Tom Patrick

„No, a kam teď? Rovně zřejmě asi ne, co? Tam je vidět nové lesní stromořadí,” připomněla se o chvilku později Nola, když se všichni tři ocitli pod dráty elektrického vedení.

„Tady vpravo mezi porosty je taková nenápadná skulinka a tou se dá projít na vedlejší pole,” informoval Nolu a Kristiána Martin.

„Mohu projít jako první?” projevila zájem Nola.

„Ale jistě, jak je libo, prosím, račte vstoupit,” pokusil se v duchu své kamarádky zabásnit i Martin a po vzoru Kristiána ji noblesním gestem vyzval, ať tak učiní.

„Mnohokrát vám děkuji za milou gentlemanskou ochotu,” uculila se na oba dva kamarády Nola a ti ji pak ochotně následovali.

Vstup na vedlejší polní prostranství Nolu nesmírně fascinoval. Jako by se po celou dobu všichni tři pohybovali v přepychovém hotelu a pouze přešli z jeho „bazénové části” do „komfortně zařízeného pokojíku“. Tak na Nolu teď zapůsobily rozlehlé polní lány.

„Hmm, souhlas,” přidal se k ní okamžitě Kristián. „Třeba si tu udělám do zásoby dalších pár snímků…“

„Tady jsme se měli spolu setkat,” spustil Martin. „Jakmile skončila škola a já jsem se najedl v jídelně, zamířil jsem hned sem. Zasedl a pozoroval okolní les, mraky, slunce, ptáky a myslel na ni. Povětšinou nikdo nepřicházel, jen občas se sem vloudil nějaký ten samotář se psem a divil se, co tady jen tak nečinně lelkuju – to mě napříště přimělo vzít si s sebou alespoň na zamaskování nějaký ten časopis. Ale přesto jsem ji tady viděl – i když byla pouze součástí mého snění.”

Nola i Kristián si přestali hledět vlastních snových aktivit a opět začali Martinovi věnovat zaslouženou pozornost. Ten si toho ale příliš nevšímal, dál nerušeně pokračoval ve svém povídání.

„Minulý týden jsem se však uchýlil k mírné změně. Nečekaně jsem zamířil do přilehlého lesa. Teče tam nazelenalá kalná říčka. Kdyby se z ní člověk napil, tak by určitě minimálně jeden týden strávil na lůžku v nemocnici, než by mu kompletně pročistili žaludek. Ale vážně…” Martin na to slovo položil patřičný důraz. „Jako bych v té chvíli očekával zázrak. Leč ten ne a ne přijít. A tak jsem ze žalu a vlivem vnitřní zuřivosti začal do té kalné říčky házet klacky, které mi náhodně přišly pod ruku. I tak jsem ale stále myslel na ni, na tu pohlednou brunetku s pomněnkovýma modrýma očima. Leč nepřišla, a ani se tam nezjevila jako duch. Jen samá prázdnota.”

„Hmm, to zní ale fakt dost smutně. Řekl bych, až přímo krutě,” vyjádřil se pak Kristián.

„Pro mě to teda nakonec kruté zjištění bylo,” souhlasil Martin. „Tam u té říčky jsem si přál, aby se uprostřed tohohle pole zjevily dvě menší klády, což byly myšlenky, jež vyplynuly záhy z toho, jak jsem ze země sbíral ty klacky. Prostě jsem si přál, aby na jednu z nich má vysněná múza usedla a čas si krátila… třeba také četbou knihy. Ke svému nesmírnému překvapení jsem tu nakonec ty klády spatřil – teď ani pořádně nevím, jestli tu už byly dřív, nebo je sem někdo prostě jen tak umístil. Nikdo na nich ale neseděl. Zely prázdnotou. A tak jsem se pak odebral nakvašeně domů. Kdyby mě při zpáteční cestě někdo pozoroval, asi by si hned pomyslel: Tenhle člověk určitě dneska nemá svůj den.”

„Cože, říkal jsi klády?” Kristián náhle ožil, neboť si jich povšiml až po této Martinově připomínce. „No jo, opravdu tam jsou.”

„A kdo?” zajímala se Nola.

„No, ty dvě klády přece. No, to je teda opravdu bezvadný,” nepřestával se novým objevem kochat Kristián a ukázal Nole doprostřed pole.”

Nola zpozorněla a společně s Kristiánem sledovala, jak sluneční paprsky ustupují do pozadí a dávají přírodě šanci odkrýt její na první pohled skryté tajemství.

„No jo, zase tě udivil nový přírodní úkaz!” ucedil značně rozladěně Martin, když spatřil, jak si Kristián začíná opět pohrávat se svým fotoaparátem. „No prosím, nespěchej, já klidně počkám!”

„Ne, to sis zase špatně vyložil, s tím to nemá vůbec co dělat,” začal se bránit nařčení Kristián. „Jen jsem si ve foťáku rovnal film, nic víc. Výhradně jsem teď jen obdivoval tvou řeč a to, jak dokážeš být otevřený a nebojíš se tíživé emoce vypustit ven.”

„A co se týče té samoty,” vstoupila do hovoru i Nola, „tak s tou to také není tak jednoznačné. Podívejte se tamhle.”

Martin s Kristiánem na její popud pohlédli do křovisek, odkud na ně se zájmem pokukovala srnka. Všichni tři na ni udiveně zírali a čekali, co se bude dít. Srnka se však záhy rozhodla raději zmizet zpět do neprostupných houštin.

„Už jsme ji omrzeli,” povzdechla si Nola, když ji ztratili z očí a utichl i šelest v křovinách. „To mi najednou připomnělo ten Helin poutavý hraný dokument na Mochnickém katalovění. Tam se v jistém záběru také objevila srnka, a to děvče, co Helu hrálo coby její mladší já, si rovněž nedokázalo získat její přízeň, i jí zmizela hned z očí.”

„Hmm, to je pravda,” připojil se k Nole okamžitě Kristián. „Je opravdu škoda, že neumíme navázat s některými zvířaty přímý kontakt a musíme se tak spokojit pouze s jejich vzdálenou přítomností. Příroda je zkrátka v některých svých zavedených zákonech až příliš nevyzpytatelně krutá. Vážně škoda.”

„Ale u srnek tomu přece tak vždy nebývá,” oponovala Nola. „I když se má obecně za to, že patří mezi plachá zvířata, zrovna tak jako třeba kanci nebo žirafy, dokáží s nimi někteří lidé klidně navázat kontakt a mohou se k nim bez problémů přiblížit i na krok a v klidu si je pohladit.”

„Jo, v některých případech je to možný,” připustil Kristián a znovu si začal pohrávat s fotoaparátem. „Dokonce znám člověka, který něco podobného zažil v…”

Martin nic z toho plně nevnímal. Stačilo, když z úst jeho kamarádů vyšla pouhá slova typu přiblížit na krok, v klidu pohladit nebo znám člověka, který něco podobného zažil, a už měl nový důvod k vnitřní nevraživosti vůči celému pozemskému světu. Proto se vzápětí od obou kamarádů hbitě odvrátil a rázně vykročil nazpátek do prostranství sousedního pole.

„Počkej, Martine, ty už chceš jít odtud vážně pryč?” otočila se za ním se zájmem Nola, když zaslechla jeho kroky.

„Ne,” odbyl ji stroze, „jen se vracím na kraj lesa, do míst, kde teče ta zelená břečka, abych si tam vylil patřičnou zlost!“

Nola s Kristiánem se po sobě jen bezmocně otočili, načež shodně vytušili, že jim zřejmě nezbude nic jiného než svého podrážděného kamaráda poslušně následovat.

Pochmurná nálada Martina provázela i odpoledne, když se s Nolou a Kristiánem sešli před školou. Zamířili pak za město a následně přes most přešli na druhý břeh Labe.

Tam se rozkládal les s vyšlapanou cestou. Do těch míst Martin hned zamířil. Nola s Kristiánem radši nic neříkali a mlčky ho následovali. Netrvalo však dlouho a z lesa vyšli na pole.

„Tady to ještě není, musíme jít ještě kousek dál,” informoval kamarády Martin. Ti se však náhle zastavili a začali pozorovat krajinu kolem sebe. Po pravé straně se stále rozprostíral rozlehlý les, ale Kristiána jako by spíš zaujalo cosi po jeho levici. Nebylo to však ani tak pole, jako spíš osamělý strom tyčící se na něm v povzdálí.

„Tyjo! Paráda! To si hnedka vyfotím,” vcítil se okamžitě do nové atmosféry Kristián, vyndal si z brašny fotoaparát a všemožně ho začal štelovat tak, aby docílil pokud možno co nejpřijatelnější záběr.

„A až s tím stromem budeš hotovej, tak si klidně můžeš vzít do parády dráty elektrického napětí. Ty jsou vidět tamhle o kus dál,” chytla se Kristiánových experimentů okamžitě Nola, tím však nečekaně nahrála spíše Martinovi.

„Právě do těch míst vás chci zavést. Tak pojďte přece! Ten strom s tím druhým si můžeš vyblesknout klidně, až se odtud budeme vracet.”

„Hmm, to už nebude ono. Světlo už bude jinde, teď je to přesně tak, jak to chci mít.” A tak Kristián snímek nakonec přeci jen pořídil. Pak se ještě v krátkosti pozastavil nad tím, co mu radila Nola. „Ty sloupy s elektrickým vedením za moc nestojí, nemají pro mě tu pravou poetickou hloubku.”

Všichni zase o něco přidali do kroku. A jak se tak pomalu k onomu místu přibližovali, začala Martina přepadat zase jeho neústupná pesimistická nálada.

„Ach jo, taková smůla, dovedete si to představit? Napřed ke mně zničehonic sama přijde a naváže se mnou hovor, básní o tom, že mi nic nebránilo v tom, abych se k ní šel posadit do čajového stanu, dokonce se mi záhy představí a vyzvídá mé jméno a odkud jsem, a pak náhle otočí a začne mluvit o svém příteli, a že studuje skoro celý rok v cizině! No nezní to jako špatný vtip? Jako by se v tu chvíli do toho přimíchal zlomyslný šotek a naschvál to celé překroutil v můj vlastní neprospěch!”

„Jo, v tom tě naprosto chápu,” vmísil se do toho hned Kristián, „ale já jsem teď na tom úplně stejně. Kvůli Ivanovi jsem u místních novin tohle odpoledne definitivně skončil. A že by mě to nějak těšilo? Ani náhodou! Pracoval jsem pro ně skoro dva roky a kvůli Ivanovi tam už nejsem. A přitom to měla na svědomí v podstatě úplná prkotina: zapůjčení fotek člověku, kterýmu jsem jinak bezmezně důvěřoval.”

„No jo, o tom mi tak něco povídej,” sykl nevraživě Martin. „Jenže ty seš na tom přece mnohem líp, sám jsi nám přece před školou říkal, že o tebe možná projevil zájem někdo jiný.”

„No právě, to slovíčko možná v tom sehrává docela podstatnou roli,” oponoval Kristián.

„A navíc,” vstoupila do debaty do třetice Nola, „já se k vám mohu rovněž šťastně přidat. Po druhé vyučovací hodině si mě odchytil Štroch a začal se mě vyptávat na Rolla. Jak asi myslíte, že mi v té chvíli bylo? Taky ne moc do řeči.”

„No jo, máme to holt všichni pořád nějakou smůlu,” poznamenal stroze Martin.

„Já bych to zas tak černě neviděl, ty to zkrátka moc prožíváš,” usoudil znovu k Martinově nelibosti Kristián.

„To se divím,” upnul se na to dle očekávání hned Martin, „že to říkáš zrovna ty, který by měl horkokrevně přemítat o nečekaném zázraku v samotném závěru Mochnického katalovění.”

Kristián při Martinově opětovné výtce znejistěl a obšťastnil ho matným pohrdavým pohledem.

„No tak mi na tu otázku přece odpověz! Taky ses mezi ty ostatní připletl a šel jsi hledat toho neznámého notujícího bubnovače, aniž bys dokázal vysvětlit, proč. Podobáš se těm ostatním. Nikdo z vás to nedo…”

„To, co se tam událo, ale s žádným převratným zázrakem nemělo nic moc společnýho,” vstoupil Martinovi do hovoru rázně Kristián. „Nás všechny, kdo jsme v tý chvíli seděli u ohniště, to bubnování a příjemný zpěv prostě zaujaly, a proto jsme se toho dotyčného prostě vydali hledat, protože nikdo z nás vůbec netušil, o koho že se to jedná. Navíc se mělo za to, že všichni účastníci setkání sedí pohromadě – samozřejmě s výjimkou tebe.”

Teď několik vteřin tápal zase Martin. I jemu se ale podařilo najít pár dalších odzbrojujících argumentů. „To si podle mě sám sobě snažíš jen namluvit! Tvoje vnitřní svědomí se ti to snaží jen nakukat, aby popřelo veškerou moji pravdu! Tak tomu totiž pokaždé při našich společných hovorech bývá, a jak se tak zdá, tak se na tom do budoucna i nic měnit nebude!”

Kristián naštěstí nepatřil k těm lidem, kteří se pod vlivem jakéhokoli obvinění uchylují k tvrdé hádavé odplatě nebo dokonce násilí. Opět si zachoval svoji vyrovnanou tvář: „Já si rozhodně nemyslím, že by se ke mně moje vlastní svědomí chovalo nějak falešně. Prostě každýho, kdo tam byl, ten nečekanej famózní výstup neznámýho hráče a pěvce zaujal a chytl za srdce. No, a odpradávna, co je svět světem, je přece zcela zřejmé, že hudba má zázračné účinky – obzvlášť ta meditační.”

„Jo, to určitě!” zaklel tiše pohrdavě Martin, když si tu Kristiánovu hlášku o hudbě dal do spojitosti s Ivanovými šamanskými grády a Lekenerovou nejapnou zpěvnou hláškou. „Jenže co pak měl symbolizovat ten náhlý překvapující příchod té mé vysněné dívky? K tomu přece nemohlo dojít jen tak! A co potom ten přílet černých vran? Vždyť ani jedno z toho se nedá rozumně vysvětlit! Tady musí hlavní roli sehrávat nějaké nadpřirozené síly, které nás pronásledují a snaží se nám sdělit jakési prozatím neznámé poselství – jež se nás tří bezprostředně týká!”

„Na to bohužel nedokážu kloudně odpovědět, svět nám prostě v jednom kuse připravuje překážky. Přes ně se musíme nějak přenést a nadále čelit novým výzvám osudu – mám-li to koncipovat jako rozený psycholog, promlouvající ke studentům v rámci základů společenských věd,” chopil se slova zdatně Kristián, čímž Martina znovu donutil nad čímsi přemítat.

„No jo, to je pravda, nástrahy osudu číhají opravdu kdekoli,“ připustil smírně. „Člověk se snaží dávat si pečlivě pozor na každém kroku, je neustále vystavován vlastní sebekontrole, ale ani to mu mnohdy nepomůže. Životní křižovatky si ho vždycky najdou a rozehrají s ním nesmlouvavou psychologickou hru.”

Martin si nynějším proslovem, aniž by to předem očekával, znovu získal obdivuhodné sympatie obou kamarádů.

Martina to moc potěšilo. Nikdy by si totiž nepomyslel, že Nola bude stát na jeho straně, aniž by se předem nezeptala Kristiána. Na obědě ve školní jídelně se však Martinovy slibné vyhlídky začaly opět viditelně ztrácet kdesi v nedohlednu. U jídla se choval značně roztěkaně, až mu z vidličky v jednom kuse padala brambora.

„Co se to s tebou zase děje, proč se chováš tak zbrkle? Vždyť jsem ti už přece pověděla, že tam s tebou oba půjdeme, tak by ses na nás už nemusel zlobit,” chlácholila ho Nola, která s ním seděla sama u jednoho ze zadních stolů.

„Ne, to není tím. Vše je v pohodě,” snažil se ji co nejpřesvědčivěji uklidnit.

„Ale no tak, vždyť vidím, že tě něco trápí,” oponovala mu. „Ale pokud o tom nechceš mluvit, je to samozřejmě jen a jen na tobě.”

„Ne, v pohodě,” opakoval se Martin, „vás se to netýká, jsem moc rád, že tam se mnou půjdete. Alespoň si tam nebudu připadat jako pokusný trýznitel ve vlastním těle.“

„A koho se to tedy týká?”

Martin vzal do ruky ležérně vidličku a namířil s ní nejprve k vedlejšímu stolu, kde seděla početná skupinka jeho spolužáků, a pak následně na druhou stranu ke stolu krajnímu, u něhož o něčem horlivě diskutoval profesorský sbor. Nechyběla tam samozřejmě Dana Moronová, právě k ní směřoval neutuchající zájem všech přítomných.

Nola dobrou minutu střídavě hleděla na obě strany. Až poté se zas rozpovídala. „Já tě, Martine, ale pořád nechápu. Podle mě se na všechny kolem sebe hněváš úplně zbytečně. Moronová tě přece za tvůj nepovedený výstup u tabule vůbec neznámkovala. Navíc poprvé sama na vlastní kůži poznala, jak to vypadá, když se někdo z nás ocitne pod nenávistným tlakem. Teď alespoň sama ví, jak je to nepříjemné. Konečně si uvědomila, že i ona je zranitelná a dokáže se pěkně bát. A co se týče tvé kmenové třídy, tak sis u ní konečně získal zasloužený respekt a obdiv. A nebo snad ne? Teď v tobě všichni vidí hrdinu, který pro kolektiv vykonal tuze záslužný čin, když obávanou profesorku zahnal do úzkých a dokonce se postaral o to, aby hodina skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.”

„Právě o to jde,” špitl Martin. „Vůbec nic se tím pro mě nezměnilo. Tu historku s tou osobou z protějšího domu mi nikdo neuvěřil. Když bylo po všem, tak se všichni sice natlačili k oknu, nikoho tam naproti ale už nespatřili. A že by mě osobně těšilo, že Moronovou ty vrány nahnaly k tabuli a tam ji obtěžovaly, tak to se říct už nedá vůbec. Taky mě z toho všeho může klidně obvinit! Nakonec jsem to byl přece já, kdo to okno otevřel. Kdybych to neudělal, ty vrány by se do třídy nikdy nepřihnaly. Vyprávění o té tajemné osobě by mi tak mohlo paradoxně spíš uškodit, takže pokud se něco z toho k Moronové donese, tak je taky klidně možný, že už druhý den do týhletý školy nebudu smět udělat ani krok…”

„Ale to snad ne, zase zbytečně přehá…”

„…no, a když už jsme u těch kroků, tak ono taky není zas tak těžký zjistit, kde jsem byl předešlý večer, a k čemu na Mochnickém katalovění došlo. Pokud si tedy někdo dá tyhle dvě věci dohromady, jistě se brzy i dovtípí, kdo že se to v obou případech stal jejich zásadním aktérem. Jo, jo, jak se zdá, tak tenhle rok budu na škole zase dost známej. Jméno Martin Ronský se bude nést ozvěnou po chodbách a třídách. Tentokrát však nikoli v kontextu chlapce, který všechny ochromil svojí vážnou tváří a uzavřeností, ale v podobě falešného vizionáře, jenž se odvážil po tomhle ústavu šířit bludné fámy o jakémsi neviditelném démonovi, který se svými vrtošivými kousky pokoušel napadnout jednu z nejméně oblíbených profesorek. A já na to stejně jako minulý rok odpovím: Děkuji, ale já o toto ocenění opravdu nemám zájem!”

Nola odložila příbor, chytla se za čelo a slabě si odfrkla, přičemž zakroutila hlavou. Její pohled nyní výhradně směřoval do talíře na zbytky brambor s jakousi zeleninovou oblohou.

„Snad tě nerozbolela hlava?” začal se o ni strachovat Martin, když ji nečekaně spatřil v utrápené póze. „No jo, to jídlo vážně dneska za moc nestojí,“ zauvažoval. „Kdyby místo těch nasládlých brambor alespoň udělali plněné bramborové knedlíky a zeleninovou oblohu nahradili zelím, možná by to bylo mnohem chutnější. Takhle to, dle mého názoru, postrádá tu pravou chuťovou šťávu.”

To už Nola nevydržela a vyprskla smíchy. Martinův stále více se proměňující slovník i nálada ji dostávaly čím dál víc.

Mávla pobaveně rukou a vstala od stolu.

„Jdu si pro něco k pití, chceš vzít taky?”

„Jo, díky.“ Martin se zase tvářil tak strašně vážně.

„Neboj, vše nakonec skončí dobře, uvidíš,“ mrkla na něj povzbudivě Nola, načež se vydala k boxu s nápoji.

To, k čemu došlo v učebně fyziky, se samozřejmě záhy rozkřiklo po celé škole. Moronová stačila hned o incidentu informovat ředitele a profesorský sbor. Každý druhý ze třídy zase své kamarády, které zrovna potkal na chodbě, takže bylo o zábavu a vzruchy postaráno; Martin ostatně hned při odchodu ze třídy zmerčil, jak Lekener pár lidem z áčka – mezi nimiž nechyběli ani Nola s Kristiánem – cosi vzrušeně líčí.

„Cože? To se vážně přihodilo?” Kristián odchytil Martina a zavedl ho stranou do boxu s občerstvením, kde bylo prozatím ještě liduprázdno.

„Jo, k něčemu tam došlo.“ Martin, jak bylo jeho zvykem, vše začal obšírně líčit: „Dovnitř se přihnalo hejno splašených černých vran, rozházelo po lavici pár učebnic, donutilo Lekenera zabarikádovat se pod jeho rodnou lavicí a u tabule pak potrápilo Moronovou. No, a když svoji práci dokonalo, tak zase poslušně vyletělo ze třídy ven.“

„No, páni, no to je teda něco! Skoro jako vystřižený z nějakýho filmu!” valil oči Kristián.

„Ale tak se to skutečně seběhlo, vážně… počkej, ty mi snad nevěříš, nebo co?” dodal Martin v rychlosti, když z Kristiánova obličeje vyčetl jisté pochybnosti.

V ten moment k nim dorazila i Nola.

„Představ si, on mi to vůbec nevěří!” vyjel hned na ni.

„Ale to není pravda, Martine, jen to zbytečně dramatizuješ,” bránil se Kristián, to už ho ale Martin moc nevnímal a to samé vylíčil i Nole, která se tomu rovněž v jistém smyslu začala podivovat.

„No, já nevím. To, že se někam náhle nakupí hejno zdivočelého ptactva, to podle mě není zas až tak neobvyklé. Ale že by ho někdo na dálku dokázal řídit pouhým zpěvem, to se mi příliš moc pravděpodobné už nezdá,” připustila nakonec přeci jen neochotně Nola.

„No právě,” chytl se jejích pochybností okamžitě Kristián. „Já jsem prostě dospěl k závěru, že je to….”

„Jo, jako ve filmu, něco takového už jsem od tebe slyšel nesčetněkrát a rozhodně to nepotřebuji poslouchat znovu,” skočil Kristiánovi do řeči Martin a pak zmínil to nejpodstatnější.

„Cože? Ty jsi vážně na druhé straně v domě viděl někoho, kdo ti o tom všem podal předem zprávu?” zeptala se v úžasu Nola.

Martin se náhle zarazil: „Aha, to jsem nezmínil?“

„Ne.“

„No, tak jsem asi zapomněl. No prostě…” spustil Martin nanovo. „Moronová mě vyvolala k tabuli, trápila mě tam s jakousi kartézskou souřadnicí, kterou jsme probírali už někdy na začátku prvního ročníku…”

„Pane jo, ta to tentokrát bere pěkně zhurta, to se teda máme na co těšit…”

„Neskákej mi do toho!” vyjel Martin na Kristiána.

„Promiň, už zarytě mlčím.”

„Jo, dobrý, ehm… kde jsem to přestal… jo, zkrátka mě vyvolala, chtěla po mně objasnit tu kartézskou souřadnici… a pak mi k tomu navrch ještě přidala příklad, kde jsem měl řešit nějaký tlak v kapalině, nebo co…”

„No né, ona se vážně musela pomátnout. Mechanikou nás přece mořila celý první ročník,” neodpustila si špitnout Nola.

Teprve až když Martin s jistými zádrhely domluvil a znovu se zmínil o tom, co stálo na protějším okně za vzkaz, Nola s Kristiánem konečně (dle Martina) projevili zcela plnohodnotný zájem o jeho výklad.

„A to si toho člověka ani nápisu na okně nestačila Moronová vůbec všimnout, když ti náhle vybafla za zády?”

„No právě!” Ten nápis z toho okna zmizel, jako když otočíš kouzelným prstýnkem. Stejně tak to bylo i s tou osobou. Když Moronová vykoukla z okna ven, nebylo po ničem ani památky. Jenže pak se záhy ozval ten příjemný zpěv a tím vše začalo i skončilo. Copak to nechápete? Všechno se to událo v úplně stejné režii, jako včera na tom Mochnickém katalovění! Měl to na svědomí ten samý člověk!”

Na Nole a Kristiánovi byly opět znát jisté pochybnosti. Tentokrát se však ani jeden nepokoušel oponovat.

„Ale ono to tak vážně je, já si opravdu nevymýšlím!” hájil se i nadále Martin. Jeho pohled nyní směřoval výhradně na Kristiána. „Ty sám jsi nám přece tvrdil, že tvým tajným přáním je najít někoho, kdo ti předvede nefalšovaný zázrak tak, abys ho viděl na vlastní oči. Není zrovna tohle náhodou ten případ?”

„No já nevím,” váhal Kristián, „já spíš hledám trochu něco jinýho…”

Všichni tři byli bohužel nuceni závažný hovor přerušit, protože do prostoru s občerstvením vcházeli další studenti. Nola s Kristiánem se už chystali odejít do své třídy, když to Martinovi nedalo a navrhl: „O všem si popovídáme po škole na obědě, souhlasíte?”

„No, já na něj nechodím,” prohodil v rychlosti Kristián.

„No dobře, tak teda odpoledne na druhé straně za Labem. Stejně vám tam chci něco ukázat,“ naléhal stále Martin.

„Odpoledne? No, já nevím… možná. Nejdřív se ale musím zastavit u jednoho redaktora a říct mu o těch fotkách, tak možná až pak.”

„Jo, my tam s tebou půjdeme, ale sejdeme se radši tady před školou, souhlasíš? Tak na obědě,” zakončila to smlouvání rozhodně Nola a ona i Kristián se vydali na hodinu angličtiny s profesorem Štrochem.