Kapitola 17 – Martinovy vrtochy

Martina to moc potěšilo. Nikdy by si totiž nepomyslel, že Nola bude stát na jeho straně, aniž by se předem nezeptala Kristiána. Na obědě ve školní jídelně se však Martinovy slibné vyhlídky začaly opět viditelně ztrácet kdesi v nedohlednu. U jídla se choval značně roztěkaně, až mu z vidličky v jednom kuse padala brambora.

Co se to s tebou zase děje, proč se chováš tak zbrkle? Vždyť jsem ti už přece pověděla, že tam s tebou oba půjdeme, tak by ses na nás už nemusel zlobit,” chlácholila ho Nola, která s ním seděla sama u jednoho ze zadních stolů.

„Ne, to není tím. Vše je v pohodě,” snažil se ji co nejpřesvědčivěji uklidnit.

Ale no tak, vždyť vidím, že tě něco trápí,” oponovala mu. „Ale pokud o tom nechceš mluvit, je to samozřejmě jen a jen na tobě.”

Ne, v pohodě,” opakoval se Martin, „vás se to netýká, jsem moc rád, že tam se mnou půjdete. Alespoň si tam nebudu připadat jako pokusný trýznitel ve vlastním těle.“

A koho se to tedy týká?”

Martin vzal do ruky ležérně vidličku a namířil s ní nejprve k vedlejšímu stolu, kde seděla početná skupinka jeho spolužáků, a pak následně na druhou stranu ke stolu krajnímu, u něhož o něčem horlivě diskutoval profesorský sbor. Nechyběla tam samozřejmě Dana Moronová, právě k ní směřoval neutuchající zájem všech přítomných.

Nola dobrou minutu střídavě hleděla na obě strany. Až poté se zas rozpovídala. „Já tě, Martine, ale pořád nechápu. Podle mě se na všechny kolem sebe hněváš úplně zbytečně. Moronová tě přece za tvůj nepovedený výstup u tabule vůbec neznámkovala. Navíc poprvé sama na vlastní kůži poznala, jak to vypadá, když se někdo z nás ocitne pod nenávistným tlakem. Teď alespoň sama ví, jak je to nepříjemné. Konečně si uvědomila, že i ona je zranitelná a dokáže se pěkně bát. A co se týče tvé kmenové třídy, tak sis u ní konečně získal zasloužený respekt a obdiv. A nebo snad ne? Teď v tobě všichni vidí hrdinu, který pro kolektiv vykonal tuze záslužný čin, když obávanou profesorku zahnal do úzkých a dokonce se postaral o to, aby hodina skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.”

„Právě o to jde,” špitl Martin. „Vůbec nic se tím pro mě nezměnilo. Tu historku s tou osobou z protějšího domu mi nikdo neuvěřil. Když bylo po všem, tak se všichni sice natlačili k oknu, nikoho tam naproti ale už nespatřili. A že by mě osobně těšilo, že Moronovou ty vrány nahnaly k tabuli a tam ji obtěžovaly, tak to se říct už nedá vůbec. Taky mě z toho všeho může klidně obvinit! Nakonec jsem to byl přece já, kdo to okno otevřel. Kdybych to neudělal, ty vrány by se do třídy nikdy nepřihnaly. Vyprávění o té tajemné osobě by mi tak mohlo paradoxně spíš uškodit, takže pokud se něco z toho k Moronové donese, tak je taky klidně možný, že už druhý den do týhletý školy nebudu smět udělat ani krok…”

Ale to snad ne, zase zbytečně přehá…”

„…no, a když už jsme u těch kroků, tak ono taky není zas tak těžký zjistit, kde jsem byl předešlý večer, a k čemu na Mochnickém katalovění došlo. Pokud si tedy někdo dá tyhle dvě věci dohromady, jistě se brzy i dovtípí, kdo že se to v obou případech stal jejich zásadním aktérem. Jo, jo, jak se zdá, tak tenhle rok budu na škole zase dost známej. Jméno Martin Ronský se bude nést ozvěnou po chodbách a třídách. Tentokrát však nikoli v kontextu chlapce, který všechny ochromil svojí vážnou tváří a uzavřeností, ale v podobě falešného vizionáře, jenž se odvážil po tomhle ústavu šířit bludné fámy o jakémsi neviditelném démonovi, který se svými vrtošivými kousky pokoušel napadnout jednu z nejméně oblíbených profesorek. A já na to stejně jako minulý rok odpovím: Děkuji, ale já o toto ocenění opravdu nemám zájem!”

Nola odložila příbor, chytla se za čelo a slabě si odfrkla, přičemž zakroutila hlavou. Její pohled nyní výhradně směřoval do talíře na zbytky brambor s jakousi zeleninovou oblohou.

Snad tě nerozbolela hlava?” začal se o ni strachovat Martin, když ji nečekaně spatřil v utrápené póze. „No jo, to jídlo vážně dneska za moc nestojí,“ zauvažoval. „Kdyby místo těch nasládlých brambor alespoň udělali plněné bramborové knedlíky a zeleninovou oblohu nahradili zelím, možná by to bylo mnohem chutnější. Takhle to, dle mého názoru, postrádá tu pravou chuťovou šťávu.”

To už Nola nevydržela a vyprskla smíchy. Martinův stále více se proměňující slovník i nálada ji dostávaly čím dál víc.

Mávla pobaveně rukou a vstala od stolu.

Jdu si pro něco k pití, chceš vzít taky?”

Jo, díky.“ Martin se zase tvářil tak strašně vážně.

Neboj, vše nakonec skončí dobře, uvidíš,“ mrkla na něj povzbudivě Nola, načež se vydala k boxu s nápoji.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.