Středeční dopoledne ohledně počasí nehlásalo žádnou viditelnou změnu k lepšímu. Katalnou Mochnu i nadále sužovaly střídavé přeháňky. Lidé nevycházeli ven bez deštníků a auta měla pro jistotu zapnutá světla. Naštěstí už vzduchem nepoletovaly plechy, květináče ani jiné předměty, jak tomu bylo na počátku týdne.
„To počasí mi fakt už pije krev. Kdy bude konečně hezky?“ hudroval Martin, načež stále civěl z okna k nebesům.
Velká přestávka sílila do plného proudu. Zatímco na chodbách byla hlava na hlavě, třída, v níž se momentálně Martin s Nolou zdržovali, zela téměř prázdnotou.
„Pamatuješ, co o tom soudila Alexandra?“
„Hmm, ani v tomhle se nemýlila,“ řekl Martin. „A co že ty nejsi mezi svými a bavíš se tu teď se mnou?“
„Prostě momentálně nemám s kým,“ připustila Nola vcelku lhostejně a zakousla se do hrušky.
Martin se rozhlédl po učebně. V první lavici se o něčem náruživě bavily Marta s Annou a u tabule pořád postával Teodor. Trucovitě dumal nad rovnicí, co prve řešili v hodině matematiky s profesorem Haufnerem; ten tvrdil, že skutečně má řešení, avšak nikdo se nedobral kloudného výsledku, ani Teodor. Jako premianta ho to přirozeně štvalo a hodlal to za každou cenu napravit.
„A nezapomněl jsi tam někde náhodou na nuly, Teodorku? Ty by pak možná leccos objasnily, nemyslíš?“ ozvala se náhle Marta.
„Fakt? Že bych se vážně někde sekl o tu setinu navíc?“ zapochyboval, načež kolem táhlého příkladu, jenž se rozprostíral přes celou vnitřní plochu tabule i obě postranní křídla, začal chodit jak lev v kleci, až to vypadalo neobyčejně komicky.
„No já být tebou,“ pokračovala Marta, „tak bych určitě hledala chybu právě někde v té hlavičce bez nožiček.“
„No jo, vážně, nesedí počet nul, takže plus a minus skutečně dává minus, takže…“
„Takže ti to konečně vyjde,“ dořekla za Teodora pobaveně Marta.
„No to se mi snad zdá, tys to ještě nevzdal, Tendrlíku? Neříkal ti snad Haufner, že to máš smazat?“
„A jéjej,“ nasadila Nola tón plný obav. Oním příchozím byl totiž Lekener a samozřejmě že se o Teodora hned přestal zajímat a očima neomylně zašilhal k oknu.
„Hele, Martine, dneska ráno jsem si tyhle koupil do foroty, tak můžem dát u nás odvetu.“ Vítězoslavně nad hlavou zatřásl ping-pongovými pálkami. „Máš doufám odpoledne čas?“
„Jo, mám, ale nemysli si, že mě s nimi snad porazíš. Má smeč je prostě má smeč, s tím holt ty nic nenaděláš,“ odpověděl Martin Lekenerovi naprosto vyrovnaně, bez příměsi zloby.
„Tak to se ještě ukáže, chlapcodívko,“ nadhodil jakoby s humornou nadsázkou Lekener a zase se odporoučel na chodbu. Martin ta jeho slova k Nolině údivu znovu přijal bez výbojů.
„No ne, já snad špatně slyšela?“
„No co,“ snažil se Martin tvářit, jako by nešlo o nic moc převratného. „Na pěsti nakonec nedošlo, zato na rozhovor s Alexandrou ano. V něm mě donutila některé věci ohledně Lekiho přehodnotit, no a… no prostě včera večer jsme si spolu dali u nich ve sklepě několik kol. Vůbec to neumí hrát, zato sranda byla.“
„No já žasnu, Martine Ronský, ty se nějak nezdáš…“
„No co,“ dělal Martin i nadále jakoby nic. „Tak jsme v Rajonádě neseděli až do půlnoci, ale jen do takových deseti, takže se potom ještě dalo něco podniknout. Ty jsi měla na zabavení Veru, Kristián si po zbytek večera vystačil se svým vnitřním já, no a Alexandra pak doma ještě dodělávala… no však víš co, takže jsem dal na její radu, což se ostatně už dohodlo na tom hřišti, kdy jsme se s Lekenerem na Alexandřino přání usmířili… no prostě noc byla rušná a přivítání z maminčiny strany o půl jedné ráno ostatně taky.“
„No tak to gratuluju, tedy k tomu smíru,“ vyjádřila se pochvalně Nola. „No a doufám, že hodláte – tedy u toho přátelství – setrvávat i nadále.“
„No pokud se Leki nerozhodne doma v akváriu šlechtit ty piraně a mě nutit do něj strkat ruku, tak… tak snad jo. No co,“ dodal Martin honem, když Nola zas chtěla vyřknout nějakou tu poznámku, „ty taky můžeš veleúspěšně pokračovat v započatých radovánkách: Rollo ti opět napsal, dokonce tě pozval na svůj ostrov, navíc ta letenka… Tajnůstkáři! Taky jste mi to nemohli říct o tom holubovi hned?“
„Ty ses přece hodlal usmiřovat a nevzdat se Alexandrušky, tak stejně jako tak…“
„Nolo, můžete na slovíčko?“ To se na prahu učebny objevil Petr Štroch. V ruce třímal Rollův poslední dopis. Nola k němu okamžitě zamířila.
„Opravdu je to tak, jak říkal Kristián?“
„Ano, Rollo se v dopisu skutečně zmiňuje o tom, že jeho matku postihly vážné zdravotní komplikace. A ještě něco: Rollo se jako nejstarší z rodiny o ni musel postarat. Právě to byl důvod, proč tak dlouho nereagoval na příchozí poštu od vás, nyní to ale hodlá zase napravit. V závěru pak ještě prosí, abyste se na něj kvůli tomu nezlobila.“
Nola přikývla, že dané bere na vědomí.
„A co jsem to ještě slyšel o jakési letence?“ zajímal se dál profesor.
„Ano, tu mi také poslal, byla v tom balíčku,“ zalhala Nola.
„Mohl bych ji vidět? Samozřejmě pokud ji máte tady u sebe,“ poprosil Štroch. Jak se ukázalo, nestál o to pouze on, zvědaví byli i ostatní studenti, kteří se mezitím navrátili do třídy. Každou chvilku totiž mělo zvonit na třetí vyučovací hodinu.
„Tak to abyste pomalu plánovala cestu,“ utrousil potěšeně Štroch a letenku Nole zase vrátil.
To už se ale o slovo hlásila dívka s dlouhými havraními vlasy: „Ale stejně je to zvláštní, nemyslíte, pane profesore? Nikdo z nás ten ostrov na mapce nikdy předtím nespatřil a najednou se tam ta Jamatanga zničehonic objeví jako mávnutím kouzelného prou…“
„Ty zas do toho nějak moc reješ!“ napomenul Martu Vlámskou Martin, když si povšiml, jak se Nola po jejím výroku zase zatvářila.
„Počkej, nech mě laskavě domluvit, ano?“ pokárala ho dívka a pokračovala. „Jen jsem tím chtěla říct, že tu Jamatangu jsme doposud měli možnost vidět pouze v Nolině atlasu, co jste jí ho dal, pane profesore. V žádném dalším však o něm nebyla nikdy zmínka.“
Profesor Štroch souhlasný studentský šum uťal slovy: „Každý se někdy zmýlí nebo přehlédne, to je přirozené. Něco podobného se tedy zřejmě přihodilo i vydavatelům atlasových publikací, v nejnovějším vydání totiž už Jamatanga nechybí a jsou na ní zaznamenány i názvy míst, o nichž se africký přítel Nole zmiňuje v dopisech. Pohleďte.“
Štroch položil na stůl asi deset atlasů a nalistoval v nich všem již důkladně dobře známou dvojstranu. A světe div se, u břehů jižní Afriky v Atlantském oceánu konečně všichni Jamatangu spatřili. Byla vyobrazena přesně tak, jak ji Nola měla možnost poznat. „A málem bych zapomněl. Ještě tu samozřejmě je jmenný rejstřík.“
Když se na Jamatangu všichni dostatečně vynadívali, Štroch pak atlasy zase sklidil. „Nevíte, co je s Kristiánem? Od rána prý není ve škole,“ zeptal se následně Noly a Martina, když se ostatní studenti – stále celí paf z toho, co viděli – rozešli do lavic.
„Těžko říct, mě o ničem neinformoval,“ odvětila Nola, tentokrát však zcela popravdě.
Přesně v ten okamžik jmenovaný vstoupil do třídy.
„Á, tak přece se náš opozdilec nakonec uráčil dostavit. Že by v tom taky vězely čtyřicetistupňové horečky?“
„No, ehm, pane profesore, víte…“
Zazvonilo. Štroch se dál Kristiána nevyptával, pouze se na něj spiklenecky zašklebil. Pak odešel.
„Tak co se stalo? No tak povídej,“ naléhali Martin s Nolou. Kristián ukázal do zadních míst ke skříním, kde nikdo nebyl, a tam jim ukázal jakýsi papírek.