V celém stanu to vypadalo velmi impozantně. Martin si tu pomalu začínal připadat jako v cirkuse. Všichni zájemci byli vyzváni, aby se usadili na pohodlné lavičky, zabírající dobrou polovinu stanu. Tu druhou vyplňovalo plátno s promítačkou. Menor k ní ještě přistavil magnetofon a zapálil vonné tyčinky. Pak zmáčknul play a z bedýnek se začala linout příjemná relaxační hudba. Menor pásku nechal nejprve rozjet a teprve pak zasedl do levého zadního rohu, aby nestínil, a začal promlouvat k obecenstvu.
„Takže ještě jednou vás tu všechny srdečně vítám, pokud jsem to nestihl připomenout hned na začátku, když jste na tento pozemek vstupovali,” spustil trochu netradičně s humornou nadsázkou, nikdo mu to ale nevyčítal, naopak všichni se tomu od srdce zasmáli. „Co dnes uvidíte… no zajisté mnoho kvalitních uvolňujících snímečků.”
Menor za následného potlesku vstal, uklonil se a pohledem zamířil hned do první řady na asi tak patnáctiletou dívku s hnědými vlasy spletenými do copánků. „Nuže, Helo, je to tvoje,” vyzval ji.
Dívka vstala, přistoupila k promítačce, vsunula do přehrávače svůj film a pitvořivě se na všechny zahihňala.
„Takže dobrý večer,” spustila v duchu hostitele, „jmenuji se Helena a chtěla bych se s vámi podělit o svůj filmařský počin, který jsem natáčela po celý předchozí rok. Doufám, že se vám bude líbit.” Ještě jednou se na osazenstvo stydlivě zaculila, usadila se na druhou volnou židli, rozevřela na klíně jakýsi zápisníček a kývnutím dala Menorovi svolení, že se může začít. Na plátně se záhy rozjel poutavý obraz přírodní krajiny.
„Taky tady budou promítat můj film,” šeptl Martinovi do ucha Kristián.
„Vážně?”
„Jo, nevím, kdy přijdu na řadu, ale stoprocentně se ho tady dneska dočkáš,” doplnil Kristián. Nola o tom musela vědět, protože se jen mile pousmála a prstem naznačila, ať oba její kamarádi ztichnou, protože Helina prezentace právě začínala.
„Vše vypuklo jednoho kouzelného rána v květnu, kdy jsem se probudila a procitla do nového dne.“ Na plátně se začal odvíjet film. „Večer předtím sice oblohou svištěly blesky, toto ráno se ale zdálo být již klidné, nespoutaně harmonické. Ona včerejší bouřková nálada jako by okolní přírodě, do níž spěly mé kroky, dodala novou sílu a vůni. Vzduch se zdál být na dech příjemný a přívětivě mi vanul do vlasů.
Tu jsem si náhle povšimla srnky a jejího početného stáda, jež z krmelce vyjídalo lahodné plody přírodního léna.
Pokusila jsem se k nim přistoupit pokud možno co nejblíže, v naději, že je nepoplaším. Jenže v tu chvíli se obloha najednou zatáhla a začal z ní na zem popadávat drobný snížek, což stádo polekalo, a tak se ukrylo zpět do stromových porostů, kde se jeho šum nenávratně ztratil. To mě přivedlo v údiv. Můj rodný dům se náhle ztratil v hustě popadávající bílé mlze a mě začaly zábst bosé nožky. Vydala jsem se tedy do míst, v nichž zmizelo srnčí stádo. Když jsem prošla lesíkem, pocítila jsem na sobě změnu: bosé nohy se obuly do zimních bot a tělo zahalilo blaho svetrů a kabátů.
Najednou jsem měla pocit, že dokážu činit zázraky, že umím létat jako ptáci, že umím přimět led, aby roztál. Jakmile jsem se ho dotkla, skutečně k onomu zázraku došlo; led se najednou dočista rozmělnil a v říčce se k životu náhle probudil zcela nový svět. Daly se v ní spatřit ryby a malebné kamínky. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal, od těch ostatních se lišil neobvykle rudou září. Vzala jsem ho tedy do ruky a tuze si přála, aby se proměnil v něco roztomilého. Aby se mi splnilo i toto přání, zavřela jsem pro jistotu oči, a když jsem je znovu rozevřela, spatřila jsem ve svých dlaních nádhernou mušli. Přitiskla jsem si ji k uchu a v tu chvíli jsem zatoužila být někde hrozně daleko.
Znovu jsem zavřela oči, a když se mi opět rozevřela víčka, stanula jsem sama na písečné pláži před třpytivým mořem. Svetr, kabát, teplé kalhoty a pohodlné boty opustily mou maličkost. Pocítila jsem neskonalou volnost a bosa tančila po oné prázdné písečné pláži. Jak by také ne, byl překrásný tropický večer, moře šumělo příjemně do uší, zářivé slunce pronikalo do očí…
A pak… ulehla jsem do písku, a když jsem znovu procitla, byl to opět můj rodný dům, kdo mě vítal svým přístřeším. Venku pršelo, avšak mně to nevadilo. Prožila jsem přece jeden rok působivého života – života plného harmonického souznění člověka s přírodou.”