Tom Patrick

Výzva (26)

Jsem či nejsem zlý, nepřejícný člověk?

Tuto otázku si pokládám několik posledních pár let. Vše samozřejmě souvisí s mojí bohatou literární tvorbou, s články, jež zde na webu od roku 2011 zveřejňuji.

Na onu závažnost mě již před rokem upozornila jistá Bára Mocová.

Ano, i mě poslední dobou čím dál více přepadává obava, zdali nejste, mojí „románovou surovostí“, již značně znechuceni či dokonce enormně pohoršeni. Mimo jiné mi jde o soubor básní pod hlavičkou „Martin Jabkenič“. Ano, tímto se upřímně doznávám k jejich autorství! I když, na druhou stranu, jak se to zase vezme, když, podobně jako ony průvodkyně, dotyčného spíše vnímám jako ryze skutečnou postavu.

Od dob, kdy jsem v neustálém pomyslném kontaktu s onou svou Alexandrou, totiž stále více pochybuji o tom, co jsem zde zmínil již několikrát, tedy zdali se skutečně jedná jen o „pouhé fiktivní smyšlenky“.

A právě nejinak se to má i s oním Martinem.

Když si daná Bára některé z jeho básní přečetla (ano, musím to tak prostě napsat), osočila nás oba, že jsme až příliš agresivní. A opravdu, když jsem vše pod hlavičkou „Martin Jabkenič“ zběžně znovu prošel, došlo to i mojí maličkosti (potažmo i jejímu potenciálnímu autorovi) a nastalo zpytování svědomí. Bára mě pak dodatečně začala chlácholit, že rozhodně neměla v úmyslu narušit mé (a Martinovo) spisovatelské ego, a tudíž abychom si já (a rovněž i on) nic nevyčítaly, že plně chápe nutnost a potřebu se žánrově vyvíjet. Že je to vlastně naprosto přirozené, neboť každý člověk v sobě má něco z dobra i ze zla.

Pokusil jsem se tedy řídit její moudrou radou. Jenže pak nastalo to opětovné propojení mezi mnou a dotyčným autorem oněch „více či méně kontroverzních“ básní. Co se poté nestalo: Martin Jabkenič se mi začal omlouvat za to, že byl ke svým postavám příliš hrubý, a aby se mi zavděčil, tak stále pouze „jen sebe“ začal označovati za autora daného stvořeného, kdežto mé maličkosti přisuzoval „pouze“ roli zapisovatele, co „pouze“ všemu pozorně naslouchá a následně coby „pouhý“ zprostředkovatel vše aktualizuje na těchto eldarových stránkách.

Proto vás, moji milí, věrní čtenáři, znovu prosím o jistou schovívavost. Prostě to říkám na rovinu, tak jak to ve skutečnosti je, jak já vše vnitřně či navenek pociťuji a vnímám. Proto prosím mějte s mojí tvorbou i nadále strpení. Jen tak totiž budu moci v ní i nadále pokračovat a dodávat sobě naději, že vše má svůj opodstatněný smysl.

Ony v tom svoji podstatnou roli onehdy sehrály i další nečekané okolnosti. Když se mnou totiž Bára Mocová rozmlouvala, nebyla zcela zdravotně v pořádku. Nejdříve ji skolila chřipka, a když už se zdálo, že vše špatné je úspěšně zažehnáno, chytly ji záda, takže znovu byla na prášcích. Přirozeně tedy chtěla přečíst si něco pozitivního, leč já v té chvíli nabídl právě „ty Martinovy básně“, jež zrovna hřejivým optimismem příliš nehýřily.

Jak jsem však již říkal výše, já stěží ovlivním náladu tohoto polanského rodáka. Uvidíme tedy, s čím přijde ve své následné tvorbě. Bude konečně taková, jakou si ji Bára vysnila?

Výzva (25)

Ano, imponují mi dlouhovlasé modrooké blondýnky a brunetky, nač se tím již tajit.

Zvláštní, povětšinou můj vyhlédnutý něžný objekt zájmu ve filmových počinech buďto předčasně scénáristé zamordují nebo z něj naopak udělají „ženu lehkou“ či se u dotyčné potenciální talent nestačí ani plně rozvinout.

Ohledně „žen skutečných“ coby inspirací jsem tu povyprávěl již v někdejších minulých příspěvcích. Nyní tedy něco blíže k těm, co coby průvodkyně formovaly mé jednotlivé knižní „City Meansové“ počiny a to z hlediska jejich vlivu na moji maličkost coby dvorního poděbradského zapisovatele Katalné Mochny, města, jenž je jim srdcem tak blízké.

Vše to začalo Alexandrou. Po celou dobu naší společné rozpravy jsem míval ten zvláštní pocit, jako by se jednalo o personu ryze skutečnou, nikoliv tedy o onu pouhou fiktivní, náhodně stvořenou mým nevypočitatelným podvědomím. Alexandra Janová se vůči mé maličkosti snažila být co možná nejkorektnější, což v reálu znamenalo, že mne s prameny seznamovala postupně, tedy výhradně v okamžiku, kdy na ně z hlediska zaznamenání do knihy přišla řeč. Leč i přesto se nešlo ubránit dodatečným doplňkových rozhovorům s ní a to v průběhu oněch dalších zhruba deseti let. A když z mé strany jednou přišla řeč na téma „změna vizáže“, decentně pak požádala o její neměnnost.

Zatímco Alexandra jinak srdnatě odolávala mým četným narážkám, tak Ema Chardová, druhá průvodkyně Katalnou Mochnou v pořadí, mi vždy od plic na rovinu řekla, co si o mých „připomínkách“ myslí. Z tohoto důvodu se naše rozprava několikráte i přerušila a posléze znovu problematicky navazovala. Dodatečně ještě upozorňuji: jak rozhovor s Alexandrou tak i ten s Emou byl čistě spontánní! To znamená, že vznikal bez předem připraveného scénáře, tedy opačně a sice formou „co na srdci, to na jazyku“. Rovněž pak i Ema si svoje řekla k mým případným úpravám, zejména ohledně Černé paní a její konečné proměně, jíž jsem dle ní neschvaloval, jakožto ohledně mochnických ojedinělých tvorů, z nichž jsem se pokusil učiniti krvežíznivé netvory.

V dalším „City Meansovém vyprávění“ se pak role průvodce pozměnila, neboť její pomyslnou štafetu poprvé převzal muž, jmenovitě Tom Wong. Nicméně – a to opravdu zcela neplánovaně – dotyčný před naší poslední smluvenou schůzkou, bez mého vědomí, předem oslovil Petru Lavordovou a ta se tak nečekaně stala důležitou posilou pro závěrečný epilog „Města plného protikladů“. Podobně jako předtím Alexandra či Ema, se taktéž i Petra, coby persona, okamžitě stala jednou z mých dalších osudových múz, jež výrazně přispěly k oživení Katalné Mochny a k jejímu zpopularizování. Navíc Petřin ojedinělý původ a půvab jakožto její vlastní „mírumilovné“ povídky mému počinu následně dodaly ještě větší noblesu. Perlička nakonec: o povídce, tematicky propojující lidskou, zvířecí a přírodní říši, jsem předem neměl vůbec tušení. Z Petřiny strany jsem se o ní dozvěděl teprve v samotném závěru epilogu!

Po Tomu Wongovi se pak ve čtvrtém díle role průvodce ujal Radovan Litevský, nicméně i tentokrát si v závěrečném epilogu své řeklo něžné pohlaví. Jmenovitě Sylvie, žena neodmyslitelně spjata s „Winsternským rodem řádu lebonských lidí“. Ta se o slovo přihlásila již dříve, kdy se s ní osobně setkal právě můj japonský jmenovec a povídali si spolu o mé maličkosti – samozřejmě opět z mé strany zcela neplánovaně.

V prozatím posledním pátém mochnickém románu se vyprávění ujala znovu žena – jistá Jana Anotová. Na rozdíl od svých „předchůdkyň“ však v něm zastávala pouze onu roli průvodce. Zato však byla, co se sdílení osudu jednotlivých postav týče, nejaktivnější a za to i jí z mé strany patří velký dík. A opět perlička na závěr: když jsem si po nějaké době chtěl pohrát s Janiným vzhledem, decentně to odmítla a poprosila, abych nic neměnil. Nezbývalo mi než jí vyjít zcela ochotně vstříc stejně jako předtím Alexandře.