Tom Patrick

„Proč stále uvažujete tak negativně, Vladimíre?“ ptám se autora těchto povídek.
„Když člověk ve vlastním životě prožívá smutek, nedokáže uvažovat příliš pozitivně,“ odpovídá mi. „Ostatně, život na této planetě je vesměs smutný.“
To již oba brouzdáme po okolí Katalné Mochny, Vladimírova rodiště.
„Les je prý na pročištění mysli ten nejlepší lékař.“
Vstupuji tedy s Vladimírem do Oborověnky, jak se zdejšímu lesnímu prostranství říká.
„Máte nejspíš nějaké rodinné problémy, že ano? Já… stavoval jsem se u vás doma, ale nebyl jste tam.“
„A mluvil jste s mou ženou. Vím, zmiňovala se mi,“ odpovídá mi již nepřítomně Vladimír, neboť ho právě zaujala nedaleká borovice.
„Omlouvám se. Asi to nebyl dobrý nápad.“
„Pavlína zkrátka objevila něco, co jí spíše mělo zůstat utajeno,“ shrnuje to takto Vladimír a pak naznačuje, abychom pokračovali dál po lesní cestě. Při té příležitosti se více dozvídám o zdejším prostředí a mimo jiné i o tom, proč tu stromy vykvétají do krásy i na podzim. Je to prý dáno umem  a ochotou jisté skupinky lidí, co dokáže pracovat s taji přírody.
„Právě proto také rád filozofuji, tajemství, jenž v sobě nese tento les, k tomu přímo vybízí, ne každý si mé úvahy ovšem dokáže správně vyložit.“
„Možná že pro druhé stále zůstává otázkou, proč je vlastně pokládáte za tak důležité.“
A Vladimír se nad moji myšlenkou okamžitě zamýšlí: „Patrně proto, že témata typu láska, sport, ženy, muži, sex a jim další podobná se vedou neustále dokola, kdežto témata směřující k objasnění chodu světa málokde. Když o nich tak hloubám, namlouvám si, že se mi tím třeba něco objasní a  tak dospěji k poznání čehosi doposud nepoznaného – například že Bůh doopravdy existuje a není jen pouhou smyšlenkou. Anebo že tomu je přesně naopak.
Právě kolem otázky náboženství se toho hodně napovídá. Mrzí mě ty věčné spory, co zahrnuje.“
„Spory jako Křížové výpravy, odvádění desátků církvi a tak?“ napadá mě jen tak mimochodem.
„Spíše jsem měl nyní na mysli posvátné sošky, kolem nichž kolují legendy o jejich údajné magické moci. Jedna taková se nachází i u nás a to v Praze, v Karmelitánské ulici.“
„A vy jste se u ní byl přimlouvat?“
„Ano, je tomu již takových patnáct let, co jsem před ní poprvé stanul a vyslovil svá přání. Ale sám nevím, jestli si ty pozdější úspěchy a neúspěchy jen sám nenamlouvám. Rád bych to věděl najisto a tak přestal s těmi věčnými spekulacemi.“
„Chápu vás, o těchto věcech se před druhými zajisté dosti těžko mluví, můžete tak snadno nabýt dojmu, že váš jiní považují za blázna, neboť důkaz o pravosti daného zázraku zkrátka stále chybí.“
„Ano, přesně tak, Tome,“ potvrzuje Vladimír mou domněnku.
„I tak mi ale vaše role hledače pravdy v oblasti náboženství nejde příliš do spojitosti s onou palbou kulek, tedy s pojmem smrt, která se v poslední době čím dál více hlásí o slovo ve vašich povídkách.“
„Je to zvláštní, viďte? Člověk ve skutečném světě vlastně věčně hledá mír, lásku a pochopení, ale v povídkách je přeci jen veden k tomu, aby smrti dával konkrétní tvář, i když dobře ví, že si při tom zahrává s něčím, co se může obrátit proti němu samotnému,“ vysvětluje Vladimír, načež to zakončuje: „Tygr nechce být agresivní, ale někdy prostě nemá na výběr a agresi musí dát volný prostor, neboť se to od něj zjevně očekává.“

Do kterých z těch dveří míníš vstoupit Anno Pálavská? Dobře si svou volbu rozmysli, neboť pak je na litování již pozdě. Jak někdy málo postačí, aby člověk udělal pouhý jeden špatný krok. Co myslíte, jak tento problém nakonec vyřešila ona dívka? Zde záleží na mém aktuálním pocitu a ten bohužel nehýří pozitivem. A tak se ona Anna místo v zahradě růží ocitá v temné místnosti.
Když byste toto někomu líčili, pravděpodobně by se ten dotyčný nečervenal hrůzou, možná by se jen pousmál, následně pokrčil romány a zalezl zpátky do křesla ke své lahvince červeného. Avšak má Anna má pocit zcela jiný. Zmocňuje se jí strach, to když se dveře za ní slyšitelně zavírají, v zámku zachrastí klíč a všude kolem je pořád přítomna jen ta černá temnota, skrz kterou není nic vidět. A vy, kdybyste byli přítomni v mé kůži, byste opět měli nutkání vnutit se do přízně onoho v křesle pohodlně usazeného příbuzného a dát mu najevo obavy ohledně jisté dívky, momentálně se nacházející kdesi v uzavřeném prostoru, neboť v něm náhle klopýtá o shod, po němž následuje pád. Jenže docílíte jen toho, že ten, co sedí v křesle a popíjí v něm svou lahvinku červeného, se na vás nerudně utrhne, co on s tím má jako co dělat, a ať ho tedy necháte na pokoji.
A tak to uděláte a raději se odklidíte do vedlejší místnosti, v níž pro změnu nikdo přítomen není. Jenže ani tam klid nenacházíte, načež máte ten neblahý pocit, že v ní nejste sami, neboť před svýma očima jako byste viděli, jak ta vaše Anna skučí bolestí. To už tak bývá, pokud někdo spadne z několika set metrové výšky a narazí hlavou o podlahu, z čehož jasně vyplývá, že onou neosvětlenou místností musí být půda.
A tak neváháte a běžíte nazpět do vedlejšího pokoje sdělit tuto novou zprávu svému příbuznému, ovšem v tomto případě sami máte co dělat, abyste se vyhnuli nepříjemnému čelnímu nárazu, to když je po vás z jeho strany hozena ona lahvinka červeného. A tak vám už nezbývá nic jiného než přestat marnit čas v přítomnosti vašeho příbuzného i v té vedlejší místnosti a raději zabřednete někam, kde na vás dýchne alespoň trocha toho klidu – třeba do ložnice, kde vždy máte po ruce nějaké ty prášky na spaní, co by dle instrukcí na etiketě měly zabrat do pár minut.
Jenže „kdosi tam nahoře“ jako by to tušil, takže než prášky definitivně zaberou, aby pohřbily i ten nejméně nápadný sen, vy sami máte živé vidiny, jak „kdosi „tam nahoře na té půdě“, z níž se mezitím vyklubal sklep, přichází ke zcela bezvládné dívce v bezvědomí se zmítající na podlaze s nůžkami v ruce, pokleká k ní a ustřihává jím jí cop. Ovšem než si to plně stačíte uvědomit a vyvodíte z toho nějaké konkrétní závěry, upadáte do nicoty.
„Sláva“ zvolalo by v takové chvíli nejspíš vaše podvědomí, i tak vám to však nebude vůbec nic platné. Sotva usnete, pocítí vaše tělo třesot. Ten nemá na svědomí nikdo jiný než váš příbuzný. A když konečně přijdete k sobě, dozvíte se od něj krutou nepravdu o tom, že jste ďábel, neboť vašemu příbuznému před chvilkou kdosi telefonoval, že jeho drahou polovičku našli mrtvou s proříznutým hrdlem na jakési neosvětlené ulici. A to teprve máte co vysvětlovat. Ovšem už ne pouze svému příbuznému, nýbrž celé řadě dalších lidí, které osobně neznáte, ale v podstatě o nich leccos víte, neboť jsou příslušníky bezpečnosti.
Start do nového dne tak pro vás nezačíná nijak oslnivě. Anna Pálavská, která vás provázela celým vaším včerejším večerem, už o sobě nedává vědět (pravděpodobně možná i proto, že sama již nejeví známky života), načež objasňování faktu, že jinak nemáte pravidelné předtuchy a tato tedy byla vaší úplně první, se rovněž příliš obhajovat navenek nedaří. Jaké to pak bývá smutné zjištění, když pak vyjde najevo, že i váš příbuzný může mít halucinace – nikoliv ze stresu, jako tomu bylo u vás, nýbrž z lahvinky červeného.
A pak že se zázraky nedějí. Ale vyprávějte to vy i váš příbuzný policejním příslušníkům, kteří si to vše dle tradice nakonec špatně vyloží, neboť zrovna není Apríla, nýbrž Valentýna.
Kéž by tak alespoň jedna z těch policejních složek dostála vtipům o své hlouposti, pomýšlíte v duchu, leč ono tomu tak žel bohužel není.
A stejně tak není důvod v pokračování této historky, neboť se její pokračování zkrátka a dobře nikdy nepodaří dochovat. Tak už to zkrátka a dobře u lidí, co při jejím líčení v hostinci U tří lahváčů při lahvince červeného usnou, prostě bývá, neboť z daného spánku není možného zpětného návratů na tento náš svět. Ostatně, zdejší hostinská, Anna Pálavská, za ta léta o tom ví svoje.

Naďa postávala ve vaně. Jako každý jiný večer se nerušeně snažila věnovat hygieně. A pak zčistajasna na rameni pocítila ruku. Otočila se a zjistila, že v koupelně již není sama. Před ní tam postávala zcela cizí žena.
„Mohla bych se k tobě připojit?“
Aniž by Naďa odpověděla, žena ze sebe shodila župan a nahá k ní vstoupila do vany.
„Podala bys mi prosím tu modrou houbu?“ požádala neznámá žena Naďu a ta jí opět bez mrknutí oka vyhověla. „Děkuji.“
„Á, slečinky se koupu?“
To do místnosti právě vešel voják.
Ani tento další úkaz nebyl pro Naďu nijak zvlášť neobvyklý. Vždyť byla válka a za ní se Nadě přihodila již celá jiná řada daleko podivuhodnějších věcí.
„To nemáte nic jiného na práci než očumovat nahaté ženské?“ dala o sobě vědět žena, o níž Naďa  nevěděla vůbec nic.
„Dejme tomu, že momentálně má můj oddíl přestávku,“ chvástal se muž a bez vyzvání si sám udělal pohodlí v jednom z pochroumaných křesel a zapálil si cigaretu.
„Tady v domě se nekouří,“ poznamenala neznámá žena dřív než to samé stačila vyřknout Naďa. Ta skutečně neměla ráda pach cigaret, dělalo se jí po něm mdlo.
Voják si domluvit ale nenechal. „Ale no tak, slečinky, trocha páry ještě člověka nezabila,“ chvástal se dál, načež si dopřával stále luxusnější pohodlí, to když si ke křeslu přitáhl pohovku a natáhl si přes ní nohy.
„Koleduješ si, vojáčku,“ konstatovala žena.
A pak vojáka na židli zničehonic pohltily plameny a on v křesle celý vzplál.

Takto jsem Vladimíra znával dříve. Jako člověka, co ono negativum viděl i v tom nepatrném. Ale zřejmě nastal čas na změnu, jak pronesl Horvát. Doba je prostě neúprosná, namluvil jsem i sám sobě. A také nevyzpytatelná, což mi přišlo na mysl záhy poté, co jsem měl poprvé tu čest osobně poznat Vladimírovu manželku Pavlínu.
„Manžel někam asi před hodinou odešel, nevím, kdy se vrátí,“ zněla její uvítací řeč.
„Ach tak. A mohl bych tu prosím na něj počkat?“ poprosil jsem.
Pavlína váhala, ale mému přání nakonec přeci jen vyhověla.  Z její tváře byla patrná dosti výrazná únava.
„Jak jsem již říkala, Vladimír tu momentálně není,“ zopakovala Pavlína. Načež mě hned poté přišlo na mysl, zda-li k tomu nepřidá nějaké to ruské slovíčko. Jak jsem již věděl z dřívějška, Vladimírovi tento druh dívek s blond hřívou a modrýma očima vždy nevýslovně imponoval a hodně o něm i básnil. Nestalo se však tak. A má vlastní idea o příjemné ženě se taktéž začala pozvolna vytrácet.
„Zvláštní, že jste se u nás zastavil právě vy. Přišel jste snad odčinit dávné hříchy?“
Tak copak se to asi stalo? To mě hned při těch slovech napadlo. No něco se asi muselo stát, když na mě takto hrubě Vladimírova partnerka vyjela. A tak jsem radši taktně zvolil: „Promiňte, ale neporozuměl jsem vám. Proč bych měl přijít odčinit jakési své dávné hříchy?“
Pavlína mi však tentokrát neodpověděla a místo toho mi nabídla cosi k prostudování. 
„Co mi k tomu můžete říct, pane Patricku? Nebo vás snad mám oslovovat vaším pravým jménem?“ naléhala.
Těžko říci, co Pavlíně konkrétně vadilo, jestli všechno, nebo pouze „něco“ z toho všeho, to jest ze zápisků, v nichž já a Vladimír polemizujeme o světě.
„Zvláštní, co se někdy může mužům honit hlavou,“ poznamenala následně už dosti nevraživě Pavlína, načež začala nahlas citovat: „Kdyby všichni, tedy lidé i zvířata, byli závislí pouze na vzduchu, nastal by na planetě Zemi mír automaticky.“
Ovšem to nebylo vše.
„Pokud by k tomu ale nedošlo, bylo by lepší, kdyby člověk jako takový na ní raději zanikl. Samozřejmě nenásilnou formou a to tak, že by jedna polovina planety navěky usnula ve spánku a ta druhá by ji záhy následovala.“
Poté mi Pavlína zápisky dosti neurvale vytrhla z rukou.
„Ještě míníte čekat na mého manžela?“
Odkudsi se ozval pláč. Ale nepatřil kočce, nýbrž dítěti.
„Nejspíš byste měl jít, malý potřebuje přebalit.“
A než jsem se nadál, už má návštěvní maličkost postávala na chodbě. Jak málo k tomu postačilo, a přitom to zavinily jen jakési nezávazné hovory na bázi polemizování, jenž tížily lidskou mysl dvou přátel. Avšak přísahám, a jsem si jist, že stejně tak by to zajisté odpřisáhl  i Vladimír, že ani jeden ze dvou tygrů onehdy nechtěl být agresivním.