Tom Patrick

Výzva (8)

Když již píšete, je dobré naučit se patřičně relaxovat. Jako ideální řešení se jeví právě hudba. Alespoň tedy já to tak měl, ať už jsem tvořil v legendárním programu T 602 na velkém počítači s disketovou mechanikou či později v notebooku v programu Word. Hudba mi napomáhala při prvotních nesmělých spisovatelských krůčcích a je taktéž jako podklad podepsána pod většinou mých pozdějších literárních děl, jež se ne vždy rodily snadnou cestou.

Jak již moji stálí čtenáři dobře vědí, celým životem mě provází hudba takzvaných novoromantiků. Jmenovitě pak syntezátorový pop a žánr Italo disco, případně pak žánr Euro disco. Na tyto hudební styly v minulosti ne vždy byly sepsány lichotivé kritiky stejně jako na celistvou populární hudbu osmdesátých let, jíž významně formovaly.

Postupem času, kolem poloviny devadesátých let, se rovněž uvnitř mě počal utvářet jistý fiktivní hudební styl, který jsem já osobně o něco později pojmenoval EC pop (čteme: í sí pop). Ten vycházel právě z hudby novoromantiků (respektive z daného elektronického a tanečního podkladu), byl však navíc obohacen o prvky vážné (klasické) hudby (respektive šlo o přítomnost hudebních nástrojů pro ni zcela typických). Pro úplné upřesnění se daný žánr utvořil z obsáhlého názvu Electro Classical pop music a i já se mu samozřejmě pokoušel v reálu pokud možno co nejšetrněji přiblížit.

Coby Jakub Ontenel jsem se však zmohl pouze na jeho instrumentální část, z níž nakonec vzešla tři sólová alba. Ona Ec popová část zpěvná tak dodnes výhradně přežívá uvnitř mne samotného v podobě fiktivních hudebních playlistů.

Kde však na pojem EC pop jednoznačně natrefíte v jeho obsáhlejší reálné formě, je román City Means III. – Město plné protikladů, kde vedle seznámení se s danou EC popovou subkulturou jest jako bonus uvedena jak její obsáhlá historie, tak i její stručné shrnutí v devíti závazných bodech. A není to tak dávno, co jsem jako třetí bonus přidal i jmenný seznam jednotlivých EC popových předních interpretů.

Na rovinu se vám tak musím přiznat: ano, onen svůj fiktivní žánr mám ve značné oblibě, ale jeho neustálé vnímaní uvnitř sebe samotného je pro mne mnohdy nelehkou záležitostí. Já sám bych jej potřeboval slyšet naživo, leč do dnešních dnů se tak nestalo. Proto jsem se také v onom třetím díle své „městské“ ságy zasazoval o to, aby vše došlo oné reálné podoby.

O tu se můžete zasloužit právě vy, ctění to čtenáři. A zejména pak vy, co do lidušky chodíte na nějaký ten hudební nástroj, a po jejímž zakončení jej hodláte uplatnit dále ve svém budoucím životě. Stejně tak se EC pop může státi výzvou pro absolventy konzervatoří. Pokud tedy mezi takové jedince patříte zrovna právě vy, doporučuji vám pečlivě pročíst si kapitolu s názvem „G“ ze třetího City Meansu (City Means III. – Město plné protikladů).

Tímto jsem vám tedy přiblížil, jak to já osobně mám s hudbou, jež výrazně podporuje nejen moji spisovatelskou dráhu.

A jak to pro změnu máte s hudbou vy, ctění čtenáři? Také ji rádi posloucháte, při práci či jiných aktivitách? A když už, jaký hudební žánr je vašemu srdci nejbližší? Co soudíte o mém EC popu? Založili byste si v dohledné době skupinu v podobném duchu, nebo daný hudební styl považujete za naprosto zbytečný?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Výzva (7)

Pokud se rozhodnete psát, je dobré pro začátek zvážit, čemu dáte přednost. Jestli básním, povídkám či románu.

Já jsem na počátku své spisovatelské dráhy udělal právě tu osudnou chybu, že jsem začal oním románem. A to ještě coby jedinec, jemuž od dětství dělá velké potíže číst právě ony knihy. Chyběla mi tak potřebná průprava po stránce textové, jíž jsem částečně dohnal až po příchodu na gymnázium, kde v rámci českého jazyka byla ustanovená povinná četba. I přesto si zde však dovoluji tvrdit, že se onomu spisovatelskému řemeslu dodnes stále učím. A to i nyní, co pro vás sepisuji tuto další výzvu.

Za těch zhruba patnáct let, co se psaní intenzivně věnuji, jsem se již značně poučil. A dospěl jsem k názoru, že románem, navíc ještě značně obsáhlým, není rozumné začínat. Jako prvotní adekvátní řešení pro vstup do literárního světa se mi jeví básně. Vytvářejí se mnohem snadněji než romány, vyznačují se jistou volností a nejsou vázány téměř žádnými závaznými pravidly. Navíc si na nich budoucí spisovatel procvičí ony spisovatelské návyky a pokud se náležitě snaží, v krátkém časovém intervalu takových básnických celků lze vytvořit hned několik v řadě za sebou, což u románů jde výhradně stěží.

Po básních pak přicházejí na řadu povídky coby druhý stupeň obtížnosti. Ty se již tvoří o dost pracněji a autor musí prokázat jistou zručnost. A nejde jen o obsahovou stránku. Svůj zamýšlený náměť musíte umět vypointovat, vygradovat a poté i logicky uzavřít. To vše navíc na mnohem větším počtu stránek než jaké jsou vymezeny básním.

Pokud úspěšně zvládnete i tuto druhou literární položku, můžete směle přistoupit k oné třetí, tedy k románu. Ten pomyslně sestává z jednotlivých povídek, v našem případě na sebe plynule navazujících jednotlivých kapitol. Je však nezbytně nutné, aby v nich nebylo zanedbáno nic podstatného. Zatímco básně a povídky na sebe nemusí navazovat, u kapitol takového románu je to nezbytné. A pokud něco postrádá logiku, je nutné daný nedostatek pracně vyhledat a opravit, jinak veškeré spisovatelské románové úsilí přichází vniveč.

Takto to tedy výhradně vnímám já coby autor.

A jak ke všemu přistupujete vy, vážení čtenáři? Sdílíte můj osobní názor či naopak ne? A pokud píšete, čemu výhradně dáváte přednost? Básním, povídkám či románům?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor