Kapitola 18 – Na výpravě

Pochmurná nálada Martina provázela i odpoledne, když se s Nolou a Kristiánem sešli před školou. Zamířili pak za město a následně přes most přešli na druhý břeh Labe.

 

 

Tam se rozkládal les s vyšlapanou cestou. Do těch míst Martin hned zamířil. Nola s Kristiánem radši nic neříkali a mlčky ho následovali. Netrvalo však dlouho a z lesa vyšli na pole.

„Tady to ještě není, musíme jít ještě kousek dál,” informoval kamarády Martin. Ti se však náhle zastavili a začali pozorovat krajinu kolem sebe. Po pravé straně se stále rozprostíral rozlehlý les, ale Kristiána jako by spíš zaujalo cosi po jeho levici. Nebylo to však ani tak pole, jako spíš osamělý strom tyčící se na něm v povzdálí.

„Tyjo! Paráda! To si hnedka vyfotím,” vcítil se okamžitě do nové atmosféry Kristián, vyndal si z brašny fotoaparát a všemožně ho začal štelovat tak, aby docílil pokud možno co nejpřijatelnější záběr.

A až s tím stromem budeš hotovej, tak si klidně můžeš vzít do parády dráty elektrického napětí. Ty jsou vidět tamhle o kus dál,” chytla se Kristiánových experimentů okamžitě Nola, tím však nečekaně nahrála spíše Martinovi.

Právě do těch míst vás chci zavést. Tak pojďte přece! Ten strom s tím druhým si můžeš vyblesknout klidně, až se odtud budeme vracet.”

„Hmm, to už nebude ono. Světlo už bude jinde, teď je to přesně tak, jak to chci mít.” A tak Kristián snímek nakonec přeci jen pořídil. Pak se ještě v krátkosti pozastavil nad tím, co mu radila Nola. „Ty sloupy s elektrickým vedením za moc nestojí, nemají pro mě tu pravou poetickou hloubku.”

 

 

 

 

 

Všichni zase o něco přidali do kroku. A jak se tak pomalu k onomu místu přibližovali, začala Martina přepadat zase jeho neústupná pesimistická nálada.

Ach jo, taková smůla, dovedete si to představit? Napřed ke mně zničehonic sama přijde a naváže se mnou hovor, básní o tom, že mi nic nebránilo v tom, abych se k ní šel posadit do čajového stanu, dokonce se mi záhy představí a vyzvídá mé jméno a odkud jsem, a pak náhle otočí a začne mluvit o svém příteli, a že studuje skoro celý rok v cizině! No nezní to jako špatný vtip? Jako by se v tu chvíli do toho přimíchal zlomyslný šotek a naschvál to celé překroutil v můj vlastní neprospěch!”

Jo, v tom tě naprosto chápu,” vmísil se do toho hned Kristián, „ale já jsem teď na tom úplně stejně. Kvůli Ivanovi jsem u místních novin tohle odpoledne definitivně skončil. A že by mě to nějak těšilo? Ani náhodou! Pracoval jsem pro ně skoro dva roky a kvůli Ivanovi tam už nejsem. A přitom to měla na svědomí v podstatě úplná prkotina: zapůjčení fotek člověku, kterýmu jsem jinak bezmezně důvěřoval.”

No jo, o tom mi tak něco povídej,” sykl nevraživě Martin. „Jenže ty seš na tom přece mnohem líp, sám jsi nám přece před školou říkal, že o tebe možná projevil zájem někdo jiný.”

No právě, to slovíčko možná v tom sehrává docela podstatnou roli,” oponoval Kristián.

„A navíc,” vstoupila do debaty do třetice Nola, „já se k vám mohu rovněž šťastně přidat. Po druhé vyučovací hodině si mě odchytil Štroch a začal se mě vyptávat na Rolla. Jak asi myslíte, že mi v té chvíli bylo? Taky ne moc do řeči.”

No jo, máme to holt všichni pořád nějakou smůlu,” poznamenal stroze Martin.

Já bych to zas tak černě neviděl, ty to zkrátka moc prožíváš,” usoudil znovu k Martinově nelibosti Kristián.

To se divím,” upnul se na to dle očekávání hned Martin, „že to říkáš zrovna ty, který by měl horkokrevně přemítat o nečekaném zázraku v samotném závěru Mochnického katalovění.”

Kristián při Martinově opětovné výtce znejistěl a obšťastnil ho matným pohrdavým pohledem.

„No tak mi na tu otázku přece odpověz! Taky ses mezi ty ostatní připletl a šel jsi hledat toho neznámého notujícího bubnovače, aniž bys dokázal vysvětlit, proč. Podobáš se těm ostatním. Nikdo z vás to nedo…”

To, co se tam událo, ale s žádným převratným zázrakem nemělo nic moc společnýho,” vstoupil Martinovi do hovoru rázně Kristián. „Nás všechny, kdo jsme v tý chvíli seděli u ohniště, to bubnování a příjemný zpěv prostě zaujaly, a proto jsme se toho dotyčného prostě vydali hledat, protože nikdo z nás vůbec netušil, o koho že se to jedná. Navíc se mělo za to, že všichni účastníci setkání sedí pohromadě – samozřejmě s výjimkou tebe.”

Teď několik vteřin tápal zase Martin. I jemu se ale podařilo najít pár dalších odzbrojujících argumentů. „To si podle mě sám sobě snažíš jen namluvit! Tvoje vnitřní svědomí se ti to snaží jen nakukat, aby popřelo veškerou moji pravdu! Tak tomu totiž pokaždé při našich společných hovorech bývá, a jak se tak zdá, tak se na tom do budoucna i nic měnit nebude!”

Kristián naštěstí nepatřil k těm lidem, kteří se pod vlivem jakéhokoli obvinění uchylují k tvrdé hádavé odplatě nebo dokonce násilí. Opět si zachoval svoji vyrovnanou tvář: „Já si rozhodně nemyslím, že by se ke mně moje vlastní svědomí chovalo nějak falešně. Prostě každýho, kdo tam byl, ten nečekanej famózní výstup neznámýho hráče a pěvce zaujal a chytl za srdce. No, a odpradávna, co je svět světem, je přece zcela zřejmé, že hudba má zázračné účinky – obzvlášť ta meditační.”

Jo, to určitě!” zaklel tiše pohrdavě Martin, když si tu Kristiánovu hlášku o hudbě dal do spojitosti s Ivanovými šamanskými grády a Lekenerovou nejapnou zpěvnou hláškou. „Jenže co pak měl symbolizovat ten náhlý překvapující příchod té mé vysněné dívky? K tomu přece nemohlo dojít jen tak! A co potom ten přílet černých vran? Vždyť ani jedno z toho se nedá rozumně vysvětlit! Tady musí hlavní roli sehrávat nějaké nadpřirozené síly, které nás pronásledují a snaží se nám sdělit jakési prozatím neznámé poselství – jež se nás tří bezprostředně týká!”

Na to bohužel nedokážu kloudně odpovědět, svět nám prostě v jednom kuse připravuje překážky. Přes ně se musíme nějak přenést a nadále čelit novým výzvám osudu – mám-li to koncipovat jako rozený psycholog, promlouvající ke studentům v rámci základů společenských věd,” chopil se slova zdatně Kristián, čímž Martina znovu donutil nad čímsi přemítat.

No jo, to je pravda, nástrahy osudu číhají opravdu kdekoli,“ připustil smírně. „Člověk se snaží dávat si pečlivě pozor na každém kroku, je neustále vystavován vlastní sebekontrole, ale ani to mu mnohdy nepomůže. Životní křižovatky si ho vždycky najdou a rozehrají s ním nesmlouvavou psychologickou hru.”

Martin si nynějším proslovem, aniž by to předem očekával, znovu získal obdivuhodné sympatie obou kamarádů.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.