Tom Patrick

To odpoledne byla na poště doslova hlava na hlavě. Nola z toho tentokrát nedělala zbytečnou vědu a ihned pohlédla k přepážce s číslem devět. Ta byla uzavřena, ale Maruška, jak se jmenovala žena, co k ní Nola chodívala, za ní přesto seděla a se soustředěným vyplazeným jazykem tam právě cosi horlivě sepisovala. Patrně se zabývala vyřizováním nějaké té poštovní administrativy. A pak náhle zvedla oči a její pronikavé zelené se střetly s těma Nolinýma.

„Chce, abychom šli za ní,“ pobídla Nola Kristiána, když zmerčila Maruščin přehnaně zářivý úsměv a její okázalé mávání na pozdrav.

„Nolinko, to je mi ale milé překvapení!“ vypískla přešťastně Maruška, když k ní oba dorazili. Až teď, když stála jako generál v pozoru, aby se s Nolou a Kristiánem o to vášnivěji přivítala, si Kristián povšiml, jaká je to pěkná baculka. Marušce mohlo být takových čtyřicet, blond odbarvené vlasy měla natočené do kudrlinek a make-up jí rovněž nebyl cizí.

„Dobrý den, tohle je Kristián.“

Tomu to přeci jen nedalo: „Promiňte, ale nehrála jste náhodou jednu z těch potrhlic v reklamě na pojišťovnu Kreatura, co lidi nabádala, aby za služby státu platili takový úroky, který nikdy nebudou moct splatit?“

„Bohužel, mládenečku, bohuželík, ale děkuji ti za tu milou lichotku,“ zakabonila se Maruška, načež se jí v očích náhle toužebně zablesklo.

„Mohla byste tam hrát třeba smyslnou Marušku, co parazituje na párku se slaninou, hází do sebe pivko za pivkem a při tom vyhání jednoho náruživýho zákazníka za druhým.“ Kristián byl samozřejmě o Marii předem dopodrobna spraven Nolou, takže věděl, že coby komediantka k jeho humornému přístupu nebude nijak netečná.

„Jo, to bych klidně být mohla.“ A Maruška se hned do oné pomyslné role vžila natolik, že málem nechtěně uhodila kolegyni, co zrovna kolem ní směřovala k vedlejší přepážce.

Hned z té role však zase procitla, neboť se zničehonic ozvala strašlivá rána. Cosi narazilo do okna. Venku jako by se náhle čerti ženili. Nebylo tam vidět ani na ten pomyslný krůček. Do oken pošty začal nemilosrdně řezat silný krupovitý déšť. Dost obstojně teď napodoboval na pět tuctů nespokojených korespondentů úporně se snažících stůj co stůj protlačit do útrob pošty, zatímco vítr si hrál na vodní tornádo a do vzduchu zvedal vše, co mu přišlo do cesty. V jednom okamžiku podél oken prolétávaly nejméně tři deštníky a sem tam i to jízdní kolo. Komu to či ono náleželo, se bohužel nedalo zjistit, neboť všude kolem bylo bílo jak při pravé sněhové vánici.

„Tam to ale vře,“ pípla sotva slyšitelně Nola, jak ji to šokovalo. Stejně na tom byli ostatní v areálu pošty, s výjimkou jediného člověka.

Marušku venkovní čina nechávala v relativním klidu a pouhým lusknutím prstů na sebe okamžitě dokázala strhnout většinovou pozornost. Jen klid, vážení,“ začala volat, „prostě to berte jako takovou… no o něco větší přeháňku na způsob rozběsněného davu a je to! Co nevidět se to určitě přežene, tím jsem si naprosto jistá!“

Ti, co Marušku vnímali, na ni začali nevěřícně třeštit oči. Mnozí z nich ji museli považovat za blázna, jen Kristián patřil k těm nemálo lidem, co byl úplně jiného názoru. Měl pocit, jako by se právě natáčela reklama na odbourávání stresu. Maruška totiž všechny bez výjimky začala obdařovat povzbudivými kukuči, jako na povel pak vběhla mezi vystrašené lidi a pak si to šinula ke spadlému květináči. (Byl to právě on, kdo neustál nápor venkovní činy a otestoval sklo vstupních dveří.)

Lidé náhle k Marušce začali obdivně vzhlížet.

„Jak to děláte, že na druhé tak působíte?“ byl z toho Kristián celý paf.

„No to víš, Kristiánku, mě jen tak něco nerozhodí,“ odvětila Marie velice skromně, načež se znovu za přepážkou pustila do administrativy. A pak…

„No tak, neboj se Lucinko, tamhleta paní si z toho taky nic nedělá,“ utěšovala maminka právě svoji malou dcerku.

„Ale já se toho strašáka tam venku stále bojím,“ oponovala holčička.

Marušce ten hovor samozřejmě neušel. „Lucinko, viděla jsi už někdy totálně nalokaného zajíce?“ a předvedla holčičce obzvlášť povedenou obličejovou grimasu šilhajícího ušatce. I přes další ohlušující venkovní běs to Lucinka dokázala ocenit matným úsměvem a zažádala si o dva přídavky navíc, takže vzápětí v Maruščině podání došlo na brouka, co o svého pytlíka přišel, a na zapomnětlivého kouzelného dědečka, který chudým bral a bohatým dával.

Poštu vzápětí zasáhl dosud největší přívalový nápor, na který krátce doplatilo i osvětlení. Maruška opětovně pohotově zasáhla, případným zájemcům rozdala psychowalkmany, které údajně koupila – ani sama nevěděla proč, patrně kvůli barvě – a když zas naskočily pojistky, došlo z její strany i na knihy. A zase bylo na nějakou tu dobu po starostech.

„No a je to, Marioneto,“ zabrumlala si pak pro sebe, když opětovně zasedla za přepážku.

„To není možný,“ nevydržel to zase Kristián, „to jste nikdy v ničem nehrála?“

„Ale to víš, Kristiánku, že ano.“ A Maruška začala vypočítávat na tlustých prstech: „Jednu boubelku v jesličkovém představení, zlého dědka na dětském bále na prvním stupni základky a ještě… a ještě… jo, ochutnávačku koprovky – poprvé a naposled na maturiťáku. Co z toho, respektive ze mě, pak vyšlo, na to se mě, hochu, ale už radši neptej.“

„No a něco víc?“

„Ne,“ přiznala Maruška a bylo na ní znát, jak by to jednou ráda změnila. „Strana patnáct je mnohem zajímavější, tam vítr jen tak lehce poletuje po sluncem provoněné pláži,“ vzkázala následně přes Kristiánovo rameno muži, který sebou poplašeně škubl, když v jeho blízkosti do okna udeřil už bůhvíkolikátý zatoulaný deštník. A zase to zabralo.

„Tak zkuste vzít aspoň jednu malou roli tady v místním divadle.“

„I ty kujóne,“ zaculila se na něj Maruška. „Na tebe to nebylo, ty koukej radši pěkně rychle zmklnout! Jé, promiňte pane, tím jsem nemyslela vás, ale toho fičáka tam venku… ehm, jak jsem to říkala… ano, strana patnáct. Nebo byste rovnou bral toho psychovoluma? Ještě tu jednoho mám v záloze.“

„Od Rolla vám sem náhodou nic nepřišlo?“ zeptala se Nola váhavě, když Maruška zájemce obsloužila a vrátila se zpět na pokec.

„A víš ty má posmutněnko, že ano? Ještě, žes mi to teď připomněla, Nolinko.“ Maruška se při té příležitosti okázale pleskla přes čelo. „Celou dobu se tu s vámi bavím o svých hereckých antikvalitách a na to nejpodstatnější bych dočista málem zapomněla.

Nola nestačila žasnout. Než se nadála, už balíček třímala v ruce a začala ho rozbalovat. Uvnitř se nacházely nejnovější Rollovy rodinné fotografie a…

„Ty jsi v angličtině zběhlejší, nepřeložil bys mi z toho dopisu alespoň kousíček?“ požádala Nola Kristiána, načež se jí ruka třásla, jak mu ho v obavách předávala.

„Problems with my family… mother in hospital… now it´s better….“ předčítal si Kristián některé slovní pasáže nahlas.

„Je to vážné?“ vyzvídala napjatě Nola.

„Zdá se, že už se to urovnalo. Rollova matka na tom údajně nebyla nejlíp, dlouhou dobu prodělávala cosi… co tohle… jo, něco na způsob chřipky, ale po africku. Dokonce si s tím poležela delší dobu v nemocnici, ale před pár dny ji propustili do domácího léčení. Její stav se jeví jako uspokojivej. Prý už má nejhorší za sebou.“

„Tak to jsem ráda,“ poznamenala s úlevou Nola.

„Zato my teprve před sebou, co?“ utrousila šeptavě Maruška.

„No páni, my se snad dneska vážně nedostaneme domů,“ zahořekovala Nola, a to poté, co se jeden manželský pár pokusil o útěk a během vteřiny se navrátil nazpět s naprosto poničeným deštníkem.

„Bez obav, už se na tom pracuje. Vydržte!“

„Na čem že se…“

Ale to už Maruška popadla telefon, vytočila příslušné číslo a jakmile v sluchátku naposled zapraskalo, hned do něj spustila: „Ahoj, Pájo, taky vidíš ty podivný mžitky před očima? Jo, to počasí zas blázní, to už je tenhle měsíc podruhý, ale že by se z toho příroda nějak poučila, to se říct tedy nedá. Hele, já a tucet dalších lidí jsme tady na poště doslova odříznutí od světa a nemáme šanci se odsud dostat. Nebyl bys tak hodnej a nevysvobodil pár zajatců z nedobrovolného vězení? Fakt? Vážně? Za patnáct minut? No to je báječný! Mockrát dík, seš fakt zlatíčko. Budu se těšit. Pa.“

Nola s Kristiánem a několik dalších lidí, ke kterým se onen hovor donesl, měli za to, že snad špatně slyšeli. Jenže Maruška hned nato na celé kolo zahalasila: „Tak, vážení, zachovejte všichni prosím klid! Nikam nespěchejte a zase se v klidu usaďte! A pokud si o vás vaši blízcí zrovna teď dělají starosti, tak buďte ubezpečeni, že k nim dorazíte v pořádku a nepoškození! Asi tak za patnáct minut sem před poštu přirazí jeden můj známý, který vás dle přání – pokud to bude v jeho moci – osobně rozveze tam, kam právě potřebujete. V šest tady na poště beztak všichni budeme mít padla, takže děkuji za pozornost, to je ode mě prozatím vše!“

A skutečně. Přesně za čtvrt hodiny před poštou cosi neviditelného zatroubilo a dovnitř se vřítil jakýsi urostlý statný muž s mrožím knírem. Ve svém obleku dost obstojně připomínal letce dohromady s parašutistou. Nebylo pochyb o tom, že je to onen Pája, neboť se k němu Maruška začala ihned bujaře hlásit a on jí to stejnou měrou začal oplácet. Evakuace veškerého personálu tak mohla naplno vypuknout.

Vnitřní interiér cestovky spíše připomínal obchod s nábytkem skloubený s hotelovou recepcí, kde nesměla dodatečně chybět fontánka s vodotryskem.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ oslovila příchozí precizně naučenou větou ona blondýna. Na sobě měla modrou vestu a bílý svetr s dlouhým rukávem. Na vestě i svetru se jí snoubila labuť plovoucí po jezeře.

„Tak do toho, zebernice Klemontová,“ mrkl na Nolu povzbudivě Kristián.

„Ehm, můžu se zeptat? Zájezdy do téhle země asi nepořádáte, co?“ řekla a ukázala ženě Rollův prospekt o Jamatance.

„Momentík, podívám se.“ Blondýna zasedla k počítači a začala po stole jezdit myší. „Tak bohužel, je mi líto, ale zájezdy do této země naše cestovní kancelář skutečně nepořádá.“

„Zvláštní, ehm… já totiž na tento prospekt natrefila přímo tady u vás.“

„Hmm, opravdu?“ protáhla blondýna, když si jej na Nolino naléhání pozorněji prostudovala. „Tohle na prospekt zas tak moc nevypadá… Spíše…“

„Nějaký problém?“

To do prostorné místnosti náhle vešla právě ta zaměstnankyně, z níž onehdy Nola byla celá nesvá.

Její kolegyně se k ní ihned začala hlásit: „Tady slečna se zajímá o jistou destinaci jménem… Jamatanga.“

Nola rázem celá zčervenala.

„A našla se?“ zeptala se příchozí, přičemž se na Nolu přívětivě usmála.

„Ne,“ odvětila prostě blondýna.

„Ach tak,“ protáhla mile její kolegyně, načež začala věnovat čím dál větší pozornost jak Nole tak i Kristiánovi. „Pojďte prosím se mnou.“

Oba kamarádi tedy ženu následovali do vedlejší místnosti. Ta byla o něco menší, ovšem ani ona neztrácela mnoho z originality, co se týkalo interiéru.

„Zaslechla jsem cosi o jakémsi neobvyklém prospektu,“ ujala se žena hned slova, jakmile jako poslední vešla a zavřela dveře kanceláře, to aby je nikdo nerušil. „Prosím, posaďte se,“ vyzvala Nolu a Kristiána. Ti zasedli na pohodlnou pohovku. První jmenovaná se pak na přání ženy rozhovořila o tom, jak natrefila na Rollův prospekt, a co vše z toho pak vzešlo. Pravda, před profesorem Štrochem se zařekla, že už o tom nadobro před ostatními pomlčí, leč okolnosti ji přiměly v této záležitosti udělat další výjimku.

„Neskutečně poutavé,“ ocenila žena Nolino vyprávění hlasem plným porozumění. „Jak z nějakého románu. Mohu ještě vidět tu letenku?“

„Víte, tady to pro mě všechno začalo… no a když… když se mi ji od Rolla podařilo úspěšně získat…“ (Nola samozřejmě pomlčela o tom, jak to s letenkou bylo doopravdy) – „chtěla bych…“

„Chtěla byste najisto vědět, jestli ten ostrov , kde dotyčný přebývá, skutečně existuje,“ dořekla za ni žena chápavě.

„Ehm, ano,“ polkla Nola. „Jenže vaše kolegyně říkala…“

„Ona nám ta databáze občas vypadává. Však víte, jak se to v poslední době má s počasím.“ Žena cosi naťukala do počítače a nedlouho poté z jejích úst Nola s Kristiánem uslyšeli verdikt.“

„VÁŽNĚ JE TO TAK?“ vyhrkli oba téměř jednohlasně.

„Ano, zde máte důkaz.“

Skutečně to tak bylo. Jamatanga byla zaznamenána coby spoj nejen v databázi kanceláře, ale rovněž i na mapce, podobně jako tomu bylo ve Štrochově atlasu světa. Nyní už bylo více než zřejmé, že Rollo nebyl žádným podvodníkem ale skutečným obyvatelem jednoho vzdáleného ostrova.

„To víte, člověk nemá tak trénovaný mozek, aby si do detailu zapamatoval vše, co nabízí své klientele.

„Jen škoda, že už mi Rollo neposílá své dopisy,“ hlesla přeci jen smutně Nola.

„Na vašem místě bych se zašla optat ještě na poštu. Třeba vám tam od toho Rolla přeci jen nějaký ten balíček nakonec došel, “ poradila jí žena.

„No, za pokus to rozhodně stojí. Když si pospíšíme, tak stihnem vyřídit i tohle,“ nadchnul se pro tu myšlenku okamžitě Kristián.

„U přepážky devět tam sedí jedna moc hodná paní. Právě přes ní šla má veškerá korespondence Rollovi. Třeba bude něco nového vědět,“ vyšlo z Noly jako na zavolanou.

„No vida, jak se nám to hezky propojuje,“ zaskvěl se na Kristiánově tváři zářivý úsměv „Tak jdem?“

„No dobře, zkusme štěstí do třetice.“

Nola a Kristián se se ženou rozloučili, za vše ji poděkovali a pak cestovní kancelář nadobro opustili.

To jsou panečku změny? Co se za jeden jedinej den může všecko přihodit,“ poznamenal Kristián.

„Jo, to jo… Pane Velmane!“ Nola si náhle povšimla knihkupce, jak si to vykračuje proti nim a zvažuje, zdali rozevřít deštník či jej naopak zastrčit nazpět do tašky.

„Ale copak, copak?“ zapotácel se, to poté, co mu Nola div přímo nevpadla do náruče.

„Představte si, ten Rollův ostrov vážně existuje!“ Podívejte, co u sebe mám!“

Evžen Velman najednou nevěděl, kam očima dřív, jestli do atlasu, na letenku nebo na vytištěný spoj Praha – Egypt – Jamatanga. „No tak to vidíte,“ ujal se pak slova, „a vy jste se, chudinko, kvůli tomu toliko natrápila.“

„Právě s Kristiánem spěcháme na poštu. Chceme najisto vědět, jestli tam od Rolla po delší době zas něco nepřišlo.“

„Tak ať vás štěstěna neopustí,“ popřál Nole Velman, načež s obavami pohlédl na oblohu: „Tak budeš krápat, lejt nebo ani jedno z toho?“ Trápily jej totiž černočerné mraky, které se na ní nebezpečně kupily. Ty rozhodně nezvěstovaly nic dobrého.

„Hej, kam máte teď namířeno?“ zajímal se Martin, když dostatečně procitl z předešlého sporu s Lekenerem, a viděl, jak se Nola s Kristiánem po jakési domluvě klidí z hřiště. O tom, že sem odkudsi přiletěl holub, neměl sebemenší potuchy, to jak byl plně zabrán do vlastních vnitřních, buřičských myšlenek.

„Chceme si jen někam zaskočit,“ odvětila v rychlosti Nola a strčila si letenku do kapsy.

„Fajn, jdu s vámi,“ byl plně rozhodnut Martin.

„To zvládneme sami,“ pospíchala Nola honem s novou odpovědí, načež Kristián horlivě přikývl. Popravdě, ani jeden z nich teď nestál o žádné bonusové, mrzoutské výjevy na témata Lekener je břídil či Lekener sukničkářem, což v praxi znamenalo, že jak Nola tak i Kristián by nyní uvítali jakýkoliv další úkaz, který by Martina Ronského bezpečně odklidil někam do ústraní a jim tak najisto z očí. A přece…

„Hele, Martine, Alexandra,“ zvolala náhle Nola.

„Kde?“ vyhrkl.

„No tam, na tom druhém hřišti,“ dodala, načež Kristiánovi dala kývnutím hlavy najevo, že právě teď je ta pravá chvíle zmizet.

Martinovou prvotní reakcí samozřejmě bylo, že se jedná o vtip, když ale do oněch míst pohlédl, skutečně tam jmenovanou spatřil. Úsměv na rtech mu však velmi rychle pohasl. Alexandra se tam jako na potvoru právě bavila s Lekenerem, zatímco její Jeremiáš vesele pobíhal za mičudou, štěkal na celé kolo, takže si i on svou přítomností získával zaslouženou pozornost. Nezklamal ani Teodor, ten ani tentokrát neodolal Alexandřině chutné nabídce a okamžitě se pustil do jejího lahodného výtečného cukroví, jakmile se ho zmocnil. „Po tak vydatné hře něco takového vždy přijde k chuti,“ zněl jeho pádný argument. Marta Vlámská Teodorovi záhy musela uštědřit herdu do zad, neboť ony rohlíčky do sebe házel tak rychle, až mu z toho několikrát nepříjemně zaskočilo.

„Kam teda teď razíme?“ zeptal se Kristián, když byli bezpečně všem z dohledu, tedy i Martinovi, který se dle jejich očekávání naštěstí vydal Lekenerovi znovu domlouvat.

„No přece do té cestovky, jak jsem vám o ní vyprávěla,“ odvětila Nola. „Snad tam budou mít ještě otevřeno.“

„Do šesti hora času,“ ubezpečoval při pohledu na hodinky Nolu Kristián. „A kdyby tam snad dneska přece jen měli dočasnou výluku, tak zejtra je taky den.“

Jakékoliv obavy se nakonec ukázaly jako zcela naprosto zbytečné. V cestovní kanceláři Labuteria, sídlící v prostranství mochnické kolonády, jak se zvenčí zdálo, fungoval zcela normální provoz.

„Tak co? Jdem se tam optat?“ zeptal se Kristián.

„Jen doufám, že se tam na mě nebudou koukat zas tak divně, až se před nimi znovu zmíním o Rollovi, no a teď i o té letence.“

„Ále, proč pořád takový strašky?“ namítl znovu Kristián.

„No,“ ujala se Nola vysvětlení, „ právě jedna z těch holek, co tam pracují, si mě docela dost dlouho se zájmem prohlížela a nechala toho, až když jsem jeden z těch prospektů konečně vzala do ruky a zabředla s ním do kouta.“

„Ach ták,“ protáhl Kristián znovu s porozuměním sobě vlastním. „A sídlí tam i teď, když znovu pohroužíš svůj kukuč přes skelní výplň?“

Nola se nyní zahleděla o dost pozorněji a řekla: „Ne, vypadá to, že ne. Tahle je o něco silnější a má delší blond vlasy. Tamta byla naopak hubenější, o něco vytáhlejší a vlasy měla černé, zastřižené na ježka.“

„No tak vidíš, o to je to pro nás snadnější, nemyslíš? Tím pádem z nás nebude tahat rozumy jako tamta,“ mrkal na Nolu povzbudivě Kristián.

„Asi máš pravdu. Už jsem pomalu jako ten Martin, co? Taky dělám z komára velblouda.“

„No, abych ti pravdu řek, tak ani moc ne,“ zaculil se Kristián, přičemž dal Nole při vstupu do Labuterie přednost.