Tom Patrick

Hovor znovu ustal a bylo opět slyšet jen cinkání lžiček a nožů, to Kristián každému na talíř nandaval další kousky rostolské rolády a všichni se do ní s chutí nanovo pustili.

„Asi bych se ti měla omluvit za to, že jsem tě podezírala kvůli tamtomu… no však víš, Martin ti o tom prý vyprávěl, když byl prvně u tebe,“ ozvala se Nola.

„Martinovi jsem už tehdy řekla, že se kvůli tomu nezlobím. A pak, byla by škoda přijít o tak fajn kamarádku,“ přičemž Alexandra znovu uvedla, proč je za současnou společnost a naslouchání tak moc vděčná. Kvůli své zálibě, jejíž náplní je pomáhat lidem, už stačila přijít o několik nadějných známostí, a to jen proto, že dotyční pro její Vantelbooklisty zkrátka neměli pochopení – ostatně jak to již vypověděla Martinovi – takže si po delší odmlce velice cení toho, že ji Nola a ostatní zde u stolu sedící berou jako normální kamarádku s něčím ojedinělým navíc.

„Jo, já vím,“ hlesla Nola chápavě, usmála se na Alexandru a dala jí k přečtení Rollův poslední dopis.

„To také vyjde, uvidíš. Stačí jen věřit.“

„No to jste mi teď obě dvě připomněly,“ a Martin se zaujatě podíval na Kristiána. „Jak je to vlastně s tím tvým domnělým dopisovatelem? Naposled jsi o něm mluvil, když jsme mířili na to Mochnické katalovění.“

„Vida,“ zpozorněla i Nola, načež s Alexandrou přestala probírat, jaký je Rollo urostlý fešák,“ o tom bych se také něco ráda dozvěděla.“

„No, ehm,“ odkašlal si Kristián, „nic z toho asi nebude. Z toho domnělýho věštce se fakt nakonec vyklubal podvodník. V dalších dopisech už totiž od nápaditejch talismanů upustil a rovnou přešel na jakýsi podivný telepatický vstupy a to za dost vysoký nehorázný poplatky, cirka v hodnotě dvou tisíc korun za jednu seanci. Celkem jich plánoval asi tak deset. No, a když jsem to ignoroval, tak si ten vykuk beztak nedal pokoj a v následujícím měsíci mi poslal hned dva dopisy naráz s tím, že má pro mě jinou, daleko lukrativnější nabídku, a to v podobě přenosovýho čipu, kterej mi prej umožní splnit veškerý mý přání… ale pozor… v čase přítomným, budoucím i minulým.“

„No tak to je vážně holomek. S tím bych se pěkně rychle rozloučila.“

„Přesně tak, Alexandro,“ souhlasila s ní okamžitě Nola. „A ty si z toho nic nedělej Kristiánku, nějaký skutečný mág si tě časem určitě taky najde,“ dodala, když se jí připomnělo odpoledne, kdy si svěřovali svá tajná přání.

„Jo, v poho, já to zas tak tragicky neprožívám,“ stavěl se k tomu jmenovaný statečně. „V podstatě mi už od začátku bylo jasný, že to takhle nakonec skončí, jenže jsem chtěl mít jistotu a řek si, že to aspoň vyzkouším, když ta nabídka v tom časopisu byla původně zdarma. A že jakmile to poleze do peněz, tak od toho dám ruce pryč, což se taky stalo. Já si počkám.“

„Třeba ani nebudeš muset čekat. Jukni tamhle,“ šťouchl do Kristiána loktem Martin. Kousek od nich se totiž zdržoval kdosi v masce klauna a jistému páru sedícímu na koberci tam předváděl karetní kouzla. Jelikož se to u něj setkalo s velkou odezvou, přidal klaun následně výstup s rozmanitými předměty, které z jeho rukou mizely a následně se v nich zase objevovaly.

Po zaslouženém potlesku se pak přemístil právě do postranního kouta místnosti a jako prvního adepta si pro své pokusy vybral Martina. Ten jen kulil oči, když z jeho ucha jakoby vyčaroval řetízek, který se Martinovi jinak vyjímal na krku. Klaun mu ho pak celému překvapenému předal, ovšem s károvou pětkou, z níž rázem učinil srdcovou devítku. Do té následně jemně foukl a tím docílil, že se vzduchem ladně donesla k Alexandře. Jakmile se karta – opět jemně – dotkla jejího nosu, zčistajasna se z ní stala růže.

„Mockrát děkuji, mohu si ji ponechat?“ zeptala se jmenovaná.

Klaun dal něco v tom smyslu najevo souhlasným kývnutím, pak ji ale pohybem ruky poprosil, aby se již na nic dalšího neptala, a zaměřil se na Nolu s Verou. Ty byly trochu nesvé, když na ně zcela nečekaně namířil ukazováčkem a urychleně se za ně přemístil. Obě napjatě očekávaly, co se bude dít, neboť klaun nad jejich hlavami jen naprázdno mával rukama, ovšem záhy z nich na stůl začala padat jedna karta za druhou a nejedna z nich dívky i přímo zasáhla.

Klaun s tím přestal a začal předstírat, že patrně učinil nemilý přehmat a že se to pokusí nějak šetrně napravit. Bohužel docílil jen nepatrné změny v tom smyslu, že se na stůl i děvčata začaly pro změnu snášet kostky od Člověče nezlob se. Klaun zanechal i toho, ačkoliv se Nola s Verou jeho kousky velmi dobře bavily a neměly mu je vůbec za zlé, a zvolil kompromis: zašátral v kapse vesty a před každou z dívek položil po jedné pětikoruně. Hbitou rukou pak začal mince postupně rozmnožovat. Když ale dodatečně zjistil, jaký na stole svými předchozími kouzly způsobil nepořádek, jal se to konečně napravit. Odkudsi vyčaroval výstřední barevný klobouk a opět mávl rukou. V ten okamžik jako by poručil větru, neboť jakási neviditelná síla karty, kostky a peníze do posledního kousku zachytila a odvála právě do něho.

„A to vážně nedostaneme ani halíř?“ škemrala Vera, když bylo po všem. „Prosím, alespoň jeden pro každou z nás.“

Klaun vyšel dívkám vstříc a každé věnoval po jedné pětikoruně.

Už se chystal odejít, když jej Nola upozornila na Kristiána, kterého nejspíš svou nedbalostí přehlédl, a tak se vrátil. Rukou pak naznačil cosi ve smyslu, že on nikdy nezapomíná. Kristián nadhodil něco o kartách a kostkách, jestli se to jako bude týkat zase jich, klaun mu rukou ale vzkázal, že nikoliv. Pak jej vyzval k ostražitosti. Začal si náruživě třít dlaně, přitiskl je k sobě, zahnul palce a ostatní prsty vypnul do špiček. Záhy došlo k velice zvláštnímu, nevysvětlitelnému jevu. Z klaunových dlaní počalo sálat světlo a jeho záře se postupně stupňovala. Kristián i ostatní na to nevěřícně zírali a nebyli schopni slova ani pohybu. Ten úkaz trval celou jednu minutu, a když klaun usoudil, že je načase s tím přestat, dal ruce zase od sebe (tentokrát poměrně dosti křečovitě) a protřepal si je. Pak Kristiána vyzval, aby se jeho dlaní dotkl, a tak se přesvědčil, že to celé nebylo nijak simulované. Kristián rukou okamžitě cukl, klaunovy dlaně pálily jako žhavé uhlíky.

Klaun se hned poté uklonil a zmizel za plentou.

„To teda bylo něco, co říkáte,“ odvážila se po kratší pauze do ticha promluvit Vera, načež si začala pohrávat se svojí pětikorunou.“ A zdá se, že to zřejmě má své pokračování, podívej se nad sebe, jak ti to tam problikává.“

Zadumaný Kristián prudce trhl hlavou a pohlédl na lampu tvaru krychle. Jedině ta střídavě probleskovala, kdežto ty ostatní byly zcela netknuty.

„Mohu něco odnést? Vidím, že většina z vás má už dopito. Nebo si ještě jednou budete přát to samé?“

„Ehm, Olafe, co to bylo za člověka v masce, co tu předváděl triky?“ začal vyzvídat Kristián.

„Tak to bohužel nemám zdání, před chviličkou ale odešel.“

Kristián hbitě vyskočil z lavičky. Až moc dobře si začal uvědomovat, co blikající světlo i ten výstup symbolizovaly. Než se ostatní nadáli, už byl taky za plentou. Pak rázně otevřel dveře Rajonády a horlivě klusal po schodech nahoru. Jeho oči posléze neomylně zamířily k obchodu s parfémy. Někdo uvnitř jako by to vytušil. Světlo z oken se okamžitě vytratilo a na celý obchod padlo šero.

Kristián pochopil a ono rozhodnutí respektoval. Nehnal se za svým průvodcem. Postačilo mu vědět, co měl onen předešlý výstup konkrétně pro něj symbolizovat. Viděl světlo v dlaních. Plně chápal jeho význam: až doteď byl z trojice přátel tím posledním, komu tajemná dívka s iniciálem L nesplnila jeho toužebné přání. Nyní však již i Kristián mohl s čistým svědomím odpřísáhnout, že dané neplatí. Podobně jako Nola s Martinem i on dosáhl čehosi, po čem nesmírně toužil. A věděl, že to něco mu po zbytek jeho bytí na této planetě již navždy ozvláštní jeho život – život, který se dozajista ponese v duchu fádnosti, v jistých okamžicích možná bude také dosti zběsilý a občas i poměrně složitý, krutý a nespravedlivý.

Hovor na moment ustal. Po kratší odmlce se o slovo sama od sebe přihlásila Nola, která si postěžovala: „Škoda, že to samé se nedá říct o zářijovém počasí. To je jedna katastrofa za druhou.”

„A dokáže něco takového člověk vůbec zastavit?“ zeptal se pak Martin a záhy přispěchal s historkou o tom, jak se Teodor na hřišti pokoušel o jakýsi rituál, kdy tím bohužel ale čině patrně ještě více napomohl, a tak všichni měli alespoň štěstí, že nedaleká hala byla v tu dobu ještě otevřená, takže se v ní dalo bezpečně přečkat.

„Na něco takového lidská domluva bohužel nestačí. Příroda se musí vybouřit sama a teprve až pak nastane záslužný mír.“

„Hmm, škoda, taky bych ji ráda uměla ovládat,“ připustila smutně Vera poté, co ji Alexandra uhranula nejen svým názorem, ale znovu i svojí precizně čistou mluvou. „Avšak,“ pokračovala, „proslýchá se, že právě ty dokážeš činit mocné zázraky, tedy alespoň v odvětví lidské duše.“

„Tak to máš zjevně na mysli můj Vantelbooklist, že je to tak?“

„Ano, právě ten. Nepověděla bys mi o něm trochu víc?“

A Alexandra se plynně rozhovořila o svém nápadu a o všem, co k němu náleží. Vera byla velmi dobrým naslouchatelem stejně jako Nola, když jí o tom samém vyprávěl Martin. I Vera to chtěla předvést v reálu. Knížečkový nápojníček tak vzal za své a na jeho volné dvojstranně se v Alexandřině režii začal odehrávat nový ojedinělý příběh.

„No páni, to teda žasnu, jak je to celé fikaně propracované.“ Vera právě končila s psaním a k danému textu přikreslovala poslední pokusný obrázek svého oblíbeného herce v odpovídající póze. „No, škoda jen, že ten můj vyvolený tady vypadá tak trochu jak vychrtlá hvězda po třech plastických operacích. Ať se snažím jak se snažím, nedokážu ho vystihnout naoko přesně – sorry Johny. Mandala je holt mandala.“

„A nemáš tady náhodou u sebe jeho fotografii? O to by to pak na představivosti bylo snadnější,“ navrhla Alexandra.

„Hmm, to asi ne… počkej, podívám se…“

Vera začala svérázně prohledávat brašnu, což vedlo k tomu, že se na stolku pozvolna začaly kupit všelijaké věci – od manikúry, přes kartáč na vlasy až po…

„Kdopak je tohle?“ zbystřila Alexandra, když mezi tím vším náhle zmerčila fotografii a na ni pro ni neznámého, avšak velmi pohledného mládence.

„Co? Aha, to nic, to je jen Menor. Máme spolu na starosti Mochnické katalovění,“ nebrala na to Vera příliš velký ohled, Alexandře ovšem muž nesmírně zaimponoval a začala ho na fotografii podrobněji studovat.

„Velice sympatický mladý muž,“ soudila hned na první dobrou, což Martina samozřejmě přimělo k ostražitosti. „Určitě by vám to spolu slušelo. Jsem si jistá, že oba dva si máte hodně co říci, takže vlastně ani můj Vantelbooklist potřebovat nebudeš.“

„My… myslíš?“ zírala na Alexandru Vera. „To… to tam vážně vidíš?“

„Jen si pro sebe odezírám z jeho tváře. Když se teď na Menora dívám, jasně z jeho očí a zářivého úsměvu dokáži vyčíst několik velmi podstatných údajů: sympatický mladík tak okolo dvaadvaceti let, nerad vyhledávající konflikty. Ba právě naopak, každému se snaží býti nápomocen, pokud je to v jeho silách. Určitě má i poměrně velikou zálibu v různých duchovních a esoterických knihách, nebo je alespoň minimálně na tuto oblast nějak zaměřený. Za daných okolností nepohrdne ani cestováním, třeba až do dalekých zemí, jako jsou Indie, Nepál či Rusko, západní turistika mu totiž přichází až příliš moc fádní. Proto není divu, že právě tento člověk se podílí na utváření Mochnického katalovění, na utváření něčeho ojedinělého, co lidi dokáže vyvést z každodenního stereotypu. Ani ty nejsi v tomto směru příliš odlišná. Jsem tedy přesvědčena, že by z vás dvou mohl býti ideální pár. Co ty na to?“

Všichni na Alexandru hleděli s pusou otevřenou dokořán. Obzvlášť Vera a Kristián teď z jejích slov byli v mírném šoku překvapenosti. Oba věděli, že mnohé z toho, co právě říkala, je pravda. Menor o cestování mluvil poměrně dost často a nejednou jmenoval i Asii (těžko jen říct, jestli konkrétně i ony tři země) a stejně tak vlastnil nemalou sbírku knih s duchovní či právě cestovní tematikou. A nevyhledával spory.

„Pravda, kamarádský, to on ke mně je, ale vztah…“

„Samozřejmě pokud on ani ty nikoho nemáte,“ upřesnila Alexandra.

„To nevím, asi ne… no, já tedy rozhodně s nikým nechodím.“

„No vidíš a rázem máš po problému,“ shrnul to stručně s typickým protáhlým úsměvem Kristián.

„No uvidíme.“

„Tak oni se z pošty domů hezky v pohodičce vezli v dvoupatráku, zatímco my všichni na hřišti málem podlehli záplavě,“ brblal neustále Martin.

„Ano. A pan Pája nám při svém rozvozu pouštěl i zábavná videa,“ dodala už nejméně po sté Nola.

„Chmm,“ vzdal to k její nevýslovné úlevě konečně Martin. Bylo úterý, sedmá hodina večerní a on, Nola, Kristián a Alexandra spěli parkem pomalu na náměstí, kam měla dorazit Vera. Ta už tam na ně dokonce čekala.

„Jé, ahoj!“ vítala ji Nola nadšeně už z dálky.

„My se neznáme, já se jmenuji Alexandra,“ oznámila naopak decentně dotyčná. To už všichni byli na místě pospolu a podávali si ruce na pozdrav.

„Á, tak to jsi ty, ta spanilá dívka, jíž se podařilo získat Martinovo srdce? Těší mě, že tě konečně osobně poznávám.“

Martin, když padlo jeho jméno, celý zčervenal.

„A tohle musí být určitě to tvé výtečné cukroví. Moc děkuji… ehm, famózně vynikající,“ rozplývala se Vera po okoštování stejně jako předtím Teodor.

„A jak se u nás dlouho zdržíš?“ zajímalo Kristiána.

„Dneska přespávám tady u Noly a jedu až zítra ráno. Mimochodem,“ obrátila se k dotyčné, „gratuluju, že ti Rollo zas po delší době napsal. Tak co, kam vyrazíme?“

„Co třeba do Rajdy?“ navrhl Kristián.

Podzemní rajonáda se nacházela v prostranství Pasangerovky a scházelo se do ní dolů po schodech. Všechny překvapila svou poklidnou pohodovou atmosférou. Kdo by hádal, že se tu v minulosti vyjímalo chladné skladiště zamořené hlukem? Místo teď působilo velice klidně, až nezvykle tiše. Ze všech koutů sálalo tolik potřebné teplo. Lidé tu seděli u menších sotva viditelných stolečků nebo jen tak na kobercích, něco popíjeli, hráli hry a téměř neslyšně se mezi sebou bavili. Vše umocňovaly různé aromatické vůně.

„Srdečně vás u nás vítám.“

Kristián si potřásl rukou s ještě vyšším mužem než byl on sám. I ten ale měl jeho metody v krvi. Při vzájemném představování se začali oba předhánět v tom, kdo tomu druhému předvede lepší úklonu. Muž měl, podobně jako Kristián, hlavu téměř holou, jen byl o něco více při těle a z brady mu trčel poměrně dlouhý blond plnovous.

„Tak tohle je Olaf,“ představil Kristián muže ostatním. „Tak co, nepůjdem se usadit? Zamluvil jsem tu pro nás takový jedno nenápadný, dosti útulný místečko.“

Kristián všechny zavedl hned za nedalekou plentu do postranního kouta, kde se vyjímal delší stolek s lavičkami po obou stranách. Zasedli tedy.

„Tak prosím, tady jsou nápojníčky a samozřejmě v nich naleznete i něco dobrého k zakousnutí,“ přispěchal ke stolku hned Olaf a všem rozdal jakési knížečky, což Martina zarazilo, a když tu svou otevřel, tak už vůbec nestačil vycházet z údivu. Výběr nápojů mu připadal naprosto nepovědomý: mátové saté, javorová moldala, ovocný výpal – nic mu to neříkalo.

„To máme výběr, co?“ pochvaloval si vedle něj naopak Kristián. „Už ses rozhod, co si dáš?“

„Já každopádně zkusím to mátové saté,“ oznámila Alexandra.

„No, a my s Verou zas tu javorovou moldalu, soudě dle názvu určitě bude mít dosti zajímavou chuť,“ konstatovala Nola.

„Tak fajn. A já ovocnej výpal. A jako dezert navrhuju rostolskou roládu. Z ní si každej bude moct vzít, kolik jen bude chtít,“ navrhl Kristián a pak se otočil zpět k Martinovi, který byl stále na pochybách. „Dej si výpal taky, je moc dobrej, pročistí ti buňky a tak,“ radil mu.

Martin souhlasil, jenže přece jen mu to nedalo a znovu začal do knížečky pozorně nahlížet, teď však ale kvůli něčemu úplně jinému.

„Poutavý příběhy, co?“ vytušil Kristián, co jeho kamaráda nejspíš tak moc nanovo zaujalo (Olaf mezitím odběhl připravit požadovanou objednávku). „Ty tam píšou hosti, když tu maj dlouhou chvíli a tak. Klidně tam můžeš něco vlastního připsat nebo přikreslit i ty.“

Požadovaná objednávka byla Olafem podána zhruba do čtvrthodiny.

„Páni, ty naše moky ale překrásně voní,“ zapěla slastné ódy Vera, když přičichla ke své javorové moldale.

„A výborně i chutnají,“ přidala se Nola, když ze svého hrníčku trochu upila.

„Každej si vemte i kus tý rostolský rolády, je fakt výborná,“ ponoukal všechny Kristián.

Martin se přesvědčil, když mu Alexandra nabídla své mátové saté k okoštování, že není zas tak špatné: v podstatě chutnalo jako teplá mátová šťáva, jen možná s tím rozdílem, že ona máta tu byla patrná až nezvykle moc živě. Obdobně tomu bylo u ovocného výpalu: patrně šlo o vybranou velkoplošnou ovocnou směs. Moldala zas měla připomínat chuť javorových lístků a rostolská roláda byla ve skutečnosti pařížským dortem, který svým tvarem roládu pouze imitoval, i přes tradiční polevu však v sobě nesla cosi navíc v podobě bylinných směsí.

„Tak co, jak vám šmakuje?“

Vera s Nolou Kristiánovi dali s plnou pusou okamžitě shodně najevo, že velmi. To Alexandra k tomu přistoupila v režii vlastní vkusné decentnosti: když zaslechla otázku, ve vší počestnosti nejprve elegantně z lžičky dojedla sousto, zapila jej, bezpečně polkla a až pak odvětila, že je to vynikající.

„Jo, není to špatné,“ připustil znovu i Martin, když si kousek rolády nandal na svůj talířek. „Trošku jsem se toho zpočátku tady bál, ale zřejmě asi zbytečně. Jinak… dost mi toto místo připomíná čajovnu.“

„Jo, ta atmosféra a prostředí jsou si celkově dost blízký,“ souhlasil Kristián. „Je tu vážně příjemně.“

To odpoledne byla na poště doslova hlava na hlavě. Nola z toho tentokrát nedělala zbytečnou vědu a ihned pohlédla k přepážce s číslem devět. Ta byla uzavřena, ale Maruška, jak se jmenovala žena, co k ní Nola chodívala, za ní přesto seděla a se soustředěným vyplazeným jazykem tam právě cosi horlivě sepisovala. Patrně se zabývala vyřizováním nějaké té poštovní administrativy. A pak náhle zvedla oči a její pronikavé zelené se střetly s těma Nolinýma.

„Chce, abychom šli za ní,“ pobídla Nola Kristiána, když zmerčila Maruščin přehnaně zářivý úsměv a její okázalé mávání na pozdrav.

„Nolinko, to je mi ale milé překvapení!“ vypískla přešťastně Maruška, když k ní oba dorazili. Až teď, když stála jako generál v pozoru, aby se s Nolou a Kristiánem o to vášnivěji přivítala, si Kristián povšiml, jaká je to pěkná baculka. Marušce mohlo být takových čtyřicet, blond odbarvené vlasy měla natočené do kudrlinek a make-up jí rovněž nebyl cizí.

„Dobrý den, tohle je Kristián.“

Tomu to přeci jen nedalo: „Promiňte, ale nehrála jste náhodou jednu z těch potrhlic v reklamě na pojišťovnu Kreatura, co lidi nabádala, aby za služby státu platili takový úroky, který nikdy nebudou moct splatit?“

„Bohužel, mládenečku, bohuželík, ale děkuji ti za tu milou lichotku,“ zakabonila se Maruška, načež se jí v očích náhle toužebně zablesklo.

„Mohla byste tam hrát třeba smyslnou Marušku, co parazituje na párku se slaninou, hází do sebe pivko za pivkem a při tom vyhání jednoho náruživýho zákazníka za druhým.“ Kristián byl samozřejmě o Marii předem dopodrobna spraven Nolou, takže věděl, že coby komediantka k jeho humornému přístupu nebude nijak netečná.

„Jo, to bych klidně být mohla.“ A Maruška se hned do oné pomyslné role vžila natolik, že málem nechtěně uhodila kolegyni, co zrovna kolem ní směřovala k vedlejší přepážce.

Hned z té role však zase procitla, neboť se zničehonic ozvala strašlivá rána. Cosi narazilo do okna. Venku jako by se náhle čerti ženili. Nebylo tam vidět ani na ten pomyslný krůček. Do oken pošty začal nemilosrdně řezat silný krupovitý déšť. Dost obstojně teď napodoboval na pět tuctů nespokojených korespondentů úporně se snažících stůj co stůj protlačit do útrob pošty, zatímco vítr si hrál na vodní tornádo a do vzduchu zvedal vše, co mu přišlo do cesty. V jednom okamžiku podél oken prolétávaly nejméně tři deštníky a sem tam i to jízdní kolo. Komu to či ono náleželo, se bohužel nedalo zjistit, neboť všude kolem bylo bílo jak při pravé sněhové vánici.

„Tam to ale vře,“ pípla sotva slyšitelně Nola, jak ji to šokovalo. Stejně na tom byli ostatní v areálu pošty, s výjimkou jediného člověka.

Marušku venkovní čina nechávala v relativním klidu a pouhým lusknutím prstů na sebe okamžitě dokázala strhnout většinovou pozornost. Jen klid, vážení,“ začala volat, „prostě to berte jako takovou… no o něco větší přeháňku na způsob rozběsněného davu a je to! Co nevidět se to určitě přežene, tím jsem si naprosto jistá!“

Ti, co Marušku vnímali, na ni začali nevěřícně třeštit oči. Mnozí z nich ji museli považovat za blázna, jen Kristián patřil k těm nemálo lidem, co byl úplně jiného názoru. Měl pocit, jako by se právě natáčela reklama na odbourávání stresu. Maruška totiž všechny bez výjimky začala obdařovat povzbudivými kukuči, jako na povel pak vběhla mezi vystrašené lidi a pak si to šinula ke spadlému květináči. (Byl to právě on, kdo neustál nápor venkovní činy a otestoval sklo vstupních dveří.)

Lidé náhle k Marušce začali obdivně vzhlížet.

„Jak to děláte, že na druhé tak působíte?“ byl z toho Kristián celý paf.

„No to víš, Kristiánku, mě jen tak něco nerozhodí,“ odvětila Marie velice skromně, načež se znovu za přepážkou pustila do administrativy. A pak…

„No tak, neboj se Lucinko, tamhleta paní si z toho taky nic nedělá,“ utěšovala maminka právě svoji malou dcerku.

„Ale já se toho strašáka tam venku stále bojím,“ oponovala holčička.

Marušce ten hovor samozřejmě neušel. „Lucinko, viděla jsi už někdy totálně nalokaného zajíce?“ a předvedla holčičce obzvlášť povedenou obličejovou grimasu šilhajícího ušatce. I přes další ohlušující venkovní běs to Lucinka dokázala ocenit matným úsměvem a zažádala si o dva přídavky navíc, takže vzápětí v Maruščině podání došlo na brouka, co o svého pytlíka přišel, a na zapomnětlivého kouzelného dědečka, který chudým bral a bohatým dával.

Poštu vzápětí zasáhl dosud největší přívalový nápor, na který krátce doplatilo i osvětlení. Maruška opětovně pohotově zasáhla, případným zájemcům rozdala psychowalkmany, které údajně koupila – ani sama nevěděla proč, patrně kvůli barvě – a když zas naskočily pojistky, došlo z její strany i na knihy. A zase bylo na nějakou tu dobu po starostech.

„No a je to, Marioneto,“ zabrumlala si pak pro sebe, když opětovně zasedla za přepážku.

„To není možný,“ nevydržel to zase Kristián, „to jste nikdy v ničem nehrála?“

„Ale to víš, Kristiánku, že ano.“ A Maruška začala vypočítávat na tlustých prstech: „Jednu boubelku v jesličkovém představení, zlého dědka na dětském bále na prvním stupni základky a ještě… a ještě… jo, ochutnávačku koprovky – poprvé a naposled na maturiťáku. Co z toho, respektive ze mě, pak vyšlo, na to se mě, hochu, ale už radši neptej.“

„No a něco víc?“

„Ne,“ přiznala Maruška a bylo na ní znát, jak by to jednou ráda změnila. „Strana patnáct je mnohem zajímavější, tam vítr jen tak lehce poletuje po sluncem provoněné pláži,“ vzkázala následně přes Kristiánovo rameno muži, který sebou poplašeně škubl, když v jeho blízkosti do okna udeřil už bůhvíkolikátý zatoulaný deštník. A zase to zabralo.

„Tak zkuste vzít aspoň jednu malou roli tady v místním divadle.“

„I ty kujóne,“ zaculila se na něj Maruška. „Na tebe to nebylo, ty koukej radši pěkně rychle zmklnout! Jé, promiňte pane, tím jsem nemyslela vás, ale toho fičáka tam venku… ehm, jak jsem to říkala… ano, strana patnáct. Nebo byste rovnou bral toho psychovoluma? Ještě tu jednoho mám v záloze.“

„Od Rolla vám sem náhodou nic nepřišlo?“ zeptala se Nola váhavě, když Maruška zájemce obsloužila a vrátila se zpět na pokec.

„A víš ty má posmutněnko, že ano? Ještě, žes mi to teď připomněla, Nolinko.“ Maruška se při té příležitosti okázale pleskla přes čelo. „Celou dobu se tu s vámi bavím o svých hereckých antikvalitách a na to nejpodstatnější bych dočista málem zapomněla.

Nola nestačila žasnout. Než se nadála, už balíček třímala v ruce a začala ho rozbalovat. Uvnitř se nacházely nejnovější Rollovy rodinné fotografie a…

„Ty jsi v angličtině zběhlejší, nepřeložil bys mi z toho dopisu alespoň kousíček?“ požádala Nola Kristiána, načež se jí ruka třásla, jak mu ho v obavách předávala.

„Problems with my family… mother in hospital… now it´s better….“ předčítal si Kristián některé slovní pasáže nahlas.

„Je to vážné?“ vyzvídala napjatě Nola.

„Zdá se, že už se to urovnalo. Rollova matka na tom údajně nebyla nejlíp, dlouhou dobu prodělávala cosi… co tohle… jo, něco na způsob chřipky, ale po africku. Dokonce si s tím poležela delší dobu v nemocnici, ale před pár dny ji propustili do domácího léčení. Její stav se jeví jako uspokojivej. Prý už má nejhorší za sebou.“

„Tak to jsem ráda,“ poznamenala s úlevou Nola.

„Zato my teprve před sebou, co?“ utrousila šeptavě Maruška.

„No páni, my se snad dneska vážně nedostaneme domů,“ zahořekovala Nola, a to poté, co se jeden manželský pár pokusil o útěk a během vteřiny se navrátil nazpět s naprosto poničeným deštníkem.

„Bez obav, už se na tom pracuje. Vydržte!“

„Na čem že se…“

Ale to už Maruška popadla telefon, vytočila příslušné číslo a jakmile v sluchátku naposled zapraskalo, hned do něj spustila: „Ahoj, Pájo, taky vidíš ty podivný mžitky před očima? Jo, to počasí zas blázní, to už je tenhle měsíc podruhý, ale že by se z toho příroda nějak poučila, to se říct tedy nedá. Hele, já a tucet dalších lidí jsme tady na poště doslova odříznutí od světa a nemáme šanci se odsud dostat. Nebyl bys tak hodnej a nevysvobodil pár zajatců z nedobrovolného vězení? Fakt? Vážně? Za patnáct minut? No to je báječný! Mockrát dík, seš fakt zlatíčko. Budu se těšit. Pa.“

Nola s Kristiánem a několik dalších lidí, ke kterým se onen hovor donesl, měli za to, že snad špatně slyšeli. Jenže Maruška hned nato na celé kolo zahalasila: „Tak, vážení, zachovejte všichni prosím klid! Nikam nespěchejte a zase se v klidu usaďte! A pokud si o vás vaši blízcí zrovna teď dělají starosti, tak buďte ubezpečeni, že k nim dorazíte v pořádku a nepoškození! Asi tak za patnáct minut sem před poštu přirazí jeden můj známý, který vás dle přání – pokud to bude v jeho moci – osobně rozveze tam, kam právě potřebujete. V šest tady na poště beztak všichni budeme mít padla, takže děkuji za pozornost, to je ode mě prozatím vše!“

A skutečně. Přesně za čtvrt hodiny před poštou cosi neviditelného zatroubilo a dovnitř se vřítil jakýsi urostlý statný muž s mrožím knírem. Ve svém obleku dost obstojně připomínal letce dohromady s parašutistou. Nebylo pochyb o tom, že je to onen Pája, neboť se k němu Maruška začala ihned bujaře hlásit a on jí to stejnou měrou začal oplácet. Evakuace veškerého personálu tak mohla naplno vypuknout.