Kapitola 8 – Mandala

„Á, Martin je tady! To je dobře, přidáš se k nám?” vzhlédla k němu ihned Vera a poklepala štětcem na paletu s barvami. Nola byla tak houževnatě zabraná do malovaní, že se ani nepokusila pohnout rukou na pozdrav, jen nepřítomným úsměvem dala najevo, že o jeho příchodu ví.

Kristián ani Martin jí to neměli nijak za zlé.

„Každý z nás má pro sebe zabranou čtvrtinu plochy. Tobě jsme nechali tuhle.“

Martin na mandalu hned se zájmem pohlédl, skládala se z různých obrazců a znaků.

„Tady je ještě k dispozici jeden nepoužitý štětec a barvy si můžeš brát dle libosti odtud, ty jsou společné pro všechny,” ukázala Vera na tempery a kelímek. „Samozřejmě záleží jen na tobě, jestli chceš. Každopádně jsme na tebe pamatovali, a když jsi sem nakonec přece jen dorazil, tak nám můžeš pomáhat naše veledílo dál postupně zvelebovat.”

„Jo, proč ne? Venku stejně prší, takže tady s vámi nejspíš teď zůstanu,” usoudil Martin a přisedl k ostatním na zem. Pro začátek si zvolil červenou barvu, namočil štětec do vody a začal pracně obtahovat jeden z načrtnutých znaků. Hned při prvním opatrném obtahování však štětcem nechtěně vyjel z předkreslené linie. „Ale to snad ne, ach jo,” postěžoval si okamžitě.

„To vůbec nevadí,” chlácholil ho Kristián, „nikde není psaným pravidlem, že se musíš držet jen přesnýho obtahování. Jukni ke mně.”

Martin zvedl hlavu a nahlédl ke svému sousedovi. Kristián tam právě dokončoval jakési okno ve šnečí ulitě.

„Hmm, to opravdu není vůbec špatné,” usoudila Nola asi po deseti minutách, kdy Martin pracně vybarvil jeden z příslušných obrazců originálním lidským obličejem.

„Jé, díky, to tvé dílko je taky famózní!” oplatil jí to ve stejném duchu, když si prohlédl její čistě obtáhlý znak, který jak vzhledem, tak i vnitřním zbarvením připomínal kapku deště.

Martina však záhy jeho vlastní vykreslené obličeje přestaly jaksi uspokojovat. Navíc pohled na Nolu ho znovu přinutil přemítat o dívčí krásce z čajového stánku. Právě to mu vnuklo novou myšlenku, takže se zničehonic pokusil přenést dívčin skutečný obličej do dalšího z předznačených políček. Ani jednou se mu to však nezdařilo, svou urputnou zaníceností pouze docílil, že se obrysy tváří začaly nápadně podobat panákům.

„Á, tak koukám, že sázíš na změnu, ale tamty předchozí obličejíky taky nebyly špatný,” všiml si Martinovy nové inspirace neomylně Kristián. Právě vylepšoval své podivně se vrtící tvory, připomínající další šneky, tentokrát ovšem bez ulit.

„Tím jsi chtěl snad říct, že tyhle nové jsou špatné?” začal Martin myslet hned na tu nejhorší variantu.

„Ne, tak jsem to proboha vůbec nemyslel! Je nepochybně dobře, že ses začal pokoušet o něco nového,” namítl hned Kristián a znovu se pohroužil do vlastních krkolomných vizáží, jejichž zábavnost si bezpochyby v duchu náramně užíval.

Martin si ke své smůle Kristiánovo uznání vyložil úplně jinak. Na lepší náladě mu nepřidal ani nápis, který kdosi zavěsil na jednu ze stanových stěn. Stálo tam, že mandala svým společným úsilím propojuje lidské duše, což následně vede k jejich očištění od všech negativních neduhů, a právě to Martin v tomto okamžiku rozhodně nepociťoval. Najednou ho přepadl nechvalně známý pocit, že se mu všichni spokojení účastníci, kteří si teď klidně vystačí jen s malováním, nevědomky vysmívají do obličeje. Nepovedené tvary na mandale u něj navíc opět silně vyvolaly snové představy o oné překrásné dívce. Pak k tomu došlo. Martin si prostě umanul, že se za ní hned teď vydá, aby alespoň trochu ulevil strádajícím citům. Ať se už děje cokoliv.

„Za moment budu zpátky,” vzkázal nepřítomně Kristiánovi.

„Jo, jasně, v pohodě.”

Martin opatrně překročil několik sedících a pomalu se vykradl ze stanu. Venku na něj ale čekalo nepříjemné překvapení. Mezitím se spustil silný liják, přičemž nebylo pořádně vidět ani na chatky, natož pak čajový stan. Martin usoudil, že ho kvůli dešti celý určitě zakryli. Jeho výbojnost o to víc pohasla a původní odhodlání se vytratilo tak rychle, jak přišlo.

„Promiň, Martine.” Vedle něj se náhle zjevil Menor. „Jen jsem vám přišel říct, že v druhém stanu je vše už připravené na večerní promítání, takže se tam můžete začít pomalu přemisťovat.”

„Fajn, já jim to řeknu.”

„Jo, to bys byl moc hodnej, já zatím doběhnu támhle k čajovníkům a ještě se mrknu do chatek, jestli je tam všechno pozavíraný. Tak zatím.”

Martin okamžitě zalitoval, že si ty úkoly neprohodili. Na to ale bylo už pozdě. Menor se hned nato zase ztratil v dešti a Martinovi tak nezbylo, než se opět vrátit tam, odkud předtím vyšel.

„Ve vedlejším stanu je už prý všechno hotový, takže pokud chcete, můžete tam jít,” informoval všechny, jakmile vstoupil dovnitř, a zároveň s tím si rukou oprašoval mokrou bundu.

„Hmm, tak to je fajn,” Kristián vyskočil radostně ze země a s ním obdobně skoro všichni ostatní. Jen asi dvě dívky a jeden chlapec neprojevili zájem někam jít a dál se zmítali nad mandalou. Jelikož se už stmívalo, nechala jim Vera ve stanu rozsvícenou lampu a s ostatními se pak vydala do vedlejšího stanu. Tam o něco později dorazil i dočista promočený Menor a několik dalších lidí z čajového stánku. Martinova naděje pohasla potřetí, ona vyvolená se mezi nimi neobjevila. Pravděpodobně zůstala na svém původním místě nebo už odjela domů, pomyslel si.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.