Tom Patrick

Pochmurná nálada Martina provázela i odpoledne, když se s Nolou a Kristiánem sešli před školou. Zamířili pak za město a následně přes most přešli na druhý břeh Labe.

Tam se rozkládal les s vyšlapanou cestou. Do těch míst Martin hned zamířil. Nola s Kristiánem radši nic neříkali a mlčky ho následovali. Netrvalo však dlouho a z lesa vyšli na pole.

„Tady to ještě není, musíme jít ještě kousek dál,” informoval kamarády Martin. Ti se však náhle zastavili a začali pozorovat krajinu kolem sebe. Po pravé straně se stále rozprostíral rozlehlý les, ale Kristiána jako by spíš zaujalo cosi po jeho levici. Nebylo to však ani tak pole, jako spíš osamělý strom tyčící se na něm v povzdálí.

„Tyjo! Paráda! To si hnedka vyfotím,” vcítil se okamžitě do nové atmosféry Kristián, vyndal si z brašny fotoaparát a všemožně ho začal štelovat tak, aby docílil pokud možno co nejpřijatelnější záběr.

„A až s tím stromem budeš hotovej, tak si klidně můžeš vzít do parády dráty elektrického napětí. Ty jsou vidět tamhle o kus dál,” chytla se Kristiánových experimentů okamžitě Nola, tím však nečekaně nahrála spíše Martinovi.

„Právě do těch míst vás chci zavést. Tak pojďte přece! Ten strom s tím druhým si můžeš vyblesknout klidně, až se odtud budeme vracet.”

„Hmm, to už nebude ono. Světlo už bude jinde, teď je to přesně tak, jak to chci mít.” A tak Kristián snímek nakonec přeci jen pořídil. Pak se ještě v krátkosti pozastavil nad tím, co mu radila Nola. „Ty sloupy s elektrickým vedením za moc nestojí, nemají pro mě tu pravou poetickou hloubku.”

Všichni zase o něco přidali do kroku. A jak se tak pomalu k onomu místu přibližovali, začala Martina přepadat zase jeho neústupná pesimistická nálada.

„Ach jo, taková smůla, dovedete si to představit? Napřed ke mně zničehonic sama přijde a naváže se mnou hovor, básní o tom, že mi nic nebránilo v tom, abych se k ní šel posadit do čajového stanu, dokonce se mi záhy představí a vyzvídá mé jméno a odkud jsem, a pak náhle otočí a začne mluvit o svém příteli, a že studuje skoro celý rok v cizině! No nezní to jako špatný vtip? Jako by se v tu chvíli do toho přimíchal zlomyslný šotek a naschvál to celé překroutil v můj vlastní neprospěch!”

„Jo, v tom tě naprosto chápu,” vmísil se do toho hned Kristián, „ale já jsem teď na tom úplně stejně. Kvůli Ivanovi jsem u místních novin tohle odpoledne definitivně skončil. A že by mě to nějak těšilo? Ani náhodou! Pracoval jsem pro ně skoro dva roky a kvůli Ivanovi tam už nejsem. A přitom to měla na svědomí v podstatě úplná prkotina: zapůjčení fotek člověku, kterýmu jsem jinak bezmezně důvěřoval.”

„No jo, o tom mi tak něco povídej,” sykl nevraživě Martin. „Jenže ty seš na tom přece mnohem líp, sám jsi nám přece před školou říkal, že o tebe možná projevil zájem někdo jiný.”

„No právě, to slovíčko možná v tom sehrává docela podstatnou roli,” oponoval Kristián.

„A navíc,” vstoupila do debaty do třetice Nola, „já se k vám mohu rovněž šťastně přidat. Po druhé vyučovací hodině si mě odchytil Štroch a začal se mě vyptávat na Rolla. Jak asi myslíte, že mi v té chvíli bylo? Taky ne moc do řeči.”

„No jo, máme to holt všichni pořád nějakou smůlu,” poznamenal stroze Martin.

„Já bych to zas tak černě neviděl, ty to zkrátka moc prožíváš,” usoudil znovu k Martinově nelibosti Kristián.

„To se divím,” upnul se na to dle očekávání hned Martin, „že to říkáš zrovna ty, který by měl horkokrevně přemítat o nečekaném zázraku v samotném závěru Mochnického katalovění.”

Kristián při Martinově opětovné výtce znejistěl a obšťastnil ho matným pohrdavým pohledem.

„No tak mi na tu otázku přece odpověz! Taky ses mezi ty ostatní připletl a šel jsi hledat toho neznámého notujícího bubnovače, aniž bys dokázal vysvětlit, proč. Podobáš se těm ostatním. Nikdo z vás to nedo…”

„To, co se tam událo, ale s žádným převratným zázrakem nemělo nic moc společnýho,” vstoupil Martinovi do hovoru rázně Kristián. „Nás všechny, kdo jsme v tý chvíli seděli u ohniště, to bubnování a příjemný zpěv prostě zaujaly, a proto jsme se toho dotyčného prostě vydali hledat, protože nikdo z nás vůbec netušil, o koho že se to jedná. Navíc se mělo za to, že všichni účastníci setkání sedí pohromadě – samozřejmě s výjimkou tebe.”

Teď několik vteřin tápal zase Martin. I jemu se ale podařilo najít pár dalších odzbrojujících argumentů. „To si podle mě sám sobě snažíš jen namluvit! Tvoje vnitřní svědomí se ti to snaží jen nakukat, aby popřelo veškerou moji pravdu! Tak tomu totiž pokaždé při našich společných hovorech bývá, a jak se tak zdá, tak se na tom do budoucna i nic měnit nebude!”

Kristián naštěstí nepatřil k těm lidem, kteří se pod vlivem jakéhokoli obvinění uchylují k tvrdé hádavé odplatě nebo dokonce násilí. Opět si zachoval svoji vyrovnanou tvář: „Já si rozhodně nemyslím, že by se ke mně moje vlastní svědomí chovalo nějak falešně. Prostě každýho, kdo tam byl, ten nečekanej famózní výstup neznámýho hráče a pěvce zaujal a chytl za srdce. No, a odpradávna, co je svět světem, je přece zcela zřejmé, že hudba má zázračné účinky – obzvlášť ta meditační.”

„Jo, to určitě!” zaklel tiše pohrdavě Martin, když si tu Kristiánovu hlášku o hudbě dal do spojitosti s Ivanovými šamanskými grády a Lekenerovou nejapnou zpěvnou hláškou. „Jenže co pak měl symbolizovat ten náhlý překvapující příchod té mé vysněné dívky? K tomu přece nemohlo dojít jen tak! A co potom ten přílet černých vran? Vždyť ani jedno z toho se nedá rozumně vysvětlit! Tady musí hlavní roli sehrávat nějaké nadpřirozené síly, které nás pronásledují a snaží se nám sdělit jakési prozatím neznámé poselství – jež se nás tří bezprostředně týká!”

„Na to bohužel nedokážu kloudně odpovědět, svět nám prostě v jednom kuse připravuje překážky. Přes ně se musíme nějak přenést a nadále čelit novým výzvám osudu – mám-li to koncipovat jako rozený psycholog, promlouvající ke studentům v rámci základů společenských věd,” chopil se slova zdatně Kristián, čímž Martina znovu donutil nad čímsi přemítat.

„No jo, to je pravda, nástrahy osudu číhají opravdu kdekoli,“ připustil smírně. „Člověk se snaží dávat si pečlivě pozor na každém kroku, je neustále vystavován vlastní sebekontrole, ale ani to mu mnohdy nepomůže. Životní křižovatky si ho vždycky najdou a rozehrají s ním nesmlouvavou psychologickou hru.”

Martin si nynějším proslovem, aniž by to předem očekával, znovu získal obdivuhodné sympatie obou kamarádů.

Martina to moc potěšilo. Nikdy by si totiž nepomyslel, že Nola bude stát na jeho straně, aniž by se předem nezeptala Kristiána. Na obědě ve školní jídelně se však Martinovy slibné vyhlídky začaly opět viditelně ztrácet kdesi v nedohlednu. U jídla se choval značně roztěkaně, až mu z vidličky v jednom kuse padala brambora.

„Co se to s tebou zase děje, proč se chováš tak zbrkle? Vždyť jsem ti už přece pověděla, že tam s tebou oba půjdeme, tak by ses na nás už nemusel zlobit,” chlácholila ho Nola, která s ním seděla sama u jednoho ze zadních stolů.

„Ne, to není tím. Vše je v pohodě,” snažil se ji co nejpřesvědčivěji uklidnit.

„Ale no tak, vždyť vidím, že tě něco trápí,” oponovala mu. „Ale pokud o tom nechceš mluvit, je to samozřejmě jen a jen na tobě.”

„Ne, v pohodě,” opakoval se Martin, „vás se to netýká, jsem moc rád, že tam se mnou půjdete. Alespoň si tam nebudu připadat jako pokusný trýznitel ve vlastním těle.“

„A koho se to tedy týká?”

Martin vzal do ruky ležérně vidličku a namířil s ní nejprve k vedlejšímu stolu, kde seděla početná skupinka jeho spolužáků, a pak následně na druhou stranu ke stolu krajnímu, u něhož o něčem horlivě diskutoval profesorský sbor. Nechyběla tam samozřejmě Dana Moronová, právě k ní směřoval neutuchající zájem všech přítomných.

Nola dobrou minutu střídavě hleděla na obě strany. Až poté se zas rozpovídala. „Já tě, Martine, ale pořád nechápu. Podle mě se na všechny kolem sebe hněváš úplně zbytečně. Moronová tě přece za tvůj nepovedený výstup u tabule vůbec neznámkovala. Navíc poprvé sama na vlastní kůži poznala, jak to vypadá, když se někdo z nás ocitne pod nenávistným tlakem. Teď alespoň sama ví, jak je to nepříjemné. Konečně si uvědomila, že i ona je zranitelná a dokáže se pěkně bát. A co se týče tvé kmenové třídy, tak sis u ní konečně získal zasloužený respekt a obdiv. A nebo snad ne? Teď v tobě všichni vidí hrdinu, který pro kolektiv vykonal tuze záslužný čin, když obávanou profesorku zahnal do úzkých a dokonce se postaral o to, aby hodina skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.”

„Právě o to jde,” špitl Martin. „Vůbec nic se tím pro mě nezměnilo. Tu historku s tou osobou z protějšího domu mi nikdo neuvěřil. Když bylo po všem, tak se všichni sice natlačili k oknu, nikoho tam naproti ale už nespatřili. A že by mě osobně těšilo, že Moronovou ty vrány nahnaly k tabuli a tam ji obtěžovaly, tak to se říct už nedá vůbec. Taky mě z toho všeho může klidně obvinit! Nakonec jsem to byl přece já, kdo to okno otevřel. Kdybych to neudělal, ty vrány by se do třídy nikdy nepřihnaly. Vyprávění o té tajemné osobě by mi tak mohlo paradoxně spíš uškodit, takže pokud se něco z toho k Moronové donese, tak je taky klidně možný, že už druhý den do týhletý školy nebudu smět udělat ani krok…”

„Ale to snad ne, zase zbytečně přehá…”

„…no, a když už jsme u těch kroků, tak ono taky není zas tak těžký zjistit, kde jsem byl předešlý večer, a k čemu na Mochnickém katalovění došlo. Pokud si tedy někdo dá tyhle dvě věci dohromady, jistě se brzy i dovtípí, kdo že se to v obou případech stal jejich zásadním aktérem. Jo, jo, jak se zdá, tak tenhle rok budu na škole zase dost známej. Jméno Martin Ronský se bude nést ozvěnou po chodbách a třídách. Tentokrát však nikoli v kontextu chlapce, který všechny ochromil svojí vážnou tváří a uzavřeností, ale v podobě falešného vizionáře, jenž se odvážil po tomhle ústavu šířit bludné fámy o jakémsi neviditelném démonovi, který se svými vrtošivými kousky pokoušel napadnout jednu z nejméně oblíbených profesorek. A já na to stejně jako minulý rok odpovím: Děkuji, ale já o toto ocenění opravdu nemám zájem!”

Nola odložila příbor, chytla se za čelo a slabě si odfrkla, přičemž zakroutila hlavou. Její pohled nyní výhradně směřoval do talíře na zbytky brambor s jakousi zeleninovou oblohou.

„Snad tě nerozbolela hlava?” začal se o ni strachovat Martin, když ji nečekaně spatřil v utrápené póze. „No jo, to jídlo vážně dneska za moc nestojí,“ zauvažoval. „Kdyby místo těch nasládlých brambor alespoň udělali plněné bramborové knedlíky a zeleninovou oblohu nahradili zelím, možná by to bylo mnohem chutnější. Takhle to, dle mého názoru, postrádá tu pravou chuťovou šťávu.”

To už Nola nevydržela a vyprskla smíchy. Martinův stále více se proměňující slovník i nálada ji dostávaly čím dál víc.

Mávla pobaveně rukou a vstala od stolu.

„Jdu si pro něco k pití, chceš vzít taky?”

„Jo, díky.“ Martin se zase tvářil tak strašně vážně.

„Neboj, vše nakonec skončí dobře, uvidíš,“ mrkla na něj povzbudivě Nola, načež se vydala k boxu s nápoji.

To, k čemu došlo v učebně fyziky, se samozřejmě záhy rozkřiklo po celé škole. Moronová stačila hned o incidentu informovat ředitele a profesorský sbor. Každý druhý ze třídy zase své kamarády, které zrovna potkal na chodbě, takže bylo o zábavu a vzruchy postaráno; Martin ostatně hned při odchodu ze třídy zmerčil, jak Lekener pár lidem z áčka – mezi nimiž nechyběli ani Nola s Kristiánem – cosi vzrušeně líčí.

„Cože? To se vážně přihodilo?” Kristián odchytil Martina a zavedl ho stranou do boxu s občerstvením, kde bylo prozatím ještě liduprázdno.

„Jo, k něčemu tam došlo.“ Martin, jak bylo jeho zvykem, vše začal obšírně líčit: „Dovnitř se přihnalo hejno splašených černých vran, rozházelo po lavici pár učebnic, donutilo Lekenera zabarikádovat se pod jeho rodnou lavicí a u tabule pak potrápilo Moronovou. No, a když svoji práci dokonalo, tak zase poslušně vyletělo ze třídy ven.“

„No, páni, no to je teda něco! Skoro jako vystřižený z nějakýho filmu!” valil oči Kristián.

„Ale tak se to skutečně seběhlo, vážně… počkej, ty mi snad nevěříš, nebo co?” dodal Martin v rychlosti, když z Kristiánova obličeje vyčetl jisté pochybnosti.

V ten moment k nim dorazila i Nola.

„Představ si, on mi to vůbec nevěří!” vyjel hned na ni.

„Ale to není pravda, Martine, jen to zbytečně dramatizuješ,” bránil se Kristián, to už ho ale Martin moc nevnímal a to samé vylíčil i Nole, která se tomu rovněž v jistém smyslu začala podivovat.

„No, já nevím. To, že se někam náhle nakupí hejno zdivočelého ptactva, to podle mě není zas až tak neobvyklé. Ale že by ho někdo na dálku dokázal řídit pouhým zpěvem, to se mi příliš moc pravděpodobné už nezdá,” připustila nakonec přeci jen neochotně Nola.

„No právě,” chytl se jejích pochybností okamžitě Kristián. „Já jsem prostě dospěl k závěru, že je to….”

„Jo, jako ve filmu, něco takového už jsem od tebe slyšel nesčetněkrát a rozhodně to nepotřebuji poslouchat znovu,” skočil Kristiánovi do řeči Martin a pak zmínil to nejpodstatnější.

„Cože? Ty jsi vážně na druhé straně v domě viděl někoho, kdo ti o tom všem podal předem zprávu?” zeptala se v úžasu Nola.

Martin se náhle zarazil: „Aha, to jsem nezmínil?“

„Ne.“

„No, tak jsem asi zapomněl. No prostě…” spustil Martin nanovo. „Moronová mě vyvolala k tabuli, trápila mě tam s jakousi kartézskou souřadnicí, kterou jsme probírali už někdy na začátku prvního ročníku…”

„Pane jo, ta to tentokrát bere pěkně zhurta, to se teda máme na co těšit…”

„Neskákej mi do toho!” vyjel Martin na Kristiána.

„Promiň, už zarytě mlčím.”

„Jo, dobrý, ehm… kde jsem to přestal… jo, zkrátka mě vyvolala, chtěla po mně objasnit tu kartézskou souřadnici… a pak mi k tomu navrch ještě přidala příklad, kde jsem měl řešit nějaký tlak v kapalině, nebo co…”

„No né, ona se vážně musela pomátnout. Mechanikou nás přece mořila celý první ročník,” neodpustila si špitnout Nola.

Teprve až když Martin s jistými zádrhely domluvil a znovu se zmínil o tom, co stálo na protějším okně za vzkaz, Nola s Kristiánem konečně (dle Martina) projevili zcela plnohodnotný zájem o jeho výklad.

„A to si toho člověka ani nápisu na okně nestačila Moronová vůbec všimnout, když ti náhle vybafla za zády?”

„No právě!” Ten nápis z toho okna zmizel, jako když otočíš kouzelným prstýnkem. Stejně tak to bylo i s tou osobou. Když Moronová vykoukla z okna ven, nebylo po ničem ani památky. Jenže pak se záhy ozval ten příjemný zpěv a tím vše začalo i skončilo. Copak to nechápete? Všechno se to událo v úplně stejné režii, jako včera na tom Mochnickém katalovění! Měl to na svědomí ten samý člověk!”

Na Nole a Kristiánovi byly opět znát jisté pochybnosti. Tentokrát se však ani jeden nepokoušel oponovat.

„Ale ono to tak vážně je, já si opravdu nevymýšlím!” hájil se i nadále Martin. Jeho pohled nyní směřoval výhradně na Kristiána. „Ty sám jsi nám přece tvrdil, že tvým tajným přáním je najít někoho, kdo ti předvede nefalšovaný zázrak tak, abys ho viděl na vlastní oči. Není zrovna tohle náhodou ten případ?”

„No já nevím,” váhal Kristián, „já spíš hledám trochu něco jinýho…”

Všichni tři byli bohužel nuceni závažný hovor přerušit, protože do prostoru s občerstvením vcházeli další studenti. Nola s Kristiánem se už chystali odejít do své třídy, když to Martinovi nedalo a navrhl: „O všem si popovídáme po škole na obědě, souhlasíte?”

„No, já na něj nechodím,” prohodil v rychlosti Kristián.

„No dobře, tak teda odpoledne na druhé straně za Labem. Stejně vám tam chci něco ukázat,“ naléhal stále Martin.

„Odpoledne? No, já nevím… možná. Nejdřív se ale musím zastavit u jednoho redaktora a říct mu o těch fotkách, tak možná až pak.”

„Jo, my tam s tebou půjdeme, ale sejdeme se radši tady před školou, souhlasíš? Tak na obědě,” zakončila to smlouvání rozhodně Nola a ona i Kristián se vydali na hodinu angličtiny s profesorem Štrochem.

Martinovi nebylo u tabule zrovna dvakrát dobře. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch a vůně a výpary z fyzikálního kabinetu, který s třídou sousedil, mu na lepší náladě rozhodně také nepřidaly. Martin tedy alespoň využil momentu, kdy Moronová stále jako ostříž obcházela po učebně. Téměř každému, komu právě nakoukla do sešitu, něco okamžitě vytkla.

Martin přiskočil hbitě k oknu a otevřel ho.

Hned nato jej cosi nevšedního upoutalo v tom naproti přes ulici. V jednom z domů totiž zpozoroval dost zvláštní osobu. Té nebylo příliš dobře vidět do obličeje, celý ho totiž měla zahalený zdobným červeným přehozem. Jediné, co na sobě záhy trochu poodhalila, byly brýle a pramínek růžových vlasů.

Martin se už už chtěl od okna odvrátit s tím, že má zřejmě zase nějaké ty vidiny, jenže mu to nedalo a vykoukl ven podruhé. Dotyčná osoba tam právě pravým ukazováčkem sepisovala zprávu, v níž stálo:

Přesouvám se ven, kde učiním malý zázrak. Ustup prosím do bezpečného ústraní a toho šumu se nelekej!

Martina to ohromilo. Sundal si brýle, očistil je a znovu nasadil. Stále měl pocit, jestli to, co na druhé straně viděl, nejsou jen pouhé bludy. Když ale vzhlédl potřetí, stále tam tajemná postava byla přítomna. Znovu významně poklepala na okenní nápis a rukou dala najevo, že se za moment skutečně objeví tam, kde naznačila. Pro jistotu ještě na okno připsala:

Ničeho se zbytečně neobávej!

„No tak, Ronský, jak dlouho bude trvat, než se od vás dočkám nějakého komentáře?”

Jakmile Martin zaslechl ten ječivý hlas, urychleně se vrátil k tabuli a připsal na ni náhodný vzoreček.

„Cože?! No to se mi snad jen zdá! Ve fyzice se nám začínaj kumulovat nové neznámé vzorce, no to už je teda fakt síla!” protáhla šibalsky profesorka Moronová a důkladně si Martinův pokusný postup ještě jednou pročetla. „dvojité vé rovná se es krát té lomeno pí minus pé. No tak to tu ještě nebylo!”

Martin vzoreček okamžitě smazal a vyměnil ho – dle vlastního mínění – za mnohem přijatelnější. Ani to ale příliš nepomohlo. Pokud snad existoval zaručený recept na to, jak profesorku Moronovou stoprocentně vytočit, bylo to právě počítání příkladů u tabule.

„En rovná se em minus té lomeno es. Ronský, mě z vás snad klepne!”

Martin tedy to, co napsal, zase smazal a chystal se svoji chybu opět nějak napravit, i když vůbec neměl ponětí jak. V zápalu snažení se mu ale přelomila křída a její odštěpky se nemile zadrolily pod nehty, což rozhodně nebylo nic příjemného. Do toho se ale připletlo ještě cosi jiného. V ten moment Martin nebyl stavu nic kloudného napsat a dokonce přestal i s odstraňováním bílého poprašku. Jako by ho najednou začala ovládat jakási jemu neznámá síla.

„Tak Ronský, co bude s tím vzorcem? Dočkám se ho nakonec od vás?” naléhala na Martina stále profesorka fyziky. „Nemyslete si, že to tady za vás budu řešit sama, to teda opravdu ne! Tohle je látka prvního ročníku, tu by měl bezprostředně ovládat každý student, který chce na téhle škole dál setrvávat. O to vy ale zřejmě zájem vůbec nemá…”

Martin profesorčino tlachání už nevnímat. Jeho uši naplno zaměstnával onen vábivý zpěv, který poprvé zaslechl včera na Mochnickém katalovění. Nakonec se jím nechala unést i sama Moronová a po ní i studenti v lavicích.

Jako by to trvalo věčnost, než zpěv zase utichl. A když se tak konečně stalo, vystřídal jej zvenčí pro změnu nápadný šelest. To způsobilo, že všichni do jednoho v učebně fyziky rázem procitli.

„Proboha, co se to tam děje?” To se profesorka Moronová právě vydala k otevřenému oknu na opatrné výzvědy.

Záhy svého rozhodnutí ale přehořce zalitovala. Nejen ona, ale i Martin a všichni ostatní v lavicích teď se zatajeným dechem sledovali, jak se do učebny slétává hejno černých vran.

„Áááá,” stačila profesorka Moronová zavřeštět, když ji hejno svým tlakem odhodilo od okna stranou. Měla ohromné štěstí, že hlavou nenarazila na hranu stolu a nepřivodila si vážný úraz.

Martin již na nic dalšího nečekal. Běžel se schovat. Jak si všiml, tak i někteří jeho spolužáci se již stačili ukrýt přímo pod lavicemi, a jen ti nejstatečnější občas vystrčili hlavu a ohromeně pozorovali šum křídel zmítající se nad nimi. Martin se připojil k druhé skupince odvážlivců. Během náruživého pozorování poletujícího vraního hejna jeho pohled náhle utkvěl na úplně poslední lavici u oken. Lekener se tam chudák snaživě krčil, při jeho výšce mu to ale nebylo moc platné. V jednom okamžiku se dokonce pokusil odehnat jednu vránu, co se k němu nebezpečně snesla, ale ta si ten odpor rozhodně nenechala líbit a uštědřila mu křídlem pohlavek do tváře. Lekener tedy přestal s provokováním a zalezl po čtyřech pod lavici, kterou ze všech stran srdnatě zabarikádoval židlemi.

K litému boji se ovšem začalo pozvolna schylovat na katedře, k níž se vrány začaly postupně stahovat. Dana Moronová se očividně z náhlého šoku velmi rychle vzpamatovala, neboť nebojácně vyskočila od stolu a uchopila z něj nenápadně ukazovátko.

„Koukej odtud mazat, ty jedna černá potvoro!” vykřikla a vytasila ukazovátko proti vráně, která jí kroužila nad hlavou. Ta to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a ihned se začala o dotyčnou zajímat mnohem víc než doposud.

Martin byl znovu nucen protřít si brýle, aby se ujistil, že to, co právě vidí, není jen pouhý klam. Když totiž profesorka proti vráně švihla ukazovátkem, ta na ni hned nezaútočila, stále poletovala ve vzduchu a začala si vyměňovat pohledy se svými dvěma „kolegyněmi,” jež se k ní slétly. Všechny tři si teď se zájmem prohlížely poskakující osobu pod sebou.

„Tak zmizíte odtud samy, nebo vám mám k tomu řádně pomoct!” vykřikla znovu profesorka fyziky a švihla do vzduchu rázně ukazovátkem, přičemž se jí podařilo líznout jedno z černých křídel. To už si vrány nenechaly líbit. Daly dotyčné najevo, že rozhodně nemíní být pokusným terčem popichování. Chopily se odplaty, přičemž si šikovně rozdělily úlohy. První vrána shodila zobákem profesorce brýle, druhá ji křídlem pleskla přes nos a třetí ji nakonec zahnala k tabuli.

Profesorka Moronová teď na ni byla doslova nalepená. Ukazovátko se jí třepotalo v ruce. To neušlo ani žákům zalezlým pod lavicemi. Byl to velmi nezvyklý pohled. Mnohdy se totiž podobně stísněně cítili oni sami. Profesorka fyziky se nyní mohla na vlastní kůži přesvědčit, že to rozhodně není žádný med, dostat se do úzkých.

Pak se třídou nanovo rozezněl zpěv a to předznamenalo nové události. Černé vrány – včetně oněch tří, jež držely v šachu profesorku Moronovou – přestaly třídu zatěžovat svojí přítomností a vylétly otevřeným oknem zase ven.

Notnou chvíli se nikdo neodvážil ani muknout. Všichni vyjeveně střídavě zírali k otevřenému oknu a ke stupínku. Moronová tam byla stále přimáčknutá k tabuli. Až po dobrých pěti minutách se pak pokusila o trhavý pohyb a zamumlala něco ve smyslu: „Já snad měla halucinace, nebo co.” A pak se úprkem vyřítila ze dveří na chodbu.

Hodina tak nečekaně skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.