Bonus číslo 5 – Pátá povídka Radovana Litevského
Adam Lipták byl praktický lékař a tuto profesi miloval. Svoji lékařskou praxi vykonával již od dvaceti a pacienti k němu chodili rádi. Adam měl již svá důchodová léta, ovšem i v nich byl stále aktivní. On sám se staral o jednoho mourovatého kocourka, jehož si přinesl z útulku před pěti lety. Kocourek dostal jméno Štístko a to oprávněně. Do útulku se dostal ve značně zbídačeném stavu. Jeho původní majitel ho zjevně krutě týral a dokonce i mučil hlady. Jeden manželský pár ho pak našel při jedné z večerních procházek zcela vysíleného a opuštěného u silnice, nemohl si ho však nechat.
Adam sám sobě slíbil, že již nikdy nedopustí, aby jeho zvířecí přítel zažíval z lidské strany příkoří, jaké si již musel u původního majitele vytrpět. Proto o něj pečoval s největší možnou láskou a Štístko mu ji náležitě oplácel slastným vrněním na klíně.
Adam potřeboval věrného přítele. Manželka Jitka mu před šesti lety zemřela, příbuzné ani děti muž neměl a kromě lidí, co za ním docházeli do ordinace, si jinak neměl s kým popovídat. Jenže i to se mělo v brzké době změnit. Byl konec týdne, pátek, a Adam ve své ordinaci právě přijímal posledního pacienta. Paní Věra měla po operaci nádoru prsu, který ji lékaři úspěšně odoperovali. Optimismus z ní přímo čišel, život ji zase těšil a Adam z toho měl přirozeně radost. Vždyť co by za to dal jiný jeho kolega.
Leč jak už bylo lehce naznačeno, i Adama v životě čekaly změny. Sotva paní Věra odešla z jeho ordinace, nahrnul se do ní pan Skupa. Stanovisko tohoto padesátiletého muže znělo jasně: Adam již několik let přesluhuje a proto musí být nahrazen lékařskou omladinou. A pak se znovu otevřeli dveře a dovnitř vstoupil pohublý vytáhlý dvacetiletý mladík jménem Otakar – Adamův nástupce.
Adam se ani nenadál, konec roku byl tu a on byl náhle penzionován. Najednou si připadal ztracen. Jeho kocourek mu sice i nadále projevoval přízeň, leč to jeho pána neuspokojovalo tak, jak by si přál. Zkrátka a dobře, scházela mu ordinace a pacienti v ní. Adam sice bydlel v družstevním domku, kde měl své sousedy, ti ale přes den byli v práci či ve školách a jinak si prostě žili svůj vlastní život. Adamovi přišlo trapné vnucovat se jim do přízně, respektoval jejich soukromí.
A tak, když jednou před Penny Marketem, kam chodil pravidelně nakupovat, náhodou vyslechl rozhovor o tom, jak člověku prospívají ozdravné procházky po přírodě, rozhodl se, že právě toto vyzkouší. Jenže to nebylo jen tak. Adam bydlel v rušném městě a do oné klidné přírody to od domova měl úctyhodných deset kilometrů svižnou chůzí. Navíc byl nucen přetrpět hluk a smog z ulic. A tak toto nakonec zavrhl.
Ani televizní program za moc nestál a tak i po večerech měl Adam problém se zabavit. Ty věčné nesmyslné americké kriminálky či akční filmy a thrillery ho vůbec nebavily stejně jako vtíravé politické rošády. Co na tom ti diváci vidí, podivoval se pokaždé Adam.
A pak takhle jednou zase šel nakupovat do Penny Marketu a tam si povšiml náborového letáku nabízejícího práce skladníka, u pokladen či doplňovače zboží. No to by bylo něco pro mě, řekl si sám pro sebe hned Adam, když k pozici doplňovač zboží bylo připsáno vhodné i pro důchodce. Proč by ne, Adam by zase byl mezi lidmi, něco si přivydělal k nevelkému důchodu a když na to přijde, prohodí pár slov i se zákazníky. No a Štístko to doma bez něj také těch pár hodin vydrží.
Ještě téhož dne se Adam byl informovat u manažera Penny Marketu, jímž byl jistý pan Hořec. Toho potěšilo, že tak brzy našel potenciálního brigádníka. Přirozeně ho i zajímala Adamova dosavadní profesní dráha. To bylo něco pro něj, tuze rád se rozpovídal o své lékařské praxi, jejíž potřebnou výhodou byla právě komunikace s lidmi.
A tak slovo dalo slovu a hned ten další týden již Adam nastoupil na panem Hořcem slíbené pozici doplňovače zboží. Jeho spolupracovníci byli vesměs velice vstřícní a se vší ochotou ho do jeho nové práce zaúkolovali. Adam dostal na starost sektor s ovocem a zeleninou a krátce nato již byl schopen sám poradit zákazníkům, kde se momentálně nacházejí ta nejčerstvější jablka či právě zlevněné okurky.
O pauzách poté Adam trávil čas se svými novými kolegy v části vyhrazené pro zaměstnance, kde se mu více otevřeli z hlediska vlastních dosavadních životů a on na oplátku zase jim. Jak praktické je mít v pracovních řadách bývalého lékaře se ukázalo záhy, kdy Adama žádali o rady na tu či onu zdravotní komplikaci – více či méně závažnou a on byl ke všem stejnou měrou velmi sdílný. Adamova obliba tak u kolektivu o to více ještě narostla.
Ubíhaly dny a Adama to v Penny Marketu bavilo čím dál tím víc. Zase mohl svobodně pracovat, zase byl mezi lidmi. A dobré na tom bylo i to, že si k němu našli cestu i někteří jeho bývalí pacienti, kteří sem chodili nakupovat, a vždy s ním prohodili pár slov. Adam si tak opět naplno začal užívat života a i když se zas tak často neviděl se svým kocourkem Štístkem, snažil se mu to vynahradit, jak jen to šlo.
A jednou takhle, když Adam zase šel na svoji obvyklou ranní směnu, si před Penny Marketem povšiml jezevčíka, přivázaného ke stojánku na kola, jak tam osaměle postává, kňučí a klepe se zimou. Adam se nad ním slitoval a alespoň mu nabídl pár granulí. Jezevčík za ně byl nesmírně rád stejně jako za pohlazení.
Adam si začal o psíka dělat starosti. Pobýval tu tak sám, okolo žádná živá lidská duše, jež by se k němu hlásila, jež by ho postrádala. Adam však musel jít. A tak jezevčíka naposledy pohladil, vysypal před něj zbytek granulí a vydal se do Penny Marketu, doufaje, že si ho jeho právoplatný pán v brzké době odvede.
Jenže čas kvapil a k jezevčíkovi se nikdo nehlásil. Žádný s příchozích zákazníků prostě o něj nejevil zájem. Adamovi to začalo přidělávat starosti, nerad se smiřoval s variantou, že psíka potkal stejný osud jako kdysi jeho kocourka Štístka. Vše tomu nasvědčovalo, neboť z personálu Penny Marketu nikomu nenáležel.
Uběhlo několik dlouhých nekonečných hodin, od chvíle, kdy se Adam s jezevčíkem měl možnost poprvé shledat. Ten tam venku v mrazu stále byl nucen přečkávat. Adam se na to již nemohl dívat. Nevýslovně ho to drásalo. Jenže sotva se rozhodl jednat, objevil se u psíka zčistajasna jakýsi muž, odvázal ho a odešel s ním. Adam to přeci jen nechtěl nechat jen tak, jenže než stačil vyběhnout ven, muž i jezevčík byli ti tam. Adamovi tak nezbývalo než se vrátit nazpátek na své pracoviště.
Den nato Adam do práce šel v jistých obavách. V duchu se modlil, aby na jezevčíka nenarazil na tom samém místě, jak tam zcela opuštěný opět kňučí, celý vyhladovělý, třesoucí se zimou. K jeho úlevě tomu tak tentokráte naštěstí nebylo. Adam se tak vydal do zaměstnání v přesvědčení, že se podobná situace již nebude opakovat.
Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Adam se opět viděl se svými kolegy, z nichž dva z nich slavili významné jubileum, takže tu byl důvod k oslavě. Na ní měl nárok i sám Adam, neboť mu jeden z jeho spolupracovníků děkoval za lékařskou radu, na níž posléze dal a tak u něj zavčas doktoři odhalili závažné onemocnění. Den pro Adama tak bezstarostně dál plynul.
Ovšem pouze do druhé hodiny odpolední, kdy bývalý lékař podruhé zaregistroval onoho jezevčíka, jehož ke stánku na kola přivazoval ten samý muž, co si pro něj předchozí den přišel. Ten se k psíkovi začal chovat dosti hrubě, křičel na něj a dokonce ho neváhal párkrát přetáhnout svojí holí. Adamovi mu ho bylo opět líto a hodlal jeho pánovi za každou cenu domluvit. Zakrátko k tomu dostal sám příležitost, neboť muž hned nato zamířil do obchodu. A i v něm dostál své výbušné povaze, když se s jednou zákaznicí začal příti o nákupní vozík. Když ho následně svojí hubovatou mluvou vybojoval, zamířil s ním k prvním regálům, do sektoru s ovocem a zeleninou, který měl na starosti právě Adam. Ten využil momentu, že se muž začal znovu rozčilovat, tentokráte pro změnu nad údajně dosti předraženými mandarinkami, a dal s ním konečně řeč. Tím si však ještě více přitížil. Muž se do Adama okamžitě pustil, co se on má co starat o druhé a ať si raději kouká hledět sám sebe a své práce, načež si neodpustil hrubým tónem rýpnout do ostatních zaměstnanců Penny Marketu.
Pan Hořec Adama, když bylo po všem, nijak nepeskoval, naopak, postavil se za něj stejně jako jeho kolegové. Ovšem co to bylo Adamovi platné, na onoho jezevčíka stále nepřestával myslet. Kdyby to šlo, daroval by ho do hodné rodiny či by se o něj začal starat přímo sám. Takto o tom Adam večer referoval svému kocourkovi Štístkovi, když ten mu slastně předl na klíně. Obavy z následného dne tu tak byly na místě.
Oprávněně. Vše se odehrávalo takřka dle stejného scénáře jako den předchozí: muž s jezevčíkem k Penny Marketu dorazil kolem druhé hodiny odpolední, před ním ho zanechal, cosi na něj zakřičel a častoval hůlkou. Poté se jako velká voda přihnal dovnitř, kde se obdobně pohádal o nákupní vozík a posléze si zanadával na údajné předražené zboží v regálech.
Jedna podstatná změna oproti včerejšku tu však přeci jen nastala. Jezevčík totiž zůstal přivázaný ke stojánku na kola a jeho pán kolem něj nazpátek pouze prošel a vůbec o něj nejevil zájem. Že by na psíka dočista zapomněl? Nebo tak učinil čistě záměrně? To byly otázky, jež si Adam momentálně kladl. Opět tedy vyběhl ven a jen zaregistroval, jak muž právě na zastávce nedaleko Penny Marketu nastupuje do autobusu. Z dálky na něj ještě volal, ať si pro jezevčíka přijde, muž ho však neslyšel. Adam se za ním tedy rozeběhl, už to ale nestihl. Autobusová souprava se právě rozjela.
Adam se s nepořízenou odporoučel nazpátek. Drásalo mu nervy dívat se na to, jak psík pod rouškou zimy trpí. Odvázal ho tedy od stojanu na kola a vzal dovnitř do tepla. Pan Hořec byl na rozpacích, když za ním Adam přišel s prosbou, zdali by jezevčík nemohl přečkat v místnosti vyhrazené pro zaměstnance, dokud si ho právoplatný majitel nevyzvedne. Oba pánové věděli, že něco takového je striktně proti předpisům obchodních řetězců. Nakonec se však Adamovi podařilo pana Hořce obměkčit a dotyčný psíkovi nabídl azyl ve své kanceláři, s dodatkem, že už se na něco vymluví, kdyby ho poctila návštěvou náhodná kontrola.
Jenže i přes toto ujištění a ochotu manažera Penny Marketu se u Adama začaly projevovat nové obavy. Opět míjela hodina za hodinou a něž se Adam nadál, bylo tu pozdní odpoledne a následně večer. Jenže o jezevčíka se do této chvíle nikdo nepřihlásil. A tak Adamovi nezbylo než aby se ho ujal. Psík se tomu kupodivu nebránil, zjevně byl rád, že mu konečně někdo věnuje péči.
Kocourek Štístko neskrýval jistý podiv nad zcela nečekaným hostem. Když mu ale Adam přívětivě vypověděl, jaký osud onu němou tvář postihl, zanechal údivů a šel se s jezevčíkem přivítat. I jemu byl Štístko nevýslovně sympatický, což Adama jen těšilo. Všichni tři nakonec spolu strávili pěkný večer. Leč to se málem stalo Adamovi osudným.
Hned druhý den v práci totiž zažil další z nemilých incidentů, to když se v Penny Marketu konečně objevil onen muž a dožadoval se navrácení svého jezevčíka. To, jak se k němu prve zachoval, když ho nedbale opustil, jako by ho vůbec nezajímalo. Opět rozséval zlo na všechny strany a dokonce se neštítil vyhrožovat soudy za to, že mu byl psík nezákonně odcizen. Co naplat, Adam neměl na vybranou, s případnými soudy rozhodně nechtěl míti opletačky a tak jezevčíka nedobrovolně muži raději odevzdal. Obával se, že by muž podání žaloby byl klidně schopný, podle toho, jak se nepříčetně choval. Adam dokonce zvažoval, že v Penny Marketu skončí, jen aby se s mužem již nikdy neviděl, na výslovné přání pana Hořce v něm nakonec ale setrval i nadále.
Adam se přirozeně obával dalších dnů v práci, o nové pře s majitelem jezevčíka rozhodně nestál. Avšak míjely dny, pak týdny až uplynul celý jeden měsíc a muž se v Penny Marketu prozatím vůbec neobjevil. Ani jeho psíka Adam neviděl postávat před ním. Musel však na něj stále myslet. Jak se asi má? Jak vychází se svým pánem? Zlepšil se jejich vzájemný vztah? Patrně nejspíše ne, dumal Adam. Stále nemohl zapomenout na onen večer. Za poslední léta patřil k jeho nejkrásnějším. Tak rád by vrátil čas. Jenže to vypadalo, že se již toto nebude nikdy opakovat. Muž zřejmě nabyl přesvědčení, že tam, kde Adam pracuje, není zrovna dvakrát vítán, a tak se tam již nehodlal do budoucna vícero vracet. A to ani se svým jezevčíkem, co kdyby se mu ho rozhodl zase někam odvést.
Uběhly dlouhé tři měsíce od onoho posledního setkání s mužem. Adam za tu dobu přestal vyhlížet jezevčíka a smířil se s tím, že volný čas bude trávit zase jen se svým kocourkem Štístkem. Jenže to ještě netušil, co nastane. Adam zrovna ve svém sektoru doplňoval do regálu jablka, když tu ho nečekaně oslovila jistá paní, jež se mu představila jako paní Stroupková. Adam si původně myslel, že se jedná o běžnou zákaznici. Když ho však žena upozornila na psíka, jenž přišel společně s ní, zastavilo se mu samým překvapením málem srdce. Poznal onoho jezevčíka.
Ovšem záhy Adamovi zatrnulo. Žena se totiž rozhovořila o svém muži. Dodatečně se omluvila za jeho chování vůči němu i ostatním. Přišel by sám, jenže se momentálně zotavuje po prodělaném těžkém infarktu. Adam pomalu myslel na nejhorší, ale žena ho opět překvapila. Přišla mu totiž jménem svého manžela poděkovat, neboť ten se po oné příhodě dočista povahově změnil. Během nelehké nemoci údajně zažil prožitek blízkosti smrti, kdy se mu před očima zhmotnil celý jeho život, řízený jakousi Světelnou bytostí, jež ho jím nejen provedla, ale rovněž, což bylo důležité, ho upozornila na jeho negativní aspekty. Jakmile se však pan Stroupek zotaví, což je na dobré cestě – i díky oné Světelné bytosti, jež mu navíc sdělila, že bude nadále žít – osobně se s Adamem hodlá vidět a popovídat si s ním, ovšem tentokrát výhradně jako s přítelem, co mu promluvil do duše.
Adam se nestačil podivovat nad tím, s čím vším se mu tu žena důvěrně svěřuje. Šok zažil, když se hovor stočil na Štístka. Adam nečekal, že žena bude jeho kocourka znát, jenže jak se záhy ukázalo, tak dotyčná nehovořila o něm nýbrž o svém jezevčíkovi, jenž nesl úplně stejné jméno. Že by se Adam přeslechl? Ale kdepak, slyšel správně.
Adam najednou natolik zatoužil shledat se opět nejen s paní Stroupkovou, ale i s jejím manželem, ovšem musel ještě minimálně měsíc vyčkat. A když ten čas konečně nastal, nehodlal Adam nic podcenit. Od paní Stroupkové se mezitím dozvěděl, že s manželem v nejbližší době oslaví významné kulaté výročí a tak koupil třípatrovou bonboniéru a jako malou pozornost desku s operami Gusepe Verdiho, jehož pan Stroupek tak rád poslouchal. A pak už nezbývalo než se vydat na návštěvu. A to i s kocourkem Štístkem, jehož si měl, na výslovné přání manželů Stroupkových, vzíti s sebou.
Adam se zbytečně obával oné návštěvy, proběhla v tom nejlepším možném rozpoložení. Pan Stroupek nevykazoval žádné známky pobouřenosti, právě naopak, byl tím nejlepším hostitelem. Znovu se navracel k oné příhodě se Světelnou bytostí a dodatečně se omluvil za své někdejší neomalené chování. Dokonce sám od sebe projevil lítost nad zesnulou Adamovou ženou Jitkou a poté mu sdělil, že u nich doma coby host je vždy vítán. Adam žasl nad tím, jak nečekaná životní příhoda může změnit člověka a to z povahy morouse na příjemného společníka.
Byly to opravdu moc pěkně strávené společné chvilky. Adam a manželé Stroupkovi během nich probrali vše podstatné ze svých dosavadních životů. A když se pak přiblížil čas loučení, nevadilo to, neboť se při něm dohodla nová schůzka. Adam tak již životem neprocházel sám, našel nečekané přátele, jimž na něm záleželo.
Tak ubíhaly dny, týdny, měsíce a Adam s manžely Stroupkovými trávil stále více volného času. Společně pořádali výlety nejen po Čechách, chodili posedět do kaváren či si dopřáli divadlo či nějaký ten pěkný hudební koncert. A když takhle jednou Adama osočil jeden náhodný kolemjdoucí, manželé Stroupkovi se ho okamžitě zastali s tím, že není dobré míti rozbroje, načež tu na místě bylo připomenutí onoho prožitku blízkosti smrti. Na kolemjdoucího to plně zapůsobilo a z obav před posmrtnými soudy rozepře okamžitě zanechal.
Právě na toto všechno Adam posléze vzpomínal nad hrobem své zesnulé ženy Jitky, v domnění, že ho tam nahoře v Nebi slyší. Adam byl přesvědčen, že by jeho zesnulou choť dozajista potěšilo, že si zde na Zemi našel dobré přátele a nestrádá s kocourkem Štístkem sám doma v bytě. Adam se prostě zase dokázal ze života radovat a to bylo to hlavní. Vždyť co by za to dali jiní v jeho věku, pomyslel si nejednou.