Martin měl po delší době zase výjimečně pocit, jako by mu osud začal přát. Velice záhy však přišel na to, že i vysněné cesty jeho dvou kamarádů se v jistém směru pozvolna naplňují, i když prozatím v jiném odvětví. Kristián zanedlouho přišel se zprávou, že sice u mochnických novin díky Ivanovi skončil, spolupráci mu prý ale už nabídly Poděbradské listy. A Nola, ta údajně po rozhovoru s učitelem angličtiny usoudila, že nemá cenu si zbytečně dál lámat hlavu s prozatímní dopisní absencí. A protože se poučila z dobře prožitého nedělního setkání, obnovila kontakt s Verou, což se ukázalo jako velice slibné řešení. I tak ale Martin konečně dosáhl svého. Nola s Kristiánem mu totiž shodně přiznali, že je to ,,náhodné“ setkání s Alexandrou rovněž překvapilo.
„Ale kdepak, nic jsem na vás nehrál! Takovej falešník rozhodně nejsem,“ oživil pondělní odpolední události hned druhý den Martin, když se s Nolou a Kristiánem procházeli o velké přestávce po chodbě a svačili.
„Hmm, mně osobně se rozhodně ještě nic takového nepřihodilo,” přiznal bez ostychu Kristián, což Martina potěšilo ještě víc, neboť spíše očekával, že z jeho úst uslyší něco v tom smyslu, že to vlastně není nic neobvyklého.
„To já zas musím na rovinu přiznat, že jsem ti v té chvíli, kdy si s tebou ta Alexandra domluvila schůzku, záviděla. Ale ustála jsem to. No stejně se možná zanedlouho uvidím s Verou, tak se to vše trochu urovná.”
„V pátek odpoledne se tady v kině promítá jeden nový čínský film, na kterej bych hrozně rád zašel. Bylo by moc fajn, kdybysme se tam všichni sešli,” navrhl Kristián.
„Jo, beze všeho, řeknu jí to, dneska mi má beztak zavolat. Jsem si jistá, že tohle pozvání si určitě nenechá ujít,” odvětila spokojeně Nola a pro sebe si špitla: „Že už jsem ten nápad nedostala dřív? Mohla jsem si ty strádající smutky alespoň ušetřit.”
Martin si tu náhle začal připadat jako duch. Jeho přítomnost jako by se ztrácela v davu ostatních studentů, kteří se zdržovali na chodbách. „Jo tak, filmu se vám zachtělo? No to je mi novinka,” snažil se svým kamarádům připomenout.
„Hmm, to je,” věnoval mu konečně zaslouženou pozornost Kristián a potutelně se přitom culil. „Čínských filmů se u nás moc nepromítá, tak jsem velice přešťasten, že tomu bude tento pátek přesně naopak. Pojď s náma, určitě se budeš při jeho sledování dobře bavit. A klidně s sebou vem i tu svou novou přítelkyni.”
„Přítelkyni? Hmm, to vážně nevím, vždyť jsme se spolu viděli zatím jen jednou.” Martin se snažil, aby to – za ten Kristiánův předchozí nezájem – vyznělo alespoň trochu naivně a odtažitě.
„Hmm,” protáhl obdobně Kristián, neboť zřejmě vytušil, co mu tím pozměněným chováním Martin naznačuje, „každopádně to za zvážení docela stojí. Samozřejmě záleží jen na tobě.”
„Já s tebou ale klidně půjdu,“ přidala se ke Kristiánovi vděčně Nola.
„No jo, proč ne? To je ostatně vaše věc,” pokrčil skromně rameny Martin. „Já bych dal přednost té schůzce s ní. Už jsem se zkrátka rozhodl, a basta!”
Ve skutečnosti se však Martin snažil hovor spíš nějak spěšně zakončit. Proto celkem uvítal, že zhruba za pět minut mělo zvonit na třetí hodinu. Předčasně se s kamarády rozloučil a jen nerad se pak kradl do třetího poschodí. Bylo úterý a to v tomto školním půlroce znamenalo jediné: přetrpět další nemilou hodinu s profesorkou Moronovou. Ještě předtím však Martina stačil na schodech nečekaně překvapit někdo jiný: vysoký pohublý chlapec s delšími blond vlasy a širokým povzbuzujícím leč trochu nevyzpytatelným úsměvem.
„Ahoj, Iksi,” pozdravil Martina zase tím svým hanlivým sloganem.
Martin se na Lekenera nerudně zamračil. Chtěl kolem něj co nejrychleji projít a zmizet v nedaleké třídě, on mu ale zastoupil cestu.
„Ale no tak, Martine,” oslovil ho Lekener konečně křestním jménem, „vždyť to je jen taková malá sranda. O nic přece nejde, tak si s tím pokaždý nedělej těžkou hlavu.”
„Jenže mně ta tvá přezdívka docela dost vadí, což jsi zřejmě za ten bezmála jeden rok ještě nedokázal vůbec pochopit!” osočil se Martin.
„Teodorovi taky kdekdo přezdívá Trndle a taky mu to vůbec nevadí,” hájil se Lekener. Z legrace do Martina jemně strčil.
„Proč to děláš?!”
Martin odtáhl dlouhánovu ruku ze svého trička a nerudně se ošil.
„Jen tak,” protáhl škodolibě Lekener a dál v pošťuchování nerušeně pokračoval, i když v Martinově obličeji musel jasně spatřit jeho výrazný nesouhlas. „No tak, Iksi – tedy promiň, Martine – proč vždycky všechno tak řešíš, proč se někdy alespoň na moment neuvolníš? Životem se přece má procházet s úsměvem a s jistým nadhledem. Není radno si pořád ze všeho donekonečna dělat přehnaně těžkou hlavu, obzvlášť z těchhle prkotin.”
Martinovi ty Lekenerovy vtíravé řeči a rádoby moudré rozumy samozřejmě byly čím dál méně po chuti. Zároveň s tím mu ale také došlo, proč to asi dělá. Lekener moc dobře věděl, že svým vzhledem a výškou mezi studenty ve třídě tvoří jistou výjimku. Všichni k němu vzhlíželi s nezměrným respektem a brali ho za velkého znalce života, což Lekenerovi dělalo velice dobře a dokázal toho patřičně nejen využívat, ale i občas zneužít.
„No tak, Martine,” žďuchnul do něj Lekener znovu, „usměj se! Na život přece není radno pohlížet jen pesimisticky, ale i optimisticky. Kdypak jsi naposled vyrazil třeba za zábavou do kina nebo na pořádný koncert? Kdy ses naposled dokázal pořádně odvázat, co?”
Tentokrát Lekenerova narážka nebyla zas až tak úplně scestná. Martin kulturní aktivity ani hlučnou zábavu skutečně příliš nevyhledával. To už si mnohem radši vystačil doma s počítačem a programem, který umožňoval dle libosti skládal dohromady věty, čímž se postupně naučil konverzovat.
To Lekener byl z úplně jiného těsta. Rád se bavil, dělal srandu, kde se jen dalo, a pokud se někde mihla zmínka o nějakém dobrém koncertu, rozhodně na něm nesměl chybět. O tom ostatně hodně vypovídalo jeho obnošené tričko s portrétem skupiny Pet Shop Boys, do níž byl doslova blázen, a jejíž texty či alespoň výňatky z nich znal nazpaměť. Mnohdy se je dokonce nebál osobně použít při písemkách v angličtině, čímž nejednou dokázal pobavit i samotného profesora Štrocha, jenž byl nucen jeho fonetické přepisy a hrubky opravovat. Tomu se pak druhý den řehtala celá třída. Lekener to však vždy přijal s osobitým nadhledem šprýmaře. Nejinak tomu bylo i nyní, když se znovu dostával do křížku s Martinem.
„Přestaň do mě konečně strkat!” utrhl se znovu znechuceně Martin, kterému to bylo čím dál nepříjemnější.
„Jo, neboj, přestanu,” ujišťoval ho žertovně Lekener, „jen co mi řekneš, proč se zdržuješ výhradně v ústraní a nevyrazíš si občas pěkně z kopýtka.”
„Proč? Protože mě to zkrátka nebaví!” pokusil se soka konečně něčím srozumitelným uzemnit Martin. Lekenerovi to ale zjevně jako výmluva nestačilo, neboť s pošťuchováním nepřestal. „Jasně jsem ti řek, abys toho nechal, tos mě snad neslyšel, nebo co?”
„Klidně si do mě taky žďuchni, jestli chceš, mě to teda vadit rozhodně nebude,” vyzval Martina Lekener, jako by jeho předešlá otázka vůbec nepadla. „Můžeš se do toho pro mě za mě hned pustit.”
„Vážně to chceš?”
„Jo!”
„Tak to máš mít!”
Martin se vzchopil a začal s oplácením.
„Tohle za nic nestálo,” protáhl s úsměškem Lekener, když ho Martinův přiměřený šťouch jen příjemně zalechtal na prsou. „To musíš pořádně. Takhle!”
Martin měl co dělat, aby se teď neodporoučel k zemi. Lekenerův ruční výpad měl dost silnou razanci.
Martin na to ale vzápětí zareagoval obdobně. Prudce do Lekenera vrazil, ovšem s ještě větším důrazem. Předpokládal, že to bez problémů ustojí, jenže v tom se hluboce zmýlil. Lekener v mžiku ztratil rovnováhu, začal na schodech doslova tančit pozpátku a měl co dělat, aby sebou skutečně nešvihl a něco si neudělal. „No vidíš, jak ti to jde… jejda, jejda,” stačilo z něj vyjít, jak se pozvolna bortil.
Lekener nedopadl vůbec dobře. Sice se na schodech nepotloukl, což jinak nevyhnutelně hrozilo. Když se ale nekoordinovaně srazil s někým, kdo stoupal nahoru, náhle musel čelit hrozbě mnohem větší, než by byly případné četné modřiny a odřeniny. Supí obličej a jedovaté blesky očí oné nechtěně sražené osoby o tom jednoznačně vypovídaly své. Že to bude mít náležitou dohru, nemohlo být pochyb.