Tom Patrick

Martinovi nezbylo nic jiného, než profesorce nedobrovolně vyhovět.

„Pokud byste byl řádně při smyslech, tak by vám v uších utkvělo, že jsem tu hovořila o hmotném bodu, k jehož určení používáme různé souřadnicové soustavy. Načrtněte tedy na tabuli kartézské souřadnice průvodiče r.”

Martin byl v úzkých. O téhle látce slyšel zhruba před rokem a to ještě kdoví jestli, teď měl v hlavě ale úplně vymeteno. Pokusil se dost riskantně vymámit odpověď od někoho z prvních lavic. Byl to jen pokus, a už předem odsouzený k nezdaru…

„Tam nevejrejte, tady je teď vaše pole působnosti!” okřikla Martina profesorka fyziky a pleskla rázně do tabule.

Martin si vzal od ní křídu a přistoupil k levému křídlu tabule, stále ale nevěděl, co si počít.

„Tak co, bude se něco dít? Šup, souřadnice IKS, ypsilon, zet a ať to lítá.”

Martin se rozhodl, že se s Moronovou nebude hádat a nějak to její hudrování u tabule přestojí. Své si koneckonců užil již při včerejším pozdním příjezdu domů, kdy mu bylo vytýkáno promočené oblečení a že jezdí potmě, což je velmi nebezpečné. Marně se hájil tím, že mu dělali společnost Kristián s Nolou, takže sám rozhodně nejel, a že není žádný kouzelník, aby dešti poručil: Ustaň! Vše na světě mu najednou přišlo strašně zbytečné a fádní a podle toho se snažil nyní také jednat. Přestal v ruce žmoulat křídu, načrtl na tabuli tři vodorovné čáry a každé z nich přisoudil příslušné označení.

Profesorka Moronová na ten výtvor dobrou minutu civěla s nesmírným opovržením, jako by si kousla do něčeho hořkého. „Tohle že je kartézská souřadnice průvodiče r? Vždyť ty osy zet a iks vůbec nemají vést vodorovně!” zahudrovala konečně. Přistoupila k tabuli, přeškrtla Martinův pokus a obrázek náležitě překreslila.

„Chachá, Iks,” zaznělo poměrně slyšitelně znovu ze zadních lavic a Martin se nemusel ani příliš namáhat s identifikací toho, kdo to vykřikuje.

„Zatím by to bylo za pět, Ronský! Sardel! Pokud mě ještě stačíte vnímat a nejste zas myšlenkama úplně někde jinde,” zamávala Martinovi profesorka fyziky před očima. Pak se odporoučela ke stolu a začala se na něm přehrabovat v jakýchsi testech. „Pište si příklad: Kapalina v užším válci hydraulického lisu je uzavřena pístem o obsahu dvakrát deset na minus třetí metrů čtverečních, na který působí síla o velikosti šedesát ňůtnů. Píst v širším válci má obsah šestkrát deset na minus třetí metrů čtverečních. Kapalinu považujeme za ideální. Jaký tlak vyvolá v kapalině síla působící na píst v užším válci?”

Martin si ani nestačil na tabuli napsat zadání, když profesorka Moronová ze sebe stačila vychrlit již druhou podotázku.

„A za druhé: jak velká tlaková síla působí na píst v širším válci?”

„Ehm, promiňte, paní profesorko, jaksi jsem ještě nestačil vstřebat vaši první otázku,” pípl od tabule provinile Martin, který dospěl teprve k údaji, že lze jakousi kapalinu považovat za ideální, a to ještě zvažoval, jestli se náhodou nepřeslechl.

„No jo, to se dalo čekat, Ronský. V minulém roce se to neslo v duchu úplně stejného scénáře. Zdá se, že na počátku letošního ročníku začínáte pilně pracovat na jeho pokračování, že mám pravdu, Ronský?” vyštěkla na Martina znovu útočně Moronová. Pak se ale přece jen trochu umoudřila a jen velice nerada mu do ruky vtiskla zadání. „A pospěšte si s tím, tohle není práce na celou hodinu, já potřebuju taky vykládat novou látku. Tak šup a doufám, že se to nebude úlisně táhnout jako s tou osou IKS!“

Martin se opět znechuceně od profesorčina stolu odšoural k levému křídlu tabule a začal na ni opisovat příklad, o jehož řešení neměl sebemenší potuchy. Příliš povzbuzení do jeho mysli nevneslo ani ono Lekenerovo bůhvíkolikáté hanlivé zvolání.

„Lekenere, vy už ten příklad snad máte v sešitě vyřešenej, že tady máte čas vykřikovat názvy souřadnic?”

„Ehm, to ne, paní profesorko, vlastně jsem ani nevěděl, že si ten příklad máme napsat do sešitu a počítat ho, to jste nám přece neří…”

„Cože?!” vybuchla vztekle profesorka Moronová. „Snad je jasný, že když někdo dostane u tabule příklad, který má řešit, tak vy všichni automaticky vytáhnete z tašek tužky, kalkulačky a pravítka a začnete dělat to samý, a ne že tady budete zbůhdarma jen tak lelkovat, čučet a čekat, až to za vás někdo udělá. To teda ne, Lekenere!”

Lekener a ostatní studenti si hned opsali z tabule od Martina zadání a dali se do počítání. I jim dle prázdného výrazu v očích začal příklad dělat neskutečné potíže.

„No, Lekenere, tak začněte. Moc ráda se podívám na vaše první kroky,” vybídla ho profesorka, když k němu pohotově docupitala.

Lekener se pokusil zatvářit co možná nejpřesvědčivěji a ve svém sešitě se odhodlal k prvním pokusným početním krokům.

„No, to snad nemyslíte vážně!” vyhrkla udiveně profesorka Moronová, když vmžiku nahlédla Lekenerovi přes rameno. „A kam se vám podělo těch šedesát ňůtnů? To si jako vážně myslíte, že se vám tlak uráčí s kapalinou něco udělat, když dáte síle vale?”

Lekener měl nakonec štěstí, že ho profesorka neoznámkovala. Ta se následně svojí nečekanou návštěvou rozhodla poctít ostatní studenty ve třídě.

Martin byl druhého dne ve škole nezvykle zamlklý. V myšlenkách se neustále vracel k Mochnickému katalovění, konkrétně k onomu památnému okamžiku, kdy k němu za zvuků bubnů a zpěvné melodie přišla jeho vysněná dívka a povídala si s ním. Také byl přesvědčen o tom, že Ivanova zásluha to rozhodně nebyla. Tento zvláštní úkaz měl na svědomí někdo úplně jiný, někdo, kdo však nechtěl být účastníkům Mochnického katalovění znám.

Martina ale s odstupem několika hodin trápily i jiné záležitosti – právě ty, které z onoho magického dění vyplývaly. Hlodalo v něm podezření, že mu Nola i Kristián odmítali uvěřit, že jeho setkání s dlouhovlasou brunetkou bylo navozeno právě oním tajemným dobrodincem. A to přesto, že se i oni dva, společně s ostatními, od ohniště hnali za ním do lesa. Tak či tak, nikdo neměl čas sledovat, jak jakási dívka znenadání putuje k jednomu chlapci. A i kdyby si toho někdo třeba jen náhodně povšiml, určitě by to považoval za něco zcela normálního, ve smyslu loučení dvou kamarádů. Jenže tak to vůbec nebylo a Martin to moc dobře věděl.

Julie však nežila v Čechách a měla přítele!

Martin v depresivní náladě podroušeně padl hlavou na lavici.

„No tady to zas vypadá! Tabule od pátku nesmazaná, zbytky křídy jen tak rozházený po zemi, nástěnka neupravená, neskutečný čurbes.”

Vstup Dany Moronové, profesorky fyziky, byl opět zcela nečekaný a po všech stránkách načasovaný na minutu přesně. Do třídy se vřítila jako velká voda a její supí oči okamžitě dokázaly spatřit to, čeho si jiný kantor sotva povšiml.

„Jak vidno, tak jste přes prázdniny všichni stačili pěkně zvlčet. No nebojte se, milánkové, to zas dáme urychleně do pořádku,” vzkázala třídě věcně profesorka Moronová, poté, co zasedla na stupínku za stůl, nasadila si na nos brýle a přísným pohledem přejela po celé třídě.

Studenti v lavicích okamžitě umlkli a snažili se předstírat naprostou soustředěnost, což mnohým z nich i po roce stále činilo nesmírnou námahu.

„Kdepak, kdepak, milánkové,” pronesla od tabule jedovatě nasládlým hlasem profesorka Moronová, „mě jen tak neobalamutíte. Tohle vaše kebulování na mě už dlouho neplatí.”

Studenti v lavicích se po sobě hned nenápadně poplašeně podívali. Každý z nich během dosavadního studia na gymnáziu již jasně pochopil, že profesorku fyziky není radno vytáčet. Moronová očividně sama sobě vsugerovala, že každičké mrknutí oka znamená spiknutí proti její osobě a její nedotknutelné autoritě.

„Nuže, tak se do toho peklování zas dáme. Lekenere, smažte tabuli!” štěkla nerudně Moronová.

Lekener vylekaně vyskočil z lavice a urychleně si pospíšil k umývadlu. Namočil houbu, pak se s ní opatrně přikradl k tabuli a začal pomalu umazávat její pravé křídlo, přičemž si dával taktně záležet, aby se jeho oči, byť jen náznakem, nestřetly s těma hnědýma, které právě mžouraly do notýsku.

„Rychlejc, Lekenere! Děláte se s tím jak stoletej šnek s mnohačetnýma zlomeninama a s trojitým prodělaným infarktem navrch.”

Lekener tedy na přání profesorky zrychlil a ani ne za minutu měl tabuli kompletně smazanou. K následnému odchodu se ale ze zkušenosti příliš neměl.

„Na co tady ještě čekáte? Doufáte snad, že vám za ten výkon pogratuluju nebo co? Sednout!” zaklela profesorka.

Lekener se okamžitě vzpamatoval a odklidil se do úplně zadní lavice k oknu, kde bylo jeho místo. Když zahlédl notýsek, pravděpodobně se vyděsil, že si ho tam Moronová rovnou nechá na přezkoušení. K něčemu takovému již v minulém školním roce skutečně několikrát došlo: že student, kterého znenadání profesorka vyzvala, aby smazal tabuli, u ní rovnou zůstal a byl zkoušen z látky, která mohla být stará klidně pět hodin zpátky. Což vždy působilo dost mrzutě. Moronová však nyní měla s třídou, jak se zdálo, úplně jiné plány.

Martin teď k profesorce výjimečně pociťoval sympatie, že si zkraje vybrala na sekýrování právě Lekenera. Martin ho příliš nemusel. Byl to právě on, kdo ho často oslovoval tou hanlivou přezdívkou, a to klidně i při hodinách, jako byla tato. Možná k tomu Lekenera vedlo i to, že nad ostatními ze třídy jaksi přečníval. Výškou ani vzhledem rozhodně nevypadal na šestnáctiletého studenta. Každý, kdo by ho spatřil poprvé, by mu rozhodně hádal na takových osmnáct, možná i devatenáct let. Ani Martin ovšem od profesorky Moronové neměl dostatečný pokoj. Díky své uzavřenější povaze a vysezenému místu hned v první lavici u dveří byl snadným terčem pro její rýpavé poznámky. Něco podobného mohlo klidně nastat hned při vstupu Moronové do třídy, kdy dotyčná Martinovi věnovala nepřiměřeně dlouhý pohled.

„Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” vychrlila ze sebe nabuzeně profesorka Moronová a významně zamrkala do lavic.

Ve třídě to znatelně zašumělo. Každý měl dojem, že se profesorka musela nechtěně přeřeknout. Mechanika se přece probírala loni!

„Co se na sebe najednou všichni tak potutelně šklebíte? Ne, nepřepadlo mě žádné hnutí mysli, jak si teď mnozí z vás možná myslí. Kdyby to šlo, ještě ráda bych některým z vás přepsala z minula známky,” uzemnila studenty. „Jelikož si stále živě pamatuju, jaké vám mechanika dělala potíže, rozhodla jsem se pro jedno malé opáčko. Máte k tomu snad výhrady?”

Celá třída se okamžitě snažila dát svorně najevo, že něco takového v jejích řadách rozhodně nepřichází v úvahu.

„No proto, to by tak ještě hrálo,” chytla se toho opovržlivě profesorka Moronová. „Takže si vyndejte sešity, pravítka, kalkulačky a začneme.” Vstala a uchopila do ruky křídu a ukazovátko. „Ronský,” zakřičela těsně u Martinova levého ucha, „pro vás to platí taky! Nemyslete si, že tady celou hodinu jen tak zbůhdarma prospíte jako Šípková Růženka!”

Martin se na židli polekaně zavrtěl. Na tento profesorčin výpad nebyl vůbec připravený, navíc ho dotyčná osoba na samotný závěr zaskočila dost nevybíravým způsobem – svižným třesknutím ukazovátka o hranu jeho stolu.

„Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” zopakovala ještě jednou profesorka Moronová, když se vrátila zpět k tabuli a napsala křídou zdlouhavý název.

Martin si zhluboka oddechl, že to dopadlo alespoň takhle a že nakonec neskončil přímo tam, kde se paní profesorka právě pohybovala a odkud těkala svými ostrými supími pohledy do řad studentů.

„K určení polohy hmotného bodu používáme různé souřadnicové soustavy,” pokračovala a přikreslila na tabuli názorný obrázek. „Zvolíme počátek soustavy souřadnic a tři nekomplementární jednotlivé sektory é jedna, é dva, é tři…”

Martin byl po včerejším pozdním příjezdu domů tak unavený, že neměl dostatek sil poslouchat profesorčin hutný výklad, a už vůbec se mu nechtělo řešit, co má nějaký hmotný bod společného s jakýmisi jednotkovými vektory. V myšlenkách ho to stále táhlo do míst Mochnického katalovění, kde si povídal s onou překrásnou dívkou. Stále se mu před očima míhal ten ojedinělý úkaz – jak k němu pozvolna přichází a říká mu své jméno. Hned nato si zasněně pohlédnou do očí a…

„…zapíšeme průvodič r ve tvaru… Ronský!”

Martin znovu vystřízlivěl a vzpomínkové představy se před ním rázem rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo pohledné brunetky před sebou náhle spatřil starší ženu s kudrnatými hnědými vlasy a obnošenými brýlemi, jejíž tvář rozhodně nesvědčila o mírumilovné povaze.

„Ronský se nám, koukám, přes prázdniny zamiloval, to je ale překvapení,” spráskla profesorka okázale ruce. „Co s tím jen budem dělat?”

Martin zrudl. Radši by se teď vůbec neviděl. Několik žáků (ti, co měli dostatečnou odvahu) se tomu krátce zasmálo. Samozřejmě mezi nimi nechyběl ani Lekener, který na Martina ze zadní lavice zvolal ono posměšné „Iks”, přičemž se to neštítil zopakovat ještě dvakrát po sobě, i když moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se to doneslo do uší Moronové. Její postoj však nyní hrál v jeho prospěch, nespouštěla totiž z Martina oči a tak bylo jasné, že jeho nápadné snění bude mít patřičnou dohru. Nemýlil se.

„Ronskému je tato hodina naprosto ukradená. Vektorové báze ho vůbec nezajímají. Bodejď by taky, když by mnohem radši dováděl u vody s děvčaty,” pokračovala v rýpavém dorážení profesorka Moronová.

Teď už smích v lavicích ustal, zezadu od okna se pouze ozvala na Martinovu adresu další Lekenerova hanlivá hláška.

„K tabuli, Ronský, a kalkulačku si vemte s sebou!” vyštěkla Moronová.

Než však Martin stačil udělat byť jen jediný krok, došlo k nevídané události. Odkudsi od stanů se náhle ozvalo slyšitelné tlesknutí a hned nato se večerním vzduchem začal linout příjemně nutkavý hlásek. Ten záhy doprovodilo smyslné bubnování. Všechny, co seděli kolem ohniště, to přimělo vstát a vydat se po stopách onoho neznámého. Ten si to zjevně uvědomoval a začal se postupně stahovat více do tmy směrem k lesu, kde se jeho zvuk pozvolna vytrácel. To početnou skupinku nadšenců, včetně Noly s Kristiánem, ale neodradilo a neznámého hudebníka tak dále všichni neúnavně následovali. Tak moc byli tím souzněním hudby a slov unešeni.

Martin však náhle zpozoroval něco, co mu v té chvíli dočista vyrazilo dech. Ze skupinky, která postávala již dobrou minutku u červeného auta a o něčem se mezi sebou bavila, se zničehonic vymanila ona pohledná dívka a začala upínat zrak k chatkám. Tentokrát se Martin ve svém úsudku nezmýlil. Doslova v něm hrklo, když spatřil, jak k němu dívka ladnými krůčky míří. Martin náhle nevěděl, jak se zachovat, až k němu dívka přijde a možná s ním naváže i hovor. Bylo navýsost jasné, že jde právě za ním, vždyť u chatek v tu dobu nikdo jiný nebyl.

„Ahoj, ehm… to tu celou dobu takhle osamoceně postáváš?” oslovila zdráhavě Martina dívka a usmála se na něj. Tomu jako by najednou vyschlo v krku a nebyl schopen nic říct. Nakonec se ale přeci jenom osmělil.

„Jo, tak nějak. Mám tady totiž kolo a zvažuju, jestli už nepojedu domů,” vydrmolil.

„Ano, máš pravdu, je už docela pozdě. No já ostatně za chvíli také pojedu. My jsme sem přijeli až z Prahy,” ujala se slova opět dívka, když se Martin zase neměl příliš k řečnění.

„Aha, no to je fakt,” pokusil se znovu navázat kontakt. „No… já každopádně bydlím kousek odtud v Katalné Mochně, takže doufám, že se domů také dostanu… včas.”

„Á, tak ty jsi místní rodák? Tak to máš dobré,” odvětila dívka.

Nastalo menší ticho. To vyplňovalo drobné mrholení, které postupně nabíralo na síle.

„Až teď mi došlo, že jsme se vlastně nepředstavili. Já se jmenuji Julie.” Dívka podala Martinovi na seznámení ruku.

„Martin,” oplatil jí šlechetné gesto.

Znovu nastalo ticho. Oba pozorovali dešťové kapky, jak jim smáčejí vlasy.

„A ty studuješ? Já zrovna začínám druhým rokem na místním gymnáziu,” načal tentokrát hovor Martin.

„Ano, také. Umění a historii ve Vídni. Sem do Čech se vždy vracím jen na prázdniny. Za týden bohužel jedu zpět na kolej. Škola mi začíná sice až v říjnu, ale během tohoto měsíce si potřebuji zařídit ještě pár formalitek, které s ní souvisí.”

Martin náhle vytřeštil na Julii oči. „Ale předtím jsi přece říkala, že žiješ v Praze, nebo… nebo snad ne?” vyhrkl poměrně rychle, protože mu to najednou jaksi nedávalo smysl.

„V Praze pouze přebývám u přítele a jeho rodiny. Vidíš, už na mě mávají, abych se k nim vrátila. Budeme se tedy spolu muset rozloučit.”

Martinovi náhle přišlo, jako by si z něj začal nějaký šotek nepatřičně utahovat a naschvál měnil dívčinu výpověď v jeho neprospěch. Ten přesun z Prahy do Vídně a zmínka o jakémsi příteli ho rozhodně nepotěšily. Normálně by si sám pro sebe opovržlivě odfrkl, v této situaci mu však nezbylo nic jiného, než jen smířeně přiznat: „No jo, když je to tak, tak to tě nebudu zdržovat.”

„Je mi to líto. Měl jsi za námi přijít do čajového stánku, tam jsem se všemi trávila poměrně dost času,” vytušila Julie, proč Martin pozměnil hlas. „Každopádně nevím, jestli se tu příští rok objevím. Jak říkám, do Čech pokaždé jezdím jen na prázdniny. Sem jsem se přijela podívat, protože mi na to vyšel čas. Teď už ale vážně musím odejít.”

Oba si na rozloučenou znovu podali ruce. Martin pak už jen mohl sledovat, jak Julie spěchá k autu a objímá se s přítelem. Pak oba dva nasedli k ostatním a definitivně opustili místo Mochnického katalovění.

Jak ale Martin záhy zjistil, tak za tento večer rozhodně nebyl jediným zklamaným účastníkem. Mezitím, co auto s Julií mizelo kdesi v tmavém prázdnu, stačili se už vrátit ze své „potulné mise” zbylí účastníci Mochnického katalovění. Když se k nim Martin u ohniště nenápadně připojil, nálada už nebyla taková, jako když odcházel do ústraní. Všichni ještě dost dlouhou dobu rozebírali, čeho byli svědky. Déšť se však nakonec ukázal jako mocný a rafinovaný nevychovanec. Zčistajasna se spustil strašný slejvák a uhasil i to nejméně nápadné polínko. Menor tak rezignovaně prohlásil Mochnické katalovění za předčasně ukončené a poděkoval zbylým účastníkům za to, že tu s ním setrvali až do těchto pozdních večerních hodin. Martinovi, Kristiánovi a Nole pak nezbylo nic jiného, než se odebrat domů a doufat, že déšť k nim bude na jejich zpáteční cestě alespoň o něco laskavější.

Jakmile promítání filmů skončilo, nemohl se už Martin dočkat chvilky, až se s Ivanem setká a poví mu o svém záměru. V jistý moment ho ale přece jen polilo horko – co když Ivan i jeho vysněná dívka už Mochnické katalovění opustili? Oba by k tomu zajisté měli pádný důvod: Ivan se přece s Kristiánem nepohodl a dívka se ani nedostavila sem do stanu. Následně se ale Martin vrátil do dobré nálady, a to poté, co Ivana spatřil sedět s bubnem u právě připravovaného ohniště. A hned nato se rozevřel i čajový stan a Martin zajásal podruhé. Pohledná dlouhovlasá brunetka s pomněnkově modrýma očima v něm stále seděla a něco si četla. I když záhy vyšla ven a nevěnovala mu jediný pohled, nevadilo to.

Po menším toužebném vzplanutí se Martin nakonec přeci jenom odhodlal vydat přímo za Ivanem se svou naléhavou prosbou.

„Promiň,” oslovil ho váhavě, „ty se jmenuješ Ivan, že?”

„Jo, to jo,” odvětil, bubnovat si pro sebe ale nepřestal.

„Ty se prý údajně zajímáš o šamanismus a máš v něm taky dostatečnou průpravu… slyšel jsem tedy od kohosi,” pokračoval Martin slibně dál.

„Jo, to je pravda,” připustil Ivan. Na chvilku přestal bubnovat a zapálil si cigaretu.

„A prý taky dokážeš komunikovat s jistými duchy, kteří dokáží vyhovět každému tvému přání. I to je pravda?”

Ivan si strčil cigaretu do pusy a zamžoural do plápolajícího ohně. Ten se Menorovi podařilo zažehnout až na třetí pokus. Ostatní se mezitím sesedli okolo na lavičky a pařezy. „Jo, to jde taky,” připustil, když si párkrát zabafal a pustil se znovu do bubnování.

Martinovi se naplno rozbušilo srdce. Ze všeho nejdřív si však musel pořádně vydechnout a až pak ze sebe patřičně vysoukal, co chtěl. Ivan na sobě rozhodně nedával znát, že by mu takové vrtochy vadily. Po svém tazateli občas jen na okamžik nenápadně zapoulil očima a dál si hleděl jen bubnu.

„Takže bys mi mohl tuhle menší službičku prokázat?”

Martin Ivanovi znovu do podrobností vypověděl své tajné toužebné přání a při povídání ho vždy nenápadně nasměrovával na onu svou vyvolenou, s níž by se rád setkal. A tak se Ivan znovu dozvěděl, jak on, Martin Ronský, bohužel nemá odvahu dívku sám od sebe oslovit, a tudíž jak by bylo dobré, kdyby ji Ivan k němu dokázal nějak podvědomě navést, a on, Martin, že se pro lepší efekt tedy odklidí zpět k chatkám a tam vyčká, až se Ivanovi podaří navázat kontakt s duchy, kteří danému přání vyhoví. Díky nim si tak Martin bude mít možnost popovídat s onou dlouhovláskou v soukromí o samotě.

„Takže by to tak šlo zařídit?” dožadoval se Martin od Ivana opětovného ujištění.

„Jo, to půjde,” vyslovil se už téměř otráveně Ivan.

„Tak fajn, já se jdu na to teda přichystat.”

„Jo, to klidně běž.”

Martin se vzdálil od ohniště a zamířil k chatkám. Pro jistotu do míst, kde Ivana spatřil úplně poprvé. V duchu mu sice párkrát přišlo na mysl, jestli se tak trochu nepomátl, pak to ale všechno zase zamítl v naději, že se ona dívka po jeho boku nakonec přece jen zjeví. Touha v něco věřit je přece silná. S tím do toho také nyní šel, ve snaze konečně získat to, v čem mu jeho vnitřní vědomí a osud neustále brání. Teď tedy nastává rozhodující okamžik, který to může změnit.

„Proč odchází pryč, vždyť jsou všichni tady?” zaslechl Martin poblíž Nolin udivený hlas.

„Hmm, tak to opravdu nevím,” odpovídal jí rozpačitě Kristián. Pak zvolal: „Hej, Martine, my jsme tady!”

Martin dal kamarádům rukou najevo, ať si o něj nedělají starosti a odběhl zpět do přítmí dřevěných chatek. Tam zasedl u svého kola a vyčkával na příchod své vyvolené. Z dálky k němu doléhalo bubnování, což považoval za velice dobré znamení. Vykládal si to tak, že Ivan už začal svůj rituál, a tak bylo jen pouhou otázkou času, kdy se ona dotyčná odhodlá k Martinovi přijít. Jenže uběhla dobrá čtvrthodina a k ničemu převratnému nedocházelo (pokud do toho Martin nezapočítával drobné poprchávání, které se spustilo nanovo). Po půlhodině čekání to Martin definitivně vzdal a vydal se nazpátek k ostatním. U ohniště panovalo značné veselí. Většina lidí měla při sobě nějaký ten bubínek, dřívka nebo tamburínu a ve vzájemném souznění se všichni pokoušeli sladit různé zvuky dohromady a vytvořit tak jedno velké impozantní dílo na základě náhodné improvizace. Mezi nimi samozřejmě nechyběl ani Ivan. Ten se při hře náruživě bavil s ostatními a několika z nich dokonce dával kolovat cigarety.

„Tak co? Nic, že jo?” zeptal se zklamaně Martin.

„Aha, a co jako myslíš?” pohlédl na něj letmo nevzrušeně Ivan.

„Co… no přece tu dívku,” podivil se Martin jeho otázce.

„Jo, aha, tohle…ehm, no jo, nic,” zopakoval nachlup stejně Ivan a nanovo se zapojil do bubnování.

„Hmm, no jo, tak ahoj,” zakončil ten hovor definitivně Martin a otočil se k němu zády.

„Čau,” polkl nepřítomně Ivan, jako by byl Martin jen pouhým dýmem vycházejícím z ohniště.

Martin si to znovu v podroušené náladě namířil k chatkám. Již podruhé tak byl vystaven výměně udivených pohledů svých dvou kamarádů, a když se k nim ještě naposled přece jen otočil, se zármutkem rovněž zjistil, že místo, na němž pohledná brunetka u ohniště předtím seděla, nyní zeje prázdnotou. Martin dívku sice zanedlouho spatřil, ovšem to již s asi pěti jinými lidmi mířila k červenému autu. Martin se tedy zastavil a začal dívku pozorovat. Zároveň dostával vztek na Ivana.

Nebylo to ani tak klamavými výroky ohledně zaručeného rituálu, jako spíš zjištěním oné smutné skutečnosti, že dotyčný k jeho problému hned od počátku zaujímal odtažitý postoj. A ani si pod rouškou vlastní namyšlenosti nestačil vůbec uvědomit, že žádným šamanem ve skutečnosti není. A jak se Martin následně utvrdil, tak Ivan na svém chování rozhodně nehodlal nic měnit. Jeho jedinými přáteli byly i nadále cigarety a bubínek, do kterého si jen tak dle nálady pinkal. Martin si hned nato pomyslel, že měl Ivanovi přinést flašku levného vína, aby to měl co nejpohodlnější, pak by možná k jeho překvapení skutečně k něčemu neobvyklému došlo. Nad tím však jen zakroutil hlavou a usoudil, že už ve svých úvahách zašel příliš daleko. Rozhodl se tedy, že to všechno pustí z hlavy, přestane si všímat modrooké brunetky, Ivana i ostatních sedících okolo ohniště a odklidí se nadobro do stínu chatek, kde bude mít od všech alespoň pokoj.