Kapitola 28 – Nevšední uvítání

Martin zadumaně vyrazil zpět do prostranství pasáží. Místy mu to ale nedalo, zastavil se, otočil a pohlédl na tajemný semafor. Ten nyní již poklidně dřímal ve stavu absolutní nečinnosti. Ještě několik vteřin pozoroval semafor v naději, že ho třeba přinutí k nějakému činu. Nic takového se ale nestalo, ať se o to Martin sebevíce snažil soustředěnými hypnotizujícími pohledy. Nakonec to tedy vzdal a Pasangerovou ulicí zamířil k náměstí. I tak se Martinovi ale nešlo příliš volně, jakýkoliv šelest mu okamžitě připomněl záchvěv ptačích křídel v učebně fyziky, náhodný kolemjdoucí pak zase záblesk kohosi neznámého v lesích, v místech kalné říčky na druhém břehu Labe.

O něco větší klid Martin kupodivu pocítil až na náměstí, kde se v tu dobu vyskytovalo jen pár postarších lidí, a kde už nebyla cítit směs vůní z pasážových vitrín. Z náměstí pak Martin přešel do prostranství kolonády a dlouhou cestou pokračoval dál k nádraží, v jehož blízkosti se nacházela Patalná ulice. Tam měla Alexandra bydlet.

Při opětovné vzpomínce na pohlednou modrookou brunetku Martina znovu přepadly smíšené pocity štěstí i mírných obav. Skutečnost, že se s dívkou zase setká a možná u ní zůstane i na víkend, v něm vyvolávala pocit plného uspokojení. Na druhou stranu v něm ale sílily právě ony obavy, co když je to právě ona, kdo stojí za těmi náhodnými, pozoruhodnými úkazy. To Martina nejednou donutilo zastavit se a ohlédnout se za sebe, a pak zvažoval, zda by třeba skutečně nebylo moudřejší zabřednout do kina za Nolou a Kristiánem a společně s nimi sledovat ojedinělý film ze zahraniční produkce.

Nebyl by to ale Martin Ronský, aby si hned nato toto rozhodnutí nezačal zase nevýslovně vyčítat a následně nedospěl k opačnému názoru – že by byl naprostý vrták, kdyby marnil čas něčím, co ho v podstatě vůbec nezajímá, a tím by si nechal ujít schůzku s dívkou svých snů. Martin proto opět přidal do kroku a nad svým původním rozhodnutím začal kroutit hlavou. Postupně se mu podařily do ústraní zahnat i chmurné představy o Alexandře a to tak, že si víc začal všímat okolí parku. Ten dostával pozvolna zcela nový nádech. Zkrášlovaly ho nově zbudované záhonky a zrekonstruovaná kašna.

Jakmile však Martin prošel téměř celým lázeňským parkem a před nádražím zabočil do postranní pravé ulice, přepadly ho opět chvějivé tiky. Patalná zela dočista prázdnotou. Zatímco na náměstí nebo cestou parkem Martin sem tam někoho potkal, tady nebylo vidět jediného živáčka. Ne, že by mu právě toto přidělávalo starosti, dokonce to nemělo ani co dělat s pozvolna nastupující tmou.

Příčinou Martinových nových vrtochů se opět stávala Alexandra a zvlášť poté, co stanul před asi čtyřpatrovým domem s nápadným číslem 2345/6, kde dle vizitky měla bydlet. Martin se na to číslo několikrát upřeně zahleděl a ustavičně si při tom namlouval, že to snad ani nemůže být pravda. Jenže jak se ukázalo, tak údaj na vizitce i na domě do sebe neomylně zapadaly. Na zvonku skutečně stálo: Alexandra Janová. Po krátkém váhání se ho rozhodl zmáčknout. První, co ho překvapilo, byl štěkot z reproduktoru. Teprve pak silně zabzučely dveře a Martin vstoupil dovnitř.

Kdesi nahoře bliklo světlo, které rázem ozářilo celou chodbu. Martinovi v té chvíli došlo, kdo to měl asi na svědomí. Vydal se tedy za dotyčnou po schodech nahoru. Na Alexandru narazil hned ve druhém poschodí a opět ho překvapila svým vyzývavým stylem. Tentokrát na sobě neměla svůdné černé šaty, ale župan. A to ne ledajaký. V jeho černobílém ražení se skvěla hlava krvelačného tygra. Alexandra tam u otevřených dveří postávala jako smyslná dívka, kterou na pózování vyzval neznámý fotograf.

„Ahoj, Martine, jsem ráda, že jsi za mnou přišel,” oslovila Alexandra osobu před sebou, která se náhle zastavila na posledních schodu a nedokázala z ní spustit oči.

A… ahoj,” opáčil dívce po menším zaváhání Martin, jenž stále nebyl schopný pohybu.

„Ale no tak, já tě přece neukousnu. Jsi u mě srdečně vítán,” pronesla tím samým milým tónem Alexandra. Martin na její výzvu odvážně zareagoval a došel až k ní.

Tak ahoj,” osmělil se tentokrát jako první a podal Alexandře na pozdrav ruku. Ta však měla v plánu něco trochu jiného a nabízenou ruku lehce odmítla.

Došlo tak k mírnému nedorozumění. Zatímco Martin chtěl Alexandře jen tradičním způsobem vyjádřit vřelé díky za pozvání, ona se ho nečekaně rozhodla jemně políbit na rty. Z původního seznamovacího aktu se tak spíše stala tak trochu nechtěná přetahovaná.

Promiň, chtěla jsem tě jen…”

Ne, ty promiň mně…”

Oba toho tedy nechali, přičemž Martin hned uhnul pohledem stranou, jakmile se znovu střetl s Alexandřinýma uhrančivýma modrýma očima.

Ještě jednou se ti za to omlouvám. Neměla jsem na tebe tak naléhat,” špitla sladce Alexandra. Jemně se dotkla Martinových tváři, čímž ho donutila, aby jí opětovně pohlédl do očí. „Teď se, prosím, nehýbej, a pokud ti to dělá značné obtíže, zkus na moment zavřít oči.”

Martin Alexandru poslechl a oči zavřel. Srdce mu dál bušilo v dunivých intervalech. Zvyšoval se mu tep.

Tak alespoň jeden maličký, sem na toto místečko,” zaslechl znenadání u svého pravého ucha milý hlásek a pocítil jemný dotek smyslných rtíků na tváři. „To přece uškodit nemůže.”

Ne, to… to zajisté nemůže,” vyšlo zdráhavě z úst Martinovi, když si opatrně sáhl do míst, kde zaznamenal Alexandřin polibek.

„Tady na chodbě je poměrně zima, nepůjdeme raději dovnitř?” zeptala se hned nato.

Martin přitakal souhlasným kývnutím a jako první vešel do nepříliš velké místnosti. Po její levé straně se nacházel menší vařič, vpravo pak toaleta a hned vedle ní sprchový kout. Než si to vše Martin stačil pořádně prohlédnout, dolehl k němu z druhé místnosti nejdříve štěkot a hned poté z něj vyběhl retrívr, který si ho začal se zájmem prohlížet a očichávat.

To je Martin, Jeremiáši, onen chlapec, o kterém jsem ti vyprávěla. Zůstane tu dnes s námi, a pokud on sám bude chtít, tak případně i celý tento víkend. No tak, podej mu na přivítanou přece pac.”

Retrívr Alexandru okamžitě poslechl, před Martinem poklekl a učinil, oč ho požádala. Martin mu packu jemně stiskl, a když z něj pes nadále nedokázal spustit oči, pohladil ho po hlavě.

Jeremiáš má strašně moc rád, když ho někdo podrbe pod krkem, to je dotyčnému pak klidně ochoten jíst z ruky.”

Vážně?” zbystřil Martin a dodal: „No, to je ohromné, chci říct, že o těchto psech koluje plno zvěstí v tom smyslu, jak umějí být člověku v lecčems prospěšní a co všechno dokáží.”

Ano, to je pravda,” kývla souhlasně Alexandra. „Ostatně počkej, něco vyzkoušíme.”

Martin byl poměrně zvědavý, co má teď Alexandra v plánu. Ta se ladnými krůčky přemístila ke sporáku a otevřela spodní troubu, z níž vyndala pekáč s cukrovím. Ten pak postavila na vedlejší menší stolek a odebrala z něj několik kousků na talířek.

Vidíš, jak natahuje krk? Jen něčím zašustím a už se hlásí o pozornost,” prohlásila Alexandra, když Jeremiáš od Martina přeběhl rychle k ní a nosem dorážel, co to nese dobrého. „Počkej, teď ti dá ochutnat Martin.”

Alexandra podala Martinovi talířek a v ten okamžik Jeremiáš přešel zase k němu a začal se mu sápat na kalhoty.

Co teď? Mám mu něco dát?” znejistěl Martin, když viděl, jak na něj Jeremiáš stále víc doráží.

„Ano, zkus to,” pobídla ho Alexandra.

Tak dobře,” odhodlal se konečně Martin a nabídl Jeremiášovi rohlíček. Ten ho v rychlosti slupnul jak malinu a vyškemral si další dva.

No tak, Jeremiáši, projev také ty Martinovi svoji vděčnost a odměň se mu za jeho velkorysost,” domlouvala retrívrovi Alexandra. Ten ze sebe vyprovodil hlasité huf a odběhl do vedlejší místnosti. Za moment se vrátil zpátky, načež si v tlamě nesl puntíkatý červený míček, jenž pak položil před Martina a znovu udělal ono táhlé huf. „Nejspíš po tobě chce, abys mu ho hodil a hrál si s ním.”

Martin tedy míček zvedl a hodil ho ke sporáku. Jeremiáš radostně nadskočil a rozlétl se hned za ním. Takto se to opakovalo ještě nejméně pětkrát po sobě, přičemž dvakrát si retrívr pro míček slavnostně doběhl i do druhé místnosti, kde ho pak doloval ze svého pelechu. Alexandru jejich hrátky nevýslovně bavily, pak ale zřejmě zastala názor, že je čas na změnu. Proto znovu otevřela troubu a vybrala z pekáče další druh cukroví.

„Zkus mu dát ochutnat tohle. Jsou to jeho nejoblíbenější,” Alexandra podala Martinovi talíř s bábovičkami, které tak zachutnaly Teodorovi a posléze celé třídě. „Uvidíme, co to s ním udělá teď.”

Martin tedy nabídl Jeremiášovi bábovičku. Ten ji doslova zhltnul a hned poté znovu odběhl do vedlejší místnosti. Tentokrát však v tlamě nenesl míček, nýbrž obrovského černého pavouka. Toho rovněž položil před Martina, avšak začal si s ním hned pohrávat a nadhazovat ho.

To je jeho nejoblíbenější hračka. To, že se ti ji rozhodl ukázat, jednoznačně poukazuje na to, že jsi mu nesmírně sympatický,” prozradila Alexandra. „Nu a já vás tu teď na chvilenku nechám o samotě a půjdu se převléknout do něčeho mnohem přijatelnějšího. Tak zatím.”

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.