Tygr nechce být agresivní (12)

Do kterých z těch dveří míníš vstoupit Anno Pálavská? Dobře si svou volbu rozmysli, neboť pak je na litování již pozdě. Jak někdy málo postačí, aby člověk udělal pouhý jeden špatný krok. Co myslíte, jak tento problém nakonec vyřešila ona dívka? Zde záleží na mém aktuálním pocitu a ten bohužel nehýří pozitivem. A tak se ona Anna místo v zahradě růží ocitá v temné místnosti.
Když byste toto někomu líčili, pravděpodobně by se ten dotyčný nečervenal hrůzou, možná by se jen pousmál, následně pokrčil romány a zalezl zpátky do křesla ke své lahvince červeného. Avšak má Anna má pocit zcela jiný. Zmocňuje se jí strach, to když se dveře za ní slyšitelně zavírají, v zámku zachrastí klíč a všude kolem je pořád přítomna jen ta černá temnota, skrz kterou není nic vidět. A vy, kdybyste byli přítomni v mé kůži, byste opět měli nutkání vnutit se do přízně onoho v křesle pohodlně usazeného příbuzného a dát mu najevo obavy ohledně jisté dívky, momentálně se nacházející kdesi v uzavřeném prostoru, neboť v něm náhle klopýtá o shod, po němž následuje pád. Jenže docílíte jen toho, že ten, co sedí v křesle a popíjí v něm svou lahvinku červeného, se na vás nerudně utrhne, co on s tím má jako co dělat, a ať ho tedy necháte na pokoji.
A tak to uděláte a raději se odklidíte do vedlejší místnosti, v níž pro změnu nikdo přítomen není. Jenže ani tam klid nenacházíte, načež máte ten neblahý pocit, že v ní nejste sami, neboť před svýma očima jako byste viděli, jak ta vaše Anna skučí bolestí. To už tak bývá, pokud někdo spadne z několika set metrové výšky a narazí hlavou o podlahu, z čehož jasně vyplývá, že onou neosvětlenou místností musí být půda.
A tak neváháte a běžíte nazpět do vedlejšího pokoje sdělit tuto novou zprávu svému příbuznému, ovšem v tomto případě sami máte co dělat, abyste se vyhnuli nepříjemnému čelnímu nárazu, to když je po vás z jeho strany hozena ona lahvinka červeného. A tak vám už nezbývá nic jiného než přestat marnit čas v přítomnosti vašeho příbuzného i v té vedlejší místnosti a raději zabřednete někam, kde na vás dýchne alespoň trocha toho klidu – třeba do ložnice, kde vždy máte po ruce nějaké ty prášky na spaní, co by dle instrukcí na etiketě měly zabrat do pár minut.
Jenže „kdosi tam nahoře“ jako by to tušil, takže než prášky definitivně zaberou, aby pohřbily i ten nejméně nápadný sen, vy sami máte živé vidiny, jak „kdosi „tam nahoře na té půdě“, z níž se mezitím vyklubal sklep, přichází ke zcela bezvládné dívce v bezvědomí se zmítající na podlaze s nůžkami v ruce, pokleká k ní a ustřihává jím jí cop. Ovšem než si to plně stačíte uvědomit a vyvodíte z toho nějaké konkrétní závěry, upadáte do nicoty.
„Sláva“ zvolalo by v takové chvíli nejspíš vaše podvědomí, i tak vám to však nebude vůbec nic platné. Sotva usnete, pocítí vaše tělo třesot. Ten nemá na svědomí nikdo jiný než váš příbuzný. A když konečně přijdete k sobě, dozvíte se od něj krutou nepravdu o tom, že jste ďábel, neboť vašemu příbuznému před chvilkou kdosi telefonoval, že jeho drahou polovičku našli mrtvou s proříznutým hrdlem na jakési neosvětlené ulici. A to teprve máte co vysvětlovat. Ovšem už ne pouze svému příbuznému, nýbrž celé řadě dalších lidí, které osobně neznáte, ale v podstatě o nich leccos víte, neboť jsou příslušníky bezpečnosti.
Start do nového dne tak pro vás nezačíná nijak oslnivě. Anna Pálavská, která vás provázela celým vaším včerejším večerem, už o sobě nedává vědět (pravděpodobně možná i proto, že sama již nejeví známky života), načež objasňování faktu, že jinak nemáte pravidelné předtuchy a tato tedy byla vaší úplně první, se rovněž příliš obhajovat navenek nedaří. Jaké to pak bývá smutné zjištění, když pak vyjde najevo, že i váš příbuzný může mít halucinace – nikoliv ze stresu, jako tomu bylo u vás, nýbrž z lahvinky červeného.
A pak že se zázraky nedějí. Ale vyprávějte to vy i váš příbuzný policejním příslušníkům, kteří si to vše dle tradice nakonec špatně vyloží, neboť zrovna není Apríla, nýbrž Valentýna.
Kéž by tak alespoň jedna z těch policejních složek dostála vtipům o své hlouposti, pomýšlíte v duchu, leč ono tomu tak žel bohužel není.
A stejně tak není důvod v pokračování této historky, neboť se její pokračování zkrátka a dobře nikdy nepodaří dochovat. Tak už to zkrátka a dobře u lidí, co při jejím líčení v hostinci U tří lahváčů při lahvince červeného usnou, prostě bývá, neboť z daného spánku není možného zpětného návratů na tento náš svět. Ostatně, zdejší hostinská, Anna Pálavská, za ta léta o tom ví svoje.