Tom Patrick

Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl.
„Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec.
„Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
„Copak ty umíš číst?“
„Ano, umím.“
„A jak to že to umíš, když já ne?“
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
„Jenže já ho nechci lovit.“
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“
„Jenže tady v Africe ti něco takového nebude nic platné. Afrika je velice chudý kontinent, nejsou tu žádné vysoké školy ani jiné školy jako takové, tudíž vzdělání ti tu příliš nepomůže, kdežto lov ano.“
„Ale já přeci netvrdím, že bych zůstal zde. Odešel bych tam, kde mé vzdělání ocení, třeba do Ameriky, tam mají vše.“
„Ne, to tedy nemají,“ namítal hned otec, „například tam nemají lvi, co volně pobíhají jen tak po přírodě a jejichž maso se dá pozřít a kůže zase použít na výstavbu obydlí. Navíc Amerika je od Afriky dosti daleko.“
„Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto problematiku díváme. Například z takového Ruska je to do Ameriky nepatrný kousíček,“ mínil syn.
„No dobrá, ale tady přece nejsme v Rusku, ale v Africe. A i vzdálenost mezi Ruskem a Afrikou je dosti veliká. Musel bys ujít spoustu mil,“ dušoval se otec.
„Nemusel, kdybych si pro svou cestu zvolil leteckou dopravu,“ pravil syn.
„Kde by ses tady v prérii domohl nějakého letadla? Tady nikdo z místních nic takového nevlastní.“
„Tak bych jedno takové sám postavil.“
„A ty to umíš?“
„Umím přece číst.“
„Ale to ti stejně nebude příliš platné, když nevíš, jak se takové letadlo dává dohromady,“ dumal otec.
„V každé odborné knížce bývá návod a podle toho návodu bych si takové letadlo sestavil,“ uvažoval syn. „A až bych tak učinil, tak bych do něj zasedl a vznesl se s ním nad mraky.“
„No dobrá, jenže v takových mracích se snadno ztratíš, to sotva do nějaké Ameriky dolétneš,“ napadlo otce.
„Použil bych tedy znalostí kompasu a map a pak už bych se snadno zorientoval,“ uvedl syn.
„No vidíš, sám jsem již z toho tvého fantazírování dezorientován, dočista jsem zapomněl, co jsme to vlastně spolu měli v plánu.“
No přece podívat se na západ slunce.“
A tak se spolu otec a syn vydali směrem k jedné hoře, aby tento přírodní skvost z ní mohli nerušeně pozorovat. Dočkali se však mnohem větší pocty, než by jednoho z nich v této chvíli bývalo bylo napadlo. Tam odkudsi zezdola jim pak kdosi nevědomky a nepřítomně děkoval za několik uchráněných životů, což se považuje za ceněný dar.

Drahý otče

Posílám ti po týdnu další dopis. Doufám, že jsi ty i maminka v pořádku a že vám došla i má předchozí psaní. I tento dopis se snažím vésti pokud možno klidnou rukou, ale nedaří se mi to: třese se mi jako tolikrát předtím, snad ještě o mnoho mnoho více. Ony kaňky jako by imitovaly hlasy min, co tu kolem nás v jednom kuse skučí.
Nechci ale, aby se má nynější slova, podobně jako tomu bylo v dopisech dřívějších, zaplňovala krví a smutkem, neboť text dává prostor k volbě, bez ohledu na aktuální válečný palebný stav. A proto tentokrát  namísto min připojuji jednu vlastní říkanku, v níž poprvé po delší době otevírám srdce vaší nehynoucí lásce:

Kolik let je tomu
Co Bůh nám naší vlastní Zemi dal
Vytvořil zde spoustu národů
A všechny se pojmenoval
A je to vlastně slovník lidí
Různých krajů a národností
Kultura a život je různá
No to já přece dobře vím
Město nebo stát, osada nebo rodný kraj
Náš způsob života
Přítel – nepřítel
Někdo žije dál
A názor na to jiný má
To způsob života svůj uctívá
Svět, ten však běží dál
Čas ten nevnímá
Názory neříká nám

Seznámil jsem se tu i s jednou pohlednou dívkou. Jmenuje se Mariana, ale já jí říkám Marina. Až válka skončí, rád bych si ji přivedl na náš rodinný statek jako svou právoplatnou manželku. Vystihl bych ji nejspíš takto:

Kde se ukrývá
Koho uctívá
Nina Marina
Kdo ji zpovídá
Komu za zlé má
Že s časem splývá
Kdy z cesty schází nám
Kam se ubírá
Nina Marina
Proč jí ubývá
Kam vždy pospíchá
Krajem se zmítá

S láskou v srdci na vás vzpomíná váš Jeroným

„Ke konci této páté povídky jsem již očekával, že si autor nechá místo pro happyend, ale v tom jsem se patrně spletl, že?“
„Ale kdepak, nespletl jste se, Tome, ten pomyslný šťastný konec v ní obsažen přeci byl. Cožpak jste přehlédl onen dovětek o tygrovi?“ oponuje Vladimír.
„I přesto se mi zdají všechny tyto vaše současné povídky příliš smutné, v jistých bodech až kruté,“ namítám. „Co to, že si najednou libujete ve válkách a sršících kulkách?“
„Zkrátka jsem se snažil vžít s lidským utrpením,“ zní Vladimírova odpověď.
„Nerozumím vám, copak v dnešní době každý první člověk končí s kulkou v hlavě?“
Prostě mi to najednou nedává jaksi smysl, neboť toho starého Vladimíra si výhradně pamatuji jako citlivého jedince, libujícího si v poetických příbězích plných něhy a porozumění.
„Bývávalo, Tome, dnešní doba si však bohužel žádá něco dosti odlišnějšího,“ mám najednou pocit, jako by mi v hlavě zazněla tato Vladimírem předem vyřčená formule.
A než si to stačím ověřit, otevírají se dveře a z nich na chodbu vychází zavalitý muž kolem šedesátky. A hned spustí: „Musíme jít, Vladimíre, lidé v redakci čekají.“
„Ach ano… ehm, promiňte, pane Horváte, toto je můj kamarád Tom.“
„Ach tak.“
Muž zbystří a hned si mě začíná pozorně prohlížet.
„Tom se taky pokouší tvořit, dokonce byl tak ochotný a nějaké mé starší povídky si ode mě vzal na pročtení,“ pokračoval Vladimír v představování mé maličkosti.
„Vážně? Opravdu?“
Zavalitý muž náhle nevypadal, že by měl zas tak moc naspěch, dokonce mi věnoval zadumaný pohled.
„To jsem tenkrát zrovna psal o Kryštofu Rodlovi, Magdaleně Šárklové a Amandě Rymesové,“ začal vzpomínat Vladimír.
„Ano, to byly velice zajímavé, poeticky laděné povídky,“ přitakávám souhlasně.
„Popravdě řečeno, za moc nestály.“
Překvapuje mě ten Horvátův povýšeně strojený tón. A také mě udivuje, že proti tomuto výroku Vladimír odmítá protestovat.
„No ale ani ty nejnovější,“ pokračuje dál nerušeně zavalitý muž, „ještě nejsou úplně hotové, že? Je třeba vypilovat děj, napětí a celkový spád. Tak pojďte, chlapče, čeká nás ještě spousta práce.“
A k mému dalšímu údivu Horvát Vladimíra jakoby přátelsky rukou obejme kolem krku, načež ten se i tomu odmítá bránit, a pak již oba kráčejí na opačný konec chodby, jako by léta letoucí byli těmi nejlepšími kamarády.
„Sbohem, Tome.“
„Sbohem,“ oplácím Vladimírovi a v duchu ho lituji, jak se teď ve svém chování asi přemáhá. Co k tomu ještě dodat: snad jen, že tygr by někdy chtěl být navenek agresivním, ale když odvaha chybí…

Byla jedna zahrada a ta na daném konkrétním místě přebývala již přes neuvěřitelných sto let. Vskutku nevídaný jev.
„A také je ta zahrada zcela výjimečná tím, že v ní přebývá tygr,“ poznamenal Oleg.
„Dej s tím už konečně pokoj,“ napomínal ho tradičně Petr.
„A co s tím tygrem pořád máte?“ nepřestávalo to udivovat Evelínu. „Pokaždé vás o něm slyším mluvit, ale ještě nikdy jsem v ní žádného nespatřila.“
„Tak to buď ráda, vlastně my všichni, co tam chodíme, za to buďme rádi,“ vmísil se do hovoru  poslední z party a to Robert. „Tygři dokážou být totiž pěkně agresivní.“
Když všichni čtyři dospěli do zahrady, zamířili ihned na své tradiční místo pod jabloň, kde rovněž  tradičně zažehli oheň, aby si na něm tentokrát zcela netradičně opekli zakoupené brambory. Tato dnešní návštěva jako by se nesla v duchu nečekaných překvapení. Cosi na způsob tygra se totiž počalo linout z nedaleké kůlny.
Vskutku nevídaný jev, když uvážíme, že ten, co tygra jmenoval, si ho po celou dobu jen vysníval.
Vyjukaná čtveřice se ke kůlně od ohně opatrně vydala. Uvnitř se však opravdový tygr nenacházel, nýbrž tam přebýval čtveřici neznámý starý malíř, co dané zvíře pouze zvěčňoval na jednu ze stěn.
„Á, tak mládež přeci jen tradičně zavítala, přeji hezké odpoledne,“ pozdravil malíř.
„Jak víte, že sem chodíme?“ zeptala se Evelína. „My jsme vás tu totiž ještě nikdy neviděli.“
 „Prostě to vím,“ odvětil malíř. „I když tato zahrada a vše, co je v ní, náleží mně, nezlobím se. Tygr zkrátka nechce být vůči druhým agresivní,“ dodal záhadně. „A stejně tak ani já, za těch zhruba sto let svého života, který v těchto místech trávím,“ doplnil ještě záhadněji.
„Jak jste to nyní myslel, pane?“ zeptala se znovu Evelína.
„Tak jak jsem vám to nyní vypověděl, slečno, někdy člověk zkrátka zatouží po samotě a jindy mu přijde vhod společnost,“ zněla malířova snad ta nejzáhadnější odpověď. „Víte, být či dokonce stát se umělcem, to není jen tak. Člověk musí přistoupit na celou řadu kompromisů, které mu mnohdy nejsou příliš po chuti.“
„Co konkrétního nyní máte na mysli, pane?“ vyzvídala neúnavně Evelína, jako by v zahradě s malířem byla pouze ona sama, ovšem její tři kamarádi tam s ní nadále přebývali, leč mlčky.
„Třeba to, že malíř chce svým umem poukázat na věrohodnost významu zcela obyčejného neškodného tygra a kritici mu okamžitě vyčtou, že navenek působí dosti nudně, tedy ne jako ta pravá krvelačná šelma,“ posteskl si malíř. „Je smutné slyšet tu samou odpověď po celých sto let svého života.“
„Mně ten váš tygr ale nudný rozhodně nepřipadá, přijde mi naopak usměvavý a až sympaticky hravý,“ mínila Evelína.
„Protože nejste zaujatý kritik, slečno, a toho si já osobně nyní velice cením. Když dovolíte, za to, že mým uměním za těch sto let jako první nepohrdáte, se vám odměním svým pravým jménem, jenž zní: Josef.“
Snad toto památné shledání za jednoho krásného dne v jedné nejmenované zahradě pro Evelínu, její tři kamarády a jednoho malíře mělo jistý přínos. Napřesrok totiž přišli vojáci a zahradu srovnali doslova se zemí. Jen jedno v ní zůstalo netknuto: obrázek tygra, jenž se uměl smát a tak se pokusil nebýti agresivním.“