Tom Patrick

V nejmenované zemi panoval značný rozruch. Zhruba před týdnem v ní totiž došlo k jedné z „nejzávažnějších“ událostí za posledních sto let (míněno místními prognostiky): ke státnímu převratu! Důvod? Poměrně „prostý“: celosvětová hospodářská krize! Velice „příhodná“ chvíle nejen pro „bilancování“, ale i pro uskutečňování „životních ideálů“, kdy se vyplácí slibovat a vesměs všichni prostí občané na něco takového nečekaně zareagují nadmíru „pozitivně“, neboť se nacházejí ve „stavu očekávání“, které by, slovy řečníků, mělo přinést „lepší zítřky“.

Jistému Jindřichu Holému (volně přeloženo ze zahraniční terminologie pro onu českou) se tento husarský kousek povedl. Sliboval tak dlouho, intenzivně, vytrvale, až mu národ uvěřil a postupně si ho zvolil za svého nového „vůdce“, který zemi vyvede ze stavu „totálního chaosu“ a nastolí v ní status „harmonického“ ekonomického růstu. Slova na bázi obehraných klišé, leč právě ta za podobných krizí doslova působí jako „dráždivý magnet“! A pokud vedle statusu rozeného řečníka vám je „od přírody“ do vínku dán i šarm a navíc váš věk činí něco málo přes třicet, máte více než jistotu, že takové osobnosti, jakou jste právě vy, podlehne i nejeden jedinec z „řad omladiny“, nemluvě o té náležící „něžnému“ pohlaví.

Ano, přesně tyto potřebné vlastnosti Jindřich Holý měl a díky důležitým kontaktům se mu postupně podařilo vypracovat na post jednoho z nejsledovanějším mužů, o kterého se přetahovaly prakticky všechny noviny v zemi. A Jindřich si, samosebou, danou pozornost médií náležitě, jaksepatří, užíval a přitom i stačil plnit některé ze svých prvních „zaručených“ slibů poukazujících na „lepší“ budoucnost: jedna z prvních továren na zpracování odpadu právě spustila svoji činnost, což samozřejmě ocenili stovky nadšených „prostých“ občanů.

Patricie Holá (opět volně přeloženo ze zahraniční terminologie pro onu naši českou) byla o něco mladší než-li její „momentálně o něco slavnější“ bratr Jindřich. Zatímco ten kdysi vystudoval práva, Patricie se momentálně zajímala více o dějiny. Právě ty Patricii, z vlastního úhlu pohledu řečeno, připadaly o „něco více důležitější“, neboť v nich spatřovala „kus poctivé pravdy“, kdežto práva jako taková se jí zdála mnohem snadněji „zmanipulovatelná“ a to se všudypřítomným „přímým dopadem“ na lidstvo jako takové.

Alespoň takto to Patricii a jejím spolužákům do hlavy vštěpoval Gustav Marnivý (opět volně přeloženo pro české neznalce), kdysi učitel dějepisu na jedné z místních středních škol, nyní paradoxně odstupující prezident dané nejmenované země. A právě ten si s Patricií jednoho pozdního večera domluvil tajnou schůzku.

„Jak vidno, tak váš bratr, Patricie, opravdu nezahálí.“ Toto byla první uvítací věta, kterou Patricie zaslechla, když překročila práh Gustavovy napůl vyklizené pracovny. „A jak jinak spolu vycházíte?“ položil jí rychle i první otázku, načež přestal věnovat pozornost pracovnímu stolu a plně ji přenesl na příchozí.

„Abych se přiznala, tak se s bratrem v poslední době příliš nevídáme,“ odvětila takto skromně Patricie.

„Jak dobře svého bratra vlastně znáte, Patricie?“ pokračoval v naléhání Gustav.

Patriciina odpověď tentokrát zanikla v lomozu kroků, to jak hostitel pospíchal honem za ní zavřít dveře, v nichž rovněž neopominul otočit klíčem, snad ve strachu, že za nimi bude slídit nějaký dotěrný novinář. A následně za své vzala jak všechna okna v pracovně, tak i žaluzie.

„Něco je snad v nepořádku, pane profesore? Neměla bych raději odejít?“ zvažovala Patricie, neboť se Gustav po jejím příchodu opravdu choval podezřele roztěkaně.

„Nikoliv!“ vykřikl doslova a pak o něco mírněji dodal: „Něco bych vám potřeboval pustit.“

Na to „něco“ rozhodně nebyl ani trochu „hezký“ pohled a tak se nelze divit, když Patricie po pouhopouhých pěti minutách Gustava požádala: „Mohl byste to, prosím, zastavit? Už se na to nedokáži dále dívat.“

„Rozumím, to, co se tam odehrává, je vskutku otřesné a jen stěží se pro něco takového hledají příhodná přívětivá slova,“ konstatoval souhlasně Gustav a přání Patricie vyhověl.

Na moment nastalo ticho a oba si jen mlčky hleděli do očí.

„Proč jste mi to video pouštěl? Co tím vlastně sledujete?“ osmělila se pak Patricie jako první promluvit.

„Spíše co tímhle sleduje váš bratr,“ překvapil Gustav Patricii tímto následným výrokem.

„Můj… můj bratr?“

„Ano, Patricie, váš bratr.“

Napětí v Gustavově pracovně viditelně narůstalo.

„Tento dokument je více jak pět set let starý,“ osmělil se pokračovat Gustav. „A právě před oněmi pět seti lety žil i jeden německý diktátor, který si předsevzal ovládnout celý svět. Mimochodem, toto je ON.“

Patricie jen nerada znovu pohlédla do tváře muži s knírkem, co si tolik liboval v hákových křížích a vlastnil iniciály AH.

A náhle to Patricii vše začalo docházet. „Snad jste mě sem nepozval proto, abyste mi sdělil, že můj bratr…“ Danou myšlenku však nedokázala dokončit, jak ji taková představa nebývale ihned rozrušila.

„Bohužel se mi donesly jisté zaručené informace o tom, že právě váš bratr, Patricie, připravuje podobný celosvětový puč a ty jeho řeči o tom, jak naši zemi snadno a velmi impozantně vyvede z krize a nastolí v ní pořádek, jsou jen pouhopouhou kamufláží, jak se dostat pod kůži nic netušícím lidem,“ vysvětloval Gustav.

„NE! Něco takového vám odmítám věřit! O něčem takovém není ani radno žertovat!“ reagovala Patricie již značně podrážděně.

„Já nežertuji, Patricie,“ odmítal přijmout jakoukoliv vinu Gustav. „Právě v těchto chvílích je kdesi pod naším městem ukryta jaderná hlavice, co nevidět bude vypuštěna nad jiné město. Nad město jménem Washington, aby tam napáchala zkázu nepodobnou té, co před zhruba pět seti lety zpustošila japonskou Hirošimu – jen s tím dosti patrným rozdílem, že se tím tentokrát nebude ohlašovat konec světové války, nýbrž její počátek!“

„DOST! Nevěřím vám z toho ani slovo!“

„Dobrá, Patricie, pokud k tomu přistupujete takto, zajděte si ještě tento večer o jedenácté do Palanského amfiteátru, kde by dle zaručených informací mých informátorů měl mít váš bratr schůzku se svými věrnými posluhovači, na níž společně budou rokovat o tom, jak s pomocí jedné ničivé zbraně jednou provždy zbavit Spojené státy americké politické nadvlády nad celým světem a tak nastolit krutovládu vlastní,“ líčil Gustav Patricii. „A pokud tak učiníte, mějte prosím na paměti maximální opatrnost,“ neopomněl dodat důležité.

.

–

—

—J

Jak jinak: Patricie vše považovala za pouhý žert. V Gustavových výpovědích spatřovala jednoznačnou závist namířenou proti bratrovi, že je to nyní právě on, kdo se dostal k moci a rozhoduje tak o budoucnosti národa. Leč onen znepokojivý dokument, co spatřila, platil za cosi, na co se nedalo jen tak zapomenout. Přirozeně, onen dokument mapující jistou legendární druhou světovou válku, byl starý přes „dobrých“ pět set let, avšak dochoval se na záznamu! Ty tváře na něm tedy byly skutečné! A O JADERNÝCH ZBRANÍCH SE VŠEOBECNĚ VĚDĚLO, JAKÉ BY MOHLY NAPÁCHAT ŠKODY, KDYBY SE ROZHODLO O JEJICH REÁLNÉM POUŽITÍ!

Bez přetvářky na rovinu řečeno: Patricie takové vize znepokojily natolik, že sama sebou byla přinucena změnit směr chůze: namísto domů se vydala tam, kam ji Gustav ponoukal zajít.

Pro zajímavost: Palanský amfiteátr – to bylo jedno z nejmonumentálnějších sídel, které si dokázalo zachovat svou „tvář“ a to i přes vrcholící celosvětovou hospodářskou krizi.

..

…

….

…..!: „Můj vůdče, půlnoční zvony odbily,“ informoval Jindřicha, oděného do vojenské uniformy, taktéž muž ve vojenské uniformě, sedící po jeho levici. Celkem jich v oné nejrozlehlejší místnosti u stolu ve vojenských uniformách bylo přítomno patnáct. A kdo dál? Nikdo další.

Co se nabízelo: Patricie se ukryla do stínu pootevřených dveří.

!!: „Nuže tedy, rokování o ovládnutí světa může nabýt své pravomocnosti§“ uvedl Jindřich.

Co vhodného dodat: Patricii se doslova zastavilo srdce, když toto z úst bratra zaslechla.

!!!: „Jsem si jistý, že Spojené státy americké nám padnou k nohám, až naopak k těm jejím zamíří naše ničivá zbraň,“ mínil zcela vážně Jindřich a poukázal přitom na důležitost plánku, který se neštítil na stole rozvinout.

Co se dalo očekávat: Patricie již nedokázala ani špitnout, jak ji bratrova slova a jeho počínání rozrušily.

!!!!: „Kdy tedy naši jadernou hlavici vypustíme, můj vůdče?“ zajímalo tentokrát muže ve vojenské uniformě, sedícího po Jindřichově pravici.

Jak to pokračovalo: Patricii začaly přepadávat mdloby, když následně obávanou zbraň spatřila „v plné kráse“.

!!!!!: „Přesně zítra o půlnoci, tou dobou tak definitivně započne naše dobývání světa,“ uvedl Jindřich bez sebemenší špetičky slitování. Na jeho výzvu povstalo všech čtrnáct mužů ve vojenských uniformách a smluveným gestem mu přislíbilo účast a tak stvrdilo věrnost!!!!!!

Co jednoznačně muselo následovat: Patricie se sklátila k zemi…

..

.

!

!!

!!!: Přeci jen však v sobě nakonec Patricie našla potřebné síly a z Palanského amfiteátru se vydala za tím, koho za podobně laděná slova naopak tolik kritizovala.

Jak by se ona sama o tom vyjádřila: „Ano, tak jsem silou vůle učinila.“

“,,,,,,

„,,,,

,,„

„Tak jste se toho sama stala přímým svědkem, Patricie,“ přivítal ji takto Gustav ve svém domě kolem půlnoci. Nebyl tam však sám, společnost mu dělali další tři muži – obecně řečeno: DOKTOR, NAPODOBOVAČ PÍSMA, PRÁVNÍK.

A Patricie ihned vytušila, proč právě tito tři přijali Gustavovo pozvání: společnými silami měli uskutečnit odstranění jednoho ze současných nejobávanější mužů dané nejmenované země: DIKTÁTORA.

Zajisté, Patricie se přirozeně tomu bránila, i když v podstatě mordu… NENÁSILNÉMU. I přes to všechno, co o svém bratrovi právě zvěděla, ji k němu stále poutala jistá sesterská… NÁKLONNOST. Neboť Jindřich se v soukromém životě jinak prezentoval jako velice vstřícný muž, co miloval… PROCHÁZKY, PROJÍŽĎKY NA KONI, SVOU VLASTNÍ RODINU.

„Tak se ovšem choval nejeden jemu podobný jedinec, co následně krvavou rukou hodlal změnit chod světa,“ zněl Gustavův neoblomný argument. A tento neoblomný argument souhlasným kývnutím okamžitě stvrdila hlava… DOKTORSKÁ, ona PÍSMO-NAPODOBUJÍCÍ, PRÁVNICKÁ.

A tak, o další pozdní hodinu, bylo vše dokonáno!

Ne, Patricie si rozhodně nemusela nic vyčítat – její bratr Gustav skonal poklidnou smrtí – toť ona po HEPARINU po stránce DOKTORSKÉ načichlá investice.

A rovněž ZÁVĚŤ, pomyslně náležící Gustavovi, v případě činnosti NAPODOBITELE přinesla dané nejmenované zemi hodnotné – svržení jaderné hlavice na věky věků do kopky věčného zavržení na základě jejího úplného zničení.

A pokud snad Patricii v brzké budoucnosti hrozilo OBVINĚNÍ z bratrovraždy – tak od toho tu bylo právě ono PRÁVO, co ji mělo očistit.

A tak namísto převratu i v jedné nejmenované zemi nadále panovala hospodářská krize, neboť Gustavovi stoupenci dostali strach a sami se bez svého „vůdce“ neodvažovali nic podnikat, když se to nepříznivé o „odchodu“ svého „vůdce“ zakrátko dozvěděli z úst „jiných“. A tak z „důvodu bezpečnosti“ i oni stoupenci opustili Palanský amfiteátr a stali se tak stoupenci někdejšími, jímž namísto vojenského šatstva nejlépe padl vězeňský mundúr.

Ano, hospodářská krize vrcholila nadále… ovšem nic netrvá věčně, jak praví jedno více jak pět set let staré „moudré“ přísloví.

A tak přeci jen jedna nejmenovaná země a okolní svět postupně docházely „lepším zítřkům“.

Aneb: kdo si počká, ten se dočká.

Také Patricie se nechala oním rčením zlákat. Sice již neplatila za jednu z nejznámějších osobností v dané nejmenované zemi, zato ale v dané nejmenované zemi získala tolik potřebnou anonymní svobodu, obdobně jako její někdejší učitel dějepisu, nyní však již neanonymně nově nastupující prezident dané nejmenované země, který se nakonec v dané nejmenované zemi rozhodl přeci jen zůstat a tak do chodu uvést na první pohled nemožné: navrátit sobě, Patricii a ostatním z dané nejmenované země tolik potřebný klid a ještě potřebnější prosperitu.

Úkol vskutku nelehký, společnými silami však přeci jen možný. TUDÍŽ USKUTEČNITELNÝ.

A tak i nadále, přes pět set let starý válečný konflikt, zůstával tím největším zlem, jaké kdy pozemské dějiny zažily, s připomínkou, že právě ono zlo nepřináší nic dobrého a mělo by navěky věků zůstat uzamčeno. Uzamčeno v nechvalně proslulé třinácté komnatě v zemi nikoho, v zemi věčného ticha, v zemi věčného zapovězení, v zemi věčného zatracení, v zemi věčného zapomnění, v zemi…..

….

…

..

.

PRÁZDNOTA

 

Savannah se toho rána probudila a zářila štěstím. Připadala si jako ten nejšťastnější člověk na světě, slovy by se to u této pohledné dánské sedmnáctileté rusovlásky prý jen stěží dalo popsat. A pokud vám navíc do postele ještě vpadne ten, který nikdy nezkazí žádnou zábavu a dokáže vás učinit ještě více šťastnějším než momentálně jste, o to přívětivější vstávání pak bývá.
Savannah toho nedělního rána rozhodně žádnou špatnou náladou neoplývala. Ba právě naopak, dle svých vlastních slov se cítila nadmíru megahappy!
„Pojď, Handy, dnes spolu prožijeme jeden velký báječný den!“
A Savannah byla rázem na nohou. Snad ještě nikdy se nevěnovala ranní hygieně s takovým pozitivním zápalem: dováděla ve vaně, zpívala vše možné a poskakovala při tom jako šílená, zatímco její retrívr zvaný Handy se bavil tím, že přejížděl sprchovou plentou sem a tam, takže rázem se celá koupelna změnila k nepoznání.
„Promiňte Bety, když ale já mám dnes takovou radost, že bych s ní nejraději objala celý tenhle svět.“ Takto Savannah následně promlouvala ke služebné, když ta se šla pídit po tom, co se to z koupelny „ozývá za tak pozitivní náladu“.
„Nedělejte si s tím těžkou hlavu, slečinko, já to hnedka všechno poklidím,“ odvětila sladce Bety. Když pak Savannah odcházela z koupelny, slyšela, jak i Bety si začíná cosi pobroukávat.
I při snídani panovalo všeobecné veselí. Celá rodina se sešla v plném počtu dole v jídelně u stolu a hodovala, co hrdlo ráčilo, zatímco úsměvy se hýřilo na všechny strany. To vše díky Savannah!
Panovalo nesmírně  překrásné ráno: slunko svítilo a zdejší ptactvo, slovy Savannah, prozpěvovalo snad ty nejkrásnější písně, jaké od nich kdy tato rusovláska měla možnost slýchávat. Jako by této pohledné sedmnáctileté Dánce bylo vzkazováno: i ty se přidej k tomu našemu venkovnímu čarokrásnu a staň se jednou z hlavních hvězd tohoto nedělního zářivého dne.
Takovou nabídku Savannah rozhodně nemohla odmítnout! Však také – kdo by se k něčemu  podobnému uchyloval? Snad jen nějaký blázen! Jenže Savannah se rozhodně za žádného blázna nepovažovala, ona jen překypovala štěstím!! Jinými slovy řečeno: Savannah se prostě cítila naprosto báječně a měla potřebu to „báječno“ předávat i ostatním!!!
A to se jí dařilo vrchovatě!!!! Tou královskou porcí smíchu se vzápětí nakazili všichni, kdo s ní dole v jídelně u stolu byli přítomni. Kdyby se tedy nějaký magazín rozhodl pořádat soutěž o „nejkrásnější úsměvy a orkány smíchu“, nemusel by dlouho hledat.
Leč Savannah to čím dál tím více táhlo právě tam, kam jí ponoukalo vydat se ono ptactvo: slovy Savannah konkrétně za sluncem a vlnami, kde skvěle započatý „príma den“ mohl nerušeně pokračovat!
A tak se i stalo!! Jako na zavolanou zařinčel zvonek a následně do domu po vyzvání vstoupil pro Savannah ten nejkrásnější princ na světě. Jinými slovy její přítel Mika! Avšak tento pohledný mladík nevstoupil sám, společně s ním do jednoho kodaňského domu zavítala i omamná vůně růží, které Savannah tolik zbožňovala. A ten následný nádherný dlouhý polibek? Ten jen dokládal, jak se dva mladí lidé navzájem mají rádi!
Ihned se tedy nabízela otázka: záviděla tu nehynoucí lásku Savannah její o něco starší sestra Dannah? Odpověď zněla: Nikoliv! Právě naopak!! Dannah to inspirovalo a i ona ihned zavolala svému příteli a požádala jej o schůzku!!! Tak magickou moc onoho nedělního rána měla dívka jménem Savannah!!!!
A pak už Savannah společně se svým přítelem a Handym vyběhli do toho prosluněného rána a než  stačili dospět k Mikovu autu, stačila pohledná rusovláska kolemjdoucím rozdat na dobrých třináct úsměvů. A tak se po růžích provoněné sluneční ráno Savannah ještě o něco více prozářilo, stejně jako kolemjdoucím, jímž byly dané úsměvy věnovány, neboť ti je ihned svorně bez jakékoliv zášti přijali za své vlastní.
A pak již následovala jízda Mikovým nablýskaným Volvem. Jak jinak pro Savannah, cesta na pláž se obešla bez sebemenších komplikací. Jako by právě Savannah ovládala ta nejmagičtější kouzla! Považte sami, jí ani jejího Mika a Handyho nezastihla žádná vážná dopravní nehoda!! A pokud snad na nějaké z křižovatek byli přinuceni zastavit, tak výhradně z důvodů rozmaru světelné signalizace.
To už tak zkrátka bývá, leč v přítomnosti Savannah jako by něco takovéhoto mělo svůj právoplatný opodstatněný význam!
Savannah dokázala pohotově využít i této nepatrné chvilky a to tak, že svého miláčka Miku začala něžně líbat – nejprve na tvář, následně pak i na rty!! A jak inspirativní se toto pro druhé okamžitě stalo!!! Vskutku nevídané!!!! Savannah okamžitě v onom „hrdličkování“ napodobilo osazenstvo ostatních vozů, načež věk přitom nesehrával žádnou podstatnou roli!!!!! Tak velkou mocí oplývala dívka jménem Savannah!!!!!!
A když následně světelná signalizace dovolila, mohlo se v krasojízdě na vytouženou pláž pokračovat směle dále. A Savannah vše přišlo zase tak nevyslovitelně krásné: okolní příroda, její přítel Mika po boku, její druhý nerozlučný přítel, zlatý retrívr Handy…
A zanedlouho už se na obzoru objevila ona slibovaná pláž! Tu na celé dopoledne měli Savannah a Mika jen a jen pro sebe!!
„Miluji tě!!!“
„A já zase miluji tebe!!!!“
Savannah a Mika se na pláži milovali, následně s Handym dováděli ve vlnách, poté se spolu zase  milovali… vše oplývalo jedním velkým kouzlem a zdálo se být tak nekonečně krásné!!!!!
A odpoledne patřilo přátelům a ti na pláž dorazili v hojném počtu. Tak si to totiž Savannah přála a tudíž ji potěšilo, že nikdo „z pozvaných“ nechyběl. Hrály se různé hry a na samotný závěr Hannah uspořádala jednu velkou taneční „beach party“. Jak báječný nápad! Všechny, které Savannah tolik zbožňovala, jí dělali tu nejlepší možnou společnost!! Jedním slovem řečené: OH YEAH!!!
A jedna pravá „town party“ pak pokračovala ve večerních hodinách i v jednom z klubů v Kodani. Kdo se stal její hlavní hvězdou?  Opět nebylo těžké to uhodnout. No přeci…
„Savannah!“
„Savannah!!“
„SAVANNAH!!!“
Ano, Savannah opět dostála své nezkrotné veselé povaze a nakažlivým optimismem pomohla z chmur a nesnází nejednomu nešťastníkovi, co se již obával, že nezažije svůj „príma den“.
…..
….
…
..
.
Ale copak se to najednou děje? Stupnice náležící úsměvům a dobré náladě začíná u Savannah podezřele klesat, až končí na onom kritickém bodu!
Ale ano, je tomu skutečně tak!! Savannah totiž ihned poté, co o něco později v půlnočním hodinách doráží do svého rodného domu, pospíchá do svého pokoje, kde se zamyká a tam se celá pobledlá  snáší na postel a v plačkách na ní začíná bušit do polštářů!!!
Co ji k tomu však vede? Proč takto náhle jedná?? Ublížil ji snad někdo???
????�
Předtím totiž vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se ze zcela šťastné dívky znenadání měla stát ta úplně nejsmutnější na celém světě. A proto se tě, Savannah, ptám: proč se náhle považuješ za tu nejnešťastnější na světě? Co tě trápí?? Povíš mi o svých útrapách, abych ti z nich pomohl, jako tys  činila pro druhé??? Haló, Savannah, vnímáš můj hlas????
?????
Bohužel se mi od této pohledné dívky nedostává žádné odpovědi. A tak raději předčasně opouštím Dánsko, jeho hlavní město Kodaň a s ním i jednu pohlednou sedmnáctiletou rusovlásku.
PUSS!

Konečně! Andymu Dayovi bylo umožněno vstoupit.
Leč…�
„Promiňte, ale to asi bude omyl,“ doprošoval se okamžitě Andy.
„Nikoliv, mladý pane, toto apartmá bylo speciálně zarezervováno právě vám,“ odmítal jakékoliv připomínky průvodce a jakmile Andyho donutil překročit práh, již nebylo cesty zpět.
Muž sedící za klavírem na něj stále cosi vyhrával, takže neměl čas pátrat po tom, že ho právě kdosi poctil návštěvou. Teprve až když muž hudební motiv dokončil, si Andy rádoby odkašlal, aby dal najevo, že tu je přítomen ještě kdosi navíc.
„Á, tak to jste vy, ten nový kritik!“ přivítal muž Andyho až nezvykle přívětivě, až to mladíka zarazilo.
Ale musel to být on… ta dlouhá blond hříva. Ty brýle zvané lemonky!  Ta z krku plandající  pruhovaná obnošená šála! A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ ONO ZAPÁLENÉ PRELUDOVÁNÍ NA KLAVÍR ZA ÚČELEM OBJEVENÍ NOVÉ A ZCELA NETRADIČNÍ MELODIE!
„John Lemon, tak zní celé mé jméno.“ A muž rázně vyskočil ze židle a pospíchal od klavíru za Andym, který stále postával u dveří jako smyslu zbavený, aby si s ním potřásl rukou. „Copak, copak, mladíku, tváříte se pořád tak nějak ustaraně?
A pak muži svitlo.
„No já samozřejmě vím, plně vás chápu, neboť když člověk přejde sem na tento druhý břeh, pokaždé to pro něj bývá složité. Ale to nic, mladý muži, to se časem všechno srovná, uvidíte.“
A pak, k překvapení Andyho, skutečně došlo na normální stisk rukou a i on se tedy muži představil. A ten ani poté neztratil nic z dobré nálady, a jak se zdálo, nic na tom nehodlal měnit.
Bylo tomu přesně tak, jak uvedl John Lemon: místo, v němž Andy Day již nějakou hodnou chvilku pobýval, náleželo do oné posmrtné dimenze, o níž lidé na planetě jménem Zem neustále vedou vleklé spory ohledně její existence. Také Andyho samotného překvapil vstup do tohoto „druhého“ světa. Nejdříve ho překrásně zářící postava vedla jakousi zahradou plnou růží, pak se spolu ocitli v něčem, co vypadalo jako soudní místnost, kde se však Andy nezdržel příliš dlouho.
„…a pak mě zavedli rovnou sem,“ dopověděl Andy.
„Hmm, tak to asi pro to museli mít nějaký velice pádný důvod,“ přistupoval k tomu John s nadhledem. „A vy tedy nejste oním zapáleným kritikem, co kdysi psával pro Blue Monday?“ zajímalo ho dodatečně.
Andy nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„To ale vůbec nevadí, rád si vyslechnu názor i od někoho, kdo v minulém životě profesionálním kritikem nebýval,“ mínil John a náruživě Andyho ponoukal, aby se ihned šel na jeden z jeho nových uměleckých počinů podívat.
Andy tušil, o co zjevně půjde. On sám totiž projevoval neskrývanou nevraživost vůči všemu, co John Lemon sám či se svou kmenovou skupinou Dubles kdy za život na Zemi vytvořil. Ani Johnův nový obraz v této dimenzi již posmrtné mu tedy dvakrát nepadl do oka, neboť se nesl v podobném duchu jako ty, co znal z dřívějška. Tentokrát se na něm vyjímal les a to „ojedinělé“, co ho opět zkrášlovalo, byla bublina. Ta tentokrát obsahovala text: jednou do mě vstoupíš a již ze mne pak nikdy nevystoupíš!
Ach ano, právě tyhle zavedené bubliny, co pokaždé zdobily Johnovy obrazové výtvory, se pro nejednoho někdejšího smrtelníka stávaly doslova nočními můrami, neboť jedině John Lemon, coby člen jedné z nejúchvatnějších skupin všech dob a sám coby nedostižný umělec jako jediný přece psával ty nejvýznamnější pozemské dějiny! Kdežto ti ostatní, co se pokoušeli prorazit v odvětví  zvaném SHOWBYZNYS, jako by byli jen pouhým prachem! Pouhou zplodinou! ODPADEM, CHÁTROU ČI LŮZOU!
„Ano, celkem to ujde,“ odpovídal nepravdivě Andy.
„Ale no ták, drahý příteli, klidně řekněte, že ta má mazanice stojí za jedno velké lejno. Kvůli tomu vám přece nebudu trhat hlavu,“ prohlédl okamžitě John Andyho falešné pochlebování. „Kdyby to ještě bylo možné, většinu z těch pozemských obrazů bych nejraději úplně předělal a dobrou polovinu z nich okamžitě vyhodil.“
Andyho popravdě tento Johnům následný sebekritický podtón nesmírně překvapil. On sám byl totiž skálopevně přesvědčen, že John Lemon naopak ve vší počestné povýšenosti vyzdvihne svůj neomylný talent, který má status nenapadnutelnosti, jak se to pozemsky vždy psávalo v těch nejprestižnějších časopisech.
„Za to všechno mohli novináři,“ uváděl John s notnou dávkou odporu, „prostě ze všeho, co jsme já nebo mí spoluhráči z Dubles vytvořili, chtěli mít celosvětovou senzaci. Nenáviděl jsem je za to, ale tady už od nich naštěstí snad mám klid.“
No vida, tak John Lemon sám sebe kritizuje, je to vůbec možné? Takto ihned smýšlel Andy.
„Ano, kritizuje sám sebe i druhé.“ Jako by John dokázal číst Andymu myšlenky. „A věřte, že kdybych ještě oficiálně žil, s největší radostí a potěchou bych i přepsal dobrou polovinu všech textů náležících Dubles. To tedy jednoznačně!“
Andy najednou nenacházel slov, takže se jich opět chopil John. „Jak vidíte, drahý příteli, tak i tento mnou právě vyřčený prohřešek mi není nikterak cizí.“ A pak ho cosi napadlo: „Schválně, mladíku, co vám přijde na těchto mnou vybraných skladbách od Dubles sympatické či naopak nesympatické? A prosím, ani vy nešetřete kritikou.“
Andy Day se teď snažil předstírat bůhvíjak není poctěn tím, že mu, na Zemi stále velice slavný, John Lemon pouští hudební nahrávky, co kdysi okupovaly přední příčky světových hitparád a ihned poté dosáhly statusu kultů.
„Smyčce! Ten smyčcový orchestr mi přijde na těch skladbách na poslech nejpřijatelnější,“ zněla pokaždé Andyho odpověď.
„No vida, to mi ještě nikdy nikdo neřekl,“ přijal danou odpověď John doslova s nadšením. „A proč právě smyčce?“
„Protože na ně hraje někdo úplně jiný, ne tedy členové Dubles, kteří mi NAOPAK vždycky přišli…“
Andy to už v sobě nemínil déle potlačovat a tak konečně vyšel s celou holou pravdou najevo a bez příkras Johnovi oznámil, co si o něm coby umělci a o jeho skupině Dubles za svého uplynulého života myslel. A jak prve John Lemon ponoukal, tak Andy kritikou skutečně nešetřil. Mnohé z jeho úvah byly na uštědření facky či dokonce aspirovaly na podání žaloby!
John Lemon se však překvapivě nemínil uchylovat ani k jednomu. „Jsem rád, že jste mi to všechno pověděl, Andy. Těší mě, když se člověk o druhém vyjádří ve vší počestné upřímnosti.“
Andy se však i přes tuto odpověď nezbavil dojmu, že možná ve své „až příliš upřímné zpovědi“ přeci jen maličko přestřelil. Týkalo se to té pasáže, v níž figurovala Johnova někdejší osudová žena jménem Iko.
„Ano, ta mi tady chybí, ale díky vám alespoň vím, že se na Zemi má dobře, že se tam těší pevnému zdraví. To je pro mě momentálně nejdůležitější. A že až si i pro ni postava ze světla přijde, přivede ji sem za mnou a budeme zase spolu. Tentokrát již navěky! Už mi to tady přislíbili,“ přistupoval k tomu John takto nenásilně.
I tak Andymu přišlo, jako by nyní John Lemon o dost zvážněl, když tato slova říkal nahlas. Patrně to měla na svědomí podobizna Iko na jednom z jeho obrazů.
„Já ji opravdu miloval, Andy,“ pokračoval John. „A platí to stále! A věřte, že to nikdy nemělo co dělat s rykem do mdlob padajících fanynek, kvůli kterým jsem si Iko údajně měl vzít, abych je svým výběrem šokoval a tak od nich měl pokoj. Tyhle snůšky keců zpackali ti otravní novináři.“
„I tak se vám dodatečně omlouvám. S tím tvrzením jsem to vážně přehnal,“ učinil Andy přeci jen takovéto doznání, neboť portrét Johnovy stále žijící ženy měl pořád před sebou. A najednou mu Iko na pohled už nepřipadala tak nepohledná, dokonce i ta bublina s nápisem Čím uhrančivěji mi budeš zahlížet do očí, o to déle spolu zůstaneme zadáni mu přišla v něčem zajímavá a také pravdivá. A tak to také Andy Johnovi následně podal.
„Děkuji vám, Andy, že se na vše dokážete dívat i z té přívětivější stránky. Velice si toho cením,“ odpověděl John a pak ho napadlo: „Ale zanechme již toho smutnění a obraťme pomyslný list, což mě vede k otázce: jaká hudba se vám líbí? Pojďme společnými silami něco vytvořit dle vašeho gusta.“
Andymu byl John Lemon čím dál sympatičtější, překvapovala ho ta jeho přátelská náklonnost. Stále více se tak styděl za své někdejší vyřčené výroky směřované na jeho adresu.
„Ale no tak, Andy,“ neušlo to pozornému Johnovi, „přeci jsem vám už odpustil.“ A proto začal naléhat: „Tak jaké hudební nástroje mám objednat pro naše společné tvoření? Nejspíše nějaké smyčce, to už vím a dál? Harfu, akordeon, klávesy nebo rovnou celý orchestr i se sbormistrem? Tady se nám všeho bohatě dostane, proto se nebojte popustit uzdu své hudební fantazii.“
Andy tomuto Johnovu naléhání postupně začal podléhat. Doslova živě si tu svou oblíbenou kombinaci cembal, varhan, zvonkoher, karibských bubnů a smyčců, za přispění dívčího sametového hlasu a přírodních zvuků lesa a moře, vybavoval.
Ovšem co se to znenadání dělo? Apartmá, v němž byl Andy přítomen, se pozvolna začalo ztrácet v  neprostupné mlze, stejně jako John a vše, co se s ním spojovalo. Sám Andy si náhle připadal, jako když ho kdosi zezadu chňapne za límec kabátu a pozpátku za sebou táhne.
A pak Andy náhle otevřel oči a zjistil, že leží v normální pozemské nemocniční posteli a nad ním že se sklání nespočet doktorských tváří. Takže to vše bylo jen jako, docházelo mu pozvolna. Ale i tak to vše vyznělo až příliš živě, dospěl nakonec k takovémuto závěru. Jedno tedy Andymu bylo po předešlém prožitku jasné: že na onom druhém břehu, pokud je opravdu skutečný, musí být vážně krásně, a že se Andy již nemusí obávat setkání s jednou přední hvězdou nedávné umělecké dekády.

Vladimír posedával v jedné z kaváren v Karlových Varech. Očekával příchod tuze vzácného hosta a obával se, zda-li na smluvenou schůzku vůbec dorazí. Nebyl to totiž jen tak ledajaký host, měl svou vlastní specifičnost! Tento host pocházel z časů minulých, i když i ty pro četné historiky a badatele byly stále živoucí, stejně jako pro nejednoho soudobého filmaře. Ono by vlastně postačilo zmínit Lidice, Ležáky či všeobecné slovíčko transporty a mnohým by zajisté již došlo, o jakou dobu že se to vlastně jedná.
Olga Hessová nepocházela z Čech, nýbrž z Katyně. Byla to tedy Polka. Vladimíra zaujala hned na onen první pohled a proto s ní onehdy hodlal strávit i delší čas, na rozdíl od filmařů, kteří Olze věnovali pouhých pár pohledů, aby ji následně i s její rodinou vylákali z bunkru a pak všem uštědřili kulku do temene hlavy. Avšak nebyl by to ten pravý vzpomínkový film na válečná léta, aby neopominul vyzdvihnout i tehdejší agresi příznačnou pro sovětské vojáky. A tak než-li Olga byla sprovozena ze světa jako její otec, matka a bratr, neušla ponižujícímu znásilnění.
Vladimír měl možnost leccos z toho změnit, vždyť onehdy se přece jednalo o pouhý vzpomínkový film – pravda, inspirovaný skutečnými událostmi! Avšak svět textu a v něm vyobrazené výjevy v podobách představových obrazů, to zase byl Vladimírův čistě soukromý tvůrčí Vesmír, do něhož žádný z filmařů neměl právo zasahovat! A právě tento Vesmír na plátnech jinak reálných karlovarských reálií začínal slibně ožívat, když do jedné z jejích kaváren konečně zavítala osoba vpravdě v mnohém neobyčejná.
„Dobrý den, jsem rád, že jste našla odvahu a přišla.“ Vladimír vstal a jako pravý džentlmen Olze pomohl zasednout ke stolu. Zároveň s tím se nemohl nabažit té sympatické tváře, Olga totiž vypadala přesně tak jako na onom filmovém plátně, takže dle toho zákonitě i vzbuzovala patřičný zájem ostatních.
Zkrátka již nepanoval rok 1945, nýbrž ten s datem 2011!
„Původně jsem s touto schůzkou, přiznám se vám, váhala,“ bylo první, co Olga řekla, načež na ní i nadále byly znát jisté obavy. Ovšem podivujme se něčemu takovému, když někoho naráz pozoruje na dobrých třicet zvědavých očí.
Vladimír tedy vyhověl přání Olgy a oba se přesunuli do jednoho ze zadních koutů kavárny, kde jinak nikdo nepřebýval.
————————————————————————————————————————

 

————————————————————————————————————————
„Opravdu velice zajímavé vyprávění, i když dosti smutné,“ musel chtě nechtě konstatovat Vladimír. „Vím, nemuselo tomu tak vůbec být, kdyby jeden nejmenovaný muž…“
Na Olze bylo znát, že se již k jednomu z nejkrutějších období nedávné dekády nedokáže dále vyjadřovat. A Vladimír jako by si toho byl vědom: „Už se tam nemusíte vracet.“
Hovor na malou chviličku ustal. Jako by oba jeho aktéři hledali nová slova, slova, v nichž by bylo obsaženo více pozitivního dobra. A protože se Olga  jaksi neměla k řečnění a onu mluvní pauzu využívala spíše k pozorování okolí, pokusil se o následnou novou konverzaci Vladimír.
„Dnes je opravdu překrásný den. Den jako stvořený pro nová setkání.“
„A jaké je vlastně tohle dvacáté první století?“
Vladimír danou otázku očekával. Respektoval ji, nezlobil se proto na Olgu, že svým novým výrokem tak trochu narušila poetiku jeho zamýšlených slov.
„Co vám budu nalhávat: svět se v něčem dokázal změnit k lepšímu, avšak v mnohém stále zbrojí za zlo.“
Nyní zase Olga dala najevo chápavý postoj. Její matný úsměv se však opět vytrácel. Vladimír ale rozhodně už neměl v plánu dál smutnit. Chtěl Olgu stůj co stůj učinit šťastnou.
„Rád bych vám někoho představil,“ oslovil ji znovu Vladimír a ponoukal, aby se pohled pohledné Polky, stejně jako ten jeho, ubíral směrem ke vstupním dveřím kavárny.
Olga ony dotyčné nejprve nepoznala, při druhém pozornějším pohledu však této velice pohledné Polce jako by se srdce naplno rozbušilo. Najednou toužila po jediném: rozeběhnout se a všechny do jednoho obejmout.
Olga tedy vstala ze židle!
A Vladimír pak již jen pozoroval, jak ladnými skočnými krůčky pospíchá za početnou skupinkou příbuzných a s každým z nich se zvlášť a v slzách vítá. Avšak Vladimír moc dobře tušil, že tentokrát to nejsou slzy smutku, nýbrž ty symbolizující štěstí za účelem nálezu kdysi velké ztráty.
A tak se jeden den v jedné nejmenované kavárně v Karlových Varech nesmazatelně do dějin zapsal další velkou událostí, i když místním návštěvníkům a zapisovatelům historických mezníků daná událost jednou provždy zůstala skryta.