Tom Patrick

Jakmile promítání filmů skončilo, nemohl se už Martin dočkat chvilky, až se s Ivanem setká a poví mu o svém záměru. V jistý moment ho ale přece jen polilo horko – co když Ivan i jeho vysněná dívka už Mochnické katalovění opustili? Oba by k tomu zajisté měli pádný důvod: Ivan se přece s Kristiánem nepohodl a dívka se ani nedostavila sem do stanu. Následně se ale Martin vrátil do dobré nálady, a to poté, co Ivana spatřil sedět s bubnem u právě připravovaného ohniště. A hned nato se rozevřel i čajový stan a Martin zajásal podruhé. Pohledná dlouhovlasá brunetka s pomněnkově modrýma očima v něm stále seděla a něco si četla. I když záhy vyšla ven a nevěnovala mu jediný pohled, nevadilo to.

Po menším toužebném vzplanutí se Martin nakonec přeci jenom odhodlal vydat přímo za Ivanem se svou naléhavou prosbou.

„Promiň,” oslovil ho váhavě, „ty se jmenuješ Ivan, že?”

„Jo, to jo,” odvětil, bubnovat si pro sebe ale nepřestal.

„Ty se prý údajně zajímáš o šamanismus a máš v něm taky dostatečnou průpravu… slyšel jsem tedy od kohosi,” pokračoval Martin slibně dál.

„Jo, to je pravda,” připustil Ivan. Na chvilku přestal bubnovat a zapálil si cigaretu.

„A prý taky dokážeš komunikovat s jistými duchy, kteří dokáží vyhovět každému tvému přání. I to je pravda?”

Ivan si strčil cigaretu do pusy a zamžoural do plápolajícího ohně. Ten se Menorovi podařilo zažehnout až na třetí pokus. Ostatní se mezitím sesedli okolo na lavičky a pařezy. „Jo, to jde taky,” připustil, když si párkrát zabafal a pustil se znovu do bubnování.

Martinovi se naplno rozbušilo srdce. Ze všeho nejdřív si však musel pořádně vydechnout a až pak ze sebe patřičně vysoukal, co chtěl. Ivan na sobě rozhodně nedával znát, že by mu takové vrtochy vadily. Po svém tazateli občas jen na okamžik nenápadně zapoulil očima a dál si hleděl jen bubnu.

„Takže bys mi mohl tuhle menší službičku prokázat?”

Martin Ivanovi znovu do podrobností vypověděl své tajné toužebné přání a při povídání ho vždy nenápadně nasměrovával na onu svou vyvolenou, s níž by se rád setkal. A tak se Ivan znovu dozvěděl, jak on, Martin Ronský, bohužel nemá odvahu dívku sám od sebe oslovit, a tudíž jak by bylo dobré, kdyby ji Ivan k němu dokázal nějak podvědomě navést, a on, Martin, že se pro lepší efekt tedy odklidí zpět k chatkám a tam vyčká, až se Ivanovi podaří navázat kontakt s duchy, kteří danému přání vyhoví. Díky nim si tak Martin bude mít možnost popovídat s onou dlouhovláskou v soukromí o samotě.

„Takže by to tak šlo zařídit?” dožadoval se Martin od Ivana opětovného ujištění.

„Jo, to půjde,” vyslovil se už téměř otráveně Ivan.

„Tak fajn, já se jdu na to teda přichystat.”

„Jo, to klidně běž.”

Martin se vzdálil od ohniště a zamířil k chatkám. Pro jistotu do míst, kde Ivana spatřil úplně poprvé. V duchu mu sice párkrát přišlo na mysl, jestli se tak trochu nepomátl, pak to ale všechno zase zamítl v naději, že se ona dívka po jeho boku nakonec přece jen zjeví. Touha v něco věřit je přece silná. S tím do toho také nyní šel, ve snaze konečně získat to, v čem mu jeho vnitřní vědomí a osud neustále brání. Teď tedy nastává rozhodující okamžik, který to může změnit.

„Proč odchází pryč, vždyť jsou všichni tady?” zaslechl Martin poblíž Nolin udivený hlas.

„Hmm, tak to opravdu nevím,” odpovídal jí rozpačitě Kristián. Pak zvolal: „Hej, Martine, my jsme tady!”

Martin dal kamarádům rukou najevo, ať si o něj nedělají starosti a odběhl zpět do přítmí dřevěných chatek. Tam zasedl u svého kola a vyčkával na příchod své vyvolené. Z dálky k němu doléhalo bubnování, což považoval za velice dobré znamení. Vykládal si to tak, že Ivan už začal svůj rituál, a tak bylo jen pouhou otázkou času, kdy se ona dotyčná odhodlá k Martinovi přijít. Jenže uběhla dobrá čtvrthodina a k ničemu převratnému nedocházelo (pokud do toho Martin nezapočítával drobné poprchávání, které se spustilo nanovo). Po půlhodině čekání to Martin definitivně vzdal a vydal se nazpátek k ostatním. U ohniště panovalo značné veselí. Většina lidí měla při sobě nějaký ten bubínek, dřívka nebo tamburínu a ve vzájemném souznění se všichni pokoušeli sladit různé zvuky dohromady a vytvořit tak jedno velké impozantní dílo na základě náhodné improvizace. Mezi nimi samozřejmě nechyběl ani Ivan. Ten se při hře náruživě bavil s ostatními a několika z nich dokonce dával kolovat cigarety.

„Tak co? Nic, že jo?” zeptal se zklamaně Martin.

„Aha, a co jako myslíš?” pohlédl na něj letmo nevzrušeně Ivan.

„Co… no přece tu dívku,” podivil se Martin jeho otázce.

„Jo, aha, tohle…ehm, no jo, nic,” zopakoval nachlup stejně Ivan a nanovo se zapojil do bubnování.

„Hmm, no jo, tak ahoj,” zakončil ten hovor definitivně Martin a otočil se k němu zády.

„Čau,” polkl nepřítomně Ivan, jako by byl Martin jen pouhým dýmem vycházejícím z ohniště.

Martin si to znovu v podroušené náladě namířil k chatkám. Již podruhé tak byl vystaven výměně udivených pohledů svých dvou kamarádů, a když se k nim ještě naposled přece jen otočil, se zármutkem rovněž zjistil, že místo, na němž pohledná brunetka u ohniště předtím seděla, nyní zeje prázdnotou. Martin dívku sice zanedlouho spatřil, ovšem to již s asi pěti jinými lidmi mířila k červenému autu. Martin se tedy zastavil a začal dívku pozorovat. Zároveň dostával vztek na Ivana.

Nebylo to ani tak klamavými výroky ohledně zaručeného rituálu, jako spíš zjištěním oné smutné skutečnosti, že dotyčný k jeho problému hned od počátku zaujímal odtažitý postoj. A ani si pod rouškou vlastní namyšlenosti nestačil vůbec uvědomit, že žádným šamanem ve skutečnosti není. A jak se Martin následně utvrdil, tak Ivan na svém chování rozhodně nehodlal nic měnit. Jeho jedinými přáteli byly i nadále cigarety a bubínek, do kterého si jen tak dle nálady pinkal. Martin si hned nato pomyslel, že měl Ivanovi přinést flašku levného vína, aby to měl co nejpohodlnější, pak by možná k jeho překvapení skutečně k něčemu neobvyklému došlo. Nad tím však jen zakroutil hlavou a usoudil, že už ve svých úvahách zašel příliš daleko. Rozhodl se tedy, že to všechno pustí z hlavy, přestane si všímat modrooké brunetky, Ivana i ostatních sedících okolo ohniště a odklidí se nadobro do stínu chatek, kde bude mít od všech alespoň pokoj.

Po dobu Helina vyprávění nikdo ani nedutal. Na všechny do jednoho její povídání i film hluboce zapůsobily. Avšak nejvíce to asi bylo znát na úplných nováčcích, mezi něž patřilo kromě Martina ještě několik dalších lidí. Nevěřícně poulili oči, zda to, čeho se tu nyní stali svědky, neměla snad na svědomí jakási fata morgána. Tak poutavě a nesmírně originálně ten příběh vyzněl, a to jak po slovní, tak i po filmové stránce.

Hela to měla velice přesvědčivě natočené. Detail po detailu, střih po střihu, takže měl divák pocit, že dívka musí umět kouzlit a manipulovat s přírodou jako velký čaroděj. Na celém filmu bylo znát, že si s ním uplynulý rok určitě mnohé protrpěla, výsledek však znamenal vynikající podívanou. Hele se vydařil každý sebemenší záběr, a z toho tedy jasně vyplývalo, že ona místa, jež její pásek zachytil, musela mít dopředu přesně vyhlédnutá a dobře zmapovaná. Nejvíce na všechny asi zapůsobil moment, když Helina dvojnice položila ruku na zamrzlou vodní hladinu a ta následně ožila a nabídla pohled pod svůj povrch. Hela za svůj autorský počin získala bouřlivý potlesk, uklonila se, vyndala z přehrávače pásku a šla se posadit zpět do první řady. Několik nadšenců si s ní ještě hezkých pár minut třáslo rukou a vyptávalo se na to, jak dokázala docílit tak poutavých záběrů.

Poté přišel na řadu brýlatý chlapec, o něco mladší než Hela, který se představil jako Kamil. Ten namísto deníku zvolil jako doprovodný materiál poutavé obrázky hor, a na plátně se pak objevil v jeho vlastní režii dokument o vzdálené krajině kdesi na jihu Japonska. Toto téma Kristiána neobyčejně nadchlo, ale opojné chvíle netrvaly příliš dlouho. Téměř v ten samý moment do stanu nahlédl dlouhán s modrýma očima, který předtím postával u chatek. Kristián k němu okamžitě odběhl, právě když se s ním chtěl Martin opět začít bavit. Jeho obličej tentokrát veselostí ale příliš zrovna nezářil.

„Fajn, tak ses konečně vrátil, máš pro mě to cédé s fotkama?”

„No, ehm, bohužel jsem to někam zašantročil, takže z toho asi nebude nic, promiň,” pokrčil dlouhán rameny a strčil si do pusy cigaretu.

„Jenže já to nutně potřebuju, Ivane. Žádám tě o to už přes rok a za tu dobu jsi ani jednou nebyl schopnej mi to donýst, a to přesto, žes moc dobře věděl, že tady dneska budu. To se s tou tvou omluvou teda fakt moc neslučuje.”

„Jo, já vím, no co se dá dělat, že jo?” snažil se to Ivan všelijak překrucovat, přičemž při tom dál celkem nerušeně pokuřoval.

„Jo, jenže já to všechno od tebe nutně potřebuju už dneska večer. Mochnický noviny ke mně byly už dost dlouho povolný, ale jejich šéfredaktor mi včera dost výrazně dal najevo, že pokud mu to nedodám, tak už se mnou napříště rozváže spolupráci, což by se mi teda zrovna dvakrát moc nelíbilo. A to jsem ti to cédéčko jenom půjčil na ukázku. Kdybys mi alespoň přinesl jen ty fotky, tak bych to ještě všechno stihl nějak dát do kupy, ale takhle je to všechno už docela složitý, řekl bych poměrně dost neřešitelný.”

„Já se po nich teda dneska nebo zítra ráno mrknu, když o to tak stojíš,” vymlouval se Ivan seč mohl, z jeho slov ale bylo znát, že ho víc zajímá zapálená cigareta, na nichž byl pravděpodobně dost závislý.

„No, to jsem teda fakt zvědavej, jak jim to tam zítra budu vysvětlovat, pokud se ti to nepodaří najít. To už by opravdu bylo asi lepší, kdybych tam radši zašel osob…”

Kristián však myšlenku už nestačil dokončit. Po obou mírně se hádajících chlapcích se totiž začalo otáčet několik zvědavců z řad sedících a dokonce to narušilo i Kamilův proslov o jihu Japonska. Menor to ale vzal opět s nadhledem.

„Jak to vypadá, tak jste na toto téma zahájili závažnou debatu. To je pozoruhodné, Kamil vůbec nedoufal, že se k jeho noblesnímu dokumentu bude někdo vyjadřovat již v průběhu jeho promítání. Neskutečně impozantní krok.”

Kamil a ostatní se tomu od srdce zasmáli. Každý z nich hned pochopil, že to bylo míněno jen tak v žertu, takže to nikoho nemohlo urazit.

„Jo, promiň, my půjdeme ven,” omluvil se Kristián a odešli s Ivanem před stan. Pak zase šum utichl a Kamil dál nerušeně pokračoval ve svém vyprávění.

„Pane jo, ti se spolu nějak chytli, co?” špitl Nole do ucha Martin, neboť ani jemu ten chladný spor neušel.

„Toho dlouhána jsem si všiml už při našem příchodu, už tehdy za ním Kristián odběhl a o něčem se spolu začali náruživě bavit.”

„Jo, já jsem ho u té chatky taky zmerčila. Byl tady i minule. Jmenuje se Ivan Lauch. Kristián mi říkal, že nyní začíná pracovat jako grafik, ale vedle toho se prý vášnivě věnuje i šamanismu.”

„Vážně?” ožil náhle Martin a vypoulil na Nolu oči. „To jsem vůbec netušil!”

„Jo, je to tak. Kristián mi Ivana tehdy osobně představil a sdělil mi, že prý úplně propadl bubnování a že je o sobě přesvědčen, že dokáže prostřednictvím hudby komunikovat s duchy, kteří ho poslouchají na slovo a dávají mu to, po čem touží.”

Na to už Martin málem zareagoval slastným zamlaskáním a radostným výskokem z horní lavice, kde s Nolou zaujímali svá místa. Martina v ten okamžik pohltilo nespoutané blaho, což vedlo k tomu, že Kamilův výklad začal najednou brát jako něco naprosto úžasného. Odráželo se to i v jeho tváři, takže kdyby ho sledovaly pohledy všech, co byli ve stanu s ním, určitě by je hned neomylně napadlo, že Martin je Kamilovým velkým nadšencem, a že z jeho výkladu hltá každé slovo.

Martin si najednou připadal neskutečně šťastný a naprosto bezstarostný. Každá z následujících prezentací mu přišla lepší než ta předchozí, což u něj byla věc dost nevídaná. Za normálních okolností by si zajisté začal stěžovat, že už se ta relaxační hudba nedá poslouchat. Měl by ji značně oposlouchanou, a dožadoval by se náležité obměny. Martin toto úskalí ale tentokrát pohodově překračoval bez sebemenších útrap, přičemž ona hudba jako by pro něj úplně přestala existovat. Nyní mu v hlavě utkvěla bláhová představa, že má po bůhvíjak dlouhé době konečně navrch nad Kristiánem. Ten totiž, jakmile se vrátil poměrně pobledlý zpět do stanu, měl zrovna přijít na řadu se svým poetickým dokumentem o Sahaře. A i když to celé měl pečlivě propracované jako Hela, bylo z jeho projevu výrazně znát, že si své povídání neumí dostatečně vychutnávat; Ivan ho zřejmě stále v mysli vytáčel.

V celém stanu to vypadalo velmi impozantně. Martin si tu pomalu začínal připadat jako v cirkuse. Všichni zájemci byli vyzváni, aby se usadili na pohodlné lavičky, zabírající dobrou polovinu stanu. Tu druhou vyplňovalo plátno s promítačkou. Menor k ní ještě přistavil magnetofon a zapálil vonné tyčinky. Pak zmáčknul play a z bedýnek se začala linout příjemná relaxační hudba. Menor pásku nechal nejprve rozjet a teprve pak zasedl do levého zadního rohu, aby nestínil, a začal promlouvat k obecenstvu.

„Takže ještě jednou vás tu všechny srdečně vítám, pokud jsem to nestihl připomenout hned na začátku, když jste na tento pozemek vstupovali,” spustil trochu netradičně s humornou nadsázkou, nikdo mu to ale nevyčítal, naopak všichni se tomu od srdce zasmáli. „Co dnes uvidíte… no zajisté mnoho kvalitních uvolňujících snímečků.”

Menor za následného potlesku vstal, uklonil se a pohledem zamířil hned do první řady na asi tak patnáctiletou dívku s hnědými vlasy spletenými do copánků. „Nuže, Helo, je to tvoje,” vyzval ji.

Dívka vstala, přistoupila k promítačce, vsunula do přehrávače svůj film a pitvořivě se na všechny zahihňala.

„Takže dobrý večer,” spustila v duchu hostitele, „jmenuji se Helena a chtěla bych se s vámi podělit o svůj filmařský počin, který jsem natáčela po celý předchozí rok. Doufám, že se vám bude líbit.” Ještě jednou se na osazenstvo stydlivě zaculila, usadila se na druhou volnou židli, rozevřela na klíně jakýsi zápisníček a kývnutím dala Menorovi svolení, že se může začít. Na plátně se záhy rozjel poutavý obraz přírodní krajiny.

„Taky tady budou promítat můj film,” šeptl Martinovi do ucha Kristián.

„Vážně?”

„Jo, nevím, kdy přijdu na řadu, ale stoprocentně se ho tady dneska dočkáš,” doplnil Kristián. Nola o tom musela vědět, protože se jen mile pousmála a prstem naznačila, ať oba její kamarádi ztichnou, protože Helina prezentace právě začínala.

„Vše vypuklo jednoho kouzelného rána v květnu, kdy jsem se probudila a procitla do nového dne.“ Na plátně se začal odvíjet film. „Večer předtím sice oblohou svištěly blesky, toto ráno se ale zdálo být již klidné, nespoutaně harmonické. Ona včerejší bouřková nálada jako by okolní přírodě, do níž spěly mé kroky, dodala novou sílu a vůni. Vzduch se zdál být na dech příjemný a přívětivě mi vanul do vlasů.

Tu jsem si náhle povšimla srnky a jejího početného stáda, jež z krmelce vyjídalo lahodné plody přírodního léna.

Pokusila jsem se k nim přistoupit pokud možno co nejblíže, v naději, že je nepoplaším. Jenže v tu chvíli se obloha najednou zatáhla a začal z ní na zem popadávat drobný snížek, což stádo polekalo, a tak se ukrylo zpět do stromových porostů, kde se jeho šum nenávratně ztratil. To mě přivedlo v údiv. Můj rodný dům se náhle ztratil v hustě popadávající bílé mlze a mě začaly zábst bosé nožky. Vydala jsem se tedy do míst, v nichž zmizelo srnčí stádo. Když jsem prošla lesíkem, pocítila jsem na sobě změnu: bosé nohy se obuly do zimních bot a tělo zahalilo blaho svetrů a kabátů.

Najednou jsem měla pocit, že dokážu činit zázraky, že umím létat jako ptáci, že umím přimět led, aby roztál. Jakmile jsem se ho dotkla, skutečně k onomu zázraku došlo; led se najednou dočista rozmělnil a v říčce se k životu náhle probudil zcela nový svět. Daly se v ní spatřit ryby a malebné kamínky. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal, od těch ostatních se lišil neobvykle rudou září. Vzala jsem ho tedy do ruky a tuze si přála, aby se proměnil v něco roztomilého. Aby se mi splnilo i toto přání, zavřela jsem pro jistotu oči, a když jsem je znovu rozevřela, spatřila jsem ve svých dlaních nádhernou mušli. Přitiskla jsem si ji k uchu a v tu chvíli jsem zatoužila být někde hrozně daleko.

Znovu jsem zavřela oči, a když se mi opět rozevřela víčka, stanula jsem sama na písečné pláži před třpytivým mořem. Svetr, kabát, teplé kalhoty a pohodlné boty opustily mou maličkost. Pocítila jsem neskonalou volnost a bosa tančila po oné prázdné písečné pláži. Jak by také ne, byl překrásný tropický večer, moře šumělo příjemně do uší, zářivé slunce pronikalo do očí…

A pak… ulehla jsem do písku, a když jsem znovu procitla, byl to opět můj rodný dům, kdo mě vítal svým přístřeším. Venku pršelo, avšak mně to nevadilo. Prožila jsem přece jeden rok působivého života – života plného harmonického souznění člověka s přírodou.”

„Á, Martin je tady! To je dobře, přidáš se k nám?” vzhlédla k němu ihned Vera a poklepala štětcem na paletu s barvami. Nola byla tak houževnatě zabraná do malovaní, že se ani nepokusila pohnout rukou na pozdrav, jen nepřítomným úsměvem dala najevo, že o jeho příchodu ví.

Kristián ani Martin jí to neměli nijak za zlé.

„Každý z nás má pro sebe zabranou čtvrtinu plochy. Tobě jsme nechali tuhle.“

Martin na mandalu hned se zájmem pohlédl, skládala se z různých obrazců a znaků.

„Tady je ještě k dispozici jeden nepoužitý štětec a barvy si můžeš brát dle libosti odtud, ty jsou společné pro všechny,” ukázala Vera na tempery a kelímek. „Samozřejmě záleží jen na tobě, jestli chceš. Každopádně jsme na tebe pamatovali, a když jsi sem nakonec přece jen dorazil, tak nám můžeš pomáhat naše veledílo dál postupně zvelebovat.”

„Jo, proč ne? Venku stejně prší, takže tady s vámi nejspíš teď zůstanu,” usoudil Martin a přisedl k ostatním na zem. Pro začátek si zvolil červenou barvu, namočil štětec do vody a začal pracně obtahovat jeden z načrtnutých znaků. Hned při prvním opatrném obtahování však štětcem nechtěně vyjel z předkreslené linie. „Ale to snad ne, ach jo,” postěžoval si okamžitě.

„To vůbec nevadí,” chlácholil ho Kristián, „nikde není psaným pravidlem, že se musíš držet jen přesnýho obtahování. Jukni ke mně.”

Martin zvedl hlavu a nahlédl ke svému sousedovi. Kristián tam právě dokončoval jakési okno ve šnečí ulitě.

„Hmm, to opravdu není vůbec špatné,” usoudila Nola asi po deseti minutách, kdy Martin pracně vybarvil jeden z příslušných obrazců originálním lidským obličejem.

„Jé, díky, to tvé dílko je taky famózní!” oplatil jí to ve stejném duchu, když si prohlédl její čistě obtáhlý znak, který jak vzhledem, tak i vnitřním zbarvením připomínal kapku deště.

Martina však záhy jeho vlastní vykreslené obličeje přestaly jaksi uspokojovat. Navíc pohled na Nolu ho znovu přinutil přemítat o dívčí krásce z čajového stánku. Právě to mu vnuklo novou myšlenku, takže se zničehonic pokusil přenést dívčin skutečný obličej do dalšího z předznačených políček. Ani jednou se mu to však nezdařilo, svou urputnou zaníceností pouze docílil, že se obrysy tváří začaly nápadně podobat panákům.

„Á, tak koukám, že sázíš na změnu, ale tamty předchozí obličejíky taky nebyly špatný,” všiml si Martinovy nové inspirace neomylně Kristián. Právě vylepšoval své podivně se vrtící tvory, připomínající další šneky, tentokrát ovšem bez ulit.

„Tím jsi chtěl snad říct, že tyhle nové jsou špatné?” začal Martin myslet hned na tu nejhorší variantu.

„Ne, tak jsem to proboha vůbec nemyslel! Je nepochybně dobře, že ses začal pokoušet o něco nového,” namítl hned Kristián a znovu se pohroužil do vlastních krkolomných vizáží, jejichž zábavnost si bezpochyby v duchu náramně užíval.

Martin si ke své smůle Kristiánovo uznání vyložil úplně jinak. Na lepší náladě mu nepřidal ani nápis, který kdosi zavěsil na jednu ze stanových stěn. Stálo tam, že mandala svým společným úsilím propojuje lidské duše, což následně vede k jejich očištění od všech negativních neduhů, a právě to Martin v tomto okamžiku rozhodně nepociťoval. Najednou ho přepadl nechvalně známý pocit, že se mu všichni spokojení účastníci, kteří si teď klidně vystačí jen s malováním, nevědomky vysmívají do obličeje. Nepovedené tvary na mandale u něj navíc opět silně vyvolaly snové představy o oné překrásné dívce. Pak k tomu došlo. Martin si prostě umanul, že se za ní hned teď vydá, aby alespoň trochu ulevil strádajícím citům. Ať se už děje cokoliv.

„Za moment budu zpátky,” vzkázal nepřítomně Kristiánovi.

„Jo, jasně, v pohodě.”

Martin opatrně překročil několik sedících a pomalu se vykradl ze stanu. Venku na něj ale čekalo nepříjemné překvapení. Mezitím se spustil silný liják, přičemž nebylo pořádně vidět ani na chatky, natož pak čajový stan. Martin usoudil, že ho kvůli dešti celý určitě zakryli. Jeho výbojnost o to víc pohasla a původní odhodlání se vytratilo tak rychle, jak přišlo.

„Promiň, Martine.” Vedle něj se náhle zjevil Menor. „Jen jsem vám přišel říct, že v druhém stanu je vše už připravené na večerní promítání, takže se tam můžete začít pomalu přemisťovat.”

„Fajn, já jim to řeknu.”

„Jo, to bys byl moc hodnej, já zatím doběhnu támhle k čajovníkům a ještě se mrknu do chatek, jestli je tam všechno pozavíraný. Tak zatím.”

Martin okamžitě zalitoval, že si ty úkoly neprohodili. Na to ale bylo už pozdě. Menor se hned nato zase ztratil v dešti a Martinovi tak nezbylo, než se opět vrátit tam, odkud předtím vyšel.

„Ve vedlejším stanu je už prý všechno hotový, takže pokud chcete, můžete tam jít,” informoval všechny, jakmile vstoupil dovnitř, a zároveň s tím si rukou oprašoval mokrou bundu.

„Hmm, tak to je fajn,” Kristián vyskočil radostně ze země a s ním obdobně skoro všichni ostatní. Jen asi dvě dívky a jeden chlapec neprojevili zájem někam jít a dál se zmítali nad mandalou. Jelikož se už stmívalo, nechala jim Vera ve stanu rozsvícenou lampu a s ostatními se pak vydala do vedlejšího stanu. Tam o něco později dorazil i dočista promočený Menor a několik dalších lidí z čajového stánku. Martinova naděje pohasla potřetí, ona vyvolená se mezi nimi neobjevila. Pravděpodobně zůstala na svém původním místě nebo už odjela domů, pomyslel si.