Kapitola 19 – Bloudění v polích

„No, a kam teď? Rovně zřejmě asi ne, co? Tam je vidět nové lesní stromořadí,” připomněla se o chvilku později Nola, když se všichni tři ocitli pod dráty elektrického vedení.

„Tady vpravo mezi porosty je taková nenápadná skulinka a tou se dá projít na vedlejší pole,” informoval Nolu a Kristiána Martin.

Mohu projít jako první?” projevila zájem Nola.

„Ale jistě, jak je libo, prosím, račte vstoupit,” pokusil se v duchu své kamarádky zabásnit i Martin a po vzoru Kristiána ji noblesním gestem vyzval, ať tak učiní.

Mnohokrát vám děkuji za milou gentlemanskou ochotu,” uculila se na oba dva kamarády Nola a ti ji pak ochotně následovali.

Vstup na vedlejší polní prostranství Nolu nesmírně fascinoval. Jako by se po celou dobu všichni tři pohybovali v přepychovém hotelu a pouze přešli z jeho „bazénové části” do „komfortně zařízeného pokojíku“. Tak na Nolu teď zapůsobily rozlehlé polní lány.

Hmm, souhlas,” přidal se k ní okamžitě Kristián. „Třeba si tu udělám do zásoby dalších pár snímků…“

Tady jsme se měli spolu setkat,” spustil Martin. „Jakmile skončila škola a já jsem se najedl v jídelně, zamířil jsem hned sem. Zasedl a pozoroval okolní les, mraky, slunce, ptáky a myslel na ni. Povětšinou nikdo nepřicházel, jen občas se sem vloudil nějaký ten samotář se psem a divil se, co tady jen tak nečinně lelkuju – to mě napříště přimělo vzít si s sebou alespoň na zamaskování nějaký ten časopis. Ale přesto jsem ji tady viděl – i když byla pouze součástí mého snění.”

Nola i Kristián si přestali hledět vlastních snových aktivit a opět začali Martinovi věnovat zaslouženou pozornost. Ten si toho ale příliš nevšímal, dál nerušeně pokračoval ve svém povídání.

Minulý týden jsem se však uchýlil k mírné změně. Nečekaně jsem zamířil do přilehlého lesa. Teče tam nazelenalá kalná říčka. Kdyby se z ní člověk napil, tak by určitě minimálně jeden týden strávil na lůžku v nemocnici, než by mu kompletně pročistili žaludek. Ale vážně” Martin na to slovo položil patřičný důraz. „Jako bych v té chvíli očekával zázrak. Leč ten ne a ne přijít. A tak jsem ze žalu a vlivem vnitřní zuřivosti začal do té kalné říčky házet klacky, které mi náhodně přišly pod ruku. I tak jsem ale stále myslel na ni, na tu pohlednou brunetku s pomněnkovýma modrýma očima. Leč nepřišla, a ani se tam nezjevila jako duch. Jen samá prázdnota.”

Hmm, to zní ale fakt dost smutně. Řekl bych, až přímo krutě,” vyjádřil se pak Kristián.

„Pro mě to teda nakonec kruté zjištění bylo,” souhlasil Martin. „Tam u té říčky jsem si přál, aby se uprostřed tohohle pole zjevily dvě menší klády, což byly myšlenky, jež vyplynuly záhy z toho, jak jsem ze země sbíral ty klacky. Prostě jsem si přál, aby na jednu z nich má vysněná múza usedla a čas si krátila… třeba také četbou knihy. Ke svému nesmírnému překvapení jsem tu nakonec ty klády spatřil – teď ani pořádně nevím, jestli tu už byly dřív, nebo je sem někdo prostě jen tak umístil. Nikdo na nich ale neseděl. Zely prázdnotou. A tak jsem se pak odebral nakvašeně domů. Kdyby mě při zpáteční cestě někdo pozoroval, asi by si hned pomyslel: Tenhle člověk určitě dneska nemá svůj den.”

Cože, říkal jsi klády?” Kristián náhle ožil, neboť si jich povšiml až po této Martinově připomínce. „No jo, opravdu tam jsou.”

„A kdo?” zajímala se Nola.

„No, ty dvě klády přece. No, to je teda opravdu bezvadný,” nepřestával se novým objevem kochat Kristián a ukázal Nole doprostřed pole.”

Nola zpozorněla a společně s Kristiánem sledovala, jak sluneční paprsky ustupují do pozadí a dávají přírodě šanci odkrýt její na první pohled skryté tajemství.

No jo, zase tě udivil nový přírodní úkaz!” ucedil značně rozladěně Martin, když spatřil, jak si Kristián začíná opět pohrávat se svým fotoaparátem. „No prosím, nespěchej, já klidně počkám!”

Ne, to sis zase špatně vyložil, s tím to nemá vůbec co dělat,” začal se bránit nařčení Kristián. „Jen jsem si ve foťáku rovnal film, nic víc. Výhradně jsem teď jen obdivoval tvou řeč a to, jak dokážeš být otevřený a nebojíš se tíživé emoce vypustit ven.”

A co se týče té samoty,” vstoupila do hovoru i Nola, „tak s tou to také není tak jednoznačné. Podívejte se tamhle.”

Martin s Kristiánem na její popud pohlédli do křovisek, odkud na ně se zájmem pokukovala srnka. Všichni tři na ni udiveně zírali a čekali, co se bude dít. Srnka se však záhy rozhodla raději zmizet zpět do neprostupných houštin.

Už jsme ji omrzeli,” povzdechla si Nola, když ji ztratili z očí a utichl i šelest v křovinách. „To mi najednou připomnělo ten Helin poutavý hraný dokument na Mochnickém katalovění. Tam se v jistém záběru také objevila srnka, a to děvče, co Helu hrálo coby její mladší já, si rovněž nedokázalo získat její přízeň, i jí zmizela hned z očí.”

Hmm, to je pravda,” připojil se k Nole okamžitě Kristián. „Je opravdu škoda, že neumíme navázat s některými zvířaty přímý kontakt a musíme se tak spokojit pouze s jejich vzdálenou přítomností. Příroda je zkrátka v některých svých zavedených zákonech až příliš nevyzpytatelně krutá. Vážně škoda.”

Ale u srnek tomu přece tak vždy nebývá,” oponovala Nola. „I když se má obecně za to, že patří mezi plachá zvířata, zrovna tak jako třeba kanci nebo žirafy, dokáží s nimi někteří lidé klidně navázat kontakt a mohou se k nim bez problémů přiblížit i na krok a v klidu si je pohladit.”

Jo, v některých případech je to možný,” připustil Kristián a znovu si začal pohrávat s fotoaparátem. „Dokonce znám člověka, který něco podobného zažil v…”

Martin nic z toho plně nevnímal. Stačilo, když z úst jeho kamarádů vyšla pouhá slova typu přiblížit na krok, v klidu pohladit nebo znám člověka, který něco podobného zažil, a už měl nový důvod k vnitřní nevraživosti vůči celému pozemskému světu. Proto se vzápětí od obou kamarádů hbitě odvrátil a rázně vykročil nazpátek do prostranství sousedního pole.

Počkej, Martine, ty už chceš jít odtud vážně pryč?” otočila se za ním se zájmem Nola, když zaslechla jeho kroky.

„Ne,” odbyl ji stroze, „jen se vracím na kraj lesa, do míst, kde teče ta zelená břečka, abych si tam vylil patřičnou zlost!“

Nola s Kristiánem se po sobě jen bezmocně otočili, načež shodně vytušili, že jim zřejmě nezbude nic jiného než svého podrážděného kamaráda poslušně následovat.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.