O středě se říká, že je takovým zlomovým dnem v týdnu: ve studentském mochnickém kalendáři například symbolizuje vrchol hory, na níž stojí panáček vzhlížející do údolí. Onen nebezpečný spád do něj pak předznamenávají čtvrtek s pátek, zatímco sobotu s nedělí vyobrazuje menší pahorek, na nějž je však potřeba se vždy vyškrábat z menší tůňky (ta se naplňuje podle toho, jak byl který student od pondělí do pátku úspěšný). Z těchto dosavadních údajů tedy jednoznačně vyplývá, že právě pondělí a úterý se nesou ve znamení horolezeckých aktivit. Právě ty Ema měla konečně zdárně za sebou a nyní z vrcholku pomyslné hory konečně shlížela dolů. Ano pomyslné, neboť se ve skutečnosti nacházela na menším kopci, to však v rámci připodobnění vůbec nevadilo. Ema si dodala potřebné odvahy, opřela se do řidítek a cestu z kopce úspěšně zdolala, načež při dojezdu mohla slavit hned dvakrát (jen o fous minula řeku).
Proč ale Ema tenhle bláznivý kousek vůbec podstupovala? A kde se najednou vzala na okraji Oborověnky – navíc z její druhé strany? Byl to snad další z jejích snových výjevů? Kdepak, ty Ema měla již nějakou tu dobu rovněž zdárně za sebou. Snění trvalo pět hodin, v pět se Ema taktéž probudila, ručička na hodinkách nyní ale pomalu už spěla k oné šesté ranní.
Ema ve svém počínání tentokrát byla mnohem opatrnější. Novou porci rodičovského večerního běsnění přečkala jen díky tomu, že myšlenkami neustále setrvávala u své přetavené PĚNKALINKY, právě ta v ní vzbuzovala naděje v lepší zítřky. Navíc Ema podruhé v životě zažila, že jí někdo při prezentaci ochotně naslouchal, což také pomohlo. A jako pomyslně ovlivnila bytí Marty V. prostřednictvím několika stran papíru, pokoušela se nyní o něco podobného i v reálném světě pro jiné.
Eminy „ranní jízdní kroky“ měly stanoveny jasný konkrétní cíl: podrobně probádat včerejší nalezená místa, která svou podstatou nějak souvisela s Vánkovým královstvím. Netrvalo dlouho a Ema postupně všechna znovu navštívila. Z pomyslné Lipové studánky nabrala vodu a to stylově do lázeňské konvičky – lázně přece mají za úkol léčit, není tedy nasnadě pro úschovu lepší volby.
Následně se vydala k čihadlu, toť ona věrohodná kopírka Vilemíniny chaloupky na můří nožce, a tam přeci jen po náležitém průzkumu našla cosi pro sebe originálního – vysloužilý telefonní seznam se stranou devadesát devět, na níž se skvělo velice příhodné číslo pro devátou komnatu – 739 559 639. Ema ho červeně orámovala, stránku ze seznamu vytrhla a zandala do modrého šanonu – ten pro ni symbolizoval nebesa plná svěžího vzduchu, zatímco ono červené orámování zase plně funkční srdce. Podzimní vítr sice bouřlivě dorážel a několikrát otestoval dřevěnou konstrukci jménem žebřík, když po něm Ema nazpět šplhala dolů, ale stejně mu to bylo pramálo platné.
O obdobné kejkle se počasí pokoušelo po celou následující dobu, to už Ema mířila k jeskyni, nic si z toho ale pořád nedělala, zkrátka si na ty čachry zaklela jako na Černou paní a bylo to. Načež se následně v jeskyni ani příliš nemusela namáhat s hledáním kamínku, jenž měl symbolizovat onu magnetickou kuličku v podobě duše. Příhodný kamínek pak uložila do obálky – ty přece mají ve zvyku cestovat světem, a pokud obsahují cosi ve smyslu dobrých zpráv, vždy to druhou stranu jen a jen potěší a dodá u ní potřebný klid – na čem jiném než na duši.
A pak už zbývalo pouze navštívit pole a Juráška. Na polním prostranství to byl povadlý klásek, co si získalo Eminu pozornost, ten se pro ni stal symbolem všeho, co jí toto místo dalo v rámci skutečných i snových výjevů. Klásek nakonec našel své právoplatné místo – jak jinak – v herbáři, avšak nikoli jako nástroj na pozici lisomučení, jak by to zajisté trefně nazvala Justýna. Ne, ne, tentokrát tomu bylo přesně naopak, Ema z herbáře vysvobodila jednu fólii a do ní klásek umístila jako do pohodlné sedačky – v Emině terminologii přece šlo o urovnání lidských sporů a o oživení postupně odumírající lidské půdy, tolik potřebné pro životní bytí.
Ještě tedy zbývalo navštívit Juráška. V tuto časnou ranní hodinu to ale byl úkol nad Eminy síly. Jenže ta si věděla rady za každé situace, takže kde momentálně nedostupnost bránila v získání skutečného objektu zájmu, zastoupila ji opětovně dostupnost připodobnění. Ema se nemusela namáhat zbytečným rozmýšlením, komu Dynýskův post tedy nakonec připadne. I tato postava se – opět z časových důvodů – nemohla onoho začlenění zúčastnit, po ní tu však zůstala dosti viditelná stopa.
Dub Radovana Litevského nic nemohlo přimět, aby zčistajasna změnil své působiště. Nevyzpytatelné počasí a pod jeho mocným vlivem nedobrovolně i okolní příroda se za pouhou noc snažily vykonat vše možné (i nemožné), aby co nejvíc trpěl, jenže i kdyby živly dub pokořily, stále by tu po něm zbyl byť třeba jen nepatrný střípek přítomnosti a i ten by Emě stačil k tomu, aby odemkla pomyslný zámek, jenž v jejích snových představách představoval klíč k vyřešení všech strastí. Ty si ona coby kouzelná postava přála navždy utišit. A klíč nutně potřeboval mít svůj zámek a ten Ema u sebe měla. Onen zámek ale musel být funkční, aby do něj příslušný klíč správně pasoval. To trochu zavánělo problematikou, zámek byl již zastaralý, potřeboval tedy nutně promazat. Ona na první pohled nedostupná mast ale přece jen dostupnost umožňovala – vyvěrala ze stromové kůry a ona kůra nenáležela jen tak ledajakému obyčejnému stromu. Byl jím právě onen dubový – HEŘMANOVSKÝ, jak by ho správně pojmenovali ve Vánkovém království. Právě on měl ony zázračné účinky, avšak tento skutečný za ním nijak v kouzlech nezaostával, i on uměl léčit bolavou duši, nahradit prázdnotu, vyvést člověka z bludného kruhu bezmoci.
Ema již déle neváhala, menší vrstvou smůly, kterou kapičkou vody z čisté studánky pomyslně překřtila na štěstí (toť inspirace od Justýny), zámek promazala a následně do něj vložila klíč a otočila jím. Světe, div se, zámek opravdu povolil.
Nastal čas vydat se na zpáteční cestu. Ta byla o dost krušnější, pravá krutá zima se čím dál víc nemilosrdně hlásila o svou pozornost. Ema nad ní ale vítězila – kde neuspěl lidský zrak, vypomohlo osvětlení kola, kde skutečná realita začala ustupovat oné snivé, zavčas zasáhly tabletky předané Joskou (na chuť nebyly vůbec špatné, měly příjemnou pomerančovou). A pokud se přece jen při cestě vyskytla nástraha, jíž v lidských silách nebylo možno zdolat (za své vzala ona lávka s „lupími laky“, o níž Ema Elke humorně básnila, a kterou dnes cestou sem ještě úspěšně přešla), tak Ema zbytečně nepanikařila, věděla, že vždy existuje cesta jiná, daleko bezpečnější a jistější, k níž za to stojí se vypravit, i kdyby to nějakou dobu trvalo. A Ema byla najisto přesvědčená, že se na ono místo úspěšně dostane, neboť kdo jiný než ona by teď mohl dokončit to, co si dokončit umínil? A právě víra ve své vlastní sny, ve vlastní tužby, jež se postupně naplňovaly, způsobila, že Ema přes nepřízeň počasí a bez ujmy nakonec skutečně z jiné strany dorazila ke Slepému ostrůvku a z něj už to do města bylo jen pár krůčků.
Ještě tu však byla jedna drobná maličkost – hmota tvaru srdce, kterou Ema při letmém průzkumu spatřila ležet na plácku. Proč ji tu ale nacházím takto vcelku a ne rozlámanou na kusy? říkala si. No nic, třeba se bude ještě hodit, dospěla nakonec k závěru a opatrně ji uložila do modrého váčku – dalšího symbolu života – a ten následně mezi ostatní nálezy do velkých modrých desek a ty pak do své brašny.
Školní chodby tentokrát překypovaly studenty, Ema mezi nimi přesto proplouvala vcelku obstojně nenápadně, až ji to samotnou překvapovalo. Že by ten tajemný pohyb rukou, co před gymnáziem učinila, než vstoupila do jeho útrob, opravdu neviditelnost způsobil, jak si přála? Vážně to tak vypadalo. Avšak nutno poznamenat, že ke všeobecnému skrytí spíše vydatně vypomohla jistá neočekávaná nepřehlednost v podobě záhadného dýmu, ten se na chodbu valil z chemického kabinetu a vedlejší laboratorní učebny. Vše nasvědčovalo tomu, že toto nejspíš nebude dílem Libušky Liptákové řečené Libjušenky, co ráda sušjenky, nýbrž jiného adepta z profesorského sboru. Největším paradoxem bylo, že ona omamně prosakující vůně nejen že zamořovala ušní a oční orgány a nosní a ústní dutiny, ona je navíc i uváděla do stavů lačných pokušení.
„Co ses… ces to tady tó, ehm… dě… děje… do pr… do pr… déle?“ spustil zmatečně Antonín Hauser, když konečně v celé své kráse dospěl do epicentra dění. A jelikož mu na to nikdo nedokázal podat srozumitelnou odpověď, neboť on sám postrádal srozumitelnost ucházejícího hlasového projevu, tak si pro sebe dál notoval: „No, ehm, tohle se bude muset… to nějak… no prostě… vystřelit…teda vyřešit… no, mňo, todlec… todlecto ňák.“ Zakrátko se už i u něj projevily první viditelné změny v chování, to když mu do oka padla neskutečně pihatá studentka třetího ročníku. „Hmmm, Ka… Kateřino Stivá, vy… vy jedna kujónko, vy… vy jste dneska ale ně… nějak chti… chtivá.“
To už Ema nevydržela a začala se nahlas smát (sama mezitím radši odběhla do bezpečného úkrytu, aby se proti výparům plně pojistila). Teprve až když již dokonale omámený Antonín Hauser začal očima poulit do míst její úschovny, raději dál nic neriskovala a po schodech se spěšně vydala o patro výš.
Ema doufala, že tam spatří Petra nebo Elke. Při tom chaosu dole se nestačila dopídit toho, zda v davu zvědavců oba náhodou nebyli přítomni. No a pokud Ema bude místo nich mít štěstí na Ditu Haufnerovou, tak se tenhle svět určitě také nezboří. Nu což, minulé shledání jsem s ní přežila, takže dnes by to nemělo být o nic horší. A pokud by to byl pro změnu Vincek Kazimír, tak s ním to určitě taky nějak půjde, opakovala si v duchu.
Ema zkrátka věděla, že něco z toho, co právě obtěžkávalo její brašnu, jednomu z nich musí najisto předat, načež při tom ještě nesmí opominout své znepřátelené rodiče (ráno si s nimi neměla možnost rozumně promluvit, neboť si na svou ranní vyjížďku přivstala, zatímco oni ještě spali).
Nakonec Emě do oka padla úplně jiná osoba. Už při nedělním setkání se tvář jinak sportovně založeného chlapce zdála být poměrně dost bledá, stejně tomu bylo i nyní. Hlavu i tentokrát halila zastaralá čapka, i ona dávala tušit, že něco není v pořádku. Stejně tak chlapcovo tělo: jindy tak vypracované se teď značně pohublé shrbeně vzpouzelo u okenního parapetu a ruka, jindy tak mrštná, teď sotva svými třesivými tiky udržela menší skrojek chleba, na nějž ústa pravděpodobně ani neměla chuť.
„Ahoj,“ pozdravila Ema Antonína Novotného. „Co ty tady tak sám?“
„Ahoj,“ oplatil Antonín Emě zdravíčko, zdařilo se to ale jen na takových slabých patnáct procent. „Čekám. Neviděla jsi někde Ditu?“
„Ne přímo, ale možná se tvá přítelkyně zdržela v přízemí, neboť tam právě pod vlivem chemizovaných erotomanských pesticidů probíhá nedobrovolné párování školních národů,“ nadhodila zvesela Ema, neboť doufala, že se tak chlapcova nálada alespoň o tu šupinku zlepší (toť opět vliv Vánkového království, kde vodník Breburda topil své nalovené dušičky, a až po nějaké době si uvědomil, že něco na tom dělá špatně).
Antonín to vytušil: „Závidím ti ten tvůj svět, Emo, taky bych jeden takový nyní rád vlastnil – pro lepší rozpoložení.“
„Prožíváte s Ditou krizi? To se určitě zas spraví,“ mínila Ema vyhýbavě. „Vlastně vám oběma tak trochu závidím. Já jen… sama jsem ještě nic takového nezažila… tedy když spolu dva… no prostě k tomu ještě nebyla příležitost.“
Ema se se svým „singlem“ netajila. Antonín na ni jako jediný z Ditiných „lidí“ vždy dělal dobrý dojem, jako jeden z mála si z ní neutahoval – koneckonců to byl právě on, kdo se jí onen nedělní podvečer zastal. I přesto Ema nemohla pochopit, jak se ti dva vůbec mohli dát dohromady, dle ní se k sobě vůbec nehodili: Antonín byl totiž jinak velmi pohledný chlapec, na něhož letěly i jiné holky, navíc byl klidné, nevznětlivé povahy, kdežto Dita tohle všechno postrádala a navíc se vztekala, kde jen mohla, nekontrolovatelná zloba z ní zkrátka čišela třeba kvůli nepatrným trapným maličkostem. Nyní tedy pravděpodobně nastal čas, aby se Ema o tomto páru dozvěděla mnohem víc.
„Na Ditu se nesmíš zlobit, Emo. Pokud ti způsobila nějaké svízele, tak se za ni – a samozřejmě i za ostatní, co tě pomlouvali – dodatečně omlouvám. Chci jen, abys o nás dvou již neměla žádné další pochybnosti, proto věz, že Dita pro můj život hodně znamená, neboť stále věrně stojí po mém boku, a kdyby byla opravdu tak namyšlená, jak si ty nejspíš pořád myslíš, tak by se se mnou již dávno rozešla.“
Antonín následně Emě předal cosi, co jí nebylo zas až tak úplně nepovědomé. A když onen katalog rozevřela, domněnky se najisto potvrdily. „Myslím,“ ujal se znovu slova, „že Ditě hodně imponuješ. Závidí ti štíhlou postavu, přirozenou krásu, smyslné rty, jiskru v očích… no zkrátka to, žes občas měla možnost fotit jako modelka, což jí se doposud nepodařilo. Už ani nevím, kolikrát jsem jí o tom za celý náš vztah slyšel mudrovat.
Dita si pořád připadá nehezká, a já už opravdu nevím, jak jí vysvětlit, že se mi líbí taková, jaká je, že nezáleží jen na vzhledu, ale i na tom, jaký je člověk uvnitř sebe, jaké má srdce. A věř, Emo, že Dita ho má na správném místě.“
Ema pozorně naslouchala těm slovům. Vůbec nebylo pochyb o tom, že si Antonín nevymýšlí. On by toho snad ani nebyl schopen, dospěla k prostému závěru.
A pak z jeho úst vyšlo něco, co připomínalo bodavý nůž zaražený přímo do onoho srdce. „Trpím rakovinou žaludku, Emo. To je možná ten důvod, proč s některými svými vrstevníky Dita nedokáže normálně vyjít, proč je tak náladově vznětlivá. Bojí se o mě a svůj vnitřní vztek, který je v sobě v jednom kuse nucena dusit, si pak zkrátka v jednom nechtěném okamžiku u někoho vybere svou daň.“
Ema tušila, že něco z toho přijde, i tak ji ta zpráva dostatečně šokovala. Hádky – právě v nich vždycky spatřovala jakousi povinnou třináctou komnatu, jenž k posmutnělému životu bohatě stačí (koneckonců zejména Dana Moronová toho byla léty prověřeným důkazem), ale nemoce, války, násilí a přírodní činy – to u ní pokaždé bylo něco, co dopředu v rámci bytí jednoznačně zavrhovala. Jenže tyto kruté rány pana Osudu, jak to Ema sama občas nazývala, si ji stejně pokaždé nějakým způsobem samy od sebe našly. Vedle telekomunikačních vymožeností jako televize, kde ony kruté lidské třináctky měla možnost sledovat jakoby z povzdálí, se tedy Ema konečně dostala do přímého kontaktu s člověkem, který něco z těchto nemilých komnat přímo vlastnil.
Ema ale i jim podvědomě chtěla vyhlásit válku; kuráž k onomu odvážnému kroku dodával MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR, kterého se podařilo zachránit. Antonín jako by opětovně vytušil, kam právě směřují Eminy vnitřní myšlenky, protože ji poprosil: „Nezasvětila bys mě do svého niterního světa, Emo? Nenašla bys tam pro mě něco, co by mi dalo nějakou naději v doufání, že se dnešek pro mě bude nést jen a jen na těch nejpozitivnějších vlnách, tudíž že testy prokáží, že jsem tu zákeřnou potvoru jednou provždy porazil?“
„Pokusím se,“ vyslovila to Ema chvějivě, najednou totiž plně porozuměla Elčiným, dříve tolik diskutovaným obavám o druhé. Ani ten nejlepší herec na světě by přece neuměl s přesvědčivou přetvářkou zahrát něco skutečně moc vážného, něco, co ho doopravdy strašně moc trápí, natož zcela obyčejný kluk jako Antonín, vždyť ani Josef Humler, jinak pověstný svým nevyčerpatelným humorem, nedokázal přenést přes srdce, že by měl ve škole nadobro skončit, a vlastním emocím sám podlehl.
„Vše začalo jako obvykle.“
Ema se rozpovídala o své poslední návštěvě pohádkového království. Stylově začala onou bezejmennou, osvětlenou ulicí, ze které se ladně přenesla k dubovým vratům, a jak pak už stačilo velice málo, aby se otevřely. A pak už Ema básnila o tom, co měl návštěvník v jejím podání vždy možnost jako první spatřit.
„To tvá cesta vždycky začíná takto?“ dovolil si do hovoru vstoupit Antonín.
„Ne pokaždé,“ přiznávala dodatečně po pravdě Ema. „Ten začátek, dejme tomu ano, ale při vstupu do Vánkového království nikdy vlastně pořádně nevím, co mě čeká. Hodně při tom záleží na psychickém rozpoložení, na prožití dne, co se v něm odehrálo, a tak. Když jsem v pohodě, dokáži si snění užívat naplno, pokud ale nastanou nepříjemnosti, mohou mě znenadání ovládnout přidružené negativní síly, které mi znemožní řídit vše tak, jak sama chci.“
„A jak tomu tedy bylo tuto noc?“ naléhal Antonín.
„Opět jsem měla hned zkraje namále, včerejšek se mi totiž zrovna dvakrát nevydařil.“ Ema Antonínovi stručně vylíčila, co jí vše provázelo za tragédie, ty následně trochu vyvážila oněmi šťastnými okamžiky s Petrem, Elke, Justýnou a PĚNKALINKOU. „Možná právě proto,“ pokračovala v líčení svého snu, „jsem nápor rukou tentokrát ustála a postarala se o jejich zmizení, když se mi je podařilo obměkčit pomocí těchto tabletek.“
Antonín se zájmem pohlédl na Joskův pomerančový dar na rozloučenou.
„Neboj, jsou naprosto neškodné, ve skutečnosti mají pouze za úkol snížit chutě na snění.“
„A jéjej, to nezní příliš optimisticky pro další vývoj,“ mínil Antonín, jenže Ema si přece věděla rady za každé situace.
„To ale platí v tomto skutečném světě, avšak v onom fiktivním vnitřním, když se člověk intenzivně snaží a o něco velmi moc moc stojí, s jejich pomocí klidně může pozměnit chod běžných zákonů a onen prvek tak použít pro uskutečnění pravého opaku.
A tak jsem pod vlivem ještě intenzivnějšího snění s těmi nejpozitivnějšími možnými účinky celkem obstojně dosáhla toho, že se mi vás všechny postupně podařilo přivolat.“
„Tak to už mi lahodí o mnoho mnoho více,“ podotkl Antonín a konečně to ocenil pravým poctivým úsměvem. „Kdo tedy jako první měl tu čest podlehnout tvému oživovacímu kouzlu?“
Emu opětovně potěšilo, že Antonínovi neuniká žádná maličkost, že se o její vyprávěnky, jak to někdy nazývala, zajímá a nejsou mu lhostejné.
„První, přiznám se vám, pane Novotný,“ vypomohla si po humornu, „byl ctěný to pan Horecký, řečený Petr. To víš, ten, jakmile se tam vedle mě zjevil, okamžitě naléhal, že z temného lesa musíme co nejdřív zmizet pryč, že by se v něm Černá paní co nevidět mohla objevit a oběma nám vyčinit. Jenže ona toho, chuděrka, nebyla vůbec schopná.“
„Aha, to je ta tvá temná favoritka vší počestné zlosti a nenávisti, že? Po škole o ní kolují docela strašidelné zvěsti, že prý je převtělením Moroniných zlobných sil.“
Ema se zničehonic nekontrolovatelně naplno rozesmála. „Ha ha, ta? Ta… ta kdyby se Černé paní připletla do cesty, tak ta by s ní pěkně vyběhla! Nevypočitatelná hysterka versus vychytralá čarodějnice, to vážně moc nejde dohromady, ty dvě by si jen překážely. Vážně, věř mi, to už je lepší do sebe spárovat a zaplátovat ježka s křečkem a vyšlechtit z nich něco na způsob ježí křeči, co si ne vždy protiřečí, jak by to určitě trefně vystihl Humler.“
Ema si otřela uslzené oči. Dokonce v tom zápalu nečekané euforie přeslechla Antonínovu další otázku. „Promiň, na co ses teď ptal?“
„Jak se ti podařilo Petra přivolat.“
„Hodně mi v tom z reálna vypomohla jeho sluchátka, v nichž ukrýval svou potenciální relaxační hudbu. Ta se totiž záhy rozezněla celým lesem, neboť jsem o to moc moc stála,“ přiznala Ema. „Petr se mi totiž teprve až včera svěřil se svým niterním světem, nezbývalo mi tedy, než mu to oplatit – tedy alespoň takto na dálku prostřednictvím světa vlastního. No a hned po něm se mi před očima zhmotnila Elke, ta ovšem sama od sebe.“
„Možná se budu opakovat, ale proč ke zhmotnění Elke došlo právě takto? Copak to nejsi pokaždé ty, kdo jako hlavní ve svém pohádkovém světě o náhodných znovuzrozeních rozhoduje?“
„Ano, to však s včerejší platností nadobro skončilo. Svou duší jsem totiž Elke pokřtila její proutek a tím ho učinila kouzelným, takže mi od té chvíle do snění může kdykoli dle vlastního přání zasáhnout a klidně mě i něčím překvapit – třeba tím, že si s sebou přivede kamaráda.
„A tím byl?“ vyptával se dál se zájmem Antonín. Sice se sotva držel na nohou, ale Eminou nynější přítomností jako by jejich malátnost přestal vnímat.
„Vincek Kazimír,“ řekla to Ema v naprostém klidu, i když Dita by určitě pár námitek proti němu vznesla; nebylo pochyb o tom, že se příteli o Kazimírovi také hodněkrát zmínila, vždyť ti dva spolu seděli v lavici. Antonín na Vincka ale žádnou špínu neházel, opravdu měl srdce na správném místě. „A pak jste konečně přišli na řadu ty a Dita,“ doplnila.
Antonín dle Emina očekávání na tváři vyloudil ten nejzářivější úsměv. Výstižněji už nemohl dát najevo, jak moc mu na Ditě záleží, že je pro něj skutečně vším na světě.
„Tady ovšem nastaly takové menší komplikace,“ musela Ema nakonec neochotně připustit.
„Ale ne, jen to ne,“ zvážněl i Antonín. Vše, co Ema vyslovila, si bral až příliš k srdci.
„To víš,“ chopila se objasnění, „s Černou paní holt není radno si zahrávat, ta prostě neodpouští, teprve když jí někdo naruší slibně načaté dílko. Původně totiž v mé nepřítomnosti docílila ukořistění všech vašich duší, pouze tu svou se mi podařilo nějak zázračně osvobodit, což pro mě také byla dost nezáživná momentka, neboť k tomu došlo při hodině s Moronkou.“
„Takže proto pak nastala ta pěkná mela,“ vyjádřil se k tomu v obavách Antonín.“
„To si piš.“
Ema očima zamířila k oknu. Za ním to pěkně vřelo. Vítr tam skučel a mlha znemožňovala výhled, pouze kdesi v dálce se skvěly záře pouličních lamp a těch domovních. Jen se rozesněžit. Ema pocítila nesmírnou úlevu a začala v duchu panu Osudu děkovat, jak při ní stál, v takovém nečase by teď z Oborověnky jen stěží hledala zpáteční cestu.
Počasí si opět s Eminou myslí zrádně pohrávalo, takže teď Antonínovi předvedla, jak se to má s pomerančovou tabletkou v tomto reálném světě v praxi. Když nechtěné chmury postupně ustoupily na únosnou hranici snění, rozhodla se Ema Antonínovi vše vylíčit pěkně postupně za sebou. Takže se opět dozvěděl, jak při vstupu na onu bezejmennou ulici Emou zmítal neklid, jenž se záhy navýšil, když branou vstoupila do Vánkového království. Všude ve vzduchu tam byla cítit přítomnost obávané čarodějnice a podle toho krajina rovněž vypadala: pole zela prázdnotou a povadlostí, nedaleké jezírko bylo zamořeno tak, až se z toho jednomu zvedal žaludek, načež jinak vzdálené hory tentokrát zas až tak úplně vzdáleně nepůsobily, naopak se velmi nebezpečně přibližovaly, jako by se posunovaly po výrobní lince, takže dřevěnou chaloupku po pravé straně doslova zneviditelnily, což se rozhodně nedalo říct o vraním osazenstvu, vznášejícím se všude možně nad zemí.
Ema se ale nedala, takže si do oné svébytně vytvořené temné atmosféry vlastně Černá paní zle notovala naprosto zbytečně. Ema se prostě začala řídit Joskovými a Elčinými radami a pokusila se trýznitelce konkurovat bez ohledu na tématicky zavedené obsahy Vánkového království, takže černé vranstvo záhy vzalo za své a naopak ho dokonale zastínil MALOVSKÝ MOŘSKÝ TVOR – ten čeho se dotkl, to začalo symbolizovat něco krásného, šťastného, prostě něco pozitivního, z čehož ono zákeřné, kruté, no prostě to nespravedlivě zlé dostávalo strach. A tak černé vrány podlehly onomu mocnému modrému kouzlu a po převtělení se staly jeho nedílnou součástí.
Černá paní kdesi ve větru skučela ještě víc a vyslala do akce trnisko o těch nejhrubších hrotech, jím ze všech stran ohraničila dřevěnou chaloupku, Ema ale pohotově zakročila a v rámci připodobnění ho lusknutím prstů přeměnila v několik pomyslných HEŘMANOVSKÝCH dubů, které nyní ve větším množství představovaly onen Radovanův. V jejich područí chaloupka teprve vykvetla do patřičné krásy. Bylo vidět Vítka mladšího, jak po dubech šplhá, a slyšet hlas Vítka staršího: „Ty rozhodně nepokácíme.“
Ema následně spatřila ještě Bětčinu a Dorčinu tvář. Navzdory přítomnosti prozatím neviditelné Černé paní si mezi sebou celá rodinka vyměňovala úsměvy. Emě to symbolizovalo něco velmi osobního – sblížení jejích rodičů a jí s nimi.
Černá paní v rámci zoufalství na Emu konečně vykoukla zpoza mraků a nasadila co možná nejzlobnější obličej, jehož by nebyla schopná ani Dana Moronová. Ten měl ze strany čarodějnice doposud největší efekt, jako střepy nemilosrdně píchal do očí a pohlcoval krajinu kolem. Ema se však tomu nechtěnému tlaku odmítala podřídit, uplatnila Joskovy pomerančové tabletky, takže nápor zmírnila a vzápětí pohledový účinek dokonce proměnila v pravý opak, to když do pohotovosti povolala onu bezejmennou tvář a dle vzoru za vším zlým vždy hledej jen to hezké ji proměnila v jednu z nejšťastnějších na světě.
Černá paní byla v jednom ohni hněvu, ten se však postupně ztrácel ve změti nakažlivého smíchu neznámého vojína. I přesto se z nebes na zem počaly snášet ony tolik nevyzpytatelné ruce, tentokrát si však při svých náletech počínaly značně dezorientovaně, takže to vedlo k tomu, že se z celku jejich jedna dobrá čtvrtina utopila v zaneřáděném jezírku a ona druhá se zas při dopadu na zem zpřelámala na ještě menší kousíčky. To druhá polovička rukou byla o něco šikovnější, té se Emu sice podařilo vyzdvihnout do výšin, jenže i této kratochvíle brzo skončily: Ema si ony zbylé ruce takzvaně omotala kolem těch svých, polovinu z nich po vzoru Justýny poslala vyčistit jezírko a onou poslední se jako král následně nechala zanést do lesa, do míst, kde Černá paní měla své teritorium. A protože čarodějnice skutečně byla bojovnice a navíc jí došlo, kam že to má ta pohledná brunetka nejspíš namířeno, vydala se v jejích stopách.
„Jenže já zkrátka byla rychlejší, a než se její vliv dostavil, už jste všichni statečně stáli po mém boku a naopak ona neměla šanci se ani jednomu z nás postavit, když nevlastnila ani jednu z duší.“
„No to ale musel být v lese pěknej hukot,“ okomentoval to krátce Antonín, přičemž jako by stále zvažoval, zda si skutečně má ukousnout kousíček z chleba. Patrně se pořád bál toho, že on a Dita nakonec přece jen došly nějaké úhoně.
„Takže jste oba první nápor Černé paní ve zdraví přežili a mohli s námi pokračovat v cestě na hrad, kam se čarodějnice mezitím odklidila. Právě tam mohla najít poslední bezpečné útočiště, neboť si v rámci satisfakce alespoň přivlastnila duše celé královské rodiny.“ Ema záměrně na ono slovo položila důraz, aby dodala Antonínovi další potřebný klid. Ten totiž její vyprávění nadále bral naprosto vážně, stejně jako sporty, v nichž tolik vynikal. Emu potěšilo, že zas nacházel pozvolnou chuť k jídlu, něco takového po těch všech chemoterapiích zajisté šlo jen velmi stěží. „Za úplné vysvobození a plné zhmotnění sebe a Dity ovšem musíš poděkovat Elke, to ona se o to zasloužila, nezapomněla, jak se jí Dita zastala na hřišti před Kutákovou.
„Až ji potkám, učiním tak,“ slíbil Antonín. „Teď bych se s tebou ale rád přenesl na ten hrad.“
„Prosím, spanilý rytíři, bude mi nesmírnou ctí,“ vyslovila to Ema noblesně, načež nezapomněla ani na úklonu. „Slyšel jsi od Dity už o Dynýskovi?“
Antonín dal najevo, že v jistém konkrétním spojení ano, to ale radši nechtěl jmenovat, vyznačovalo se prý hrubou neslušností – co kdyby se to teď proti němu obrátilo jako kletba?
„Tak to je on, budeme k němu ale přistupovat pouze jako k příteli, neboť tento běloušek se druhým výhradně snaží pomáhat, no a pokud jsou ti druzí holt nenapravitelní svou neposedností, tak se je vždy pokouší zkrotit a nějak usměrnit.“
„Tak to se mi ulevilo.“ Antonín se konečně odhodlal nejen pořádně zakousnout do patky chleba, ale i napít, načež si po vzoru Emy znovu zažertoval: „Co myslíš, Emi, mohli by v tom tvém království existovat i nějací chemotrpaslíci, co si žilou pouští karkulovinky a nedělají při tom žádné velké kravinky… no však ty zajisté tušíš, kam tím teď mířím.“
Ema se neudržela a podruhé se naplno rozesmála. Těšilo ji, že Antonín postupně získává na lepší náladě. Následně se v sobě ale smích snažila potlačit, aby mohla pokračovat ve svých dalších vyprávěnkách. V nich se přenesla do jejich další části, kde se v podobě svého dvojčete společně s Antonínem a se všemi ostatními vznesla do oblak.
Do služby povolaný Dynýsek jako zázrakem získal křídla a stal se tak nepřehlédnutelnou ikonou Vánkového království. A dostál i Eminých dřívějších slov, v jeho přítomnosti jako by opravdu docházelo k uvolnění atmosféry. Oblohou se počala linout relaxační hudba a Petr si jednotlivé motivy doslova užíval, neboť v jednom kuse vykřikoval, jak jsou skvělé, a jak je rád, že je konečně slyší naživo.
Hned za Petrem a Eminým dvojčetem byli přítomni Elke s Vinckem, a i když se to na první pozorný pohled nezdálo, tak Ema, jež kolem Dynýska coby hlavní snímatel postupně kroužila ze všech stran, nakonec přece jen musela uznat, že jim to spolu náramně sluší, že opravdu působí jako dvě hrdličky, jako skutečný zamilovaný pár, což Vincek dokázal tím, že přestal přežvykovat tužku a místo toho s ní sám od sebe na obloze vykouzlil překrásné srdce, takže Elke z toho rázem byla v sedmém nebi.
„A jak jsme si vedli já a Dita? Nekřičel někdo z nás dvou náhodou o pomoc?“ vstoupil Emě do hovoru Antonín. Zase ho tížila nejistota z nových možných okamžiků, proto bohužel onen výraz pro nebe chápal z onoho druhého úhlu pohledu.
„Neboj, ani vy dva jste v cukrování nezůstávali pozadu.“ Ema Antonínovi vypověděla, jak se za zvuků Petrovy relaxační hudby oba postupně oklepali z toho, že se stali součástí planety Emochard. „Dita si na něco zrovna stěžovala, když jsi ji znenadání objal a domlouval, že pořád moc věcí řeší, tak ať toho zanechá a jako ty se kochá ojedinělou krajinou, do níž se nebude mít možnost třeba už nikdy podívat.“
„A jak se mi něco tak skoro nemožného mohlo povést? Také v tom sehrála roli srdeční záležitost?“ čišel nedočkavostí Antonín.
„To si piš!“ zdůraznila Ema, navztek venkovnímu počasí, které se nyní zdálo být čím dál zrádnější a nevyzpytatelnější.
„Rád bych si tvou radu vzal teď k srdci, jen bych po ruce potřeboval mít to Vinckovo tužítko.“
„Zanech hledání a nanovo zapoj svou představivost, svou fantazii, v ní všechno potřebné najdeš. Připraven?“
„Připraven.“
Opětované hřejivé doteky dvou zamilovaných hrdliček v Emině novém vyprávění sehrály své (možná dobře, že to skutečná Dita pocházející z planety Země neviděla), zato ta aktuální z planety Emochard si jich v náručí svého vyvoleného užívala plnými doušky, neboť se pro ni Antonín sám překonal: za pění zpěvačky Manastia a jejího naléhavého Marast In The Rain v oblacích vykouzlil tuž. Antonínovo srdce vzápětí vyplulo z těla na povrch, vniklo do tuže, překrásně se v ní zbarvilo do červena a rozdvojilo, přičemž jedna polovina připadla Ditě a ona druhá se Antonínovi vrátila na původní místo. Zbylá tuž v oblacích se následně pod vlivem Elčina proutku zbarvila do průzračného modra a vzešlo z ní překrásné MALOVÍ hejno.
„A to pak Dynýska a nás doprovázelo až k hradu.“
„Krásně to vyprávíš, opravdu moc krásně,“ zahrnoval Antonín Emu náhle zase superlativy, i když mu to nedalo a vzápětí vyrukoval s podezřením: „Jen jestli si to pokaždé něčím neokrášlíš, abys mě ušetřila nervů.“
„Ne, můžeš být v naprostém klidu, Antonínku, vše ti líčím tak, jak se to seběhlo v mém podvědomém vínku, nic si nepřikrášluji a ani o to nestojím. Vážně, nesabotuji!“
Ema po tomto básnění dál pokračovala ve vyprávěnkách. Vše se slibně vyvíjelo. Atmosféra tam dole v podhradí náhle byla srovnatelná s tou v oblacích. Doposud zkamenělí lidé (toť kouzelná práce Černé paní) se náhle probouzeli k životu. Ona srdeční záležitost tam kdesi ve vzduchu automaticky zapůsobila i na samotné obyvatele Vánkového království.
A pomyslně nejen na ně! Osazenstvo Dynýska, jak sestupovalo níž a níž k zemi, v některých tvářích či charakterových prototypech obyvatel pohádkové říše v rámci připodobnění dokonce spatřovalo něco z místních rodáků jejich rodné Katalné Mochny. Oním svérázným sádelnatým hostinským Podpantoflíčkem nemohl být nikdo jiný než profesor Humler. (Jeho osobitá hláška „jdu na jedno pivo a ejhle – ono to je vlastně jedno pito“ zkrátka už patřila mezi ty nezapomenutelné), zatímco králův osobní rádce Hubkobrad neměl díky dialogů daleko k aspiracím profesora Nevady. („Tak tenhle panáček bydlí v Rusku a tenhleten z Brazílie se ho právě hodlá navštívit“.) Mastičkářka Štěpánka zase jako by profesorce Liptákové z oka vypadla. („Pesticidečky, ferbicidečky, fosforečkové – tito všichni tvorečkové jsou součástí matky vědy chemie a jen tak něco je nahradit nedokáže.“ Načež dvojčata Petersenovic na to vždy shodně odpoví: „Jistě, až na pastičky, farbičky a fast foodek, kde jsou ony dečky k dostání zadarmiko.“)
Mezi dalšími svéráznými obyvateli pohádkového království se taktéž jakoby mimochodem mihly i mimoškolní postavy: Bořivoj Suka svou vitalitou obstojně kopíroval ještě zdaleka ne vysloužilého sedláka Kostitřasa, zatímco miniaturní Vojtěch Bludimír neměl svou výškou daleko k trpaslíkovi Volínovi, který sice neuměl hrát na žádný hudební nástroj, zato ale měl obstojně shodné dorozumívací a vyskakovací metody, jimiž se sám snažil učinit o něco nápadnějším a tak přítomnějším. O tom, že by Feru Joskovi z fleku slušel post moudrého exotického lékárníka Jemena Pomocného (toť kombinace oněch rad a darovaných pomerančových tabletek) nemohlo být rovněž pochyb. Zato vedoucí podniku PROJEKTANT EXPERT pan Jaroslav Hovora ze všech zdědil asi jednu z nejzásadnějších rolí: zastával funkci obchodníka a navíc bonusově i znalce a zároveň výrobce toho nejlahodnějšího vánkového vína široko daleko.
„No né, co se jednou člověk o svých lektorech a jejich vedlejšácích všechno nedozví?“ okomentoval to pak s notnou nadsázkou trefně Antonín.
„Přesně tak,“ přitakala Ema.
Venkovní počasí jako by stále připomínalo kýžený tah na bránu v područí Černé paní, neboť na oboustranné veselí rozmlouvačů záhy odpovědělo nejkrutějším možným náporem na skelnou okenní výplň.
„A teď to přijde, co?“ vytušil po vzoru skutečných živlů Antonín.
„Ano, teď přijde nejstěžejnější pasáž celého mého nočního snění,“ přitakala souhlasně Ema, načež se snažila zakrýt jistý druh povzdechu, nepovedlo se jí to však úplně, takže podle toho také Antonín zvážněl. „To víš, že o nás Černá paní měla tušení, jen se neodvažovala nám vyjít vstříc.“
„Ale ještě to nevzdávala, co?“ zareagoval pohotově Antonín – onen povzdech zkrátka sehrál své.
„Ne,“ odvětila Ema krátce.
Ozvalo se řachavé buch, to jak se o pozornost hlásily hned tři větrné poryvy najednou. Na Emu zase byly díky pomerančovým tabletkám vesměs krátké, umocnily však její následné pohádkové vyprávěnky, v nichž z podhradí přesídlila do samotného hradu. A rozhodně to nebyla pouze její dvojnice a pětice kamarádů ze školy, kdo jí i nadále dělal společnost. Přidali se k nim ostatní obyvatelé Vánkového království. Mezi nimi teď především vynikali svérázná Lojzička, vášnivá to pernikářka, jíž by určitě paní Kernesová záviděla ještě větší kila i to, že nemusí držet žádné diety (ta sama od sebe dav nabádala, aby té prokleté čarodějnici jednotně ukázal, za kolik vydá jejich společný loket), a harmonikář Loutníček, od něhož by se František „Fantomas“ Fanderský mohl učit, jak správně nakládat s hudbou (ten k oněm okázalým proslovům kypré ženy vyhrával své nejznámější melodie).
„V tak hojném počtu jsme všichni na Černou paní vyrukovali? No ta zas musela mít radost,“ nenechal si Antonín ani tentokrát vzít příležitost pro osobní vyjádření.
„Štěstí zkrátka stálo opět při nás, co krásnějšího si přát než početnou společnost, jíž není lhostejný tvůj ani její vlastní svět.“ Ema si těmito slovy připomínala, co pro ni znamená, když jí je někdo ochoten bez přetvářky naslouchat. „A protože jste mi jako věrná pětice pořád nestačili, tak jsem si k vám a vánkovému davu z dovolením dovolila ještě přikouzlit četné osazenstvo z řad našich studentíků, abych alespoň prostřednictvím snění nabyla dojmu, že i ono stojí na mé straně. Dokonce se mi někteří jedinci omluvili za to, jak si na mě a Elke ukazovali, když jsme za halasu Moronové metelily chodbami a prchaly ze školy pryč.“
„A kdepak jsme na Moronin pohádkový klon nakonec narazili, co?“
„V královské komnatě,“ odvětila Ema. A ihned Antonínovi začala popisovat, jak do ní cesta probíhala, že rozhodně velice živě. Rozvěšené obrazy po stěnách chodeb pod dohledem Vilemínina kouzelného proutku povstávaly z mrtvých a portréty na nich se hlásily o slovo, načež jednotně sekundovaly: ,Jen jí ukažte, čarodějnici jedný vlezlý, kdo je tady skutečným pánem! Žeňte ji odsaď a rozhodně nešetřete! Vánkové království si zaslouží věčný mír!?
Někde poblíž bouchlo okno, takže Emu i Antonína opětovně vytrhlo ze snění. Jako by venkovní čina tušila, kdo se to v královské komnatě ukrývá. Avšak nebylo nic snazšího, než okno prostě a jednoduše zavřít, vřavě za skelnou výplní ukázat paroháčka, a když jí zkrátka ani to nepoučilo, tak na její táhlé hůůůů Ema skromně zahlaholila své „hůůůůůůůš!“ a bylo to.
„Tak se nám tu meluzínu společnými silami podařilo alespoň trochu ukecat,“ oddechl si Antonín, jenž Emě se zavírání okna pomáhal.
„Dík, kdybys mi neasistoval, tak by na nás ještě teď dotykově dorážela.“
„Stejně jako ty obrazy, co?“ podotkl Antonín. „Jejich obživení v těch zvratových chvílích pro tebe jistě muselo hodně znamenat?“
„Nesmírně moc,“ přikývla souhlasně. „To ony se staly hlavní inspirací pro mé PĚNKALINKY, a právě Vilemínina oživovací kouzla mi daly popud k tomu, abych se začala zabývat Herdenovými RÁMOVANKAMI naplno a po svém. A i když vím, že s nimi nespasím svět, tak přesto alespoň vždy tak trochu doufám, že někdy v budoucnu snad někomu právě v mém podání přinesou to pravé uspokojení.“
A protože byl Antonín neskutečně zvědavý, tak i toto mimotéma ho přirozeně zajímalo. Možná stále nemohl uvěřit tomu, že za pár okamžiků už on a Dita budou ve společné místnosti s obávanou čarodějnicí a ona je možná omámí nebezpečným kouzlem, po němž již jeden druhého v životě nikdy nespatří, neboť je čarodějnice připraví o duše, což by znamenalo smrt. Emě odbočka nečinila žádné potíže, ráda Antonínovi podrobně vylíčila příběh o Martě za přispění SMOLNICKÉ RÁMOVANKY.
„No co na to říct? Zase jsi našla způsob, jak dát někomu najevo, že to s ním pořád není tak nahnuté, jak si pořád dokola musí namlouvat,“ dal Antonín najevo své vnitřní emoce. „Leč hrobníkovi z lopaty nelze unikat věčně.“
„Tak ho společně konečně pojďme se vztyčenou hlavou chrabrého rytíře navštívit.“
Ema začala líčit, jaké to bylo, když vstoupili do královské komnaty. Ta byla celá potemnělá. Skutečně to v ní vypadalo, jako by tu svou roli obstojně sehrávala nicota. A Černá paní? Ta se skláněla nad královskou postelí, v níž leželi všichni tři její členové – Jana, Jan starší a Jan mladší. Jejich bledé tváře mluvily za vše.
Leč ani Černá paní rozhodně nepůsobila zdravě, sama se tvářila dost sešle. Hýřila únavou! Ledově chladné oči nezvykle pokrývaly stopy po slzách (toť patrně pozůstatek po „útoku“ oné vesele se smějící tváře). Avšak i tentokrát čarodějnice dokázala z ničeho vykřesat své pomyslné želízko v ohni a to v podobě duhových obláčků vznášejících se ve vzduchu a symbolizujících právě ony duše.
„Tak to je ona?“ zeptal se Emina dvojčete Antonín, který do královské komnaty jako druhý vkročil hned po něm. Za nimi se pak dovnitř snažili vměstnat ostatní.
„Ano,“ odvětilo.
Černá paní to rozhodně nenechala bez povšimnutí a z posledních sil se jala příchozí slovně uvítat. Slovně proto, neboť to jinak v jejích silách nebylo možné.
„Tak vida, přece jen jsi našla odvahu sem zavítat, Emo Chardová,“ nadhodila zkusmo pro začátek. „A jak se tak dívám, nepřitáhlas sem sama. Ani nevíš, jakou mi tím činíš radost.“
Emě i dvojčeti bylo jasné, že čarodějnice střílí od boku a snaží si uchovat neporazitelný post.
„Dnes je ale tvá cesta nadobro u konce, Emo Chardová – vlastně vás obou, nelze opominout tvou chráněnkyni, co všechno poctivě snímá.“ Černá paní svýma dost pokleslýma očima v záchvatu falešné radosti pak spočinula na duších, aby tak svá slova ještě více umocnila. „Kdepak, Emo Chardová, žádný z těch tvých nebeských posedů (to zřejmě měla na mysli Dynýska) mi v tom již nezabrání. Budou už navěky patřit jen mně, a pak si vezmu i všechny ty vaše, a zase to budu já, JEDINĚ JÁ, kdo tu bude mít hlavní moc.“
„Něco takovýho si jen zkus a zpřelámu ti všechny kosti v těle, ty šeredná sviňoušská ropucho!“
Emu i její dvojnici to dokonale zaskočilo. Ani jedna se teď rozhodně nezasloužila o to, že se Dita pustila do řečnění. Učinila tak sama od sebe, na základě toho, jak se čarodějnice uhrančivě a dosti nevrle zahleděla na jejího přítele.
Leč Černá paní přece jen v sobě našla nějaké ty kouzelné síly, aby jejich prostřednictvím dala vědět o své nedávné velké moci, takže Antonín zničehonic na místě udělal jakousi piruetu a několika skočnými otočkami doplachtil do právě se zjevivšího žaláře.
Jenže Dita se nedala. Zlostně dupla nohou, takže žalář se v tom samém okamžiku rozletěl na kusy a Antonín z něj obdobně připlachtil k přítelkyni nazpět.
Dav to ocenil bouřlivým potleskem, někteří Ditě dokonce přímo začali sklánět komplimenty. A jakmile se Antonín z těch otoček vzpamatoval, tak svou přítelkyni políbil. Dita si ta všechna „ocenění“ užívala naplno, jako by pro sebe právě ukořistila titul královny krásy.
U Černé paní si to vybralo daň. Odumřela jí ruka, z níž ono kouzlo, které se obrátilo proti ní, vzešlo. Zároveň tak vzala za své jedna z duší. Náležela Janovi staršímu.
Čarodějnice i přesto dokázala vzbudit nový neklid, to když se z onoho šoku oklepala a její novou obětí byl přinucen se stát Vincek Kazimír.
„Ty prý v sobě ukrýváš dostatečné množství tvůrčího nadání v podobě morbidit, to se mi líbí,“ pohlédla mu naléhavě do očí. V komnatě nastalo hrobové ticho, zase jí začala zmítat ona dobře známá nejistota. Vincek na čarodějnici zíral s otevřenou pusou dokořán. Elke, jež mu věrně stála po boku, se obávala nejhoršího.
Černé paní lidská nervozita opět činila převelikou radost. „Tak jen mi pěkně pověz něco z těch tvých morbiditek, Kazimírku. Jen se neboj vyjít mi ve své nápomocnosti mile vstříc,“ vyzývala Vincka hlasem, jenž náležel všem postavám, jimž Ema vůbec kdy post této čarodějnice přisoudila.
Namísto posměšného zvolání o nepřemožitelnosti se však záhy z úst Černé paní vydral smrtelně bolestný výkřik. Vincek jejímu přání sice vyhověl, avšak jeho morbidita o smyslné dívce s logem Lega, jež ráda sbírá ty nejtrnitější šípkové keře a s oblibou si z těla rve srdce, to vše jen proto, aby svému milému ukázala, jak moc ho miluje, nečekaně vyzněla tak překrásně jemně poutavě, že by jí snadno podlehl nejeden milovník hororových romancí, jen labužník těch nejkrvavějších příběhů bez špetky lásky, porozumění a něhy ne. Černá paní se bohužel vždy počítala do oné druhé skupiny.
I Vincek se tak dočkal aplausu všech zúčastněných postav – jak pohádkových, tak i těch ze světa skutečného – a od Elke si po zásluze vysloužil první nefalšovanou pusu na rty. Elke navíc potěšilo, že to Vincek zvládl bez jejího kouzelného proutku.
Černá paní se jako ta největší hromádka neštěstí snesla k zemi, i druhá ruka jí vypověděla službu a to logicky vyústilo ve ztrátu další duše. Náležela Janově choti Janě. Celé osazenstvo královské komnaty napjatě sledovalo, jak čarodějnici postupně vypovídají službu i obě nohy, tudíž ani po podlaze v jejím případě již nešlo lézt, nešlo se šourat, nešlo, byť třeba jediným pohybem, naznačit prosbu o pomoc, o slitování, prosbu o udobření. Na svědomí to teď měl Petr. Černá paní si jako na třetíto dělala zálusk právě na něj, Petr ji ale přechytračil tím, že po celou dobu zamilovaně pokukoval po Emině dvojnici a málem že jí při tom nevískal vlasy.
Ozvalo se tedy poslední plopt, to za své vzala duše nejmladšího královského potomka.
„Neza… nezabíjej mě, prosím… ne… nedělej to… pro… prosím… Já… teď pro… prosím te… tebe o slitování… Em… Emo. Emo! EMO CHARDOVÁ!“
Emě, jejímu dvojčeti i všem ostatním bylo jasné, že Černá paní na ně tentokrát nic nehraje, že se skutečně nachází na onom pověstném dvojcestí, na křižovatce ŽIVOTA A SMRTI podobně jako kdysi Marta V.. Emě teď dost věrohodně připomínala onoho mola bezvládně trčícího z mucholapky. Oba spolu náhle měly až příliš mnoho společného, problémem se pouze ukazovala ona nemilá skutečnost, zda opravdu vůbec stojí za to zachraňovat někoho, kdo celou dobu nemá nic lepšího na práci, než druhým věčně usilovat o život.
Netrvalo to ale příliš dlouho a Ema i její dvojnice měly jasno i v této otázce. Zatímco lidé ze školy i obyvatelé Vánkového království se prakticky vesměs shodli na likvidaci čarodějnice (výjimku tvořili pouze Petr s Elke), portréty náležící Vilemíně, jež se nečekaně přemístily do královské komnaty na stěny, smýšlely jako oni dva, tedy zcela opačně: poukazovaly na pojem za vším zlým se vždy snaž najít něco hezkého.
Nikdo z přítomných, až opět na pár jedinců, čerstvě rozšířených o Vilemínu samotnou, ta slova nechápal.
„Co to do těch tvých obrazů zas vjelo, Vilemíno? Jakým přípravkem je kurýruješ, když je čistíš? To se nedivíme, že se v jednom kuse mezi sebou hádají a melou páté přes deváté, když k tobě přijdeme na poradu!“
Jenže Vilemína své čaroděje a čarodějky protentokrát nemínila napomínat, dokonce vybídla Albínu, onu baculku trpasličí postavy, aby dále ve svém proslovu pokračovala, a pak obě povzbudivě mrkly na Emino dvojče. A to pochopilo, stejně jako to pochopili Petr, Elke a nově i Justýna s Radovanem Litevským, kteří se davem do popředí prodrali až nyní. Poukazovali při tom na MALOVU a dušovali se, že i ona by si to tak určitě přála.
„Ano, i přesto, že Vilemínu v jednom kuse ničíme svou náladovostí, nic to nemění na tom, že k ní pociťujeme bezmeznou vděčnost za to, jak se o nás pěkně stará a tak nám dopřává posmrtný luxus. Nutno poznamenat, že velmi příjemný posmrtný luxus, jenž jsme za skutečného života, my portréty, toliko nezažily, neboť jsme byly nuceny toliko bádat a toliko čarovat.
Uvědom si, Emo Chardová, že paní Smrt výrazně ovlivnila nejen náš pohádkový posmrtný život, ale i ten, v němž ty musíš trávit nejvíce svého času, tedy onen svět reálný. Ona Marta V. je v něm jen jednou z mnoha lapených obětí paní Smrti, ty jsi z této černé dámy přesto dokázala vykřesat pro ni toliko potřebnou novou naději, onoho nového pana Života, života s velkým Ž, když jsi z popela vzkřísila jejího jediného syna, stejně jako pro nás, když jsi ve svých snových výjevech nezapomněla na pár vysloužilých čarodějek a čarodějů. Ale nebylo by se tak stalo právě díky oné paní Smrti, onoho na první pohled výhradně zlobného prvku.
A o významu paní Smrti již naposledy. I Černá paní nás všechny jí vždy strašila. A ta slova se obrátila proti ní, načež jsi to právě teď ty, Emo Chardová, kdo je může naplnit ve vrchovaté míře. Avšak zároveň s tím, Emo Chardová, pozorně zvaž, zda skutečně dokážeš někoho jen tak zabít, a především, jestli je něco takového v daném okamžiku nezbytně nutné! Zamysli se, Emo, nebyla to právě Černá paní, kdo ti jako první sdělil, že i když ti nikdo nenaslouchá, tak přece jen dva z tvých přátel by toho byli schopní, kdybys k nim nalezla cestu na bázi společné mluvy? Nebyla to Černá paní, kdo také narážel na to, že jsi sama sebou tak zaslepená, že si něco takového neumíš připustit? A nebyla to Černá paní, kdo prověřil tvé kouzelnické schopnosti, jež z pomyslné paní Smrti vždy vykřesaly nového pana Života? Cožpak už jsi zapomněla na onen pohádkový souboj vás dvou na onom polním prostranství? Sama jsi z úst svých přátel před chvilenkou zaslechla onu pasáž o MALOVĚ. Cožpak i ji hodláš zavrhnout, když jsi jejímu vzkříšení byla svědkem v onom druhém světě, světě reálném, světě, kde se nadpřirozenem obvykle opovrhuje?
Nyní tu všichni tvoji věrní stojí po tvém boku, Emo. A díky komu? Díky Černé paní! Cožpak stále lpíš na samotě, Emo Chardová? Ne, nelpíš. Ať už jste si ty a Černá paní spolu nepočítaně vjely do vlasů, měj na paměti, Emo, že i ona jistou chvilenku stála na tvé straně, po tvém boku, aniž sis to sama stačila uvědomit. Teď je jen na tobě, jaký k ní zaujmeš postoj, jakou budoucnost daruješ tomuto pohádkovému království i sobě samé v onom světě reálném. Teď už vše závisí jen a jen na tobě.“
Během nynějšího proslovu postav pocházejících z Vilemíniných obrazů šum přítomných v královské komnatě postupně ustával. Všichni se nad nimi snažili zamyslet, tedy přehodnotit své původní postoje. Ema však již byla plně rozhodnuta a nic na světě to nemohlo změnit. Směrem k Černé paní pozvedla svou duši a z ní se ve změti všech možných hlasů, náležících postavám vánkovým i těm skutečným, ozvalo: „I když jsi nám všem způsobila hodně bolesti, přece jen ti daruji srdce plné lásky, abys už nikdy nepodlehla zlu, jenž teď ve všech jeho fázích ruším a nahrazuji jej pouze vším dobrým. Staň se tím, čím já chci, abys ses stala.“
Královskou komnatu prozářilo omamné světlo, a když pominulo, z míst, kde se ještě před okamžikem zmítala na smrt zbídačeně schoulená postava, se náhle vyrojila postava zcela jiná. Postava s andělskou tváří!
Ona sama oním andělem byla, cítila se naprosto zdravě, mohla se plně hýbat, nic ji nebolelo. Když se plně z dané proměny onen anděl vzpamatoval, usmál se na Emino dvojče, pak na ostatní a řekl: „Děkuji. Děkuji za nový život.“
„A to slovo děkuji neznělo nijak falešně. Z Černé paní se prostě v jednom okamžiku stala paní Moudrá, jež několika jedincům přímo na místě dala do pořádku jejich zdravotní neduhy. Pak se proměnila v překrásnou bílou holubici, vylétla z komnaty ven a v její režii Vánkové království nadobro procitlo do plné krásy,“ dospěla Ema ve svých vyprávěnkách až na jejich samotný konec.
„A tak bylo ono rčení za vším zlým vždy hledej jen to hezké po zásluze ve vrchovaté míře naplněno,“ doplnil Antonín.
„Ano, tak se stalo,“ přitakala Ema, načež vyčarovala ten nejzářivější úsměv.
„Díky, Emo, hned se zase cítím líp,“ opětoval Antonín ten úsměv a z očí mu po tváři steklo několik těch pár slz. Nebyly však symbolem smutku, byly symbolem radosti, symbolem nové životní naděje.
