To, k čemu došlo v učebně fyziky, se samozřejmě záhy rozkřiklo po celé škole. Moronová stačila hned o incidentu informovat ředitele a profesorský sbor. Každý druhý ze třídy zase své kamarády, které zrovna potkal na chodbě, takže bylo o zábavu a vzruchy postaráno; Martin ostatně hned při odchodu ze třídy zmerčil, jak Lekener pár lidem z áčka – mezi nimiž nechyběli ani Nola s Kristiánem – cosi vzrušeně líčí.
„Cože? To se vážně přihodilo?” Kristián odchytil Martina a zavedl ho stranou do boxu s občerstvením, kde bylo prozatím ještě liduprázdno.
„Jo, k něčemu tam došlo.“ Martin, jak bylo jeho zvykem, vše začal obšírně líčit: „Dovnitř se přihnalo hejno splašených černých vran, rozházelo po lavici pár učebnic, donutilo Lekenera zabarikádovat se pod jeho rodnou lavicí a u tabule pak potrápilo Moronovou. No, a když svoji práci dokonalo, tak zase poslušně vyletělo ze třídy ven.“
„No, páni, no to je teda něco! Skoro jako vystřižený z nějakýho filmu!” valil oči Kristián.
„Ale tak se to skutečně seběhlo, vážně… počkej, ty mi snad nevěříš, nebo co?” dodal Martin v rychlosti, když z Kristiánova obličeje vyčetl jisté pochybnosti.
V ten moment k nim dorazila i Nola.
„Představ si, on mi to vůbec nevěří!” vyjel hned na ni.
„Ale to není pravda, Martine, jen to zbytečně dramatizuješ,” bránil se Kristián, to už ho ale Martin moc nevnímal a to samé vylíčil i Nole, která se tomu rovněž v jistém smyslu začala podivovat.
„No, já nevím. To, že se někam náhle nakupí hejno zdivočelého ptactva, to podle mě není zas až tak neobvyklé. Ale že by ho někdo na dálku dokázal řídit pouhým zpěvem, to se mi příliš moc pravděpodobné už nezdá,” připustila nakonec přeci jen neochotně Nola.
„No právě,” chytl se jejích pochybností okamžitě Kristián. „Já jsem prostě dospěl k závěru, že je to….”
„Jo, jako ve filmu, něco takového už jsem od tebe slyšel nesčetněkrát a rozhodně to nepotřebuji poslouchat znovu,” skočil Kristiánovi do řeči Martin a pak zmínil to nejpodstatnější.
„Cože? Ty jsi vážně na druhé straně v domě viděl někoho, kdo ti o tom všem podal předem zprávu?” zeptala se v úžasu Nola.
Martin se náhle zarazil: „Aha, to jsem nezmínil?“
„Ne.“
„No, tak jsem asi zapomněl. No prostě…” spustil Martin nanovo. „Moronová mě vyvolala k tabuli, trápila mě tam s jakousi kartézskou souřadnicí, kterou jsme probírali už někdy na začátku prvního ročníku…”
„Pane jo, ta to tentokrát bere pěkně zhurta, to se teda máme na co těšit…”
„Neskákej mi do toho!” vyjel Martin na Kristiána.
„Promiň, už zarytě mlčím.”
„Jo, dobrý, ehm… kde jsem to přestal… jo, zkrátka mě vyvolala, chtěla po mně objasnit tu kartézskou souřadnici… a pak mi k tomu navrch ještě přidala příklad, kde jsem měl řešit nějaký tlak v kapalině, nebo co…”
„No né, ona se vážně musela pomátnout. Mechanikou nás přece mořila celý první ročník,” neodpustila si špitnout Nola.
Teprve až když Martin s jistými zádrhely domluvil a znovu se zmínil o tom, co stálo na protějším okně za vzkaz, Nola s Kristiánem konečně (dle Martina) projevili zcela plnohodnotný zájem o jeho výklad.
„A to si toho člověka ani nápisu na okně nestačila Moronová vůbec všimnout, když ti náhle vybafla za zády?”
„No právě!” Ten nápis z toho okna zmizel, jako když otočíš kouzelným prstýnkem. Stejně tak to bylo i s tou osobou. Když Moronová vykoukla z okna ven, nebylo po ničem ani památky. Jenže pak se záhy ozval ten příjemný zpěv a tím vše začalo i skončilo. Copak to nechápete? Všechno se to událo v úplně stejné režii, jako včera na tom Mochnickém katalovění! Měl to na svědomí ten samý člověk!”
Na Nole a Kristiánovi byly opět znát jisté pochybnosti. Tentokrát se však ani jeden nepokoušel oponovat.
„Ale ono to tak vážně je, já si opravdu nevymýšlím!” hájil se i nadále Martin. Jeho pohled nyní směřoval výhradně na Kristiána. „Ty sám jsi nám přece tvrdil, že tvým tajným přáním je najít někoho, kdo ti předvede nefalšovaný zázrak tak, abys ho viděl na vlastní oči. Není zrovna tohle náhodou ten případ?”
„No já nevím,” váhal Kristián, „já spíš hledám trochu něco jinýho…”
Všichni tři byli bohužel nuceni závažný hovor přerušit, protože do prostoru s občerstvením vcházeli další studenti. Nola s Kristiánem se už chystali odejít do své třídy, když to Martinovi nedalo a navrhl: „O všem si popovídáme po škole na obědě, souhlasíte?”
„No, já na něj nechodím,” prohodil v rychlosti Kristián.
„No dobře, tak teda odpoledne na druhé straně za Labem. Stejně vám tam chci něco ukázat,“ naléhal stále Martin.
„Odpoledne? No, já nevím… možná. Nejdřív se ale musím zastavit u jednoho redaktora a říct mu o těch fotkách, tak možná až pak.”
„Jo, my tam s tebou půjdeme, ale sejdeme se radši tady před školou, souhlasíš? Tak na obědě,” zakončila to smlouvání rozhodně Nola a ona i Kristián se vydali na hodinu angličtiny s profesorem Štrochem.