Onen Kristiánův moment se však začal značně protahovat, a když hovor s neznámým chlapcem přece jen nakonec po dobré čtvrthodině skončil, dal Kristián Martinovi jen jakési znamení, že teď nemá čas. Martin tak mohl jen zkroušeně pozorovat, jak jeho kamarád míří
k jedné z chatek ke svému kolu pro ruksak, cosi si z něj vyndává a vydává se ke stanu. Martin najednou nevěděl, co si počít. Nola s Verou se vytratily neznámo kam už dávno předtím, Kristián ze stanu stále nevycházel a podle Martinovy úvahy se v něm zase s někým zapovídal, takže bylo zbytečné se po něm shánět a nakukovat do stanů či chatek.
Martin si najednou připadal strašně opuštěně.
Nakonec se vzchopil. Okolo jsou přece další lidé, kteří tu všude kolem hrají různé hry! Pro začátek se tedy přidal k hráčům pétanque. Hráli ho v podstatě lidé v jeho věku, až na dva zhruba třicetileté rodiče se sedmiletým dítětem. Byli rozděleni do dvou družstev. Ti všichni mezi sebe Martina rádi přijali jako čerstvou posilu.
Začalo se hrát. Martin dvěma prvními úspěšnými zásahy svému týmu výrazně dopomohl k cenným bodům, záhy na to ale nervózně pokazil každý z následujících hodů. Jeho družstvo se tak především jeho vinou pozvolna dostávalo zase do minusu. Zajímavé bylo, že druhé mužstvo k vítězství výhradně táhlo ono sedmileté děvče, jež zpočátku vlastně ani nechtělo hrát, rodiče ho k tomu ale nakonec přemluvili. To, co se po jeho vstupu do hry začalo dít, všechny kolem fascinovalo. Děvče se na radu rodičů vždy pořádně rozmáchlo a do hodu dalo veškerou možnou sílu. To způsobilo, že vyhozená koule pokaždé dosáhla nejslibnějšího výsledku. Martin to tajemství odhalil až po třetím hodu.: vše měla na svědomí ta malá ručka, v níž vlivem dětského věku chyběla pověstná přehnaná dospělácká síla, avšak když se do ní dívčina pořádně opřela – což také vždy názorným máchnutím okázale předvedla – bylo to tak akorát na správný zásah. Martin se záhy o něco podobného pokusil také, ale aby se přiblížil výkonu dívčiny, musel značně povolit tlak v zápěstí. Moc si tím však nepomohl, jím odpálená koule zapadla pouhých pár centimetrů před něj. Martin tedy nakonec poděkoval lidem z družstva za to, že mu nabídli, aby si s nimi zahrál, a vydal se za dalšími sportovními aktivitami.
Po delším zvažování se zapojil mezi skupinku, která házela barevné kruhy na příslušný kůl. I její osazenstvo mezi sebe Martina rádo přibralo, jenže se opakoval stejný scénář. Martinovi se na začátku zase jako prvnímu podařilo kroužkem líznout kůl zaražený v zemi, pak ale opět začal neskutečně chybovat a ani jeden z následujících hodů mu už nevyšel. Navíc ho v jednom kuse zrazoval vítr, a tak nejeden jeho vyhozený kroužek otestoval větve nedalekého stromu. Největší překvapení ho však čekalo v samotném závěru, kdy se dobrovolně rozhodl odejít. Dozvěděl se, že všech pět členů družstva v tomto „sportu” kdysi neskutečně vynikalo závodně a tady na Mochnickém katalovění si jen patřičně „vylepšovalo svůj um”.
Martin tedy přesídlil k šipkám. Tady byl jeho začátek ještě smolnější. Jeho první šipka totálně minula terč a zapíchla se do dřevěné chatky, na níž byl zavěšen. Až asi na čtvrtý pokus Martin nečekaně zasáhl nejnižší terčovou hodnotu, za což si od ostatních hráčů vysloužil potlesk. To ho samozřejmě povzbudilo a v toužebném rozmachu se pokusil o ještě lepší hod, ovšem vlivem nečekané euforie to značně přepískl a jeho další šipka málem skončila v zadnici habána stojícího o kus dál. Ten to naštěstí přijal s nadhledem, prohlásil, že se nic nestalo, a zakončil to úsměvem a ledabylým mávnutím ruky.
A tak se to s Martinem vlastně táhlo dál, až se nakonec rozhodl se sportovními aktivitami definitivně skoncovat, a zamířil k místu, kde jakási dívka zájemcům předváděla, jak se z hlíny dají vyrábět působivé výtvory všemožného druhu; zrovna nyní dokončovala vyvedenou kočičku a hned nato ostatní přihlížející nabádala, aby si zkusili vytvořit něco vlastního. „Proč ne?“ namluvil sám sobě Martin a chopil se vlastní inspirace, která vyvstala z Noliny povídačky o krokodýlech. Želvě, kterou ve vlastním zápalu a nadšení vymodeloval, však záhy upadla noha, a i když ji všichni přihlížející ocenili vesměs kladně, s dodatkem, že to na začátečníka není vůbec špatné, Martin okamžitě zčervenal hanbou a raději se i se svým výtvorem koukal někam rychle ztratit.
Zase nevěděl, co si počít, zda se zajít podívat do jednoho ze stanů, nebo radši nasednout na kolo, nadobro opustit Nolu s Kristiánem – kteří se dle jeho úvah zajisté již stačili náležitě zabavit, zatímco on tu jen bezcílně bloumá s třínohou želvou kymácející se mu na podnose, s vážným nebezpečím úrazu v podobě rozpadu, neboť nebyla vypálená – a uhánět domů.
A pak jeden nečekaný pohled rozhodl o tom, že tu Martin přeci jen snad nakonec zůstane, to když jeho oči náhle zamířily k čajovému stánku. Spatřil tam velice pohlednou dlouhovlasou brunetku s modrýma očima, jak sedí na zemi v kolektivu semknuté pětičlenné skupinky,
o něčem se baví a při tom poklidně popíjí ze šálku. Martin náhle ožil. Pohlcovaly jej rozvášněné emoce. Představoval si, jak s onou dívkou rozmlouvá, drží ji za ruku a předává svoji želvu.
Po pár vteřinách však ale usoudil, že takové snění nemá cenu, protože živá Realita na něj stejně neslyší a vlastně že je to právě ona spanilá krása dívky, co jemu, Martinovi, brání zajít do čajového stánku – třeba se jen tak naoko podívat, dát si tam něco k pití, koupit nějaký ten suvenýr – a tak vlastně vůbec ani nepřicházelo v úvahu, aby se s dívkou dal do řeči a nabídl jí ten svůj výtvor. Obával se i toho, že by při případném kontaktu zase začal nezvladatelně pomrkávat a nepřiměřeně koktat, což by tu dívku zajisté přivedlo do značných nesnází. Něco takového rozhodně nechtěl. Navíc, když se Martin již poněkolikáté na svou třínohou želvu pozorně zadíval, usoudil, že by jako případný dárek zapůsobila spíš hloupě, v lepším případě komicky.
Netrvalo dlouho a Martin byl nucen čelit novým nástrahám. Počasí se nakonec přeci jen rozhodlo dál provokovat. Nejdříve poprchávalo, pak se spustil pravý slejvák a v minutě tomu bylo zase přesně opačně. To Martina v jednom kuse nutilo přemísťovat kolo – tu pod stříšku, pak zase k chatce… Želva mu v tom zápalu z podnosu nejednou málem vypadla, a aby toho nebylo málo, tak až teď zjistil, že si doma zapomněl zámek na kolo. Posedl ho strach, aby mu ho někdo neukradl, i když to hned vyloučil tím, že ti, co tu kolem jsou, nejsou přece žádní podlí zlejškové – už jen kvůli poslání této sešlosti. I tak se s kolem poměrně dost naběhal, než dospěl k definitivnímu závěru, že bude asi nejlepší ho nechat tam, kde stálo původně, tedy pod střechou dřevěné chatky, kde se ostatně nacházel tucet těch dalších.
„Co to tady provádíš, to už se chystáš pryč? Nebyla by to přece jen škoda? Je tady přece tolik zajímavých lidiček, s nimiž by sis mohl povídat.”
Martin se otočil a spatřil Kristiána, ovšem v úplně jiné podobě. Tričko a černé kalhoty kamsi odložil a namísto nich měl na sobě červené kimono a na hlavě se mu skvěl podivně výstřední slamák.
„To už vážně chceš jet? Zrovna jsem tě chtěl pozvat do toho stanu nalevo, kde se všichni zrovna vášnivě věnujeme mandale.”
„Ne, to jsem v plánu neměl,” zalhal tak trochu Martin. „Jen jsem chtěl přemístit své kolo na vhodnější místo, protože to počasí si dělá, co chce.”
„Jo, to jo,” utrousil podezřívavě Kristián. „To kolo nech klidně tady, neboj, nikdo ti ho nevezme.”
„Jo, asi to tak bude nejlepší… co je to vlastně ta mandala?”
„Nech se překvapit.”
Martin se už na nic dalšího tedy neptal, nechal kolo na původním místě a společně s Kristiánem zamířili k nedalekému stanu. Po cestě si však ale ještě jednou neodpustil pohlédnout směrem k čajovně, kde ona sympatická brunetka nadále rozmlouvala s ostatními na rozloženém koberci a podle rostoucího počtu lidí v jejím kruhu usoudil, že si získává stále větší množství příznivců.
Nebo se snad jednalo o pouhou rodinnou sešlost? O tom se zatím dalo jen spekulovat. Martin tyto starosti z hlavy vypustil až v okamžiku, kdy Kristián rozhrnul plentu stanu. Nechal ho projít dovnitř jako prvního. Uvnitř nebylo pomalu k hnutí. Vyskytovalo se tu poměrně dost lidí. Všichni se skláněli nad velkými papíry, na nichž pracně obtahovali rozmanité znaky, umístěné v jednom obrovitém kruhu. Tenkými štětečky opatrně nanášeli barvy na předem předkreslené obrazce. V levém zadním koutě stanu se pak u jednoho takového papíru skláněly i Nola s Verou.
„Půjdeme za nimi, co říkáš?” mrkl na Martina povzbudivě Kristián. Začali opatrně překračovat několik lidiček sklánějících se nad svými výtvory, kteří jim stáli tak trošičku nešikovně v cestě.