Všichni tři teď shodně zírali tím samým směrem. Uprostřed pole kdosi seděl a četl si knížku. Jakási dívčina! Ta, jakmile zpozorovala, že se zde nenachází sama, vstala a následně vykročila – nikoli však na opačnou stranu. Navíc, dotyčná, jak se Martin záhy na vlastní oči sám přesvědčil, v sobě nezapřela nic z půvabů Julie, s níž si jmenovaný v krátkosti měl možnost popovídat v samotném závěru Mochnického katalovění. Právě jemu opět učarovaly ty překrásné dlouhé tmavohnědé vlasy, spadající dívce až po lokty, a pronikavé modré oči, nesoucí v sobě velkou upřímnost. To vše tak precizně ladilo a kontrastovalo s onou štíhlou postavou a ladnými krůčky, a nic z toho rozhodně nedokázal narušit fakt, že dívka byla oděná celá v černém.
„To je opravdu milé překvapení. Povětšinou tu mnoho lidí nevídám,” uvítala všechny tři netradičně dívka. „Alexandra Janová, jméno mé.”
Martinem to vnitřně silně otřáslo, a aniž by chtěl, tak na osobu před sebou vyvalil oči a cosi naprázdno zamumlal.
„Již nějakou tu dobu pobývám tady, ve středočeském kraji,“ pokračovala nerušeně dívka dál v mluvě, když se teď z trojice nikdo neměl k přílišnému řečnění, „a to v nedaleké Katalné Mochně,“ upřesnila.
„Jo, tam to docela dobře známe. Taky tam žijeme a dokonce tam studujeme na místním gymnáziu, kde nás neustále vytáčí jedna dost nerudná fyzikářka,” osmělil se jako první konečně promluvit Kristián a cosi pošeptal Nole. Ta záhy pochopila.
Jen Martin byl stále jaksi mimo. Momentálně očima bloumal po dívčině svetru a kalhotách. Jako by mu do značné míry imponovaly mnohem víc než její pohledný obličej. Bylo tomu ale přesně naopak: to ony pronikavé modré oči a ten uhrančivý pohled Martina tak neskonale skličovaly, a právě proto musel nedobrovolně uhnout do jiných partií. Přitom v hlavě neustále přemílal dívčino jméno a přemýšlel, zda se náhodou nepřeslechl. Pokud ne, byl by nyní svědkem dost překvapivého a ohromujícího objevu.
„Tak to je fajn, že jste místní,” přitakala s přívětivou tváří Alexandra. „Jinak, v ulici jménem Patalná mám momentálně pronajatý byt. Víte, preferuji spíše vlastní, tak trochu nezávislejší život a tohle byla jedna z příležitostí, jak toho docílit.”
„Kristián Betner, ctěné jméno mé, jinak jeden obyčejný kluk z Jalové, který rád maluje, fotí a taky občas rád zajde na nějaký ten lahodný mok, nejlépe pomerančový a to do Podzemní rajonády. No, a k tomu osamostatnění taky jaksi pozvolna spěju.”
„Nola Klemontová, rovněž Jalovanka stejně jako tady Kristián.”
Alexandra si potřásla ruku i s Nolou.
„A tohle je Martin, náš skorospolužák z vedlejší gymnaziální třídy.”
Jakmile Martin zaslechl z Noliných úst své jméno, znovu se celý ošil. Nyní tomu ale už nešlo nijak zabránit a on se musel odpoutat od dívčina ošacení a pohlédnout jí statečně do očí. To pro něj byl doslova nadlidský výkon.
„Alexandra Janová,” zopakovala dívka tím samým nasládle jemným hláskem.
„Opravdu jsem slyšel dobře? Ty… ty se vážně jmenuješ… Alexandra Janová?” osmělil se Martin přeci jen zeptat, i když mu to činilo nemalé potíže.
„Ano, přesně tak a ne jinak,” přitakala mile dívka.
„Ahá…” Martin se náhle zadrhl a po další kratší pauze ze sebe konečně vysoukal, co původně chtěl. „No já jen, že tak se jmenuje… jedna americká herečka a modelka… tedy, přesně… Alexandra Jahnová.”
„Ano, tu znám. Moc se mi líbí, jak hraje, a pak i to, že se ze sebe nesnaží dělat malichernou hvězdu a zůstává svou. Avšak v mém případě nejde o nic víc než jen o pouhou vzácnou shodu jmen….”
„A také o podobu!” doplnil rychle Martin a napjatě očekával, jak se k tomu dívka postaví.
„Na světě je přece celá řada lidí, kteří si jsou v mnohém podobní. Klidně stačí třeba vyrazit na večerní promenádu k moři a jsem si jistá, že během pár minut tam člověk narazí na přesného dvojníka osoby, která mu v reálu něčím zaimponuje, k níž má svůj vlastní platonický vztah a tak.”
„No dobře, ale aby onen dotyčný či dotyčná,” položil zejména na to druhé slovo Martin dost vážný důraz, „ke všemu ještě měli stejné jméno…?”
„Nemyslím, že by příjmení Jahnová bylo úplně na chlup shodné s Janovou, spíše se to jen podobně vyslovuje, ale ten pravopis je přeci jen trochu odlišný,” mínila Alexandra. „Ale aby to nevypadalo, že si vymýšlím…”
Alexandra zašátrala v brašně, kterou měla přehozenou přes pravé rameno, a ukázala Martinovi svůj občanský průkaz.
„No jo, vážně!” divil se Martin, když na fotce majitelky průkazu spatřil její půvabnou tvář a pod ní jméno, kterým se mu prve představila, Dokonce i rok a datum narození byly shodné dle Martinových představ. Prostě něco neuvěřitelného.
Martin měl co dělat, aby to s ním nešvihlo na zem.
„Jsem ráda, že jsme si to mezi sebou na rovinu vyříkali, Martine. A zároveň mě i velice těší, že tě konečně mám možnost osobně poznat, nikoli tedy jen ze stránek Kataloročenky.”
„Ale to snad ani nemůže být možné!” žasl Martin a udiveně na dívku znovu vyvalil oči.
„A proč by ne?” usmála se na něj přívětivě Alexandra, vytáhla z brašny onen zmíněný časopis a nalistovala příslušnou stránku. „Martin Ronský, mladý pohledný šestnáctiletý kluk, rodák z Katalné Mochny, hledá sympatickou dívku na seznámení, nejlépe takovou, která se vzhledem a povahou velice podobá Alexandře Jahnové, známé americké herečce a modelce, kterou u nás proslavil seriál Divy marnivých dívek. Pokud by se nějaká taková dívka našla někde v okolí nebo přímo v mém rodném městě, budu jedině rád. Snad nežádám příliš mnoho a nějaká taková se mi ozve. Předem děkuji za pochopení, snad to nevyznělo příliš troufale. Ps: Občas vyrazím za Labe do polí, kde jen tak bloumám po krajině.”
Martin okamžitě zčervenal, jakmile mu Alexandra inzerát přečetla.
„Ale no tak, Martine, podle mě se nemáš vůbec za co stydět. Alespoň je z toho cítit, jakou máš přívětivou duši. Na tom přece není nic pohoršujícího,” zastala se ho hned Alexandra.
„Jo, opravdu, vážně?” vykoktal zdráhavě Martin a znovu opatrně pohlédl dívce do očí.
„No ovšem, že ano,” odvětila na to skromně Alexandra a vsunula časopis zpět do brašny. „Na mě osobně ten článek hrozně moc zapůsobil a okamžitě jsem si ho označila pro případ: co kdyby se náhodou ten tajemný ctitel někde tady poblíž objevil? A jak vidno, je tady a stojí přímo přede mnou.”
Martin opět stačil jen slabě polknout. Znovu zapochyboval, zdali se mu to vše jen nezdá, jestli ten, kdo tu před ním teď stojí a mile k němu promlouvá, není jen pouhým přeludem, z jehož spárů ho Nola nebo Kristián dostanou jemným štípnutím.
Oba Martinovi kamarádi z toho byli, jak se zdálo, rovněž překvapeni, avšak nedávali to tak okatě najevo.
„Hned jak jsem tě tady spatřila, jsem si uvědomila, že tím tajemným tvůrcem článku musíš být právě ty. Škoda, že můj čtyřnohý přítel tu momentálně není rovněž přítomen, určitě by sis ho získal.
„Někdo mu snad ublížil, že tady teď s tebou není?”
Martin se teď nechtěně rozpovídal o něčem úplně jiném, než plánoval, tak nějak mu to prostě přišlo pod jazyk a už se z toho nedokázal vymotat. Alexandře to ale očividně vůbec nevadilo.
„O jakou že se to jedná němou tvář? To se nech překvapit, tedy jestli nyní přistoupíš na moji nabídku bližšího seznámení. Zde je má vizitka s telefonním číslem do mého soukromého bytečku.” Alexandra tentokrát rukou zabrousila do pravé kapsy svých černých kalhot, vyndala z ní vizitku a podala ji Martinovi. „Kdykoli mi můžeš zavolat. Budu se těšit.”
„No, ehm… já nevím, ještě si to rozmyslím,” vykoktal zdráhavě Martin, i když by mnohem radši to, co teď právě nahlas řekl, hned zase popřel. Chyběla mu k tomu však patřičná odvaha. Jak náhle zjišťoval, tak něco úplně jiného bylo představovat si svůj vysněný objekt zájmu uvnitř mysli a následně ho pak v plné počestné kráse spatřit před sebou.
Pozorná Alexandra to vytušila, neboť záhy smírně poznamenala. „Víš co? Nech si vše v klidu projít hlavou. Číslo na mě každopádně máš, tak až budeš chtít, zavolej.“ Alexandra se znovu usmála a Martinovi, Nole a Kristiánovi dala své sbohem.
Všichni tři pozorovali, jak Alexandra odchází.
„Máte taky ten pocit, že se zázraky někdy mohou skutečně dít?” promluvil Martin, když jim dívka natrvalo zmizela z dohledu.
„Jo, jo, teď už ano, teď už ano,” A Kristián pak zase cosi naznačil Nole a ta obdobně přikývla.
Pohlédli s Martinem na klády. Ty opět zely prázdnotou, avšak… tajemný nádech předešlých událostí v sobě již zapřít nedokázaly.
