Tom Patrick

Místnost, do níž vešli, byla poměrně rozlehlá a kompletně vyklizená. Jediné, co vypovídalo o jakési zachovalé funkčnosti, bylo právě osvětlení, které prve kdosi uvedl do chodu, a jež se v několika rovnoměrných řadách táhlo po stropě.

„Tak, to bychom měli. A co asi bude následovat dál?”

Martina i Kristiána Nolina otázka zaskočila, zejména pak to, jak ji podala navenek. V jejím hlase byly výrazně stopy po naději a jisté spáse. Než se jí ale oba stačili zeptat, jak to teď vlastně myslela, museli všichni tři čelit nové nečekané výzvě.

Ozval se dívčí hlas: „Jak jsem vám již předeslala, nemusíte se vůbec ničeho bát. Nejsem vaším nepřítelem, chci vám jen nabídnout něco, co by vám v nejbližší době mohlo přinést velké uznání, načež to ,něco´ by zároveň navrátilo dávnou prestiž a zasloužený klid i tomuto městu.”

Martin, Nola i Kristián se ihned začali rozhlížet kolem sebe, hledali toho, kdo na ně náhle a

zcela nečekaně promluvil, avšak nikde nikoho nespatřili.

„Nejsem vidět, pouze k vám promlouvám skrz tuto půvabnou bedýnku. Na setkání je stále ještě příliš brzy, avšak já pevně věřím, že i k němu zanedlouho dojde. Prozatím postačí, když budete bedlivou pozornost věnovat jevům kolem sebe, jak již nyní sami velmi svědomitě činíte. A proto se vás nemohu dodatečně nezeptat: nepřipadá vám v této opuštěné hale přeci jen cosi na první pozorný pohled zvláštní, do očí bijící?”

Všichni tři se po sobě okamžitě hbitě otočili, přičemž každý z toho druhého hned začal mámit, jak co nejšetrněji postupovat dál a co si o tom tajemném hlase myslí.

„Co když je to někdo, kdo se nám chce za něco mstít? To se odtud taky nemusíme už nikdy dostat ven,” pípl jako první Martin.

„No, já osobně bych se tak snadno nevzdával. To bysme pak vůbec nic neobjevili,” uklidňoval tradičně Kristián.”

„A to i ty říkáš jen tak? Kam se poděly tvé předchozí obavy, co?” nedal si pokoj Martin a provrtal Kristiána nerudně očima.

„Ale tak to zas tak neprožívej, Martine. Copak ti snad někdo ubližuje?” promluvila Nola dřív, než Kristián stihl obhájit své vlastní stanovisko.

„No dobře,” špitl skoro neslyšně Martin, „ale co když…”

„V žádném případě vám nehodlám ubližovat. Naopak, chci vám předat něco výjimečného, co by vám ještě více usnadnilo vstup na vaši životní cestu, jíž se doposud marně snažíte nalézt.”

Tento závěrečný argument nečekaně zapůsobil i na Martina. Až teď pozvolna shodil masku obávajícího se strachouna, čímž Nolu konečně potěšil. Ta mu dala přízeň najevo nápadným mrknutím. I Kristián nasadil svůj typický roztáhlý úsměv.

„Vidím, že už pomalu dáváte na má slova a začínáte se ubírat správným směrem. Jen tak dál.”

Čehosi podivného si povšimla až Nola.

„Podívejte, tamhle něco skutečně je. Vypadá to jako… jako kufr. To bude nejspíš ono!” vykřikla téměř vzrušeně.

„Máte dobrý postřeh. Využijte jeho obsahu pokud možno co nejlépe. Má totiž nevyčíslitelnou hodnotu.”

Pak se v bedýnce ozvalo výrazné klap a celou místnost zahalilo ticho. A to doslova, neboť nadobro utichl i onen překrásný podpůrný zpěv. Nola, Kristián a Martin vyčkávali, zdali se to změní, ale žádný obrat se nekonal.

Všichni tři se tedy následně rozběhli k jednomu z rohů přízemní haly, kde se kufr nacházel. První, co je na něm upoutalo, bylo jeho zlatavé zbarvení. To navenek skutečně budilo dojem, že se uvnitř ukrývá poklad nevyčíslitelné hodnoty, nikoli tedy bomba, jak se původně obával Martin.

„Tak co, podíváme se dovnitř?” pronesl Kristián, když ke kufru poklekl a vyzkoušel, zda se dá otevřít. K jeho překvapení to šlo jako po másle, přezky okamžitě povolily a horní víko se téměř samo bez sebemenších problémů odklopilo.

„No ne, to bych teda rozhodně nečekal! Víte, co jsme tu právě učinili za úžasnej objev?”

Kristián se nad obsahem kufru doslova rozplýval.

„Co je tak zvláštního na naprosto obyčejných známkách a pohlednicích?” podivil se hned Martin, když do kufru otráveně hrábl rukou a jednu z nich vyndal.

„Počkej!” zarazila ho Nola, „Tohle nejsou jen tak ledajaké známky a pohlednice. Pocházejí přímo odtud, z Katalné Mochny. Podívej, na pohlednici, co zrovna držíš, je zachycen zámek a část tehdejšího pasážového prostranství.”

Všichni se dívali na něco, na co by byl nejeden místní pamětník schopný velkoryse vynaložit veškeré své celoživotní úspory, a to třeba jen proto, aby si to mohl vyfotografovat.

„No, a o to právě jde,” navázal na Nolu pohotově Kristián. „Tohle všechno za ta léta získalo

nevyčíslitelnou hodnotu. Ty známky a pohlednice pocházej z přelomu devatenáctýho a dvacátýho století. Pro tehdejší dobu měly velkej význam. Zejména ty pohlednice ve značným

počtu kolovaly nejen u nás, ale taky v zahraničí. Katalná Mochna se tak mohla světu pochlubit svým vlastním fenoménem, kterej se tak načas stal symbolem jednoho nenápadného města ve středních Čechách, jež něčím ojedinělým konkurovalo městům mnohem významnějším, jako byla Praha nebo Hradec.”

„No dobře, ale to přece ještě pořád nic neznamená,” hájil stále své původní stanovisko Martin, jako by byl sám zklamán tím, že uvnitř kufru místo toho radši neobjevili jeho původně očekávanou bombu.

„Právě že jo,” jal se Kristián podrobného vysvětlení. „V pozdější době všechno nabralo neskutečnej spád. Neznámí zloději totiž v padesátých letech přepadli místní poštu a ukradli ze sejfu celou dochovanou sbírku. Tenkrát kolem toho bylo velký pozdvižení a pro tohle město to znamenalo nenahraditelnou ztrátu. A proto se taky od tý doby většina badatelů a sběratelů snažila týhle záhadě přijít na kloub a mimo to případně získat velmi štědrý nálezný, který na to tenkrát vypsali, což mimochodem platí dodneška. Chápeš? Většina všech těch lidí se po mnoho let snaží dopídit jedné z největších mochnických záhad a nám to spadne, jak se říká,

přímo do klína. No, není to úžasný?”

„No, já nevím,” začal po svém o všem nenapodobitelně opatrně uvažovat Martin. „Možná, že na tom něco je. I přesto ale… jsou to pořád jen polednice a zámky, ehm… chtěl jsem vlastně říct pohlednice a známky. A když se to tak s odstupem času vezme, tak se pořád jedná o ten samý výrobek z toho samého materiálu, že jo? A to, že to po čase snad jakýmsi způsobem nabralo na hodnotě, to je podle mě prostě… no prostě jen lidský administrativní krok, ne?”

„Vem si například takové housle,“ vložila se do hovoru Nola. „Zatímco třeba někdy v těch sedmdesátých letech se cena houslí mohla pohybovat tak kolem takových deseti tisíc, v dnešní době se hodnota těch samých odhaduje v řádech sta tisíců.”

Po tomto argumentu se Kristián ani nikdo další náhle neměl příliš k hovoru. Všichni čekali, jestli se náhodou k jejich debatě nevyjádří onen přívětivý dívčí hlas. Nestalo se tak. Domnělá osoba se nejspíš z objektu již nenávratně vytratila v očekávání, že si nálezci s kufrem poradí sami.

„Takže si ten kufr skutečně necháme?” špitl do ticha Martin, když už bylo jasné, že se žádné nové překvapení konat nebude. „Co s ním ale budeme dělat?” dodal, když z Kristiánovy i Noliny tváře vyčetl souhlas.

„No, prozatím si ho někdo z nás přes víkend nechá u sebe a za tu dobu vymyslíme nějaký rozumný povídání o tom, jak jsme k němu vlastně přišli. Nic z toho by se nemělo uspěchat,” navrhl Kristián. Martin i Nola souhlasili. Přišlo jim to docela rozumné.

„Teď by ale bylo ze všeho nejlepší, kdybychom už šli. Kino už dávno začalo, tak ať na nás zbydou ještě volná místa,” pobídla kamarády k odchodu Nola.

„No jo, na to jsem teď vlastně v tom shonu úplně zapomněl,” pleskl se do čela Kristián a zaklapl víko kufru.

Když vyšli ven a Nola za sebou zavřela dveře, celé přízemí náhle zhaslo. To bylo souhlasné znamení, signalizující, že vše, co mělo být splněno, bylo dovedeno do zdárného konce. Nola, Martin ani Kristián to ale už nijak nekomentovali, jen si mezi sebou vyměnili souhlasné pohledy a hasičský objekt v poklidu opustili.

Před kinem v tu dobu už nikdo nepostával. A i když Kristián netrpělivě pokukoval po vstupních dveřích, do nichž by nejradši ihned vběhl, chtěl se s Martinem ještě napřed rozloučit.

„Tak zatím,” kývl mu po svém na rozloučenou.

„Měj se a pozdravuj tu svou Alexandru,” přidala se k němu Nola.

„Jo, budu,” hlesl Martin, „i když vlastně popravdě ani nevím, co mě u ní bude čekat. No uvidím, každopádně se nechám překvapit.”

Už chtěl rázně přejít ulici, když očima znovu spočinul na kufru, jenž měl u sebe Kristián, a pak následně spatřil, jak po něm pokukuje Nola a jemně se ho dotýká konečky prstů.

„Nolo,” oslovil ji, „mohl bych se tě ještě na něco zeptat?”

Přisvědčila.

Martin se osmělil a spustil: „Chtěl bych, abys mně i Kristiánovi řekla, jak to bylo doopravdy. Vím, že to, čeho jsme se tu stali svědky, nebyla jen tak obyčejná náhoda. Nejdřív ten blikající semafor, pak ten kufr a v neposlední řadě pak ta tvá pozměněná reakce a nálada. To přece není jen tak, v tom musí být něco mnohem osobnějšího. No zkrátka… prostě mám dojem, že před námi něco tajíš a že to všechno, co se nám tu teď přihodilo, nějak souvisí právě s tebou.”

Na Nole byla znát s každým Martinovým slovem stále patrnější nervozita. Martin to očekával stejně jako to, že se to neobejde bez Kristiánova zásahu.

„Ano, máš pravdu v tom, že to souvisí se mnou,” začala Nola opakovat Martinovy teze a současně s tím matně pohlédla i na semafor. „O všem si povíme ale až v pondělí u mě doma, souhlasíš?”

„Jo, jasně, chápu,” připustil ochotně Martin, a když znovu spatřil Nolin stále pobledlejší obličej, rychle se omluvil.

„Jo jasně, tak zatím ahoj,” mávl kamarádům na rozloučenou Martin a chystal se konečně přejít ulici.

„Ahoj,” oplatili mu stejně Nola s Kristiánem a zmizeli konečně v kině.

Trpělivost se jim vyplatila. Hned nato se uprostřed otevřených vrat zjevilo zelené světlo. Za doprovodu zpěvného hlásku, jenž vše stále doprovázel coby podpůrný věrný služebník, se postupně mihotalo nahoru a zase dolů, později přecházelo zleva doprava, až se nakonec samo vytratilo.

„Tak se zdá, že možná ten film ani nestihneme rozkoukat, co?” vyšlo nechtěně škarohlídsky z Martinových úst.

„To teď, myslím, není zas až tak podstatný. Mě osobně taky docela zajímá, co se bude dít dál. Na ten film beztak můžu klidně zajít ještě zítra.”

Martina Kristiánova výpověď dost překvapila. Spíš čekal, že jeho kamarád začne protestovat, že si vzácný asijský kousek rozhodně nenechá ujít kvůli nějakému hloupému žertu neznámého vtipálka. Jak vidno, zmýlil se. U Kristiána už zase panovala původní veselá nálada a touha po prožití nového nepoznaného dobrodružství.

„Takže jak to teď uděláme? Půjdeme ve stopách toho neznámého rádce?” zeptala se kamarádů Nola.

„Jo, riskneme to,” kývl se souhlasným gestem Kristián. Martin se už o nic podobného ani pokoušet nemusel. Na vratech se totiž v tu chvíli podruhé rozblikalo nápadné světlo, které všechny tři najisto přimělo jednat.

Nola, Kristián a Martin tedy vstoupili do dvora. Celý ten rozlehlý prostor působil značně opuštěně. Postrádal i hlídacího psa.

„A co teď? Myslíte, že nám někdo zase dá znamení?” odvážil se jako první netradičně promluvit Martin.

„Prozatím se tu můžeme jen tak nezávazně porozhlédnout, co říkáte?” pronesla tentokrát vcelku nevzrušeně Nola, což Martina přimělo okamžitě jednat.

„No né, ty ses se vším najednou dokázala nějak obezřetně vyrovnat! Co se to děje? Kde jsou tvé předchozí zbrklé reakce, při nichž mimo jiné málem došlo i k menší dopravní nehodě?”

„Ale, Martine, to ty to všechno pořád bereš strašně vážně, ne já,” začala mu Nola oplácet. „Hele, nedívej se na mě takhle. Vždyť je to pravda. Ano,” dodala spěšně, když spatřila jeho

našpulená ústa, „přiznávám, že to, co se mi teď přihodilo, také nepovažuji za něco úplně normálního. Jenže zároveň s tím si rovněž říkám, jestli to celé náhodou třeba nemá jistý konkrétní význam.”

„Tak podle tebe je tedy nakonec docela normální, že ti někdo jen tak světlem míří do očí, a semafor ovládá cosi, čemu se říká morseovka? To najednou nějak přestávám chápat! Tam venku u kina tvá nálada vypovídala úplně o něčem jiném, jestli jsem teda náhodou neměl vidiny!“ civěl na Nolu stále nechápavě Martin. Kristián už zvídavě bloumal očima po objektu a nechal oba kamarády, aby si to v klidu spolu vyříkali mezi čtyřma očima.

„Ano, nepopírám, že je podivné, když ti začne světlo blýskat prudce do očí,” chopila se Nola mnohem ráznější odpovědi, aby udělala Martinovi radost. Pro jistotu si ho k sobě přitáhla, aby ho náhodou nenapadlo uhýbat očima do stran, „Ale něco mi to zkrátka připomíná. No co já vím, třeba… třeba tam na nás bude čekat velké překvapení, po kterém z celého srdce již dlouho sami toužíme. Stejně jako na tebe na druhém břehu čekala ta tvá Alexandra.”

Martina však Nolino zdůvodnění příliš nevzrušilo. Že zrovna právě jeho – jak se neustále domníval – mnozí brali za jakéhosi třídního podivína, na to si už tak nějak časem celkem zvykl. Ale že by se něco podobného nyní pokoušelo i o Nolu, to mu připadalo vskutku zvláštní, Samozřejmě věděl o zebřím klobouku, který si s sebou neopomněla vzít ani dnes.

Z pochmurných nálad však Martina záhy vyvedl nový nečekaný úkaz, který náhle spatřil přes Nolina ramena. I ona se za sebe v ten moment prudce otočila a vypoulila oči. Pohled všech tří nyní směřoval do přízemí rozlehlé opuštěné budovy. To se náhle celé postupně rozsvítilo.

Nola s Martinem zanechali sporů a Kristián bádání. V ten moment jim bylo jasné, že právě tam by měla směřovat jejich další společná cesta. A s postupnými kroky trojice tomu dával zapravdu i onen příjemně se linoucí nenásilný zpěv.

„Představte si, ty dveře skutečně nejsou vůbec zamčený,” informoval Kristián. Zkoušel kliku dveří. Vzal za ni, ale nevešel dovnitř, jenom je slabě otevřel a pak zase zavřel.

„Takže tam nakonec půjdeme?” špitl v obavách Martin. Okamžitě ode dveří odkročil kousek stranou a začal přes rozbité kachlíčky nahlížet dovnitř. „Nikdo tam, zdá se, takhle totiž vůbec není.”

„Víte co? Uděláme to všichni společně,” rozhodla se téměř okamžitě Nola a vyzvala Martina, aby se k nim připojil. Ten po kratším váhání její výzvě nakonec vyhověl.

Zbytek týdne se nakonec přeci jen vydařil. Nolu s Kristiánem nečekaná zpráva o odchodu profesorky Moronové zaskočila úplně stejně jako Martina, jeho třídní kolektiv a následně i zbytek školy. I tak ale Martin svým dvěma kamarádům trochu záviděl. Jejich kmenová třída si totiž jako úplně první stačila plně užít náhradníka, jímž se stala mladičká, teprve dvaadvacetiletá studentka MATFYZu.

„Ta naše nová fyzikářka je naprosto skvělá. S ní nám ta nová látka jde daleko líp než s tou starou bručounkou,” protáhla s nesmírným potěšením Nola, když s Martinem a Kristiánem po kolonádové promenádě dospěli až na náměstí. Byl pátek, druhá hodina odpolední a všichni tři směřovali ke kinu.

„Vážně, to je mi ale nečekané překvapení,“ procedil trochu nevrle Martin. „Škoda, že naši školu nepoctila návštěvou už na počátku měsíce, býval bych to docela uvítal.” Myslel tím nekonečně dlouhou chvíli, kdy ho Moronová mučila u tabule.

Přešli náměstí a vydali se do prostranství malebných pasáží, kde se kromě kaváren, prodejen s květinami, obuví a oblečením a dalších rozmanitých krámků nacházela i ona proslulá Podzemní rajonáda. Ovšem to zdaleka nebylo vše. Pasáže se staly i místem, kde sídlila skupinka mladých lidí, která se údajně věnovala magii a probouzení tajemných sil v člověku. Právě průchod Pasangerovou ulicí nejspíš v Martinovi něco zlomil, neboť přestal být vnitřně nabručený a uznal, že to s Moronovou onehdy byla vlastně docela švanda, jakož i to, jak na poslední hodině pěkně zametla s Lekenerem, a ten že si to bude jistě ještě dlouho pamatovat a dá mu snad na delší dobu svatý pokoj.

„No, ale možná na tom přeci jen něco zvláštního bude,” dodala honem Nola, když míjeli menší obchůdek s parfémy, kde prý ona tajemná skupinka měla své působiště. Nola se před ním na moment zastavila a začala nahlížet do výlohy. „Ty podivné úkazy, kdy tě Moronová při zkoušení vůbec neznámkovala, a pak se sama stala jejich obětí, a kdy ses pak následně setkal s dívkou svých snů, která ti nečekaně nabídla společnou schůzku. To vše se přece událo během jediného dne.-Jako by ti tím někdo skutečně chtěl něco sdělit, když o tom teď tak přemýšlím, nemyslíš? Každopádně jsi tím dosáhl dvou velkých životních výher.”

„No, já ještě vlastně ani pořádně nevím, jestli se to tak dá nazvat,” nezapřel ani tentokrát svůj osvědčený pesimismus Martin, i když se mu v hlavě značně prolínal s toužebným optimismem, který si však nehodlal ve větší míře zatím moc připouštět. Alespoň tedy do doby, kdy stráví první společné okamžiky s Alexandrou v naprosté samotě a utajení.

Z prostranství pasáží to ke kinu bylo již blizoučko, stačilo pouze přejít jednu rušnější ulici. I když se zdálo, že vše proběhne bez sebemenších komplikací, nestalo se tak. Tím, kdo se nyní dostával do nesnází, však překvapivě nebyl Martin, nýbrž Nola. Poté, co o něco polevil tradiční melodický zpěv ohlašující stav bdělosti, si na druhé straně u přechodu hned povšimla čehosi podivného, co jiným zas až tak záhadné nepřipadalo. Upozornilo na to prudké světlo, jež Nolu šlehlo do očí. Onen záblesk se pak ještě dvakrát opakoval.

„Je to vůbec možné? Vidíte to co já?” Nola se zničehonic zastavila a jako smyslů zbavená dál upřeně hleděla na protější ulici ke kinu, kde se již shromažďovala početná skupinka zájemců o čínský film. „Začal zničehonic problikávat… něco se nám snaží říct!”

Kristián se rovněž zastavil, překvapeně na Nolu začal zírat a pak na její popud očima obdobně zabrousil na vyboulený semafor, který před kinem problikával v nepravidelných intervalech. I u Martina se zvýšil zájem o Noliny výjevy, přeci jen měl stále v živé paměti to podivné světlo, jež rovněž považoval za jisté znamení. A tehdy netrvalo dlouho a stanula před ním Alexandra, která ho rázem ohromila tím, že ho znala mnohem víc, než mohl předem tušit.

„To nic není,” konstatoval Kristián, „prostě ho po letech zase zkouší. V minulosti sloužil hasičům při náhlých výjezdech.”

„Já ale myslel, že je celá ta budova už hezkou dobu vyklizená,” nedalo to Martinovi.

„Jo, to je,” přitakal Kristián. „Nemá cenu se kvůli tomu nějak nervovat. Navíc to problikávání celkem v poklidu značí řidičům následující: cesta je volná, můžete bezpečně a nerušeně projíždět dál.”

Jenže Nolu tyto výroky příliš neuklidnily. Dál na semaforu doslova visela očima. „No… Nolo, pře… přejdi prosím na dru… na druhou stranu?” slabikovala. „Co to proboha má znamenat?”

Martin i Kristián na kamarádku znovu nejistě pohlédli a chtěli ji jemným dotykem přinutit, aby se vzpamatovala, Nola se však jen nerudně ošila, čímž jim dala jednoznačně najevo, ať ji nechají oba na pokoji. Znovu se zaměřila na semafor. Ten mezitím přestal poblikávat, ovšem hned poté, co Nolu odkudsi znovu oslnilo omamné světlo, se zas obdobně uvedl do chodu.

„Nolo, přejdi prosím na druhou stranu a ničeho se neboj,” vyčetla ze světelných záblesků jakoby napodruhé to samé, s novým dovětkem.

Semafor opět přerušil svoji činnost a zaujal pozici vysloužilce.

Nola však na nic dalšího rozhodně nemínila čekat. Zbrkle se rozhodla přeběhnout na druhou stranu ke kinu, jenže si nedala pozor a málem že nevletěla do cesty právě projíždějícímu autu. Řidič naštěstí stačil včas zabrzdit a ochotně počkal, až přejdou i Martin s Kristiánem. Nola na jejich polekané volání, co to do ní zase vjelo, opět nebrala příliš zřetel. Vřelo to v ní čím dál víc. V tom spěchu si stačila ještě jednou vybavit, jak před chviličkou Martinovi básnila o tom, jak se mu možná skutečně přihodily dva zázraky během jediného dne. Nyní tedy na vlastní kůži sama pociťovala něco podobného a stejně jako Martinovi i jí to začalo přidělávat starosti.

„Tak co se to s tebou děje? Proč jsi tak rázně vystartovala a málem skončila pod autem? Měla jsi štěstí, ten řidič taky klidně mohl…”

Nola Martinovy výroky pozastavila mávnutím ruky a napjatě sledovala světélko semaforu, zda-li se opět rozbliká, nebo ho předejde ono pronikavé světlo vkrádající se do očí a signalizující: Pozor, připrav se, vše právě začíná nanovo.

K tomu druhému sice nedošlo, k první části svého pomyslného představení se však semafor v plné síle znovu odhodlal a v nepravidelných, přerušovaných intervalech začal Nole podávat další zprávu.

„No, to je teda něco,” sykl polohlasně Martin, když ten prazvláštní úkaz opět spatřil. Myslel na zážitek z lesa a sám se sebou se začal přít a dohadovat, jaký to bude mít asi záhy následek.

Vážnou tvář tentokrát výjimečně nasadil i Kristián. I on byl napjatý, pozoroval semafor.

To, že Kristián pociťuje v něčem nejistotu, nahrálo Martinovi do noty. Jako by nad svým kamarádem měl konečně navrch. Ovšem váhal i on. Oběma rovněž neušlo, jak Nola hypnoticky nejen sleduje blikající světlo, ale cosi si pro sebe tiše dokola i slabikuje. V podstatě ještě chybělo, aby se do toho náhle spustil prudký vítr s dešťem a už by se vše věrně podobalo přímo hororovým výjevům. Martinovi se i tak prudce rozbušilo srdce – stejně jako v lese u říčky – dokázal to ale srdnatě ustát a nezačal nikam prchat.

„Prosím vyčkejte na znamení na otevřených vratech bývalé hasičské stanice. Pak vejděte do objektu. Ničeho se při tom neobávejte.”

Jakmile Nola přelouskala další „světelnou morseovku”, semafor svědomitě pozastavil svou činnost a začal opět předstírat, že je jen vysloužilý přístroj z dávných časů. Když se následně už nic nedělo, Martin, jehož napětí neměla Nola při čtení zprávy čas sledovat, si vedle ní zhluboka vydechl. I Kristián rychle procitl do přítomnosti. Zamrkal svýma černýma očima a podíval se na Nolu.

„To nám něco v tomhle duchu fakt sděloval? Vážně zrovna tohle, cos teď říkala?” chtěl vědět od Noly, která vytrvale ze semaforu nespouštěla oči. Jako by doufala, že se od něj dozví ještě něco navíc. Semafor ale, jak se zdálo, už své úspěšné poslání naplnil, a tak záhy místo na něj své zraky začala upírat k vratům bývalé hasičárny. Ty byly skutečně otevřeny dokořán.

„Zřejmě to tak bude,” podotkla Nola už o něco volněji, načež Kristiánovi decentně poklepala na rameno, aby teď s Martinem věnovali dostatečnou pozornost právě vratům, kde se mělo objevit nové navazující znamení.

„Co to má znamenat, jak to, že nejste ve své třídě?” vyštěkla na Alexandru profesorka Moronová,
s níž se málem srazila ve dveřích. „A co to máte na sobě za provokativní oblečení? V tomhle se snad chodí do školy? Copak se tu dneska koná nějakej výstřední dámskej ples pro nezadaný svobodný panstvo?”

Alexandra na profesorku fyziky nejdříve překvapeně pohlédla, když ale postupně vstřebala její hubatou mluvu, s noblesou jí začala v naprostém klidu odpovídat: „Promiňte, ale já nemám čas se tu s vámi vybavovat, strašně pospíchám. Mám doma něco rozdělaného a potřebuji to urychleně dokončit. Sem jsem zaskočila jen na malou minutku. Tak kdybyste laskavě dovolila a uvolnila mi cestu…”

„Cože?!” Profesorka Moronová na Alexandru nevěřícně třeštila oči.

Třídou to vzrušeně zašumělo. Její obdiv však patřil výhradně Alexandře. Každý, kdo profesorku fyziky dobře znal, věděl, že si s ní není radno zahrávat a že Alexandra v tuto chvíli nemilosrdně překročila limit povolené slovní odvahy, když se Moronové takto srdnatě postavila na odpor.

„Ticho!” okřikla třídu rázně profesorka. „I na jednoho z vás záhy dojde, takže si ve vlastním zájmu začněte opakovat látku, kterou jsme probírali minule!”

Studenti okamžitě utichli a začali šustit sešity a učebnicemi, s výjimkou Lekenera, který se zezadu nanovo přikradl do první lavice k Martinovi. „Přesně tak, Iksi, a ten někdo budeš právě ty,” sykl na něj a vyškubl mu z ruky kytku, kterou mu Alexandra věnovala.

„Nevím, z čeho mě zrovna ty máš co vinit,“ nenechal se Martin zastrašit. „Beztak sis to všechno zpackal sám. Kdybys mě neprovokoval, tak by se ti tohle nestalo. Jenom jsem vyhověl tvému ctěnému přání. Toť vše.” Dokonce nyní srdnatě přestál i to, že mu jeho sok začal z krabice bez dovolení ujídat cukroví a poškodil i několik tulipánových květů.

„Ještě uvidíme, kdo…”

„Lekenere!”

Lekener náhle vyskočil do pozoru, a to jak s kytkou, tak i s krabicí cukroví, kterou nestačil včas zastrčit do Martinovy lavice.

„Tak ono mu nestačí, že to do mě naschvál napálí na schodech, on mě ještě bude vytáčet tím, že si před mými zraky otevře bednu s jídlem a začne tu požírat laskominy!”

Lekener zčervenal a bleskově schoval krabici za záda. To však spíš než jemu pomohlo Alexandře. Ta Martinovi rukou mávla naposled na rozloučenou a s tlumeným „ahoj” rychle vyběhla na chodbu. Profesorka Moronová si toho sice povšimla, jenže k Lekenerově další smůle z toho vyvodila naprosto mylný závěr, který mu ještě víc přitížil.

„Jo, tak takhle je to!” vykřikla znovu Moronová. „To nebyla žádná nechtěná návštěva, ale Lekenerova současná známost. No, podívejme se na to, to je teda něco!” přidávala stále víc na důrazu a jako uragán se vyřítila na chodbu. Zjevně se chtěla vypravit za Alexandrou, ta však ale již stačila zmizet kdesi na schodech.

To ale neznamenalo, že by to ctěná paní profesorka nechala jen tak, bez patřičné odezvy – poté co se s neúspěchem přihnala nazpět. „Kdepak, kdepak, takhle by to dál nešlo, milánkové, to teda rozhodně ne,” brebentila si nyní sama pro sebe. „Je to s váma čím dál horší. Něco takovýho si ke mně ještě nikdo nikdy nedovolil.”

S naštvaným, ale i značně ztrápeným výrazem v obličeji se došourala ke katedře a zasedla za stůl. Lekener se mezitím od Martina stačil doplížit zpět do zadní lavice a rychle si tam začal na stůl vyndávat školní pomůcky. To mu ale nebylo nic platné. Následovalo to, o čem nikdo ze studentů ani náznakem nezapochyboval.

„To si vážně, Lekenere, myslíte, že to vaše představení nechám jen tak odšumět? K tabuli!”

Lekener sice poslušně, leč nerad ze židle nakonec vstal, v půli své šouravé cesty se ale náhle zastavil a pokusil se o smlouvání. „Ale, paní profesorko, já…”

„Vy snad se mnou hodláte diskutovat, Lekenere?”

Profesorka Moronová nejdříve zvedla od učitelského stolu přísně obočí. Pak vstala a vyšla své nové oběti naproti. „No dobře, tak si vyberte. Buďto dobrovolně naklušete hned teď k tabuli, nebo si v opačném případě s celou třídou napíšete test z mechaniky. Čemu tedy dáte přednost?”

„No, ehm, já jaksi…”

Celá třída dávala Lekenerovi naštvanými očními blesky zcela jasně najevo, že rozhodně žádný test z mechaniky psát nemíní, tak ať si to rychle kouká v té své hlavě srovnat a maže k tabuli. Přidal se k nim i Teodor, jinak místní premiant a značná pomocná kapacita, pokud šlo o předměty, mezi něž patřily jak fyzika, tak i matematika či výpočetní technika. Právě Teodor měl s Martinem leccos společné, pokud tedy šlo o barvu očí, sestřih vlasů nebo brýle. Na rozdíl od něj byl ale o něco víc při těle a jeho baculatý obličej svými nevinnými rysy spíše připomínal kukuč roztomilého dítka. I ono dítko ale umělo občas druhým pěkně pocuchat nervy, pokud ho někdo něčím – nechtěně – zrovna vytočil. Lekener si Teodora povšiml až úplně nakonec, a především to rozhodlo, že se přeci jen srdnatě odhodlal dostavit k tabuli a nechat se u ní dál profesorkou fyziky peskovat. Ta však na něj pro začátek jen pohrdavě pohlédla a bez námahy vytáhla z hromádky testů ten schlíple ležící hned navrchu.

„Kapalina v užším válci hydraulického lisu…”

Lekener se ocitl v pasti, z níž nebylo úniku. Moronová mu totiž začala diktovat úplně

stejný příklad, co na včerejší hodině Martinovi. Lekener si stěžovat nemohl. Věděl, že by si dalším sporem jen zbytečně uškodil. Martin oproti němu měl alespoň možnost bránit se tím, že zadání nespadá do jejich současných učebních osnov. Jeho sok si to ale značně zkomplikoval už posledně, kdy ho profesorka načapala, jak jen tak lelkuje a nic nedělá, a teď se tedy jala uskutečňovat svou odplatu.

Celá třída tentokrát rozhodně nechtěla ponechat nic náhodě a začala si příklad hned opisovat do sešitu a počítat ho. Studentům až teď došlo, že Moronová si toto divadýlko vlastně dopodrobna naplánovala již dopředu. Chtěla tak ze strany zkoušeného předejít případným dotěrným výmluvám. A obdobně se to mělo i s „údajným odskokem do kabinetu”, jak předeslal nebohý Lekener. V něm zajisté jen sbírala síly na triumfální vstup do třídy. Profesorka Moronová tak nyní mohla ze svého podlého záměru jen těžit, a také si to zakrátko náležitě vychutnávala – to když Lekener beze slov odložil na její stůl křídu a pokrčil rozpačitě rameny, že vůbec neví, jak má s příkladem naložit.

„No to se dalo čekat,” protáhla od stolu uštěpačně profesorka Moronová, obratně sáhla po notýsku a nalistovala si v něm příslušnou stránku. „Takže za pět, Lekenere, račte se posadit.”

Lekener svěsil nakvašeně hlavu a šel. Jak se ale ukázalo, tak profesorka fyziky s ním ještě nebyla zdaleka hotová.

„A další sardel vám dávám za ty vaše zženštilé choutky. Ještě teď se mi dělá špatně z toho, jak se mnou to vaše křehké pískle jednalo. Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude, holenku, ani vy, ani nikdo další, to teda ne!” zahrozila od stolu. „Vůbec jste se za ten rok nezměnili, pořád dokážete člověka jen vytáčet,” promluvila teď už přece jen o něco klidněji k celé třídě, která podobné výjevy v minulém roce sledovala neustále dokola.

Následující dovětek však všem studentům, včetně rozmrzelého Lekenera, málem vyrazil dech.

„Naštěstí… Jsem ráda, že se tady dneska vidíme na delší dobu naposled, ty lázně mi doufám pomůžou a konečně si v nich od toho vašeho věčného dotírání pořádně odpočinu.”

Třídou to v ten moment náležitě zašumělo.

„Moc se ale neradujte,” přidala Moronová zase na důrazu, když se k ní z lavic to slastné vydechnutí doneslo, „ředitel už za mě našel zkušenou náhradu, takže si nemyslete, že tu snad v mé nepřítomnosti budete mít jedny velký prázdniny a nastane pro vás flákanda! Ten, co mě tu bude zastupovat, mě bude o všem pěkně informovat, to se spolehněte, milánkové!”

Studenti na tu poslední výhružku už ale očividně nebrali příliš velký zřetel. Plně si vystačili s první částí projevu, která se týkala odchodu. Na náladě v lavicích to bylo hned výrazně znát, všichni se tvářili, jako by je návštěvou poctil světově proslulý kouzelník, který je zanedlouho osobně zasvětí do těch nejtajemnějších triků.

„Ach jo, zase jsme se zdrželi, dobrá čtvrthodina je fuč,” postěžovala si Moronová. „No nic, tohle nemá cenu. Tak jedeme dál.”