„Přesně takhle jsem tu stál, sbíral ze země klacky a házel je do vody,” předváděl asi o pět minut později názorně Martin, když všichni tři dorazili na ono osudové místo. „A takhle za tím prvním letěl druhý, třetí a čtvrtý.”
„Jo jo, život zkrátka není hebký peříčko,” promluvila tiše Nola. Seděla právě na jednom z vyvrácených stromů, jenž nedokázal odolat nedávné vichřici, a se zaujetím a podepřenou bradou pozorovala na hladině kola, která tam s ozvěnou vytvářely Martinovy klacky.
„A podobně do řeky dopadl i ten pátý, šestý, devátý,” hudroval dál Martin, přičemž nynější hod zakončil obzvlášť neuváženě, neboť klackem omylem trefil jeden ze vzdálenějších stromů.
„Jo jo, vždyť říkám, že život není vůbec jednoduchý,” zopakovala Nola a naklonila se k říčce, aby si na její hladině vytvořila kolečko vlastní.
Martin na moment s házením klacků přestal, neboť začal Nolu podezírat, že to říká jen proto, aby se mu nenápadně vysmála. Když ji ale o něco déle pozoroval, jak se k říčce naklání s vážnou zadumanou tváří, musel uznat, že se ve svém úsudku patrně hluboce zmýlil. I Nola zjevně znovu zabředla do vlastních nenaplněných tužeb.
Najednou se vůči ní cítil provinile. Vždyť to byl stále jen on, kdo si tu věčně hrál na malého utrápeného chudáčka. Nola se svou dobráckou povahou se mu však neodvážila nic vyčítat, jen rukou naznačila, že vše je v naprosté pohodě a že ji dělání koleček na vodní hladině nesmírně baví.
„No a nechtěli byste třeba někam o tomhle víkendu vyrazit? Znám jeden dost výbornej klub. Žádní zlí lidé, jen samé příjemné přívětivé tváře a skvělá atmosféra nekonečného klidu a pohodlí,” nadhodil Kristián.
„Já bych klidně šla.” Nola náhle odtrhla od řeky oči, přestala s vytvářením nových koleček a znovu se usmála. „To je ta malebná kavárnička, co si ji její majitelé zařídili v prostranství pasáží v tom bývalém sklepení, že mám pravdu?”
„Jo, přesně tam to je,” potvrdil Kristián.
„Přesně takhle se mi tohle prostředí vysmívalo do očí před týdnem,” spustil pak přeci jen nanovo Martin, který zase vůbec nevnímal, na čem se jeho kamarádi právě dohodli. „Kdybych dostal alespoň nějaké znamení, třeba jen nějaké malilinkaté, které by náleželo jen mně…”
„Jé, tohle je vážně skvělá póza, vydržel bys takhle alespoň vteřinku, rád bych si udělal snímek tý tvojí napřažený ruky!” vykřikl náhle radostně Kristián a začal si připravovat fotoaparát na co nejlepší záběr.
„Ne, nech toho! Nechci, abys mě fotil! Už jsem ti to přece říkal několikrát a teď na tom lpím dvojnásobně!” zaprotestoval okamžitě Martin a strčil ruku před objektiv.
„Neboj, na fotce tvůj obličej vůbec vidět nebude, jen ta tvá ruka a vyhozenej klacek. Víš, jak to pak bude parádní?”
„Už jsem ti snad jednou řekl, že o to nestojím, tak to zase koukej pěkně rychle schovat!”
Kristiánovi tedy nezbylo nic jiného, než vyhovět. Alespoň se tedy připojil k Nole a jejím kruhovým variacím.
„Kdybych tak dostal osudové znamení, třeba jen jedno malé, které by náleželo jen mně,” drmolil Martin stále dokola, „to bych pak třeba skutečně mohl…”
To následující už ale nestačil doříct. Na hladině přesně před Martinovými zraky cosi zablikalo, bez vysvětlení se to přeneslo na jeho pravou botu a posléze přes teplý svetr a bundu až k brýlím, kde jev svou pouť ukončil.
Martin notných pár sekund jen nečinně civěl před sebe. První, na co pomyslel, bylo, že se mu snad před očima mihnul jen záblesk slunečního paprsku. Už se málem chopil svých brýlí, aby si je pročistil – jak to udělal při hodině fyziky – když si konečně stačil uvědomit, čeho tu byl možná svědkem. Že by ho vážně zase vyslyšela nějaká nadpozemská síla a dala mu znamení?
„Viděli jste taky to světlo?”
Nola i Kristián na Martina překvapeně pohlédli.
A pak se lesem zčistajasna rozezněl ten dobře známý, milý zpěvný hlásek.
Martin už na nic dalšího nečekal, dost dobře si uvědomoval, že tady něco nesedí. Při dalším a dalším pohledu do korun stromů hustého lesa se znovu plně utvrdil v tom, že slunce to být nemohlo. Martin očima přejel zpět k vodní hladině a když na ní nic podezřelého nespatřil, vycouval taktně z lesa na cestu a ráznými kroky po ní pospíchal do míst, kam prve zavedl své kamarády.
„Martine, počkej, co se to s tebou zase děje?” volala za ním Nola.
Martin jí však neodpověděl a hnal se odhodlaně kupředu. Před průchodem na druhé pole se ale náhle zastavil a pohlédl vzhůru k drátům elektrického napětí. Právě odtamtud zpěv začal právě nabírat na své intenzitě. Na drátech na první pohled nebylo nic nápadného, jako obvykle na něm posedávala hrstka černých kosáků a jiřiček. Mezi tímto osazenstvem se vyjímal i jeden osamocený holub. Seděl na špici posledního dřevěného sloupu, hned u křoviska s průchodem.
„Tak jsme tě přece nakonec dohnali. Co tě to zas popadlo?” ozvala se Martinovi za zády zadýchaná Nola. Kristián tentokrát nic neříkal, jen po obou kamarádech střídavě poulil oči a vyčkával, co se v následujících okamžicích odehraje.
Martina příchod kamarádů přivedl do rozpaků. Díval se na ně, jako by spáchal těžký zločin, o kterém se jim doposud ještě neodvážil nic říct.
A v ten moment se ozvalo cosi na způsob tlesknutí. Holub roztáhl svá křídla a zmizel na druhém z polí. Něžný zpěv jej jako věrný brach následoval.
Martin věděl, co musí učinit. Rozbušené srdce mu však velelo jako předvoj poslat Nolu. „Nešla bys tam jako první? Možná že to tak bude pro začátek nejlepší,” vyšlo z něj, jako by se něčeho bál. Jako by z něčeho dostával stále větší strach!
Nola souhlasila a povzbudivě na Martina zamrkala, ten jí to však neoplatil.
„No nic, já teda radši jdu,” mávla Nola rozhodně rukou, aby ten tlak nemusela dál snášet, a skulinkou se normálně prosmýkla.
„Neobjevila jsi tam něco nevšedního?” dorážel na Nolu hned opatrně Martin a zároveň Kristiána ponoukal, aby šel za ní jako druhý.
„Nikdo z vás se nemusí ničeho zbytečně bát, žádný divoký kanec ani ziskuchtivý pytlák se tu rozhodně nevyskytují…” informovala mezitím oba kamarády Nola.
„No tak, vidíš, zas ses obával úplně zbytečně,” začal z jejích slov těžit hned Kristián a pobídl Martina, aby hodil starosti za hlavu a taky šel.
„Jen ony klády již nezejí tak docela prázdnotou…”
„COŽE?“
Martin byl vmžiku u ní.