Kapitola 11 – Nevyslyšená prosba

Jakmile promítání filmů skončilo, nemohl se už Martin dočkat chvilky, až se s Ivanem setká a poví mu o svém záměru. V jistý moment ho ale přece jen polilo horko – co když Ivan i jeho vysněná dívka už Mochnické katalovění opustili? Oba by k tomu zajisté měli pádný důvod: Ivan se přece s Kristiánem nepohodl a dívka se ani nedostavila sem do stanu. Následně se ale Martin vrátil do dobré nálady, a to poté, co Ivana spatřil sedět s bubnem u právě připravovaného ohniště. A hned nato se rozevřel i čajový stan a Martin zajásal podruhé. Pohledná dlouhovlasá brunetka s pomněnkově modrýma očima v něm stále seděla a něco si četla. I když záhy vyšla ven a nevěnovala mu jediný pohled, nevadilo to.

Po menším toužebném vzplanutí se Martin nakonec přeci jenom odhodlal vydat přímo za Ivanem se svou naléhavou prosbou.

„Promiň,” oslovil ho váhavě, „ty se jmenuješ Ivan, že?”

„Jo, to jo,” odvětil, bubnovat si pro sebe ale nepřestal.

„Ty se prý údajně zajímáš o šamanismus a máš v něm taky dostatečnou průpravu… slyšel jsem tedy od kohosi,” pokračoval Martin slibně dál.

„Jo, to je pravda,” připustil Ivan. Na chvilku přestal bubnovat a zapálil si cigaretu.

„A prý taky dokážeš komunikovat s jistými duchy, kteří dokáží vyhovět každému tvému přání. I to je pravda?”

Ivan si strčil cigaretu do pusy a zamžoural do plápolajícího ohně. Ten se Menorovi podařilo zažehnout až na třetí pokus. Ostatní se mezitím sesedli okolo na lavičky a pařezy. „Jo, to jde taky,” připustil, když si párkrát zabafal a pustil se znovu do bubnování.

Martinovi se naplno rozbušilo srdce. Ze všeho nejdřív si však musel pořádně vydechnout a až pak ze sebe patřičně vysoukal, co chtěl. Ivan na sobě rozhodně nedával znát, že by mu takové vrtochy vadily. Po svém tazateli občas jen na okamžik nenápadně zapoulil očima a dál si hleděl jen bubnu.

„Takže bys mi mohl tuhle menší službičku prokázat?”

Martin Ivanovi znovu do podrobností vypověděl své tajné toužebné přání a při povídání ho vždy nenápadně nasměrovával na onu svou vyvolenou, s níž by se rád setkal. A tak se Ivan znovu dozvěděl, jak on, Martin Ronský, bohužel nemá odvahu dívku sám od sebe oslovit, a tudíž jak by bylo dobré, kdyby ji Ivan k němu dokázal nějak podvědomě navést, a on, Martin, že se pro lepší efekt tedy odklidí zpět k chatkám a tam vyčká, až se Ivanovi podaří navázat kontakt s duchy, kteří danému přání vyhoví. Díky nim si tak Martin bude mít možnost popovídat s onou dlouhovláskou v soukromí o samotě.

„Takže by to tak šlo zařídit?” dožadoval se Martin od Ivana opětovného ujištění.

„Jo, to půjde,” vyslovil se už téměř otráveně Ivan.

„Tak fajn, já se jdu na to teda přichystat.”

„Jo, to klidně běž.”

Martin se vzdálil od ohniště a zamířil k chatkám. Pro jistotu do míst, kde Ivana spatřil úplně poprvé. V duchu mu sice párkrát přišlo na mysl, jestli se tak trochu nepomátl, pak to ale všechno zase zamítl v naději, že se ona dívka po jeho boku nakonec přece jen zjeví. Touha v něco věřit je přece silná. S tím do toho také nyní šel, ve snaze konečně získat to, v čem mu jeho vnitřní vědomí a osud neustále brání. Teď tedy nastává rozhodující okamžik, který to může změnit.

„Proč odchází pryč, vždyť jsou všichni tady?” zaslechl Martin poblíž Nolin udivený hlas.

„Hmm, tak to opravdu nevím,” odpovídal jí rozpačitě Kristián. Pak zvolal: „Hej, Martine, my jsme tady!”

Martin dal kamarádům rukou najevo, ať si o něj nedělají starosti a odběhl zpět do přítmí dřevěných chatek. Tam zasedl u svého kola a vyčkával na příchod své vyvolené. Z dálky k němu doléhalo bubnování, což považoval za velice dobré znamení. Vykládal si to tak, že Ivan už začal svůj rituál, a tak bylo jen pouhou otázkou času, kdy se ona dotyčná odhodlá k Martinovi přijít. Jenže uběhla dobrá čtvrthodina a k ničemu převratnému nedocházelo (pokud do toho Martin nezapočítával drobné poprchávání, které se spustilo nanovo). Po půlhodině čekání to Martin definitivně vzdal a vydal se nazpátek k ostatním. U ohniště panovalo značné veselí. Většina lidí měla při sobě nějaký ten bubínek, dřívka nebo tamburínu a ve vzájemném souznění se všichni pokoušeli sladit různé zvuky dohromady a vytvořit tak jedno velké impozantní dílo na základě náhodné improvizace. Mezi nimi samozřejmě nechyběl ani Ivan. Ten se při hře náruživě bavil s ostatními a několika z nich dokonce dával kolovat cigarety.

„Tak co? Nic, že jo?” zeptal se zklamaně Martin.

„Aha, a co jako myslíš?” pohlédl na něj letmo nevzrušeně Ivan.

„Co… no přece tu dívku,” podivil se Martin jeho otázce.

„Jo, aha, tohle…ehm, no jo, nic,” zopakoval nachlup stejně Ivan a nanovo se zapojil do bubnování.

„Hmm, no jo, tak ahoj,” zakončil ten hovor definitivně Martin a otočil se k němu zády.

„Čau,” polkl nepřítomně Ivan, jako by byl Martin jen pouhým dýmem vycházejícím z ohniště.

Martin si to znovu v podroušené náladě namířil k chatkám. Již podruhé tak byl vystaven výměně udivených pohledů svých dvou kamarádů, a když se k nim ještě naposled přece jen otočil, se zármutkem rovněž zjistil, že místo, na němž pohledná brunetka u ohniště předtím seděla, nyní zeje prázdnotou. Martin dívku sice zanedlouho spatřil, ovšem to již s asi pěti jinými lidmi mířila k červenému autu. Martin se tedy zastavil a začal dívku pozorovat. Zároveň dostával vztek na Ivana.

Nebylo to ani tak klamavými výroky ohledně zaručeného rituálu, jako spíš zjištěním oné smutné skutečnosti, že dotyčný k jeho problému hned od počátku zaujímal odtažitý postoj. A ani si pod rouškou vlastní namyšlenosti nestačil vůbec uvědomit, že žádným šamanem ve skutečnosti není. A jak se Martin následně utvrdil, tak Ivan na svém chování rozhodně nehodlal nic měnit. Jeho jedinými přáteli byly i nadále cigarety a bubínek, do kterého si jen tak dle nálady pinkal. Martin si hned nato pomyslel, že měl Ivanovi přinést flašku levného vína, aby to měl co nejpohodlnější, pak by možná k jeho překvapení skutečně k něčemu neobvyklému došlo. Nad tím však jen zakroutil hlavou a usoudil, že už ve svých úvahách zašel příliš daleko. Rozhodl se tedy, že to všechno pustí z hlavy, přestane si všímat modrooké brunetky, Ivana i ostatních sedících okolo ohniště a odklidí se nadobro do stínu chatek, kde bude mít od všech alespoň pokoj.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.