Výzva (10)
Život sám o sobě není jednoduchý. To ostatně na vlastní oči a taktéž kůži jednou pocítí každý z nás. Podstatnou roli v tom sehrává i sama lidská psychika, jež v mnohém ovlivňuje právě kvalitu našeho bytí a taktéž má i výrazný podíl na našem pozdějším skonu.
A přitom to vše začíná tak nevinně. Člověk se narodí a od počátku musí spoléhat právě na svoji genetickou výbavu. Od útlého věku se učí poznávat svět a postupně v sobě objevuje dovednosti, jež mu jsou později jak k dobru, tak bohužel i ku neprospěchu. Takový člověk se pak hájí, když se dopustí něčeho opravdu velmi závažného, že za nic nemůže, že na vině naopak jsou jeho pudy, které ho k danému prohřešku dohnaly, leč většinou si tím ještě více přitíží: v tom lepším případě je umístěn do léčebny, v tom horším pak skončí přímo ve vězení. A přitom by stačilo tak málo a sice vyhledat onen problematický prvek v lidské psychice a z mozku ho jednoduše poté natrvalo odstranit.
Bohužel něco takového současná medicína neumí a je otázkou, zdali v dohledné či v ještě vzdálenější budoucnosti bude něčeho takového vůbec schopna. Musíme si uvědomit jedno důležité a sice že člověka jako takového nelze přímo vinit z toho či onoho závažného prohřešku. Z velké části je na vině právě ona psychika, jež mu nařizuje, co má vykonat. A pokud tak pod jejím nátlakem neučiní, sám se stane mučeným. Mezi takové jedince či dokonce skupiny se řadí vrazi, závistivci, ti, co dobrovolně hodlají plnit si třinácté komnaty či přímo sebevrazi jakožto i psychicky nemocní.
Vím, že mnozí z vás se mnou nebudou patrně souhlasit, obzvláště pak ti, kteří vinou mnou výše jmenovaných přišli o někoho blízkého, i přesto si však za svým vpravdě kontroverzním tvrzením stojím. I já jsem si totiž prošel bouřlivým obdobím, kdy jsem nedobrovolně zakusil ponižování ze strany vlastní psychiky.
Přitom to v mém životě rovněž začalo nevinně. Odmala jsem vyrůstal v harmonickém prostředí, milován jak rodinou tak i svými nejbližšími. Rovněž ve škole se mi v rámci studijních úspěchů vedlo celkem obstojně. Abych to obecně shrnul: zhruba do poloviny devadesátých let se mi dařilo vycházet se sebou samým.
Jenže pak to přišlo! Po návratu z dovolené z francouzské Korsiky jsem na sobě začínal pociťovat značnou únavu a tehdy se poprvé o slovo poprvé výrazněji přihlásilo mé druhé já, přebývající uvnitř mne samotného s tím, že v dohledné budoucnosti nebudu mít nárok na stabilní práci či pouhou brigádu, že umřu bolestivou smrtí či že se budu muset účastnit rodinných pohřbů, a vedle toho že mne mine stabilní vztah a v neposlední řadě existenčně postihne povinná vojenská služba.
Většinu z toho jsem jakž takž dokázal ustát, neboť nějaká ta práce či placená brigáda se nakonec přeci jen našla a povinné vojenské službě jsem se díky studiu na poslední chvíli dokázal vyhnout. Kdo však mohl tušit, že bude zrušena, já byl totiž původně odveden!
I tak ve mne jistá traumata nadále zůstávají plně zakořeněna. Zejména mě neopustil strach z oné smrti: bude bolestivá a co po ni nastává? Ono neznámo mi tak nedává spát.
Pokud se tedy i vy na vlastní nebezpečí hodláte přesvědčit o tom, jak záludná a vychytralá je vaše vlastní psychika, úplně postačí, abyste zasedli do křesla, sami sobě začali pokládat otázky a bez vlastního přičinění nechali právě své podvědomí, aby vám samo za sebe na ně bez obalu a příkras na rovinu odpovědělo. A sami pak pocítíte, jak vás nejednou přímo zamrazí!
Proto se vás tentokrát mám v plánu ptát na následující: Vyzkoušeli byste si mnou výše uvedenou metodu rozhovorů se sebou samotnými? Souhlasíte se vším, co jsem ohledně dané psychiky zde uvedl? Nebo naopak proti mým tvrzením máte jisté výhrady? Zradilo vás vaše podvědomí někdy? A pokud ano, jak jste se v dané situaci zachovali, popřípadě vše vyřešili?
Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.
Tolik autor