Tom Patrick

Do kterých z těch dveří míníš vstoupit Anno Pálavská? Dobře si svou volbu rozmysli, neboť pak je na litování již pozdě. Jak někdy málo postačí, aby člověk udělal pouhý jeden špatný krok. Co myslíte, jak tento problém nakonec vyřešila ona dívka? Zde záleží na mém aktuálním pocitu a ten bohužel nehýří pozitivem. A tak se ona Anna místo v zahradě růží ocitá v temné místnosti.
Když byste toto někomu líčili, pravděpodobně by se ten dotyčný nečervenal hrůzou, možná by se jen pousmál, následně pokrčil romány a zalezl zpátky do křesla ke své lahvince červeného. Avšak má Anna má pocit zcela jiný. Zmocňuje se jí strach, to když se dveře za ní slyšitelně zavírají, v zámku zachrastí klíč a všude kolem je pořád přítomna jen ta černá temnota, skrz kterou není nic vidět. A vy, kdybyste byli přítomni v mé kůži, byste opět měli nutkání vnutit se do přízně onoho v křesle pohodlně usazeného příbuzného a dát mu najevo obavy ohledně jisté dívky, momentálně se nacházející kdesi v uzavřeném prostoru, neboť v něm náhle klopýtá o shod, po němž následuje pád. Jenže docílíte jen toho, že ten, co sedí v křesle a popíjí v něm svou lahvinku červeného, se na vás nerudně utrhne, co on s tím má jako co dělat, a ať ho tedy necháte na pokoji.
A tak to uděláte a raději se odklidíte do vedlejší místnosti, v níž pro změnu nikdo přítomen není. Jenže ani tam klid nenacházíte, načež máte ten neblahý pocit, že v ní nejste sami, neboť před svýma očima jako byste viděli, jak ta vaše Anna skučí bolestí. To už tak bývá, pokud někdo spadne z několika set metrové výšky a narazí hlavou o podlahu, z čehož jasně vyplývá, že onou neosvětlenou místností musí být půda.
A tak neváháte a běžíte nazpět do vedlejšího pokoje sdělit tuto novou zprávu svému příbuznému, ovšem v tomto případě sami máte co dělat, abyste se vyhnuli nepříjemnému čelnímu nárazu, to když je po vás z jeho strany hozena ona lahvinka červeného. A tak vám už nezbývá nic jiného než přestat marnit čas v přítomnosti vašeho příbuzného i v té vedlejší místnosti a raději zabřednete někam, kde na vás dýchne alespoň trocha toho klidu – třeba do ložnice, kde vždy máte po ruce nějaké ty prášky na spaní, co by dle instrukcí na etiketě měly zabrat do pár minut.
Jenže „kdosi tam nahoře“ jako by to tušil, takže než prášky definitivně zaberou, aby pohřbily i ten nejméně nápadný sen, vy sami máte živé vidiny, jak „kdosi „tam nahoře na té půdě“, z níž se mezitím vyklubal sklep, přichází ke zcela bezvládné dívce v bezvědomí se zmítající na podlaze s nůžkami v ruce, pokleká k ní a ustřihává jím jí cop. Ovšem než si to plně stačíte uvědomit a vyvodíte z toho nějaké konkrétní závěry, upadáte do nicoty.
„Sláva“ zvolalo by v takové chvíli nejspíš vaše podvědomí, i tak vám to však nebude vůbec nic platné. Sotva usnete, pocítí vaše tělo třesot. Ten nemá na svědomí nikdo jiný než váš příbuzný. A když konečně přijdete k sobě, dozvíte se od něj krutou nepravdu o tom, že jste ďábel, neboť vašemu příbuznému před chvilkou kdosi telefonoval, že jeho drahou polovičku našli mrtvou s proříznutým hrdlem na jakési neosvětlené ulici. A to teprve máte co vysvětlovat. Ovšem už ne pouze svému příbuznému, nýbrž celé řadě dalších lidí, které osobně neznáte, ale v podstatě o nich leccos víte, neboť jsou příslušníky bezpečnosti.
Start do nového dne tak pro vás nezačíná nijak oslnivě. Anna Pálavská, která vás provázela celým vaším včerejším večerem, už o sobě nedává vědět (pravděpodobně možná i proto, že sama již nejeví známky života), načež objasňování faktu, že jinak nemáte pravidelné předtuchy a tato tedy byla vaší úplně první, se rovněž příliš obhajovat navenek nedaří. Jaké to pak bývá smutné zjištění, když pak vyjde najevo, že i váš příbuzný může mít halucinace – nikoliv ze stresu, jako tomu bylo u vás, nýbrž z lahvinky červeného.
A pak že se zázraky nedějí. Ale vyprávějte to vy i váš příbuzný policejním příslušníkům, kteří si to vše dle tradice nakonec špatně vyloží, neboť zrovna není Apríla, nýbrž Valentýna.
Kéž by tak alespoň jedna z těch policejních složek dostála vtipům o své hlouposti, pomýšlíte v duchu, leč ono tomu tak žel bohužel není.
A stejně tak není důvod v pokračování této historky, neboť se její pokračování zkrátka a dobře nikdy nepodaří dochovat. Tak už to zkrátka a dobře u lidí, co při jejím líčení v hostinci U tří lahváčů při lahvince červeného usnou, prostě bývá, neboť z daného spánku není možného zpětného návratů na tento náš svět. Ostatně, zdejší hostinská, Anna Pálavská, za ta léta o tom ví svoje.

Naďa postávala ve vaně. Jako každý jiný večer se nerušeně snažila věnovat hygieně. A pak zčistajasna na rameni pocítila ruku. Otočila se a zjistila, že v koupelně již není sama. Před ní tam postávala zcela cizí žena.
„Mohla bych se k tobě připojit?“
Aniž by Naďa odpověděla, žena ze sebe shodila župan a nahá k ní vstoupila do vany.
„Podala bys mi prosím tu modrou houbu?“ požádala neznámá žena Naďu a ta jí opět bez mrknutí oka vyhověla. „Děkuji.“
„Á, slečinky se koupu?“
To do místnosti právě vešel voják.
Ani tento další úkaz nebyl pro Naďu nijak zvlášť neobvyklý. Vždyť byla válka a za ní se Nadě přihodila již celá jiná řada daleko podivuhodnějších věcí.
„To nemáte nic jiného na práci než očumovat nahaté ženské?“ dala o sobě vědět žena, o níž Naďa  nevěděla vůbec nic.
„Dejme tomu, že momentálně má můj oddíl přestávku,“ chvástal se muž a bez vyzvání si sám udělal pohodlí v jednom z pochroumaných křesel a zapálil si cigaretu.
„Tady v domě se nekouří,“ poznamenala neznámá žena dřív než to samé stačila vyřknout Naďa. Ta skutečně neměla ráda pach cigaret, dělalo se jí po něm mdlo.
Voják si domluvit ale nenechal. „Ale no tak, slečinky, trocha páry ještě člověka nezabila,“ chvástal se dál, načež si dopřával stále luxusnější pohodlí, to když si ke křeslu přitáhl pohovku a natáhl si přes ní nohy.
„Koleduješ si, vojáčku,“ konstatovala žena.
A pak vojáka na židli zničehonic pohltily plameny a on v křesle celý vzplál.

Takto jsem Vladimíra znával dříve. Jako člověka, co ono negativum viděl i v tom nepatrném. Ale zřejmě nastal čas na změnu, jak pronesl Horvát. Doba je prostě neúprosná, namluvil jsem i sám sobě. A také nevyzpytatelná, což mi přišlo na mysl záhy poté, co jsem měl poprvé tu čest osobně poznat Vladimírovu manželku Pavlínu.
„Manžel někam asi před hodinou odešel, nevím, kdy se vrátí,“ zněla její uvítací řeč.
„Ach tak. A mohl bych tu prosím na něj počkat?“ poprosil jsem.
Pavlína váhala, ale mému přání nakonec přeci jen vyhověla.  Z její tváře byla patrná dosti výrazná únava.
„Jak jsem již říkala, Vladimír tu momentálně není,“ zopakovala Pavlína. Načež mě hned poté přišlo na mysl, zda-li k tomu nepřidá nějaké to ruské slovíčko. Jak jsem již věděl z dřívějška, Vladimírovi tento druh dívek s blond hřívou a modrýma očima vždy nevýslovně imponoval a hodně o něm i básnil. Nestalo se však tak. A má vlastní idea o příjemné ženě se taktéž začala pozvolna vytrácet.
„Zvláštní, že jste se u nás zastavil právě vy. Přišel jste snad odčinit dávné hříchy?“
Tak copak se to asi stalo? To mě hned při těch slovech napadlo. No něco se asi muselo stát, když na mě takto hrubě Vladimírova partnerka vyjela. A tak jsem radši taktně zvolil: „Promiňte, ale neporozuměl jsem vám. Proč bych měl přijít odčinit jakési své dávné hříchy?“
Pavlína mi však tentokrát neodpověděla a místo toho mi nabídla cosi k prostudování. 
„Co mi k tomu můžete říct, pane Patricku? Nebo vás snad mám oslovovat vaším pravým jménem?“ naléhala.
Těžko říci, co Pavlíně konkrétně vadilo, jestli všechno, nebo pouze „něco“ z toho všeho, to jest ze zápisků, v nichž já a Vladimír polemizujeme o světě.
„Zvláštní, co se někdy může mužům honit hlavou,“ poznamenala následně už dosti nevraživě Pavlína, načež začala nahlas citovat: „Kdyby všichni, tedy lidé i zvířata, byli závislí pouze na vzduchu, nastal by na planetě Zemi mír automaticky.“
Ovšem to nebylo vše.
„Pokud by k tomu ale nedošlo, bylo by lepší, kdyby člověk jako takový na ní raději zanikl. Samozřejmě nenásilnou formou a to tak, že by jedna polovina planety navěky usnula ve spánku a ta druhá by ji záhy následovala.“
Poté mi Pavlína zápisky dosti neurvale vytrhla z rukou.
„Ještě míníte čekat na mého manžela?“
Odkudsi se ozval pláč. Ale nepatřil kočce, nýbrž dítěti.
„Nejspíš byste měl jít, malý potřebuje přebalit.“
A než jsem se nadál, už má návštěvní maličkost postávala na chodbě. Jak málo k tomu postačilo, a přitom to zavinily jen jakési nezávazné hovory na bázi polemizování, jenž tížily lidskou mysl dvou přátel. Avšak přísahám, a jsem si jist, že stejně tak by to zajisté odpřisáhl  i Vladimír, že ani jeden ze dvou tygrů onehdy nechtěl být agresivním.

Karolína Melná milovala malbu a vše, co se s ní spojovalo. Ovšem styl La Bell pro ní doposud byl značným oříškem. Spočíval v jednom tahu štětcem a ten pak na plátně měl vytvořit určitý mistrovský kousek. Jak zvláštní!
Karolína jinak se štětcem uměla dělat hotové divy, pod její taktovkou se během pouhé hodiny na plátně skvěly hrady, zámky, zahrady, lesy, parky aleje… prostě  vše možné, nač si člověk dokázal během pár minut vzpomenout. Ale dokázat něco z toho, co tu bylo jmenováno, během pár vteřin a jedním tahem štětcem, to se považovalo za umění všech umění.
Karolína se svému koníčku, tedy malbě, věnovala od raného dětství, od svých tří let. A hned si získala velikou popularitu. Zázračné dítě! Ano, tak se jí přezdívalo. V již tak útlém věku dosáhla všeho, čeho se nejeden jiný slavný umělec snažil dosáhnout celý svůj život. A mnohdy třeba i bezúspěšně! Um Karolíně přinesl slávu, peníze, popularitu. Byla zvána na různé prominentní večírky, do VIP salonků, hlásili se k ní významné osobnosti z různých uměleckých i těch neuměleckých branží.
Jenže styl La Bell byl najednou všude v módě a Karolína se začala obávat o svůj vlastní umělecký dar. A to dvojnásobně! Gabriela Kvilná, hlavní představitelka stylu La Bell, byla nejen jeho nejúspěšnější představitelkou, ale navíc se navenek chovala jako ta největší nafoukaná frajerka. Karolína z jejích úst tak byla pomlouvána takřka na každém kroku, těžko se jí tedy dostávalo ze spárů pomluv namyšlené sokyně.
A přece! Do Karolínina života náhle zasáhla dívka jménem Anna Janotová. Ta celé dny jen ležela v posteli, neboť neměla jinou možnou volbu. Je velice posmutnělé, když někdo celé dny jen leží v posteli a svět kolem sebe pozoruje pouze z okna. Ale s Karolínou jako by toto Anna přestala pociťovat a její vrozené umění jí znovu dávalo chuť naplno žít. Společně vymýšlely povídky a Karolína k nim i kresby. Hlavní náplní se staly dopisy posílané početným zástupem zvířecí říše a to jedné dívce, která je nemohla na jejich cestách následovat.
Avšak kresby záhy naznačily něco jiného, tedy že na plátně je možné učinit změnu. A tak již dopisy nechodily na adresu jedné bezvládně ležící dívky, ale bylo tomu přesně naopak… ona dívka se stala jejich nedílnou součástí a s početnou zvířecí říši tak procestovala nejeden kraj.
Karolíně to dodávalo nové sebevědomí. A dokonce styl La Bell jí již za nějaký ten měsíc nečinil takové problémy. A za rok, za vydatné podpory Anny, už v něm Gabriele Karolína dokázala statně konkurovat. To vše díky dívce, která se dál rozhodla bojovat se svým handicapem, dívce, jež za oknem svého pokoje uměla vidět víc než jen to, co pouhé dvě obyčejné lidské oči. Prostě jeden celý svět a s ním i svůj vlastní happyend.