Jebortova ulice se onoho pátečního večera zdála býti prázdná a tichá. Tajemnost sálala ze všech jejích koutů.
„Který z nich to teda je?“ zeptal se už po několikáté nedočkavě Martin.
„65/2… Tamhleten na rohu,“ ukázal Kristián před sebe a mohl si tak konečně oddechnout od Martinových všetečných otázek.
„Podívejte, v tom okně nahoře se svítí, vidíte? To bude určitě tam,“ upozornila kamarády následně Nola, když stanuli před pětipatrovým družstevním domem.
„No tak se o tom přesvědčíme, co říkáte?“
Kristián vzal za kouli, dveře ale byly viditelně zamčeny. A pak v nich zčistajasna povolil zámek a ony se samy od sebe normálně otevřely.
Všichni tři tedy vešli dovnitř a nestačili se divit podruhé: chodbu zčistajasna ozářilo pronikavé světlo a oni tak měli možnost na zdech spatřit rozmanité postavičky v různých pózách. Ty kdosi musel vytvářet s nesmírným potěšením; z postaviček nesálaly strach, zloba ani utrpení, nýbrž znázorňovaly optimistický pohled na svět v tom nejlepším možném rozpoložení – hlavní prim u nich sehrával smích. Jednalo se o dost věrohodné napodobeniny z některých zahraničních jazykových publikací, jakými byly anglická Headway či ruská Raduga, kde se na poutavých obrázcích setkávali lidé z různých koutů světa, seděli pospolu v kavárnách, navzájem si vyprávěli nejrůznější možné zážitky, nebo na plážích hráli rozmanité hry.
„Tady to zřejmě už bude.“
„A podle čeho tak soudíš?“ vyzvídal Martin.
„No, tady nahoře na dveřích ta originální chodební výzdoba totiž končí,“ konstatoval Kristián, když dospěli do třetího patra na odpočívadlo, a on si na něm povšiml, že dál už po postavičkách není ani památky.
„Vejděme tedy,“ rozhodla pak Nola.
Předsíň nezamčeného bytu, kam právě vstoupili, rozhodně nezapřela další nová překvapení: byla vymalovaná celá doběla, jen nade dveřmi se ze slušnosti skvěla poslední malba usměvavého chlapce. Ta patrně měla znázorňovat cosi ve smyslu spojení světových národností, soudě dle vlajky, kterou chlapec nadšeně mával.
Vpravo se pak nacházela menší koupelna, jak se hned přesvědčila Nola, a vpředu pak z předsíně ústily dveře do pokoje, kam mezitím nakoukl Kristián. Z celého bytu právě pokoj zaujímal největší prostor: po levé straně se vyjímala houpací síť namísto postele a vpravo pak byl zařízený miniaturní kuchyňský koutek. Největší zvědavost u příchozích vzbuzoval stolek s velkou televizí stejně jako před ní jeden menší stoleček s připraveným pohoštěním.
„To všechno je tu zřejmě nachystané pro nás,“ ujal se slova nečekaně Martin, když očima spočinul na třech skleničkách, miskách se zákusky a také na konvici s horkým čajem.
„No tak se k tomu stolečku posadíme a něco z toho si nabídnem, co říkáte?“ navrhl Kristián a jako první tak učinil. „Hmm, vůbec to není špatný,“ konstatoval, když ochutnal čaj s neznámou ale příjemnou chutí a otestoval i jeden chutný čokoládový košíček.
Do pohodlných křesel tedy zasedli i Nola s Martinem. A v ten moment se nečekaně rozzářila obří televize a místnost viditelně potemněla.