Tom Patrick

„Náhle se ozvalo klepání na dveře. Já procitla a přitom myslela na nejhorší. Klepání totiž neustávalo, nadále se rozléhalo po mém kolejním pokoji.“

„No nazdar, to si určitě zas pro ni jde policie,“ zhrozil se Martin. Sotva teď dokázal pozřít další chutný rohlíček a zapít jej čajem, jak ho ta nervy drásající atmosféra uváděla do čím dál větších rozpaků. Nola Martina tentokrát nenapomenula, sama totiž přemítala, kdo se Lanu asi rozhodl navštívit. Také ona nyní nedokázala plně skrýt jisté obavy z nadcházejících okamžiků. Jedině Kristián i nadále disponoval neproniknutelným pohledem, čímž opětovně prokázal, že má ze všech tří nejodolnější nervy.

„Ve dveřích se zjevila dívčí postava. Její pronikavé modré oči mi nevýslovně zaimponovaly a – což bylo zvláštní – i navodily překvapivý pocit klidu. Jako by se dostavila i úleva, jako by dotyčná vzkazovala: ,Zapomeň na všechny své dosavadní těžkosti, jež ti do cesty postavil nevyzpytatelný osud.´“

„Dobrý večer, mohu vstoupit?“ otázala se dívka. Lana se tvářila, jako by k něčemu takovému již předem svolila.

Dívka tedy zavřela dveře, shodila plášť a její štíhlá postava a dlouhá blond hříva ihned nabyly na patřičné kráse. „Co kdybychom se na moment posadily? Myslím, že si obě máme co říci. Než s tím však započneme, je nutné si připomenout jedno nesmírně důležité: dnešními dny nic nekončí, jejich prostřednictvím něco nového začíná a to něco v sobě bude mít pozitivní nádech.“

„Ty tedy o té zraněné dívce na náměstí víš?“ odvážila se Lana konečně otevřeně promluvit.

„Ano, vím o tomto, o policejním výslechu jakožto o tvé předešlé hádce s přítelem,“ odvětila přívětivě dívka. „Dovol, abych se ti představila, Lano: jmenuji se Anna.“

„Ten až nadpozemsky zdvořilý sametový hlas znovu navozuje útěchu. Najednou mi přišlo, jako by po mé pravici seděla sestra, kterou jsem dlouhá léta neviděla. Ta představa je dosti zvláštní, nemám totiž žádné sourozence a zejména proto se snažím vážit si každé vlídné tváře, jíž mám možnost potkat. Přesně to byl případ Anny.“

„Víš co? Projdeme se radši po městě. Venku je příjemný letní večer, nemá cenu zůstávat v uzavřeném prostředí,“ navrhla posléze Anna.

Martin, Nola i Kristián teď byli zvědaví, jak se Lana k výzvě postaví. A vskutku…

„Nebránila jsem se tomu. S Annou jako bych se cítila čím dál bezpečněji. Vycházíme společně ven před kolej a vydáváme se do ulic. Postupně spějeme až do prostranství pasáží. Pociťuji všudypřítomný klid a harmonii na duši.“

„Třeba ta Anna umí ovládat lidskou mysl,“ zamyslel se Kristián, když Martin s Nolou znovu nasadili udivené kukuče. „Když v Rajonádě dokázala umem sobě vlastním předvádět tak skvostný triky, tak ovládnout člověka pro ni prostě není žádný problém.“

„A byla to tam vážně Anna? Co když…“

„Psst,“ přerušila Martina znovu Nola. Ten se na ni opětovně káravě podíval. „Promiň, ale Lana pokračuje v povídání a já bych to nerada propásla,“ ohradila se.

„Anna mě zavádí do obchodu s parfémy. Uvnitř vše na první pohled vypadá jinak – vedle nich se v něm vyskytují všemožně barevné svíce a po stěnách jsou rozvěšené ojedinělé zarámované obrazy.“

„Kdo toto vytvářel?“ zeptala se Lana, když k jednomu z obrazů přistoupila blíž.“

„Kdo? No přece ten, jemuž tento um právem po staletí náleží,“ odpověděla jí pohotově Anna.

„Počkej, to chceš vážně říct, že tohle má na svědomí…“

„Ano, tak jest, mráz… i když tentokrát za přispění lidských rukou.“

Anna otevřela jednu z přihrádek stolu a z ní vyndala bílou desku. Tu pak položila na stůl, zasedla za něj a začala si procvičovat prsty u rukou.

„Co chceš teď…“

„Zadrhávám se uprostřed věty. V této chvíli si vůbec nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Anna před mými zraky ladnými pohyby rukou na bílé desce doslova čaruje jako ten nejmocnější mráz. Bravurně tvaruje cosi, co záhy věrohodně připomene labuť. K ní zanedlouho ještě přibývají střechy domů a řeka.“

„To je něco naprosto úžasného!“ Lana na to udiveně zírala s otevřenou pusou zrovna tak jako její tři diváci v Jebortově ulici.

„Chceš si to sama vyzkoušet?“ nabízela Laně Anna.

„Ráda bych.“

„Tak prosím.“

„V oněmění zasedám za stůl a procvičuji si prsty tak jako přede mnou Anna. Pak opatrně zasouvám nehet ukazováčku do bílé desky a poprvé se pokouším o určitý tvar. Leč v desce se tvoří hluboká rýha.“

„Pojď, zkusíme to společně.“

„Anna jemně bere moji pravou ruku a vede ji po desce. Tvary zamýšlených brýlí se začínají postupně rýsovat, i když ve výsledné fázi ani zdaleka nepřipomínají um všestranného mrazu. Z Anniných očí se však dá vyčíst jiná odpověď, jíž člověk hnedle správně odtuší, a sice že nic nejde hned napoprvé, že vše má svůj čas.“

„Vše má svůj čas, Lano,“ potvrdila záhy Laninu domněnku Anna. „Já však vím, že jednou i ty dokážeš umění mrazu konkurovat. Máš v sobě cosi výjimečného a to něco by rozhodně nemělo zůstat netečným.“

„Annině poznámce okamžitě věnuji dostatečnou pozornost. Ještě nikdy jsem od nikoho jiného nic podobného nezaslechla, ani od Martina. Ihned se zajímám, co tím Anna vlastně nyní má na mysli.“

„Opravdu jsem to myslela naprosto vážně, Lano. Jak jistě sama dobře víš, v tvém životě je zapotřebí napravit dvě závažné události, jež tě stále tíží a tížit nepřestanou, dokud se zdárně nevyřeší.“

„Vím, o čem teď Anna mluví, na co mě upozorňuje. I tak jsem plná obav. Onu dívku se sice zavčas podařilo odvést do nemocnice, její stav však byl poměrně vážný. Navíc do toho ona policie, s níž to rozhodně ještě neskončilo. A Martin, pomýšlím záhy, kde tomu je asi konec?“

„Vše se napraví, pokud o to budeš usilovně stát, Lano,“ ozvala se záhy opětovně vlídně Anna. „Mám jisté neklamné tušení, že tu dívku – Adrianu – brzy propustí z nemocnice domů. Co kdybys ji pak zkusila navštívit a trochu se ji pokusila rozptýlit? Konejšivá přátelská slova dokážou dělat učiněné zázraky.“

„Nevím,“ připustila okamžitě váhavě Lana. „Mám obavy, aby se tím celá situace třeba ještě více nevyhrotila.“

„Ty to zvládneš, musíš si jen o trochu více důvěřovat. Třeba ti pomůže toto.“

„Anna mi podává tašku, kterou u sebe měla již ve chvíli, kdy mě navštívila na koleji. V ní se zmítají rudě karmínové růže, jež omamně voní.“

„Pamatuj, Lano, na každou bolestivou duši či místo existuje lék, jen je důležité ho umět využít ve správný okamžik.“

„Loučím se s Annou a odcházím zpět na kolej. Na cestě horlivě přemítám o jejích posledních slovech. Když otevírám dveře svého kolejního pokoje, přijde mi na okamžik na mysl, že podlehnu zase nehostinné samotě, leč vůně květin jako by navracela pozitivní myšlení. Jakožto onen zimní obraz vytvořený Annou, jenž mi dotyčná před odchodem z obchodu darovala.“

Jako by se najednou všichni tři ocitli v kině.

„Vítejte. Vidím, že menší pohoštění přišlo hned na úvod vhod, což mě těší. Následující shlédnutí filmu je rovněž věnováno jen vám a nikomu jinému. Poodhalí mnohé z mého soukromého života a možná i zodpoví, proč jsem se rozhodla ve splnění niterných přání pomoci jedné sympatické trojici přátel.“

Poté, co všem již dobře známý dívčí hlas z obrazovky toto oznámil, počal se na ní pozvolna rozvíjet pozoruhodný příběh. Ono počáteční místo nebylo příliš těžké rozpoznat, opět se připomněla Pasangerova ulice – tentokrát jednou ze svých vyhlášených kaváren jménem Sanmantena. Ten název kdysi vymyslel její právoplatný majitel pan Manten, jelikož ale nadmíru miloval léto a slunce, přidal si do něj ještě onu lichotivou předponu. Uvnitř, hned u levého krajního stolku u okna, seděly dvě nápadné persony: dívka a chlapec. U dívky dominovaly nakrátko zastřižené růžové vlasy a oči zdůrazňovaly brýle, chlapec byl zase pro změnu dost podobný Martinovi, jen vlasy a oči měl hnědé a rovněž nosil brýle. I když v kavárně jinak celkově panovala dobrá nálada, o těchto dvou se to zrovna dvakrát tvrdit nedalo. Mnohé o tom vypovídal jejich následný hovor.

„Podívej se, Lano, tohle nemá smysl, my dva se prostě nedohodneme. Nemá cenu o tom dál smlouvat,“ namítl rázně chlapec.

„Jak to myslíš – nemá cenu? Náhlé odloučení ti připadá jako něco naprosto normálního?“ oponovala dívka a odložila stranou lžičku, jíž si míchala čaj. „Rok ti vážně přijde jako nic?“

Chlapec se teď zatvářil značně provinile a sklopil oči do talíře na svoji rakvičku. Najednou se k hovoru vůbec neměl.

„Martine, no tak, to přece nemůže být pravda. Kdyby to bylo třeba jen na ty tři měsíce, tak neřeknu, ale rok…“

Chlapec očima střídavě letmo šilhal po přítelkyni a talíři. Současně hrklo i v druhém Martinovi. Lanin partner se navíc jmenoval stejně jako on!

„Tak jak je to doopravdy?“ naléhala dívka.

„Tak jak jsem ti to vylíčil. Zítra večer prostě odlétám do Indie a už na tom nemůžu nic změnit. Tady je má letenka.“

Dívka, stále více podrážděná a zároveň překvapená chováním svého přítele, vzala letenku nejistě do ruky. Nyní pro změnu zpozorněli Kristián s Nolou. Každý z nich k tomu měl svůj osobní důvod: Kristiána upoutala zmínka o daleké zemi, zatímco Nolu nenechala v klidu samozřejmě ona letenka. Oba si vyměnili významné pohledy.

„Ne, já tomu prostě odmítám uvěřit,“ pronesla po chvilce tápání se slzami na krajíčku dívka, dala letenku stranou a pak od ní odvrátila oči.

„Prostě je to tak, smiř se s tím,“ ucedil již rovněž podrážděně chlapec, jemuž se o tom už nechtělo mluvit, a letenku raději spěšně zandal do své brašny.

„A říkáš mi to až teď. Den před odletem. Víš, jak mi tím ubližuješ?“ přidala dívka na akcentu. „Jsme spolu teprve dva měsíce a ty mi řekneš jen tohle: Je mi to líto?“

Dívka křečovitě uchopila lžičku a zamíchala si s ní už beztak vychladlý čaj. Chtěla se napít, ruka se jí však zničehonic roztřásla tak, že hrníček málem upustila.

„Přiznávám, je to má vina, měl jsem ti o tom dopředu povědět…“

„Jo, to měl!“

„Nechám ti na sebe kontakt…“

„Kontakt? Myslíš, že to něco vyřeší?“ vybuchla znovu výbojně dívka. Hrníček nadobro odložila na stůl, schovala hlavu do dlaní a rozplakala se.

Martinovi, Nole a Kristiánovi začalo být dívky líto. A nebyl by to Martin Ronský, aby k tomu něco vkusného nepřihodil: „Cítím se tady najednou dost divně. My si šmakujeme na těch výtečných zákuscích, jako o závod pijeme čaj…“

„Psst,“ přerušila jeho poznámku Nola, neboť hovor na obrazovce pokračoval.

„No tak, Lano, usměj se na mě,“ chtěl přítelkyni ukonejšit chlapec. Vstal ze židle, přešel k ní a pokusil se ji obejmout.

„Jdi pryč! Chci být sama!“ odmítala horlivě přítelovu náruč. „TAK VYPADNI!“

Dívka to už nevydržela, rázně vyskočila ze židle a se slzami v očích se vyřítila ven z kavárny. Její výstup rozhodně nezůstal bez zájmu ostatních hostů.

„Nasedla jsem na své kolo a snažila se z Pasangerovky co nejrychleji ujet. Sice mě překvapilo, jak za mnou Martin pohotově stačil vyběhnout, dokonce i něco volal, avšak já už tomu nevěnovala pozornost. To, co mi tam uvnitř sdělil, mě neskutečně ranilo. Nemohla jsem Martinovi vůbec přijít na jméno. Připadalo mi, jako bych ty dva měsíce žila vedle člověka, který mi v jednom kuse lže do očí. To do ještě větší míry podnítilo mou zběsilou jízdu. Neobešlo se to bez následků: na silnici jsem se jen těsně minula s nákladním autem.“

Martin, Nola a Kristián v napětí mlčky sledovali, jak se Lana z Pasangerovky žene ke kinu a pak značnou oklikou míří k náměstí, na které by se byla bývala dostala přímo, kdyby se z ní vydala opačnou stranou.

„Uvnitř mého vědomí to neskutečně vřelo. Tak moc mě ta hádka s Martinem poznamenala. A pak se to stalo.“

Lanin působivý hlásek zanikl v lomozu pískajících gum. Na obrazovce se počalo odehrávat velké neštěstí. Z levé strany se na náměstí jako velká voda vřítilo ono nákladní auto a doslova ze silnice smetlo jednu dívku. Náraz ji odmrštil na okraj vozovky a uvrhl do bezvědomí. Řidič namísto toho, aby zastavil a zpytoval svědomí, během pár vteřin nahodil znovu rychlost a z místa nehody kvapem uháněl pryč. Lana, jakmile se probrala ze šoku, okamžitě přispěchala dívce na pomoc.

Nastal střih. Mochnické náměstí zmizelo kdesi v mlze, ta se následně rozplynula a na obrazovce se objevil menší pokojík. Lana se v něm svíjela na posteli a tvářila se dosti ztrápeně.

„Neustále jsem se k tomu, co se ten večer přihodilo, ve vzpomínkách navracela. Pociťovala jsem vinu, že to já mám na tom všem značný podíl. Má jízda na kole byla rovněž jedním bezmyšlenkovitým počínáním. A nabízela se i druhá možnost, proč k oné nehodě došlo – že řidič jednal neuváženě právě kvůli mně.“

Lanina dodatečná sebeobviňující poznámka bohužel nezazněla nadarmo. Skutečně to předtím vypadalo, jako kdyby řidič nákladního auta zpanikařil právě kvůli ní. Div, že mu málem nevlétla pod kola – i když na obhajobu Lany bylo potřeba dodat, že i druhá strana chybovala. Řidič při vjezdu na náměstí nedodržel povolenou rychlost, a jak již bylo prve řečeno, z místa nehody ujel, kdežto Lana se dívce snažila alespoň pomoc. A jedna taková záhy výrazně proměnila život obou jmenovaných.

Jebortova ulice se onoho pátečního večera zdála býti prázdná a tichá. Tajemnost sálala ze všech jejích koutů.

„Který z nich to teda je?“ zeptal se už po několikáté nedočkavě Martin.

„65/2… Tamhleten na rohu,“ ukázal Kristián před sebe a mohl si tak konečně oddechnout od Martinových všetečných otázek.

„Podívejte, v tom okně nahoře se svítí, vidíte? To bude určitě tam,“ upozornila kamarády následně Nola, když stanuli před pětipatrovým družstevním domem.

„No tak se o tom přesvědčíme, co říkáte?“

Kristián vzal za kouli, dveře ale byly viditelně zamčeny. A pak v nich zčistajasna povolil zámek a ony se samy od sebe normálně otevřely.

Všichni tři tedy vešli dovnitř a nestačili se divit podruhé: chodbu zčistajasna ozářilo pronikavé světlo a oni tak měli možnost na zdech spatřit rozmanité postavičky v různých pózách. Ty kdosi musel vytvářet s nesmírným potěšením; z postaviček nesálaly strach, zloba ani utrpení, nýbrž znázorňovaly optimistický pohled na svět v tom nejlepším možném rozpoložení – hlavní prim u nich sehrával smích. Jednalo se o dost věrohodné napodobeniny z některých zahraničních jazykových publikací, jakými byly anglická Headway či ruská Raduga, kde se na poutavých obrázcích setkávali lidé z různých koutů světa, seděli pospolu v kavárnách, navzájem si vyprávěli nejrůznější možné zážitky, nebo na plážích hráli rozmanité hry.

„Tady to zřejmě už bude.“

„A podle čeho tak soudíš?“ vyzvídal Martin.

„No, tady nahoře na dveřích ta originální chodební výzdoba totiž končí,“ konstatoval Kristián, když dospěli do třetího patra na odpočívadlo, a on si na něm povšiml, že dál už po postavičkách není ani památky.

„Vejděme tedy,“ rozhodla pak Nola.

Předsíň nezamčeného bytu, kam právě vstoupili, rozhodně nezapřela další nová překvapení: byla vymalovaná celá doběla, jen nade dveřmi se ze slušnosti skvěla poslední malba usměvavého chlapce. Ta patrně měla znázorňovat cosi ve smyslu spojení světových národností, soudě dle vlajky, kterou chlapec nadšeně mával.

Vpravo se pak nacházela menší koupelna, jak se hned přesvědčila Nola, a vpředu pak z předsíně ústily dveře do pokoje, kam mezitím nakoukl Kristián. Z celého bytu právě pokoj zaujímal největší prostor: po levé straně se vyjímala houpací síť namísto postele a vpravo pak byl zařízený miniaturní kuchyňský koutek. Největší zvědavost u příchozích vzbuzoval stolek s velkou televizí stejně jako před ní jeden menší stoleček s připraveným pohoštěním.

„To všechno je tu zřejmě nachystané pro nás,“ ujal se slova nečekaně Martin, když očima spočinul na třech skleničkách, miskách se zákusky a také na konvici s horkým čajem.

„No tak se k tomu stolečku posadíme a něco z toho si nabídnem, co říkáte?“ navrhl Kristián a jako první tak učinil. „Hmm, vůbec to není špatný,“ konstatoval, když ochutnal čaj s neznámou ale příjemnou chutí a otestoval i jeden chutný čokoládový košíček.

Do pohodlných křesel tedy zasedli i Nola s Martinem. A v ten moment se nečekaně rozzářila obří televize a místnost viditelně potemněla.

Středeční dopoledne ohledně počasí nehlásalo žádnou viditelnou změnu k lepšímu. Katalnou Mochnu i nadále sužovaly střídavé přeháňky. Lidé nevycházeli ven bez deštníků a auta měla pro jistotu zapnutá světla. Naštěstí už vzduchem nepoletovaly plechy, květináče ani jiné předměty, jak tomu bylo na počátku týdne.

„To počasí mi fakt už pije krev. Kdy bude konečně hezky?“ hudroval Martin, načež stále civěl z okna k nebesům.

Velká přestávka sílila do plného proudu. Zatímco na chodbách byla hlava na hlavě, třída, v níž se momentálně Martin s Nolou zdržovali, zela téměř prázdnotou.

„Pamatuješ, co o tom soudila Alexandra?“

„Hmm, ani v tomhle se nemýlila,“ řekl Martin. „A co že ty nejsi mezi svými a bavíš se tu teď se mnou?“

„Prostě momentálně nemám s kým,“ připustila Nola vcelku lhostejně a zakousla se do hrušky.

Martin se rozhlédl po učebně. V první lavici se o něčem náruživě bavily Marta s Annou a u tabule pořád postával Teodor. Trucovitě dumal nad rovnicí, co prve řešili v hodině matematiky s profesorem Haufnerem; ten tvrdil, že skutečně má řešení, avšak nikdo se nedobral kloudného výsledku, ani Teodor. Jako premianta ho to přirozeně štvalo a hodlal to za každou cenu napravit.

„A nezapomněl jsi tam někde náhodou na nuly, Teodorku? Ty by pak možná leccos objasnily, nemyslíš?“ ozvala se náhle Marta.

„Fakt? Že bych se vážně někde sekl o tu setinu navíc?“ zapochyboval, načež kolem táhlého příkladu, jenž se rozprostíral přes celou vnitřní plochu tabule i obě postranní křídla, začal chodit jak lev v kleci, až to vypadalo neobyčejně komicky.

„No já být tebou,“ pokračovala Marta, „tak bych určitě hledala chybu právě někde v té hlavičce bez nožiček.“

„No jo, vážně, nesedí počet nul, takže plus a minus skutečně dává minus, takže…“

„Takže ti to konečně vyjde,“ dořekla za Teodora pobaveně Marta.

„No to se mi snad zdá, tys to ještě nevzdal, Tendrlíku? Neříkal ti snad Haufner, že to máš smazat?“

„A jéjej,“ nasadila Nola tón plný obav. Oním příchozím byl totiž Lekener a samozřejmě že se o Teodora hned přestal zajímat a očima neomylně zašilhal k oknu.

„Hele, Martine, dneska ráno jsem si tyhle koupil do foroty, tak můžem dát u nás odvetu.“ Vítězoslavně nad hlavou zatřásl ping-pongovými pálkami. „Máš doufám odpoledne čas?“

„Jo, mám, ale nemysli si, že mě s nimi snad porazíš. Má smeč je prostě má smeč, s tím holt ty nic nenaděláš,“ odpověděl Martin Lekenerovi naprosto vyrovnaně, bez příměsi zloby.

„Tak to se ještě ukáže, chlapcodívko,“ nadhodil jakoby s humornou nadsázkou Lekener a zase se odporoučel na chodbu. Martin ta jeho slova k Nolině údivu znovu přijal bez výbojů.

„No ne, já snad špatně slyšela?“

„No co,“ snažil se Martin tvářit, jako by nešlo o nic moc převratného. „Na pěsti nakonec nedošlo, zato na rozhovor s Alexandrou ano. V něm mě donutila některé věci ohledně Lekiho přehodnotit, no a… no prostě včera večer jsme si spolu dali u nich ve sklepě několik kol. Vůbec to neumí hrát, zato sranda byla.“

„No já žasnu, Martine Ronský, ty se nějak nezdáš…“

„No co,“ dělal Martin i nadále jakoby nic. „Tak jsme v Rajonádě neseděli až do půlnoci, ale jen do takových deseti, takže se potom ještě dalo něco podniknout. Ty jsi měla na zabavení Veru, Kristián si po zbytek večera vystačil se svým vnitřním já, no a Alexandra pak doma ještě dodělávala… no však víš co, takže jsem dal na její radu, což se ostatně už dohodlo na tom hřišti, kdy jsme se s Lekenerem na Alexandřino přání usmířili… no prostě noc byla rušná a přivítání z maminčiny strany o půl jedné ráno ostatně taky.“

„No tak to gratuluju, tedy k tomu smíru,“ vyjádřila se pochvalně Nola. „No a doufám, že hodláte – tedy u toho přátelství – setrvávat i nadále.“

„No pokud se Leki nerozhodne doma v akváriu šlechtit ty piraně a mě nutit do něj strkat ruku, tak… tak snad jo. No co,“ dodal Martin honem, když Nola zas chtěla vyřknout nějakou tu poznámku, „ty taky můžeš veleúspěšně pokračovat v započatých radovánkách: Rollo ti opět napsal, dokonce tě pozval na svůj ostrov, navíc ta letenka… Tajnůstkáři! Taky jste mi to nemohli říct o tom holubovi hned?“

„Ty ses přece hodlal usmiřovat a nevzdat se Alexandrušky, tak stejně jako tak…“

„Nolo, můžete na slovíčko?“ To se na prahu učebny objevil Petr Štroch. V ruce třímal Rollův poslední dopis. Nola k němu okamžitě zamířila.

„Opravdu je to tak, jak říkal Kristián?“

„Ano, Rollo se v dopisu skutečně zmiňuje o tom, že jeho matku postihly vážné zdravotní komplikace. A ještě něco: Rollo se jako nejstarší z rodiny o ni musel postarat. Právě to byl důvod, proč tak dlouho nereagoval na příchozí poštu od vás, nyní to ale hodlá zase napravit. V závěru pak ještě prosí, abyste se na něj kvůli tomu nezlobila.“

Nola přikývla, že dané bere na vědomí.

„A co jsem to ještě slyšel o jakési letence?“ zajímal se dál profesor.

„Ano, tu mi také poslal, byla v tom balíčku,“ zalhala Nola.

„Mohl bych ji vidět? Samozřejmě pokud ji máte tady u sebe,“ poprosil Štroch. Jak se ukázalo, nestál o to pouze on, zvědaví byli i ostatní studenti, kteří se mezitím navrátili do třídy. Každou chvilku totiž mělo zvonit na třetí vyučovací hodinu.

„Tak to abyste pomalu plánovala cestu,“ utrousil potěšeně Štroch a letenku Nole zase vrátil.

To už se ale o slovo hlásila dívka s dlouhými havraními vlasy: „Ale stejně je to zvláštní, nemyslíte, pane profesore? Nikdo z nás ten ostrov na mapce nikdy předtím nespatřil a najednou se tam ta Jamatanga zničehonic objeví jako mávnutím kouzelného prou…“

„Ty zas do toho nějak moc reješ!“ napomenul Martu Vlámskou Martin, když si povšiml, jak se Nola po jejím výroku zase zatvářila.

„Počkej, nech mě laskavě domluvit, ano?“ pokárala ho dívka a pokračovala. „Jen jsem tím chtěla říct, že tu Jamatangu jsme doposud měli možnost vidět pouze v Nolině atlasu, co jste jí ho dal, pane profesore. V žádném dalším však o něm nebyla nikdy zmínka.“

Profesor Štroch souhlasný studentský šum uťal slovy: „Každý se někdy zmýlí nebo přehlédne, to je přirozené. Něco podobného se tedy zřejmě přihodilo i vydavatelům atlasových publikací, v nejnovějším vydání totiž už Jamatanga nechybí a jsou na ní zaznamenány i názvy míst, o nichž se africký přítel Nole zmiňuje v dopisech. Pohleďte.“

Štroch položil na stůl asi deset atlasů a nalistoval v nich všem již důkladně dobře známou dvojstranu. A světe div se, u břehů jižní Afriky v Atlantském oceánu konečně všichni Jamatangu spatřili. Byla vyobrazena přesně tak, jak ji Nola měla možnost poznat. „A málem bych zapomněl. Ještě tu samozřejmě je jmenný rejstřík.“

Když se na Jamatangu všichni dostatečně vynadívali, Štroch pak atlasy zase sklidil. „Nevíte, co je s Kristiánem? Od rána prý není ve škole,“ zeptal se následně Noly a Martina, když se ostatní studenti – stále celí paf z toho, co viděli – rozešli do lavic.

„Těžko říct, mě o ničem neinformoval,“ odvětila Nola, tentokrát však zcela popravdě.

Přesně v ten okamžik jmenovaný vstoupil do třídy.

„Á, tak přece se náš opozdilec nakonec uráčil dostavit. Že by v tom taky vězely čtyřicetistupňové horečky?“

„No, ehm, pane profesore, víte…“

Zazvonilo. Štroch se dál Kristiána nevyptával, pouze se na něj spiklenecky zašklebil. Pak odešel.

„Tak co se stalo? No tak povídej,“ naléhali Martin s Nolou. Kristián ukázal do zadních míst ke skříním, kde nikdo nebyl, a tam jim ukázal jakýsi papírek.