Tygr nechce být agresivní (18)

Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem. 
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“
„Radši si ani netroufám hádat,“ zajíkl se Mark a dál celý nesvůj zahlížel na někoho, kdo snad přímo pocházel ze samotného záhrobí.
„Ne? Tak to by sis s něčím takovým honem měl pospíšit,“ nabádal už dostatečně vystrašeného Marka tajemný příchozí, celý oděný do černého. A náhle už to neplatilo, neboť tu před Markem postával v námořnickém a pravá ruka se mu prohýbala pod tíhou sekery. A Mark ten pozměněný výjev okamžitě poznal. Tak se přeci divákům prezentoval hlavní záporný hrdina jeho předchozího hororového počinu!
„Co ode mě vlastně chceš?“ odvážil se znovu zeptat Mark, tentokrát ovšem pouze šeptem.
„Co myslíš?“ bavil se tajemný příchozí i nadále Markovým tápáním.
„Já to vážně netuším.“
„Ne? Tak já ti to tedy povím: právě v tvých rukou leží osud lidí žijících na jednom ze čtyř japonských ostrovů.“
„Co… co prosím?“ zakoktal zmateně Mark.
„Slyšel jsi dobře, právě jsem do tvých rukou vložil jistý milionový počet lidských osudů. Toho by sis jako filmový režisér snad měl považovat, nemyslíš?“ dušoval se tajemný příchozí a aby Markovi dokázal, že svá slova míní vážně, byl takovým „dobrákem od kosti“, že mu jednoho takového kostlivce ihned předvedl. Ten Markovi okamžitě připomněl hlavního záporného hrdinu z jeho úplně prvního hororového počinu.
„Ale… ale já…“ koktal znovu Mark. „Já přece lidem nechci ubližovat… chci říct, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížil… všechno to, co točím, to jsou jenom filmy! To vše v nich je jenom jako!“
„Hmm, vážně?“ A onen tajemný příchozí, co se stále prezentoval jako kostlivec, se tomu teď nepříčetně skřehotavě ,od srdce´zachechtal. „Ostatně nemáš příliš mnoho času na rozmyšlenou,“ dodal o něco vážněji, „ona katastrofa je mnou naplánována již na tento příští týden. A ve vší počestné upřímnosti mezi námi řečeno, ještě se na tom leccos dá změnit. Přesněji řečeno TY to můžeš změnit!“
„Já? A… a to jak jako?“
„Je to prosté: zkrátka nedopusť, aby to, co jsi právě ve střižně dotvořil, spatřilo světlo světla, a já výjimečně opustím od toho, od čeho bych jako Osud jinak neopustil.“
Markovi po zádech (a i po jiných částech těla) začal přejíždět mráz, to když se tajemný příchozí opět  uvolil pozměnit vizáž a ctěnému panu režisérovi předvedl, jak dokonale zná jeho dočasnou filmařinu.
„To víš, jako Osud si jinak velice a rád libuji v neštěstích druhých,“ začal tajemný příchozí líčit ledabyle ležérně. „Je totiž převelice nudné dokola pozorovat přešťastné tváře usměvavých rodin, jak někde v parku nebo jen tak u vody bezstarostně tráví jedno letní sluneční odpoledne za druhým.“
Mark se již byl nucen štípnout do nosu, aby se ujistil, zda-li se mu tohle všechno pouze nezdá, a s překvapením sobě vlastním zjistil, že to zabolelo.
„Ovšem tentokrát mě k jisté benevolenci vede ona čirá skutečnost, že kdesi v Japonsku přebývá  Takeši Uguma, pětiletý chlapec nadaný velice výjimečným talentem. A i Osud, tedy já, si lidstvo potřebuje také nějak šetrně získávat na svou stranu,“ pokračoval tajemný příchozí v tom samém rozpoložení.
„To… to zajisté ano,“ zadrmolil Mark, aniž si uvědomoval, co vlastně říká.
„No ty už jsi zajisté nějak poradíš a jsem si jist, že mou nabídkou dozajista nepohrdneš. Vždyť co by za takové privilegium jinak dali jiní, třeba ti, co se den co den činí v charitě a bojují za lepší zítřky?“
A aby se Markovi o daném návrhu lépe přemýšlelo, projevil mu tajemný příchozí jednu ze svých  posledních „benevolencí“ v podobě proměny poslední. Pak k němu přistoupil, políbil ho na čelo a hned nato zmizel.
Mark okamžitě padl do mdlob. Když přišel k sobě, zjistil, že leží na podlaze a že ho nesnesitelně pobolívá hlava. „Takže to byl jen sen?“ namlouval si zpočátku.
I tak ho ale brzy nato přepadl stihomam a následně potřeba zaběhnout do studia a všemu tam s okamžitou platností říci STOP. Ono totiž je jinak tuze nemilé, když vaši mysl od probuzení provází hlásek, jako kolovrátek dokola jí našeptávající, že to, čeho jste se stal za snění svědkem, bylo míněno naopak zcela vážně!
„NE! ANI NÁHODOU! ZBLÁZNIL SES? BYZNYS JE BYZNYS!“ seřval Marka dle očekávání producent, jehož záhy v tom samém napodobil i co-producent. Jen Mark se k oběma pánům tentokrát výjimečně nepřidal, neboť aby něčím takovým jako řev obšťastnil i sám sebe, to už mu přišlo dostatečně ponižující.
Jenže toho ponížení se Markovi Kingovi beztak dostalo vrchovatě, ačkoliv ho z toho, co se následný týden na jednom ze čtyř japonských ostrovů událo, nikdo přímo neobvinil.
A zatímco se katastrofou zmítaná země a celý okolní svět začaly shánět po rouškách, nosítkách a lékařském personálu, Mark stál před svým vlastním zásadním životním rozhodnutím: co dál se svým životem.
Mark King se nakonec rozhodl nadobro opustit meku všech filmařských mek, až doposud svůj kmenový Hollywood, a odstěhoval se z rušné Ameriky do mnohem klidnější Evropy. Tam si za našetřené peníze ve francouzské Paříži otevřel trafiku přímo pod Vítězným obloukem a den co den se pod ním modlil, aby alespoň jistý Takeši Uguma, který jako zázrakem danou katastrofu skutečně přežil, světu něco plnohodnotného přinesl, když něčeho takového sám Mark King nebyl schopen. Jak šlechetné, slušelo by se dodat samotným závěrem, leč jeden zachráněný život jen stěží dokáže nahradit ty, co již nikdo vzkřísit nedokáže.