Martin byl druhého dne ve škole nezvykle zamlklý. V myšlenkách se neustále vracel k Mochnickému katalovění, konkrétně k onomu památnému okamžiku, kdy k němu za zvuků bubnů a zpěvné melodie přišla jeho vysněná dívka a povídala si s ním. Také byl přesvědčen o tom, že Ivanova zásluha to rozhodně nebyla. Tento zvláštní úkaz měl na svědomí někdo úplně jiný, někdo, kdo však nechtěl být účastníkům Mochnického katalovění znám.
Martina ale s odstupem několika hodin trápily i jiné záležitosti – právě ty, které z onoho magického dění vyplývaly. Hlodalo v něm podezření, že mu Nola i Kristián odmítali uvěřit, že jeho setkání s dlouhovlasou brunetkou bylo navozeno právě oním tajemným dobrodincem. A to přesto, že se i oni dva, společně s ostatními, od ohniště hnali za ním do lesa. Tak či tak, nikdo neměl čas sledovat, jak jakási dívka znenadání putuje k jednomu chlapci. A i kdyby si toho někdo třeba jen náhodně povšiml, určitě by to považoval za něco zcela normálního, ve smyslu loučení dvou kamarádů. Jenže tak to vůbec nebylo a Martin to moc dobře věděl.
Julie však nežila v Čechách a měla přítele!
Martin v depresivní náladě podroušeně padl hlavou na lavici.
„No tady to zas vypadá! Tabule od pátku nesmazaná, zbytky křídy jen tak rozházený po zemi, nástěnka neupravená, neskutečný čurbes.”
Vstup Dany Moronové, profesorky fyziky, byl opět zcela nečekaný a po všech stránkách načasovaný na minutu přesně. Do třídy se vřítila jako velká voda a její supí oči okamžitě dokázaly spatřit to, čeho si jiný kantor sotva povšiml.
„Jak vidno, tak jste přes prázdniny všichni stačili pěkně zvlčet. No nebojte se, milánkové, to zas dáme urychleně do pořádku,” vzkázala třídě věcně profesorka Moronová, poté, co zasedla na stupínku za stůl, nasadila si na nos brýle a přísným pohledem přejela po celé třídě.
Studenti v lavicích okamžitě umlkli a snažili se předstírat naprostou soustředěnost, což mnohým z nich i po roce stále činilo nesmírnou námahu.
„Kdepak, kdepak, milánkové,” pronesla od tabule jedovatě nasládlým hlasem profesorka Moronová, „mě jen tak neobalamutíte. Tohle vaše kebulování na mě už dlouho neplatí.”
Studenti v lavicích se po sobě hned nenápadně poplašeně podívali. Každý z nich během dosavadního studia na gymnáziu již jasně pochopil, že profesorku fyziky není radno vytáčet. Moronová očividně sama sobě vsugerovala, že každičké mrknutí oka znamená spiknutí proti její osobě a její nedotknutelné autoritě.
„Nuže, tak se do toho peklování zas dáme. Lekenere, smažte tabuli!” štěkla nerudně Moronová.
Lekener vylekaně vyskočil z lavice a urychleně si pospíšil k umývadlu. Namočil houbu, pak se s ní opatrně přikradl k tabuli a začal pomalu umazávat její pravé křídlo, přičemž si dával taktně záležet, aby se jeho oči, byť jen náznakem, nestřetly s těma hnědýma, které právě mžouraly do notýsku.
„Rychlejc, Lekenere! Děláte se s tím jak stoletej šnek s mnohačetnýma zlomeninama a s trojitým prodělaným infarktem navrch.”
Lekener tedy na přání profesorky zrychlil a ani ne za minutu měl tabuli kompletně smazanou. K následnému odchodu se ale ze zkušenosti příliš neměl.
„Na co tady ještě čekáte? Doufáte snad, že vám za ten výkon pogratuluju nebo co? Sednout!” zaklela profesorka.
Lekener se okamžitě vzpamatoval a odklidil se do úplně zadní lavice k oknu, kde bylo jeho místo. Když zahlédl notýsek, pravděpodobně se vyděsil, že si ho tam Moronová rovnou nechá na přezkoušení. K něčemu takovému již v minulém školním roce skutečně několikrát došlo: že student, kterého znenadání profesorka vyzvala, aby smazal tabuli, u ní rovnou zůstal a byl zkoušen z látky, která mohla být stará klidně pět hodin zpátky. Což vždy působilo dost mrzutě. Moronová však nyní měla s třídou, jak se zdálo, úplně jiné plány.
Martin teď k profesorce výjimečně pociťoval sympatie, že si zkraje vybrala na sekýrování právě Lekenera. Martin ho příliš nemusel. Byl to právě on, kdo ho často oslovoval tou hanlivou přezdívkou, a to klidně i při hodinách, jako byla tato. Možná k tomu Lekenera vedlo i to, že nad ostatními ze třídy jaksi přečníval. Výškou ani vzhledem rozhodně nevypadal na šestnáctiletého studenta. Každý, kdo by ho spatřil poprvé, by mu rozhodně hádal na takových osmnáct, možná i devatenáct let. Ani Martin ovšem od profesorky Moronové neměl dostatečný pokoj. Díky své uzavřenější povaze a vysezenému místu hned v první lavici u dveří byl snadným terčem pro její rýpavé poznámky. Něco podobného mohlo klidně nastat hned při vstupu Moronové do třídy, kdy dotyčná Martinovi věnovala nepřiměřeně dlouhý pohled.
„Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” vychrlila ze sebe nabuzeně profesorka Moronová a významně zamrkala do lavic.
Ve třídě to znatelně zašumělo. Každý měl dojem, že se profesorka musela nechtěně přeřeknout. Mechanika se přece probírala loni!
„Co se na sebe najednou všichni tak potutelně šklebíte? Ne, nepřepadlo mě žádné hnutí mysli, jak si teď mnozí z vás možná myslí. Kdyby to šlo, ještě ráda bych některým z vás přepsala z minula známky,” uzemnila studenty. „Jelikož si stále živě pamatuju, jaké vám mechanika dělala potíže, rozhodla jsem se pro jedno malé opáčko. Máte k tomu snad výhrady?”
Celá třída se okamžitě snažila dát svorně najevo, že něco takového v jejích řadách rozhodně nepřichází v úvahu.
„No proto, to by tak ještě hrálo,” chytla se toho opovržlivě profesorka Moronová. „Takže si vyndejte sešity, pravítka, kalkulačky a začneme.” Vstala a uchopila do ruky křídu a ukazovátko. „Ronský,” zakřičela těsně u Martinova levého ucha, „pro vás to platí taky! Nemyslete si, že tady celou hodinu jen tak zbůhdarma prospíte jako Šípková Růženka!”
Martin se na židli polekaně zavrtěl. Na tento profesorčin výpad nebyl vůbec připravený, navíc ho dotyčná osoba na samotný závěr zaskočila dost nevybíravým způsobem – svižným třesknutím ukazovátka o hranu jeho stolu.
„Poloha, trajektorie, rychlost a zrychlení hmotného bodu,” zopakovala ještě jednou profesorka Moronová, když se vrátila zpět k tabuli a napsala křídou zdlouhavý název.
Martin si zhluboka oddechl, že to dopadlo alespoň takhle a že nakonec neskončil přímo tam, kde se paní profesorka právě pohybovala a odkud těkala svými ostrými supími pohledy do řad studentů.
„K určení polohy hmotného bodu používáme různé souřadnicové soustavy,” pokračovala a přikreslila na tabuli názorný obrázek. „Zvolíme počátek soustavy souřadnic a tři nekomplementární jednotlivé sektory é jedna, é dva, é tři…”
Martin byl po včerejším pozdním příjezdu domů tak unavený, že neměl dostatek sil poslouchat profesorčin hutný výklad, a už vůbec se mu nechtělo řešit, co má nějaký hmotný bod společného s jakýmisi jednotkovými vektory. V myšlenkách ho to stále táhlo do míst Mochnického katalovění, kde si povídal s onou překrásnou dívkou. Stále se mu před očima míhal ten ojedinělý úkaz – jak k němu pozvolna přichází a říká mu své jméno. Hned nato si zasněně pohlédnou do očí a…
„…zapíšeme průvodič r ve tvaru… Ronský!”
Martin znovu vystřízlivěl a vzpomínkové představy se před ním rázem rozplynuly jako pára nad hrncem. Místo pohledné brunetky před sebou náhle spatřil starší ženu s kudrnatými hnědými vlasy a obnošenými brýlemi, jejíž tvář rozhodně nesvědčila o mírumilovné povaze.
„Ronský se nám, koukám, přes prázdniny zamiloval, to je ale překvapení,” spráskla profesorka okázale ruce. „Co s tím jen budem dělat?”
Martin zrudl. Radši by se teď vůbec neviděl. Několik žáků (ti, co měli dostatečnou odvahu) se tomu krátce zasmálo. Samozřejmě mezi nimi nechyběl ani Lekener, který na Martina ze zadní lavice zvolal ono posměšné „Iks”, přičemž se to neštítil zopakovat ještě dvakrát po sobě, i když moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se to doneslo do uší Moronové. Její postoj však nyní hrál v jeho prospěch, nespouštěla totiž z Martina oči a tak bylo jasné, že jeho nápadné snění bude mít patřičnou dohru. Nemýlil se.
„Ronskému je tato hodina naprosto ukradená. Vektorové báze ho vůbec nezajímají. Bodejď by taky, když by mnohem radši dováděl u vody s děvčaty,” pokračovala v rýpavém dorážení profesorka Moronová.
Teď už smích v lavicích ustal, zezadu od okna se pouze ozvala na Martinovu adresu další Lekenerova hanlivá hláška.
„K tabuli, Ronský, a kalkulačku si vemte s sebou!” vyštěkla Moronová.