Kapitola 57 – Sanmantenská tragédie

Jako by se najednou všichni tři ocitli v kině.

Vítejte. Vidím, že menší pohoštění přišlo hned na úvod vhod, což mě těší. Následující shlédnutí filmu je rovněž věnováno jen vám a nikomu jinému. Poodhalí mnohé z mého soukromého života a možná i zodpoví, proč jsem se rozhodla ve splnění niterných přání pomoci jedné sympatické trojici přátel.“

Poté, co všem již dobře známý dívčí hlas z obrazovky toto oznámil, počal se na ní pozvolna rozvíjet pozoruhodný příběh. Ono počáteční místo nebylo příliš těžké rozpoznat, opět se připomněla Pasangerova ulice – tentokrát jednou ze svých vyhlášených kaváren jménem Sanmantena. Ten název kdysi vymyslel její právoplatný majitel pan Manten, jelikož ale nadmíru miloval léto a slunce, přidal si do něj ještě onu lichotivou předponu. Uvnitř, hned u levého krajního stolku u okna, seděly dvě nápadné persony: dívka a chlapec. U dívky dominovaly nakrátko zastřižené růžové vlasy a oči zdůrazňovaly brýle, chlapec byl zase pro změnu dost podobný Martinovi, jen vlasy a oči měl hnědé a rovněž nosil brýle. I když v kavárně jinak celkově panovala dobrá nálada, o těchto dvou se to zrovna dvakrát tvrdit nedalo. Mnohé o tom vypovídal jejich následný hovor.

Podívej se, Lano, tohle nemá smysl, my dva se prostě nedohodneme. Nemá cenu o tom dál smlouvat,“ namítl rázně chlapec.

Jak to myslíš – nemá cenu? Náhlé odloučení ti připadá jako něco naprosto normálního?“ oponovala dívka a odložila stranou lžičku, jíž si míchala čaj. „Rok ti vážně přijde jako nic?“

Chlapec se teď zatvářil značně provinile a sklopil oči do talíře na svoji rakvičku. Najednou se k hovoru vůbec neměl.

Martine, no tak, to přece nemůže být pravda. Kdyby to bylo třeba jen na ty tři měsíce, tak neřeknu, ale rok…“

Chlapec očima střídavě letmo šilhal po přítelkyni a talíři. Současně hrklo i v druhém Martinovi. Lanin partner se navíc jmenoval stejně jako on!

Tak jak je to doopravdy?“ naléhala dívka.

Tak jak jsem ti to vylíčil. Zítra večer prostě odlétám do Indie a už na tom nemůžu nic změnit. Tady je má letenka.“

Dívka, stále více podrážděná a zároveň překvapená chováním svého přítele, vzala letenku nejistě do ruky. Nyní pro změnu zpozorněli Kristián s Nolou. Každý z nich k tomu měl svůj osobní důvod: Kristiána upoutala zmínka o daleké zemi, zatímco Nolu nenechala v klidu samozřejmě ona letenka. Oba si vyměnili významné pohledy.

Ne, já tomu prostě odmítám uvěřit,“ pronesla po chvilce tápání se slzami na krajíčku dívka, dala letenku stranou a pak od ní odvrátila oči.

Prostě je to tak, smiř se s tím,“ ucedil již rovněž podrážděně chlapec, jemuž se o tom už nechtělo mluvit, a letenku raději spěšně zandal do své brašny.

A říkáš mi to až teď. Den před odletem. Víš, jak mi tím ubližuješ?“ přidala dívka na akcentu. „Jsme spolu teprve dva měsíce a ty mi řekneš jen tohle: Je mi to líto?“

Dívka křečovitě uchopila lžičku a zamíchala si s ní už beztak vychladlý čaj. Chtěla se napít, ruka se jí však zničehonic roztřásla tak, že hrníček málem upustila.

Přiznávám, je to má vina, měl jsem ti o tom dopředu povědět…“

Jo, to měl!“

Nechám ti na sebe kontakt…“

Kontakt? Myslíš, že to něco vyřeší?“ vybuchla znovu výbojně dívka. Hrníček nadobro odložila na stůl, schovala hlavu do dlaní a rozplakala se.

Martinovi, Nole a Kristiánovi začalo být dívky líto. A nebyl by to Martin Ronský, aby k tomu něco vkusného nepřihodil: „Cítím se tady najednou dost divně. My si šmakujeme na těch výtečných zákuscích, jako o závod pijeme čaj…“

Psst,“ přerušila jeho poznámku Nola, neboť hovor na obrazovce pokračoval.

No tak, Lano, usměj se na mě,“ chtěl přítelkyni ukonejšit chlapec. Vstal ze židle, přešel k ní a pokusil se ji obejmout.

Jdi pryč! Chci být sama!“ odmítala horlivě přítelovu náruč. „TAK VYPADNI!“

Dívka to už nevydržela, rázně vyskočila ze židle a se slzami v očích se vyřítila ven z kavárny. Její výstup rozhodně nezůstal bez zájmu ostatních hostů.

Nasedla jsem na své kolo a snažila se z Pasangerovky co nejrychleji ujet. Sice mě překvapilo, jak za mnou Martin pohotově stačil vyběhnout, dokonce i něco volal, avšak já už tomu nevěnovala pozornost. To, co mi tam uvnitř sdělil, mě neskutečně ranilo. Nemohla jsem Martinovi vůbec přijít na jméno. Připadalo mi, jako bych ty dva měsíce žila vedle člověka, který mi v jednom kuse lže do očí. To do ještě větší míry podnítilo mou zběsilou jízdu. Neobešlo se to bez následků: na silnici jsem se jen těsně minula s nákladním autem.“

Martin, Nola a Kristián v napětí mlčky sledovali, jak se Lana z Pasangerovky žene ke kinu a pak značnou oklikou míří k náměstí, na které by se byla bývala dostala přímo, kdyby se z ní vydala opačnou stranou.

Uvnitř mého vědomí to neskutečně vřelo. Tak moc mě ta hádka s Martinem poznamenala. A pak se to stalo.“

Lanin působivý hlásek zanikl v lomozu pískajících gum. Na obrazovce se počalo odehrávat velké neštěstí. Z levé strany se na náměstí jako velká voda vřítilo ono nákladní auto a doslova ze silnice smetlo jednu dívku. Náraz ji odmrštil na okraj vozovky a uvrhl do bezvědomí. Řidič namísto toho, aby zastavil a zpytoval svědomí, během pár vteřin nahodil znovu rychlost a z místa nehody kvapem uháněl pryč. Lana, jakmile se probrala ze šoku, okamžitě přispěchala dívce na pomoc.

Nastal střih. Mochnické náměstí zmizelo kdesi v mlze, ta se následně rozplynula a na obrazovce se objevil menší pokojík. Lana se v něm svíjela na posteli a tvářila se dosti ztrápeně.

Neustále jsem se k tomu, co se ten večer přihodilo, ve vzpomínkách navracela. Pociťovala jsem vinu, že to já mám na tom všem značný podíl. Má jízda na kole byla rovněž jedním bezmyšlenkovitým počínáním. A nabízela se i druhá možnost, proč k oné nehodě došlo – že řidič jednal neuváženě právě kvůli mně.“

Lanina dodatečná sebeobviňující poznámka bohužel nezazněla nadarmo. Skutečně to předtím vypadalo, jako kdyby řidič nákladního auta zpanikařil právě kvůli ní. Div, že mu málem nevlétla pod kola – i když na obhajobu Lany bylo potřeba dodat, že i druhá strana chybovala. Řidič při vjezdu na náměstí nedodržel povolenou rychlost, a jak již bylo prve řečeno, z místa nehody ujel, kdežto Lana se dívce snažila alespoň pomoc. A jedna taková záhy výrazně proměnila život obou jmenovaných.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *