Dosavadní kompletní dílo uveřejněné na této webové stránce od autora jménem „Tom Patrick“

Dosavadní kompletní dílo uveřejněné na této webové stránce od autora jménem „Tom Patrick“

City Means“ v románové podobě pentalogie

City Means I – Město plné návratů (bude publikováno na tomto webu od ledna 2022 a to po menších částech)

City Means II – Město plné dialogů (nová a zároveň výsledná verze románu, za jejímž účelem byly jeho jednotlivé kapitoly nedávno poupraveny a rovněž v dané podobě i aktualizovány, což lze rozpoznat při opětovném přečtení na tomto webu)

City Means III – Město plné protikladů (nová a zároveň výsledná verze románu, za jejímž účelem byly jeho jednotlivé kapitoly nedávno poupraveny a rovněž v dané podobě i aktualizovány, což lze rozpoznat při opětovném přečtení na tomto webu)

City Means IV – Město plné názorů (dodatečné výsledné úpravy pro konečnou verzi zatím probíhají)

City Means V – Město plné zázraků (dodatečné výsledné úpravy pro konečnou verzi budou teprve probíhat)

Doplňková kniha k „City Means III – Město plné protikladů“ ve formě „EC popových textů a básní“

Psanec Vandy Harden (zde na webu uvedeno jako „City Means – Město plné všestranností“ a „Psanec Vandy Harden“, ve výsledné formě pak chápáno „jako sloučení těchto dvou počinů do jedné konkrétní společné knihy pod jednotným názvem“; případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Tvorba věnovaná osobě jménem „Martin Jabkenič“

Básnická sbírka Martina Jabkeniče (zde na webu uvedeno jako „Martin Jabkenič – sbírka básní”)

Jádro jakosti Martina Jabkeniče (v dohledné době se pokusím dopsat a doopravit poslední „třetí část závěrečného epilogu“! a na webových stránkách ji pak záhy aktualizovat. Jádro jakosti Martina Jabkeniče tak bude zcela zakončeno!)

Tvorba věnovaná osobě jménem „Vladimír“

13 povídek z Énevy (zde na webu uvedeno jako „City Means – Město plné rozmanitostí“; případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Neřestínka (zde na webu uvedeno jako „City Means – Město plné neřestí”; případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Tygr nechce být agresivní (případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Mé magnetické pole (případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Trnité růží (případné úpravy do budoucna nevyloučeny!)

Eseje a úvahy

Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora (případné nové příspěvky do budoucna nevyloučeny)

Rozbor a případný dopad dosud sepsaných děl od „Toma Patricka“

Flying antasy (případné nové doplňkové kapitoly do budoucna nevyloučeny!)

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Jádro jakosti Martina Jabkeniče – závěrečný epilog – ČÁST 2

Krátký tragický život Heleny Jesenické

První část příběhu úspěšně za námi. Martin tradičně chystá pohoštění a tak mám na výběr z různých druhů sušenek a k pití je mi opět k dispozici čaj Pigi. Nyní spolu – já a můj hostitel – přímo nekomunikujeme – tedy po té slovní stránce – jen o všem vnitřně přemítáme. Pokud jde konkrétně o moji maličkost, tak jde znovu o tu pasáž s vlakem. Tak nějak mám ten vlezlý pocit, že si na ni vzpomenu pokaždé ve všední dny, až zase pojedu osobákem do práce.

„Opět jsem hledal vhodné místo, kde bych načal druhou část příběhu, a báseň o Heleně mi přišla zcela adekvátní,“ bere si zhruba po té čtvrthodinové pauze slovo Martin.

„Myslím, že jste tak učinil správně,“ míním, „deset ku deseti je dobrý poměr.“

„A pak ještě těch zbylých sedm týkajících se výhradně ,Pevropy´,“ plynule navazuje Martin. „Na vámi záhy položenou otázku, zdali to tak z mé strany bylo předem plánováno, shodně odpovím, že nikoliv. Zkrátka jsem nevěděl, jak ohledně Lenky a Damiána dál pokračovat, a tak, stran slečny Jesenické, z mé iniciativy započalo další samostatné vyprávění.“

„Jak vidno, opět jste nešetřil na oné tragice. To vám ta Helena přišla tak nesympatická, že jste ji musel přisoudit tak krutou smrt?“

„To přišlo tak nějak samo od sebe. Zkrátka na to zase nahlížejte z pohledu onoho baletu nebo té operety.“

„Hmm, na to, že vy sám jste říkal, že na tohle moc nejste…“

„Nejde mi o… velikášství,“ přerušuje mě Martin, z jeho úst to však nevychází nijak výhružně, i když jistý vážný tón tam je. „Jen opětovně chci případným čtenářům nabídnout jinší úhel pohledu.“

„Rozumím, leč v době marvelovek prosadit něco takového…“

„Můj otec tvrdí, že se v nejbližší době všechno změní. Že se lidé budou postupně navracet k původní tvorbě, jako je například F. L. Věk. Že prostě to, co je teď v kurzu, padne a lidé začnou rádi objevovat staré hodnoty, neboť těch současných pop-kulturních fenoménů budou přesyceni. Nu, pravda, zatím to tak moc nevypadá, avšak uvidíme.“

„Ano, uvidíme,“ přisvědčuji.“

Hudebník – terorista

„K následné básni – věnované Martinu Červeníkovi – by tedy čtenáři měli přistupovat stejně?“

„Byl bych za to rád,“ přitakává Martin, přičemž v jeho hlase je znovu přítomen náznak smutku. „Naskytla se mi vzácná příležitost okolnímu světu připomenout svoji básnickou tvorbu na prknech, co znamenají svět, jenže ten pitomej koronavirus tomu učinil přítrž.“ A Martin se o všem blíže rozhovoří. „To bylo tak. Moje mamka má v Katalné Mochně jednu známou, co tam vyučuje v místní hudebce – Irma Chardová – tak se dotyčná jmenuje. Neboli matka nám velmi dobře známé Emy Chardové. No a ta přislíbila, že by přemluvila tamní učitelku vyučující dramaťák, zdali by pod jejím vedením žáci nenacvičili pásmo vycházející právě z mých básní. Pro ně by to nebyl zas až tak velký problém, neboť mochnická hudebka je jinak velmi činorodá – do roka odehraje klidně i padesát představení! Leč zatím to na to nevypadá a v dohledné době tomu tak asi stále ještě bude, neboť musí dohánět staré naplánované resty z minulých let. Navíc, do toho se tam objevily další nečekané komplikace, takže to taky dost možná nebude realizováno vůbec. Jsem z toho dost smutný.“

„Já vás v tomhle naprosto chápu,“ soucítím okamžitě s mým hostitelem, načež horlivě přemítám, jak by mu v takto svízelné situaci šlo pomoct, leč nic konkrétního mě nenapadá. Snad jen…

„Já už se na ně byl podívat. Opravdu jsou moc šikovní, ten Petr a Šárka, no prostě ti všichni z toho Šátečku.“

„Takže tak nějak podobně by klidně mohlo proběhnout i to vaše divadelní pásmo?“ vyzvídám.

„Nemuselo by to být tak opulentní. Byl bych však rád, kdyby účinkující měli dobrý přednes a hlavně, aby je to na tom jevišti bavilo a nedělali to jen proto, že jim to někdo nakázal.“

„Ano, to je to hlavní. A také aby se dobře bavilo publikum,“ doplňuji k tomu další velmi podstatnou věc.

Hovor se na moment přeruší. To si pak já a Martin představujeme, jak by vše na pódiu asi probíhalo.

Přátelé nejvěrnější

Martinův inspirační archiv skýtá mnoho zajímavých obrázků a mnohé z nich náleží právě němým tvářím, vesměs všechny však nemají nic společného s krutostmi týrání. A některé z nich jsou povědomé i mně samotnému. Jak to? Při své čtvrté románové mochnické zastávce jsem totiž měl možnost prostřednictvím průvodců zavítat na sešlost konající se v Podzemní rajonádě, kde mimo jiné účinkoval i jistý Bedřich Stojatý se svým Ferdinandem, jinak mírumilovným to aligátorem, a právě tam jsem vše shlédl úplně poprvé. Sám Martin mě následně překvapuje hláškou, že na sešlost toho dne rovněž dorazil a rovněž shlédl kompletně celý program. Zvláštní, nepamatuji si na něj, možná je to dáno ale tím, že jsme se v té době osobně ještě blíže neznali.

„Zato já vás už tak nějak ano, i když pouze na základě toho, co se o vás povídalo či psalo tehdy v novinách. Tenkrát vás provázela pověst rozporuplné kontroverzní osobnosti. Ostatně o tom leccos vypovídal výstup toho policisty, co tam vedl ty své okázalé výstupy a de-facto tím všem zkazil celé jinak slibně načaté odpoledne.“ Martin to o mé maličkosti však nevysloví nijak výsměšně. A nad Kryštofem Válkem prostě jen zakroutí hlavou.

„Hmm, na to se jen tak zapomenout nedá,“ pokrčím pro změnu rameny teď já. „Co si o mně ale myslíte vy? Jsem vážně tak nesnesitelným, jak mě onehdy ten policista vylíčil?“ ptám se následně Martina. Ten okamžitě nesouhlasně zakroutí hlavou.

„Kdybyste takový byl, tak bych s vámi nikdy nenavázal kontakt,“ vyjadřuje se k tomu konečně slovně. „Jste přátelský, umíte druhým naslouchat… myslím, že jinak spolu toho máme celkem dost společného.“

„Například?“

„Například umíme soucítit se zvířaty,“ odpovídá Martin překvapivě pohotově a maličko se u toho v obličeji zardí. A některé čtenáře možná okamžitě při tom napadne: nechtěl mluvit přeci jen o něčem trochu jiném?

„Chodil jste přece na Cidlinu krmit kočky a občas zašel i na Huslík, ne? Pak musíte mít srdce milovníka zvířat,“ dušuje se Martin.

„Ale musím se přiznat, že v poslední době jsem Cidlinu tak trochu zanedbával. A na Huslíku jsem nebyl ani nepamatuji,“ přiznávám zahanbeně.

„Ani na minulost se nesmí zapomínat. Právě ta je jednou z důležitých součástí života každého z nás a je zapotřebí toto brát v potaz – řekl by zajisté expert na podobná moudra Radovan Litevský.“

Martin nepřestává překvapovat, jak dobře je se sousední Katalnou Mochnou obeznámen.

„Tak to sám vidíte, bez přátel a dobrých duší by minulý – jakožto současný a budoucí život – neměl ten správný smysl – němé tváře nevyjímaje. A tak to měli nastavené i onen retrívr s kokršpanělem, ti v něm rovněž mnohé prožili.“

„Navíc jim v tom dost pomohl další nečekaný spojenec a sice ten v podobě strážného anděla,“ plynně navazuji na Martinova slova. „I já osobně bych to tak chtěl mít.“

„I když vrtochy nepřejícného kata v sobě mnohdy nedokážete rovněž potlačit, stejně jako má maličkost, i v tom nacházím shodu. Oba zkrátka toužíme po jediném: po harmonickém světě plného klidu, lásky a porozumění – ať si čtenářští škarohlídi říkají, co chtějí.“

Ostrov

„Zemi přesto prý v dohledné době hrozí apokalypsa, pokud se tedy potvrdí ,zaručené´ zprávy o jistém golfském proudu. Datum splatnosti je prý ,pouhých´ deset let, ovšem k tragédii údajně může dojít mnohem dříve, už za pouhé dva roky,“ uvádím, co jsem se nedávno doslechl z médií.

„Slyšel jsem. Jo a ještě se na nás odkudsi z útrob vesmíru prý řítí jakýsi obří asteroid a to už poněkolikáté – málem bych zapomněl,“ dodává váhavě Martin. V tomto dost možná na něj má jistý vliv jeho otec, který je úplně posedlý „zaručenými“ zprávami na všechna možná závažná témata, co se kdy objevila na stránkách Seznamu. Martin se vše silou vůle snaží tak nějak ignorovat, avšak pokaždé se nezadaří.

A tak je tomu právě i s již zmíněným golfských proudem a jeho možnou odstávkou. Martin se zkrátka na toto téma nějak moc upnul a od té doby jej ne a ne dostat z hlavy. Obzvláště když mu jisté vzezření již dávno před tím vnuklo myšlenku napsat o tom v jistém předstihu.

„Pořád na to musím myslet a stále se k tomu vracet. Zlatá ,teorie padlého stromu´“, lamentuje Martin, a jako by tím zvažoval, co je pro lidstvo větší zátěž – jestli návraty v časech, terorismus, zbraně hromadného ničení nebo právě klimatické proměny.

„Pokud vás to alespoň částečně uklidní,“ vstupuji opatrně do dané problematiky, „tak vy za nic z toho nenesete přímo zodpovědnost, proto bych to, být vámi, tak neprožíval.“

„Rád bych, jenže něco uvnitř mě samotného je z toho pořád úplně paf,“ pokrčí Martin bezradně rameny. „A obávám se, že za přispění ALMAN bych vše viděl ještě daleko mnohem živěji,“ pokrčí rameny podruhé.

Taktéž v tradiční následné otázce mě Martin stačí opětovně předstihnout. „Co bych doporučil? Mám v tomto ohledu jeden takový vizionářský nápad. Ten vychází z funkce klasického modelu plaveckého bazénu. K tomu, aby v něm mohla správně proudit voda, jest zapotřebí ji regulovat s pomocí speciálně zabudovaného systému. No a nyní si něco takového představme v podobě oceánu, kde by podobný mechanismus fungoval na stejném principu. S jeho přispěním by se ten golfský proud třeba pak dostal pod maximální kontrolu a apokalyptická tragédie by se vůbec nekonala.“

„To mi nepřijde jako zas tak špatný nápad.“ Záhy se však ve svých úvahách začínám krotit, neboť vybudování něčeho takového by bylo velice obtížné.

Martin však záhy namítne: „No, ale několikakilometrové ropovody přece existují a některé z nich jsou umístěny do moří a taky to nějakým způsobem jde. No a když jsem nedávno slyšel, že i internetové sítě mohou procházet kanály – samozřejmě v ochranných pouzdrech, aby se nijak nepoškodily – a taky to je realita, tak proč by něco podobného nemohlo pomáhat i při regulaci právě těch mořských proudů?“

„Neříkám, že jako myšlenka je něco takového k zahození, rozhodně by to ale stálo dost peněz – třeba až několik bilionů dolarů. Kdyby se ale nejbohatší lidi světa vzdali vysokých částek, pak by se třeba něco skutečně už začalo dít.“

Záhy však i Martin povolí uzdu pesimismu a optimismus je ten tam. „No právě, zase jsou v tom prachy, a dost možná, že ten můj originální nápad vlastně ani není vůbec originální, neboť něco takového se v mořích již běžně používá, a já si jen o tom nezjistil patřičné informace.“

Tradiční povzdech? Ani tentokrát není opomenut.

Balada o lidské sounáležitosti

„Jak to tak vypadá, tak vaše teorie a objevy prověří a ověří teprve až čas.“

„Asi to tak dopadne,“ souhlasí Martin. Dle toho, jak to říká, ho to příliš neuspokojuje. „Ale já si na to počkám,“ zkouší si dodat odvahu, leč záhy se znovu utápí v nejistotách. „I kdyby se tak ale případně stalo, sám nevím, jak bych celou tu pozornost ustál. Zdá se, že na ni nejsem dostatečně připraven. Proto by asi bylo nejmoudřejší držet se toho, co v aktuálním životě mám.“ Načež zmíní práci, rodinu a přítelkyni. „Leč co je mi tohle všechno platné, když ve mně bují jistý druh angažovanosti,“ posteskne si záhy, přičemž se znovu zmíní o velikášství.

„Já nemyslím, že jím výhradně trpíte. Koneckonců jsme toto už spolu probírali,“ připomínám svému hostiteli.

„Ano, vždyť já vím,“ přitakává Martin, i když znovu tak nějak provinile, přičemž opakovaně začíná rozebírat to, jak člověk mnohdy sám neví, kde se v něm všechny ty polemiky berou.

„Rozhodně jste mnohem lepším člověkem, než někteří jiní lidé, mezi něž například patří domnělí léčitelé, co si za pouhý dotyk účtují dvě stě korun a navíc od lidí ještě přijímají různé dary.“

„Aha,“ načež Martin zběžně očima přelouská aktuální báseň, jež se danou tématikou přímo zabývá. „Tady ovšem náš Pan Léčivka platí za toho hodného; toť opětovná snaha přiblížit se mochnickému řádu Winsternskému, pro který hledání ozdravných léčivých rostlinek a podobně zaměřené zvířeny rozhodně není žádným tabu.“ Pak se na mě ale pozorně zadívá a povzdechne si: „Jo, jo, pouze na onom pomyslném kousku papíru je vše pro vaše čtenáře zaznamenáno – chtěl byste doplnit.“

„Jsou lidé, kterým to tak stačí.“

„Jiným bohužel ale ne.“

„Prý může pomoci od srdce vyřčená modlitba,“ načež zmiňuji jeden konkrétní příklad, o němž jsem kdysi cosi letmo zaslechl. „Radovan Litevský by zajisté k tomu ještě připojil zavedené moudro o naději, co umírá poslední či zkusit by se mělo všechno, co ještě jest v lidských silách.“

„Načež má mamka by k tomu přidala pobyt v přírodě, kde pak nabírá potřebnou energii,“ doplňuje Martin. „Každý svého štěstí strůjcem,“ zakončuje to celé.

Morta

„Doufám, že nás nějaká ta velvyslankyně smrti již delší dobu nemá přímo v hledáčku, to by to pak klidně mohlo mít i dosti neblahé následky,“ ujímá se Martin zase slova.

„Jen, prosím, zase nestrašte.“

„Já strašit nechci, ale… A Martin šeptne: „Myslíte, že po našem světě skutečně chodí něco na způsob naší Morty a bere si nebohé lidské životy?“

„Teď tak trochu mám ten nepříjemný pocit, jako by nás někdo takový skutečně odposlouchával,“ přiznávám rovněž šeptem.

Martin vše dělá ještě napjatější: „Dost často se stává, že to, o čem pisatel ve svých dílech píše, se pak stává pro něho nějakým způsobem osudným.“

Takto to Martin prostě řekl a já to přesně takto do svého zapisovatelského textu zanáším.

„Promiňte, jestli jsem vás zase nějak vyděsil. Jen mě to občas napadne, když na básních pracuji, nebo si je jen zpětně procházím.“ A temný Martin je tentam a místo něj ožívá zase ten posmutnělý. A já vím, na co v tuto chvíli znovu myslí.

„Zase přemítáte o smrti a strachu z ní?“

„Znovu se omlouvám, už se házím do klidu.“ Povzdech střídá opětovné pokrčení ramen.

Krajina lidmi zaslíbená

„Konečně. Tato další báseň mi připomíná vaši někdejší o ,větrných mlýnech´,“ snažím se nějak šetrně usměrnit Martina a nalít mu – co si budeme povídat již poněkolikáté – optimismus zpět do žil.

„Jo, uznávám,“ sice připouští, přesto však znovu značně provinile můj hostitel, přičemž to z jeho úst opětovně vyzní, jako by mu v jeho případě tu mírumilovnost stále nikdo ze čtenářů nevěřil. „Zkrátka nejsem Radovan Litevský,“ odpovídá vyhýbavě. A pak nečekaně zase otočí: „Možná to tak ve skutečnosti opravdu je, tedy že ta duchovní víra parazituje pouze na tom, co se jí zrovna hodí, podle toho, jak se situace navenek – buď v prospěch nebo naopak v neprospěch člověka – nakonec vyvine. Jenže jak dané s jistotou ověřit?“ Martin se významně zahledí na svoji levou ruku. „To ta čára života, někteří dle ní dokáží s jistotou určit jeho dráhu – od narození až po smrt. To znamená, že již před naším vstupem na náš svět bylo vše dáno – taková GPS navigace, jíž není radno podceňovat.

„Jak to pak souvisí s obsahem nynější básně?“

„Tak, že onen váš pomyslný kousek papíru znovu předvedl umění v podobě magického kouzla, které navenek má jistý pomíjivý účinek,“ odpovídá Martin.

Snad tedy jednou krajina lidmi zaslíbená bude objevena a povídka Petry Lavordové o Vítu, jenž porazil Osud a ten pak nastolil kýžený celosvětový mír pro vše živé na Zemi, dojde skutečného významu.

Průšvihářovy eskapády

„A právě tou byla ta, v níž dělal jednu vylomeninu za druhou jistý Průšvihář Pavel,“ plynule navazuji.

„Prostě se to tak nějak vše v jednu chvíli sešlo. Asi už těch ,morbidit´ na mě bylo onehdy přespříliš a tak si můj vnitřní literární šotek usmyslel, že se bude v zábavě prostě pokračovat. A tak jsem ho musel následovat.“ Přičemž Martin znovu pokrčí těmi svými rameny.

„Skutečně pouze musel?“

Martin se zatváří nerudně, je na něm vidět, že už nemá náladu se k této problematice vícero vracet.

„Promiňte,“ omlouvám se.

„V pohodě, nezlobím se na vás,“ opakuje se můj hostitel. „Spíše se nyní pojďme bavit o tom, co vedlo k sepsání dané básně,“ obrací pomyslný list. S novým zapálením mi začíná líčit, jak viděl ten či onen současný filmový či televizní počin, z nichž se mu ani jeden příliš nelíbil, a tak si do básně vše promítl tak, jak on sám chtěl, načež znovu připomíná, jak současná tvorba za moc nestojí, oproti době, v níž se točili třeba takoví Návštěvníci, a i když Martin třebas nebyl jejich pravidelným sledovatelem, tak že se musí nechat, jak u tehdejších herců více vynikalo jejich přirozené herectví, civilní vystupování a zřetelná výslovnost, a on, Martin – že pokud by mu někdo nabídl, že převede na filmové plátno jeho „průšvihářský opus“ – tak že jedině dle těchto bývalých filmových tradic, nikoliv tedy dle oněch tradic současných, kde hercům dost často není rozumět, jak drmolí – holt ty dřívější povinné dotáčkové postsynchrony byly k nezaplacení – a také že ti současní herci mluví dost často vulgárně, navíc ve svých rolích ještě mnohdy fetují, nadměrně pijí alkohol a zaměřují se na sexismus a sex jako takový, a ani jedno z toho že se Martinovi ani za mák nelíbí.

„Schválně zkuste porovnat Návštěvníky nebo Arabelu se současnou seriálovou tvorbou a hned vám dojde, kdo bude vítěz. Dnes se vše zkrátka točí v hektickém tempu a herci, jako by tam šli spíše pro peníze, než že by si toho považovali po té profesní stránce. A kritici mi v tom jednoznačně dávají za pravdu,“ dodává samotným závěrem Martin.

„V mnohém nejspíš máte pravdu, navíc teď je ta pandemická krize, tak pro herce každý kšeft dobrý,“ připojuji.

„Navíc tomu nepřidá ani ten všetečný bulvár, kde se současná nejen filmová a seriálová tvorba a její představitelé propírají skrz naskrz plus kritické komentáře pod články, takže to nejednomu zúčastněnému už tak dost znechutí něco sledovat. Něco takového tenkrát prostě vůbec nebývalo. Lidé sice na tehdejší režim dost nadávali, na politiku a tak, ale musí se nechat, že tehdejší televizní a filmová tvorba jednoznačně uměla. Třeba taková Dívka na koštěti na tu dobu byla naprostým unikátem. Použité triky a ta celková atmosféra – opravdu nezapomenutelný zážitek. Něco takového mi v současné české filmové a televizní produkci zkrátka chybí. Na vině nejspíš ale bude také nedostatek financí.“

„Přiznám se, že i mé maličkosti,“ doznávám se Martinovi, přičemž mě opětovně udivuje a zároveň fascinuje ta jeho upřímná pohotovost.

A vlastně je to celé pravda. Doba se opravdu hodně změnila, to i já ostatně vidím při své každodenní cestě do práce. Všichni ti lidi – na nádraží, ve vlaku – jsou v jednom kuse zabraní do těch svých mobilů a tabletů. Doslova jsou tím posedlí! Vlastně nejen Martina, ale i moji maličkost to začíná dost iritovat. A když si pak člověk do toho přimyslí internet s tím nemalým obsahem všeho možného, z čehož je lidský mozek v jednom kuse ve stádiu úplného deliria… Zkrátka, i toto vše prověří až čas.

Báseň o lásce a nenávisti

Jistým fenoménem současné doby jsou rovněž i různorodá menšinová hnutí. Vím, že Martin ve své tvorbě s oblibou rád používá zaláskovanost u žen. Jmenovaný to vysvětluje tak, že ho něžné pohlaví zkrátka jako muže přitahuje a tak o něm rád i píše, přičemž při tom dává průchod i své fantazii. A to pak ve výsledku znamená, že se mnohdy neubrání ani erotickým představám.

„Tentokrát jsem vše přeci jen nevylíčil tak peprně jako posledně. Jinak, zamilovanost u něžného pohlaví mi něčím imponuje, to nepopírám, obzvlášť když objekty mého zájmu ještě navíc disponují i smyslnou krásou.“ A nebyl by to prostě Martin Jabkenič, kdyby v záloze neměl několik těch nemálo dívčích fotek, jež převážně pocházejí z časopisů zaměřených na módu.

„A jak se k tomu staví vaše Jana? Opravdu na vás v tomhle ohledu nežárlí?“ neudržím se a znovu se ptám a to při pohledu na jednu obzvlášť pěknou usměvavou dívčinu, stylizovanou do retra v duchu hippies.

„Tyhle obrázky z časopisů zde shromažďuji od té doby, co jsem s psaním básní začal, takže řada z nich je z období, kdy jsem Janu neznal. Ale ano, má přítelkyně je vůči nim tolerantní a na žádnou z nich nežárlí… Promiňte.“

Náhle Martinovi totiž zazvonil mobil. Dotyčný se pro něj natáhne a hovor přijímá. Je slyšet jen: „Ahoj… cože… aha… tak dobře… měj se… zatím ahoj… budu se těšit.“ Jmenovaný poté mobil vypíná a odkládá zpět na stůl. Pak se mi trochu provinile svěří: „To byla Jana. Říkala, že se o něco opozdí, takže vám ji možná nestihnu ani představit.“

„Aha? To… to nevadí,“ říkám, co mi zrovna teď přichází na jazyk, přičemž sám sebe v duchu utvrzuji, že snad na mě nic nebylo poznat. Ano, tušíte správně, znovu jsem zapochyboval o možné skutečné reálnosti Martinovy současné známosti. Již delší dobu totiž mám podezření, jako by ta Jana byla pouhým imaginárním výplodem jeho mysli, a to, že se o ní můj hostitel občas zmíní, ho pak vede k pomyslnému utvrzení se, že se naopak jedná o opravdovou skutečnost, k čemuž mu dopomáhají podpůrné současné vymoženosti, jako je právě mobil. Znovu to páčit z Martina ale nehodlám, neboť bych se obával jeho nové podrážděnosti; no, rozhodně bych tedy od Martina nechtěl odjíždět jako jeho úhlavní nepřítel. Jen si prostě říkám, proč dotyčný stále tolik ulpívá na jiných dívkách a ženách, to pak opravdu ve výsledku vyznívá, jako by naopak tu pravou po svém boku stále postrádal.

Martin mě, zdá se, nejspíš prokoukl, neboť obratem od něžného pohlaví přechází k další přednosti svého vyprávění a tím je jeho dramatická náplň. „Opět je to něco, bez čeho se pisatel jako takový neobejde. I když my sami si na rovinu znovu musíme přiznat, že nic z toho, co si vytrpěly obě mé do sebe zamilované dívčiny – jakožto jejich konečný tragický skon – by nikdo z nás nechtěl nikdy v životě zažít na vlastní kůži a oči, a tak je jen dobře, že tak tomu bylo pouze zase jen na onom pomyslném kousku papíru.“

„Prostě Báseň o lásce a nenávisti. Lepší pojmenovaní snad ani nemohla dostat. A vy jste se všeho opět zhostil s grácií,“ skláním Martinovi poklonu, přičemž on ji s velkou radostí přijímá.

Milostný čtyřúhelník

Zajímavé úvahy a okolnosti vzniku provázejí i poslední příspěvek, zakončující tuto druhou část námi probírané básnické sbírky. Martin vše uvádí na příkladu jedné celosvětově proslulé zpěvačky, kterou není nikdo jiný než sama velká Madonna. Trochu netradiční výběr, říkám si zpočátku, vzhledem tedy k obsahu básně, jež spíše vypráví o lidské zvrhlosti a prospěchářství, jenže můj hostitel mě záhy utvrzuje ve svém nesporném talentu umění propojenosti s na první pohled neslučitelným. Ostatně, poslechněte si to sami.

„Madonna – jak víme – žije v Americe, má však italské kořeny. Nyní se ale především zaměřme na její uměleckou dráhu, kdy neváhala jít si tvrdě za svým, zároveň s tím však musela i mnohé obětovat – soukromý život, rodinu a smířit se zkrátka s tím, že bude všem lidem na očích. Svými názory, chováním a udávajícími trendy ovlivnila nejednoho člověka na tomto světě, kterému tím dala zcela nový smysl života, a tím pádem showbyznys nedlouho poté oslnila zcela nová jména, snažící se v něm prosadit po vzoru své vůdčí inspirátorky.“

„Ano a svět jí za to tleská,“ přisvědčuji, leč Martin mě ihned vyvede z omylu.

„Dle mě je to spíš zcestná životní cesta, jak dojít své vlastní destrukci a rozpadu ideálů, jež zpřetrhá krutá realita. A ze snové fantazie nakonec nezbude vůbec nic.“

„Neříkejte,“ podivuji se zpočátku tak trochu Martinově teorii, i když záhy mu tak nějak zase musím dát za pravdu. To když zmíní následující.

„To, že někdo někomu dodá do života odvahu a povzbudí jej, to schvaluji, ale teď mi šlo výhradně o ono nevěrohodné pochybné pozlátko jménem showbyznys. Už ten samotný název mi je krajně nepříjemný. A když se navíc vezme v potaz všechno to kolem, co s tím souvisí a hlavně co to obnáší ustát a přetrpět, tak si člověk pak říká, jestli mu to všechno vůbec stojí za to uplatnit se v daném uměleckém odvětví. Jestli opravdu nakonec není lepší vážit a užívat si své původní anonymity; a to i z pohledu názorů, které chci vyjádřit, a že to někdo bude pak donekonečna řešit coby závažný přestupek někde v diskuzi na sociální síti, a já – coby již jinak známá osoba – z toho pak budu mít doživotní trable. Prostě zůstat mimo záře pomyslných reflektorů a naopak radši mít tradiční zaměstnání takzvaně pod penzí a užívat si života bez toho, že o mně všichni všechno vědí a sledují bedlivě každý můj krok. Bohužel, dané není jednoduché ustát, když ten stále přítomný šotek v člověku stále sílí a neustále parafrázuje o tom, že tam ten talent uvnitř něj prostě hřímá, i když realita jako taková bude pak vypovídat o něčem úplně jiném. A tak se dotyčný z toho neúspěchu nakonec utrápí. A něco z toho byl i případ našeho milostného čtyřúhelníku.“

„Vy ale přeci nemáte ambice posunout se do úplně ,nejvyšších´ uměleckých kruhů, nebo snad ano?“

„Já sám nevím,“ krčí Martin rameny, přičemž jeho obličejový výraz již hodnou dobu vypovídá o jisté provinilosti vůči celému pozemskému světu. „Je to prostě složité. Vše to má na svědomí skutečnost, že v mém případě přibývají nějaká ta veřejná čtení a nabízí se možná publikace i v časopise, i když se nejedná o nic převratného. Leč mé podvědomí si to stále více formuluje po svém a tak jako by se to pomyslné velikášství pozvolnými krůčky zmocňovalo i mé maličkosti. A to přesto, že si já sám velmi dobře uvědomuji, že na to, abych profesionálně uspěl v uměleckém světě ve svém tvůrčím odvětví, prostě nemám.“

A já se tak opětovně snažím Martina uklidnit: „Uvidíte, jak na tom budete s těma ALMANAMA. A dejte mi pak vědět, jak jste pořídil.“

„Ano, dám.“ P-O-V-Z-D-E-CH.

Rubriky: Jádro jakosti Martina Jabkeniče - závěrečný epilog | Napsat komentář

Jádro jakosti Martina Jabkeniče – závěrečný epilog – ÚVOD + ČÁST 1

Úvod

*Po čase opět vyrážím za Martinem, abych v jeho rodném Polanském Chváru probral jím zapůjčenou druhou básnickou sbírku. Ta ve mně rovněž zanechala plno dojmů stejně jako ta prvotní. Jedna podstatná změna tu však přeci jen je, avšak nemá nic společného s počasím. Vy všichni víte, o čem mluvím, postihlo nás to všechny a jen stěží se s tím budeme ještě dlouho vyrovnávat. Tajně doufám, že to nemá co dělat přímo s některými Martinovými opusy, kde se píše o zbytečnosti života.

Tak opět přejíždím most propojující Poděbrady s okolním světem a vskutku, něco je jinak. Pouze postačí letmo pohlédnout do tváří lidí. Do tváří, jenž nejsou pořádně vidět, neboť je cosi halí. A to cosi jim vesměs není příliš po chuti. Situace se o něco zlepší, poté co opustím Kluk a ocitnu se v přírodě, kde vše připomíná „návrat do normálu“, leč Polanský Chvár mě znovu navrací do kruté reality.

*„Dobrý den,“ vítá se se mnou ve dveřích Martin. „Tak jste přeci jen dorazil, to je fajn.“ Následně se ošije. „Zatracená rouška.“

*„Pokud chcete, můžeme si je sundat,“ navrhuji.

*Martin je náhle na váškách. „A vy jste negativní?“ ptá se. „Já ano,“ dodává honem, přičemž na mě doslova visí očima.

*„Ano jsem,“ odpovídám, čímž Martina částečně uklidním.

*Martin chvíli zadumaně přemítá. Pak říká: „Víte co? Radši si je oba necháme nasazené a občas si je povyhtáhnem, abychom se příležitostně nadýchali čerstvého vzduchu.“

*„Souhlas. Opatrnost především,“ nevyvádějí mě v žádném případě z míry Martinovy možné obavy a tudíž i já na jeho návrh bez sebemenších námitek okamžitě přistupuji. Pak už bez dalších průtahů kráčíme nahoru.

*Svět se mění, Martinův pokoj však nikoliv. Při pozornějším prozkoumání však přeci jen daná místnost skýtá nějaké ty novinky: do archů – za tu dobu, co jsme se spolu neviděli – přibylo nespočet inspirativních článků a portrétů osob – vše jak jinak související s hostitelovou básnickou aktivitou.

*„Tak se hned pustíme do prezentace téhle druhé várky, co říkáte?“ Martin na básnickou sbírku významně poklepe rukou. A já? Opět nijak neprotestuji. Přeci se dokola nemá cenu zabírat jen tou pandemií. A jak znám Martina, tak ten se k ní sám od sebe určitě vyjádří, až na to sebere odvahu.

Román výhradně lidský

*„K této prvotní básni mi – věřte nebo ne – dopomohla jistá dvojí souhra dvou hraných filmů,“ začíná mi objasňovat Martin.

*„Hmm, tak to zní na úvod velmi zajímavě,“ neodolám poznamenat.

*„A nebojte, jako vždy budu konkrétnější,“ neodpustí si, tentokrát s jistou milou narážkou poznamenat pro změnu Martin a hned se chopí nového slova: „Sledujete v televizi občas Hercula Poirota?“

*„Ano, a co se tohoto týče, tak ho v posledních letech reprízují čím dál častěji. Mimochodem, David Suchet ho hraje vážně znamenitě,“ podotýkám.

*„Souhlas. A říká vám něco detektivka Poslední víkend neboli Hollow?“

*„Abych pravdu řekl, tak teď se moc nechytám, těch řad je přeci jen dost,“ přiznávám, Martina mé tvrzení však ani neurazí a ani neodradí od dalšího připraveného výkladu: „Henrietta Savernakeová neboli Megan Dodds, tak se totiž jmenuje persona, co se stala předobrazem pro moji Lenku – tedy výhradně po oné vzhledové stránce. Vím,“ připouští následně, „četných čtenářů mých básní by se možná trochu dotklo, že tím tak trochu ztratí na originalitě, když, coby jejich autor, hned zkraje odtajním zdroj inspirace, ale v tomto případě jsem si zkrátka nemohl pomoct.“ Martin mi pak v nejvyšším stupni blaženosti ukazuje foto zmiňované: půvabná, asi tak třicetiletá plavovláska s uhrančivými očima a vyzývavým pohledem. Musím uznat, že můj hostitel má neobyčejně dobrý vkus.“

*„Hmm, děkuji,“ reaguje pohotově Martin a pak, s nesmírnou posvátnou úctou fotografii Megan zas zandá na její právoplatné místo.

*„No a kdo se stal vaším předobrazem pro postavu mužského hlavního představitele, tedy toho Damiána?“ pokládám další zásadní otázku.

*„To zjistíme tak, že se z detektivního žánru přeneseme do onoho fantaskního. Říká vám něco film Pěna dní? Tak tam hrál jistý muž tmavé pleti postavu Nicolase. Neboli Omar Sy.“

*„Aha, velice zajímavá kombinace,“ podotýkám, když mám možnost záhy shlédnout další fotografii .

*„Toť má jedna z nejoblíbenějších kombinací: smyslná pohledná plavovláska a africký sympatický mládenec, i když… v mém případě… se jedná o Henriettu bez záletů a vůně cigarety a o mnoho klidnějšího a pomaleji rozmlouvajícího Nicolase.“

*„Hmm, takže Agatha Christie a Boris Vian?“

*„Copak, vám se ta kombinace snad nezamlouvá?“ V Martinově hlase zaznamenávám jistý záchvěv zklamanosti a tak se mylné nedorozumění snažím hnedle napravit.

*„Ne ne, jen obdivuji, jak dokážete čerpat inspiraci z různých žánrů, ty pak decentně zpracovat, aniž by to nějak bilo do očí, a následně z daného vytvořit velice poutavou báseň s hlubokým uměleckým potenciálem, jež dokáže lidi oslovit.“

Tragédie rodinná o čtyřech aktech

*„Myslíte, že to samé by se dalo říci i o druhé básni v pořadí?“ zeptá se mně záhy Martin a já asi tuším, kam svojí narážkou míří.

*„Nebojte, nepůsobí tak, že by z ní do očí pro změnu bily smutek a všudypřítomná tragika nehostinného života,“ chlácholím Martina, neboť ten má zase ten neblahý dojem, že se opět představil jako ten největší tyran pod sluncem. „Jako celek skvěle funguje coby náhled do problematiky jednoho rodového klanu. Dané si dokážu živě představit coby divadelní hru o čtyřech aktech – ostatně tak to z vaši strany nejspíše bylo také míněno, nemýlím se snad?“

*„A víte, že zase máte pravdu?“ souhlasí bez okolků můj hostitel. Zároveň mě i pochválí za to, jak jsem jeho vizi trefně a zcela správně vystihl.

*„To víte, přeci jen vás delší dobu znám a tak mi nejsou cizí vaše myšlenkové pochody,“ uvádím, přičemž Martin opět souhlasně přikyvuje.

*„Ano, tak to z mé strany bylo myšleno. Proto i ono rozdělení do čtyř částí. Víte,“ začíná pak objasňovat pravý záměr svého literárního snažení, „já sám divadelní představení jako takovou volnočasovku příliš nevyhledávám, na druhou stranu by mě však zpracování mého osobního námětu zajímalo. Asi si to takto dosti protiřečí, že?“

*„No, tak trochu,“ připouštím.

*„Ale i tak nejde jen tak zapomenout, jaké to kdysi v devadesátých letech bylo, když jsme do toho divadla se školou zavítali. Třeba na tu nezáživnou hru, kterou ta paní herečka myslela opravdu vážně a tak se na jevišti podle toho i chovala, zato ten třeťák v první řadě byl úplně opačného mínění a po nebohé umělkyni házel opotřebovanou žvýkačku. A jak pak ta nebohá herečka přestala vést onen vážný monolog a přímo vynadala tomu chlapci z první řady, což pak naopak vzbudilo pozornost té naší paní učitelky, která jako ostříž vzhlédla do zadních řad a výhružně zamrkala těma svýma očima, aby nás jako nenapadlo něco podobného – i když byla dost malá pravděpodobnost, že kdokoliv z nás žáků by odtamtud doplivnul až na jeviště.“

*Velice dobře se teď bavím Martinovým podáním jeho školních historek, když náhle jmenovaný zase zvážní a to znamená, že nyní už to na pohodu zas tak moc nebude.

*„Jistou pachuť rodinné tragédie, jež by klidně mohla dostat divadelní podobu, bohužel má i prozatímní život jedné mé kolegyně z práce. A nikdo z nás vpravdě neví, jak jí z té svízele osvobodit, no a ani ona dotyčná na to sama nezná recept. Dost nás to všechny skličuje. Bohužel, na to jak LÉKORINKY tak ALMANY prostě nestačí.“ Martinův tradiční povzdech na závěr.

Bez komentáře

*„Stejně nehostinně tragicky zpočátku působí i báseň následující, kde sesutý most měl v plánu zmocnit se dalších lidských duší. To opět jen tak čistě náhodně vyplynulo z vaší inspirace, nebo jste se přímo zase inspiroval konkrétní osobou, ne-li přímo tou vámi předtím jmenovanou?“ nabízí se takto trefně položená otázka, již Martin samozřejmě předem očekával.

*„Jak se to opět vezme,“ začíná dotyčný objasňovat. „Původně jsem vše považoval za inspiraci zcela náhodnou, pak mi ale došlo, že tak nějak podobně jsem se daným tématem života zabýval již v minulosti.“

*„Ano, rovněž si na toto živě vzpomínám,“ přitakávám.

*„No tak to sám vidíte,“ pokračuje Martin se svým neopominutelným povzdechem. „Víte, člověku to přesto nedá a dál si musí pokládat tu samou otázku, tedy proč se jeden oné tragédii vyhne a ten druhý naopak nikoliv.“

*„A pokusíte se být opět konkrétnější?“ naléhám – jak jinak decentně.

*„Klidně můžeme zůstat u těch vlaků.“ Načež Martin vše dopodrobna začne rozebírat. „Je známo mnoho případů, kdy člověk zaspí a tak zmešká svůj každodenní spoj do zaměstnání. Takový jedinec je pak přirozeně naštvaný, bojí se postihu ze strany svého zaměstnavatele, případných sankcí. Říká si dokola, že horší už to být snad ani nemůže, no a pak se dozví, že kdyby do vlaku býval byl nastoupil, možná by zahynul jako většina cestujících, mezi které patřil člověk zcela jiný, jemuž se naopak do něj podařilo v poslední možnou chvíli naskočit a tím si daný rozsudek smrti k vlastní smůle podepsat.“

*„Ano, tyhle hrátky osudu jsou velice kruté,“ říkám, co mi jako první přijde na jazyk.

*„Když jsem byl v dětském věku,“ pokračuje v řečnění Martin, „tak jsem tohle vůbec neřešil. Prostě jsem nad tím jen ledabyle mávl rukou a namlouval si, že něco podobného se konkrétně mně samotnému přece nikdy nemůže stát. V pokročilejším věku se ale mám více na pozoru. Není to ale tak, že bych se sám bál nastoupit do vlakového kupé a automaticky trnul hrůzou, kdy dojde k nějakému smrtelnému incidentu, který mě srazí na kolena.“ Martin tento dovětek honem připomíná, aby se vyvaroval nabízející se narážky na jeho osobu, a sám pak podává rozumné vysvětlení. „Jen mě prostě zamrzí, že tady, po naší matičce Zemi, chodí lidé, kteří z ní tragicky odejdou a nic s tím nenadělají, neboť osud tak za ně už dávno rozhodl sám. A netýká se to jen vlaků, ale třeba i pádů ze schodů a především vrozených nemocí, na něž pravidelně vymírá celý rodinný klan. Dále jsou to pak zavčas nezjištěné rakovinové nádory či další závažné nebo jen pouhé banální úrazy. A přesto všechno přitom cesta na Měsíc kdysi dopadla docela obstojně, dokonce přímo bez ztrát na lidských životech.“

„Jak prosím?“ zpozorním náhle, když se můj hostitel zčistajasna ve svých úvahách nečekaně přemístí ze Země do útrob vesmíru.

*„Ne, nepřeřekl jsem se. Tím mi teď šlo výhradně o složité výpočty, jimiž se museli řídit astronauté, když se vydali na onu legendární měsíční misi.“ A pak z Martinovy strany přijde to, z jeho pohledu, nejzásadnější: „Třeba kdyby se podobně dala propočítat pravděpodobnost výskytu smrtelných nástrah, výrazně by se pak tím i snížila úmrtnost obyvatel. Toť vše.“

*„Hmm, velice zajímavá úvaha.“

*„A kdo ví, třeba by něco takového do budoucna možné klidně i bylo.“ A Martin ihned uvádí konkrétní příklad: „Jedna taková jednoduchá matematická formulka se tu hned nabízí a to v podobě aplikace týkající se včasného odhalení potenciálních infekčních přenašečů na letištích, k čemuž dopomáhají nové technické vymoženosti, jež jsou schopny s přesností určit výši teploty u jedinců a zavčas tak zabránit rozšíření nákazy v letadlovém prostoru. Proč by ne? Právě věda je stále na masivním postupu, tak proč dostupné technologie více nevyužít i v praxi? A o jedno letecké neštěstí je zas méně.“

*„Nechte si to patentovat,“ nadhazuji s trochou té humorné nadsázky.

*„Jo, to tak a pak mi na smrtelné lóži v rámci vědy odejmou mozek, stejně jako kdysi Einsteinovi, někdo ho pak ukradne a já nebudu mít ani po té smrti klid. To tak.“ Načež se tomu Martin i já od srdce společně zasmějeme.

Jabloň a hrušeň

Jak se případně vyhnout smrtelným nástrahám již víme. Nyní nás tedy čeká debata ohledně dalšího důležitého faktoru a to zdraví.

*„Tato moje další báseň mě přivádí na myšlenku jistého univerzálního léku na všechny závažné bolístky. U nás – a taktéž ve světě – je to příklad Winsternské kočky, jejíž vrnivé vibrace a ozdravná srst mají velmi vysoké léčivé účinky. Bohužel, pro mnohé tato radostná zpráva jest zároveň tou špatnou, neboť tomu tak je pouze na stránkách knih, jež sepisuje jeden nejmenovaný poděbradský rodák.“

*Ano, o této problematice já a Martin rovněž víme své. Dokonce nás kvůli nedostupnosti dané němé tváře někteří ze čtenářů mylně považují za podivíny.

*Martin se však nevzdává a i ty největší pochybovače se opětovně snaží vyvést z omylu: „Nemyslím si, že by něco podobného nebylo nemožné i ve světě reálném – míněno tedy v tom, v němž jinak reálně žijí ti, co Toma Patricka a Martina Jabkeniče považují za smyšlené, tedy nereálné a zcela fiktivní postavy. Co když právě tam rovněž existují tvorové s extrémně ozdravnými přednostmi, co vyléčí na devadesát devět procent nemocí? A nebo k tomu postačí jen to málo v podobě doposud neprobádané bylinky. Třeba kdyby lidé dané hledali ještě pečlivěji, možná že by se lidstvo jednou skutečně dočkalo úplného vykoupení ze všech bolístek.“

*„Hmm, pěkná vize,“ zamýšlím se hned nad tím.

*Martinův následný pesimismus však vše opět nasměruje do nicotného ztracena, když původní moudro vyvrátí slovy: „Ale k něčemu takovému stejně nikdy nedojde, neboť i kdyby taková ozdravná vzácnost byla objevena, tak lidská chamtivost a lidský cynismus by ji obratem vyhubily.“ Martin se následně více nad danou problematikou zamýšlí: „Je to podobný problém jako s těžbou zlata. Člověk prostě dané ustanovil za důležité zboží a lidská psychika k tomu tak odnepaměti přistupuje. Ale také tomu mohlo býti odnepaměti zcela opačně: zlato se pro člověka mohlo stát pasé a naopak by to byly třeba prachobyčejné kamínky, co by se stalo hlavním kupním produktem. Tak jako tak, lidé jsou kvůli obohacení ochotni jít ještě dál. Třeba zabíjet, aby daného jmění měli ještě víc, nebo v opačném případě proto, že nebylo splaceno v řádném termínu věřitelům.“

*„Hmm, když toto všechno vyplouvá na povrch, pak po právu opravdu o tu vaši jabloň a hrušeň mám důvod se obávat,“ krčím bezradně rameny.

„*Já též,“ napodobuje mě v tom Martin, s tradičním povzdechem na samotný závěr.

Sešlost

*O lidské zhoubnosti je i báseň následující, k níž se rovněž váže zajímavá historie. „Tento počin byl původně inspirován incidentem, jímž svého času proslulo naše hlavní město. Ta zásadní úprava pak spočívala v tom, že jsem evropský kontinent zaměnil za pevropský, čímž se mi pak výrazně usnadnilo sepisování uceleného příběhu, jehož je součástí.“

*„A jak jste přišel na tu ,Pevropu¨“?

*„Měl jsem již sepsanou jednu další báseň s tímto názvem,“ začíná mi Martin objasňovat další pikantérie, „a tak jsem si ho výjimečně zpětně dovolil použít a k tomu i dodatečně vymyslel název metropole, kde se konala ona prominentní sešlost, která se nakonec tak nějak zvrtla a stala se doslova a do písmene fraškou. Také jsem při sepisování čerpal inspiraci z oblasti hraného filmu, opět z Bortkovy adaptace ,Mistra a Markétky.´“

*„Pamatuji si, o tomto filmu jste se zmiňoval již posledně. Co si já osobně pamatuji, tak je to fakt, že autor předlohy v té době, co dílo vytvářel, neprožíval příliš šťastné období.“

*„Ano, to je pravda,“ přikyvuje Martin. „Před vendetou strany knihu původně spálil, pak ji však přeci jen po paměti znovu začal sepisovat a zemřel krátce po jejím dopsání. Sama kniha se pak dočkala vydání až po Bulgakovově smrti o mnoho let později, kdy ji zachránil moskevský samizdat, a až poté se jí postupně začalo dostávat celosvětového uznání. „ Načež Martin nezahálí a daný článek mi hnedle dává k opětovnému prostudování. „Ale stejně se zas tak moc ohledně té lidské vendety nezměnilo. Ostatně, my sami jsme toho přímými svědky.“

*Obratem od článku zvedám oči, Martin je však v pohotovosti a bere mi moji otázku z úst. „O čem že jsem to teď konkrétním mluvil? Tou vendetou nebyl myšlen nikdo jiný než mezi sebou se hádající politické strany. Jde jim jen o moc, na úkor prostých občanů. Jen naše strana má právo v zemi vládnout, jen my děláme pro občany maximum. A proč to všechno? No to proto, neboť se zase blíží volby a je zapotřebí ukořistit i dostatečný počet hlasů. Kdepak, je tomu přesně tak, jak na to poukazuje tato má báseň!“ Po předchozím parodování to Martin zase nyní vysloví velmi výbojně a to s nemalým odporem.

*Nakonec však i můj hostitel své původní tvrzení trochu mírní, když připustí: „Nemyslím si, že úplně všichni politici u nás jsou výhradně jen špatní. Někteří z nich to s lidmi myslí dobře a jejich názory a nápady nejsou výhradně zlé. Jenže když je dotyční nemají šanci prosadit, nebo jim k tomu prosazení prostě scházejí finanční prostředky, tak se to něco dobré prosadí jen stěží. Neboť výhradně peníze určují skutečnou moc, a ten, kdo jich má dostatek, dokáže učinit skutečné zázraky, leč mnohdy pro své vlastní obohacení a na úkor jiných. A tohle je výsledek!

*To poslední Martin opět nerudně protáhne. Pak si rázně strhne z obličeje roušku, stejně razantně ji následně odhodí na zem a odbelhá se k oknu, z něhož začíná vyhlížet ven a nasávat čerstvý vzduch.

Ony dvě – lásky osudné

Byl by to jinak hezký den, nebýt té pandemie, myslím si i já, když následuji svého hostitele k oknu a obdobně se zahledím tam, co právě on. A jak se zdá, tak náhodní kolemjdoucí nám zase hrají do „tematických“ karet, neboť tam dole po chodníku právě kráčí pohledná slečna se psem.“

*„Ani vlastně pořádně nevím, proč mě to mé básnické střevo nutí neustále se ohlížet do méně či více vzdálené minulosti. Možná za to může vážně Jana, jejíž krása mi vždy připomene má někdejší platonická strádání.“

*Jen připomínám. Jana je Martinova současná reálná vážná známost, jíž jsem doposud ještě neměl tu čest osobně poznat.

*„Prostě na mě zase takhle jednou dolehla nostalgie a já byl přinucen vše zvěčnit na papír,“ pokračuje zasněně Martin.

Pro upřesnění. Martin má svou vlastní metodu, jak psát básně. Na první papír si píše pokusné verše zkušební a na ten druhý pak přenáší jejich konečnou podobu. Nepatrný rozdíl je i v tom, že oba papíry jsou sice očíslované, ale ten s výslednou podobou textu má u čísla stránky pokaždé ještě připsanou tečku.

*„A už zabočuje do vedlejší ulice,“ informuje mě věcně Martin a pak mi zase věnuje plnou pozornost.

*„Jak se tak dívám, tak nejen stůl ale dokonce i okenní parapet poctila vaše ctěná ruka plná inspirace.“ Nelze si totiž na něm nevšimnouti četných básnických úryvků – v některých případech i poměrně dosti dobře čitelných.

*„To víte, za psacím stolem věčně posedávat nejde a tak často od něj odbíhám.“

*„A chystáte se někdy napsat báseň, která by patřila jen a jen vaší Janě?“

*„To není jen tak. Navíc, Jana je obsažena v každém kousíčku skvostu půvabné ženštiny, o nichž se v nich zmiňuji.“

*To už je prostě Martin Jabkenič. Někdy až přehnaně konkrétní, jindy zas tajemně záhadný.

*„Ale teď vážně.“ A z Martina je rázem zase člověk zcela jiný. „Myslím, že je jinak dosti ubíjející, když člověk nedobrovolně citově strádá, a odborník na slovo vzatý ho odbyde hláškou, že si na to prostě musí zvyknout.“

*„O tom jsem už také poměrně dost zaslechl.“

*„U nás tento problém výrazně pomohly vyřešit objevy, o nichž jsme se spolu bavili minule. Bohužel, řada lidí a čtenářů celkově opět namítne, že pro ně je vše nedostupné, neboť je dané znovu výhradně doménou postav, o nichž se na kousku papíru zmiňuje jistý Tom P.“

*„Ano, v tom má jistý Martin J. bohužel zase pravdu, neboť jakési LÉKORINKY, ALMANY či právě WINSTERNSKÁ KOČKA oficiálně fyzicky neexistují. Nabízí se tedy příhodná otázka a sice jak by se to dalo změnit?“

*„Na to všem Martin J. znovu odpoví takto: ať lidé sami zkusí společně hledat něco takového ozdravného ve svém skutečném světě a nás, postavy z onoho pro ně fiktivního, pořád nekritizují. Pokud tento návrh odmítnou akceptovat, zbývá pak už jen toto: Nalézt univerzální cvičení, cílené na propojení člověka s jeho vlastní psychikou, které by nikomu bez výjimky nečinilo potíže se naučit. Zdravá mysl rovná se život bez nemocí a to celé se pak rovná formulce spokojený člověk.“

*Já osobně nemohu nežli s Martinem souhlasit. Vždyť je to vlastně psychika, co v jednom kuse deptá a ničí člověka. A když ta se nasytí tím, co na něm požaduje, může se člověku jako takovému pak skutečně lépe žít. Toť i připomínka diskuse na dané téma, kterému jsme se já a Martin věnovali při našem posledním osobním shledání.

Vesmírný tulák a jeho životní příběh

V Martinových básnických počinech vedle lidí rovněž nejsou opomíjena ani zvířata.

*„A právě jedno takové se k nám navrátilo v podobě Bena – opět coby zlatavého retrívra. Je to jen pouhá náhoda – tedy ohledně toho jména?“ nemohu se prostě nezeptat.

*„Ano, prostá náhoda,“ kývá Martin souhlasně hlavou. „A rovněž bych zde rád předešel jiné nabízející se otázce, tedy jestli mi dělá potěšení vyžívat se v mučení zvířat. Odpověď zní: rozhodně ne.“

*Vím, co mi Martin touto odpovědí sděluje. Při našem posledním setkání se daného obával v případě svých lidských literárních hrdinů, kterým připravoval nejednu přetěžkou životní překážku. A taktéž zvířata v tomto ohledu nebyla výjimkou – jmenovitě Ben, který minule musel překonat nástrahy lomu, kdežto tento pro změnu zase nástrahy vesmíru.

*„Naopak, jsem vždy rád, když zvířecí hrdina zdatně překoná veškerá životní úskalí a dojde tak k naplnění jeho životního štěstí,“ pokračuje ve vysvětlování Martin. „Nenávidím týrání zvířat. Pokaždé mi to trhá srdce. Samozřejmě že také nemám nic proti lidem, avšak někdy se v představách prostě neudržím a tu bolest jim zkrátka přeji – to když mě něčím vytočí.“

*Ano, i toto téma jsme s Martinem hojně probírali. Konkrétně z něj asi nejvíc tu pasáž, kdy člověk překvapivě více lituje právě ona zvířata, kdežto krutý lidský osud ho nechává zcela klidným.

*„Ono je to zkrátka těžké.“ A Martin se opakuje: „Člověk se zvířaty soucítí, i když není zrovna vegetarián či vegan. A já osobně bych se jednou chtěl normálně v buši projít kolem lva, aniž by došlo ke krvavému incidentu, leč v reálu právě toto, pokud člověk takového tvora přímo sám nevychová, prostě není možné.“

*A já opětovně tuším, na co Martin svojí nynější výpovědí naráží. On sám by si svět dokázal představit jako oázu klidu. Tímto se odkazuje na bajku jisté Petry Lavordové, s níž jsem rovněž měl tu čest se osobně setkat a to při své někdejší návštěvě Katalné Mochny. A Petra nebyla jediná. Navazovala na ni jistá Ema Chardová a to svojí odvážnou tezí, že pokud by byl jedinou „potravou“ pro lidskou a zvířecí říši pouze vzduch, možná by to skutečně pak vedlo k tomu, že by u obou populací nebyla přítomná žádná agrese a mír by se tak děl naprosto automaticky. Obě dívky se mi s tímto svorně samy od sebe svěřily a já to pak zanesl do svých zápisků, leč všichni jsme si za to spíše vyslechli vlnu kritiky.

*„Lidé jako takoví význam daných mouder pochopí až ve chvíli, kdy sami budou napadeny nějakým zvířetem – třeba tím naším lvem – a budou se kát, leč to už bude pozdě,“ zakončuje danou problematiku s povzdechem Martin, přičemž opět zasněně pohlédne na jeden ze svých inspiračních obrázků, na němž jsou ve vzájemném objetí vyobrazeny tygr a muž, co se o něj, coby osiřelé mládě, láskyplně stará.

Mascarenské drama

*„Ano, další tragika osudu, pro změnu opět toho lidského. Vnitřní já náležící jedné nevyzpytatelné vychovatelce se zase jednou činilo a předvedlo, jak kruté umí k druhým být.“

*„Nicméně, v následném uceleném příběhu dotyčná projevila i svoji dobrotivou povahu, když Lence obětavě pomohla,“ namítám.

*Martin je však i tentokrát pohotový: „Chtěl jsem, aby to tak nakonec bylo a jsem za to rád. Lenka si to prostě zasloužila. Navíc, každý by měl mít nárok na druhou nápravnou šanci. A tak jsem ji přiřkl i té dámě.“

*„Tak trochu mi ten váš přístup připomíná vaši někdejší úvahu.“

*„To, že by z lidské mysli měla být automaticky ona negativní stránka vytěsněna a tím definitivně vyřešena problematika posmrtných soudů, že? Ano, to jsem teď opět měl na mysli.“ A Martin od stručnosti znovu přechází do obsáhlejších slovních formulek: „Nedávno mě k tomu znovu přivedl úryvek z hraného filmu o Kristu, jenž reprízovala televize Noe. Prostě jsem si znovu pro sebe zafilozofoval, jak by se jeho poslední dny asi vyvíjely, kdyby krutost ze světa náhle vymizela, a pak na to navázala pozdější pasáž s rybami, kdy se je na moři snaží chytit do sítí rybáři a ono nic, a jak se jim pak zjeví právě Ten Nejpovolanější Zmrtvýchvstalých a těch ryb je najednou dostatek. No a já jako že jsem jedním z těch rybářů a dotyčnému – v duchu té existenciální povídky od Petry Lavordové – pak navrhnu mír mezi lidskou a zvířecí říší v podobě čerstvého vánku coby jediné konzumní spotřební potraviny. No a pak čekám, jak by ON na to zareagoval, tedy zdali by i těm rybám dal svobodu, nebo ne.“

*„Tak na to bych byl zvědavý i já. Teď mě tak napadá…“ A i já Martinovi začínám líčit útržky z jistého filmu. Ten nesl název Noe a pojednával o arše, jež měla uchránit živočišný rod před velkou potopou, nikoliv však lidi, které daná čina měla za úkol zcela vymýtit. To znamená, že život na Zemi by pak náležel pouze a jen oněm zvířatům, neboť Noe a jeho rodina by vymřeli přirozenou cestou – bez potomků. Jenže jak už to tak bývá, vše se to nějak zvrtlo, lidský druh byl zachován a výsledkem tak bylo, že vše od základů započalo nanovo.

*„Jak ale řekl jeden můj kolega z práce,“ bere si slovo pro změnu zase Martin, „vše to musíme brát s jistou rezervou. On zase měl možnost shlédnout o dost starší verzi, která byla spíše pojata jako taková pohádka, a ta měla zase trochu jiný průběh.“ Záhy se zcela vážně zasní: „No ale stejně, představte si to, kdyby tomu tak přeci jen bylo. Na Zemi by žila pouze zvířata. Nikdy by nevznikly jaderné elektrárny, tudíž by nemělo co znečišťovat ovzduší a tím pádem by přírodní cykly byly v mnohem stabilnějším rozpoložení“.

*Přisvědčuji.

*Leč to by nesměl být Martin Jabkenič, aby vše hned nepopřel slovy: „Vlastně to tak ani ve výsledku nemusí vůbec být. Včera jsem se o tom bavil s otcem a ten dané zavrhl s tím, že to všechno jsou nesmysly, že z devadesáti procent si zle dělá příroda sama a naopak člověk že na ni má zanedbatelný vliv, takže se naopak těch elektráren nemusíme vůbec obávat a dávat si za ně vinu, spíš že bychom jim naopak měli být vděčni za to, že nám dodávají elektřinu a zároveň početným lidem i práci… no, takže si pak sám vyberte, na čí straně je vlastně ta skutečná pravda.“

*„Ano, to je pak těžké,“ přisvědčuji znovu, přičemž s oním pověstným povzdechem mě Martin suverénně trumfuje.

Životní sázka Dominika Lestera

*„Pro další konspirační teorii nemusíme chodit příliš daleko,“ Martin nad hlavou zamává další ze svých básní.

*„Avšak proč by ne? I o tomhle cestování v čase se hodně diskutuje,“ nejsem proti.

*„Ostatně, na podobný příspěvek si já sám osobně pamatuji,“ pokračuje Martin. „Moderátorka jej uváděla během večerních zpráv. Zpočátku jsem se těšil, jak se při tom náramně pobavím, no a co se pak nestalo, dotyčná nečekaně nasadila v obličeji vážný výraz, že tentokrát to jako vypadá dosti nadějně, no a pak následovala velice poučná reportáž.“

*„A jak to probíhalo dál?“ dychtím doslova po Martinově odpovědi, leč jmenovaný mě záhy zklame, když řekne:

*„Sám nevím. Od té doby ticho po pěšině. Jinak k té mé verzi. Samozřejmě, že s jistotou nemohu potvrdit, že tak, jak jsem vše vylíčil na postavě Dominika Lestera, se ty události v časové smyčce pak skutečně dějí – to opravdu s jistotou objasní až fyzicky reálně vyrobený přístroj s možností časových přesunů. Nicméně bych alespoň jeden prst vsadil právě na to, že v tom drobný zádrhel přeci jen být může Klidně můžu uvést konkrétní příklad.“

*„Jen do toho,“ nejsem vůbec proti.

*„Děkuji. Tak tedy, to jsme takhle jednou s Janou jeli z Nymburka, kam mě doprovázela k doktorovi, no a při této zpáteční cestě, hned na kraji Velkého Zboží, před nás na silnici spadla suchá větev – ta se nečekaně zrovna ulomila z postranního stromu. Se štěstím jsme se jí na poslední chvíli vyhnuli a pokračovali dál skrze Poděbrady a Kluk sem do Katalné Mochny. Na co jsem tím ale chtěl hlavně upozornit. Kdyby mně a Janě bylo umožněno vrátit se v čase, třeba by na inkriminovaném místě došlo k četným neshodám. No určitě by se tak stalo, kdybychom v čase absolvovali úplný návrat na tu nymburskou polikliniku a ještě se tam chvíli zdrželi, nebo naopak z ní odešli o něco dříve, tak by s jistotou k tomu silničnímu incidentu nedošlo. Chápete?“

*„Ano, chápu. Jenže někdo pak může namítnout, že kdyby to byl návrat do míst jen pár metrů od toho inkriminovaného místa, pak by klidně postačilo zavčas zastavit a shlédnout, jak ta suchá větev normálně padá na vozovku.“

*„A přesto to není tak jednoznačné,“ trvá si Martin tvrdošíjně na svém a hned udává příklady. „Jednak jsme já a Jana neměli ponětí o čase, takže se nedalo přesně odhadnout, kdy by ke kolizi na minutu přesně došlo, a zadruhé vycházím prostě s teorie, že během toho přesunu v čase může dojít i k jisté obměně chodu událostí, takže ta suchá větev by třeba klidně zůstala tam, kde byla – tedy na svém kmenovém stromě.“

*„Rozumím, prostě tím naznačujete, že čas nemusí být konstantní a ovlivňují jej – byť nepatrné – jeho pozměněné časové smyčky.“

*„Ano a zatřetí je to ten důvod ze všech nejprostší, tedy že jsem nehodlal sepsat prostoduchou básničku, jež by měla předvídatelný vývoj bez špetky překvapení. Takhle musí – nejen vy, ale i ti ostatní, – uznat, že jest mnohem propracovanější a tím pádem stravitelná k četbě i pro ty náročnější nátury.“

*„To zajisté,“ nemyslím to nijak zle, stejně jako předtím Martin. A pak mě v souvislosti s daným tématem ještě napadá: „Vlastně to není tak dávno, co jsem vás po emailu odkazoval na film Pí. Stáhl jste si jej?“

*„Ano, a i podíval. Velice mě zaujal. Kéž by to bylo tak snadné a my s jistotou věděli, jaká čísla budou pokaždé vylosována. To by se pak Dominik Lester nikam ani nemusel vracet. Prostě by si v přítomnosti v naprostém klidu bez jakýchkoliv obav počkal na výhru, kterou by s jistotou na vsazená čísla vyhrál.“ Pak ale Martin opět zcela zvážní a rovněž uvede jedno důležité podstatné: „Já osobně bych však stroj času raději nechal jen pouhým náčrtkem na papíře. Ono by to totiž nakonec stejně dopadlo jako v tom filmu s Petrem Kostkou v hlavní dvojroli. Po světě chodí spousta fanatiků usilujících o změnu chodu dějin, usilující o moc nad druhými, a tady by se jim naskytla jedinečná příležitost. A když se pak ve zprávách objeví informace o tom, že teroristé dobyli poslední neokupovanou část země – kdy situace je tak enormně závažná, že i diplomaté berou do zaječích – tak už jen z toho mrazí. A takhle by z toho svět mrazilo dvojnásob. Kdepak, reálná přítomnost jaderných zbraní coby spouštěče zkázy jako takové tu na Zemi bohatě stačí. Tečka.“

Dívka a kotě

*Cestování do budoucnosti tedy máme s Martinem vyřešené. I přesto…

*„I tak ale stojí za úvahu zvážit, zdali by se nedala povolit výjimka, pokud by to žadatelům přineslo výhradně něco pozitivního. Stejně tak by tomu bylo v případě Anny, kdyby ji tedy to ohnivé peklo zcela pohltilo.“

*„To je otázka, na kterou se nelehce odpovídá,“ vrhá se Martin do nového kolotoče úvah a spekulací. „K časovým návratovým smyčkách jsem již řekl své. A pak je tady další spekulativní otázka a sice co se děje s takovým člověkem krátce po smrti – zdali přechází do jiného světa naplněného novým životem či jen do prázdné nicoty.“

*„Z vašich slov znovu cítím zklamání z toho, že toto prozatím, nám smrtelníkům, zůstává pečlivě skryto.“

*„Právě, a pak něco konejte,“ lamentuje nad mojí trefnou připomínkou Martin. „Někdy k uchránění života dopomůže náhoda,“ ožívá vzápětí. „Můj otec v určitou dobu musí pravidelně brát jeden konkrétní lék. Někdy na to však zapomene a tak je to pak na mně a na mamce, abychom mu ho připomněli. Tak tomu bylo zrovna včera. Otec tentokrát nezapomněl, leč omylem si připravil na užití lék jiný. Kdybych čirou náhodou nevešel k němu sem vedle“ – Martin ukáže prstem na sousedící místnost – „kdoví, jak by to nakonec dopadlo.“ Při této stále živé vzpomínce se následně ošije, jako by mu celým tělem naráz projel mráz.

*„No jo, ty náhody – někdy jsou k užitku, jindy zase nadělají pěknou neplechu. A rázem nás to zpětně zavedlo k dřívějšímu tématu, kde figuroval vlak a s ním spojená nevyhnutelná tragédie.“

*„Pak byste mi zřejmě položil otázku, jak se vyvarovat toho, aby se předešlo něčemu takovému, co postihlo Annu a její rodinu. Pokud by se jednalo o závadu na instalaci, rozhodně by neuškodilo vše předtím ještě jednou překontrolovat. Pro příklad nemusíme chodit zas tak daleko: člověk si vaří čaj, zapomene vypnout plotýnku, nebo ji omylem pouze ztlumí ze šestky na čtyřku, pak odejde z domu a ten pak najde v plamenech. Zkrátka je lepší vícekrát kontrolovat, i kdyby vás ti druzí u toho případně viděli a tak měli za trhlé podivíny.“

Rubriky: Jádro jakosti Martina Jabkeniče - závěrečný epilog | Napsat komentář

Jádro jakosti Martina Jabkeniče (celý příběh)

Putování Malého budhy napříč Pevropou – Román výhradně lidský (1) – Dívka a kotě (10)

Na počátku příběhu dochází k seznámení dvou důležitých person: ostýchavého Damiána a půvabné Lenky. Prvně jmenovaný je původem rodák z africké Angoly, zatímco druhá jmenovaná rodačkou ryze českou. A je to vlastně až s podivem, že k onomu osudnému setkání vůbec došlo. Nebýt koloběhu, čítajícího celou řadu náhod, kdo ví, jak by se vše nakonec odvíjelo. Kdyby Lenka nebyla znovu napadena a Damián se jí tentokrát najisto nerozhodl vydat na pomoc, nikdy by se tak následně neodehrály události, v nichž důležitou, vpravdě zásadní roli, naopak sehrála soška Malého budhy. Sošku Damiánovi věnoval právě otec oněch dvou násilníků, a právě ta je rovněž tou, jež Lence, coby vášnivé sběratelce, chybí v početné sbírce. A zatímco oba hříšníci skončí v policejních poutech, Damián a Lenka konečně mají možnost osobně se lépe poznat (1). Oba mladí lidé, jejichž vztah postupně přechází v něco mnohem hlubšího, než jen pouhé přátelství, se sami sobě otevírají ohledně svých dosavadních, ne zrovna šťastných životů. Na jedné ze společných schůzek se tak Lenka Damiánovi svěří ohledně tragédií, jež pravidelně stíhaly její početnou rodinu, kdy jedna se všem stala osudnou. Jen Lenka jako zázrakem unikla ze spárů smrti. Jako by kdosi na všechny uvrhl klatbu. Onehdy vše navíc bylo silně medializováno (2). Damiána Lenčino vyprávění silně zasáhne. O to více se jí stává oporou. Oba mladí lidé se spolu tedy snaží trávit co nejvíce času. Hodně cestují – například za kulturou. Tak tomu ostatně bylo i onen památný den, kdy se oba znovu narodili (Lenka tedy již poněkolikáté), podobně jako ti ostatní, přepravující se za svými záležitostmi tímtéž vlakem. Tou dobou na trati sesutý most totiž jako zázrakem náhle zmizel a onen vlak, čítající tři soupravy plus kabinku strojvůdce, tak nevykolejil. Kdyby tomu bylo přesně naopak, mělo by to fatální následky (3). Že by vše opět měla na svědomí ona soška Malého budhy? Damián a Lenka tedy v pořádku dorazí na koncert, něco však jako by jim říkalo, aby se na daném místě ještě zdrželi. Ani jeden z nich daného rozhodnutí nelituje. Oblast pevropského Porýní v sobě prostě má pachuť čehosi mystického, což záhy znovu potvrdí jistý tajemný jogín, díky němuž tamní hospodář, jmenovitě Roman Pastýř, ve velmi krátké době vyšlechtí ojedinělou vpravdě zázračně ozdravnou jabloň. Leč lidská závist je mnohem silnější a tak soused, pro změnu lékař, nesoucí jméno Radim Koutecký, se ujme odplaty, neboť mu, coby lékaři, začínají ubývat pacienti. Jistým kompromisem se pak pro oba stane hrušeň s ozdravnými účinky pouze částečnými. Poté, co se situace zase zklidní, se oba znesváření sousedé znovu usmíří. Leč ani to nestačí k tomu, aby lidské zlo ze světa zcela vymizelo (4). Zejména politické špičky toho jsou zdárným příkladem. Celá Pevropa, tedy i Porýní, coby vstupní brána do ní, nebyla z jejich strany nijak ušetřena. A co teprve Mela, jedno z klíčových hlavních měst v samotném srdci pevropského kontinentu. Obzvlášť tu situace nebyla zrovna dvakrát příznivá. Působilo tady jedno dosti aktivní aktivistické hnutí, neváhající znemožnit politiky jakožto hlavu státu, kdykoliv se k tomu naskytla vhodná příležitost. Také tu byly výrazné rozdíly, co se týče životní úrovně obyvatelstva. Přivýdělek, mnohdy nelegální cestou, tak nebyl výjimkou. O klimatických změnách nemluvě. A právě tyto tři závažné okolnosti záhy výrazně ovlivnily následné jednání politických špiček, jenž se sešly přímo na melském hradě, aby tam rokovaly nejen o těchto pevropských problémech jakožto i o kontinentu jako takovém. Jednání se ovšem, sotva začalo, nekontrolovatelně zvrtlo a ve výsledku připomínalo naprostý debakl – ovšem s dosti fatálními následky pro společnost jako takovou (5). Damián a Lenka, stejně jako ostatní, jen nevěřícně přihlížejí tomu, co všechno je vůbec možné, to když dané mají možnost shlédnout v televizi, poté, co se navrátí zpět domů. Následně oba dojme příběh o mladíkovi, jenž platonicky miloval dvě krásné ženy, avšak ani s jednou z nich nebylo v reálu možné navázat odpovídající vztah. Mladíkova posedlost dokonce zašla až tak daleko, že se za šíření falešných zpráv ohledně něžného pohlaví musel zpovídat u soudu, jenž jej nakonec uznal vinným (6). Daná reportáž jako by v mnohém rezonovala s Damiánem a s Lenkou. S prvním jmenovaným v kontextu s jeho původně skrytými sympatiemi k ženě svých snů. Druhá jmenovaná se zase okamžitě ztotožnila se soudní síní, jež jí připomněla, jak ona sama byla nucena zpovídat se kdysi novinářům z rodinné tragédie. Lenka a Damián si uvědomují, že teď je ten nejvyšší čas jednat. To když jest v sázku dán i život zvířat, konkrétně nebohého retrívra Bena, jenž je, proti své vůli, coby pokusná loutka, vyslán do vesmíru a to v rámci vesmírného programu pevropských mocností. Ben jako zázrakem však přežije (7). Byla to opět soška Malého budhy, kdo se o to přičinil? Jednotlivé, na první pohled náhodné události, do sebe náhle začínají zapadat a poodkrývají temnou minulost, která po letech znovu nabývá na aktuálnosti. Lenčin současný život se tak propojí s jejím minulým, spjatým s někdejší vychovatelkou a poukáže na dávnou tragédii ve státě Mascarena, jíž se údajně stala obětí pětice sourozenců. Jak se ale ukázalo, vše bylo jinak a aktéři oné, na první pohled nevratné tragédie, stále žijí a to se svým biologickým otcem, jenž je onehdy vyzvedl z hlubin moře, aby mohl s nimi konečně být, a zároveň tím vytrestal danou vychovatelku za to, jak nelidsky se chovala (8). Sama Lenka o tom ví své, přesto, daná vychovatelka tentokrát zpytuje vlastní nečisté svědomí, když u ní jmenovaná po letech zazvoní u jejích bytových dveří a obě se tak opětovně setkávají tváří v tvář. Společná rozprava nese zasloužené ovoce. Žena se totiž Lence, když přijde řeč na tajemno, zmíní o jistém Dominiku Lesterovi, který by měl žít v Saint Angeles. V jednom z tamních hotelů se tam právě on setkal s jistým mágem, který mu umožnil cestovat v čase. Dominik se poté rozhodl zúročit svou sázkařskou vášeň, ovšem bez valného úspěchu. Místo toho však vyhrál dar mnohem cennější: srdce a lásku své rodiny (9). Taktéž sama vychovatelka, byť po dlouhých letech, ukáže i svou dobrotivou tvář, to když konečně vykoná něco přínosného pro druhé, neboť tím Lence poskytne důležité vodítko pro její další pevropskou cestu. Dojde tak Lenka konečně skutečného poznání významu sošky? V Saint Angeles sice většina místních zná životní příběh Dominika Lestera a Lence a Damiánovi se záhy podaří objevit dům, kde měl údajně žít, v něm však pobývá rodina zcela jiná. A s ní i děvče jménem Anna, jenž si z celého srdce přeje míti kotě. I přes přísný zákaz si jedno potají přivlastní, aniž by tušila, jakou to pak sehraje v jejím životě zásadní roli – to když jej i sebe záhy vysvobodí ze spárů ohně a to bez sebemenší újmy na zdraví (10).

 

Tragika dvou rodů (Jesenického a Červeníků) – Krátký tragický život Heleny Jesenické (11) – Milostný čtyřúhelník (20)

Helena Jesenická, na rozdíl od Lenky, takové štěstí v životě bohužel neměla, neboť zemřela již coby žačka školou povinná, poté, co tragicky skonala v davu čítající rozvášněné fotbalové chuligány. Výraznou roli v tom rovněž sehráli i Lenčini adoptivní rodiče, kteří, coby pěstouni, vůči ní mateřskou láskou rozhodně nezahořeli (11). Přeci jen však Helena pár šťastných chvilek ve svém krátkém životě prožila. Jako děvče školou povinné se zakoukala do jistého Martina Červeníka, který se později stal významným hudebním skladatelem. Coby jeho strážný anděl mu alespoň Helena dala novou naději do života, kdy Martin upustil od teroristického útoku na školu, k němuž se původně uchýlil z důvodu narážek na jeho hudební talent. Martin však nakonec využije šance a o něco později se z něj stává uznávaný a respektovaný hudebník (12). Jedna z pracovních cest Martina zavede i na jeden z pevropských ostrovů, kde mu útočiště nabídne právě rodina zesnulé Heleny. Otec rodiny vlastní dva psy – retrívra a kokršpaněla , kteří se spolu rádi toulají po okolí. Druhý jmenovaný má však namále, když jej srazí auto a jeho život visí na vlásku, jako zázrakem je však do něj navrácen (13). Ostrov Gertan, kde Jeseničtí žijí, tak opětovně dostává své pověstné mysterióznosti. I přes značné výkyvy počasí zde své místo má celá řada pozoruhodných osobností – výrobce keramiky, podnikatel v oboru pohostinství, zámožný magnát, dále pak političtí činitelé, ale i zcela prostí farmáři (14). Co na tom, že Jeseničtí pochází z poměrů právě těch prostších. Nemoc si nevybírá a kosí, kohokoliv si zamane, tedy nejen zámožné. Rodina se však nevzdává a kontaktuje místního léčitele, jenž umí svými schopnostmi obalamutit krutý nehostinný osud. Otec rodiny si může oddechnout, manželka i jejich dva potomci jsou zachráněni. Ovšem nehostinný osud přitvrzuje a pokouší si přivlastnit zdraví i onoho léčitele, naštěstí jej ale jeho oddaní věrní společnou modlitbou podrží a i on se tak bez újmy navrací do aktivního života, s ještě větším zápalem a odhodláním pomáhat druhým (15). Ovšem smrt se rovněž nemíní vzdát a na zaučenou za Zem vyšle svoji žačku Mortu. Ta se rovněž usadí na daném pevropském ostrově, kde se snaží ukořistit životy u vybraných jedinců. Uspěje napoprvé i napodruhé, avšak dívku, jež díky tamnímu léčiteli předtím vyhrála boj se samotnou Smrtí, ani ona, při svém třetím pozemském zářezu, nezíská. Smrt se tím poučí a od té chvíle dává pozemšťanům na výběr – zdali ji budou pokojně následovati, nebo budou prožívat život se svými nejbližšími (16). Zdá se, že se konečně začíná blýskat na lepší pevropské časy, což záhy potvrzují četní pevropští kronikáři. Ti postupně informují o pozitivech a v jejich hledáčku se zejména objevuje jedna ze sadařských pevropských končin, kde vše započalo a kde se začíná ve velkém dařit nejen rozkvětu ekonomiky, ale rovněž i přivádění dítek na Zem – bez zdravotních komplikací (17). Z měst jmenujme především pevropské Plískanice, původně druhořadou vísku, kde se hrdinou stal místní podivín Pavel, přezdívaný Průšvihář. Jeho příběh se stal legendou – z outsidera doslova přes noc celebritou – Pavel svým přičiněním proslavil vísku i daleko za pevropskými hranicemi a z podřadného farmáře to dotáhl na významného podnikatele (18). Ani hudebník Martin Červeník nechce promarnit svoji životní šanci a dát šanci lásce, jíž zahořel ke starší dceři svého nynějšího gertanského hostitele. Podobně jako Jesenický rod, tak i ten, z něhož Martin pochází, již stačil zažít nespočet těžkostí. Martin měl stejně nadanou sestřenici, studující konzervatoř. I ona zahořela láskou a to k jiné hudebně založené dívce, s níž se, i přes otcův výslovný zákaz, rozhodla podniknout poznávací cestu, pro změnu po evropském kontinentu. Obě bohužel stihl stejně krutý osud, kdy skonaly rukou šíleného pronásledovatele (19). Martin má navíc v živé paměti jeden nejmenovaný postarší manželský pár, jenž – pro změnu pro svou zbohatlickou rozmazlenost – rovněž dopadl zle. A stejně tak by Martin nerad dopustil, aby on a jeho budoucí partnerka jednou nebyli kopií mladého mileneckého páru, kteří, po tragickém skonu oněch záletných manželů, získali jejich majetek, a sami pak šli v jejich prostopášných a zbohatlických stopách (20). Jak tedy Martin Červeník a mladá slečna Jesenická nakonec uspěli ve svých budoucích životech? Zůstali spolu, nebo se jejich cesty rozešly?

 

Výhradně to zásadní z pevropské historie: z Ráje do Pekel a nazpět – Pevropa (21) – Den, jenž změní všechno (27)

Pevropa, na rozdíl od Evropy, měla, od svého historického vzniku, veškeré předpoklady stát se vzorem pro okolní světy coby kontinent naplněný všeobecně platným mírem pro všechny zúčastněné (21). Klid a harmonii jí zajišťoval zákonný patron pro vše živé, takzvaná Rajka. Ta nad vším bděla a s pomocí osazenstva pevropského kontinentu dbala na to, aby se dobra, lásky a porozumění dostalo opravdu každému (22). Ovšem, jak už to tak bývá, nacházelo se tam i zlo, zpočátku dobře skryté a čekající na příležitost. To představovala takzvaná Demolka. Ta sice byla z Pevropy vyhnána do okolních světů a tak v ní přestala škodit, právě mimo ni však započala svoji tyranskou nadvládu v přivlastňování si lidského štěstí. Sice se vše obrátilo proti Demolce samotné, kdy svým neuváženým zbrklým chováním dostála proměny, obdobně jako Rajka se začala přiklánět k dobru, čímž jí byla udělena milost a mohla se tak vrátit zpět do své pevropské domoviny (23), cosi z ní zlého však jako by na Zemi přeci jen zůstalo. A netýkalo se to pouze Evropy jako takové, zmínky o zlu a zášti z něj vyvěrající jsou známy již z dob staré Číny (24). Lidská povaha – a nejen ta – jako by postupně byla stále více narušována, bohužel nevyjímaje pevropský kontinent jako takový. Důkazem budiž příběh mladíka, jenž svým přístupem namyšleného arogantního pokrytce doslova podkopal tamní pohádkový folklór, na němž by se tak akorát prospěchářsky pouze obohatil, kdyby na to přišlo. Mladík pak sice přistoupí na uchování jeho původní celistvosti, činí tak však ale pod nátlakem okolí (25). Když je však dotyčný o něco později usvědčen z úkladné vraždy třinácti lidí, vše je zcela jinak. Mladíkův osud je sice nadobro zpečetěn, to poté, co si pro něj přijde samotná vyslankyně z pekel, na níž původně svalil vinu (26), svým chladnokrevným činem ale zavdal dostatečný impulz k tomu, aby pro Pevropu jako takovou nastaly skutečné těžké časy. Jistá naděj na záchranu tu ale stále žije. A kdo jiný by se o to měl přičinit nežli opět ona pověstná magie. Do příběhu se tak navrací soška Malého budhy a s ním i oba dva zamilované páry v podobě Damiána a Lenky a Martina Červeníka a Lady Jesenické, jak se dívka z rodu jmenuje. Ony shodné počáteční iniciály L však symbolizují mnohem více. Lenka a Lada jsou sestry a právě díky sošce to obě dívčiny zjistí, to poté, co Lenku s jejím přítelem zavede právě na pevropský ostrov Gertan. Damián a Martin zase každý za sebe reprezentují jeden z kontinentů – první jmenovaný onen evropský (i když sice původně pochází z africké Angoly, tak již delší dobu pobývá právě v Evropě) a druhý zase onen pevropský. A právě upřímná láska, jež z této čtveřice utvořila dva páry snů, se stává pomyslnou vstupní branou do nových časů naplněné mírem a štěstím. Zároveň dané slouží jako ideální příležitost pro urovnání sporů mezi ostatními personami z tohoto našeho příběhu. Vše vrcholí na svatbě, kde Lenka s Damiánem a Martin s Ladou vstoupí do manželského svazku (jemuž předcházelo opětovné odpuštění obou dívek vůči své biologické rodině za to, že jak Helena tak i Lenka byly z jejich strany dány do náhradních pěstounských rodin a to z důvodů existenciálních). Nyní je vše ale napraveno, neboť Jesenický rod je zase pospolu. A s přispěním Malého budhy tomu tak bude již napořád, kdy jmenovaní – pouze v harmonii a lásce – budou dále procházet svým pozemským životem jakožto tím následným posmrtným. A nebudou jedinými (27).

KONEC

Rubriky: Jádro jakosti Martina Jabkeniče - ucelený příběh | Napsat komentář