Tom Patrick

Ti dva spolu ještě nikdy nehovořili. A právě proto se možná měli sejít v jednom kupé, aby to napravili. Každý z těch dvou v něm seděl na jeho opačné straně, avšak ani to nebránilo pohledům.
„Vím, o co ti jde, děvuško, ale mě nepřechytračíš,“ mumlal si pro sebe ani ne dvacetiletý mladík, ustavičně se sklánějící nad jakousi vizitkou, o níž byl skálopevně přesvědčen, že by ji nutně chtěl vlastnit úplně každý. „Padesát milionů rublů, no kdo by takové částce odolal? Neznám takového blázna, ten by zcela opačně snad jednal pouze v rámci vlastního nerozumu.“
„Jsi blázen, pokud do toho krutého mrazu skutečně hodláš jít,“ promlouvala sama k sobě ani ne devatenáctiletá slečna. „A to jen kvůli takové ubohosti, jakou jsou peníze. Kam jsi jen dal rozum?“
Odpradávna se traduje, že protiklady se přitahují. Bude tomu tak i nyní? Ani ne dvacetiletý černovlasý mladík právě ukončil povinnou vojenskou službu, kde okusil vše možné, tedy i to špatné, a tudíž si nyní užíval zcela nově nabyté svobody. Načež ani ne devatenáctiletá blondýnka opodál již hodnou dobu mlčky posedává u okna a v jejích očích jako by se skvěl neukojitelný hlad s někým si popovídat.
A zase nastal ten moment, kdy se dva páry očí spolu střetly. Ony hnědé náležely ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi Viktorovi, kdežto ty pomněnkově modré zase ani ne devatenáctileté blondýnce Anně. Opět protiklady! Tak jestlipak konečně ona pomyslná jiskra přeskočí?
A že by skutečně? Anna se již nevydržela dívat z okna a vstala. A vskutku, její kroky pozvolna směřovaly na opačnou stranu kupé, tedy do míst, kde byl přítomen Viktor! Leč ten, jakmile si Anniny opatrné chůze povšiml, zareagoval zcela jinak, než jak by se na člověka bažícího po konverzaci slušelo: rychle z aktovky vytáhl objemnou knihu a začal předstírat, že si v ní čte, přičemž vizitku použil jako záložku. A ani Anna nakonec neprojevila zájem o bližší seznámení.
Takže nakonec že by ty pohledy vážně nic neznamenaly?
„Alexej Romanov, že?“ vyšlo přeci jen z Anniných úst. To již postávala přede dveřmi, jimiž by se jinak dostala do dalšího kupé, leč něco takového zjevně neměla v plánu.
Tak nakonec že by přeci jen ona pomyslná jiskra přeskočila? Avšak pozor! To jméno… tak se Viktor přece nejmenoval! A navíc, jako by si toho Anna sama byla dobře vědoma.
A pak se to stalo. Viktor knihu odložil a rovněž vstal. K následnému kýženému hovoru došlo, leč ani zdaleka nepřipomínal vrkání dvou zamilovaných hrdliček.
„Odkud znáš to jméno, děvuško? Kdo ti o něm pověděl?“ naléhal Viktor, aniž by se Anny předem zeptal… třeba na její jméno.
„Proč hned tak zhurta, malčiku, nebylo by slušností se nejdříve představit?“ odhodlala se to Anna tedy… nějak šetrně napravit.
„Tobě abych se já představoval? To tak a v nestřežené chvíli se zmocníš tohohle.“ A Viktor si vizitku honem sunul do pravé kapsy kalhot.
„A k čemu by mi byl ten tvůj šek smrti?“ oponovala Anna.
Tahle děvuška je určitě jedním ze špehů, kterých je tenhle vlak plný, dospěl Viktor k bleskovému závěru. Právě včas, neboť vlak začal zpomalovat, a to pro ani ne dvacetiletého černovlasého mladíka symbolizovalo jediné: jeho konečná stanice se kvapem blíží!
„Ne, nechoď! PROSÍM NECHOĎ!“ naléhala Anna.
„Co to děláš?! TAK PUSŤ MĚ SAKRA! POTŘEBUJU TADY VYSTOUPIT!“ vzepřel se Viktor Anniným dlaním a rázným krokem se přes celé kupé vydal ke dveřím.
Anna si povzdechla. Věděla, že prohrála!
Avšak bylo tomu tak doopravdy?
Viktor ke dveřím dorazil přesně v momentě, kdy vlak zastavil. Ale co to? Dveře odmítaly poslušnost a ne a ne se Viktorovi otevřít. Ten do nich mohl bušit pěstmi, lomcovat klikou jak jen uznal za vhodné, avšak úplně zbytečně. A když se pak dveře ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi samy od sebe otevřely, vlak se již rozjížděl. Viktor věděl, že mu zbývá poslední.
Byl připraven vyskočit, když v tom ho čísi ruce vtáhly nazpět.
„COŽE?! ZASE TY?!“
„ANO! JÁ!“
„NE, PUSŤ MĚ! JÁ MUSÍM…“
Jenže to už vlak nabral rychlost a dveře se znovu zabouchly. Viktor si s nimi zase mohl pohrávat, jak jen chtěl, a nepochodil.
„Právě jsem přišel o svoji životní výhru,“ lamentoval Viktor, když své úsilí nadobro vzdal a žalem se sesunul na zem.
„Kdepak, je tomu přesně naopak, právě jsi vyhrál svůj život zpátky,“ oponovala Anna, načež s úlevou zaujala místo vedle Viktora.
A dva páry očí se spolu opětovně střetly.
„Cožpak jsou v životě důležité jen peníze?“ řekla pak Anna.
„A co má větší hodnotu? Láska snad?“ poznamenal Viktor.
„A společně s ní možná ještě nějaké to vzájemné porozumění navíc?“
Toto však již vyslovil kdosi třetí.
„Alexej Romanov, jméno mé,“ představil se zavalitý muž.
„On s vámi nikam nepůjde!“ A Anna byla rázem zase na nohou.
„Ale půjde, velice rád se mnou půjde, že, mladíku?“ mínil Alexej Romanov.
A jako by vše bylo zase jinak, jako by vlak náhle jednal pod taktovkou právě příchozího, neboť začal zpomalovat a následně pozměnil směr a začal se vracet nazpátek. 
„Mě nepřelstíte,“ vysmíval se Alexej Romanov komusi neznámému, když ho znenadání pohltily plameny, jako by právě bylo požádáno o samovznícení. „Ani tohle na mě neplatí!“ dodal si potřebné kuráže, když jeho tělo ustálo svíjení v bolestivých křečích, jak se ho kdosi snažil zmocnit. „TOHLE BUDE MŮJ VÍTĚZNÝ MAČ!“ nadouval se pýchou, když ani obepínající lana nedokázala udolat robustní postavu a vší silou ji strhnout k zemi.
Anna s Viktorem tak byli svědky ryze hororového představení, jemuž ani jeden z nich nedokázal správně porozuměl. I když… ani ne devatenáctiletá modrooká blondýnka možná tušila, o co se tu kdosi snažil.
Leč to již vlak dospěl na místo, na němž předtím stůj co stůj ani ne dvacetiletý černovlasý mladík původně hodlal vystoupit.
„Tak prosím, Viktore, račte,“ vyzval ho Alexej Romanov v chladném klidu.
Anna by zajisté i tentokrát rázně zakročila, to by však nesměla býti zbavena jak hlasu tak možností pohybu. Bohužel ani Viktor si sám nedokázal pomoci, samotný pohled Alexeje Romanova zjevně disponoval těmi nejmagičtějšími hypnotizujícími účinky, které nic nedokázalo zlomit. A jak opětovně znázorňovaly tiky v jeho černých očích, tak kdosi o to velmi moc stál.
Zdálo se, že Alexej Romanov má vyhráno, že jej již nic nedokáže zastavit a že i další oběť tohoto robustního zavalitého muže nadobro skončí v útrobách zasněžené Sibiře, kde nevyzpytatelné počasí nebere ohled na lidské požadavky a kde je příroda sama svým vlastním pánem.
A přeci Alexej Romanov vzápětí na vlastní kůži zakusil, jaké to je, když někdo člověka navenek ovládá, avšak opomine přitom to nejdůležitější: jeho nitro.
A tak nakonec zvítězila láska – ano, to nefalšované slovíčko překypující obehraným klišé, kýčem!
A přeci jen to nebylo tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát, pouze si stačilo uvědomit vlastní skryté city a neviditelná pouta, co svazovala Annu, povolila. A pak jeden polibek na tvář – určený ani ne dvacetiletému černovlasému mladíkovi – dokonal své.
A tak nakonec přeci jen jeden člověk vlak opustil! Alexej Romanov z něj v té chvíli, kdy se rty  něžně dotkly tváře, doslova vylétl a to přímo do nehostinné Sibiře překypující sněhem a mrazem.  Podlá moc Alexeje Romanova tak možná nadobro ztratila svou sílu, svou magickou moc, o čemž leccos i vypověděly dveře, které se znovu zabouchly a odmítly muže vpustit dovnitř, jakož i samotný vlak, co se opětovně rozjel.
A tak dobro jednou výjimečně pokořilo zlo!
A tak dobro jednou výjimečně…
Výjimečně dobro…
Dobro pokořilo…
Zlo!

Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem. 
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“
„Radši si ani netroufám hádat,“ zajíkl se Mark a dál celý nesvůj zahlížel na někoho, kdo snad přímo pocházel ze samotného záhrobí.
„Ne? Tak to by sis s něčím takovým honem měl pospíšit,“ nabádal už dostatečně vystrašeného Marka tajemný příchozí, celý oděný do černého. A náhle už to neplatilo, neboť tu před Markem postával v námořnickém a pravá ruka se mu prohýbala pod tíhou sekery. A Mark ten pozměněný výjev okamžitě poznal. Tak se přeci divákům prezentoval hlavní záporný hrdina jeho předchozího hororového počinu!
„Co ode mě vlastně chceš?“ odvážil se znovu zeptat Mark, tentokrát ovšem pouze šeptem.
„Co myslíš?“ bavil se tajemný příchozí i nadále Markovým tápáním.
„Já to vážně netuším.“
„Ne? Tak já ti to tedy povím: právě v tvých rukou leží osud lidí žijících na jednom ze čtyř japonských ostrovů.“
„Co… co prosím?“ zakoktal zmateně Mark.
„Slyšel jsi dobře, právě jsem do tvých rukou vložil jistý milionový počet lidských osudů. Toho by sis jako filmový režisér snad měl považovat, nemyslíš?“ dušoval se tajemný příchozí a aby Markovi dokázal, že svá slova míní vážně, byl takovým „dobrákem od kosti“, že mu jednoho takového kostlivce ihned předvedl. Ten Markovi okamžitě připomněl hlavního záporného hrdinu z jeho úplně prvního hororového počinu.
„Ale… ale já…“ koktal znovu Mark. „Já přece lidem nechci ubližovat… chci říct, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížil… všechno to, co točím, to jsou jenom filmy! To vše v nich je jenom jako!“
„Hmm, vážně?“ A onen tajemný příchozí, co se stále prezentoval jako kostlivec, se tomu teď nepříčetně skřehotavě ,od srdce´zachechtal. „Ostatně nemáš příliš mnoho času na rozmyšlenou,“ dodal o něco vážněji, „ona katastrofa je mnou naplánována již na tento příští týden. A ve vší počestné upřímnosti mezi námi řečeno, ještě se na tom leccos dá změnit. Přesněji řečeno TY to můžeš změnit!“
„Já? A… a to jak jako?“
„Je to prosté: zkrátka nedopusť, aby to, co jsi právě ve střižně dotvořil, spatřilo světlo světla, a já výjimečně opustím od toho, od čeho bych jako Osud jinak neopustil.“
Markovi po zádech (a i po jiných částech těla) začal přejíždět mráz, to když se tajemný příchozí opět  uvolil pozměnit vizáž a ctěnému panu režisérovi předvedl, jak dokonale zná jeho dočasnou filmařinu.
„To víš, jako Osud si jinak velice a rád libuji v neštěstích druhých,“ začal tajemný příchozí líčit ledabyle ležérně. „Je totiž převelice nudné dokola pozorovat přešťastné tváře usměvavých rodin, jak někde v parku nebo jen tak u vody bezstarostně tráví jedno letní sluneční odpoledne za druhým.“
Mark se již byl nucen štípnout do nosu, aby se ujistil, zda-li se mu tohle všechno pouze nezdá, a s překvapením sobě vlastním zjistil, že to zabolelo.
„Ovšem tentokrát mě k jisté benevolenci vede ona čirá skutečnost, že kdesi v Japonsku přebývá  Takeši Uguma, pětiletý chlapec nadaný velice výjimečným talentem. A i Osud, tedy já, si lidstvo potřebuje také nějak šetrně získávat na svou stranu,“ pokračoval tajemný příchozí v tom samém rozpoložení.
„To… to zajisté ano,“ zadrmolil Mark, aniž si uvědomoval, co vlastně říká.
„No ty už jsi zajisté nějak poradíš a jsem si jist, že mou nabídkou dozajista nepohrdneš. Vždyť co by za takové privilegium jinak dali jiní, třeba ti, co se den co den činí v charitě a bojují za lepší zítřky?“
A aby se Markovi o daném návrhu lépe přemýšlelo, projevil mu tajemný příchozí jednu ze svých  posledních „benevolencí“ v podobě proměny poslední. Pak k němu přistoupil, políbil ho na čelo a hned nato zmizel.
Mark okamžitě padl do mdlob. Když přišel k sobě, zjistil, že leží na podlaze a že ho nesnesitelně pobolívá hlava. „Takže to byl jen sen?“ namlouval si zpočátku.
I tak ho ale brzy nato přepadl stihomam a následně potřeba zaběhnout do studia a všemu tam s okamžitou platností říci STOP. Ono totiž je jinak tuze nemilé, když vaši mysl od probuzení provází hlásek, jako kolovrátek dokola jí našeptávající, že to, čeho jste se stal za snění svědkem, bylo míněno naopak zcela vážně!
„NE! ANI NÁHODOU! ZBLÁZNIL SES? BYZNYS JE BYZNYS!“ seřval Marka dle očekávání producent, jehož záhy v tom samém napodobil i co-producent. Jen Mark se k oběma pánům tentokrát výjimečně nepřidal, neboť aby něčím takovým jako řev obšťastnil i sám sebe, to už mu přišlo dostatečně ponižující.
Jenže toho ponížení se Markovi Kingovi beztak dostalo vrchovatě, ačkoliv ho z toho, co se následný týden na jednom ze čtyř japonských ostrovů událo, nikdo přímo neobvinil.
A zatímco se katastrofou zmítaná země a celý okolní svět začaly shánět po rouškách, nosítkách a lékařském personálu, Mark stál před svým vlastním zásadním životním rozhodnutím: co dál se svým životem.
Mark King se nakonec rozhodl nadobro opustit meku všech filmařských mek, až doposud svůj kmenový Hollywood, a odstěhoval se z rušné Ameriky do mnohem klidnější Evropy. Tam si za našetřené peníze ve francouzské Paříži otevřel trafiku přímo pod Vítězným obloukem a den co den se pod ním modlil, aby alespoň jistý Takeši Uguma, který jako zázrakem danou katastrofu skutečně přežil, světu něco plnohodnotného přinesl, když něčeho takového sám Mark King nebyl schopen. Jak šlechetné, slušelo by se dodat samotným závěrem, leč jeden zachráněný život jen stěží dokáže nahradit ty, co již nikdo vzkřísit nedokáže.

komentář u Tygr nechce být agresivní (17)

1. Tom Patrick napsal:

    

   2. Srpen, 2011 v 16:15 (Upravit)

    

   Pokus o ohlédnutí na předchozími šestnácti kapitolami. Možná se ptáte, proč jsem z komentářů vyřadil postavu průvodce Vladimíra. V podstatě mi došlo, co na křtu prvního City Meansu: tedy že tzv. židle pro hosta zůstává prázdná a Vladimír je pro mnohé tudíž postava neviditelná, v našem případě tedy pouze myslitelná.
   O tom, že se ale právě Vladimír stane pomyslným průvodce „Tygrem“ se ale rozhodlo dávno před tím, než započal tento blok, tudíž jsem nechtěl nic měnit ani na obsahu, a u toho tedy zůstalo (komentáře jinak vznikají vždy spontánně po uveřejnění každé z povídek, tudíž, co se mnou napíše, namístě zůstává a již se nedá vrátit zpátky!)
   Jaká z povídek konkrétně mě zaujala: nejspíše ta o Karolíně Melné a slečně Janotové, neboť vznikla na základě konkrétního obrazu zaslaného slečnou Míšou Inkou Cáskovou z Rigy. Druhou konkrétní bych jmenoval onu s doktorem Gerhardem, neboť zastávám názor, že právě její obsah a jeho tzv. „uvedení do živého reálna“ by mnohým poodkrylo cestu k sobě samotnému, kdyby zde byla možnost tzv. „živé nefalšované představivosti“.
   V povídkách se tak odráželo drama, psychologie, něco málo z komedie, ale byla zde vyhrazena silná linka i pro romantiku a prvky literatury faktu a magického realismu s příchutí existencionalismu. Povídky zároveň fungovaly nejen jako náměty pro filmy, ale zároveň i jako studie prvků, co se v nich objevily v rámci tzv. studie prvků (viz. zejména onen doktor Gerhard.)
   První část „Tygra“ je tedy za námi, kdo chce, může si ji projít ještě jednou a znovu se nad jednotlivými pasážemi zamýšlet, druhá část (18 – 22 – prozatím!) tu tedy bude postupně publikována od zhruba příštího týdnu, takže „snad“ opět bude co čísti.

   Ps: Děkuji všem, co na stránky zavítali, za přízeň a Nargiz z Azerbajdžánu na milý komentář
   Tom Patrick – Venda Hrdý.
   Ps2 : zároveň i vy zde můžete přidat vlastní komentář a rovněž pokračují i „Dialogy“ s Emou coby román!

Mochnický hrdina či tvůrce mochnických absurdit, tak byl Vladimír občas někým přespolním nazýván, pravdou ovšem zůstává, že on se za někoho takového nepovažoval a za tím, co napsal, si pokaždé stál. Ke každé stati, kterou vytvořit, dokázal Vladimír podat i vlastní důstojné vysvětlení. Tento soubor kratších povídek, dá-li se to tak nazvat, na počátku sršel střelbou a kulkami. Avšak Vladimír, jak mi pak následně ještě jednou sdělil po jejich předání, tak učinil, aby si sám sobě připomněl nesmyslnost válek a jejich absurditu. A vlastně i pojem slova smrt, neboť dle Vladimíra jde stále o citlivé téma, jež by bylo lepší nedráždit, leč je tomu stále naopak, jak o tom dokládají svědectví různá filmová zpracování zejména na poli akčních filmů.
„A kdo ví, co po ní, tedy po smrti, ve skutečnosti opravdu nastává? Tato otázka nejspíše nikdy nebude zodpovězena, neboť je prokázáno, že z posmrtného života není návratu, avšak já předpokládám, že nastane to, co předpovídají oni vědečtí skeptici, tedy že ona vidina nadpozemského Ráje je opravdu tím posledním, co umírající zahlédne, a pak již následuje na delší dobu tma. A po ní? S největší pravděpodobností opět zrození na této či jiné planetě za účelem nové šikany a nerovnoprávnosti.“
Právě takto se k problematice posmrtného života Vladimír pokaždé vyjadřoval, když na to z jeho strany přišla řeč, neboť Vladimír rád filozofuje, pročež doufá, že mu Osud či nějaká náhoda na oplátku dají odpověď na nějaký konkrétní problém ohledně bytí. A když naopak z mé strany pak padla otázka, proč uvažuje tak skepticky, obhajoval to: „To víte, Tome, že i já bych rád zatoužil po věčném štěstí a svůj příští život prožil v Ráji. Dle toho, jak je tento svět jménem Země zařízen s těmi všemi absurdními nehodami, jež mnohdy mají až fatální tragické následky, však bohužel nemohu soudit jinak, než jak jsem vám to výše vypověděl, tedy skepticky.“
Avšak tento Vladimírův argument záhy přeci jen ústí do čehosi příznivého, když sám jeho autor uvádí: „Proto ona mnou vytvořená malba s tygrem, jíž se malíř snažil zachytit jinak agresivní a dosti nevyzpytatelné zvíře jako něco naprosto neškodného. Protože malba takovou možnost má, tu neovlivňují zaběhnuté přírodní pudy. A stejně tak se tomu dá podřídit i text.“
Čímž samozřejmě byly myšleny ony dva dopisy, které syn coby voják posílal rodičům, aby se  hned nato význam slov a malby uplatnil ve své celistvosti, to když jistá Karolína jisté Janě pomáhala překonávat její trpký osud.
„No a pak jsme se po nějaké době zase osobně setkali,“ navazuje Vladimír.
„Jenže to moc nedopadlo, protože s vámi ráčil manipulovat váš nakladatel a se mnou následně vaše žena,“ podotýkám.
„Na Pavlínu se nesmíte zlobit, nemá to se mnou zrovna jednoduché,“ zastává se své ženy Vladimír, „avšak není nic pravdy na tom, že bych jí byl snad někdy nevěrný. Kdepak, s nevěrou má inspirace nemá co dělat. Ale když ty dívčí postavy, co náhodně zaklepají u mých tvůrčích dveří, jsou vždy tak lákavé a nelze je jen tak odmítnout. A stejně tak i jejich jména. A tak to není poprvé a možná ani ne naposledy, co se na prahu mé soukromé tvůrčí místnosti ocitla Anna Pálavská. A já ji i tentokrát ochotně pozval dál.“
Nebyly to ovšem pouze spory ohledně dívek či žen, co rozrušovalo Vladimírovu Pavlínku, také jeho osobní kritický pohled na svět jí přidělával starosti. Ale Vladimír se uměl vždy obhájit, mne například neustále utvrzoval: „Dívky či ženy jsou pro tvůrce vždy lákavým soustem, neboť jim sluší smích i pláč a pokud jejich krásu zachytí plátno, tím je vše mnohem krásnější, neboť ty dívky a ženy jsou osobně i viděny a co je důležité: v lidských myslích nestárnou.“
V oblasti vědeckých spekulací Vladimír naopak nešetřil kritikou: „Gerhard dle mého názoru nebyl šílencem, jen se snažil vysvětlit, za jakých podmínek by se dalo proniknout do lidské mysli a nastolit tak u člověka stav nirvány. A věřte, Tome, že nejeden jedinec skutečně dokáže relaxovat za přispění vanových bublinek a fantazírovat při tom.“
Pak ale Vladimír zvážní a závažně dodává: „Avšak toto nemá co dělat pouze s bujnými fantaziemi, proto i ten vážnější konec, kdy vyplouvá na povrch ono nemilé o redaktorově partnerce.“
„Takže vy se vážně, Vladimíre, domníváte, že kdyby…“
„Jsem o tom dokonce skálopevně přesvědčen,“ míní Vladimír, načež dobře tuší, co jsem nyní měl na mysli, což ostatně potvrzují jeho další slova: „Lidské podvědomí produkuje spousty vizí a z nich je důležité si vždy vybrat pouze ty správné, co člověka vnitřně neubíjejí. A právě k tomu je zapotřebí živého vidění.“ 
A pak již následovaly dvě poslední povídky věnované černošské populaci a Africe jako takové.
„Tak trochu nostalgická vzpomínka na dvě závažné životní situace, kdy se jeden setká s již nežijícím a je to nečekaně setkání příjemné, stejně jako v případě člověka a obávaného predátora ze zvířecí říše,“ obhajuje svůj tvůrčí záměr Vladimír. „Zkrátka, tygr nechtěl být agresivní. A když takovou možnost text sám o sobě má, je jí potřeba využít a modlit se, aby tomu při podobných setkáních bylo obdobně i ve světě skutečném, v našem světě jménem Země.“