Martinovi nezbylo nic jiného, než profesorce nedobrovolně vyhovět.
„Pokud byste byl řádně při smyslech, tak by vám v uších utkvělo, že jsem tu hovořila o hmotném bodu, k jehož určení používáme různé souřadnicové soustavy. Načrtněte tedy na tabuli kartézské souřadnice průvodiče r.”
Martin byl v úzkých. O téhle látce slyšel zhruba před rokem a to ještě kdoví jestli, teď měl v hlavě ale úplně vymeteno. Pokusil se dost riskantně vymámit odpověď od někoho z prvních lavic. Byl to jen pokus, a už předem odsouzený k nezdaru…
„Tam nevejrejte, tady je teď vaše pole působnosti!” okřikla Martina profesorka fyziky a pleskla rázně do tabule.
Martin si vzal od ní křídu a přistoupil k levému křídlu tabule, stále ale nevěděl, co si počít.
„Tak co, bude se něco dít? Šup, souřadnice IKS, ypsilon, zet a ať to lítá.”
Martin se rozhodl, že se s Moronovou nebude hádat a nějak to její hudrování u tabule přestojí. Své si koneckonců užil již při včerejším pozdním příjezdu domů, kdy mu bylo vytýkáno promočené oblečení a že jezdí potmě, což je velmi nebezpečné. Marně se hájil tím, že mu dělali společnost Kristián s Nolou, takže sám rozhodně nejel, a že není žádný kouzelník, aby dešti poručil: Ustaň! Vše na světě mu najednou přišlo strašně zbytečné a fádní a podle toho se snažil nyní také jednat. Přestal v ruce žmoulat křídu, načrtl na tabuli tři vodorovné čáry a každé z nich přisoudil příslušné označení.
Profesorka Moronová na ten výtvor dobrou minutu civěla s nesmírným opovržením, jako by si kousla do něčeho hořkého. „Tohle že je kartézská souřadnice průvodiče r? Vždyť ty osy zet a iks vůbec nemají vést vodorovně!” zahudrovala konečně. Přistoupila k tabuli, přeškrtla Martinův pokus a obrázek náležitě překreslila.
„Chachá, Iks,” zaznělo poměrně slyšitelně znovu ze zadních lavic a Martin se nemusel ani příliš namáhat s identifikací toho, kdo to vykřikuje.
„Zatím by to bylo za pět, Ronský! Sardel! Pokud mě ještě stačíte vnímat a nejste zas myšlenkama úplně někde jinde,” zamávala Martinovi profesorka fyziky před očima. Pak se odporoučela ke stolu a začala se na něm přehrabovat v jakýchsi testech. „Pište si příklad: Kapalina v užším válci hydraulického lisu je uzavřena pístem o obsahu dvakrát deset na minus třetí metrů čtverečních, na který působí síla o velikosti šedesát ňůtnů. Píst v širším válci má obsah šestkrát deset na minus třetí metrů čtverečních. Kapalinu považujeme za ideální. Jaký tlak vyvolá v kapalině síla působící na píst v užším válci?”
Martin si ani nestačil na tabuli napsat zadání, když profesorka Moronová ze sebe stačila vychrlit již druhou podotázku.
„A za druhé: jak velká tlaková síla působí na píst v širším válci?”
„Ehm, promiňte, paní profesorko, jaksi jsem ještě nestačil vstřebat vaši první otázku,” pípl od tabule provinile Martin, který dospěl teprve k údaji, že lze jakousi kapalinu považovat za ideální, a to ještě zvažoval, jestli se náhodou nepřeslechl.
„No jo, to se dalo čekat, Ronský. V minulém roce se to neslo v duchu úplně stejného scénáře. Zdá se, že na počátku letošního ročníku začínáte pilně pracovat na jeho pokračování, že mám pravdu, Ronský?” vyštěkla na Martina znovu útočně Moronová. Pak se ale přece jen trochu umoudřila a jen velice nerada mu do ruky vtiskla zadání. „A pospěšte si s tím, tohle není práce na celou hodinu, já potřebuju taky vykládat novou látku. Tak šup a doufám, že se to nebude úlisně táhnout jako s tou osou IKS!“
Martin se opět znechuceně od profesorčina stolu odšoural k levému křídlu tabule a začal na ni opisovat příklad, o jehož řešení neměl sebemenší potuchy. Příliš povzbuzení do jeho mysli nevneslo ani ono Lekenerovo bůhvíkolikáté hanlivé zvolání.
„Lekenere, vy už ten příklad snad máte v sešitě vyřešenej, že tady máte čas vykřikovat názvy souřadnic?”
„Ehm, to ne, paní profesorko, vlastně jsem ani nevěděl, že si ten příklad máme napsat do sešitu a počítat ho, to jste nám přece neří…”
„Cože?!” vybuchla vztekle profesorka Moronová. „Snad je jasný, že když někdo dostane u tabule příklad, který má řešit, tak vy všichni automaticky vytáhnete z tašek tužky, kalkulačky a pravítka a začnete dělat to samý, a ne že tady budete zbůhdarma jen tak lelkovat, čučet a čekat, až to za vás někdo udělá. To teda ne, Lekenere!”
Lekener a ostatní studenti si hned opsali z tabule od Martina zadání a dali se do počítání. I jim dle prázdného výrazu v očích začal příklad dělat neskutečné potíže.
„No, Lekenere, tak začněte. Moc ráda se podívám na vaše první kroky,” vybídla ho profesorka, když k němu pohotově docupitala.
Lekener se pokusil zatvářit co možná nejpřesvědčivěji a ve svém sešitě se odhodlal k prvním pokusným početním krokům.
„No, to snad nemyslíte vážně!” vyhrkla udiveně profesorka Moronová, když vmžiku nahlédla Lekenerovi přes rameno. „A kam se vám podělo těch šedesát ňůtnů? To si jako vážně myslíte, že se vám tlak uráčí s kapalinou něco udělat, když dáte síle vale?”
Lekener měl nakonec štěstí, že ho profesorka neoznámkovala. Ta se následně svojí nečekanou návštěvou rozhodla poctít ostatní studenty ve třídě.