Karolína Melná milovala malbu a vše, co se s ní spojovalo. Ovšem styl La Bell pro ní doposud byl značným oříškem. Spočíval v jednom tahu štětcem a ten pak na plátně měl vytvořit určitý mistrovský kousek. Jak zvláštní!
Karolína jinak se štětcem uměla dělat hotové divy, pod její taktovkou se během pouhé hodiny na plátně skvěly hrady, zámky, zahrady, lesy, parky aleje… prostě vše možné, nač si člověk dokázal během pár minut vzpomenout. Ale dokázat něco z toho, co tu bylo jmenováno, během pár vteřin a jedním tahem štětcem, to se považovalo za umění všech umění.
Karolína se svému koníčku, tedy malbě, věnovala od raného dětství, od svých tří let. A hned si získala velikou popularitu. Zázračné dítě! Ano, tak se jí přezdívalo. V již tak útlém věku dosáhla všeho, čeho se nejeden jiný slavný umělec snažil dosáhnout celý svůj život. A mnohdy třeba i bezúspěšně! Um Karolíně přinesl slávu, peníze, popularitu. Byla zvána na různé prominentní večírky, do VIP salonků, hlásili se k ní významné osobnosti z různých uměleckých i těch neuměleckých branží.
Jenže styl La Bell byl najednou všude v módě a Karolína se začala obávat o svůj vlastní umělecký dar. A to dvojnásobně! Gabriela Kvilná, hlavní představitelka stylu La Bell, byla nejen jeho nejúspěšnější představitelkou, ale navíc se navenek chovala jako ta největší nafoukaná frajerka. Karolína z jejích úst tak byla pomlouvána takřka na každém kroku, těžko se jí tedy dostávalo ze spárů pomluv namyšlené sokyně.
A přece! Do Karolínina života náhle zasáhla dívka jménem Anna Janotová. Ta celé dny jen ležela v posteli, neboť neměla jinou možnou volbu. Je velice posmutnělé, když někdo celé dny jen leží v posteli a svět kolem sebe pozoruje pouze z okna. Ale s Karolínou jako by toto Anna přestala pociťovat a její vrozené umění jí znovu dávalo chuť naplno žít. Společně vymýšlely povídky a Karolína k nim i kresby. Hlavní náplní se staly dopisy posílané početným zástupem zvířecí říše a to jedné dívce, která je nemohla na jejich cestách následovat.
Avšak kresby záhy naznačily něco jiného, tedy že na plátně je možné učinit změnu. A tak již dopisy nechodily na adresu jedné bezvládně ležící dívky, ale bylo tomu přesně naopak… ona dívka se stala jejich nedílnou součástí a s početnou zvířecí říši tak procestovala nejeden kraj.
Karolíně to dodávalo nové sebevědomí. A dokonce styl La Bell jí již za nějaký ten měsíc nečinil takové problémy. A za rok, za vydatné podpory Anny, už v něm Gabriele Karolína dokázala statně konkurovat. To vše díky dívce, která se dál rozhodla bojovat se svým handicapem, dívce, jež za oknem svého pokoje uměla vidět víc než jen to, co pouhé dvě obyčejné lidské oči. Prostě jeden celý svět a s ním i svůj vlastní happyend.
Další jedna z těch Vladimírových klasických nenásilných povídek. Jakýsi další manifest proti Americe a jejím thrilerům. Namísto Vivian hrající na violoncello Karollína Melná věnující se malbě. Namísto Jessicy, které se velectěná Vivian hodlala zbavit kvůli takové maličkosti jako zabouchnutí se do jejího přítele, Anna Janotová. Místo mordu se tak dosáhlo kýženého přátelství na život a na smrt.
Lukáš Trejbal se mě kdysi ptal, jestli by nestačilo prostě zapískat pod oknem, a ejhle, tady jako by na ten způsob něco takového bylo možné.
I přesto jako by tato povídka vzbuzovala jistou míru na první pohled nenápadné kontroverze.
“Jakási Anna Janotová, nebyla to náhodou ta holčina, co jí napadl jistý muž, pak znásilnil kdesi v lese a nakonec zakopal hluboko pod zem? Byly toho plné noviny a také televize,” vyptával jsem se onehdy Vladimíra, když mi tuto povídku poslal.
“Aha, o tomhle já nic nevím, Tome,” dušoval se onehdy Vladimír a pak mi psal: “Promiňte, asi již vím, o co kráčí, avšak já svá díla zásadně nepřepisuji, to už by v nich nebyl ten pravý duch. Navíc, v mém případě nikdo nikoho nemučí ani nevraždí.”
A já onehdy odpovídal: “To nevadí, stejně tahle vize nápadné podobnosti napadla pouze mě, nikdo to řešit stejně nebude, neboť tohle je blok a ne noviny či televize (načež ve Střepinách a pořadu 168 mají stejně jiné starosti anezajímá je, kdo je to ten Tom Patrick či Vladimír).”
“No jen aby,” zapochyboval onehdy Vladimír, ale pak dal na má slova a nechal tuto devátou povídku v původním znění.
Vám možná zase přijde krátká, lascivní, avšak Vladimír říká: “Víte, Tome, já neholduji nějakým převratným pasážím, dávám přednost těm kratším, a snad… při troše té představivosti jedno menší přátelství neurazí.”
Leč i já si pak povzdechnu: “Kéž by byl k dispozici ten živý obraz s nějakou podmanivou hudbou?”
A Vladimír následně pochlebuje: “Jo jo, zvuky violoncella jsou krásné, ale o tom zase z mé strany někdy příště.”
A tak Tygr opět odolal agresi a stal se tím hodným.