Tygr nechce být agresivní (17)

Mochnický hrdina či tvůrce mochnických absurdit, tak byl Vladimír občas někým přespolním nazýván, pravdou ovšem zůstává, že on se za někoho takového nepovažoval a za tím, co napsal, si pokaždé stál. Ke každé stati, kterou vytvořit, dokázal Vladimír podat i vlastní důstojné vysvětlení. Tento soubor kratších povídek, dá-li se to tak nazvat, na počátku sršel střelbou a kulkami. Avšak Vladimír, jak mi pak následně ještě jednou sdělil po jejich předání, tak učinil, aby si sám sobě připomněl nesmyslnost válek a jejich absurditu. A vlastně i pojem slova smrt, neboť dle Vladimíra jde stále o citlivé téma, jež by bylo lepší nedráždit, leč je tomu stále naopak, jak o tom dokládají svědectví různá filmová zpracování zejména na poli akčních filmů.
„A kdo ví, co po ní, tedy po smrti, ve skutečnosti opravdu nastává? Tato otázka nejspíše nikdy nebude zodpovězena, neboť je prokázáno, že z posmrtného života není návratu, avšak já předpokládám, že nastane to, co předpovídají oni vědečtí skeptici, tedy že ona vidina nadpozemského Ráje je opravdu tím posledním, co umírající zahlédne, a pak již následuje na delší dobu tma. A po ní? S největší pravděpodobností opět zrození na této či jiné planetě za účelem nové šikany a nerovnoprávnosti.“
Právě takto se k problematice posmrtného života Vladimír pokaždé vyjadřoval, když na to z jeho strany přišla řeč, neboť Vladimír rád filozofuje, pročež doufá, že mu Osud či nějaká náhoda na oplátku dají odpověď na nějaký konkrétní problém ohledně bytí. A když naopak z mé strany pak padla otázka, proč uvažuje tak skepticky, obhajoval to: „To víte, Tome, že i já bych rád zatoužil po věčném štěstí a svůj příští život prožil v Ráji. Dle toho, jak je tento svět jménem Země zařízen s těmi všemi absurdními nehodami, jež mnohdy mají až fatální tragické následky, však bohužel nemohu soudit jinak, než jak jsem vám to výše vypověděl, tedy skepticky.“
Avšak tento Vladimírův argument záhy přeci jen ústí do čehosi příznivého, když sám jeho autor uvádí: „Proto ona mnou vytvořená malba s tygrem, jíž se malíř snažil zachytit jinak agresivní a dosti nevyzpytatelné zvíře jako něco naprosto neškodného. Protože malba takovou možnost má, tu neovlivňují zaběhnuté přírodní pudy. A stejně tak se tomu dá podřídit i text.“
Čímž samozřejmě byly myšleny ony dva dopisy, které syn coby voják posílal rodičům, aby se  hned nato význam slov a malby uplatnil ve své celistvosti, to když jistá Karolína jisté Janě pomáhala překonávat její trpký osud.
„No a pak jsme se po nějaké době zase osobně setkali,“ navazuje Vladimír.
„Jenže to moc nedopadlo, protože s vámi ráčil manipulovat váš nakladatel a se mnou následně vaše žena,“ podotýkám.
„Na Pavlínu se nesmíte zlobit, nemá to se mnou zrovna jednoduché,“ zastává se své ženy Vladimír, „avšak není nic pravdy na tom, že bych jí byl snad někdy nevěrný. Kdepak, s nevěrou má inspirace nemá co dělat. Ale když ty dívčí postavy, co náhodně zaklepají u mých tvůrčích dveří, jsou vždy tak lákavé a nelze je jen tak odmítnout. A stejně tak i jejich jména. A tak to není poprvé a možná ani ne naposledy, co se na prahu mé soukromé tvůrčí místnosti ocitla Anna Pálavská. A já ji i tentokrát ochotně pozval dál.“
Nebyly to ovšem pouze spory ohledně dívek či žen, co rozrušovalo Vladimírovu Pavlínku, také jeho osobní kritický pohled na svět jí přidělával starosti. Ale Vladimír se uměl vždy obhájit, mne například neustále utvrzoval: „Dívky či ženy jsou pro tvůrce vždy lákavým soustem, neboť jim sluší smích i pláč a pokud jejich krásu zachytí plátno, tím je vše mnohem krásnější, neboť ty dívky a ženy jsou osobně i viděny a co je důležité: v lidských myslích nestárnou.“
V oblasti vědeckých spekulací Vladimír naopak nešetřil kritikou: „Gerhard dle mého názoru nebyl šílencem, jen se snažil vysvětlit, za jakých podmínek by se dalo proniknout do lidské mysli a nastolit tak u člověka stav nirvány. A věřte, Tome, že nejeden jedinec skutečně dokáže relaxovat za přispění vanových bublinek a fantazírovat při tom.“
Pak ale Vladimír zvážní a závažně dodává: „Avšak toto nemá co dělat pouze s bujnými fantaziemi, proto i ten vážnější konec, kdy vyplouvá na povrch ono nemilé o redaktorově partnerce.“
„Takže vy se vážně, Vladimíre, domníváte, že kdyby…“
„Jsem o tom dokonce skálopevně přesvědčen,“ míní Vladimír, načež dobře tuší, co jsem nyní měl na mysli, což ostatně potvrzují jeho další slova: „Lidské podvědomí produkuje spousty vizí a z nich je důležité si vždy vybrat pouze ty správné, co člověka vnitřně neubíjejí. A právě k tomu je zapotřebí živého vidění.“ 
A pak již následovaly dvě poslední povídky věnované černošské populaci a Africe jako takové.
„Tak trochu nostalgická vzpomínka na dvě závažné životní situace, kdy se jeden setká s již nežijícím a je to nečekaně setkání příjemné, stejně jako v případě člověka a obávaného predátora ze zvířecí říše,“ obhajuje svůj tvůrčí záměr Vladimír. „Zkrátka, tygr nechtěl být agresivní. A když takovou možnost text sám o sobě má, je jí potřeba využít a modlit se, aby tomu při podobných setkáních bylo obdobně i ve světě skutečném, v našem světě jménem Země.“