Bonus číslo 7 – Sedmá povídka Radovana Litevského
Na okraji, jinak více méně poklidné vísky jménem Jímavé Lhotenice, stálo menší sídlo, jemuž pevnou rukou vládla Gertruda Stratová. Byla to postarší dáma, jež mezi místními neměla zrovna dvakrát dobrou pověst. Ačkoliv po svém zesnulém manželovi před časem zdědila nemalé peněžité jmění, navenek působila, jako by tomu tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Šatila se skromně a v místním obchůdku nakupovala pokud možno co nejlevnější dostupné potraviny, tak aby co nejvíce ušetřila. Dokonce onehdy odmítla svému zesnulému choti vypravit náležitý pohřeb a neústupně trvala na tom, aby ho, za pomyslnou almužnu a bez obvyklých oficialit, zakopali na rodném pozemku.
Gertruda měla se zesnulým chotěm syna a dceru. I na nich výrazně šetřila a takřka nic jim nedopřávala. Sourozenci měli zakázáno stýkat se s kamarády a od útlého dětství těžce manuálně pracovali, neboť si jejich matka téměř nepotrpěla na žádné služebnictvo, to dle ní byla další závažná finanční zátěž.
Jedinou výjimku tvořila Vilma Vavřínová. I jí by se za běžných okolností Gertruda nejraději zbavila, leč v tom jí bránila právě závět zesnulého chotě. A tak, když toto Gertruda neměla ve své pravomoci, alespoň si prostřednictvím služebné vybíjela vztek na svých dětech. Fyzické tresty tu tak byly takřka na denním pořádku. A to mnohdy třeba jen za obyčejné malichernosti.
Posledně se dle Gertrudy závažně provinila dcerka, když si bez jejího svolení pořídila psa. Toho jí daroval místní hajný Hejsek. Jeho fenka na svět před časem přivedla sedm nádherných voříšků, a proto jmenovaný uvítal každého případného zájemce, jenž by se jich ochotně a hlavně s láskou ujal, až trochu odrostou. No a když kolem jeho hájovny takhle jednou měla cestu mladá slečna Stratová, která si zvířátko přála snad již od kolébky, rád jí jednoho voříška věnoval. Sám pan hajný věděl, jakou Gertruda Stratová má povahu, doufal však, že třeba právě němá tvář u ní probudí dosud nepoznané, ony zmíněné láskyplné city.
V tom se ovšem velmi vážně zmýlil. Když na Tlapičku, jak dcerka psíka pojmenovala, její matka nakonec přišla, spustila takový povyk, že bylo radno klidit se jí z cesty. To pak opětovně došlo na fyzické tresty, jež nedobrovolně vykonávala služebná Vilma. A Gertruda? Ta se ve vedlejší místnosti mezitím slastně uvelebila v křesle, zavdala si oblíbeného džinu a s každou ránou pociťovala čím dál větší slast.
„Paní, to už by stačilo, nemyslíte?“ volala na ni prosebně Vilma, po půlhodině vykonávaní daného uloženého trestu.
„Cože?“ Gertruda rázně vyskočila z křesla, div sklenku s džinem neupustila na zem. „ Ani náhodou! Za toho čokla prašivýho je to pořád málo! POKRAČUJTE!“
Nebohé Vilmě tedy nezbývalo než v přání paní domu vyhovět.
Tu noc nejmladší z obou sourozenců nemohla zamhouřit oči, jak ji vše od výprasku bolelo. A tu ji přispěchal utěšovat bratr: „Neboj, Tlapičkovi se určitě nic vážného nestalo. Máma ho přece tou brokovnicí netrefila.
„Ale co…“ popotahovala sestřička, „co když se někam zaběhl?“
„Tlapička? Ten je touhle dobou určitě již dávno u Hejska nazpátek v hájovně.“
„Kéž… kéž bys měl pravdu.“
„To víš, že ji mám,“ konejšil sestřičku bratr a láskyplně ji objal.
„Kdy tohle už jen skončí?“
„Neboj, již brzy,“ ujišťoval bratr sestřičku a sám pro sebe si zopakoval: „Již brzy.“
Jistou naděj „na změnu k lepšímu“ mohla přinést následná schůzka. Tu si na Gertrudě vyprosila Dana Kostková, učitelka na zdejší devítiletce, kam dvojice sourozenců docházela. Onu schůzku Dana naplánovala hned na druhý den na čtvrtou odpolední.
„Opravdu netuším, proč jsem se sem musela obtěžovat přijít,“ oznámila Daně namísto pozdravu uštěpačně Gertruda, když dorazila do jejího kabinetu a to s více než půlhodinovým zpožděním.
„Dobrý den, cením si toho. Prosím, posaďte se,“ vyzvala ji naopak ve vší počestné slušnosti Dana.
Gertruda jí jen velmi neochotně v přání vyhověla, což učitelka dala najevo upřímným úsměvem, dopředu tušíc, že s paní Stratovou nebude lehká řeč.
„Tak oč kráčí, milostivá?“ zeptala se téměř uraženě Gertruda, načež praštila s kabelkou rázně na stůl.
Dana zachovala i tentokrát patřičný klid a vyhýbavě z jejích úst vyšlo: „Nechcete, paní Stratová, uvařit kávu? Také vám mohu nabídnout tyto chutné zákusky. Jen si klidně poslužte.“
Gertruda si tedy ostýchavě vzala do ruky jednu sušenku. Než ji však pozřela, důkladně si jí ze všech stran nejdříve prohlédla, jako by snad měla být otrávená. „To zjevně nebude zdejší jímavský sortiment, co?“ zajímala se.
„Ano, to máte pravdu. Tyto sušenky pocházejí až z dalekého orientu, kde pravidelně hostí stoly těch nejvýznamnějších mocenských představitelů.“
„Až takhle?“ protáhla rádoby naoko překvapeně Gertruda.
„Ano, až tak,“ ujišťovala ji Dana. „Chutnají vám?“
„Není to špatný,“ pronesla následně Gertruda, když si jednu konečně vzala do pusy, avšak nebyla by to ona, kdyby se vzápětí nezeptala: „Doufám ale, že se za ně nebudu muset nějak revanšovat?“
„Ne, toho se obávat rozhodně nemusíte,“ pobavilo toto celkem Danu. „A tady je z dovolením ona kávička, původem až z Arábie.
„Jo, díky,“ pronesla Gertruda s plnou pusou, jak si nyní pořádně zavdávala sušenek.
Dana se na setkání s Gertrudou jak vidno snažila co nejlépe připravit. Dopředu správně vytušila, že ta nepohrdne pohoštěním, když to jí bude podáváno zcela gratis. Velmi dobře si i uvědomovala, že teprve teď přijde ona problematičtější část, věřila však v její plné zvládnutí. To, čeho chtěla pro začátek Dana dosáhnout, se jí zdárně povedlo. Gertruda se nacházela v celkem dobrém rozpoložení, jen ji zbývalo v něm udržet i nadále.
„Ehm,“ odkašlala si pro začátek Dana, „ale proč jsem si vás sem dnes pozvala. Jde mi…. jde mi o vaše děti,“ dopověděla, přičemž na ní byla viditelně znát úleva. Zato Gertruda okamžitě pojala jisté podezření.
„Co prosím?“ vyprskla s plnou pusou.
„Ano, slyšela jste dobře, paní Stratová, pozvala jsem si vás sem kvůli vaším dětem,“ zopakovala celkem vyrovnaně Dana, navenek předstírající, že jí Gertrudino výstřední chování nijak nevadí.
„Ti haranti snad něco zase vyve…? Éééé, chrrr!“ Gertrudě náhle zaskočilo, a tak jí Dana chtě nechtě musela přispěchat na pomoc, aby se hříčkou osudu čirou náhodou nezadusila.
„V pořádku?“
„Jo, jo, dobrý,“ zachroptěla Gertruda.
„Raději se napijte,“ ponoukala ji Dana, leč ani to příliš nepomohlo, spíše naopak, neboť káva byla ještě značně vařící.
„Áááá, éééé! To tak pááálííí!“ zaječela vzápětí Gertruda, načež s hrnečkem rázně mrštila na stůl, po němž se jeho obsah rozlil tak nešikovně, že smáčel hned několik lejster najednou.
„Tak snad nás již nezaskočí žádná další nepříjemnost,“ uniklo Daně nekontrolovaně z úst, když se záhy pustila do uklízení dané vzniklé spouště. Svých slov však vzápětí hořce zalitovala.
„Já jsem snad pro vás nepříjemnost?“ vyložila si to Gertruda bohužel čistě po svém. „No prosím, já klidně můžu hned teď odejít, co s tím taky dělat nějaké drahoty.“
„Ne, počkejte paní Stratová, tím jsem nijak nemínila vás,“ snažila se jí Dana usměrnit zpět ke stolu, leč Gertruda toto vehementně odmítala. „Tak počkejte přece,“ podařilo se Daně na poslední chvíli Gertrudě zabránit v odchodu, když ta se užuž sápala po klice dveří kabinetu.“
„Co ještě chcete? Já doopravdy odcházím, tak mě nechte bejt! Přece se od vás nenechám zabít!“ vzpouzela se Gertruda.
„Jen ještě chvilenku mějte strpení, vaše děti…“
„No co to s nimi sakra pořád máte?“
„Nemohla jsem si nepovšimnout jistých závažných okolností…“
„Jakých okolností?“ vyštěkla Gertruda.
„No, například oněch modřin a podlitin na rukách a na nohou…“
„No a co já jako s tím?“ vyslovila Gertruda znovu opovrženě. „Tak sebou někde prostě sekly!“
„Mají podlitiny a odřeniny po celém těle,“ poznamenala vážně Dana. „Proto si po právu o ně dělám starosti…“
„No, těžce manuálně pracují, tak to mají třeba z toho,“ podřekla se nechtěně Gertruda.
Dana na sobě dala okamžitě znát nemalé překvapení a zároveň se u ní dostavil i nápadný šok. „V už tak mladém věku?“ kroutila nevěřícně hlavou.
„Život se s nikým nemazlí, vážená, to mějte laskavě na paměti,“ vyštěkla Gertruda, načež se usilovně snažila z kabinetu dostat ven.
„Ale co třeba nějací kamarádi…“
„Pche, a k čemu? Jen by ty dva zbytečně rozptylovali! Rozhodně něco takového nepřichází v úvahu!“ stála si Gertruda neoblomně za svým. Konečně se úspěšně vymanila z Daniny přízně, chňapla po klice, otevřela si a proklouzla ven na chodbu.
Učitelka s nevýslovným ublížením zabouchla dveře svého kabinetu. Cítila se značně mizerně a také provinile, že s Gertrudou nenalezla společnou řeč. Po právu si tak o obě dvě děti opětovně začala dělat přehnanou starost, po tom všem, co tu z úst jejich matky zaznělo. Těžce manuálně pracují… nemají nárok na přátele…
Znovu a znovu si toto Dana v duchu přehrávala jako ve zpomaleném filmu. Poté jí na mysli vytanulo ono možné nejhorší: Gertruda své děti patrně týrá tím nejhorším možným způsobem. Jako by ji učitelka podvědomě sama přivolala nazpět, dveře kabinetu se totiž znovu rozlétly dokořán a obě ženy se nakrátko střetly pohledy.
„Paní Stratová, přemýšlela jsem o tom, co…“
Gertruda od Dany však ve vteřině odvrátila oči, spěšně zamířila ke stolu, z něhož vzala svoji kabelku, jíž tam prve zapomněla, a než se učitelka stačila plně rozkoukat, byla už zase na chodbě.
„Abych pravdu řekla, tak ta vaše exotická káva a sušenky nestály za nic!“ bylo úplně to poslední, co Gertruda Daně úsečně vzkázala. Pak už ji učitelka jen viděla, jak rázuje chodbou ke schodům, kde se jí nadobro ztratila z dohledu.
Gertruda Stratová byla toho dne opravdu velice podrážděná. „Vilmo! Kde sakra vězíte?“ vykřikovala na celé kolo, jakmile překročila práh rodné zahrady. „TAK KDE KRUCINÁL JSTE?“ přidala na důrazu v hlase.
Konečně se otevřely dveře domu a z nich kvapně vyběhla služebná. „Už… už běžím paní. Připravuji… připravuji večeři.“
„A kde jsou děcka?“ zajímala se dále Gertruda.
„Pomáhají… pomáhají mi s její… s její přípravou, jak… jak jste sama… sama nakázala,“ popadala Vilma sotva dech.
„No jen jestli,“ vyslovila Gertruda podezřívavě a změřila si služebnou přísným pohledem.
„Opravdu, můžete… můžete se o tom sama… sama jít přesvědčit,“ odvětila zadýchaná Vilma, tušíce potíže. Oprávněně!
„TAK JÁ ŽE NÁLEŽITĚ NEDBÁM O SVÁ DĚCKA? KDO Z VÁS DVOU SI DOVOLIL MĚ U UČITELSKÉHO SBORU TAKHLE LŽIVĚ POMLOUVAT?“ zavřeštěla Gertruda, když jako rozený generál napochodovala do kuchyně, kde se nacházely její děti. Obě se strašně lekly. Ta mladší ze sourozenců na zem s rachotem upustila hrnec, v němž připravovala polévku, zatímco ten starší koš s poleny, jimiž se právě chystal zatopit v kamnech.
„TY TO KOUKEJ UKLIDIT!“ nakázala matka dceři. „A TY, ALOU DO POKOJE!“ přikázala synovi.
Sourozenci zcela správně odtušili, co patrně nastane, když Gertruda syna a služebnou Vilmu vyzvala, aby se ihned obtěžovali do vedlejší místnosti, a dcera aby se tam urychleně dostavila poté, co po sobě v kuchyni poklidí.
„Ale já o tobě nic špatného učitelskému sboru nevykládal, maminko,“ bránil se syn.
„Nelži kluku, moc dobře vím, jak to všechno bylo!“ dala Gertruda očními blesky jasně najevo, že o tom nehodlá více diskutovat.
Role sourozenců se tak prohodily. Nyní to byl onen starší z nich, kdo od Vilmy zakoušel bolestivé rány řemenem, kdežto ta mladší tomu nedobrovolně musela přihlížet. A Gertruda? Ta se obdobně pohodlně usadila v křesle, zavdala si vrchovatě svého oblíbeného džinu a se slastí sobě vlastní se oddávala výkřikům právě trestaného.
„Paní, nemyslíte, že to už stačí?“ ozvala se po čtvrthodině vykonávaného trestu Vilma. Stala se však nevídaná věc, nikdo jí totiž neodpověděl. „Tak paní, mohu už s tím přestat?“ zvolala Vilma podruhé. Pak potřetí, počtvrté, popáté… a stále nic.
„Paní? PANÍ?“
Vilma všeho nechala a vydala se zjistit, co se vlastně stalo.
„Že by odešla pryč?“ namlouvala si služebná.
Pak ale spatřila, jak z opěrky křesla nepřirozeně visí ruka.
„Že by usnula?“ přehodnotila Vilma svoji původní domněnku.
„Paní?“
Vilma váhala, nakonec však v sobě vzburcovala všechnu odvahu a křeslo k sobě natočila čelem. Spatřila v něm Gertrudu v neobvyklé poloze, hlavou skloněnou k jedné straně.
„Paní?“
Jakmile se jí služebná dotkla, hlava ženě poklesla ještě níže.
„PANÍ!“
Vilma o tom již vůbec nepochybovala. Rozbitá sklenice s rozlitým džinem na podlaze ostatně hovořila za vše. Gertruda Stratová již nejevila více známek života.
Na místo byl okamžitě povolán lékař, jenž zakrátko přišel se zajímavou informací, a sice že Gertruda nezemřela přirozenou smrtí, nýbrž že ji někdo otrávil. V džinu se totiž našlo nemalé množství cyankálí, jež do něj zjevně někdo úmyslně přidal. Přirozeně se do toho vložila policie a to v čele s Robertem Depoltem. Ten si nechal postupně předvolat všechny, co kdy měli s paní Stratovou dočinění. Mezi nimi mimo jiné i hajného Hejska a Danu Kostkovou, kteří shodně potvrdili, jaká Gertruda byla prohnaná potvora a jak nemístně terorizovala své dvě děti, jimž vše odepírala. A kdo jiný o tom mohl vědět více než právě služebná Gertrudy Stratové, tedy Vilma Vavřínová.
„Nuže, slečno Vavřínová, zajisté nejspíše tušíte, proč jsme si k výslechu předvolali i vás.“
„Ano, myslím, že ano. Téměř deset let jsem Gertrudě Stratové dělala služebnou a tudíž vám o ní mohu poskytnout četné informace,“ odtušila Vilma.
„Velice správně,“ pokýval Robert souhlasně hlavou. „Nuže, co mi o vaší bývalé paní tedy povíte? “ vyzval ji.
Ani Vilma při svém podrobném výkladu neopomenula zmínit útrapy, jež ze strany Gertrudy zakoušela jak ona, tak i sourozenci. Roberta pak přímo šokovalo, s jakou otevřeností se Vilma rozhovořila o fyzických trestech, které, na výslovný příkaz své bývalé paní, musela na obou dětech nedobrovolně praktikovat, že to nevydržel a na chvíli musel opustit místnost, v níž výslech probíhal. Jako kdyby Robert coby doktor u pacienta náhle objevil léta neléčený nádor obřích rozměrů, jenž nešel odstranit.
Robert se vrátil až za dobrou čtvrthodinu a to i se sklenicí vody v ruce. „Promiňte, ale prostě to, co jste mi před chvílí řekla, mnou naprosto otřáslo,“ přiznal Vilmě na rovinu a napil se, přičemž začal přecházet po místnosti sem tam.
„A máte již podezření na někoho konkrétního?“ zeptala se následně Vilma, když se Robert, trochu již zklidněný, usadil zpět na židli, přičemž se bývalá služebná snažila, aby to vyznělo pokud možno nenuceně.
„To je právě to.“ Robert teď ve tváři nasadil velmi vážný výraz. „Mezi hlavními údajnými podezřelými,“ odkašlal si nahlas, „jste bohužel právě vy,“ dopověděl, načež na to hned navázal:. „Na lahvi od džinu jakožto na sklence, z níž Gertruda Stratová onen osudný den pila, se totiž našly přímo vaše otisky.“
Nastala chvíle ticha.
„Ano, to je možné,“ pokusila se Vilma na to patřičně rozvážně rozumně odpovědět. „Jako služebná jsem v domě své paní přirozeně přišla do kontaktu i s jejími osobními věcmi. Jestli tím narážíte ale na to, že jsem ji snad otrávila…“ Náhle se odmlčela.
„Jistě jste k tomu měla pádný důvod. A nejen vy, ale rovněž i obě její děti, o něž jste se starala.“
„Myslíte…? To ne… Snad… snad z té vraždy nepo… nepodezíráte i je?“ .
„Inu, jsou v hledáčku jako možní pachatelé,“ připustil Robert, jemuž samozřejmě neušel onen náhlý zhrozený výraz v obličeji právě vyslýchané. „Abych vše uvedl na pravou míru,“ ujal se znovu slova, „tak jste mezi podezřelými především vy tři.“
Na Vilmě bylo znát, že o celé věci horlivě přemítá.
„Samozřejmě že ještě vyslechneme je a…“
„A co by jim hrozilo, kdyby se prokázalo, že to byl byť jeden z nich?“ skočila do řeči Robertovi samým rozrušením Vilma.
„Patrně by skončil ve výchovném ústavu. Kdyby ale byl plnoletý, nevyhnul by se skutečnému vězení…“
„Nuže, dobrá, byla jsem to já,“ přerušila Vilma Roberta podruhé.
„Vy? Skutečně?“
„Ano, já,“ zopakovala s námahou v hlase Vilma. „To já jsem otrávila onen džin. Prostě jsem chtěla, aby ten teror ze strany Gertrudy Stratové jednou provždy skončil.“ Načež se služebná ,s jistými zádrhely v hlase, dopodrobna rozhovořila o tom, jak vše naplánovala a posléze i provedla.
Robert tentokrát z místnosti neodběhl pryč jako prve. Zachoval si jistou rozhodnou autoritu a pozorně Vilmě naslouchal. Když s výpovědí skončila, nezbylo mu nic jiného nežli ji obvinit ze zvlášť závažného činu.
„Můžete mi přeci jen v něčem vyjít vstříc?“ promluvila Vilma prosebně k Robertovi, když ji z místnosti odváděli do cely předběžného zadržení.
„A co by to mělo být?“ zeptal se.
„Chci, aby jste mi slíbil, že se obě děti dostanou do dobrých rukou a již v životě nezakusí nic z toho, čím si až doposud musely projít.“
„Máte mé slovo,“ ubezpečil Vilmu Robert.
Nyní se však z Jímavých Lhotenic přenesme o několik set kilometrů dále a sice do jiné vísky, nesoucí název Pálenská Vrbovka, jíž na tři menší celky rozdělují tamní tři kopce. Rovněž v čase učiníme jistý posun a to o plných devět let. Za tu dobu nám drobná štíhlá blondýnka vykvetla do opravdové krásy. Že netušíte, o kom je tu řeč? Hned vám vše objasním: Hovořím tu o Máše, nadané violoncellistce a zároveň studentce prestižní konzervatoře Svatého Valenta.
Pokud byste tedy v těchto letních dnech náhodou z nedalekých lesů zaslechli vábivé hudební tóny, prosím, nelekejte se jich, neboť to pravděpodobně Máša svému okolí opět přehrává podmanivé skladby na svůj milovaný nástroj, kdy jejími posluchači nejsou pouze lidé rozmanitého věku, nýbrž i zástupci ze zvířecí říše, jež přilákala zvědavost. Nic nemůže proto učiniti větší radost a požitek ze hry, když vám je ochotno naslouchat tolik nadšených obdivovatelů. Jako by tu alespoň na moment utichly vzájemné znesvářené spory obou pozemských zástupců, jež osud v reálu ani trochu nešetří.
Ono lesní prostranství jako by ostatně odpradávna přitahovalo svojí magií. O tom se již ostatně Máša sama stačila přesvědčit, neboť se jí s jistou pravidelností zdály velmi živé sny, v nichž se setkávala s pohledným mladíkem Adamem. Že by i tato noc nebyla výjimkou?
„Tak jak sis užila dnešní den, Mášenko?“ vyzvídala Tamara, Mášina maminka, když její dcera dorazila z přehrávky domů.
„Přímo skvěle,“ odvětila po pravdě dívka.
„Zase jsi hrála na violoncello?“ zeptala se Tamara, v žádném případě to však nevyznělo nijak nerudně nýbrž naopak velice potěšeně.
Máša přikývla. Políbila matku na tvář a pak se celá usměvavá vydala do svého pokoje, jenž obývala se svým nevlastním bratrem Marianem.
„Ahoj, bráško,“ pozdravila ho Máša, když vešla.
„Ahoj,“ zabručel Marian.
Máša zpočátku tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Violoncello pečlivě uložila do futrálu, který pak odložila do jedné z přihrádek nad svoji postel. Teprve když Marian znovu cosi nerudného zamručel, se ho optala: „Stalo se něco?“
„Ale nic,“ pokusil se to zamluvit Marian, Mášu ale neoklamal.
„Vidím, že tě něco trápí. Svěříš se mi? Třeba ti dokáži pomoci.“
„To těžko.“
Máša možná konečně pochopila, jak se věci ve skutečnosti mají. „Mrzí mě, že ses opakovaně nedostal na vytouženou konzervatoř.“
„Tak mrzí? Hmm…“
Máše bylo Mariana líto, i když on si něco takového zjevně nemyslel, neboť na nevlastní sestru teď nerudně zahlížel. Tak ráda by mu něčím zlepšila náladu.
A pak ji napadlo: „Chceš, abych ti již dnes předala dárek k tvým zítřejším narozeninám? Věřím, že se ti bude líbit.“
„Pro mě za mě, když o to mermomocí stojíš,“ odvětil Marian nepříliš nadšeně.
„Dobře, tak tedy prosím zavři oči a chvilenku tak vydrž.“
Marian Mášinu přání k její úlevě vyhověl. Dolehl k němu menší šelest a záhy pocítil sestřiny ruce, jak se ho dotýkají v místě krku.
„Ještě ne… ještě malý moment… Výborně, už můžeš oči otevřít.“
Když Marian tak učinil, zjistil, že se mu kolem krku cosi ovívá.
„Tady máš zrcátko, aby ses mým dárkem mohl pokochat.“ Máša Marianovi zrcátko ochotně podala a tváře se jí nanovo rozzářily úsměvem, když se do něj zadíval. „Líbí?“
„Jo, je moc hezký,“ hlesl Marian, když v zrcátku spatřil přívěšek s motivem violoncella. Nevyznělo to však nijak zvlášť moc potěšeně.
„A to není vše, osobně jsem ho nechala posvětit pálenským pramenem, jenž toho, kdo uvěří v jeho zázračnou moc, uchrání na další cestě životem,“ doplnila povzneseně Máša. „Tak se ti opravdu líbí? Udělala jsem ti s ním radost?“ chtěla se najisto ujistit, neboť jí po bratrově prvotní reakci přišlo, že ho daný narozeninový dárek spíše zklamal.
„Jo… vážně jsi mi udělala… no, velkou radost. Ještě jednou díky.“
„Poslyš, Mariane, to s tím Svatým Valentem….“
„Co? Co mi tím chceš neustále naznačit? Že jsem na rozdíl od tebe naprosto neschopný?“ utrhl se na Mášu Marian, čímž navenek naplno popustil uzdu svým emocím, jež po celou dobu v sobě potlačoval, přičemž zrcátkem mrštil na postel.
„Ne, rozhodně tě nepovažuji za…za…“
„Jen se to neboj vyslovit pěkně nahlas, sestřičko!“ dorážel na Mášu Marian. „Jsem neschopný! Naprosto neschopný životní ztroskotanec!“
Marian se cítil značně ublíženě. Jeho nevlastní sestra stále měla nad ním v něčem navrch. To ona se napoprvé dostala na vytouženou školu! To ona byla všeobecně oblíbená, když hrávala na violoncello všem na očích! A rovněž to byla ona, kdo se scházel s potenciální životní láskou neboli oním Adamem! Co na tom, že prozatím jen ve snech? Co není, může se zanedlouho klidně stát jednou skutečnou realitou. A tak to Marian Máše na rovinu také řekl.
„Ale… ale i já…“ pokusila se Máša na vše nějak pohotově zareagovat, došla jí však slova.
„Co?“ střelil po ní Marian pohledem plným pohrdání. „Máš snad ten pocit, že v tom, co jsem ti teď pověděl, nemám pravdu?“
Máša se stále neměla ke kloudné obhajobě. Tak moc ji ta sourozenecká hádka zamrzela. Vyčítala si, že to byla právě ona, kdo ji vyprovokoval.
„Hele, Mariane, příští rok nám to určitě vyjde,“ podařilo se Máše konečně po chvílí srozumitelně vypravit z úst. „Ještě jednou si pořádně projdeme teorii a na violoncello přehrajeme všechny zadané skladby. No a když to čirou náhodou pro změnu zase nevyjde,“ zaváhala, hned nato se ale řečnicky znovu vzchopila, takže Marian neměl čas jí do hovoru vpadnout, jak měl v úmyslu, ,,uplatníš se v otcově firmě. Koneckonců nebudeš daleko od své milované hudby.“
To měla Máša pravdu. Její otec se totiž věnoval právě výrobě violoncell a již dlouho básnil o tom, že pokud se ona či Marian nedostanou na vytouženou konzervatoř, rád je ve své firmě zaměstná. Leč Marian právě o toto nestál, i on chtěl dále studovat, zdokonalovat se a být ve hře na violoncello stejně tak dobrý jako jeho nevlastní sestra. Jenže copak pro to někdo má opravdové pochopení? Ostatně Mášiny pomoci si za ta léta Marian užil ažaž a kam to vedlo? To ona si plně užívala kariéru úspěšné violoncellistky, zatímco on doposud jen trčel na gymnáziu…
A právě v ten okamžik toho měl Marian tak akorát. Vyskočil z postele a hnal se úprkem ke dveřím.
„Počkej, Mariane,“ snažila se ho Máša zadržet, bratr však již stačil vzít za kliku, dveře otevřít a vyběhnout na chodbu, s přísným požadavkem, ať za ním sestra laskavě nechodí.
Marian si ze všeho nejvíce přál být sám. Jenže toho nešlo zase tak snadno docílit, neboť v ulicích se vyskytovalo nespočet lidí, stejně jako v přilehlých obchodech, kavárnách a restauracích. Když se Marianovi přeci jen konečně podařilo vísku opustit, opět mu na paměti vyvstala ta samá otázka. Měl hned několik možnosti: například se vydat do lesa, nebo k nedalekému jezírku. Vzhledem k tomu, že lesní prostranství by Marianovi připomínalo, že tam přebývala jeho po všech stránkách dokonalá nevlastní sestřička, zamířil automaticky k jezírku. Jenže i u něj byla přítomna skupinka mladých lidí, mezi nimiž se navíc vyjímala Tina, místní sedmnáctiletá dívka, od září čerstvě studentka práv, jež byla donedávna Marianovou spolužačkou z gymnázia, a která ho neustále naháněla. A tak se radši Marian nepozorovaně odklidil na nedaleký kopec, kde naštěstí nikdo nebyl.
Marian zalehl na zem, ruce si dal za hlavu a vzhlédl k nebesům. Slunce jasně ozařovalo jeho tvář, on si však přál, aby se na obloze namísto něj objevil bouřkový mrak, z něhož by se záhy snesl blesk, jenž by na popel sežehl chlapcovo tělo. Tak těžko bylo Marianovi u srdce, život mu tak zase připadal úplně zbytečný. Co na tom, že zítra oslaví své devatenácté narozeniny. Až prázdniny příští týden skončí, bude to opět Máša a ne on, kdo nastoupí na školu Svatého Valenta a bude excelovat ve hře na violoncello, kdežto on, Marian, pro změnu nastoupí do firmy svého nevlastního otce Otakara a bude se pouze spolupodílet na jeho výrobě. Jak nespravedlivé, povzdechl si.
Jelikož boží vysvobození z nebes nepřišlo, nezbývalo Marianovi než se potupně vydat nazpět domů a psychicky se připravit na nadcházející budoucnost. Slunce pozvolna zapadalo za obzory a ohlašovalo příchod večera.
„Tak jak sis užil dnešní den, Mariane?“ optal se ho Otakar, když dorazil.
„Přímo skvěle,“ zalhal Marian.
„Těšíš se na zítřek?“ vyšlo potěšeně z Otakarových úst.
Marian falešně přikývl, přičemž se vyhnul dalšímu Otakarovu pohledu a koukal se ztratit ve svém pokoji.
Jak Marian předpokládal, vše se druhý den odvíjelo všelijak, jen ne dle jeho představ. Otakar neopomenul zmínit, jak ho těší, že ve své firmě má tu čest přivítat nového rodinného příslušníka. Marian následně rovněž musel přetrpět zhruba půlhodinové vystoupení, jež si pro něj nevlastní rodiče a nevlastní sestra připravili coby další narozeninový dar. Máša a Otakar se jak jinak chopili violoncella, zatímco Tamara zasedla za klavír. Marian to považoval za provokaci. Jen velmi nerad musel pak přistoupit na to, že až skončí tato rodinná oslava, jedna studentská, jíž zorganizovaly právě Máša s Tinou, na ní plynule naváže.
Marian měl náladu pod psa. Co na tom, že od nevlastních rodičů jako dar, vedle oné půlhodinové přehrávky, obdržel pozlacené plně funkční violoncello. To samé ostatně před rokem od nich dostala i Máša. A co rovněž na tom, že u onoho jezírka, kde se ona odpolední oslava konala, byli přítomni vesměs všichni Marianovi někdejší spolužáci z gymnázia, jenž mu přišli osobně popřát vše nejlepší k narozeninám. Jako by už tak nestačily Máša s Tinou, jež se rozhovořily o nadcházejícím studiu na školách, na něž po ukončení střední školy obě přešly. K Marianově nevoli se k nim záhy na totožné téma přidali i ostatní přítomní na oslavě. Jmenovaný se proto pokusil z jejich přízně nenápadně vymanit. Avšak…
„Počkej, Mariane. Haló!“
K jeho nelibosti k němu chvatně spěla Tina. „Ty už chceš odejít? Vždyť jsme sotva začali.“
„Jen jsem se šel trochu projít, to snad vadí?“ bránil se Marian.
„Ne, nevadí, možná ale, že to tak dokonce bude lepší, když si pro sebe uzmeme trochu toho soukromí.“
Marianovi zatrnulo. O čem to s ním asi Tina hodlala rozmlouvat, že se o tom nikdo nemusel dozvědět?
„Mám pro tebe dárek.“
„Ach tak, a co to jako je?“
„Tady máš,“ načež Tina Marianovi předala malou krabičku,
„Líbí? Chceš, abych ti ho zapnula?“ zeptala se následně, když Marian pohlédl na přívěšek s hudebním motivem a od něj očima přejel zpět na dívku. „Původně jsem ti chtěla dát jeden s violoncellem, ale ten už pro tebe měla přichystaný Máša, takže nakonec padla volba na ten s klavírem,“ objasňovala. „Tak líbí se ti?“ chtěla se i ona ujistit. „Chceš, abych ti…“
„Ty ses na něm domlouvala s mojí nevlastní sestrou?“ přerušil Táňu rázně Marian.
„No… no tak trochu ano… když jsme plánovaly tu dnešní sešlost, víš? A… a také…“
„Já vím co ještě!“ obořil se na Tinu pro ni dosti nečekaně znovu tvrdě Marian. „Taky jsi ho nechala posvětit pálenským pramenem, aby mi pojistil životní štěstí, no nemám snad pravdu?“
„Mariane, já… jestli… jestli se ti ten dárek nelíbí, tak…“
„Jasně, že se mi ani trochu nezamlouvá!“ Marian toho měl opět tak akorát. Hodil dívce přívěšek s klavírem k nohám, načež se hned nato otočil na patě a úprkem se hnal pryč, aby byl co možná nejrychleji všem z očí, zejména pak právě oné Tině, která šokovaně dobrou minutu stála na místě, neschopna pohybu, vzlykavě popotahujíce.
Jelikož i nadále přetrvávalo velmi teplé počasí, rozhodli se účastníci oné narozeninové oslavy osvěžit se v jezírku. Pouze tři někdejší Marianovy spolužačky zůstaly s Tinou a snažily se ji utěšit, neboť ta se stále ještě nestačila řádně vzpamatovat z toho, jak s ní chlapec, na něhož si tajně myslela, netaktně jednal.
Samozřejmě že i ostatní se zavčas dovtípili, že se Marian kamsi nepozorovaně vytratil, na rozdíl od Tiny to však nijak zvlášť moc dramaticky neřešili a u jezírka či přímo v něm si naplno začali užívat posledního prázdninového týdne před začátkem nového školního roku. Hráli míčové hry či ty deskové na dece či si prostě jen šli zaplavat.
Jediná Máša se odvážila až k ostrůvku. Rozhodně si nepřipouštěla žádné zbytečné komplikace, vždyť již nesčetněkrát bez újmy dokázala doplavat k němu a zase nazpátek. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by i tentokrát mělo Mášu potkat něco nepředvídatelného. Žádné vlny nebyly, slunce i nadále příjemně svítilo, obloha bez mráčku, prostě vše hrálo v dívčin prospěch. Bez problémů se Máša dostala po čtvrthodině na ostrůvek, kde se hodlala přibližně stejnou dobu zdržet. Pozorovala z něj okolní krajinu, z dálky k ní doléhaly hlasy jejích přátel a také si povšimla početné kachní rodinky. Prostě vkusně vydařený letní den se vším všudy.
Máša poté, co si dostatečně na ostrůvku odpočinula a nabrala potřebné síly na zpáteční cestu, znovu vklouzla do vody a ladnými tempy spěla ke břehu.
A pak to přišlo! Máša byla sotva na poloviční cestě, když ji cosi násilně začalo stahovat pod vodní hladinu. Dívce se podařilo sice vyprostit z osidel pro ni neznámého vodního tvora, jehož nikde nebylo vidět, leč ten ji obdobně znovu napadl. Mášin boj o holý život tak pokračoval. Po chvilce se z nepříjemného sevření napodruhé úspěšně vymanila, když onomu neznámému uštědřila kopanec nohou. Ten ho zjevně omráčil, ne však na dlouho. Sotva Máša znovu vyplula na hladinu a rychle udala pár rychlých temp, cosi jí opětovně hodlalo potopit. Máša zuřivě ve vodě máchla nohami a nepříjemný stisk povolil. Dívka nečekala, až bude zase polapena a dala se na rychlý ústup. Jedno zběsilé tempo střídalo další a Máša si přála jediné: ve zdraví se dostat na břeh.
To se dívce s vypětím všech sil nakonec povedlo. Vyčerpáním padla do písku, silně naplno oddechujíce, neschopna cokoliv srozumitelného říci přátelům, jež se kolem ní starostlivě shlukli.
„Něco… něco mi tam ve vo… ve vodě… usi… usilovalo o život,“ podařilo se Máše konečně namáhavě vyslovit.
„Vážně? Co to bylo? Nějaká velká ryba?“ zajímala se jedna dívčina.
„Těž… těžko říct,“ odpovídala jí zadýchaná Máša. „Nev… nevím, jest… jestli to… to by… byla zrov… zrovna… prá… právě o… ona.“
„Co tím teď myslíš, Mášo? Že ti snad někdo úmyslně usiloval o život?“ vyřkla tu nejhorší možnou variantu jiná z dívek.
„Mož… možná,“ přitakala.
Netrvalo dlouho a na břehu se objevil Marian. V obličeji byl stejně bledý jako jeho nevlastní sestra. Když mu jeho někdejší spolužáci sdělili, co se Máše přihodilo, ještě více mu pobledl.
„Co kdybychom se prošli? Jen mi dva?“ navrhl po chvíli.
Máša neprotestovala, potřebovala se uklidnit, a i když v poslední době s Marianem příliš dobře nevycházela, utvrzovala se nyní v tom, že třeba právě ona procházka to změní.
Společně od jezírka dospěli do míst, kde Máša naposledy preludovala na své milované violoncello. Mlčky si vyměnili pohledy, a když se dostatečně vynadívali, zamířili do útrob lesa, kde rovněž byl přítomen onen památný pramen s léčivou mocí. Za chůze, stále zdrženliví v mluvě, pokračovali do jeho hloubi…
A pak se to přihodilo. Máša konečně hodlala prolomiti ticho, neboť se jí začal zmocňovat neklid, když tu její nevlastní bratr náhle zmizel. Jako by se do země propadl.
„Mariane?“ zvolala, žádné odpovědi se však nedočkala. „Mariane!“ přidala na naléhavosti, neboť se jí ani trochu nezamlouvalo místo, na němž ji bratříček samotnou zanechal. Dané místo připomínalo spíše spáleniště než vzhledný les, do něhož předtím vešli.
„Mariane… ááááááááá!“
To už se však Máša postupně propadala do jakési prohlubně, do níž jí kdosi pomohl, když ji zezadu prudce postrčil. Máša se alespoň snažila případný pád zmírnit tím, že se mermomocí pokoušela zachytit drobných kořínků, jež ústily ze stěn dané prohlubně.
Konečně pod sebou Máša pocítila pevnou zem, na níž těžce dopadla. Zdálo se, že kromě pár odřenin neutrpěla žádné vážnější zranění.
„Haló! HALÓ, MARIANE!“
Marné to Máša měla, nikdo se jí neozýval. Pokoušela se tedy obdobně zachytit oněch drobných kořínků, leč nebylo jí to nic platné.
„HALÓ! SLYŠÍ MĚ TAM NAHOŘE NĚKDO? HALÓ, MARIANE!“
Máša vzdala beznadějné snažení a zhroutila se na chladnou zem. Náhle ji celou zamrazilo, již podruhé v tomto dni ji kdosi usiloval o život. A zatímco napoprvé na jezírku nebyl úspěšný, nyní si již klidně mohl připsat zasloužilý zdařilý pokus. Z této pasti se Máša jednoduše sama bez cizí pomoci neměla šanci dostat.
Ubíhaly dlouhé ubíjející minuty, jež nepřinesly žádný výrazný posun. Až asi po hodině došlo k nečekané události. K Máše náhle promluvil jí dobře známý hlas: „Jsem s tebou, má milá, za moment se spolu opět shledáme.“
Dívka neskrývala jisté překvapení. Tak nečekaně ten hlas živě zazněl v její hlavě. „Adame, jak…“
„Vydrž, hned ti odtamtud pomohu,“ odpověděl jí ten samý hlas. A než se Máša nadála, kdosi ji tam dolů spustil žebřík.
Máša věděla, že toto je její pravděpodobně jediná možná šance, jak se osvobodit. Jak po žebříku postupně stoupala vzhůru, hlavou jí vířily nejrůznější možné verze toho, kdo na ni nejspíše tam nahoře čeká. Mohl to být Adam, a nebo také někdo úplně jiný.
Pro Mášu vyšla v platnost nakonec ona první z variant. Když úspěšně zdolala poslední schůdek daného žebříku a opětovně pod sebou pocítila pevnou zem, hleděla do tváře pohledného hnědovlasého mladíka, jehož prozatím vídala pouze ve svých snech.
„Ano, jsem to já,“ uvedl mladík, který opětoval onen obdivný pohled. „Jen jsem předpokládal, že naše první společné setkání proběhne za méně dramatických okolností.“
„Adame… jak jsi ale věděl… Já…“
„Měl jsem velmi silné tušení, že jsi v nebezpečí, proto jsem ti také přispěchal na pomoc,“ začal Máše objasňovat Adam, jak dnes v noci, poté, co se mezi nimi přerušil snový kontakt, měl velmi silnou vidinu toho, jak jeho milá podvakrát padla do spárů nevyzpytatelného útočníka, jež jí hodlal ublížit.
„Je… je tohle vůbec možné?“ nemohla Máša tomu stále uvěřit. A pak ji nepříjemně bodlo u srdce, když si uvědomila: „A co Marian? Co se stalo s ním? Snad… snad mu ten útočník taky neublížil?“
„Nemyslím si, tvůj nevlastní bratr je zajisté zcela živ a zdráv,“ překvapil Mášu Adam naprosto pohotovou odpovědí. „I tak si za ním ale musíme pospíšit. Naštěstí vím, kde ho hledat.“
Máša, stále ohromená z onoho nečekaného setkání, Adama poslušně následovala ven z lesního prostranství, kde nastoupili do jeho auta a oba zamířili nikoliv směrem do vísky, nýbrž ke kopci nedaleko jezírka, kde zastavili. Adam se nemýlil, Mariana tam nahoře skutečně našli a to sedícího s hlavou sklopenou do dlaní, zahloubaného.
„Mariane?“
Oslovený sebou prudce trhl. V úžasu teď hleděl na právě příchozí. Chtěl něco říci, ale nešlo to. A pak se to stalo! Kolem krku se mu ovinuly ony dva přívěšky, jež dostal darem od Máši a Tiny. Jak k tomu došlo, šlo jen těžko vysvětlit. Jako by pálavský pramen dostál svého tajemného poslání.
„Byl bys prosím od té dobroty a šel teď s námi, Mariane?“ vyzval ho posléze zcela klidně Adam.
Marian se oné výzvě kupodivu nebránil a jako ve snu – a co na tom bylo zásadní – i bez odporu Mášina přítele následoval k autu.
„Prosím, Mášo, byla bys i ty tak laskavá a jela teď s námi do Vrbovky? V jedné z tamních kaváren nás očekává jistá společnost, jež touží se s vámi oběma setkat. Zejména tady pro Mariana ono setkání bude velice přínosné, avšak ani ty na tom nebudeš nijak škodná.“
Bylo tomu skutečně tak, jak Adam předpokládal. Jedna z pálenských kaváren se stala dějištěm nečekaných shledání. Marian se tam po letech uviděl se svojí sestrou Adrianou. Vyrostla do značné krásy, v půvabnou šestnáctiletou slečnu, jíž dělal společnost přítel Radim a jezevčík Míša. Konečně se jí tak splnilo toužebné přání mít svého vlastního psa. Již to nešlo věčně oddalovat, sourozenci si po vlně údivů padli kolem krku.
„Ach pane, tak ráda vás po letech zase vidím!“
Opravdu to byla Vilma Vavřínová, někdejší služebná pracující v domě, v němž sourozenci kdysi žili. Právě ona teď horoucně tiskla Marianovi ruku. Onehdy vše vzala na sebe, i když moc dobře věděla, že podíl na smrti Gertrudy Stratové nesl výhradně právě on. Marian se jí v slzách teď omlouval.
Co rovněž bylo zajímavé, že se i Vilma přestěhovala sem do Pálenské Vrbovky a to poté, co byla předčasně propuštěna z vězení. Nejinak tomu bylo i v případě Adriany, jíž zde ve vísce adoptovaní rodiče poskytli domov a hlavně tolik potřebnou lásku. Přání Vilmy Vavřínové se tak vyplnilo.
Znělo to neuvěřitelně a přesto tomu tak bylo. Pouhé tři kopce oddělovaly všechny zúčastněné od sebe a přeci až teď na sebe konečně natrefili.
Dveře kavárny se znovu otevřely a vstoupila Tina. Neobyčejně jí to slušelo a Marian tentokráte neměl nutkání ji od sebe odhánět. Právě naopak, cosi uvnitř mysli ho ponoukalo jít k té dívce a láskyplně ji obejmout. I na polibek záhy došlo, na pravý nefalšovaný polibek věnovaný z čisté lásky!
Marian si až nyní plně uvědomoval, jak netaktně se ke všem zúčastněným doposud choval, kolik času promarnil utápěním se ve vlastním žalu, aniž kolem sebe viděl ono pozitivní. Nyní vše Marian mohl napravit, jeho jak nejbližší tak po letech nezvěstní tu byli pro něj a jen na něm záleželo, jak se zachová.
Byl to tehdy úplně jiný Marian: pozorně naslouchající, neprotestující, plně oddán oné skupince lidí. Onomu shledání s těmi, jimž na něm záleželo, jež od něj byli osudem odloučeni a nyní se společně zasazovali o to, aby toto příkoří bylo jednou provždy zlomeno.
Tak ubíhaly dny, týdny a měsíce a Marian šťasten byl za každou chvíli, již mohl trávit se svými nejbližšími. Vždyť tolik pozitivního mu to přineslo: sblížil se s Tinou, našel zpět cestu ke své nevlastní sestře Máše a nadále se stýkal s Adrianou a Vilmou. Nakonec za vděk přijal i to, že mohl pracovat ve firmě svého nevlastního otce Otakara a při tom nezahálel ani s přípravou na prestižní konzervatoř Svatého Valenta.
A co se nestalo, Marianovi se nakonec podařilo na ni složit úspěšně zkoušky!
Není tedy divu, že si do svého deníčku, jenž si začal vést, jako první připsal následující:
Co ke všeobecné spokojenosti si přát?
Snad jen plnými doušky života si opětovně užívat
a těšit se výhradně z jeho nádher a krás
kdy po boku stojí vám věrných lásek a přátel pár
Toť onen křehký cenný dar
dar nesmírné hodnoty
dar jenž penězi nelze vyčíslit
Dar k nezaplacení
