rozdílných

kdy Ona v plačkách od partnera hodlá se odpoutat

a On dotyčné v návalu vzteku říká slova nelichotivá

 

Je tak definitivní konec kdysi nadějné to lásky

zde v prosluněné zemi zamilovaných?

Mnohé o tom vypovídá

následný neslavný návrat

kdy do rodných krajin spějí

Ona a On v naprostém odcizení

 

VII.

Honosné apartmá možná skýtá potřebný azyl

leč nač vám je stejně jako sláva

když nemáte nikoho

kdo by vás pohladil

 

Je však jedno místo magické

kde zázraky čas od času prý dějí se

A právě tam míří kroky Oné

životem přetěžce zkoušené

 

Ještě oněch třicet schodů zbývá vyjíti

a socha posvátná poté se dá již v plné kráse spatřiti

Nikoho neodmítá, mileráda každého vyslyší

pokud tedy dotyčný nemá v úmyslu ji jakkoliv poničit

 

Také Ona se soše nejprve uctivě pokloní

a poté své niterní přání nahlas vysloví:

 

Již více nepřeji si býti sama

vhodnou spřízněnou duši tedy k sobě hledám

co vyléčila by jedno srdce bolavé

pokud možno okamžitě

 

Byla to snad nešťastná souhra okolností

nebo se mělo tak skutečně státi?

To když Ona kontrolu nad sebou ztratila

a z mostu padla do vod chladných?

 

Kdy paní smrt otevřela své dveře

a Ona tak ze života přešla

tam na onen druhý břeh

Břeh z něhož již není návratu

do řad žijících pozemšťanů

 

VIII.

On v onu kritickou chvíli v baru právě je

kde zapíjí svůj žal sám

opojným alkoholovým koktejlem

 

Netrvá však dlouho a se smutnou zprávou přichází

jedna z pravidelných půlnočních relací

po jejímž odvysílání dotyčný málem zhroutí se

poté co vše pozorně vyslechne

 

Alkoholovým oparem, celý ztrápený

vydává se On z baru zkratkou k místu neštěstí

Schod za schodem zdolává s obtíží

až konečně stane před sochou

co údajně plní přání niterní

 

Toliko toužím býti se svojí milou

že dal bych na tomto světě cokoliv

jen aby se dané mé přání

stalo skutečnou realitou

 

Byla to snad opětovná souhra okolností

nebo mělo se tak opravdu státi?

I On kontrolu nad sebou totiž ztrácí

a z mostu do vod padá chladných

 

Paní smrt tak znovu otevřela dveře své

a i On ze života přešel na onen druhý břeh

z něhož již není návratu

do řad žijících pozemšťanů

 

IX.

V oné posmrtné říši

kde nikoho již nic vícero netíží

tak shledají se oba partneři někdejší

 

Ona již není personou slavnou

kdežto On personou kritizovanou

Zde jsou si již oba rovni

pozemskými starostmi netíženi

 

Po krátké rozpravě

kdy vyříkají si z očí do očí to svoje

pak ruku v ruce vydají se za Oním nejvyšším

aby jejich záhrobní lásku posvětil

Ten tak učiní velmi rád

moc dobře ví, že tentokrát tomu bude již tak napořád

 

Nebeský dům znovuzrozenému páru daruje

nedaleko průzračné říčky a malebné aleje

Právě tam na věky věků budou žít

Ona a On v harmonickém souznění

 

EPILOG

Tak končí se tento dojemný příběh

jenž nakonec došel šťastného konce

 

Kéž by Onen nejvyšší dopřál

aby alespoň v posmrtné říši

dostalo se i nám ostatním výsad

jež jinak odepírá život pozemský

mnohdy nehostinně krutý

nespravedlivý

 

Tímto doslovem tedy loučím se:

 

Bůh s vámi všemi

nejen vášnivě zamilovanými

 

Opatrujte se

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) | Napsat komentář

Básně (1-27)

Ucelený příběh (kniha s názvem: Martin Jabkenič – sbírka básní)

ČÁST 1

Malíř a jeho krátký krušný život – Obraz (1) – Ona a On (28)

Na počátku našeho vyprávění malíř portrétuje labutě a dané obrazy považuje za jedny ze svých nejzdařilejších (1). Oživují v něm vzpomínky na ženu jménem Marie, do níž se kdysi zahleděl a jež mu zlomila srdce (2). Ona žena ne vždy prožívala šťastný život. Okamžiky nepopsatelného strachu jí způsobilo její jediné dítě poté, co zcela náhle vážně onemocnělo. Jeho následná záchrana a uzdravení pak měly nádech nadpozemského tajemna, neboť se tak stalo za přispění posvátné sošky Ježíška (3). Malíř toho večera usíná a zdá se mu sen o neobvyklém páru, jenž i přes jisté překážky naplnil svůj život láskou a štěstím (4). Právě to rozhodne a i dotyčný se rozhodne vydat hledat svoji osudovou lásku, když ta předtím neodpověděla na jeho dopis, v němž se jí vyznával ze svých niterních citů (5). Po měsících hledání se malíři podaří vypátrat dům, v němž jeho vyvolená údajně měla bydlet. Dům však zeje prázdnotou a co více, má se v dohledné době bourat, čemuž na poslední chvíli zabraňují památkáři a následně archeologové, jež zde začnou provádět svůj výzkum (6). Malíř se nevzdává a dál doufá ve shledání s Marií. Bohužel se však záhy od jednoho z bývalých nájemníků domu dozvídá onu smutnou zprávu a sice že ta nedávno zemřela. Navíc prý celý život Marie byla plně oddána svému muži, vojákovi, s nímž sdílí společný hrob, jak zase pro změnu uvádí v dojemném vzpomínkovém příběhu jistý pamětník (7). Onen pamětník rovněž malíři vypráví dojemný příběh, jenž onen voják údajně prožil, když byl nucen bojovat v nedávné válce, kdy se mu na jejím sklonku zjevila holubice coby symbol míru a on tak bojů, coby jeden z posledních, zanechal a vrátil se domů ke své milé (8). Malíře onen příběh chytne za srdce a společně s pamětníkem si postěžují na svět a jeho krutosti (9). Malíř poté dává na radu onoho pamětníka a pokouší se na Marii coby osudovou lásku zapomenout. Jeho objektem zájmu se stává žena zcela jiná, jmenovitě jistá Eliška, jíž dotyčný vášnivě propadne, stejně jako předtím Marii, a jíž obdobně vylévá své bolestné srdce zasažené amorovým šípem, i když na druhou stranu ví, že jeho nová vyvolená je rovněž šťastně zadaná a tudíž reálný vztah s ní je momentálně naprosto nemožný (10). I přesto, dojde onen malíř konečně v životě onoho spásného štěstí po stránce partnerské? Eliška je v mnohém jako malíř, tedy co se uměleckého zaměření týče. V divadelním provedení je právě uváděna její hra o Srnce a vlkovi, ovšem v onom nenásilném lyrickém provedení, kdy obávaný predátor a jeho potenciální oběť spolu navážou přátelské pouto, namísto toho, aby jeden z nich toho druhého zahubil, jak přírodní zákony káží (11). Podobných laskavých příběhů, jak se záhy ukazuje, je v oné nelehké poválečné době zapotřebí, neboť zlo jest mezi lidmi stále přítomno. Společnost momentálně děsí odkaz jistého Willa Ternera. Ten, kdož si neprávem přivlastní jeho jmění, poté stihne krutý osud. A na oněch slovech, jako by skutečně něco bylo, neboť tam kde se daný odkaz objeví, není o dramatické chvíle nouze (12). Teprve po uložení daného jmění zpět do hrobu jeho právoplatného majitele se situace zklidní a můžou tak naplno propuknout oslavy zvěstující světu kýžený mír. Pro tento účel jest vypraven i průvod, kdy dav nad hlavou třímá transparenty, v nichž doufá v lepší zítřky naplněny solidaritou. Ze žalářů tak jsou propouštěni nevinní trpící a utlačovatelé naopak předvedeni před řádný soud. Jest ustanovena nová demokratická vláda, od níž se očekává, že válkou postižené zemi dodá prospěch a blahobyt (13). Právě v jednom z průvodů se sejdou i onen malíř a Eliška a nezůstává jen u toho. Onen Ternerův odkaz si vybral svou daň a to i na partnerovi dotyčné ženy a ta tak hledá utišení v hřejivé náruči plné porozumění. Malíř neváhá a v této nelehké životní chvíli je tu právě pro Elišku. U té příležitosti, aby se oba lépe poznali, naplánují společný výlet na jeden z hradů, kde oba následně obdivují jak jeho pohnutou historii tak rovněž i pozoruhodné dějiny (14). Vedle toho malíř a Eliška podnikají toulky do okolní přírody, v níž oba dva spatřují jak to dobré tak i to zlé (15), přičemž si ony dojmy navzájem sdělují. Za pravdu oběma dává osazenstvo tamní zahrádkářské kolonie, jenž pohlednému páru povypráví o rozmarech a náladovosti právě oné přírody za hmatatelného přispění onoho nevyzpytatelného počasí (16). Malíř a Eliška si tím tak připomenou ono důležité a sice že nejen lidská zloba může být tím nejhorším možným činitelem ovlivňujícím chod pozemského světa. Z chmurných myšlenek pohledný to pár tak alespoň částečně vyvádí slavnost, jež se každoročně koná na počest významného, kdysi tu žijícího krále, udatného to bojovníka a zároveň patrona země, o němž již leccos pár zaslechl při nedávné návštěvě hradu (17). Onen slibně se vyvíjející vztah však časem naruší napjaté spory – jak ty v Eliščině rodě, kdy ona sama musí čelit zcela novým krutým ranám osudu postihující její příbuzné (18), tak i ty v jejím soukromém životě ohledně neshod s malířem. Situace se částečně uklidní poté, kdy Eliška malíře opustí a znovu se zamiluje, tentokráte do vojáka, za něhož se následně i provdá. Několik let se jim daří šťastně žíti pospolu ve svazku manželském a zdá se, že se tím vše urovnalo, avšak Eliška se po čase začíná povahově měnit a je odhodlána se svému muži stůj co stůj vyrovnat. A tak dá na onu výzvu a přes jeho četné protesty narukuje do armády, stejně jako tisícovka dalších žen, co po celý život nehodlají zastávat pouze post domácí hospodyňky (19). Soužití páru ovšem následně končí naprostou tragédií, to když si vyhlásí soukromou válku ve svém vlastním domě a oba za ní zaplatí svými životy (20). Ano, tak krutá lidská zhouba umí být! Kdy právě války dokáží lidi až zásadně povahově změnit a hrůzy a traumata z nich vyvěrající pak bují v jejich duších a přenášejí se i do jejich společného soužití. Jako by se Osud a Onen nejvyšší opět rozkmotřili a vše nově uvrhli do nejistoty. Když pak malíři přijde domů parte, nemůže tomu uvěřit. Nikdy by si nepomyslel, že by život Elišky mohl skončit právě takto. To že byla ona křehká dívenka, s níž měl kdysi tu čest seznámit se? Takto malíř ve svých pamětech vzpomíná na své osudové lásky. Ovšem postupně jako by ho opouštěla tvůrčí síla a jemu činilo potíže o všem plynule psáti. Podléhá depresím, znovu se platonicky zamilovává a existenčně se cítí být ztracen (21). Znovu se tak pokouší najít jistou duševní rovnováhu. Zejména ho inspiruje balada o dívce, co rozmlouvá s větrnými mlýny, z nichž zároveň čerpá životní energii (22). Malíř tak začíná docházet více do společnosti, kde se pokouší navázat alespoň nová přátelství, když na životní lásku nemá to pravé štěstí. Leč co je to platné, když i zde natrefí na podvodníka, jenž z něj vymámí nemalé jmění. A tak se náš malíř od té chvíle má více na pozoru a navazuje kontakty pouze s těmi, jež dobře zná (23). Více tak tíhne k jistému divadelnímu uskupení, s nímž začíná čím dál častěji trávit volný čas (24). V osobním volnu si vyprávějí rozmanité strašidelné historky jakožto i příběhy zahalené mystikou, z nichž malíře neomylně citelně zasáhne právě ten, v němž jistá posvátná dřevěná soška umožní budoucímu páru překonat nástrahy nastolené osudem a naplnit tak jejich životy tolik potřebnou láskou a štěstím (25) (podobně jako tomu bylo se soškou Ježíška, kde jako jedna z hlavních postav figurovala malířova někdejší platonická láska Marie). Nepoučitelný malíř se tak opět ocitá v novém kolotoči vztahů, končícím opětovným nezdarem. Jako by mu osud i nadále bránil v nalezení té pravé. Malíři tedy nezbývá než-li si ve svých rozepsaných pamětech postěžovat právě na ono něžné pohlaví coby hlavního nositele budoucích životů v kontrastu se strastmi pozemské planety jako takové, na níž právě onen život nikdy neměl začít existovat (26). Dle malíře to jednoznačně dokládá zpověď slečny – pamětnice, jež ve svých donekonečna omílaných vyprávěních vzpomíná, detail po detailu, na osudný den, kdy jedna nejmenovaná dáma definitivně skoncovala s vrahy své milované sestry a sama za to zaplatila životem (27). I tato slečna – zanícená feministka, coby malířova poslední vážná známost, záhy vypadne ze seznamu jeho potenciálních budoucích partnerek. Jak jinak také, když to dle ní jsou naopak právě muži, kdo ničí něžnému pohlaví v jednom kuse život.

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) - ucelený příběh | 1 komentář

Dáma v posmrtném (27)

I.

S brzkým ránem vstává

však ranní kávou pohrdává

rumu si raději zavdá

dáma v posmrtném

 

Dodává si potřebné kuráže

dnes jí bude zapotřebí vrchovatě

neboť nutné je zúčtovat s těmi

co bolest v srdci těžkou způsobili

 

Konečné přípravy vrcholí

nezbývá než-li se kušemi řádně vyzbrojit

Hlavně nic nepodcenit!

 

II.

Dáma lačnící po pomstě

neomylně kráčí po mostě

za nímž kostel se nachází

Právě tam má dojít ke konečnému procesí!

 

Ano, právě tam završí se jedno velké příkoří

ztráta milované sestry

dámy v posmrtném

 

Onen kostel rozhodně nezeje prázdnotou

což pro onu dámu stává se dobrou zprávou

Nikoliv ovšem pro jeho aktuální osazenstvo

čítající mafiánský klan kalibru

vpravdě toho nejhoršího možného

Jeho členové mají momentálně napilno

plánují totiž své nekalosti napřesrok

 

Dané jednání však nečekaně naruší

ohlušující výbuch tuze hřmotný

zinscenovaný tou

jež po pomstě baží

 

Dáma posléze bez ohlášení do kostela vstoupí

kdy její šípy vypálené z kuší nemíjejí svůj cíl

Mafiány, jednoho po druhém, stíná mstitelka nemilosrdně

s odůvodněním:

Tohle je za zmařený život mé milované sestry, vy mizerové!

 

Tak postupně vypleněn jest od početné mafiánské verbeše kostel

až z ní zbyde pouze její hlavní mocenský boos a šéf

Tuze nevyzpytatelný to Don Carlos Reck!

Ten na útěk se dává

pálící kolem sebe hlava nehlava

 

S jednou z nich slaví kýžený úspěch

kulka totiž dámě hlavou prosviští

ta následně k zemi bezvládně padá…

 

A tím končí se jedna krvavá etapa!

 

III.

Obloha do mračen pozvolna se zahalila

a z výšin déšť na zem snesla

A aby toho nebylo málo

hromy a blesky ozářily ji celou

 

Navíc kolem kostela jen neprostupný les

kde po nezvěstném neštěkl by ani pes

Právě tam rozhodl se boss tělo bezvládné pohřbít!

Ve skrytu duše doufajíc

že dotyčná neměla žádných dalších následovnic

jež by cestu mu záhy hodlali zkřížiti

 

Tak zabalí mafián oběť do černého pytle

a trmácí se s ní kus cesty, řkouc při tom hubovatě

jaká to byla proradná mrcha

jest jen dobře že sešla z tohoto světa

 

On, obávaný to mafiánský boss

tak konečně pomstí svůj rozvětvený rod

A to jak se sluší a patří:

Bez lidské příkrasy!

 

Tak hrob uprostřed lesa vykope

přičemž při tom nejednou neváhá

a lopatou do černého pytle zlostně bouchne

 

Když pak se špinavou prací po půlhodině skončí

pytel hlínou zahází

neodpustí si závěrem ještě opovrženě odplivnouti:

Proradná mrcho, během chvilky tys zničila mi téměř celý život!

 

IV.

Don Carlos Reck posléze

poté co po sobě stopy v lese zahladí

navrací se do kostela v náladě rozmrzelé

Do míst kde bylo prolito toliko rodinné krve!

 

Následně pomodlí se

a to před samotným Bohem

Za své syny tam na druhém břehu prosí

aby k nim byl onen Nejvyšší pokud možno co nejmilosrdnější

až před ním pokleknou

a zpověď učiní pokornou

 

V.

Náhle však jako by kdosi vešel

To když vrznou kostelní dveře!

Mafiánský boss okamžitě procitá z duchovního rozjímání!

Ohlíží se po právě příchozí!

 

Šok nemalý!

On oči z ní ne a ne spustit!

Kleje: To není možné

ty přece mrtvá jsi

mnou osobně pohřbena v nedalekém lese!

 

Dáma se jen ušklíbne

co na tom že od hlavy až po kolena zkrvavena jest

Vrávorá a sotva na nohou se drží

Coby znovuzrozená!

Plán krvavé pomsty dokončit připravena!

 

V tuto chvíli jasné je jediné:

Vítězem této krvavé hry může býti jen jeden z nás

a sice střelec s přesnou muškou

co nadobro skoncuje s protistranou škodnou!

 

Tak šelest kulek a šípů naposledy prověří kostelní prostory

po jehož odeznění klátí se k zemi persona s průstřelem čistým

Persona pomyslnou kulkou zasažena do morku kosti srdce zkaženého

výrazně překračující hranu počestného života dosavadního pozemského

 

EPILOG

Únavou a slabostí

též k zemi sesune se

ona přeživší

dáma zmítaná osudem nelehkým

 

Svůj životní boj právě vyhrála

a přeci jen jím je na smrt poznamenána

 

Z posledních sil tak k oltáři vzhlíží

Nyní je to ona, dáma v posmrtném

jejíž niterní zpověď k Bohu míří!

 

Poté co úspěšně avšak s námahou dokončí ji

pokorně hlavu k zemi skloní

Pozvolna tak vydává se i ona na druhý břeh

ve stopách sestry své milované

 

S hřejivým to pocitem u srdce:

Daný úkol byl úspěšně dokonán

doveden do zdárného konce

 

Amen

 

A i ona naposled vydechne a padne!

Rubriky: Martin Jabkenič (sbírka básní) | Napsat komentář