Kapitola 12 – Julie

Než však Martin stačil udělat byť jen jediný krok, došlo k nevídané události. Odkudsi od stanů se náhle ozvalo slyšitelné tlesknutí a hned nato se večerním vzduchem začal linout příjemně nutkavý hlásek. Ten záhy doprovodilo smyslné bubnování. Všechny, co seděli kolem ohniště, to přimělo vstát a vydat se po stopách onoho neznámého. Ten si to zjevně uvědomoval a začal se postupně stahovat více do tmy směrem k lesu, kde se jeho zvuk pozvolna vytrácel. To početnou skupinku nadšenců, včetně Noly s Kristiánem, ale neodradilo a neznámého hudebníka tak dále všichni neúnavně následovali. Tak moc byli tím souzněním hudby a slov unešeni.

Martin však náhle zpozoroval něco, co mu v té chvíli dočista vyrazilo dech. Ze skupinky, která postávala již dobrou minutku u červeného auta a o něčem se mezi sebou bavila, se zničehonic vymanila ona pohledná dívka a začala upínat zrak k chatkám. Tentokrát se Martin ve svém úsudku nezmýlil. Doslova v něm hrklo, když spatřil, jak k němu dívka ladnými krůčky míří. Martin náhle nevěděl, jak se zachovat, až k němu dívka přijde a možná s ním naváže i hovor. Bylo navýsost jasné, že jde právě za ním, vždyť u chatek v tu dobu nikdo jiný nebyl.

„Ahoj, ehm… to tu celou dobu takhle osamoceně postáváš?” oslovila zdráhavě Martina dívka a usmála se na něj. Tomu jako by najednou vyschlo v krku a nebyl schopen nic říct. Nakonec se ale přeci jenom osmělil.

„Jo, tak nějak. Mám tady totiž kolo a zvažuju, jestli už nepojedu domů,” vydrmolil.

„Ano, máš pravdu, je už docela pozdě. No já ostatně za chvíli také pojedu. My jsme sem přijeli až z Prahy,” ujala se slova opět dívka, když se Martin zase neměl příliš k řečnění.

„Aha, no to je fakt,” pokusil se znovu navázat kontakt. „No… já každopádně bydlím kousek odtud v Katalné Mochně, takže doufám, že se domů také dostanu… včas.”

„Á, tak ty jsi místní rodák? Tak to máš dobré,” odvětila dívka.

Nastalo menší ticho. To vyplňovalo drobné mrholení, které postupně nabíralo na síle.

„Až teď mi došlo, že jsme se vlastně nepředstavili. Já se jmenuji Julie.” Dívka podala Martinovi na seznámení ruku.

„Martin,” oplatil jí šlechetné gesto.

Znovu nastalo ticho. Oba pozorovali dešťové kapky, jak jim smáčejí vlasy.

„A ty studuješ? Já zrovna začínám druhým rokem na místním gymnáziu,” načal tentokrát hovor Martin.

„Ano, také. Umění a historii ve Vídni. Sem do Čech se vždy vracím jen na prázdniny. Za týden bohužel jedu zpět na kolej. Škola mi začíná sice až v říjnu, ale během tohoto měsíce si potřebuji zařídit ještě pár formalitek, které s ní souvisí.”

Martin náhle vytřeštil na Julii oči. „Ale předtím jsi přece říkala, že žiješ v Praze, nebo… nebo snad ne?” vyhrkl poměrně rychle, protože mu to najednou jaksi nedávalo smysl.

„V Praze pouze přebývám u přítele a jeho rodiny. Vidíš, už na mě mávají, abych se k nim vrátila. Budeme se tedy spolu muset rozloučit.”

Martinovi náhle přišlo, jako by si z něj začal nějaký šotek nepatřičně utahovat a naschvál měnil dívčinu výpověď v jeho neprospěch. Ten přesun z Prahy do Vídně a zmínka o jakémsi příteli ho rozhodně nepotěšily. Normálně by si sám pro sebe opovržlivě odfrkl, v této situaci mu však nezbylo nic jiného, než jen smířeně přiznat: „No jo, když je to tak, tak to tě nebudu zdržovat.”

„Je mi to líto. Měl jsi za námi přijít do čajového stánku, tam jsem se všemi trávila poměrně dost času,” vytušila Julie, proč Martin pozměnil hlas. „Každopádně nevím, jestli se tu příští rok objevím. Jak říkám, do Čech pokaždé jezdím jen na prázdniny. Sem jsem se přijela podívat, protože mi na to vyšel čas. Teď už ale vážně musím odejít.”

Oba si na rozloučenou znovu podali ruce. Martin pak už jen mohl sledovat, jak Julie spěchá k autu a objímá se s přítelem. Pak oba dva nasedli k ostatním a definitivně opustili místo Mochnického katalovění.

Jak ale Martin záhy zjistil, tak za tento večer rozhodně nebyl jediným zklamaným účastníkem. Mezitím, co auto s Julií mizelo kdesi v tmavém prázdnu, stačili se už vrátit ze své „potulné mise” zbylí účastníci Mochnického katalovění. Když se k nim Martin u ohniště nenápadně připojil, nálada už nebyla taková, jako když odcházel do ústraní. Všichni ještě dost dlouhou dobu rozebírali, čeho byli svědky. Déšť se však nakonec ukázal jako mocný a rafinovaný nevychovanec. Zčistajasna se spustil strašný slejvák a uhasil i to nejméně nápadné polínko. Menor tak rezignovaně prohlásil Mochnické katalovění za předčasně ukončené a poděkoval zbylým účastníkům za to, že tu s ním setrvali až do těchto pozdních večerních hodin. Martinovi, Kristiánovi a Nole pak nezbylo nic jiného, než se odebrat domů a doufat, že déšť k nim bude na jejich zpáteční cestě alespoň o něco laskavější.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.