Tom Patrick

Středeční dopoledne ohledně počasí nehlásalo žádnou viditelnou změnu k lepšímu. Katalnou Mochnu i nadále sužovaly střídavé přeháňky. Lidé nevycházeli ven bez deštníků a auta měla pro jistotu zapnutá světla. Naštěstí už vzduchem nepoletovaly plechy, květináče ani jiné předměty, jak tomu bylo na počátku týdne.

„To počasí mi fakt už pije krev. Kdy bude konečně hezky?“ hudroval Martin, načež stále civěl z okna k nebesům.

Velká přestávka sílila do plného proudu. Zatímco na chodbách byla hlava na hlavě, třída, v níž se momentálně Martin s Nolou zdržovali, zela téměř prázdnotou.

„Pamatuješ, co o tom soudila Alexandra?“

„Hmm, ani v tomhle se nemýlila,“ řekl Martin. „A co že ty nejsi mezi svými a bavíš se tu teď se mnou?“

„Prostě momentálně nemám s kým,“ připustila Nola vcelku lhostejně a zakousla se do hrušky.

Martin se rozhlédl po učebně. V první lavici se o něčem náruživě bavily Marta s Annou a u tabule pořád postával Teodor. Trucovitě dumal nad rovnicí, co prve řešili v hodině matematiky s profesorem Haufnerem; ten tvrdil, že skutečně má řešení, avšak nikdo se nedobral kloudného výsledku, ani Teodor. Jako premianta ho to přirozeně štvalo a hodlal to za každou cenu napravit.

„A nezapomněl jsi tam někde náhodou na nuly, Teodorku? Ty by pak možná leccos objasnily, nemyslíš?“ ozvala se náhle Marta.

„Fakt? Že bych se vážně někde sekl o tu setinu navíc?“ zapochyboval, načež kolem táhlého příkladu, jenž se rozprostíral přes celou vnitřní plochu tabule i obě postranní křídla, začal chodit jak lev v kleci, až to vypadalo neobyčejně komicky.

„No já být tebou,“ pokračovala Marta, „tak bych určitě hledala chybu právě někde v té hlavičce bez nožiček.“

„No jo, vážně, nesedí počet nul, takže plus a minus skutečně dává minus, takže…“

„Takže ti to konečně vyjde,“ dořekla za Teodora pobaveně Marta.

„No to se mi snad zdá, tys to ještě nevzdal, Tendrlíku? Neříkal ti snad Haufner, že to máš smazat?“

„A jéjej,“ nasadila Nola tón plný obav. Oním příchozím byl totiž Lekener a samozřejmě že se o Teodora hned přestal zajímat a očima neomylně zašilhal k oknu.

„Hele, Martine, dneska ráno jsem si tyhle koupil do foroty, tak můžem dát u nás odvetu.“ Vítězoslavně nad hlavou zatřásl ping-pongovými pálkami. „Máš doufám odpoledne čas?“

„Jo, mám, ale nemysli si, že mě s nimi snad porazíš. Má smeč je prostě má smeč, s tím holt ty nic nenaděláš,“ odpověděl Martin Lekenerovi naprosto vyrovnaně, bez příměsi zloby.

„Tak to se ještě ukáže, chlapcodívko,“ nadhodil jakoby s humornou nadsázkou Lekener a zase se odporoučel na chodbu. Martin ta jeho slova k Nolině údivu znovu přijal bez výbojů.

„No ne, já snad špatně slyšela?“

„No co,“ snažil se Martin tvářit, jako by nešlo o nic moc převratného. „Na pěsti nakonec nedošlo, zato na rozhovor s Alexandrou ano. V něm mě donutila některé věci ohledně Lekiho přehodnotit, no a… no prostě včera večer jsme si spolu dali u nich ve sklepě několik kol. Vůbec to neumí hrát, zato sranda byla.“

„No já žasnu, Martine Ronský, ty se nějak nezdáš…“

„No co,“ dělal Martin i nadále jakoby nic. „Tak jsme v Rajonádě neseděli až do půlnoci, ale jen do takových deseti, takže se potom ještě dalo něco podniknout. Ty jsi měla na zabavení Veru, Kristián si po zbytek večera vystačil se svým vnitřním já, no a Alexandra pak doma ještě dodělávala… no však víš co, takže jsem dal na její radu, což se ostatně už dohodlo na tom hřišti, kdy jsme se s Lekenerem na Alexandřino přání usmířili… no prostě noc byla rušná a přivítání z maminčiny strany o půl jedné ráno ostatně taky.“

„No tak to gratuluju, tedy k tomu smíru,“ vyjádřila se pochvalně Nola. „No a doufám, že hodláte – tedy u toho přátelství – setrvávat i nadále.“

„No pokud se Leki nerozhodne doma v akváriu šlechtit ty piraně a mě nutit do něj strkat ruku, tak… tak snad jo. No co,“ dodal Martin honem, když Nola zas chtěla vyřknout nějakou tu poznámku, „ty taky můžeš veleúspěšně pokračovat v započatých radovánkách: Rollo ti opět napsal, dokonce tě pozval na svůj ostrov, navíc ta letenka… Tajnůstkáři! Taky jste mi to nemohli říct o tom holubovi hned?“

„Ty ses přece hodlal usmiřovat a nevzdat se Alexandrušky, tak stejně jako tak…“

„Nolo, můžete na slovíčko?“ To se na prahu učebny objevil Petr Štroch. V ruce třímal Rollův poslední dopis. Nola k němu okamžitě zamířila.

„Opravdu je to tak, jak říkal Kristián?“

„Ano, Rollo se v dopisu skutečně zmiňuje o tom, že jeho matku postihly vážné zdravotní komplikace. A ještě něco: Rollo se jako nejstarší z rodiny o ni musel postarat. Právě to byl důvod, proč tak dlouho nereagoval na příchozí poštu od vás, nyní to ale hodlá zase napravit. V závěru pak ještě prosí, abyste se na něj kvůli tomu nezlobila.“

Nola přikývla, že dané bere na vědomí.

„A co jsem to ještě slyšel o jakési letence?“ zajímal se dál profesor.

„Ano, tu mi také poslal, byla v tom balíčku,“ zalhala Nola.

„Mohl bych ji vidět? Samozřejmě pokud ji máte tady u sebe,“ poprosil Štroch. Jak se ukázalo, nestál o to pouze on, zvědaví byli i ostatní studenti, kteří se mezitím navrátili do třídy. Každou chvilku totiž mělo zvonit na třetí vyučovací hodinu.

„Tak to abyste pomalu plánovala cestu,“ utrousil potěšeně Štroch a letenku Nole zase vrátil.

To už se ale o slovo hlásila dívka s dlouhými havraními vlasy: „Ale stejně je to zvláštní, nemyslíte, pane profesore? Nikdo z nás ten ostrov na mapce nikdy předtím nespatřil a najednou se tam ta Jamatanga zničehonic objeví jako mávnutím kouzelného prou…“

„Ty zas do toho nějak moc reješ!“ napomenul Martu Vlámskou Martin, když si povšiml, jak se Nola po jejím výroku zase zatvářila.

„Počkej, nech mě laskavě domluvit, ano?“ pokárala ho dívka a pokračovala. „Jen jsem tím chtěla říct, že tu Jamatangu jsme doposud měli možnost vidět pouze v Nolině atlasu, co jste jí ho dal, pane profesore. V žádném dalším však o něm nebyla nikdy zmínka.“

Profesor Štroch souhlasný studentský šum uťal slovy: „Každý se někdy zmýlí nebo přehlédne, to je přirozené. Něco podobného se tedy zřejmě přihodilo i vydavatelům atlasových publikací, v nejnovějším vydání totiž už Jamatanga nechybí a jsou na ní zaznamenány i názvy míst, o nichž se africký přítel Nole zmiňuje v dopisech. Pohleďte.“

Štroch položil na stůl asi deset atlasů a nalistoval v nich všem již důkladně dobře známou dvojstranu. A světe div se, u břehů jižní Afriky v Atlantském oceánu konečně všichni Jamatangu spatřili. Byla vyobrazena přesně tak, jak ji Nola měla možnost poznat. „A málem bych zapomněl. Ještě tu samozřejmě je jmenný rejstřík.“

Když se na Jamatangu všichni dostatečně vynadívali, Štroch pak atlasy zase sklidil. „Nevíte, co je s Kristiánem? Od rána prý není ve škole,“ zeptal se následně Noly a Martina, když se ostatní studenti – stále celí paf z toho, co viděli – rozešli do lavic.

„Těžko říct, mě o ničem neinformoval,“ odvětila Nola, tentokrát však zcela popravdě.

Přesně v ten okamžik jmenovaný vstoupil do třídy.

„Á, tak přece se náš opozdilec nakonec uráčil dostavit. Že by v tom taky vězely čtyřicetistupňové horečky?“

„No, ehm, pane profesore, víte…“

Zazvonilo. Štroch se dál Kristiána nevyptával, pouze se na něj spiklenecky zašklebil. Pak odešel.

„Tak co se stalo? No tak povídej,“ naléhali Martin s Nolou. Kristián ukázal do zadních míst ke skříním, kde nikdo nebyl, a tam jim ukázal jakýsi papírek.

Hovor znovu ustal a bylo opět slyšet jen cinkání lžiček a nožů, to Kristián každému na talíř nandaval další kousky rostolské rolády a všichni se do ní s chutí nanovo pustili.

„Asi bych se ti měla omluvit za to, že jsem tě podezírala kvůli tamtomu… no však víš, Martin ti o tom prý vyprávěl, když byl prvně u tebe,“ ozvala se Nola.

„Martinovi jsem už tehdy řekla, že se kvůli tomu nezlobím. A pak, byla by škoda přijít o tak fajn kamarádku,“ přičemž Alexandra znovu uvedla, proč je za současnou společnost a naslouchání tak moc vděčná. Kvůli své zálibě, jejíž náplní je pomáhat lidem, už stačila přijít o několik nadějných známostí, a to jen proto, že dotyční pro její Vantelbooklisty zkrátka neměli pochopení – ostatně jak to již vypověděla Martinovi – takže si po delší odmlce velice cení toho, že ji Nola a ostatní zde u stolu sedící berou jako normální kamarádku s něčím ojedinělým navíc.

„Jo, já vím,“ hlesla Nola chápavě, usmála se na Alexandru a dala jí k přečtení Rollův poslední dopis.

„To také vyjde, uvidíš. Stačí jen věřit.“

„No to jste mi teď obě dvě připomněly,“ a Martin se zaujatě podíval na Kristiána. „Jak je to vlastně s tím tvým domnělým dopisovatelem? Naposled jsi o něm mluvil, když jsme mířili na to Mochnické katalovění.“

„Vida,“ zpozorněla i Nola, načež s Alexandrou přestala probírat, jaký je Rollo urostlý fešák,“ o tom bych se také něco ráda dozvěděla.“

„No, ehm,“ odkašlal si Kristián, „nic z toho asi nebude. Z toho domnělýho věštce se fakt nakonec vyklubal podvodník. V dalších dopisech už totiž od nápaditejch talismanů upustil a rovnou přešel na jakýsi podivný telepatický vstupy a to za dost vysoký nehorázný poplatky, cirka v hodnotě dvou tisíc korun za jednu seanci. Celkem jich plánoval asi tak deset. No, a když jsem to ignoroval, tak si ten vykuk beztak nedal pokoj a v následujícím měsíci mi poslal hned dva dopisy naráz s tím, že má pro mě jinou, daleko lukrativnější nabídku, a to v podobě přenosovýho čipu, kterej mi prej umožní splnit veškerý mý přání… ale pozor… v čase přítomným, budoucím i minulým.“

„No tak to je vážně holomek. S tím bych se pěkně rychle rozloučila.“

„Přesně tak, Alexandro,“ souhlasila s ní okamžitě Nola. „A ty si z toho nic nedělej Kristiánku, nějaký skutečný mág si tě časem určitě taky najde,“ dodala, když se jí připomnělo odpoledne, kdy si svěřovali svá tajná přání.

„Jo, v poho, já to zas tak tragicky neprožívám,“ stavěl se k tomu jmenovaný statečně. „V podstatě mi už od začátku bylo jasný, že to takhle nakonec skončí, jenže jsem chtěl mít jistotu a řek si, že to aspoň vyzkouším, když ta nabídka v tom časopisu byla původně zdarma. A že jakmile to poleze do peněz, tak od toho dám ruce pryč, což se taky stalo. Já si počkám.“

„Třeba ani nebudeš muset čekat. Jukni tamhle,“ šťouchl do Kristiána loktem Martin. Kousek od nich se totiž zdržoval kdosi v masce klauna a jistému páru sedícímu na koberci tam předváděl karetní kouzla. Jelikož se to u něj setkalo s velkou odezvou, přidal klaun následně výstup s rozmanitými předměty, které z jeho rukou mizely a následně se v nich zase objevovaly.

Po zaslouženém potlesku se pak přemístil právě do postranního kouta místnosti a jako prvního adepta si pro své pokusy vybral Martina. Ten jen kulil oči, když z jeho ucha jakoby vyčaroval řetízek, který se Martinovi jinak vyjímal na krku. Klaun mu ho pak celému překvapenému předal, ovšem s károvou pětkou, z níž rázem učinil srdcovou devítku. Do té následně jemně foukl a tím docílil, že se vzduchem ladně donesla k Alexandře. Jakmile se karta – opět jemně – dotkla jejího nosu, zčistajasna se z ní stala růže.

„Mockrát děkuji, mohu si ji ponechat?“ zeptala se jmenovaná.

Klaun dal něco v tom smyslu najevo souhlasným kývnutím, pak ji ale pohybem ruky poprosil, aby se již na nic dalšího neptala, a zaměřil se na Nolu s Verou. Ty byly trochu nesvé, když na ně zcela nečekaně namířil ukazováčkem a urychleně se za ně přemístil. Obě napjatě očekávaly, co se bude dít, neboť klaun nad jejich hlavami jen naprázdno mával rukama, ovšem záhy z nich na stůl začala padat jedna karta za druhou a nejedna z nich dívky i přímo zasáhla.

Klaun s tím přestal a začal předstírat, že patrně učinil nemilý přehmat a že se to pokusí nějak šetrně napravit. Bohužel docílil jen nepatrné změny v tom smyslu, že se na stůl i děvčata začaly pro změnu snášet kostky od Člověče nezlob se. Klaun zanechal i toho, ačkoliv se Nola s Verou jeho kousky velmi dobře bavily a neměly mu je vůbec za zlé, a zvolil kompromis: zašátral v kapse vesty a před každou z dívek položil po jedné pětikoruně. Hbitou rukou pak začal mince postupně rozmnožovat. Když ale dodatečně zjistil, jaký na stole svými předchozími kouzly způsobil nepořádek, jal se to konečně napravit. Odkudsi vyčaroval výstřední barevný klobouk a opět mávl rukou. V ten okamžik jako by poručil větru, neboť jakási neviditelná síla karty, kostky a peníze do posledního kousku zachytila a odvála právě do něho.

„A to vážně nedostaneme ani halíř?“ škemrala Vera, když bylo po všem. „Prosím, alespoň jeden pro každou z nás.“

Klaun vyšel dívkám vstříc a každé věnoval po jedné pětikoruně.

Už se chystal odejít, když jej Nola upozornila na Kristiána, kterého nejspíš svou nedbalostí přehlédl, a tak se vrátil. Rukou pak naznačil cosi ve smyslu, že on nikdy nezapomíná. Kristián nadhodil něco o kartách a kostkách, jestli se to jako bude týkat zase jich, klaun mu rukou ale vzkázal, že nikoliv. Pak jej vyzval k ostražitosti. Začal si náruživě třít dlaně, přitiskl je k sobě, zahnul palce a ostatní prsty vypnul do špiček. Záhy došlo k velice zvláštnímu, nevysvětlitelnému jevu. Z klaunových dlaní počalo sálat světlo a jeho záře se postupně stupňovala. Kristián i ostatní na to nevěřícně zírali a nebyli schopni slova ani pohybu. Ten úkaz trval celou jednu minutu, a když klaun usoudil, že je načase s tím přestat, dal ruce zase od sebe (tentokrát poměrně dosti křečovitě) a protřepal si je. Pak Kristiána vyzval, aby se jeho dlaní dotkl, a tak se přesvědčil, že to celé nebylo nijak simulované. Kristián rukou okamžitě cukl, klaunovy dlaně pálily jako žhavé uhlíky.

Klaun se hned poté uklonil a zmizel za plentou.

„To teda bylo něco, co říkáte,“ odvážila se po kratší pauze do ticha promluvit Vera, načež si začala pohrávat se svojí pětikorunou.“ A zdá se, že to zřejmě má své pokračování, podívej se nad sebe, jak ti to tam problikává.“

Zadumaný Kristián prudce trhl hlavou a pohlédl na lampu tvaru krychle. Jedině ta střídavě probleskovala, kdežto ty ostatní byly zcela netknuty.

„Mohu něco odnést? Vidím, že většina z vás má už dopito. Nebo si ještě jednou budete přát to samé?“

„Ehm, Olafe, co to bylo za člověka v masce, co tu předváděl triky?“ začal vyzvídat Kristián.

„Tak to bohužel nemám zdání, před chviličkou ale odešel.“

Kristián hbitě vyskočil z lavičky. Až moc dobře si začal uvědomovat, co blikající světlo i ten výstup symbolizovaly. Než se ostatní nadáli, už byl taky za plentou. Pak rázně otevřel dveře Rajonády a horlivě klusal po schodech nahoru. Jeho oči posléze neomylně zamířily k obchodu s parfémy. Někdo uvnitř jako by to vytušil. Světlo z oken se okamžitě vytratilo a na celý obchod padlo šero.

Kristián pochopil a ono rozhodnutí respektoval. Nehnal se za svým průvodcem. Postačilo mu vědět, co měl onen předešlý výstup konkrétně pro něj symbolizovat. Viděl světlo v dlaních. Plně chápal jeho význam: až doteď byl z trojice přátel tím posledním, komu tajemná dívka s iniciálem L nesplnila jeho toužebné přání. Nyní však již i Kristián mohl s čistým svědomím odpřísáhnout, že dané neplatí. Podobně jako Nola s Martinem i on dosáhl čehosi, po čem nesmírně toužil. A věděl, že to něco mu po zbytek jeho bytí na této planetě již navždy ozvláštní jeho život – život, který se dozajista ponese v duchu fádnosti, v jistých okamžicích možná bude také dosti zběsilý a občas i poměrně složitý, krutý a nespravedlivý.

Hovor na moment ustal. Po kratší odmlce se o slovo sama od sebe přihlásila Nola, která si postěžovala: „Škoda, že to samé se nedá říct o zářijovém počasí. To je jedna katastrofa za druhou.”

„A dokáže něco takového člověk vůbec zastavit?“ zeptal se pak Martin a záhy přispěchal s historkou o tom, jak se Teodor na hřišti pokoušel o jakýsi rituál, kdy tím bohužel ale čině patrně ještě více napomohl, a tak všichni měli alespoň štěstí, že nedaleká hala byla v tu dobu ještě otevřená, takže se v ní dalo bezpečně přečkat.

„Na něco takového lidská domluva bohužel nestačí. Příroda se musí vybouřit sama a teprve až pak nastane záslužný mír.“

„Hmm, škoda, taky bych ji ráda uměla ovládat,“ připustila smutně Vera poté, co ji Alexandra uhranula nejen svým názorem, ale znovu i svojí precizně čistou mluvou. „Avšak,“ pokračovala, „proslýchá se, že právě ty dokážeš činit mocné zázraky, tedy alespoň v odvětví lidské duše.“

„Tak to máš zjevně na mysli můj Vantelbooklist, že je to tak?“

„Ano, právě ten. Nepověděla bys mi o něm trochu víc?“

A Alexandra se plynně rozhovořila o svém nápadu a o všem, co k němu náleží. Vera byla velmi dobrým naslouchatelem stejně jako Nola, když jí o tom samém vyprávěl Martin. I Vera to chtěla předvést v reálu. Knížečkový nápojníček tak vzal za své a na jeho volné dvojstranně se v Alexandřině režii začal odehrávat nový ojedinělý příběh.

„No páni, to teda žasnu, jak je to celé fikaně propracované.“ Vera právě končila s psaním a k danému textu přikreslovala poslední pokusný obrázek svého oblíbeného herce v odpovídající póze. „No, škoda jen, že ten můj vyvolený tady vypadá tak trochu jak vychrtlá hvězda po třech plastických operacích. Ať se snažím jak se snažím, nedokážu ho vystihnout naoko přesně – sorry Johny. Mandala je holt mandala.“

„A nemáš tady náhodou u sebe jeho fotografii? O to by to pak na představivosti bylo snadnější,“ navrhla Alexandra.

„Hmm, to asi ne… počkej, podívám se…“

Vera začala svérázně prohledávat brašnu, což vedlo k tomu, že se na stolku pozvolna začaly kupit všelijaké věci – od manikúry, přes kartáč na vlasy až po…

„Kdopak je tohle?“ zbystřila Alexandra, když mezi tím vším náhle zmerčila fotografii a na ni pro ni neznámého, avšak velmi pohledného mládence.

„Co? Aha, to nic, to je jen Menor. Máme spolu na starosti Mochnické katalovění,“ nebrala na to Vera příliš velký ohled, Alexandře ovšem muž nesmírně zaimponoval a začala ho na fotografii podrobněji studovat.

„Velice sympatický mladý muž,“ soudila hned na první dobrou, což Martina samozřejmě přimělo k ostražitosti. „Určitě by vám to spolu slušelo. Jsem si jistá, že oba dva si máte hodně co říci, takže vlastně ani můj Vantelbooklist potřebovat nebudeš.“

„My… myslíš?“ zírala na Alexandru Vera. „To… to tam vážně vidíš?“

„Jen si pro sebe odezírám z jeho tváře. Když se teď na Menora dívám, jasně z jeho očí a zářivého úsměvu dokáži vyčíst několik velmi podstatných údajů: sympatický mladík tak okolo dvaadvaceti let, nerad vyhledávající konflikty. Ba právě naopak, každému se snaží býti nápomocen, pokud je to v jeho silách. Určitě má i poměrně velikou zálibu v různých duchovních a esoterických knihách, nebo je alespoň minimálně na tuto oblast nějak zaměřený. Za daných okolností nepohrdne ani cestováním, třeba až do dalekých zemí, jako jsou Indie, Nepál či Rusko, západní turistika mu totiž přichází až příliš moc fádní. Proto není divu, že právě tento člověk se podílí na utváření Mochnického katalovění, na utváření něčeho ojedinělého, co lidi dokáže vyvést z každodenního stereotypu. Ani ty nejsi v tomto směru příliš odlišná. Jsem tedy přesvědčena, že by z vás dvou mohl býti ideální pár. Co ty na to?“

Všichni na Alexandru hleděli s pusou otevřenou dokořán. Obzvlášť Vera a Kristián teď z jejích slov byli v mírném šoku překvapenosti. Oba věděli, že mnohé z toho, co právě říkala, je pravda. Menor o cestování mluvil poměrně dost často a nejednou jmenoval i Asii (těžko jen říct, jestli konkrétně i ony tři země) a stejně tak vlastnil nemalou sbírku knih s duchovní či právě cestovní tematikou. A nevyhledával spory.

„Pravda, kamarádský, to on ke mně je, ale vztah…“

„Samozřejmě pokud on ani ty nikoho nemáte,“ upřesnila Alexandra.

„To nevím, asi ne… no, já tedy rozhodně s nikým nechodím.“

„No vidíš a rázem máš po problému,“ shrnul to stručně s typickým protáhlým úsměvem Kristián.

„No uvidíme.“

„Tak oni se z pošty domů hezky v pohodičce vezli v dvoupatráku, zatímco my všichni na hřišti málem podlehli záplavě,“ brblal neustále Martin.

„Ano. A pan Pája nám při svém rozvozu pouštěl i zábavná videa,“ dodala už nejméně po sté Nola.

„Chmm,“ vzdal to k její nevýslovné úlevě konečně Martin. Bylo úterý, sedmá hodina večerní a on, Nola, Kristián a Alexandra spěli parkem pomalu na náměstí, kam měla dorazit Vera. Ta už tam na ně dokonce čekala.

„Jé, ahoj!“ vítala ji Nola nadšeně už z dálky.

„My se neznáme, já se jmenuji Alexandra,“ oznámila naopak decentně dotyčná. To už všichni byli na místě pospolu a podávali si ruce na pozdrav.

„Á, tak to jsi ty, ta spanilá dívka, jíž se podařilo získat Martinovo srdce? Těší mě, že tě konečně osobně poznávám.“

Martin, když padlo jeho jméno, celý zčervenal.

„A tohle musí být určitě to tvé výtečné cukroví. Moc děkuji… ehm, famózně vynikající,“ rozplývala se Vera po okoštování stejně jako předtím Teodor.

„A jak se u nás dlouho zdržíš?“ zajímalo Kristiána.

„Dneska přespávám tady u Noly a jedu až zítra ráno. Mimochodem,“ obrátila se k dotyčné, „gratuluju, že ti Rollo zas po delší době napsal. Tak co, kam vyrazíme?“

„Co třeba do Rajdy?“ navrhl Kristián.

Podzemní rajonáda se nacházela v prostranství Pasangerovky a scházelo se do ní dolů po schodech. Všechny překvapila svou poklidnou pohodovou atmosférou. Kdo by hádal, že se tu v minulosti vyjímalo chladné skladiště zamořené hlukem? Místo teď působilo velice klidně, až nezvykle tiše. Ze všech koutů sálalo tolik potřebné teplo. Lidé tu seděli u menších sotva viditelných stolečků nebo jen tak na kobercích, něco popíjeli, hráli hry a téměř neslyšně se mezi sebou bavili. Vše umocňovaly různé aromatické vůně.

„Srdečně vás u nás vítám.“

Kristián si potřásl rukou s ještě vyšším mužem než byl on sám. I ten ale měl jeho metody v krvi. Při vzájemném představování se začali oba předhánět v tom, kdo tomu druhému předvede lepší úklonu. Muž měl, podobně jako Kristián, hlavu téměř holou, jen byl o něco více při těle a z brady mu trčel poměrně dlouhý blond plnovous.

„Tak tohle je Olaf,“ představil Kristián muže ostatním. „Tak co, nepůjdem se usadit? Zamluvil jsem tu pro nás takový jedno nenápadný, dosti útulný místečko.“

Kristián všechny zavedl hned za nedalekou plentu do postranního kouta, kde se vyjímal delší stolek s lavičkami po obou stranách. Zasedli tedy.

„Tak prosím, tady jsou nápojníčky a samozřejmě v nich naleznete i něco dobrého k zakousnutí,“ přispěchal ke stolku hned Olaf a všem rozdal jakési knížečky, což Martina zarazilo, a když tu svou otevřel, tak už vůbec nestačil vycházet z údivu. Výběr nápojů mu připadal naprosto nepovědomý: mátové saté, javorová moldala, ovocný výpal – nic mu to neříkalo.

„To máme výběr, co?“ pochvaloval si vedle něj naopak Kristián. „Už ses rozhod, co si dáš?“

„Já každopádně zkusím to mátové saté,“ oznámila Alexandra.

„No, a my s Verou zas tu javorovou moldalu, soudě dle názvu určitě bude mít dosti zajímavou chuť,“ konstatovala Nola.

„Tak fajn. A já ovocnej výpal. A jako dezert navrhuju rostolskou roládu. Z ní si každej bude moct vzít, kolik jen bude chtít,“ navrhl Kristián a pak se otočil zpět k Martinovi, který byl stále na pochybách. „Dej si výpal taky, je moc dobrej, pročistí ti buňky a tak,“ radil mu.

Martin souhlasil, jenže přece jen mu to nedalo a znovu začal do knížečky pozorně nahlížet, teď však ale kvůli něčemu úplně jinému.

„Poutavý příběhy, co?“ vytušil Kristián, co jeho kamaráda nejspíš tak moc nanovo zaujalo (Olaf mezitím odběhl připravit požadovanou objednávku). „Ty tam píšou hosti, když tu maj dlouhou chvíli a tak. Klidně tam můžeš něco vlastního připsat nebo přikreslit i ty.“

Požadovaná objednávka byla Olafem podána zhruba do čtvrthodiny.

„Páni, ty naše moky ale překrásně voní,“ zapěla slastné ódy Vera, když přičichla ke své javorové moldale.

„A výborně i chutnají,“ přidala se Nola, když ze svého hrníčku trochu upila.

„Každej si vemte i kus tý rostolský rolády, je fakt výborná,“ ponoukal všechny Kristián.

Martin se přesvědčil, když mu Alexandra nabídla své mátové saté k okoštování, že není zas tak špatné: v podstatě chutnalo jako teplá mátová šťáva, jen možná s tím rozdílem, že ona máta tu byla patrná až nezvykle moc živě. Obdobně tomu bylo u ovocného výpalu: patrně šlo o vybranou velkoplošnou ovocnou směs. Moldala zas měla připomínat chuť javorových lístků a rostolská roláda byla ve skutečnosti pařížským dortem, který svým tvarem roládu pouze imitoval, i přes tradiční polevu však v sobě nesla cosi navíc v podobě bylinných směsí.

„Tak co, jak vám šmakuje?“

Vera s Nolou Kristiánovi dali s plnou pusou okamžitě shodně najevo, že velmi. To Alexandra k tomu přistoupila v režii vlastní vkusné decentnosti: když zaslechla otázku, ve vší počestnosti nejprve elegantně z lžičky dojedla sousto, zapila jej, bezpečně polkla a až pak odvětila, že je to vynikající.

„Jo, není to špatné,“ připustil znovu i Martin, když si kousek rolády nandal na svůj talířek. „Trošku jsem se toho zpočátku tady bál, ale zřejmě asi zbytečně. Jinak… dost mi toto místo připomíná čajovnu.“

„Jo, ta atmosféra a prostředí jsou si celkově dost blízký,“ souhlasil Kristián. „Je tu vážně příjemně.“