Tom Patrick

Až když Alexandra zmizela v druhé místnosti a zavřela za sebou dveře, si Martin teprve povšiml dalších ojedinělých zvláštností, které předtím jeho očím unikly. Pekáče s cukrovím nebyly jen v troubě, objevovaly se na různých místech – na sporáku, na židlích i nedaleko dveří, jimiž do bytu prošel z chodby. Na Martina tedy až nyní v plné síle dolehla omamná nasládlá vůně mísící se s onou přívětivě navazující, jež vycházela ze sprchového koutu. Když Martin poodkryl závěs a nahlédl do vany, spatřil na ní tubu s tekutým jahodovým mýdlem a vedle ní šampon s obdobnou náplní. Vana však byla dočista prázdná a žádný z pekáčů se v ní nenacházel. Jen drobné kapičky v ní jednoznačně vypovídaly o tom, že Alexandra na sebe nehodila přiléhavý župan jen kvůli tomu, aby za jeho pomoci Martina ohromila před dveřmi svého bytu a pod falešnou záminkou ho nalákala dovnitř. Martin teď věděl, že i když Alexandra měla svůj vlastní a trochu svérázný životní styl – k němuž neodmyslitelně patřila záliba v pečení – byla to zcela normální dívka, která se ráda seznamovala s novými lidmi.

„Obdivuješ moji vaničku? Vím, není sice příliš velká, ale to mi vůbec nevadí,” ozvalo se Martinovi náhle za zády. Toho ten nesmírně milý hlásek znovu překvapil, takže měl co dělat, aby do vany málem nezahučel. Naštěstí se zavčas stačil zachytit závěsu.

„No, tak nějak,” zadrmolil, pak se ale přece jen rozpovídal. „Jen mě zajímalo, jestli se tam taky náhodou neukrývá nějaký další pekáč s cukrovím. Až teď jsem zjistil, kolik jich tu všude je. To jsem snad v životě ještě nikdy u nikoho neviděl.”

„Ano, já vím, je jich tu poměrně dost, za to vše zkrátka může má velká záliba v pečení,” připustila stylově Alexandra. „Jsou prostě věci, k nimž člověk jednoho dne pocítí silné pouto, přičemž ve skutečnosti vlastně ani pořádně neví, proč tomu tak je. Ale když ho to baví, řekne si, proč u toho nezůstat. Žijeme přece jen jednou, a pokud máme nějakou vlastní zálibu, která nás naplňuje, je to nefalšované znamení toho, že bychom se jí měli nadále plně věnovat. I když to třeba někomu jinému připadá jako jedna velká zbytečnost.”

Martin na Alexandru se zájmem hleděl, tentokrát dokonce úspěšně odolal jejím poetickým modrým očím a neuhnul jim, jak to měl ve zvyku. Stále víc ho okouzlovaly její vytříbené hlasové projevy. Něco podobného měl prozatím možnost totiž slýchávat jen od Kristiána. Zároveň s tím Martina rovněž potěšilo, že jeho hostitelka vyměnila župan za oblečení, které měla na sobě, když se spolu potkali poprvé, a jež v člověku nebudilo (v porovnání s tygřím županem nebo přiléhavou sukní) příliš toužebně horlivé představy.

„Já si nemyslím, že by tvá záliba mohla někomu vadit. Vždyť jsi sama viděla, jak to tvé cukroví všichni od nás ze třídy nadšeně obdivovali a vyjídali jak na běžícím páse, dokonce ta tvá přítomnost a kulinářský um dokázaly zastínit příchod nejobávanější profesorky na naší škole, a to už je co říct.”

„Jsem ráda, že se na to díváš z té přívětivější stránky. Hodně mi tím dáváš.” Alexandra přistoupila k Martinovi a vzala ho jemně za ruku. „Teď už toho nechme. Chtěla bych tě provést po zbylých dvou pokojích a ukázat ti jejich skrytá tajemství.”

Martin se tomu nijak nebránil a nechal se dívkou vést. Také Jeremiáš se i s pavoukem vydal v jejich stopách, přičemž před sebou ještě stačil kutálet svůj oblíbený míček. Jakmile se všichni ocitli v druhé místnosti, retrívr si všechny své hračky uklidil do pelechu a zalehl do něj.

Ona místnost byla podstatně větší. I tady se vyjímaly pekáče s cukrovím, všechny měly však své vyvážené místečko v poličkách, v nichž by se za normálních okolností zajisté nacházely knihy (ty ostatně vyplňovaly jeden postranní regál v pravém koutě). Do celé místnosti proudilo světlo pouze skrz jedno větší okno. To pak lemovala skromně zdobená našedlá záclona. Pod oknem pak byla rozložená palanda s miniaturním polštářem a dekou. To nebyly jediné zvláštnosti, jichž si Martin povšiml hned napoprvé. I stěny se pyšnily náležitou výzdobou a to v podobě poutavých obrázků s rozmanitými lidskými obličeji a s přírodními výjevy v pozadí. Jistou klasickou pokojovou náplň tak tvořil jen stůl s počítačem a tiskárnou, i tak se na něm ale nacházelo poměrně dost lejster. Martin tak měl pomalu pocit, jako by vstoupil do vkusně upravené kanceláře jakéhosi podniku než do prachobyčejného dívčího pokojíku.

„Tak jak se ti můj pokojík zamlouvá?” promluvila Alexandra, když se Martin na vše dostatečně vynadíval. Jeho oči teď spočinuly na stole, kde ho již předtím nesmírně zaujaly různobarevné desky a cosi v nich.

Martinovi to nedalo, popošel ke stolu a jedny z desek poodkryl. Naskytl se mu tak pohled na něco, s čím se doposud ještě nikdy nesetkal.

Hned na prvním papíru spatřil čísi fotografii a pod ní vepsané jméno. Dle prvních dojmů se dalo soudit, že obojí k sobě neodmyslitelně patří. Na fotografii se vyjímala postarší žena v brýlích a pod ní tučnou kurzívou stálo Helena Kantová.

„Líbí se mi tady, není to tu sice nějak ohromně velké jako u nás doma, ale jsem tady spokojená,” řekla náhle Alexandra, sklánějící se právě nad Jeremiášem. Martin okamžitě zbystřil, jakmile vzápětí ucítil její ruku a z ní vůni vanilky smíšenou s onou jahodovou sálající z dívčiných vlasů. „Prostě jsem se jednoho dne rozhodla odejít od rodiny a zkusit si žít po svém ve skromném příbytku, v němž bych si vše zařídila podle vlastních představ a nikdo mi do ničeho nemluvil. Proto tu jsou po stěnách rozvěšené i tyto mé vlastnoručně malované obrázky i ty pekáče s cukrovím.

Martina Alexandřina mluva donutila na malý moment odpoutat oči od druhého papíru, na němž právě začínal rozhovor mezi Helenou a jakýmsi mužem jménem Helmut. Kdo však byl onen druhý a proč se tu ocitl, to se prozatím nestačil ještě dočíst.

Když se pak ale Martinovi podařilo zběžně celou stranu přelouskat a v rychlosti ještě nahlédl na tři další, částečně mu to začalo dávat jistou souvislost. Ti dva mezi sebou zjevně vedli hovory na rozličná témata – o tom ostatně mnohé vypovídaly další fotky Heleny Kantové – ovšem na nich už dotyčná byla zachycena na konkrétních, rozmanitých místech.

Martin zadumaně vyrazil zpět do prostranství pasáží. Místy mu to ale nedalo, zastavil se, otočil a pohlédl na tajemný semafor. Ten nyní již poklidně dřímal ve stavu absolutní nečinnosti. Ještě několik vteřin pozoroval semafor v naději, že ho třeba přinutí k nějakému činu. Nic takového se ale nestalo, ať se o to Martin sebevíce snažil soustředěnými hypnotizujícími pohledy. Nakonec to tedy vzdal a Pasangerovou ulicí zamířil k náměstí. I tak se Martinovi ale nešlo příliš volně, jakýkoliv šelest mu okamžitě připomněl záchvěv ptačích křídel v učebně fyziky, náhodný kolemjdoucí pak zase záblesk kohosi neznámého v lesích, v místech kalné říčky na druhém břehu Labe.

O něco větší klid Martin kupodivu pocítil až na náměstí, kde se v tu dobu vyskytovalo jen pár postarších lidí, a kde už nebyla cítit směs vůní z pasážových vitrín. Z náměstí pak Martin přešel do prostranství kolonády a dlouhou cestou pokračoval dál k nádraží, v jehož blízkosti se nacházela Patalná ulice. Tam měla Alexandra bydlet.

Při opětovné vzpomínce na pohlednou modrookou brunetku Martina znovu přepadly smíšené pocity štěstí i mírných obav. Skutečnost, že se s dívkou zase setká a možná u ní zůstane i na víkend, v něm vyvolávala pocit plného uspokojení. Na druhou stranu v něm ale sílily právě ony obavy, co když je to právě ona, kdo stojí za těmi náhodnými, pozoruhodnými úkazy. To Martina nejednou donutilo zastavit se a ohlédnout se za sebe, a pak zvažoval, zda by třeba skutečně nebylo moudřejší zabřednout do kina za Nolou a Kristiánem a společně s nimi sledovat ojedinělý film ze zahraniční produkce.

Nebyl by to ale Martin Ronský, aby si hned nato toto rozhodnutí nezačal zase nevýslovně vyčítat a následně nedospěl k opačnému názoru – že by byl naprostý vrták, kdyby marnil čas něčím, co ho v podstatě vůbec nezajímá, a tím by si nechal ujít schůzku s dívkou svých snů. Martin proto opět přidal do kroku a nad svým původním rozhodnutím začal kroutit hlavou. Postupně se mu podařily do ústraní zahnat i chmurné představy o Alexandře a to tak, že si víc začal všímat okolí parku. Ten dostával pozvolna zcela nový nádech. Zkrášlovaly ho nově zbudované záhonky a zrekonstruovaná kašna.

Jakmile však Martin prošel téměř celým lázeňským parkem a před nádražím zabočil do postranní pravé ulice, přepadly ho opět chvějivé tiky. Patalná zela dočista prázdnotou. Zatímco na náměstí nebo cestou parkem Martin sem tam někoho potkal, tady nebylo vidět jediného živáčka. Ne, že by mu právě toto přidělávalo starosti, dokonce to nemělo ani co dělat s pozvolna nastupující tmou.

Příčinou Martinových nových vrtochů se opět stávala Alexandra a zvlášť poté, co stanul před asi čtyřpatrovým domem s nápadným číslem 2345/6, kde dle vizitky měla bydlet. Martin se na to číslo několikrát upřeně zahleděl a ustavičně si při tom namlouval, že to snad ani nemůže být pravda. Jenže jak se ukázalo, tak údaj na vizitce i na domě do sebe neomylně zapadaly. Na zvonku skutečně stálo: Alexandra Janová. Po krátkém váhání se ho rozhodl zmáčknout. První, co ho překvapilo, byl štěkot z reproduktoru. Teprve pak silně zabzučely dveře a Martin vstoupil dovnitř.

Kdesi nahoře bliklo světlo, které rázem ozářilo celou chodbu. Martinovi v té chvíli došlo, kdo to měl asi na svědomí. Vydal se tedy za dotyčnou po schodech nahoru. Na Alexandru narazil hned ve druhém poschodí a opět ho překvapila svým vyzývavým stylem. Tentokrát na sobě neměla svůdné černé šaty, ale župan. A to ne ledajaký. V jeho černobílém ražení se skvěla hlava krvelačného tygra. Alexandra tam u otevřených dveří postávala jako smyslná dívka, kterou na pózování vyzval neznámý fotograf.

„Ahoj, Martine, jsem ráda, že jsi za mnou přišel,” oslovila Alexandra osobu před sebou, která se náhle zastavila na posledních schodu a nedokázala z ní spustit oči.

„A… ahoj,” opáčil dívce po menším zaváhání Martin, jenž stále nebyl schopný pohybu.

„Ale no tak, já tě přece neukousnu. Jsi u mě srdečně vítán,” pronesla tím samým milým tónem Alexandra. Martin na její výzvu odvážně zareagoval a došel až k ní.

„Tak ahoj,” osmělil se tentokrát jako první a podal Alexandře na pozdrav ruku. Ta však měla v plánu něco trochu jiného a nabízenou ruku lehce odmítla.

Došlo tak k mírnému nedorozumění. Zatímco Martin chtěl Alexandře jen tradičním způsobem vyjádřit vřelé díky za pozvání, ona se ho nečekaně rozhodla jemně políbit na rty. Z původního seznamovacího aktu se tak spíše stala tak trochu nechtěná přetahovaná.

„Promiň, chtěla jsem tě jen…”

„Ne, ty promiň mně…”

Oba toho tedy nechali, přičemž Martin hned uhnul pohledem stranou, jakmile se znovu střetl s Alexandřinýma uhrančivýma modrýma očima.

„Ještě jednou se ti za to omlouvám. Neměla jsem na tebe tak naléhat,” špitla sladce Alexandra. Jemně se dotkla Martinových tváři, čímž ho donutila, aby jí opětovně pohlédl do očí. „Teď se, prosím, nehýbej, a pokud ti to dělá značné obtíže, zkus na moment zavřít oči.”

Martin Alexandru poslechl a oči zavřel. Srdce mu dál bušilo v dunivých intervalech. Zvyšoval se mu tep.

„Tak alespoň jeden maličký, sem na toto místečko,” zaslechl znenadání u svého pravého ucha milý hlásek a pocítil jemný dotek smyslných rtíků na tváři. „To přece uškodit nemůže.”

„Ne, to… to zajisté nemůže,” vyšlo zdráhavě z úst Martinovi, když si opatrně sáhl do míst, kde zaznamenal Alexandřin polibek.

„Tady na chodbě je poměrně zima, nepůjdeme raději dovnitř?” zeptala se hned nato.

Martin přitakal souhlasným kývnutím a jako první vešel do nepříliš velké místnosti. Po její levé straně se nacházel menší vařič, vpravo pak toaleta a hned vedle ní sprchový kout. Než si to vše Martin stačil pořádně prohlédnout, dolehl k němu z druhé místnosti nejdříve štěkot a hned poté z něj vyběhl retrívr, který si ho začal se zájmem prohlížet a očichávat.

„To je Martin, Jeremiáši, onen chlapec, o kterém jsem ti vyprávěla. Zůstane tu dnes s námi, a pokud on sám bude chtít, tak případně i celý tento víkend. No tak, podej mu na přivítanou přece pac.”

Retrívr Alexandru okamžitě poslechl, před Martinem poklekl a učinil, oč ho požádala. Martin mu packu jemně stiskl, a když z něj pes nadále nedokázal spustit oči, pohladil ho po hlavě.

„Jeremiáš má strašně moc rád, když ho někdo podrbe pod krkem, to je dotyčnému pak klidně ochoten jíst z ruky.”

„Vážně?” zbystřil Martin a dodal: „No, to je ohromné, chci říct, že o těchto psech koluje plno zvěstí v tom smyslu, jak umějí být člověku v lecčems prospěšní a co všechno dokáží.”

„Ano, to je pravda,” kývla souhlasně Alexandra. „Ostatně počkej, něco vyzkoušíme.”

Martin byl poměrně zvědavý, co má teď Alexandra v plánu. Ta se ladnými krůčky přemístila ke sporáku a otevřela spodní troubu, z níž vyndala pekáč s cukrovím. Ten pak postavila na vedlejší menší stolek a odebrala z něj několik kousků na talířek.

„Vidíš, jak natahuje krk? Jen něčím zašustím a už se hlásí o pozornost,” prohlásila Alexandra, když Jeremiáš od Martina přeběhl rychle k ní a nosem dorážel, co to nese dobrého. „Počkej, teď ti dá ochutnat Martin.”

Alexandra podala Martinovi talířek a v ten okamžik Jeremiáš přešel zase k němu a začal se mu sápat na kalhoty.

„Co teď? Mám mu něco dát?” znejistěl Martin, když viděl, jak na něj Jeremiáš stále víc doráží.

„Ano, zkus to,” pobídla ho Alexandra.

„Tak dobře,” odhodlal se konečně Martin a nabídl Jeremiášovi rohlíček. Ten ho v rychlosti slupnul jak malinu a vyškemral si další dva.

„No tak, Jeremiáši, projev také ty Martinovi svoji vděčnost a odměň se mu za jeho velkorysost,” domlouvala retrívrovi Alexandra. Ten ze sebe vyprovodil hlasité huf a odběhl do vedlejší místnosti. Za moment se vrátil zpátky, načež si v tlamě nesl puntíkatý červený míček, jenž pak položil před Martina a znovu udělal ono táhlé huf. „Nejspíš po tobě chce, abys mu ho hodil a hrál si s ním.”

Martin tedy míček zvedl a hodil ho ke sporáku. Jeremiáš radostně nadskočil a rozlétl se hned za ním. Takto se to opakovalo ještě nejméně pětkrát po sobě, přičemž dvakrát si retrívr pro míček slavnostně doběhl i do druhé místnosti, kde ho pak doloval ze svého pelechu. Alexandru jejich hrátky nevýslovně bavily, pak ale zřejmě zastala názor, že je čas na změnu. Proto znovu otevřela troubu a vybrala z pekáče další druh cukroví.

„Zkus mu dát ochutnat tohle. Jsou to jeho nejoblíbenější,” Alexandra podala Martinovi talíř s bábovičkami, které tak zachutnaly Teodorovi a posléze celé třídě. „Uvidíme, co to s ním udělá teď.”

Martin tedy nabídl Jeremiášovi bábovičku. Ten ji doslova zhltnul a hned poté znovu odběhl do vedlejší místnosti. Tentokrát však v tlamě nenesl míček, nýbrž obrovského černého pavouka. Toho rovněž položil před Martina, avšak začal si s ním hned pohrávat a nadhazovat ho.

„To je jeho nejoblíbenější hračka. To, že se ti ji rozhodl ukázat, jednoznačně poukazuje na to, že jsi mu nesmírně sympatický,” prozradila Alexandra. „Nu a já vás tu teď na chvilenku nechám o samotě a půjdu se převléknout do něčeho mnohem přijatelnějšího. Tak zatím.”

Místnost, do níž vešli, byla poměrně rozlehlá a kompletně vyklizená. Jediné, co vypovídalo o jakési zachovalé funkčnosti, bylo právě osvětlení, které prve kdosi uvedl do chodu, a jež se v několika rovnoměrných řadách táhlo po stropě.

„Tak, to bychom měli. A co asi bude následovat dál?”

Martina i Kristiána Nolina otázka zaskočila, zejména pak to, jak ji podala navenek. V jejím hlase byly výrazně stopy po naději a jisté spáse. Než se jí ale oba stačili zeptat, jak to teď vlastně myslela, museli všichni tři čelit nové nečekané výzvě.

Ozval se dívčí hlas: „Jak jsem vám již předeslala, nemusíte se vůbec ničeho bát. Nejsem vaším nepřítelem, chci vám jen nabídnout něco, co by vám v nejbližší době mohlo přinést velké uznání, načež to ,něco´ by zároveň navrátilo dávnou prestiž a zasloužený klid i tomuto městu.”

Martin, Nola i Kristián se ihned začali rozhlížet kolem sebe, hledali toho, kdo na ně náhle a

zcela nečekaně promluvil, avšak nikde nikoho nespatřili.

„Nejsem vidět, pouze k vám promlouvám skrz tuto půvabnou bedýnku. Na setkání je stále ještě příliš brzy, avšak já pevně věřím, že i k němu zanedlouho dojde. Prozatím postačí, když budete bedlivou pozornost věnovat jevům kolem sebe, jak již nyní sami velmi svědomitě činíte. A proto se vás nemohu dodatečně nezeptat: nepřipadá vám v této opuštěné hale přeci jen cosi na první pozorný pohled zvláštní, do očí bijící?”

Všichni tři se po sobě okamžitě hbitě otočili, přičemž každý z toho druhého hned začal mámit, jak co nejšetrněji postupovat dál a co si o tom tajemném hlase myslí.

„Co když je to někdo, kdo se nám chce za něco mstít? To se odtud taky nemusíme už nikdy dostat ven,” pípl jako první Martin.

„No, já osobně bych se tak snadno nevzdával. To bysme pak vůbec nic neobjevili,” uklidňoval tradičně Kristián.”

„A to i ty říkáš jen tak? Kam se poděly tvé předchozí obavy, co?” nedal si pokoj Martin a provrtal Kristiána nerudně očima.

„Ale tak to zas tak neprožívej, Martine. Copak ti snad někdo ubližuje?” promluvila Nola dřív, než Kristián stihl obhájit své vlastní stanovisko.

„No dobře,” špitl skoro neslyšně Martin, „ale co když…”

„V žádném případě vám nehodlám ubližovat. Naopak, chci vám předat něco výjimečného, co by vám ještě více usnadnilo vstup na vaši životní cestu, jíž se doposud marně snažíte nalézt.”

Tento závěrečný argument nečekaně zapůsobil i na Martina. Až teď pozvolna shodil masku obávajícího se strachouna, čímž Nolu konečně potěšil. Ta mu dala přízeň najevo nápadným mrknutím. I Kristián nasadil svůj typický roztáhlý úsměv.

„Vidím, že už pomalu dáváte na má slova a začínáte se ubírat správným směrem. Jen tak dál.”

Čehosi podivného si povšimla až Nola.

„Podívejte, tamhle něco skutečně je. Vypadá to jako… jako kufr. To bude nejspíš ono!” vykřikla téměř vzrušeně.

„Máte dobrý postřeh. Využijte jeho obsahu pokud možno co nejlépe. Má totiž nevyčíslitelnou hodnotu.”

Pak se v bedýnce ozvalo výrazné klap a celou místnost zahalilo ticho. A to doslova, neboť nadobro utichl i onen překrásný podpůrný zpěv. Nola, Kristián a Martin vyčkávali, zdali se to změní, ale žádný obrat se nekonal.

Všichni tři se tedy následně rozběhli k jednomu z rohů přízemní haly, kde se kufr nacházel. První, co je na něm upoutalo, bylo jeho zlatavé zbarvení. To navenek skutečně budilo dojem, že se uvnitř ukrývá poklad nevyčíslitelné hodnoty, nikoli tedy bomba, jak se původně obával Martin.

„Tak co, podíváme se dovnitř?” pronesl Kristián, když ke kufru poklekl a vyzkoušel, zda se dá otevřít. K jeho překvapení to šlo jako po másle, přezky okamžitě povolily a horní víko se téměř samo bez sebemenších problémů odklopilo.

„No ne, to bych teda rozhodně nečekal! Víte, co jsme tu právě učinili za úžasnej objev?”

Kristián se nad obsahem kufru doslova rozplýval.

„Co je tak zvláštního na naprosto obyčejných známkách a pohlednicích?” podivil se hned Martin, když do kufru otráveně hrábl rukou a jednu z nich vyndal.

„Počkej!” zarazila ho Nola, „Tohle nejsou jen tak ledajaké známky a pohlednice. Pocházejí přímo odtud, z Katalné Mochny. Podívej, na pohlednici, co zrovna držíš, je zachycen zámek a část tehdejšího pasážového prostranství.”

Všichni se dívali na něco, na co by byl nejeden místní pamětník schopný velkoryse vynaložit veškeré své celoživotní úspory, a to třeba jen proto, aby si to mohl vyfotografovat.

„No, a o to právě jde,” navázal na Nolu pohotově Kristián. „Tohle všechno za ta léta získalo

nevyčíslitelnou hodnotu. Ty známky a pohlednice pocházej z přelomu devatenáctýho a dvacátýho století. Pro tehdejší dobu měly velkej význam. Zejména ty pohlednice ve značným

počtu kolovaly nejen u nás, ale taky v zahraničí. Katalná Mochna se tak mohla světu pochlubit svým vlastním fenoménem, kterej se tak načas stal symbolem jednoho nenápadného města ve středních Čechách, jež něčím ojedinělým konkurovalo městům mnohem významnějším, jako byla Praha nebo Hradec.”

„No dobře, ale to přece ještě pořád nic neznamená,” hájil stále své původní stanovisko Martin, jako by byl sám zklamán tím, že uvnitř kufru místo toho radši neobjevili jeho původně očekávanou bombu.

„Právě že jo,” jal se Kristián podrobného vysvětlení. „V pozdější době všechno nabralo neskutečnej spád. Neznámí zloději totiž v padesátých letech přepadli místní poštu a ukradli ze sejfu celou dochovanou sbírku. Tenkrát kolem toho bylo velký pozdvižení a pro tohle město to znamenalo nenahraditelnou ztrátu. A proto se taky od tý doby většina badatelů a sběratelů snažila týhle záhadě přijít na kloub a mimo to případně získat velmi štědrý nálezný, který na to tenkrát vypsali, což mimochodem platí dodneška. Chápeš? Většina všech těch lidí se po mnoho let snaží dopídit jedné z největších mochnických záhad a nám to spadne, jak se říká,

přímo do klína. No, není to úžasný?”

„No, já nevím,” začal po svém o všem nenapodobitelně opatrně uvažovat Martin. „Možná, že na tom něco je. I přesto ale… jsou to pořád jen polednice a zámky, ehm… chtěl jsem vlastně říct pohlednice a známky. A když se to tak s odstupem času vezme, tak se pořád jedná o ten samý výrobek z toho samého materiálu, že jo? A to, že to po čase snad jakýmsi způsobem nabralo na hodnotě, to je podle mě prostě… no prostě jen lidský administrativní krok, ne?”

„Vem si například takové housle,“ vložila se do hovoru Nola. „Zatímco třeba někdy v těch sedmdesátých letech se cena houslí mohla pohybovat tak kolem takových deseti tisíc, v dnešní době se hodnota těch samých odhaduje v řádech sta tisíců.”

Po tomto argumentu se Kristián ani nikdo další náhle neměl příliš k hovoru. Všichni čekali, jestli se náhodou k jejich debatě nevyjádří onen přívětivý dívčí hlas. Nestalo se tak. Domnělá osoba se nejspíš z objektu již nenávratně vytratila v očekávání, že si nálezci s kufrem poradí sami.

„Takže si ten kufr skutečně necháme?” špitl do ticha Martin, když už bylo jasné, že se žádné nové překvapení konat nebude. „Co s ním ale budeme dělat?” dodal, když z Kristiánovy i Noliny tváře vyčetl souhlas.

„No, prozatím si ho někdo z nás přes víkend nechá u sebe a za tu dobu vymyslíme nějaký rozumný povídání o tom, jak jsme k němu vlastně přišli. Nic z toho by se nemělo uspěchat,” navrhl Kristián. Martin i Nola souhlasili. Přišlo jim to docela rozumné.

„Teď by ale bylo ze všeho nejlepší, kdybychom už šli. Kino už dávno začalo, tak ať na nás zbydou ještě volná místa,” pobídla kamarády k odchodu Nola.

„No jo, na to jsem teď vlastně v tom shonu úplně zapomněl,” pleskl se do čela Kristián a zaklapl víko kufru.

Když vyšli ven a Nola za sebou zavřela dveře, celé přízemí náhle zhaslo. To bylo souhlasné znamení, signalizující, že vše, co mělo být splněno, bylo dovedeno do zdárného konce. Nola, Martin ani Kristián to ale už nijak nekomentovali, jen si mezi sebou vyměnili souhlasné pohledy a hasičský objekt v poklidu opustili.

Před kinem v tu dobu už nikdo nepostával. A i když Kristián netrpělivě pokukoval po vstupních dveřích, do nichž by nejradši ihned vběhl, chtěl se s Martinem ještě napřed rozloučit.

„Tak zatím,” kývl mu po svém na rozloučenou.

„Měj se a pozdravuj tu svou Alexandru,” přidala se k němu Nola.

„Jo, budu,” hlesl Martin, „i když vlastně popravdě ani nevím, co mě u ní bude čekat. No uvidím, každopádně se nechám překvapit.”

Už chtěl rázně přejít ulici, když očima znovu spočinul na kufru, jenž měl u sebe Kristián, a pak následně spatřil, jak po něm pokukuje Nola a jemně se ho dotýká konečky prstů.

„Nolo,” oslovil ji, „mohl bych se tě ještě na něco zeptat?”

Přisvědčila.

Martin se osmělil a spustil: „Chtěl bych, abys mně i Kristiánovi řekla, jak to bylo doopravdy. Vím, že to, čeho jsme se tu stali svědky, nebyla jen tak obyčejná náhoda. Nejdřív ten blikající semafor, pak ten kufr a v neposlední řadě pak ta tvá pozměněná reakce a nálada. To přece není jen tak, v tom musí být něco mnohem osobnějšího. No zkrátka… prostě mám dojem, že před námi něco tajíš a že to všechno, co se nám tu teď přihodilo, nějak souvisí právě s tebou.”

Na Nole byla znát s každým Martinovým slovem stále patrnější nervozita. Martin to očekával stejně jako to, že se to neobejde bez Kristiánova zásahu.

„Ano, máš pravdu v tom, že to souvisí se mnou,” začala Nola opakovat Martinovy teze a současně s tím matně pohlédla i na semafor. „O všem si povíme ale až v pondělí u mě doma, souhlasíš?”

„Jo, jasně, chápu,” připustil ochotně Martin, a když znovu spatřil Nolin stále pobledlejší obličej, rychle se omluvil.

„Jo jasně, tak zatím ahoj,” mávl kamarádům na rozloučenou Martin a chystal se konečně přejít ulici.

„Ahoj,” oplatili mu stejně Nola s Kristiánem a zmizeli konečně v kině.

Trpělivost se jim vyplatila. Hned nato se uprostřed otevřených vrat zjevilo zelené světlo. Za doprovodu zpěvného hlásku, jenž vše stále doprovázel coby podpůrný věrný služebník, se postupně mihotalo nahoru a zase dolů, později přecházelo zleva doprava, až se nakonec samo vytratilo.

„Tak se zdá, že možná ten film ani nestihneme rozkoukat, co?” vyšlo nechtěně škarohlídsky z Martinových úst.

„To teď, myslím, není zas až tak podstatný. Mě osobně taky docela zajímá, co se bude dít dál. Na ten film beztak můžu klidně zajít ještě zítra.”

Martina Kristiánova výpověď dost překvapila. Spíš čekal, že jeho kamarád začne protestovat, že si vzácný asijský kousek rozhodně nenechá ujít kvůli nějakému hloupému žertu neznámého vtipálka. Jak vidno, zmýlil se. U Kristiána už zase panovala původní veselá nálada a touha po prožití nového nepoznaného dobrodružství.

„Takže jak to teď uděláme? Půjdeme ve stopách toho neznámého rádce?” zeptala se kamarádů Nola.

„Jo, riskneme to,” kývl se souhlasným gestem Kristián. Martin se už o nic podobného ani pokoušet nemusel. Na vratech se totiž v tu chvíli podruhé rozblikalo nápadné světlo, které všechny tři najisto přimělo jednat.

Nola, Kristián a Martin tedy vstoupili do dvora. Celý ten rozlehlý prostor působil značně opuštěně. Postrádal i hlídacího psa.

„A co teď? Myslíte, že nám někdo zase dá znamení?” odvážil se jako první netradičně promluvit Martin.

„Prozatím se tu můžeme jen tak nezávazně porozhlédnout, co říkáte?” pronesla tentokrát vcelku nevzrušeně Nola, což Martina přimělo okamžitě jednat.

„No né, ty ses se vším najednou dokázala nějak obezřetně vyrovnat! Co se to děje? Kde jsou tvé předchozí zbrklé reakce, při nichž mimo jiné málem došlo i k menší dopravní nehodě?”

„Ale, Martine, to ty to všechno pořád bereš strašně vážně, ne já,” začala mu Nola oplácet. „Hele, nedívej se na mě takhle. Vždyť je to pravda. Ano,” dodala spěšně, když spatřila jeho

našpulená ústa, „přiznávám, že to, co se mi teď přihodilo, také nepovažuji za něco úplně normálního. Jenže zároveň s tím si rovněž říkám, jestli to celé náhodou třeba nemá jistý konkrétní význam.”

„Tak podle tebe je tedy nakonec docela normální, že ti někdo jen tak světlem míří do očí, a semafor ovládá cosi, čemu se říká morseovka? To najednou nějak přestávám chápat! Tam venku u kina tvá nálada vypovídala úplně o něčem jiném, jestli jsem teda náhodou neměl vidiny!“ civěl na Nolu stále nechápavě Martin. Kristián už zvídavě bloumal očima po objektu a nechal oba kamarády, aby si to v klidu spolu vyříkali mezi čtyřma očima.

„Ano, nepopírám, že je podivné, když ti začne světlo blýskat prudce do očí,” chopila se Nola mnohem ráznější odpovědi, aby udělala Martinovi radost. Pro jistotu si ho k sobě přitáhla, aby ho náhodou nenapadlo uhýbat očima do stran, „Ale něco mi to zkrátka připomíná. No co já vím, třeba… třeba tam na nás bude čekat velké překvapení, po kterém z celého srdce již dlouho sami toužíme. Stejně jako na tebe na druhém břehu čekala ta tvá Alexandra.”

Martina však Nolino zdůvodnění příliš nevzrušilo. Že zrovna právě jeho – jak se neustále domníval – mnozí brali za jakéhosi třídního podivína, na to si už tak nějak časem celkem zvykl. Ale že by se něco podobného nyní pokoušelo i o Nolu, to mu připadalo vskutku zvláštní, Samozřejmě věděl o zebřím klobouku, který si s sebou neopomněla vzít ani dnes.

Z pochmurných nálad však Martina záhy vyvedl nový nečekaný úkaz, který náhle spatřil přes Nolina ramena. I ona se za sebe v ten moment prudce otočila a vypoulila oči. Pohled všech tří nyní směřoval do přízemí rozlehlé opuštěné budovy. To se náhle celé postupně rozsvítilo.

Nola s Martinem zanechali sporů a Kristián bádání. V ten moment jim bylo jasné, že právě tam by měla směřovat jejich další společná cesta. A s postupnými kroky trojice tomu dával zapravdu i onen příjemně se linoucí nenásilný zpěv.

„Představte si, ty dveře skutečně nejsou vůbec zamčený,” informoval Kristián. Zkoušel kliku dveří. Vzal za ni, ale nevešel dovnitř, jenom je slabě otevřel a pak zase zavřel.

„Takže tam nakonec půjdeme?” špitl v obavách Martin. Okamžitě ode dveří odkročil kousek stranou a začal přes rozbité kachlíčky nahlížet dovnitř. „Nikdo tam, zdá se, takhle totiž vůbec není.”

„Víte co? Uděláme to všichni společně,” rozhodla se téměř okamžitě Nola a vyzvala Martina, aby se k nim připojil. Ten po kratším váhání její výzvě nakonec vyhověl.