Tom Patrick

Albert Rupert doposud neporozuměl svému životu. A rovněž nechápal, jak většina lidí dokola může tvrdit, že život je krásný. Co krásných filmů na toto téma již bylo natočeno, nemluvě o nespočtu divadelních adaptací. Avšak Albertovi to všechno připadalo jako jedno velké klišé. Cožpak ti, co to v jednom kuse tvrdili, nikdy nečetli noviny a neshlédli televizní aktuality? A proč to tak ti lidé takto  navenek interpretovali, když i jimi zmíněné divadelní adaptace a filmové počiny v sobě nesly tolik hořkosti?
A tak Albert rovněž zahořkl a jeho dávný pozitivní nadhled viděný očima bezstarostného klučiny byl tentam. Už nehodlal vícero cestovat, poznávat svět a kochat se jeho krásami. A když tak o tom takto Albert přemítal, jaképak to vlastně byly krásy? Ne, o žádnou krásu se tehdy nejednalo, jen o pouhý sebeklam, protože ta usměvavá tvář v Torontu náležící Julii Kavánkové jen nevědomky maskovala onu smutnou událost v podobě její pozdější autonehody. Na co tedy zemřu já, tázal se nyní sám sebe Albert a usilovně se přitom snažil na tuto otázku sám sobě neodpovídat. Avšak i tak, jedna věc je pro něj tímto definitivně vyřešena: již žádné další cestování do dalekých končin, neboť je to tuze nebezpečné.
Avšak čím více se člověk brání výzvám osudu, tím pravděpodobnější je, že si ho jeho cesty samy najdou. A tak již o měsíc později Albert zase seděl v letadle, tentokrát na lince Praha – Egypt. Byl pověřen stavbou mostu jako jeden z najatých dělníků, a protože nutně potřeboval peníze, nemohl si nabídku dovoliti odmítnouti.
Let Albert neměl nijak zvlášť příjemný, znepříjemňoval si ho však výhradně on sám. Zatímco jeho spolupracovníci básnili o kráse Afriky, on v ní spatřoval jen odraz všeho zlého. Těžko říci, jestli u něj větší hrůzu vzbuzovaly nemoci typu malárie, tyfu či útoky predátorů jako lev, král zvířat. A ani na stavbě se Albertovi nevedlo o mnoho lépe: někde něco někomu upadlo a on už si u dotyčného představoval velká zranění, někde v buši něco zašustilo a on už před sebou viděl běžet právě onoho hladového lva.
A pak, asi o týden později, na jednoho takového statného Albert skutečně narazil. Byl v buši zcela sám, odtrhnutý od civilizace, a lev, zdálo se, také, pro změnu odtrhnutý od své smečky. Albert si tak v tu chvíli mohl jen vyčítat své fantazírování o krutostech planety Země, právě to ho zavedlo na míle daleko od jeho kmenové civilizace. A teď tu byl vydán na pospas přírodě a nemilost jeho vládnoucímu králi. Co by na tuto situaci asi řekla ona Julie? Dala by jí přednost před klasickou autonehodou, nebo by neměnila?
Ale lev, jako by se neměl k tomu osudovému skoku a ani necenil své krvelačné zuby. Tvářil se, jako by viděl člověka poprvé v životě.
„Pokud mě chceš usmrtit, učiň tak prosím rychle a především bezbolestně,“ prosil Albert lva. Ten však jako by mu opravdu naslouchal.
„Usmrtit? Co to přesně znamená?“ opáčil po chvilce tápání lev.
Albert ztrápeně pokleslou hlavu v úžasu opět pozvedl.
„Co to slovo znamená?“ zopakoval lev.
„To je, jako když ty se odhodláš někoho zardousit z důvodu hladu,“ opáčil Albert.
„A ten hlad znamená konkrétně co?“ vyptával se lev dál, jako by místo po soustu prahl po vědění.
„V tvém případě to je touha po čerstvém masu, to proto, abys nezahynul,“ vysvětlil mu Albert a pro lepší pochopení to i názorně předvedl.
Lva to nevyvedlo z míry, vše pozorně pozoroval a pak konstatoval: „Zvláštní jste, vy lidé.“
„Možná bys to takto neříkal, kdybys nás znal lépe. Také mi máme celou řadu vlastností, kterých byste si vy, tvorové ze zvířecí říše, mohli cenit a vážit. Jen nám k tomu dát příležitost,“ uvedl Albert velice opatrně, neboť to klidně lvovi mohlo vyznít i tak, že si pro samou nenažranost nevidí ani na špičku svého nosu. Lev však nedal najevo odpor.
„Asi tak před hodinou jsem pozřel jednoho potomka z té tvé lidské říše.“
I když lev stále k Albertovi promlouval poklidně, toho jeho nynější slova přeci jen vyděsila.
„Zabil mi totiž družku a to se neodpouští,“ doplnil lev a Albertovi se zase o něco ulevilo; on přeci není žádným pytlákem ale pomocným dělníkem na stavbě mostu a v tom je přeci velký rozdíl. Ovšem tam, kde vládnou zvířata, je (ne)psanou tradicí, že se ctí jiné verdikty. A tento navíc náležel tomu, jemuž lidská říše přezdívala král zvířat.
„Nechám tě jít, lidská bytosti. Nezdá se mi, že bys mi chtěl ublížit. Dokonce jako bych v tvých očích zahlédl slzu, která zřejmě náležela mé zesnulé choti.“
„Kdysi jsem znal dívku, jíž potkal podobně nemilý osud,“ doplnil Albert a kolem lva normálně prošel. Ten za ním ještě vyslal poslední oční signál, v němž se zračilo pochopení.
Onehdy to byl pro Alberta opravdu nevšední zážitek, který byl zajímavý i tím, že Albert a lev spolu svedli hovor ryze pomyslný, to jest každý si podvědomě uvědomoval slova toho druhého. Zkrátka, nejen tygr ale i lev někdy dokáže opustit od agrese a navenek projeví pochopení.

Vincent Hill byl sice původem Afričan, od svých pěti let však žil v Americe. Pokud se o lidech tmavé pleti uvádí, že vyrůstají za „velkou louží“, smýšlí se o nich mnohdy především jako o přistěhovalcích s celou řadou problémů: jak existenčního rázu, tak i onoho rasového. Také Vincent tohoto nebyl ušetřen, potyčkám se však snažil stůj co stůj vyhýbat a s platem pomocného dělníka jakž takž vycházel.
Aby se však Vincent od každodenních problémů odpoutal v plné míře, byl nucen měnit dusné prostředí za mnohem poklidnější; azyl pravidelně nacházel v nedaleké opuštěné hale. V ní ale zbůhdarma nelelkoval a ani sám sebe nelitoval, jak je k němu život nespravedlivý. Zde, v opuštěné hale, naopak tvořil: maloval na zdi povzbudivé grafitové obrázky, symbolizující zcela jiný svět než  ten tam venku: tedy nenásilný, plný harmonie a porozumění. A také se pokoušel psát povídky, jejichž prostřednictvím se snažil získat pro sebe kamarády, kteří mu jinak vesměs scházeli, a napravoval ve vlastních textech ty, co mu nějakým způsobem ublížili. Co na tom, že hala neměla žádné osvětlení: postačila prostinká domovní lampička.
A tu se jednoho dne přihodilo, že Vincenta znenadání kdosi vyrušil. Bylo to velice zvláštní, Vincent totiž neslyšel klapnout dveře natož někoho přicházet. Prostě tu zničehonic ta blondýnka postávala vedle něj a začala k němu promlouvat: „Tuze nerada bych tomu Ginsbergovi podlehla, není mi příliš sympatický.“
Vincent sebou trhl, když ten hlas zaslechl. Velice ho rozrušil, moc dobře věděl, komu náleží, takže ihned i poznal, co je zač ono děvče. Byla to Mandy, jedna z těch punkerek, co jinak věrně sekundovaly po boku chlápkovi přezdívanému Macho, jinak hromotlukovi, co se svými “bledými” tvářemi rád vyhledával právě ty černošské a to přímo se zbraněmi v rukách. Americká čtvrť Long Fire, kde Vincent bydlel, tedy nebyla příliš bezpečným teritoriem.
„Proč jsi sem za mnou vlastně přišla?“ osmělil se nakonec promluvit Vincent. „A kde zůstal tvůj chráněnec?“ dodal a jeho oči následně zabředly ke dveřím.
„Jsem tu sama, bojíš se zbytečně,“ ubezpečovala ho Mandy.
Po tomto výroku si Vincent povšiml čehosi dalšího zvláštního: Mandy nebyla punkerkou, ale doslova vypadala jako víla. A tomu byl i podřízen způsob vyjadřování. Co se jen stalo s oním pověstným slovíčkem fu¨?
„Zdáš se mi být najednou taková nějaká jiná. Doslova proměněná!“ pokračoval v konverzaci Vincent.
„Jakou jsi mě stvořil, takovou se ve tvé společnosti snažím být, jen tomu Ginsbergovi bych tuze nerada láskyplně podlehla. Jak jsem již prve uvedla, není mi na pohled příliš sympatický.“
A Vincent to náhle všechno pochopil. Už mu bylo jasné, proč nezaslechl kroky a proč dívka vypadá úplně jinak, než jak ji běžně znával z ulic. Onu proměnu náhle spatřoval na stěnách, které nesly stopy jeho grafitových maleb, a také v textu.
„Ano, vystoupila jsem z něj, abych si s tebou naposledy promluvila a lépe tě poznala. Teď alespoň vím, že jsem se v tobě během svého krátkého života zmýlila. To já jsem platila za tu špatnou, nikoli ty, jak mi to neustále vnucoval Macho.“
„Ty že jsi se ve mně zmýlila? A proč mi tu básníš o krátkém životě?“ ptal se Vincent. „Ten se dá na stránkách pomocí textu přeci prodloužit, to není žádný problém,“ oponoval.
„Víš, já už na další život zde na Zemi nemám nárok.“
Vincent na Mandy čím dál více překvapeněji hleděl, vůbec se mu těm dívčím slovům nechtělo věřit. Považoval je za sebeklam.
„Za ten můj autoportrét ti samozřejmě děkuji, povedl se ti a již jsem ho přijala za něco, co mi navždy otevřelo srdce, které až do našeho setkání bylo přeplněno pouze falší a bolestí. Ale s tím Ginsbergem vážně nechci mít nic společného, dej mě, prosím, do svazku s Alanem a pak už to vše pouze umocni tečkou na konci řádku.“
To poslední, čeho se Vincent od Mandy dočkal, byl polibek. A pak náhle otevřel oči a dívku v hale již vícero nespatřil, stejně jako její zvěčnění na okolních zdech. Pouze ve svých zápiscích o ní našel zmínku, jak ruku v ruce stoupá k nebesům právě s Alanem.
Vincent chtěl dál pokračovat v psaní, jenže ho z nevysvětlitelných důvodů hned nato přepadl takový dosti podivný zvláštní pocit, že by bylo lepší vydat se na cestu domů, a tak tak učinil.
Ještě téhož večera se Vincent dozvěděl dvě šokující zprávy: halu pohltily plameny a kdesi na okraji města již v časných ranních hodinách svědci slyšeli střelbu, při níž přišlo o život děvče. Tím děvčetem nebyl nikdo jiný než Mandy! Vincent, i přes značné rozrušení z daných zpráv, však věděl, že Mandy je již navěky v dobrých rukou. O tom mu koneckonců přinesl svědectví jeho deník a ještě předtím jeden tajemný důkaz, který mu však někdo sotva kdy uvěří.

Co dodati samotným závěrem? Snad jen, že tygr může být agresivní, ale později dokáže mít pro druhé i pochopení.

Doktor Gerhard přecházel po své pracovně a soustavně hloubal. Nemohl si pomoct, ten nápad mu prostě přišel revoluční. Tak proč tento názor nesdílejí i ti, co jsou považováni za vědce? Důvod to byl prostý – chyběl praktický důkaz.
„Ale ten důkaz tu klidně mohl být už dávno, stačilo mu jen po staletí, co je svět světem a lidstvo lidstvem, věnovat dostatečnou pozornost,“ dušoval se pokaždé doktor Gerhard, když o onom problému s promovanými vědci diskutoval.
„Tak proč s tím už konečně nepřijdete vy sám, pane doktore?“
„Pravda, pořád nám o tom básníte, a přitom byste něco takového zajisté svedl sám i bez věděcké praxe.“
„No a my bychom se pak alespoň zase v klidu mohli věnovat našemu vlastnímu bádání.“
Po takových výrocích pak vzduchem občas létaly nejen facky, ale i talíře či číše, to jak se doktor Gerhard zlobil na své kolegy, neboť se domníval, že se mu těmi výroky pokaždé nehorázně vysmívají do očí. A to pak následovalo:
„S tím Gerhardem už nikdy nechci přijít do styku!“
„Pozor na něj, je to vyšinutý blázen!“
„Proč se jen takovýto člověk musel narodit?“
Jenže doktor Gerhard se za žádného blázna nepovažoval, neoblomně soudil, že ona myšlenka, kterou se vědcům tak zarputile snažil vnutit, šílená rozhodně není. Jen mít zkrátka příležitost to nějakým způsobem dokázat.
A tu se mu naskytla možnost rozhovoru pro jeden nejmenovaný avšak významný časopis. Zde jsou některé výňatky z něj citované:

REDAKTOR: Vypadáte poněkud přepadle.
GERHARD: Zrovna tohle odmítám jakkoliv komentoval.
R: Přejdu tedy k věci. Abych se přiznal, stále nerozumím oněm hádkám s renomovanými vědci. Prý ten váš objev má co dělat s parfémy a tělovými šampony?
G: Tak vám to bylo „kýmsi“ sděleno?
R: Ano, přesně takto.
G: Je tedy čas na rozumné upřesnění. Jak bych jen začal? Asi takto: stále se mluví o míru, o tom, jak něčeho takového bezpečně docílit. Něco takového však není v lidských silách.
R: Vy ale přesto víte, jak něco takového zařídit, je to tak?
G: Mám jisté vize.
R: Rád si je vyslechnu.
G: A budete mě přitom, stejně jako ti ostatní, považovat za blázna, že?
R: Ne, nebudu, máte mé slovo.
G: Dobrá, tedy. Všeobecně se považuje, že právě parfémy či pěnové koupele mají na lidi pozitivní účinky. Proč to tedy nezařídit tak, aby ho nepociťovali pouze navenek, ale i uvnitř svých myslí? Předpokládám, že mi už částečně rozumíte?
R: Ne tak docela. Z toho, co jste mi zatím pověděl, je mi jasné pouze jedno a to, že lidskou mysl upřednostňujete před lidským tělem.
G: Ano, právě lidská mysl jako taková mě láká ze všeho nejvíc, je nejen studnicí vědomostí, ale slouží i k přehrávání událostí, o nichž člověk v určitý okamžik přemítá a moc dobře ví, že ono pomyslné přehrávání má plně ve své moci. Jen jedno podstatné mu schází k naprosté dokonalosti.
R: A co to je?
G: Vy sám to zajisté tušíte.
R: Bohužel vás nyní zklamu, ale netuším. Co je to tedy?
G: Přeci živý obraz.
R: Jak tomu tedy mám správně rozumět?
G: Na tom není nic těžkého k pochopení. Prostě si dáte uvolňující sprchovou koupel, naplno zapojíte své vnitřní smysly a vše, nač právě myslíte, uvidíte jakoby živě a co je rovněž důležité, navíc se toho všeho stanete i živou součástí. To vše bude trvat po dobu účinnosti oněch relaxačních výrobních produktů, které jsou za tímto účelem vyrobeny.
R: Vskutku zajímavé. Připomíná mi to výňatek z nějaké sci-fi povídky či přímo vědeckofantastického filmu.
G: Přesně takovou odpověď jsem od vás, pane redaktore, očekával. Ale proč se tomu divit, že? Hlavně že si upíři v naprostém klidu do obchodu zajdou koupit uměle upravenou lidskou krev a cvoci ve zvláštních skafandrech se prohánějí vesmírem v létajících autech jako by se nechumelilo. A ještě to jistá početná skupinka lidí nazývá kultem!
R: Promiňte, že vám do toho vstupuji, ale já jsem kolem sebe nic z toho, co jste tu právě uvedl, nezaznamenal.
G: Tak se, pane redaktore, zkuste podívat na oblohu, nebo nahlédněte do lednice, a pak mi třeba konečně dáte zapravdu.

Následně ze strany redaktora proběhl daný průzkum…

R: Bohužel, nikde jsem na nic z toho, co jste tu před chvilkou jmenoval, nenarazil.
G: Ani v té lednici?
R: Asi vás zklamu, ale nikde jsem stopu po létajícím talíři či plechovce s logem upíra vážně neobjevil.
G: Ale no tak, pane redaktore, i naprostému anti-znalci sci-fi a hororů je naprosto jasné, že nic z toho, co jsem tu prve jmenoval, ještě světlo světa nespatřilo, a také je navýsost více než pravděpodobné, že nespatří. Svým nynějším přístupem jsem pouze poukazoval na jistý druh zvrhlé fantasmagorické zábavy.
R: Ach tak. A vy byste si v blízké budoucnosti prostě přál vlastnit cosi, co by lidstvo, od této vámi jmenované zvrhlé fantasmagorické zábavy, natrvalo přinutilo odvrátit pozornost. A tím je směs sprchových extraktů, které mají až nezvykle blahodárný účinek na lidskou mysl a to v tak silné koncentraci, že umožňují vnitřní lidské pochody vnímat, jako by šlo o čistě skutečné události, jakoby probíhající v čistě reálném světě.
G: A ještě jedno s tím lze dát do přímé spojitosti a to užívání drog? Proč se stále z novin, časopisů a internetu v jednom kuse rojí články pouze o jejich škodlivosti? Některé drogy vyvolávají pouze halucinace, jiné ale jdou mnohem dál: přímo zabíjejí! A proto se za svého života neustále sám sebe ptám: cožpak se nedají vyvinout i drogy takové, které pocitově neovládají člověka, ale naopak člověk pocitově ovládá je?
R: Ano, tato vámi vyslovená myšlenka je velice zajímavá.
G: Ale jděte, pane redaktore, zase to říkáte tak nějak nanicovatě. Stejně, jako ti ostatní, čekáte, až vám takový vzácný přípravek spadne, jak se všeobecně říká, sám od sebe přímo do klína. A pak už se budete s ostatními donekonečna jen přít o to, kdo měl ty nejkrásnější snové zážitky. Ale proč něco takového s předstihem hned vychvalovat, když něco takového prozatím běžnému lidskému konzumentovi není dostupné?
R: Nemusíte se snad hned rozčilovat. Jen mi pořád jaksi nejde na rozum, proč jste tu nyní hovořil o drogách a přitom mi tu celou dobu líčíte, jak významné jsou relaxační koupele?
G: Samozřejmě, neboť jedno s druhým neomylně souvisí, jak jsem prve naznačil. Nejeden člověk dá po hektickém dni přednost právě koupelím, nevidím tedy důvod začít s experimenty právě zde, ale rovněž tak i v oblasti halucinogenních drog.
R: Velice bohulibá slova.
G: Opět mi dáváte neskrývaně najevo, pane redaktore, že mi nerozumíte. Ne, ta přetvářka vám prostě nejde zamaskovat. A přece vím o jednom potenciálním zájemci, jenž by můj potenciální objev ocenil.
R: A kdo to je, tedy jestli se mohu zeptat?
G: Vaše žena, pane redaktore. Netrpí snad jakýmisi zvláštními představovými výjevy? Jak že se tomu říká: duševní porucha či dokonce ztráta osobnosti? A přitom by třeba na tom nemusela být vaše žena tak špatně, kdyby mé hypotézy vědci konečně začali brát vážně.

…

A tak se i onehdy doktor Gerhard dočkal nového konfliktu, neboť vstupovat někomu čistě do soukromí, to se prostě nevyplácí. Jenže co když si ta slova onen redaktor jen špatně vyložil?

„Proč stále uvažujete tak negativně, Vladimíre?“ ptám se autora těchto povídek.
„Když člověk ve vlastním životě prožívá smutek, nedokáže uvažovat příliš pozitivně,“ odpovídá mi. „Ostatně, život na této planetě je vesměs smutný.“
To již oba brouzdáme po okolí Katalné Mochny, Vladimírova rodiště.
„Les je prý na pročištění mysli ten nejlepší lékař.“
Vstupuji tedy s Vladimírem do Oborověnky, jak se zdejšímu lesnímu prostranství říká.
„Máte nejspíš nějaké rodinné problémy, že ano? Já… stavoval jsem se u vás doma, ale nebyl jste tam.“
„A mluvil jste s mou ženou. Vím, zmiňovala se mi,“ odpovídá mi již nepřítomně Vladimír, neboť ho právě zaujala nedaleká borovice.
„Omlouvám se. Asi to nebyl dobrý nápad.“
„Pavlína zkrátka objevila něco, co jí spíše mělo zůstat utajeno,“ shrnuje to takto Vladimír a pak naznačuje, abychom pokračovali dál po lesní cestě. Při té příležitosti se více dozvídám o zdejším prostředí a mimo jiné i o tom, proč tu stromy vykvétají do krásy i na podzim. Je to prý dáno umem  a ochotou jisté skupinky lidí, co dokáže pracovat s taji přírody.
„Právě proto také rád filozofuji, tajemství, jenž v sobě nese tento les, k tomu přímo vybízí, ne každý si mé úvahy ovšem dokáže správně vyložit.“
„Možná že pro druhé stále zůstává otázkou, proč je vlastně pokládáte za tak důležité.“
A Vladimír se nad moji myšlenkou okamžitě zamýšlí: „Patrně proto, že témata typu láska, sport, ženy, muži, sex a jim další podobná se vedou neustále dokola, kdežto témata směřující k objasnění chodu světa málokde. Když o nich tak hloubám, namlouvám si, že se mi tím třeba něco objasní a  tak dospěji k poznání čehosi doposud nepoznaného – například že Bůh doopravdy existuje a není jen pouhou smyšlenkou. Anebo že tomu je přesně naopak.
Právě kolem otázky náboženství se toho hodně napovídá. Mrzí mě ty věčné spory, co zahrnuje.“
„Spory jako Křížové výpravy, odvádění desátků církvi a tak?“ napadá mě jen tak mimochodem.
„Spíše jsem měl nyní na mysli posvátné sošky, kolem nichž kolují legendy o jejich údajné magické moci. Jedna taková se nachází i u nás a to v Praze, v Karmelitánské ulici.“
„A vy jste se u ní byl přimlouvat?“
„Ano, je tomu již takových patnáct let, co jsem před ní poprvé stanul a vyslovil svá přání. Ale sám nevím, jestli si ty pozdější úspěchy a neúspěchy jen sám nenamlouvám. Rád bych to věděl najisto a tak přestal s těmi věčnými spekulacemi.“
„Chápu vás, o těchto věcech se před druhými zajisté dosti těžko mluví, můžete tak snadno nabýt dojmu, že váš jiní považují za blázna, neboť důkaz o pravosti daného zázraku zkrátka stále chybí.“
„Ano, přesně tak, Tome,“ potvrzuje Vladimír mou domněnku.
„I tak mi ale vaše role hledače pravdy v oblasti náboženství nejde příliš do spojitosti s onou palbou kulek, tedy s pojmem smrt, která se v poslední době čím dál více hlásí o slovo ve vašich povídkách.“
„Je to zvláštní, viďte? Člověk ve skutečném světě vlastně věčně hledá mír, lásku a pochopení, ale v povídkách je přeci jen veden k tomu, aby smrti dával konkrétní tvář, i když dobře ví, že si při tom zahrává s něčím, co se může obrátit proti němu samotnému,“ vysvětluje Vladimír, načež to zakončuje: „Tygr nechce být agresivní, ale někdy prostě nemá na výběr a agresi musí dát volný prostor, neboť se to od něj zjevně očekává.“