Tom Patrick

Martin měl po delší době zase výjimečně pocit, jako by mu osud začal přát. Velice záhy však přišel na to, že i vysněné cesty jeho dvou kamarádů se v jistém směru pozvolna naplňují, i když prozatím v jiném odvětví. Kristián zanedlouho přišel se zprávou, že sice u mochnických novin díky Ivanovi skončil, spolupráci mu prý ale už nabídly Poděbradské listy. A Nola, ta údajně po rozhovoru s učitelem angličtiny usoudila, že nemá cenu si zbytečně dál lámat hlavu s prozatímní dopisní absencí. A protože se poučila z dobře prožitého nedělního setkání, obnovila kontakt s Verou, což se ukázalo jako velice slibné řešení. I tak ale Martin konečně dosáhl svého. Nola s Kristiánem mu totiž shodně přiznali, že je to ,,náhodné“ setkání s Alexandrou rovněž překvapilo.

„Ale kdepak, nic jsem na vás nehrál! Takovej falešník rozhodně nejsem,“ oživil pondělní odpolední události hned druhý den Martin, když se s Nolou a Kristiánem procházeli o velké přestávce po chodbě a svačili.

„Hmm, mně osobně se rozhodně ještě nic takového nepřihodilo,” přiznal bez ostychu Kristián, což Martina potěšilo ještě víc, neboť spíše očekával, že z jeho úst uslyší něco v tom smyslu, že to vlastně není nic neobvyklého.

„To já zas musím na rovinu přiznat, že jsem ti v té chvíli, kdy si s tebou ta Alexandra domluvila schůzku, záviděla. Ale ustála jsem to. No stejně se možná zanedlouho uvidím s Verou, tak se to vše trochu urovná.”

„V pátek odpoledne se tady v kině promítá jeden nový čínský film, na kterej bych hrozně rád zašel. Bylo by moc fajn, kdybysme se tam všichni sešli,” navrhl Kristián.

„Jo, beze všeho, řeknu jí to, dneska mi má beztak zavolat. Jsem si jistá, že tohle pozvání si určitě nenechá ujít,” odvětila spokojeně Nola a pro sebe si špitla: „Že už jsem ten nápad nedostala dřív? Mohla jsem si ty strádající smutky alespoň ušetřit.”

Martin si tu náhle začal připadat jako duch. Jeho přítomnost jako by se ztrácela v davu ostatních studentů, kteří se zdržovali na chodbách. „Jo tak, filmu se vám zachtělo? No to je mi novinka,” snažil se svým kamarádům připomenout.

„Hmm, to je,” věnoval mu konečně zaslouženou pozornost Kristián a potutelně se přitom culil. „Čínských filmů se u nás moc nepromítá, tak jsem velice přešťasten, že tomu bude tento pátek přesně naopak. Pojď s náma, určitě se budeš při jeho sledování dobře bavit. A klidně s sebou vem i tu svou novou přítelkyni.”

„Přítelkyni? Hmm, to vážně nevím, vždyť jsme se spolu viděli zatím jen jednou.” Martin se snažil, aby to – za ten Kristiánův předchozí nezájem – vyznělo alespoň trochu naivně a odtažitě.

„Hmm,” protáhl obdobně Kristián, neboť zřejmě vytušil, co mu tím pozměněným chováním Martin naznačuje, „každopádně to za zvážení docela stojí. Samozřejmě záleží jen na tobě.”

„Já s tebou ale klidně půjdu,“ přidala se ke Kristiánovi vděčně Nola.

„No jo, proč ne? To je ostatně vaše věc,” pokrčil skromně rameny Martin. „Já bych dal přednost té schůzce s ní. Už jsem se zkrátka rozhodl, a basta!”

Ve skutečnosti se však Martin snažil hovor spíš nějak spěšně zakončit. Proto celkem uvítal, že zhruba za pět minut mělo zvonit na třetí hodinu. Předčasně se s kamarády rozloučil a jen nerad se pak kradl do třetího poschodí. Bylo úterý a to v tomto školním půlroce znamenalo jediné: přetrpět další nemilou hodinu s profesorkou Moronovou. Ještě předtím však Martina stačil na schodech nečekaně překvapit někdo jiný: vysoký pohublý chlapec s delšími blond vlasy a širokým povzbuzujícím leč trochu nevyzpytatelným úsměvem.

„Ahoj, Iksi,” pozdravil Martina zase tím svým hanlivým sloganem.

Martin se na Lekenera nerudně zamračil. Chtěl kolem něj co nejrychleji projít a zmizet v nedaleké třídě, on mu ale zastoupil cestu.

„Ale no tak, Martine,” oslovil ho Lekener konečně křestním jménem, „vždyť to je jen taková malá sranda. O nic přece nejde, tak si s tím pokaždý nedělej těžkou hlavu.”

„Jenže mně ta tvá přezdívka docela dost vadí, což jsi zřejmě za ten bezmála jeden rok ještě nedokázal vůbec pochopit!” osočil se Martin.

„Teodorovi taky kdekdo přezdívá Trndle a taky mu to vůbec nevadí,” hájil se Lekener. Z legrace do Martina jemně strčil.

„Proč to děláš?!”

Martin odtáhl dlouhánovu ruku ze svého trička a nerudně se ošil.

„Jen tak,” protáhl škodolibě Lekener a dál v pošťuchování nerušeně pokračoval, i když v Martinově obličeji musel jasně spatřit jeho výrazný nesouhlas. „No tak, Iksi – tedy promiň, Martine – proč vždycky všechno tak řešíš, proč se někdy alespoň na moment neuvolníš? Životem se přece má procházet s úsměvem a s jistým nadhledem. Není radno si pořád ze všeho donekonečna dělat přehnaně těžkou hlavu, obzvlášť z těchhle prkotin.”

Martinovi ty Lekenerovy vtíravé řeči a rádoby moudré rozumy samozřejmě byly čím dál méně po chuti. Zároveň s tím mu ale také došlo, proč to asi dělá. Lekener moc dobře věděl, že svým vzhledem a výškou mezi studenty ve třídě tvoří jistou výjimku. Všichni k němu vzhlíželi s nezměrným respektem a brali ho za velkého znalce života, což Lekenerovi dělalo velice dobře a dokázal toho patřičně nejen využívat, ale i občas zneužít.

„No tak, Martine,” žďuchnul do něj Lekener znovu, „usměj se! Na život přece není radno pohlížet jen pesimisticky, ale i optimisticky. Kdypak jsi naposled vyrazil třeba za zábavou do kina nebo na pořádný koncert? Kdy ses naposled dokázal pořádně odvázat, co?”

Tentokrát Lekenerova narážka nebyla zas až tak úplně scestná. Martin kulturní aktivity ani hlučnou zábavu skutečně příliš nevyhledával. To už si mnohem radši vystačil doma s počítačem a programem, který umožňoval dle libosti skládal dohromady věty, čímž se postupně naučil konverzovat.

To Lekener byl z úplně jiného těsta. Rád se bavil, dělal srandu, kde se jen dalo, a pokud se někde mihla zmínka o nějakém dobrém koncertu, rozhodně na něm nesměl chybět. O tom ostatně hodně vypovídalo jeho obnošené tričko s portrétem skupiny Pet Shop Boys, do níž byl doslova blázen, a jejíž texty či alespoň výňatky z nich znal nazpaměť. Mnohdy se je dokonce nebál osobně použít při písemkách v angličtině, čímž nejednou dokázal pobavit i samotného profesora Štrocha, jenž byl nucen jeho fonetické přepisy a hrubky opravovat. Tomu se pak druhý den řehtala celá třída. Lekener to však vždy přijal s osobitým nadhledem šprýmaře. Nejinak tomu bylo i nyní, když se znovu dostával do křížku s Martinem.

„Přestaň do mě konečně strkat!” utrhl se znovu znechuceně Martin, kterému to bylo čím dál nepříjemnější.

„Jo, neboj, přestanu,” ujišťoval ho žertovně Lekener, „jen co mi řekneš, proč se zdržuješ výhradně v ústraní a nevyrazíš si občas pěkně z kopýtka.”

„Proč? Protože mě to zkrátka nebaví!” pokusil se soka konečně něčím srozumitelným uzemnit Martin. Lekenerovi to ale zjevně jako výmluva nestačilo, neboť s pošťuchováním nepřestal. „Jasně jsem ti řek, abys toho nechal, tos mě snad neslyšel, nebo co?”

„Klidně si do mě taky žďuchni, jestli chceš, mě to teda vadit rozhodně nebude,” vyzval Martina Lekener, jako by jeho předešlá otázka vůbec nepadla. „Můžeš se do toho pro mě za mě hned pustit.”

„Vážně to chceš?”

„Jo!”

„Tak to máš mít!”

Martin se vzchopil a začal s oplácením.

„Tohle za nic nestálo,” protáhl s úsměškem Lekener, když ho Martinův přiměřený šťouch jen příjemně zalechtal na prsou. „To musíš pořádně. Takhle!”

Martin měl co dělat, aby se teď neodporoučel k zemi. Lekenerův ruční výpad měl dost silnou razanci.

Martin na to ale vzápětí zareagoval obdobně. Prudce do Lekenera vrazil, ovšem s ještě větším důrazem. Předpokládal, že to bez problémů ustojí, jenže v tom se hluboce zmýlil. Lekener v mžiku ztratil rovnováhu, začal na schodech doslova tančit pozpátku a měl co dělat, aby sebou skutečně nešvihl a něco si neudělal. „No vidíš, jak ti to jde… jejda, jejda,” stačilo z něj vyjít, jak se pozvolna bortil.

Lekener nedopadl vůbec dobře. Sice se na schodech nepotloukl, což jinak nevyhnutelně hrozilo. Když se ale nekoordinovaně srazil s někým, kdo stoupal nahoru, náhle musel čelit hrozbě mnohem větší, než by byly případné četné modřiny a odřeniny. Supí obličej a jedovaté blesky očí oné nechtěně sražené osoby o tom jednoznačně vypovídaly své. Že to bude mít náležitou dohru, nemohlo být pochyb.

Všichni tři teď shodně zírali tím samým směrem. Uprostřed pole kdosi seděl a četl si knížku. Jakási dívčina! Ta, jakmile zpozorovala, že se zde nenachází sama, vstala a následně vykročila – nikoli však na opačnou stranu. Navíc, dotyčná, jak se Martin záhy na vlastní oči sám přesvědčil, v sobě nezapřela nic z půvabů Julie, s níž si jmenovaný v krátkosti měl možnost popovídat v samotném závěru Mochnického katalovění. Právě jemu opět učarovaly ty překrásné dlouhé tmavohnědé vlasy, spadající dívce až po lokty, a pronikavé modré oči, nesoucí v sobě velkou upřímnost. To vše tak precizně ladilo a kontrastovalo s onou štíhlou postavou a ladnými krůčky, a nic z toho rozhodně nedokázal narušit fakt, že dívka byla oděná celá v černém.

„To je opravdu milé překvapení. Povětšinou tu mnoho lidí nevídám,” uvítala všechny tři netradičně dívka. „Alexandra Janová, jméno mé.”

Martinem to vnitřně silně otřáslo, a aniž by chtěl, tak na osobu před sebou vyvalil oči a cosi naprázdno zamumlal.

„Již nějakou tu dobu pobývám tady, ve středočeském kraji,“ pokračovala nerušeně dívka dál v mluvě, když se teď z trojice nikdo neměl k přílišnému řečnění, „a to v nedaleké Katalné Mochně,“ upřesnila.

„Jo, tam to docela dobře známe. Taky tam žijeme a dokonce tam studujeme na místním gymnáziu, kde nás neustále vytáčí jedna dost nerudná fyzikářka,” osmělil se jako první konečně promluvit Kristián a cosi pošeptal Nole. Ta záhy pochopila.

Jen Martin byl stále jaksi mimo. Momentálně očima bloumal po dívčině svetru a kalhotách. Jako by mu do značné míry imponovaly mnohem víc než její pohledný obličej. Bylo tomu ale přesně naopak: to ony pronikavé modré oči a ten uhrančivý pohled Martina tak neskonale skličovaly, a právě proto musel nedobrovolně uhnout do jiných partií. Přitom v hlavě neustále přemílal dívčino jméno a přemýšlel, zda se náhodou nepřeslechl. Pokud ne, byl by nyní svědkem dost překvapivého a ohromujícího objevu.

„Tak to je fajn, že jste místní,” přitakala s přívětivou tváří Alexandra. „Jinak, v ulici jménem Patalná mám momentálně pronajatý byt. Víte, preferuji spíše vlastní, tak trochu nezávislejší život a tohle byla jedna z příležitostí, jak toho docílit.”

„Kristián Betner, ctěné jméno mé, jinak jeden obyčejný kluk z Jalové, který rád maluje, fotí a taky občas rád zajde na nějaký ten lahodný mok, nejlépe pomerančový a to do Podzemní rajonády. No, a k tomu osamostatnění taky jaksi pozvolna spěju.”

„Nola Klemontová, rovněž Jalovanka stejně jako tady Kristián.”

Alexandra si potřásla ruku i s Nolou.

„A tohle je Martin, náš skorospolužák z vedlejší gymnaziální třídy.”

Jakmile Martin zaslechl z Noliných úst své jméno, znovu se celý ošil. Nyní tomu ale už nešlo nijak zabránit a on se musel odpoutat od dívčina ošacení a pohlédnout jí statečně do očí. To pro něj byl doslova nadlidský výkon.

„Alexandra Janová,” zopakovala dívka tím samým nasládle jemným hláskem.

„Opravdu jsem slyšel dobře? Ty… ty se vážně jmenuješ… Alexandra Janová?” osmělil se Martin přeci jen zeptat, i když mu to činilo nemalé potíže.

„Ano, přesně tak a ne jinak,” přitakala mile dívka.

„Ahá…” Martin se náhle zadrhl a po další kratší pauze ze sebe konečně vysoukal, co původně chtěl. „No já jen, že tak se jmenuje… jedna americká herečka a modelka… tedy, přesně… Alexandra Jahnová.”

„Ano, tu znám. Moc se mi líbí, jak hraje, a pak i to, že se ze sebe nesnaží dělat malichernou hvězdu a zůstává svou. Avšak v mém případě nejde o nic víc než jen o pouhou vzácnou shodu jmen….”

„A také o podobu!” doplnil rychle Martin a napjatě očekával, jak se k tomu dívka postaví.

„Na světě je přece celá řada lidí, kteří si jsou v mnohém podobní. Klidně stačí třeba vyrazit na večerní promenádu k moři a jsem si jistá, že během pár minut tam člověk narazí na přesného dvojníka osoby, která mu v reálu něčím zaimponuje, k níž má svůj vlastní platonický vztah a tak.”

„No dobře, ale aby onen dotyčný či dotyčná,” položil zejména na to druhé slovo Martin dost vážný důraz, „ke všemu ještě měli stejné jméno…?”

„Nemyslím, že by příjmení Jahnová bylo úplně na chlup shodné s Janovou, spíše se to jen podobně vyslovuje, ale ten pravopis je přeci jen trochu odlišný,” mínila Alexandra. „Ale aby to nevypadalo, že si vymýšlím…”

Alexandra zašátrala v brašně, kterou měla přehozenou přes pravé rameno, a ukázala Martinovi svůj občanský průkaz.

„No jo, vážně!” divil se Martin, když na fotce majitelky průkazu spatřil její půvabnou tvář a pod ní jméno, kterým se mu prve představila, Dokonce i rok a datum narození byly shodné dle Martinových představ. Prostě něco neuvěřitelného.

Martin měl co dělat, aby to s ním nešvihlo na zem.

„Jsem ráda, že jsme si to mezi sebou na rovinu vyříkali, Martine. A zároveň mě i velice těší, že tě konečně mám možnost osobně poznat, nikoli tedy jen ze stránek Kataloročenky.”

„Ale to snad ani nemůže být možné!” žasl Martin a udiveně na dívku znovu vyvalil oči.

„A proč by ne?” usmála se na něj přívětivě Alexandra, vytáhla z brašny onen zmíněný časopis a nalistovala příslušnou stránku. „Martin Ronský, mladý pohledný šestnáctiletý kluk, rodák z Katalné Mochny, hledá sympatickou dívku na seznámení, nejlépe takovou, která se vzhledem a povahou velice podobá Alexandře Jahnové, známé americké herečce a modelce, kterou u nás proslavil seriál Divy marnivých dívek. Pokud by se nějaká taková dívka našla někde v okolí nebo přímo v mém rodném městě, budu jedině rád. Snad nežádám příliš mnoho a nějaká taková se mi ozve. Předem děkuji za pochopení, snad to nevyznělo příliš troufale. Ps: Občas vyrazím za Labe do polí, kde jen tak bloumám po krajině.”

Martin okamžitě zčervenal, jakmile mu Alexandra inzerát přečetla.

„Ale no tak, Martine, podle mě se nemáš vůbec za co stydět. Alespoň je z toho cítit, jakou máš přívětivou duši. Na tom přece není nic pohoršujícího,” zastala se ho hned Alexandra.

„Jo, opravdu, vážně?” vykoktal zdráhavě Martin a znovu opatrně pohlédl dívce do očí.

„No ovšem, že ano,” odvětila na to skromně Alexandra a vsunula časopis zpět do brašny. „Na mě osobně ten článek hrozně moc zapůsobil a okamžitě jsem si ho označila pro případ: co kdyby se náhodou ten tajemný ctitel někde tady poblíž objevil? A jak vidno, je tady a stojí přímo přede mnou.”

Martin opět stačil jen slabě polknout. Znovu zapochyboval, zdali se mu to vše jen nezdá, jestli ten, kdo tu před ním teď stojí a mile k němu promlouvá, není jen pouhým přeludem, z jehož spárů ho Nola nebo Kristián dostanou jemným štípnutím.

Oba Martinovi kamarádi z toho byli, jak se zdálo, rovněž překvapeni, avšak nedávali to tak okatě najevo.

„Hned jak jsem tě tady spatřila, jsem si uvědomila, že tím tajemným tvůrcem článku musíš být právě ty. Škoda, že můj čtyřnohý přítel tu momentálně není rovněž přítomen, určitě by sis ho získal.

„Někdo mu snad ublížil, že tady teď s tebou není?”

Martin se teď nechtěně rozpovídal o něčem úplně jiném, než plánoval, tak nějak mu to prostě přišlo pod jazyk a už se z toho nedokázal vymotat. Alexandře to ale očividně vůbec nevadilo.

„O jakou že se to jedná němou tvář? To se nech překvapit, tedy jestli nyní přistoupíš na moji nabídku bližšího seznámení. Zde je má vizitka s telefonním číslem do mého soukromého bytečku.” Alexandra tentokrát rukou zabrousila do pravé kapsy svých černých kalhot, vyndala z ní vizitku a podala ji Martinovi. „Kdykoli mi můžeš zavolat. Budu se těšit.”

„No, ehm… já nevím, ještě si to rozmyslím,” vykoktal zdráhavě Martin, i když by mnohem radši to, co teď právě nahlas řekl, hned zase popřel. Chyběla mu k tomu však patřičná odvaha. Jak náhle zjišťoval, tak něco úplně jiného bylo představovat si svůj vysněný objekt zájmu uvnitř mysli a následně ho pak v plné počestné kráse spatřit před sebou.

Pozorná Alexandra to vytušila, neboť záhy smírně poznamenala. „Víš co? Nech si vše v klidu projít hlavou. Číslo na mě každopádně máš, tak až budeš chtít, zavolej.“ Alexandra se znovu usmála a Martinovi, Nole a Kristiánovi dala své sbohem.

Všichni tři pozorovali, jak Alexandra odchází.

„Máte taky ten pocit, že se zázraky někdy mohou skutečně dít?” promluvil Martin, když jim dívka natrvalo zmizela z dohledu.

„Jo, jo, teď už ano, teď už ano,” A Kristián pak zase cosi naznačil Nole a ta obdobně přikývla.

Pohlédli s Martinem na klády. Ty opět zely prázdnotou, avšak… tajemný nádech předešlých událostí v sobě již zapřít nedokázaly.

„Přesně takhle jsem tu stál, sbíral ze země klacky a házel je do vody,” předváděl asi o pět minut později názorně Martin, když všichni tři dorazili na ono osudové místo. „A takhle za tím prvním letěl druhý, třetí a čtvrtý.”

„Jo jo, život zkrátka není hebký peříčko,” promluvila tiše Nola. Seděla právě na jednom z vyvrácených stromů, jenž nedokázal odolat nedávné vichřici, a se zaujetím a podepřenou bradou pozorovala na hladině kola, která tam s ozvěnou vytvářely Martinovy klacky.

„A podobně do řeky dopadl i ten pátý, šestý, devátý,” hudroval dál Martin, přičemž nynější hod zakončil obzvlášť neuváženě, neboť klackem omylem trefil jeden ze vzdálenějších stromů.

„Jo jo, vždyť říkám, že život není vůbec jednoduchý,” zopakovala Nola a naklonila se k říčce, aby si na její hladině vytvořila kolečko vlastní.

Martin na moment s házením klacků přestal, neboť začal Nolu podezírat, že to říká jen proto, aby se mu nenápadně vysmála. Když ji ale o něco déle pozoroval, jak se k říčce naklání s vážnou zadumanou tváří, musel uznat, že se ve svém úsudku patrně hluboce zmýlil. I Nola zjevně znovu zabředla do vlastních nenaplněných tužeb.

Najednou se vůči ní cítil provinile. Vždyť to byl stále jen on, kdo si tu věčně hrál na malého utrápeného chudáčka. Nola se svou dobráckou povahou se mu však neodvážila nic vyčítat, jen rukou naznačila, že vše je v naprosté pohodě a že ji dělání koleček na vodní hladině nesmírně baví.

„No a nechtěli byste třeba někam o tomhle víkendu vyrazit? Znám jeden dost výbornej klub. Žádní zlí lidé, jen samé příjemné přívětivé tváře a skvělá atmosféra nekonečného klidu a pohodlí,” nadhodil Kristián.

„Já bych klidně šla.” Nola náhle odtrhla od řeky oči, přestala s vytvářením nových koleček a znovu se usmála. „To je ta malebná kavárnička, co si ji její majitelé zařídili v prostranství pasáží v tom bývalém sklepení, že mám pravdu?”

„Jo, přesně tam to je,” potvrdil Kristián.

„Přesně takhle se mi tohle prostředí vysmívalo do očí před týdnem,” spustil pak přeci jen nanovo Martin, který zase vůbec nevnímal, na čem se jeho kamarádi právě dohodli. „Kdybych dostal alespoň nějaké znamení, třeba jen nějaké malilinkaté, které by náleželo jen mně…”

„Jé, tohle je vážně skvělá póza, vydržel bys takhle alespoň vteřinku, rád bych si udělal snímek tý tvojí napřažený ruky!” vykřikl náhle radostně Kristián a začal si připravovat fotoaparát na co nejlepší záběr.

„Ne, nech toho! Nechci, abys mě fotil! Už jsem ti to přece říkal několikrát a teď na tom lpím dvojnásobně!” zaprotestoval okamžitě Martin a strčil ruku před objektiv.

„Neboj, na fotce tvůj obličej vůbec vidět nebude, jen ta tvá ruka a vyhozenej klacek. Víš, jak to pak bude parádní?”

„Už jsem ti snad jednou řekl, že o to nestojím, tak to zase koukej pěkně rychle schovat!”

Kristiánovi tedy nezbylo nic jiného, než vyhovět. Alespoň se tedy připojil k Nole a jejím kruhovým variacím.

„Kdybych tak dostal osudové znamení, třeba jen jedno malé, které by náleželo jen mně,” drmolil Martin stále dokola, „to bych pak třeba skutečně mohl…”

To následující už ale nestačil doříct. Na hladině přesně před Martinovými zraky cosi zablikalo, bez vysvětlení se to přeneslo na jeho pravou botu a posléze přes teplý svetr a bundu až k brýlím, kde jev svou pouť ukončil.

Martin notných pár sekund jen nečinně civěl před sebe. První, na co pomyslel, bylo, že se mu snad před očima mihnul jen záblesk slunečního paprsku. Už se málem chopil svých brýlí, aby si je pročistil – jak to udělal při hodině fyziky – když si konečně stačil uvědomit, čeho tu byl možná svědkem. Že by ho vážně zase vyslyšela nějaká nadpozemská síla a dala mu znamení?

„Viděli jste taky to světlo?”

Nola i Kristián na Martina překvapeně pohlédli.

A pak se lesem zčistajasna rozezněl ten dobře známý, milý zpěvný hlásek.

Martin už na nic dalšího nečekal, dost dobře si uvědomoval, že tady něco nesedí. Při dalším a dalším pohledu do korun stromů hustého lesa se znovu plně utvrdil v tom, že slunce to být nemohlo. Martin očima přejel zpět k vodní hladině a když na ní nic podezřelého nespatřil, vycouval taktně z lesa na cestu a ráznými kroky po ní pospíchal do míst, kam prve zavedl své kamarády.

„Martine, počkej, co se to s tebou zase děje?” volala za ním Nola.

Martin jí však neodpověděl a hnal se odhodlaně kupředu. Před průchodem na druhé pole se ale náhle zastavil a pohlédl vzhůru k drátům elektrického napětí. Právě odtamtud zpěv začal právě nabírat na své intenzitě. Na drátech na první pohled nebylo nic nápadného, jako obvykle na něm posedávala hrstka černých kosáků a jiřiček. Mezi tímto osazenstvem se vyjímal i jeden osamocený holub. Seděl na špici posledního dřevěného sloupu, hned u křoviska s průchodem.

„Tak jsme tě přece nakonec dohnali. Co tě to zas popadlo?” ozvala se Martinovi za zády zadýchaná Nola. Kristián tentokrát nic neříkal, jen po obou kamarádech střídavě poulil oči a vyčkával, co se v následujících okamžicích odehraje.

Martina příchod kamarádů přivedl do rozpaků. Díval se na ně, jako by spáchal těžký zločin, o kterém se jim doposud ještě neodvážil nic říct.

A v ten moment se ozvalo cosi na způsob tlesknutí. Holub roztáhl svá křídla a zmizel na druhém z polí. Něžný zpěv jej jako věrný brach následoval.

Martin věděl, co musí učinit. Rozbušené srdce mu však velelo jako předvoj poslat Nolu. „Nešla bys tam jako první? Možná že to tak bude pro začátek nejlepší,” vyšlo z něj, jako by se něčeho bál. Jako by z něčeho dostával stále větší strach!

Nola souhlasila a povzbudivě na Martina zamrkala, ten jí to však neoplatil.

„No nic, já teda radši jdu,” mávla Nola rozhodně rukou, aby ten tlak nemusela dál snášet, a skulinkou se normálně prosmýkla.

„Neobjevila jsi tam něco nevšedního?” dorážel na Nolu hned opatrně Martin a zároveň Kristiána ponoukal, aby šel za ní jako druhý.

„Nikdo z vás se nemusí ničeho zbytečně bát, žádný divoký kanec ani ziskuchtivý pytlák se tu rozhodně nevyskytují…” informovala mezitím oba kamarády Nola.

„No tak, vidíš, zas ses obával úplně zbytečně,” začal z jejích slov těžit hned Kristián a pobídl Martina, aby hodil starosti za hlavu a taky šel.

„Jen ony klády již nezejí tak docela prázdnotou…”

„COŽE?“

Martin byl vmžiku u ní.

„No, a kam teď? Rovně zřejmě asi ne, co? Tam je vidět nové lesní stromořadí,” připomněla se o chvilku později Nola, když se všichni tři ocitli pod dráty elektrického vedení.

„Tady vpravo mezi porosty je taková nenápadná skulinka a tou se dá projít na vedlejší pole,” informoval Nolu a Kristiána Martin.

„Mohu projít jako první?” projevila zájem Nola.

„Ale jistě, jak je libo, prosím, račte vstoupit,” pokusil se v duchu své kamarádky zabásnit i Martin a po vzoru Kristiána ji noblesním gestem vyzval, ať tak učiní.

„Mnohokrát vám děkuji za milou gentlemanskou ochotu,” uculila se na oba dva kamarády Nola a ti ji pak ochotně následovali.

Vstup na vedlejší polní prostranství Nolu nesmírně fascinoval. Jako by se po celou dobu všichni tři pohybovali v přepychovém hotelu a pouze přešli z jeho „bazénové části” do „komfortně zařízeného pokojíku“. Tak na Nolu teď zapůsobily rozlehlé polní lány.

„Hmm, souhlas,” přidal se k ní okamžitě Kristián. „Třeba si tu udělám do zásoby dalších pár snímků…“

„Tady jsme se měli spolu setkat,” spustil Martin. „Jakmile skončila škola a já jsem se najedl v jídelně, zamířil jsem hned sem. Zasedl a pozoroval okolní les, mraky, slunce, ptáky a myslel na ni. Povětšinou nikdo nepřicházel, jen občas se sem vloudil nějaký ten samotář se psem a divil se, co tady jen tak nečinně lelkuju – to mě napříště přimělo vzít si s sebou alespoň na zamaskování nějaký ten časopis. Ale přesto jsem ji tady viděl – i když byla pouze součástí mého snění.”

Nola i Kristián si přestali hledět vlastních snových aktivit a opět začali Martinovi věnovat zaslouženou pozornost. Ten si toho ale příliš nevšímal, dál nerušeně pokračoval ve svém povídání.

„Minulý týden jsem se však uchýlil k mírné změně. Nečekaně jsem zamířil do přilehlého lesa. Teče tam nazelenalá kalná říčka. Kdyby se z ní člověk napil, tak by určitě minimálně jeden týden strávil na lůžku v nemocnici, než by mu kompletně pročistili žaludek. Ale vážně…” Martin na to slovo položil patřičný důraz. „Jako bych v té chvíli očekával zázrak. Leč ten ne a ne přijít. A tak jsem ze žalu a vlivem vnitřní zuřivosti začal do té kalné říčky házet klacky, které mi náhodně přišly pod ruku. I tak jsem ale stále myslel na ni, na tu pohlednou brunetku s pomněnkovýma modrýma očima. Leč nepřišla, a ani se tam nezjevila jako duch. Jen samá prázdnota.”

„Hmm, to zní ale fakt dost smutně. Řekl bych, až přímo krutě,” vyjádřil se pak Kristián.

„Pro mě to teda nakonec kruté zjištění bylo,” souhlasil Martin. „Tam u té říčky jsem si přál, aby se uprostřed tohohle pole zjevily dvě menší klády, což byly myšlenky, jež vyplynuly záhy z toho, jak jsem ze země sbíral ty klacky. Prostě jsem si přál, aby na jednu z nich má vysněná múza usedla a čas si krátila… třeba také četbou knihy. Ke svému nesmírnému překvapení jsem tu nakonec ty klády spatřil – teď ani pořádně nevím, jestli tu už byly dřív, nebo je sem někdo prostě jen tak umístil. Nikdo na nich ale neseděl. Zely prázdnotou. A tak jsem se pak odebral nakvašeně domů. Kdyby mě při zpáteční cestě někdo pozoroval, asi by si hned pomyslel: Tenhle člověk určitě dneska nemá svůj den.”

„Cože, říkal jsi klády?” Kristián náhle ožil, neboť si jich povšiml až po této Martinově připomínce. „No jo, opravdu tam jsou.”

„A kdo?” zajímala se Nola.

„No, ty dvě klády přece. No, to je teda opravdu bezvadný,” nepřestával se novým objevem kochat Kristián a ukázal Nole doprostřed pole.”

Nola zpozorněla a společně s Kristiánem sledovala, jak sluneční paprsky ustupují do pozadí a dávají přírodě šanci odkrýt její na první pohled skryté tajemství.

„No jo, zase tě udivil nový přírodní úkaz!” ucedil značně rozladěně Martin, když spatřil, jak si Kristián začíná opět pohrávat se svým fotoaparátem. „No prosím, nespěchej, já klidně počkám!”

„Ne, to sis zase špatně vyložil, s tím to nemá vůbec co dělat,” začal se bránit nařčení Kristián. „Jen jsem si ve foťáku rovnal film, nic víc. Výhradně jsem teď jen obdivoval tvou řeč a to, jak dokážeš být otevřený a nebojíš se tíživé emoce vypustit ven.”

„A co se týče té samoty,” vstoupila do hovoru i Nola, „tak s tou to také není tak jednoznačné. Podívejte se tamhle.”

Martin s Kristiánem na její popud pohlédli do křovisek, odkud na ně se zájmem pokukovala srnka. Všichni tři na ni udiveně zírali a čekali, co se bude dít. Srnka se však záhy rozhodla raději zmizet zpět do neprostupných houštin.

„Už jsme ji omrzeli,” povzdechla si Nola, když ji ztratili z očí a utichl i šelest v křovinách. „To mi najednou připomnělo ten Helin poutavý hraný dokument na Mochnickém katalovění. Tam se v jistém záběru také objevila srnka, a to děvče, co Helu hrálo coby její mladší já, si rovněž nedokázalo získat její přízeň, i jí zmizela hned z očí.”

„Hmm, to je pravda,” připojil se k Nole okamžitě Kristián. „Je opravdu škoda, že neumíme navázat s některými zvířaty přímý kontakt a musíme se tak spokojit pouze s jejich vzdálenou přítomností. Příroda je zkrátka v některých svých zavedených zákonech až příliš nevyzpytatelně krutá. Vážně škoda.”

„Ale u srnek tomu přece tak vždy nebývá,” oponovala Nola. „I když se má obecně za to, že patří mezi plachá zvířata, zrovna tak jako třeba kanci nebo žirafy, dokáží s nimi někteří lidé klidně navázat kontakt a mohou se k nim bez problémů přiblížit i na krok a v klidu si je pohladit.”

„Jo, v některých případech je to možný,” připustil Kristián a znovu si začal pohrávat s fotoaparátem. „Dokonce znám člověka, který něco podobného zažil v…”

Martin nic z toho plně nevnímal. Stačilo, když z úst jeho kamarádů vyšla pouhá slova typu přiblížit na krok, v klidu pohladit nebo znám člověka, který něco podobného zažil, a už měl nový důvod k vnitřní nevraživosti vůči celému pozemskému světu. Proto se vzápětí od obou kamarádů hbitě odvrátil a rázně vykročil nazpátek do prostranství sousedního pole.

„Počkej, Martine, ty už chceš jít odtud vážně pryč?” otočila se za ním se zájmem Nola, když zaslechla jeho kroky.

„Ne,” odbyl ji stroze, „jen se vracím na kraj lesa, do míst, kde teče ta zelená břečka, abych si tam vylil patřičnou zlost!“

Nola s Kristiánem se po sobě jen bezmocně otočili, načež shodně vytušili, že jim zřejmě nezbude nic jiného než svého podrážděného kamaráda poslušně následovat.