Tom Patrick

Rázem se vše vrátilo do starých zaběhnutých kolejí. Nola se Martinovi omluvila, že se mu kvůli jeho průpovídkám smála, načež mu začala líčit, jak přišla k oné své přezdívce. Martina to zaujalo a přiznal, že on sám by na nic takového rozhodně nepřišel. Teď, když si ale pořádně všiml toho zebřího klobouku, připustil, že i jemu se to pojmenování určitě silně vryje do paměti a vzpomene si na něj pokaždé, kdy s ním Nolu spatří. Kristián teď do jejich hovoru příliš nezasahoval, občas k tomu jen přihodil protáhlé „aha” nebo „hmm”, jinak vedle nich kráčel pokojně a pozorně jim naslouchal.

„No jo, tyhle změny fakt někdy přijdou dost náhodně, zrovna když je člověk nečeká,” prohodil záhy Martin, když mu Nola na závěr svého povídání ještě jednou předvedla řídítkovou piruetu. „To u mě je to trochu něco jiného. Spíš mi přijde, že mě mí vrstevníci ve třídě přehlížejí. Jako by mi pořád dokola předhazovali moji klidnou povahu a neustále mě měli za takového toho outsidera, který se straní kolektivu. Jenže to není vůbec pravda. Proč bych se měl na přání jednoho klukovského intelektuála měnit v jeho prospěch? Vždyť bych se tím jen ztrapnil! Navíc ta jeho vlezlá jednopísmenková přezdívka Iks mi taky už pěkně leze na nervy. Jemu to ale zjevně po roce vůbec nevadí, ba co víc, on si ji dokonce dovolí v pohodě při hodině nahlas zakřičet před Moronovou. Jednou bych mu přál, aby mu to slovo nehorázně ulítlo přímo před ní u tabule a ona ho před celou třídou pěkně seřvala. Někdy to jeho chování vůbec nechápu. Jenže to není to jediné, proč mám v jednom kuse pocit, že se v celé třídě dokola řeší jen má zamlklejší povaha. Když třeba udělám jen jeden nepatrný pohyb nebo něco řeknu, hned se kvůli tomu zvedne patřičný šum – jak u spolužáků, tak u profesorského sboru, Moronovou samozřejmě počítaje na prvním místě.”

„No, a máš už pro to nějaké vysvětlení? Proč tě tak tví vrstevníci vlastně berou? A nestačilo by třeba víc se jim otevřít, a tak dokázat, že takovým člověkem, za kterého tě pokládají, vůbec ve skutečnosti nejsi?” řekl posléze svůj úsudek Kristián a zároveň dal Nole nenápadným mrknutím najevo, že jejich kamarád má určitě v tom, co povídal, pravdu. Nola na to bez přetvářky souhlasně přitakala kývnutím.

„Nějaké vysvětlení?” začal přemítat Martin a urputně se pokoušel najít nějaké mnohem kloudnější objasnění než to, na které po celou dobu myslel. Nakonec mu ale nezbylo než se
k němu pokorně vrátit. „Všechno to přikládám tomu svému nepříliš charismatickému vzhledu a té své méně průbojné povaze. Jo, já se třeba pokusím občas říct nějaký ten svůj názor, ale mám pocit, jako by ostatní vůbec nezajímal. Možná na tom mají podíl i tyhlety brýle a můj tak trochu ukňouranej hlas. Když se slyším třeba na kazetě nebo na videu, radši bych se v té chvíli vůbec neviděl.”

„Ale to snad ani ne. Já sama si tedy rozhodně nemyslím, že by ten svůj hlas byl nějak ukňouranej, a už vůbec nezastávám názor, že bys byl nezajímavý. A ty brýle a mírná povaha – to je podle mě spíš výhra než prohra, rozhodně bych si s tím na tvém místě nelámala hlavu. A to že se někdo chová zbrkle, to taky není nic ukrutně strašného. Kdo se v dnešní uspěchané době nechová zbrkle, nerozhodně? No, řekni sám.”

Ta slova Martina potěšila. Už dlouho se mu nestalo, aby mu někdo takhle zalichotil. V tu chvíli zalitoval, že nechodí do áčkové třídy, ale do vedlejšího béčka, kde se podle něj vyskytovalo mnohem víc podivínů, než byl údajně on sám. I letos předpokládal, že se celý ročník ponese v tom samém duchu, přičemž fyzikářka Moronová bude nejen v jeho, ale i v duši ostatních opět tím nejžhavějším adeptem na vítězství v kategorii o nejhoršího mučitele roku.

„A z Moronové si hlavu nedělej,” konejšila Martina Nola, jako by mu četla myšlenky. „Ta je zlá úplně na každého – i na sebe. Minulý rok málem nechala z naší třídy propadnout hned tři studenty naráz, přičemž jeden z nich to skutečně nakonec odnesl. Jeho rodina dokonce podala na školu stížnost, ale neuspěla. To my si s ní letos užijeme daleko víc srandy než vaše třída. Bezradný pan ředitel nám ji totiž za odměnu přidělil za třídní.”

„Jo, to je pravda,” potvrdil Noliny pádné argumenty Kristián, „naštěstí je ale teprve začátek školního roku a my ji máme až ve čtvrtek, tak aspoň od ní budeme mít do té doby klid – pokud nás tedy zase nebude poučovat o tom, jak se mají správně mazat tabule a ukládat školní pomůcky na stole.”

Tomu se všichni zasmáli.

Byla neděle a s ní se pozvolna blížil i konec prvního školního týdne. Zářijové počasí se příliš nevydařilo, střídavě poprchávalo a místy zase na malou chvilenku vysvitlo sluníčko. Avšak nic z těchto nenadálých změn zaručeně nemohlo narušit poklidnou atmosféru menšího počtu lidí tam dole na zemi, kteří právě vyráželi na nedalekou každoroční sešlost, konající se v lukách nedaleko města s poměrně výřečným názvem. Ona setkání v sobě pokaždé nesla cosi zvláštního, výjimečného, ojedinělého, neboť se na nich rok co rok objevovali jak úplní nováčci či prostě jen zvědavci, tak i stálé tváře. Občas i někdo ze zahraničí. Mohlo jich však klidně býti mnohem víc, říkali si nejednou organizátoři dané sešlosti. Na ni se lidé dopravovali různě – na kolech, auty nebo jen tak pěšky. Někteří z nich se dokonce řídili značkami na silnicích a na stromech, kde barevnou křídou s příslušnou orientační šipkou stálo: Mochnické katalovění.

V podobném duchu smýšleli i tři mladí lidé jedoucí na kole. Studovali společně gymnázium v Katalné Mochně, což je malebné městečko ležící ve středních Čechách, avšak v novinách bylo celkem neprávem podceňováno a zapomínáno; například skvostné a pro turisty atraktivní unikáty jako sto let stará zpívající fontána nebo prostranství malebných pasáží by si jednoznačně dle místních obyvatel zasloužily větší pozornost u široké veřejnosti.

Nola Klemontová jela nyní v čele skupinky a vychutnávala si svobodu volného víkendu tím, že se najednou přestala držet řídítek, rozpažila ruce a vykřikla: „Tak nespoutaná svoboda, ještě jeden den toužebného odpočinku! Jupííí!”

Přírodní blond vlasy se jí vlnily podél bílého pruhovaného svetru až k sedačce, na níž se protáčela celá její štíhlounká postava.

Náhle, aniž by to kdokoli čekal, se v těsné blízkosti tříčlenné skupinky prohnalo velkou rychlostí auto a vítr zvířený jeho pohybem mírně olízl Nolina řídítka. To vedlo k tomu, že dívka u okraje silnice začala nečekaně kličkovat, naštěstí se jí ale podařilo situaci zdatně ustát. Zato řidič, který auto řídil, se vůbec nenamáhal zastavit, natož se podívat, jestli svou zběsilou jízdou náhodou někomu neublížil. Nola to ale vzala s pozitivním nadhledem a nechtěné počáteční kličkování ihned přijala za takovou – dalo by se říci – novou silniční vložku, jíž teď bavila oba opožděné kamarády za sebou.

„A stejně jsem nespadla, a i kdyby, tak tahle nová pirueta pro mě beztak není ničím obtížným!” volala Nola zvesela za autem, které již mizelo kdesi v dáli v zatáčce, načež se pravou rukou chytla svého zebřího klobouku a začala okázale předvádět, jak by asi vypadal člověk, který by si na řídítka položil příliš těžkou tašku a společně s ní a s kolem se vzápětí začal klátit z prudkého kopce rovnou do škarpy. Záhy toho ale musela nechat, protože se jí kolo už protáčelo naprázdno. „Už jsem to nedokázala ustát, ale za ten cirkus mi to docela stálo,” hlesla pobaveně, seskočila z kola a nahmatala si dolní ret, který měla naprasklý. „Promiň, asi jsem teď na vás byla příliš rychlá, co? Jak koukám, tak Martin se nám zasekl už tamhle u stromu.”

„To je dobrý. Nemusíme přece zbytečně pospíchat, Katalovění začíná stejně až za hodinu,” odpověděl Nole příjemným hlubokým hlasem Kristián Betner, dlouhán s téměř holou hlavou a černýma očima. Pak se rovněž zahleděl do míst, kde se zmítal poslední člen jejich cyklistické posádky.

„Asi bude lepší, když se za ním vydáme nazpátek a zjistíme, co má za problém, co ty na to?” mínila Nola, neboť jí bylo na druhý pozornější pohled jasné, že se Martin u stromu nezastavil jen proto, aby se osvěžil ovocem.

„Hmm, asi jo,” souhlasil Kristián. Ten spodní ret tě trápí už hezky dlouho, co?”

„Už jsem si na to pomalu zvykla. Nevím, čím to je, že by tím počasím? Možná. No nic, večer si to zase přetřu a bude,” připustila Nola s matným úsměvem. Pak se ale zase naplno vžila do původního rozpoložení a ještě jednou předvedla, tentokrát bez použití kola, jen tak nanečisto, předchozí vrtivou pózu, k níž ji donutil nedbalý řidič. „Žádný naprasklý rtík mi rozhodně nezabrání, aby mi kdokoli ukradl nečekané přízvisko, jež mi přidělili spolužáci a za které jsem jim po dobu studia na gymnáziu nesmírně vděčná. Na tom má samozřejmě velkou zásluhu tento malebný klobouček. Jestlipak uhodneš, co mám teď na mysli?”

„No jasně, že jo. Jak bych to taky nevěděl, když s tebou už celý jeden rok sdílím společnou třídu… počkej, anebo se teď ve svém úsudku snad silně mýlím?” hrál teď Kristián před Nolou strašně překvapeného, i když už dopředu tušil, že ta její otázka byla naprosto zbytečná, nicméně ji nechtěl zklamat. „Že by to byla ta pověstná dívka se zebrou, jejíž klobouk svým vzhledem připomíná to podivné zvíře s baculatou hlavou a divotvornými pruhy na těle, které z lidí v jednom kuse mámí něco dobrého na zub?”

„Ty jeden proutníku, je to možné, tys to zas uhodl!” vypískla přešťastně Nola a žertovně Kristiána žduchla do loktu. Ten jí to hned oplatil.

Oba v dobré náladě nasedli na svá kola a vydali se konečně za Martinem, který na ně už žalostně a prosebně mával. Nola Kristiána opět předjela a opakovaně začala na kole předvádět své krkolomné točivé manévry. Společně se jim od srdce smáli. I přesto se Kristiánovi z tváře úsměv občas vytratil. Nola mu otázku ohledně dívky se zebrou totiž kladla poměrně často,
v podstatě téměř pokaždé, když se spolu někde sešli o samotě. Na jednu stranu to chápal: Nola se tak navenek snažila dát najevo, že jí už poměrně dost vadí, že ji tak jsou spolužáci schopní oslovit klidně i několikrát za sebou po dobu pouhých pěti minut. Kristián však
z toho ještě vyvodil, že se Nola pod tou přezdívkou snaží skrývat a maskovat stále přetrvávající příkoří, o němž se jí už nechce moc nahlas mluvit – dle ní by to prý nemělo stejně význam a ostatní by na to reagovali stejně, přičemž by k tomu ještě navrch přihodili nějaký ten nechápavý úšklebek. Kristián tedy uznal za vhodné, že se na to Noly nebude teď vyptávat a nechá jí plnou svobodu – ta se u ní nadále projevovala v podobě řídítkových radovánek. Ani on rozhodně nezůstával pozadu a také si hned načisto vyzkoušel pár točivých manévrů, což Nolu pobavilo ze všeho nejvíc, a to zejména v okamžiku, když to neskutečně přehnal a málem zahučel do škarpy.

„Tak co se ti to vlastně stalo?” zajímala se Nola, když s Kristiánem konečně dorazili
k Martinovi, chlapci s nakrátko zastřiženými blond vlasy. Upocenou rukou si právě otíral a rovnal brýle a nerudně vzhlížel k řemenu, který mu z kola spadl.

„To není nic vážnýho, to se občas stane i mně,” informoval kamaráda smírně Kristián.

„Jo nic není. Tak to zkus dát tam, kam to má údajně správně patřit,” hudroval Martin a modrýma očima dal Kristiánovi velmi okázale najevo, že už toho vlastního snažení má právě tak akorát, a tudíž že mu rád přenechá volné pole působnosti. „Já už se s tím tady pekluju dobrých patnáct minut a vůbec mi to nejde nasadit.”

„Já se na to podívám. Ustup prosím kousíček stranou.”

Martin toho rozhodně nelitoval, Kristiánovi se obávaný řemen podařilo nasadit během necelé minuty.

„Ještě by sis měl pořádně utáhnout řídítka, máš je dost uvolněný,” dodal, když předával zcela funkční kolo zpět Martinovi. Toho jako by ta doplňková zpráva vrhla zpět do víru nejistot a obav.

„Počkej, tím jsi teď chtěl snad říct, že kdybych na to kolo zasedl, tak bych z něj klidně mohl za pár minut někde zase slítnout?”

Kristián i Nola si mezi sebou vyměnili pobavené kukuče. Martin se toho neochvějně chytl podruhé a rychle z něj vylítlo: „Ne, počkej, já to tak nemyslel. Nechci z toho dělat nějakou humornou rošádu, jen si chci být definitivně jistý, jestli s tímhle kolem mám šanci ještě jezdit… já jen, že bych nějaký ten další pád rozhodně riskovat nechtěl.”

„V pořádku, nic se přece nestalo. Jsem rád, že ses zeptal,” vzal si slovo Kristián, přičemž se tentokrát snažil, aby jeho slova vyzněla co možná nejupřímněji. „Neboj, opravdu to není nic vážnýho, ty řídítka ještě něco vydrží, takže s nima dnešek rozhodně přežiješ.”

„Opravdu? No tak, to bych se na něj mohl zase v klidu bez problémů posadit a normálně na něm jet dál, že jo? To je báječné… tedy, když říkáš, že ty řídítka ještě něco vydrží,” drmolil Martin a už se chystal na kolo zasednout, jenže jakmile se znovu řídítek dotkl a sám se přesvědčil o jejich volnosti, rychle zase slezl a v obličeji se mu objevily nové známky nejistoty. „No… ehm, možná by bylo přece jen skutečně lepší, kdybych to kolo vedl jen tak vedle sebe. To bude mnohem bezpečnější… myslím kvůli těm projíždějícím autům.”

Nola to už tentokrát v sobě neudržela a naplno se rozesmála, zato Kristiánovi to nahrálo. „Jo, klidně můžeme jít na tu sešlost pěšky, beztak máme ještě takovou půl hoďku k dobru. Cestou si tak alespoň společně popovídáme.”