Mark King byl režisérem hororů. Jak sympatické, zaplesali by si pro radost zajisté vyznavači zmíněného žánru. Považme sami. Patnáctiletá Evana je nahnána do osamocené haly, kde rozhodně nemá dlouhou chvíli, neboť jistý potetovaný šílenec, říkající si prostě a jednoduše jen Tatér, se i nadále neúnavně činí a tetovacím strojkem se dívku stůj co stůj snaží sprovodit ze světa. Důvod? Prostý až banální. Rodiče Evany potetovanému šílenci kdysi „omylem“ zabili jeho milovaného bratra a jaká to další zajímavá shoda okolností, taktéž tatéra. To bylo v době, kdy ještě nebyli svoji, coby dvě do sebe zamilovaně zakoukané patnáctileté hrdličky jednoho zimního večera nedávali pozor na cestu a tak se přihodilo, že autem k zemi srazili nebohého člověka.
Mark doufal, že i tento jeho nový hororový opus s prostinkým názvem Tatér se stane hitem.
„Do kin musí být Tatér nasazen už příští týden,“ naléhal producent a co-producentovi nezbylo než souhlasně přikyvovat, takže k tomu samému se nakonec přinutil i Mark. „Byznys je byznys, a když vše půjde hladce, může se za pár měsíců začít točit pokračování.“
Leč Mark nepočítal se zcela novými komplikacemi.
Byl již pozdní večer a Mark ležel spořádaně v posteli, když kdosi nečekaně vzal za kliku. Na tom by jinak nemuselo být nic moc podivného, to by se ovšem nesmělo jednat o dům, v němž přebýváte výhradně sami a jako Mark i vy moc dobře víte, že tomu tak ve skutečnosti opravdu je. A z toho tedy zcela logicky vyplývá, že by se klika správně neměla vůbec pohnout a dveře tudíž zůstat zavřené.
„Kdo jsi?“ vykřikl Mark a rázem byl na nohou, jak ho ten tajemně oděný příchozí vyděsil.
„Tak schválně, zkus to uhodnout.“
„Radši si ani netroufám hádat,“ zajíkl se Mark a dál celý nesvůj zahlížel na někoho, kdo snad přímo pocházel ze samotného záhrobí.
„Ne? Tak to by sis s něčím takovým honem měl pospíšit,“ nabádal už dostatečně vystrašeného Marka tajemný příchozí, celý oděný do černého. A náhle už to neplatilo, neboť tu před Markem postával v námořnickém a pravá ruka se mu prohýbala pod tíhou sekery. A Mark ten pozměněný výjev okamžitě poznal. Tak se přeci divákům prezentoval hlavní záporný hrdina jeho předchozího hororového počinu!
„Co ode mě vlastně chceš?“ odvážil se znovu zeptat Mark, tentokrát ovšem pouze šeptem.
„Co myslíš?“ bavil se tajemný příchozí i nadále Markovým tápáním.
„Já to vážně netuším.“
„Ne? Tak já ti to tedy povím: právě v tvých rukou leží osud lidí žijících na jednom ze čtyř japonských ostrovů.“
„Co… co prosím?“ zakoktal zmateně Mark.
„Slyšel jsi dobře, právě jsem do tvých rukou vložil jistý milionový počet lidských osudů. Toho by sis jako filmový režisér snad měl považovat, nemyslíš?“ dušoval se tajemný příchozí a aby Markovi dokázal, že svá slova míní vážně, byl takovým „dobrákem od kosti“, že mu jednoho takového kostlivce ihned předvedl. Ten Markovi okamžitě připomněl hlavního záporného hrdinu z jeho úplně prvního hororového počinu.
„Ale… ale já…“ koktal znovu Mark. „Já přece lidem nechci ubližovat… chci říct, nikdy jsem nikomu doopravdy neublížil… všechno to, co točím, to jsou jenom filmy! To vše v nich je jenom jako!“
„Hmm, vážně?“ A onen tajemný příchozí, co se stále prezentoval jako kostlivec, se tomu teď nepříčetně skřehotavě ,od srdce´zachechtal. „Ostatně nemáš příliš mnoho času na rozmyšlenou,“ dodal o něco vážněji, „ona katastrofa je mnou naplánována již na tento příští týden. A ve vší počestné upřímnosti mezi námi řečeno, ještě se na tom leccos dá změnit. Přesněji řečeno TY to můžeš změnit!“
„Já? A… a to jak jako?“
„Je to prosté: zkrátka nedopusť, aby to, co jsi právě ve střižně dotvořil, spatřilo světlo světla, a já výjimečně opustím od toho, od čeho bych jako Osud jinak neopustil.“
Markovi po zádech (a i po jiných částech těla) začal přejíždět mráz, to když se tajemný příchozí opět uvolil pozměnit vizáž a ctěnému panu režisérovi předvedl, jak dokonale zná jeho dočasnou filmařinu.
„To víš, jako Osud si jinak velice a rád libuji v neštěstích druhých,“ začal tajemný příchozí líčit ledabyle ležérně. „Je totiž převelice nudné dokola pozorovat přešťastné tváře usměvavých rodin, jak někde v parku nebo jen tak u vody bezstarostně tráví jedno letní sluneční odpoledne za druhým.“
Mark se již byl nucen štípnout do nosu, aby se ujistil, zda-li se mu tohle všechno pouze nezdá, a s překvapením sobě vlastním zjistil, že to zabolelo.
„Ovšem tentokrát mě k jisté benevolenci vede ona čirá skutečnost, že kdesi v Japonsku přebývá Takeši Uguma, pětiletý chlapec nadaný velice výjimečným talentem. A i Osud, tedy já, si lidstvo potřebuje také nějak šetrně získávat na svou stranu,“ pokračoval tajemný příchozí v tom samém rozpoložení.
„To… to zajisté ano,“ zadrmolil Mark, aniž si uvědomoval, co vlastně říká.
„No ty už jsi zajisté nějak poradíš a jsem si jist, že mou nabídkou dozajista nepohrdneš. Vždyť co by za takové privilegium jinak dali jiní, třeba ti, co se den co den činí v charitě a bojují za lepší zítřky?“
A aby se Markovi o daném návrhu lépe přemýšlelo, projevil mu tajemný příchozí jednu ze svých posledních „benevolencí“ v podobě proměny poslední. Pak k němu přistoupil, políbil ho na čelo a hned nato zmizel.
Mark okamžitě padl do mdlob. Když přišel k sobě, zjistil, že leží na podlaze a že ho nesnesitelně pobolívá hlava. „Takže to byl jen sen?“ namlouval si zpočátku.
I tak ho ale brzy nato přepadl stihomam a následně potřeba zaběhnout do studia a všemu tam s okamžitou platností říci STOP. Ono totiž je jinak tuze nemilé, když vaši mysl od probuzení provází hlásek, jako kolovrátek dokola jí našeptávající, že to, čeho jste se stal za snění svědkem, bylo míněno naopak zcela vážně!
„NE! ANI NÁHODOU! ZBLÁZNIL SES? BYZNYS JE BYZNYS!“ seřval Marka dle očekávání producent, jehož záhy v tom samém napodobil i co-producent. Jen Mark se k oběma pánům tentokrát výjimečně nepřidal, neboť aby něčím takovým jako řev obšťastnil i sám sebe, to už mu přišlo dostatečně ponižující.
Jenže toho ponížení se Markovi Kingovi beztak dostalo vrchovatě, ačkoliv ho z toho, co se následný týden na jednom ze čtyř japonských ostrovů událo, nikdo přímo neobvinil.
A zatímco se katastrofou zmítaná země a celý okolní svět začaly shánět po rouškách, nosítkách a lékařském personálu, Mark stál před svým vlastním zásadním životním rozhodnutím: co dál se svým životem.
Mark King se nakonec rozhodl nadobro opustit meku všech filmařských mek, až doposud svůj kmenový Hollywood, a odstěhoval se z rušné Ameriky do mnohem klidnější Evropy. Tam si za našetřené peníze ve francouzské Paříži otevřel trafiku přímo pod Vítězným obloukem a den co den se pod ním modlil, aby alespoň jistý Takeši Uguma, který jako zázrakem danou katastrofu skutečně přežil, světu něco plnohodnotného přinesl, když něčeho takového sám Mark King nebyl schopen. Jak šlechetné, slušelo by se dodat samotným závěrem, leč jeden zachráněný život jen stěží dokáže nahradit ty, co již nikdo vzkřísit nedokáže.
-
Nejnovější příspěvky
- Aktuální oznámení: sbírka nových básní
- Na prahu nového milénia (báseň)
- Tom Patrick: článek v nymburském deníku
- Tom Patrick a povídání o jeho tvorbě
- Kapitola 22 – Četné dochované hlášky nejen z řad mochnického studentského a profesorského sboru, ale i takzvaných domácích lavic (nová restaurovaná verze s obrázky!)
Rubriky
- City Means (214)
- City Means – město plné rozmanitostí (14)
- City Means V – Město plné zázraků (17)
- Flying antasy (15)
- Jádro jakosti Martina Jabkeniče (27)
- Jádro jakosti Martina Jabkeniče – ucelený příběh (28)
- Jádro jakosti Martina Jabkeniče – závěrečný epilog (3)
- Martin Jabkenič (sbírka básní) (35)
- Martin Jabkenič (sbírka básní) – ucelený příběh (36)
- Martin Jabkenič (sbírka básní) – závěrečný epilog (5)
- Melodické pochutiny Martina Jabkeniče (36)
- Melodické pochutiny Martina Jabkeniče – ucelený příběh (36)
- Mix (179)
- Povídky (50)
- Mé magnetické pole (21)
- Tygr nechce být agresivní (29)
- Psanec Vandy Harden (28)
- Trnité růží (30)
- Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora (27)
- Zpravodaj (35)
Nejnovější komentáře
Nové kapitoly mailem
Archivy
- Září 2024 (5)
- Srpen 2024 (4)
- Červenec 2024 (5)
- Červen 2024 (4)
- Květen 2024 (4)
- Duben 2024 (5)
- Březen 2024 (1)
- Únor 2024 (8)
- Leden 2024 (10)
- Prosinec 2023 (5)
- Listopad 2023 (9)
- Říjen 2023 (9)
- Září 2023 (8)
- Srpen 2023 (9)
- Červenec 2023 (9)
- Červen 2023 (8)
- Květen 2023 (5)
- Duben 2023 (4)
- Březen 2023 (4)
- Únor 2023 (4)
- Leden 2023 (5)
- Prosinec 2022 (4)
- Listopad 2022 (4)
- Říjen 2022 (5)
- Září 2022 (4)
- Srpen 2022 (5)
- Červenec 2022 (4)
- Červen 2022 (4)
- Květen 2022 (5)
- Duben 2022 (4)
- Březen 2022 (4)
- Únor 2022 (4)
- Leden 2022 (5)
- Prosinec 2021 (5)
- Listopad 2021 (6)
- Říjen 2021 (8)
- Září 2021 (9)
- Srpen 2021 (9)
- Červenec 2021 (8)
- Červen 2021 (9)
- Květen 2021 (9)
- Duben 2021 (8)
- Březen 2021 (10)
- Únor 2021 (8)
- Leden 2021 (8)
- Prosinec 2020 (9)
- Listopad 2020 (9)
- Říjen 2020 (8)
- Září 2020 (9)
- Srpen 2020 (8)
- Červenec 2020 (4)
- Červen 2020 (5)
- Květen 2020 (4)
- Duben 2020 (4)
- Březen 2020 (5)
- Únor 2020 (4)
- Leden 2020 (4)
- Prosinec 2019 (5)
- Listopad 2019 (4)
- Říjen 2019 (4)
- Září 2019 (5)
- Srpen 2019 (4)
- Červenec 2019 (5)
- Červen 2019 (4)
- Květen 2019 (4)
- Duben 2019 (5)
- Březen 2019 (4)
- Únor 2019 (4)
- Leden 2019 (4)
- Prosinec 2018 (5)
- Listopad 2018 (4)
- Říjen 2018 (5)
- Září 2018 (4)
- Srpen 2018 (4)
- Červenec 2018 (5)
- Červen 2018 (4)
- Květen 2018 (4)
- Duben 2018 (5)
- Březen 2018 (4)
- Únor 2018 (4)
- Leden 2018 (5)
- Prosinec 2017 (4)
- Listopad 2017 (4)
- Říjen 2017 (5)
- Září 2017 (4)
- Srpen 2017 (4)
- Červenec 2017 (5)
- Červen 2017 (4)
- Květen 2017 (5)
- Duben 2017 (4)
- Březen 2017 (4)
- Únor 2017 (4)
- Leden 2017 (5)
- Prosinec 2016 (4)
- Listopad 2016 (4)
- Říjen 2016 (5)
- Září 2016 (4)
- Srpen 2016 (5)
- Červenec 2016 (4)
- Červen 2016 (4)
- Květen 2016 (5)
- Duben 2016 (4)
- Březen 2016 (4)
- Únor 2016 (5)
- Leden 2016 (4)
- Prosinec 2015 (4)
- Listopad 2015 (5)
- Říjen 2015 (4)
- Září 2015 (4)
- Srpen 2015 (5)
- Červenec 2015 (4)
- Červen 2015 (4)
- Květen 2015 (4)
- Duben 2015 (4)
- Březen 2015 (5)
- Únor 2015 (4)
- Leden 2015 (6)
- Prosinec 2014 (5)
- Listopad 2014 (4)
- Říjen 2014 (4)
- Září 2014 (5)
- Srpen 2014 (4)
- Červenec 2014 (4)
- Červen 2014 (5)
- Květen 2014 (4)
- Duben 2014 (4)
- Březen 2014 (4)
- Únor 2014 (4)
- Leden 2014 (4)
- Prosinec 2013 (5)
- Listopad 2013 (4)
- Říjen 2013 (4)
- Září 2013 (5)
- Srpen 2013 (4)
- Červenec 2013 (5)
- Červen 2013 (4)
- Květen 2013 (4)
- Duben 2013 (5)
- Březen 2013 (1)
- Únor 2013 (4)
- Leden 2013 (4)
- Prosinec 2012 (5)
- Listopad 2012 (5)
- Říjen 2012 (5)
- Září 2012 (4)
- Srpen 2012 (4)
- Červenec 2012 (5)
- Červen 2012 (4)
- Květen 2012 (4)
- Duben 2012 (6)
- Březen 2012 (4)
- Únor 2012 (5)
- Leden 2012 (10)
- Prosinec 2011 (9)
- Listopad 2011 (4)
- Říjen 2011 (5)
- Září 2011 (5)
- Srpen 2011 (7)
- Červenec 2011 (5)
- Červen 2011 (7)
- Květen 2011 (3)
Základní informace
Současně s Emou Chardovou a jejími “Dialogy” na tomto blogu načínáme druhou část náležící “Tygrovi”, jíž charakterizují povídky s pořadovými čísly 18 – 24.
Hned na úvod se tu prezentuje tedy “osmnáctka”, jejímiž netradičními hrdiny (samozřejmě jak pro koho, že?), jsou stále ještě lidská postava z masa a kostí, tedy stále živoucí režisér hororů, kdežto druhý post náleží postavě ryze pocházející ze záhrobí (a možná rovnou i přímo z pekla!).
Takové jedno menší zamyšlení se nad tím, zda-li se přírodní katastrofy nedějí výhradně z důvodů lidského přičinění, kde na plátně se vše tak krásně zaonačí a dobře se skončí, neboť hlavní hrdina zavčas zasáhne. Avšak ve skutečnosti?
Za vše můžeme jmenovat Japonsko, a jak paradoxní, tato povídka byla sepsána dávno před tím, než k oné katastrofě v zemi vycházejícího slunce vůbec došlo. Že by snad vážně toto zapříčinila předtucha???
Jistá Martina by zajisté namítla, že mě zas chytají paranoidní stihomamy, že to je přece přirozené, že se něco takového katastrofického děje, když nějaká země prostě odpradávna leží na pohybově nestabilní zemině. Jenže co my ve skutečnosti víme? Co když je vážně “něco” mezi “nebem a zemí” a svými činy, my pozemšťané, toho druhého tam někde, z našeho pohledu v nedohlednu, provokujeme a on nám to prostě jen vrací???
Ať už je to tak či onak, jedno je jisté: pokud nás v noci navštíví cosi na způsob smrtky, rozhodně nad tím nemávneme ledabyle rukou! Tak jako onen nebohý Mark -budiž mu země, až skoná, lehká!
A možná je někde nějaký svět, kde se odehrává vše, co kdy bylo napsáno nebo zfilmováno. Do toho světa se často noříme s knihou nebo filmem. Ba co víc! Máme pocit, že jsme něco z toho skutečně zažili. Dá se tomu pak říkat “jenom fantazie”?
Děkuji za příspěvek. O tomto, co píšete, také často přemýšlím, neboť co s tím, co se jen tak odehrává v hlavě, nebo se nepovede zrealizovat. Možná že se to do takových světů skutečně nějak telepaticky převádí!
Tom – Venda
Co s tím? Prožít!
A v reálném světě? Uskutečnit. Život je dost krátký na to, aby člověk pořád čekal.