„Náhle se ozvalo klepání na dveře. Já procitla a přitom myslela na nejhorší. Klepání totiž neustávalo, nadále se rozléhalo po mém kolejním pokoji.“
„No nazdar, to si určitě zas pro ni jde policie,“ zhrozil se Martin. Sotva teď dokázal pozřít další chutný rohlíček a zapít jej čajem, jak ho ta nervy drásající atmosféra uváděla do čím dál větších rozpaků. Nola Martina tentokrát nenapomenula, sama totiž přemítala, kdo se Lanu asi rozhodl navštívit. Také ona nyní nedokázala plně skrýt jisté obavy z nadcházejících okamžiků. Jedině Kristián i nadále disponoval neproniknutelným pohledem, čímž opětovně prokázal, že má ze všech tří nejodolnější nervy.
„Ve dveřích se zjevila dívčí postava. Její pronikavé modré oči mi nevýslovně zaimponovaly a – což bylo zvláštní – i navodily překvapivý pocit klidu. Jako by se dostavila i úleva, jako by dotyčná vzkazovala: ,Zapomeň na všechny své dosavadní těžkosti, jež ti do cesty postavil nevyzpytatelný osud.´“
„Dobrý večer, mohu vstoupit?“ otázala se dívka. Lana se tvářila, jako by k něčemu takovému již předem svolila.
Dívka tedy zavřela dveře, shodila plášť a její štíhlá postava a dlouhá blond hříva ihned nabyly na patřičné kráse. „Co kdybychom se na moment posadily? Myslím, že si obě máme co říci. Než s tím však započneme, je nutné si připomenout jedno nesmírně důležité: dnešními dny nic nekončí, jejich prostřednictvím něco nového začíná a to něco v sobě bude mít pozitivní nádech.“
„Ty tedy o té zraněné dívce na náměstí víš?“ odvážila se Lana konečně otevřeně promluvit.
„Ano, vím o tomto, o policejním výslechu jakožto o tvé předešlé hádce s přítelem,“ odvětila přívětivě dívka. „Dovol, abych se ti představila, Lano: jmenuji se Anna.“
„Ten až nadpozemsky zdvořilý sametový hlas znovu navozuje útěchu. Najednou mi přišlo, jako by po mé pravici seděla sestra, kterou jsem dlouhá léta neviděla. Ta představa je dosti zvláštní, nemám totiž žádné sourozence a zejména proto se snažím vážit si každé vlídné tváře, jíž mám možnost potkat. Přesně to byl případ Anny.“
„Víš co? Projdeme se radši po městě. Venku je příjemný letní večer, nemá cenu zůstávat v uzavřeném prostředí,“ navrhla posléze Anna.
Martin, Nola i Kristián teď byli zvědaví, jak se Lana k výzvě postaví. A vskutku…
„Nebránila jsem se tomu. S Annou jako bych se cítila čím dál bezpečněji. Vycházíme společně ven před kolej a vydáváme se do ulic. Postupně spějeme až do prostranství pasáží. Pociťuji všudypřítomný klid a harmonii na duši.“
„Třeba ta Anna umí ovládat lidskou mysl,“ zamyslel se Kristián, když Martin s Nolou znovu nasadili udivené kukuče. „Když v Rajonádě dokázala umem sobě vlastním předvádět tak skvostný triky, tak ovládnout člověka pro ni prostě není žádný problém.“
„A byla to tam vážně Anna? Co když…“
„Psst,“ přerušila Martina znovu Nola. Ten se na ni opětovně káravě podíval. „Promiň, ale Lana pokračuje v povídání a já bych to nerada propásla,“ ohradila se.
„Anna mě zavádí do obchodu s parfémy. Uvnitř vše na první pohled vypadá jinak – vedle nich se v něm vyskytují všemožně barevné svíce a po stěnách jsou rozvěšené ojedinělé zarámované obrazy.“
„Kdo toto vytvářel?“ zeptala se Lana, když k jednomu z obrazů přistoupila blíž.“
„Kdo? No přece ten, jemuž tento um právem po staletí náleží,“ odpověděla jí pohotově Anna.
„Počkej, to chceš vážně říct, že tohle má na svědomí…“
„Ano, tak jest, mráz… i když tentokrát za přispění lidských rukou.“
Anna otevřela jednu z přihrádek stolu a z ní vyndala bílou desku. Tu pak položila na stůl, zasedla za něj a začala si procvičovat prsty u rukou.
„Co chceš teď…“
„Zadrhávám se uprostřed věty. V této chvíli si vůbec nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Anna před mými zraky ladnými pohyby rukou na bílé desce doslova čaruje jako ten nejmocnější mráz. Bravurně tvaruje cosi, co záhy věrohodně připomene labuť. K ní zanedlouho ještě přibývají střechy domů a řeka.“
„To je něco naprosto úžasného!“ Lana na to udiveně zírala s otevřenou pusou zrovna tak jako její tři diváci v Jebortově ulici.
„Chceš si to sama vyzkoušet?“ nabízela Laně Anna.
„Ráda bych.“
„Tak prosím.“
„V oněmění zasedám za stůl a procvičuji si prsty tak jako přede mnou Anna. Pak opatrně zasouvám nehet ukazováčku do bílé desky a poprvé se pokouším o určitý tvar. Leč v desce se tvoří hluboká rýha.“
„Pojď, zkusíme to společně.“
„Anna jemně bere moji pravou ruku a vede ji po desce. Tvary zamýšlených brýlí se začínají postupně rýsovat, i když ve výsledné fázi ani zdaleka nepřipomínají um všestranného mrazu. Z Anniných očí se však dá vyčíst jiná odpověď, jíž člověk hnedle správně odtuší, a sice že nic nejde hned napoprvé, že vše má svůj čas.“
„Vše má svůj čas, Lano,“ potvrdila záhy Laninu domněnku Anna. „Já však vím, že jednou i ty dokážeš umění mrazu konkurovat. Máš v sobě cosi výjimečného a to něco by rozhodně nemělo zůstat netečným.“
„Annině poznámce okamžitě věnuji dostatečnou pozornost. Ještě nikdy jsem od nikoho jiného nic podobného nezaslechla, ani od Martina. Ihned se zajímám, co tím Anna vlastně nyní má na mysli.“
„Opravdu jsem to myslela naprosto vážně, Lano. Jak jistě sama dobře víš, v tvém životě je zapotřebí napravit dvě závažné události, jež tě stále tíží a tížit nepřestanou, dokud se zdárně nevyřeší.“
„Vím, o čem teď Anna mluví, na co mě upozorňuje. I tak jsem plná obav. Onu dívku se sice zavčas podařilo odvést do nemocnice, její stav však byl poměrně vážný. Navíc do toho ona policie, s níž to rozhodně ještě neskončilo. A Martin, pomýšlím záhy, kde tomu je asi konec?“
„Vše se napraví, pokud o to budeš usilovně stát, Lano,“ ozvala se záhy opětovně vlídně Anna. „Mám jisté neklamné tušení, že tu dívku – Adrianu – brzy propustí z nemocnice domů. Co kdybys ji pak zkusila navštívit a trochu se ji pokusila rozptýlit? Konejšivá přátelská slova dokážou dělat učiněné zázraky.“
„Nevím,“ připustila okamžitě váhavě Lana. „Mám obavy, aby se tím celá situace třeba ještě více nevyhrotila.“
„Ty to zvládneš, musíš si jen o trochu více důvěřovat. Třeba ti pomůže toto.“
„Anna mi podává tašku, kterou u sebe měla již ve chvíli, kdy mě navštívila na koleji. V ní se zmítají rudě karmínové růže, jež omamně voní.“
„Pamatuj, Lano, na každou bolestivou duši či místo existuje lék, jen je důležité ho umět využít ve správný okamžik.“
„Loučím se s Annou a odcházím zpět na kolej. Na cestě horlivě přemítám o jejích posledních slovech. Když otevírám dveře svého kolejního pokoje, přijde mi na okamžik na mysl, že podlehnu zase nehostinné samotě, leč vůně květin jako by navracela pozitivní myšlení. Jakožto onen zimní obraz vytvořený Annou, jenž mi dotyčná před odchodem z obchodu darovala.“