Kapitola 27 – Nález nedozírné ceny

Místnost, do níž vešli, byla poměrně rozlehlá a kompletně vyklizená. Jediné, co vypovídalo o jakési zachovalé funkčnosti, bylo právě osvětlení, které prve kdosi uvedl do chodu, a jež se v několika rovnoměrných řadách táhlo po stropě.

Tak, to bychom měli. A co asi bude následovat dál?”

Martina i Kristiána Nolina otázka zaskočila, zejména pak to, jak ji podala navenek. V jejím hlase byly výrazně stopy po naději a jisté spáse. Než se jí ale oba stačili zeptat, jak to teď vlastně myslela, museli všichni tři čelit nové nečekané výzvě.

Ozval se dívčí hlas: „Jak jsem vám již předeslala, nemusíte se vůbec ničeho bát. Nejsem vaším nepřítelem, chci vám jen nabídnout něco, co by vám v nejbližší době mohlo přinést velké uznání, načež to ,něco´ by zároveň navrátilo dávnou prestiž a zasloužený klid i tomuto městu.”

Martin, Nola i Kristián se ihned začali rozhlížet kolem sebe, hledali toho, kdo na ně náhle a

zcela nečekaně promluvil, avšak nikde nikoho nespatřili.

Nejsem vidět, pouze k vám promlouvám skrz tuto půvabnou bedýnku. Na setkání je stále ještě příliš brzy, avšak já pevně věřím, že i k němu zanedlouho dojde. Prozatím postačí, když budete bedlivou pozornost věnovat jevům kolem sebe, jak již nyní sami velmi svědomitě činíte. A proto se vás nemohu dodatečně nezeptat: nepřipadá vám v této opuštěné hale přeci jen cosi na první pozorný pohled zvláštní, do očí bijící?”

Všichni tři se po sobě okamžitě hbitě otočili, přičemž každý z toho druhého hned začal mámit, jak co nejšetrněji postupovat dál a co si o tom tajemném hlase myslí.

„Co když je to někdo, kdo se nám chce za něco mstít? To se odtud taky nemusíme už nikdy dostat ven,” pípl jako první Martin.

„No, já osobně bych se tak snadno nevzdával. To bysme pak vůbec nic neobjevili,” uklidňoval tradičně Kristián.”

A to i ty říkáš jen tak? Kam se poděly tvé předchozí obavy, co?” nedal si pokoj Martin a provrtal Kristiána nerudně očima.

Ale tak to zas tak neprožívej, Martine. Copak ti snad někdo ubližuje?” promluvila Nola dřív, než Kristián stihl obhájit své vlastní stanovisko.

No dobře,” špitl skoro neslyšně Martin, „ale co když…”

V žádném případě vám nehodlám ubližovat. Naopak, chci vám předat něco výjimečného, co by vám ještě více usnadnilo vstup na vaši životní cestu, jíž se doposud marně snažíte nalézt.”

Tento závěrečný argument nečekaně zapůsobil i na Martina. Až teď pozvolna shodil masku obávajícího se strachouna, čímž Nolu konečně potěšil. Ta mu dala přízeň najevo nápadným mrknutím. I Kristián nasadil svůj typický roztáhlý úsměv.

Vidím, že už pomalu dáváte na má slova a začínáte se ubírat správným směrem. Jen tak dál.”

Čehosi podivného si povšimla až Nola.

Podívejte, tamhle něco skutečně je. Vypadá to jako… jako kufr. To bude nejspíš ono!” vykřikla téměř vzrušeně.

Máte dobrý postřeh. Využijte jeho obsahu pokud možno co nejlépe. Má totiž nevyčíslitelnou hodnotu.”

Pak se v bedýnce ozvalo výrazné klap a celou místnost zahalilo ticho. A to doslova, neboť nadobro utichl i onen překrásný podpůrný zpěv. Nola, Kristián a Martin vyčkávali, zdali se to změní, ale žádný obrat se nekonal.

Všichni tři se tedy následně rozběhli k jednomu z rohů přízemní haly, kde se kufr nacházel. První, co je na něm upoutalo, bylo jeho zlatavé zbarvení. To navenek skutečně budilo dojem, že se uvnitř ukrývá poklad nevyčíslitelné hodnoty, nikoli tedy bomba, jak se původně obával Martin.

Tak co, podíváme se dovnitř?” pronesl Kristián, když ke kufru poklekl a vyzkoušel, zda se dá otevřít. K jeho překvapení to šlo jako po másle, přezky okamžitě povolily a horní víko se téměř samo bez sebemenších problémů odklopilo.

„No ne, to bych teda rozhodně nečekal! Víte, co jsme tu právě učinili za úžasnej objev?”

Kristián se nad obsahem kufru doslova rozplýval.

Co je tak zvláštního na naprosto obyčejných známkách a pohlednicích?” podivil se hned Martin, když do kufru otráveně hrábl rukou a jednu z nich vyndal.

Počkej!” zarazila ho Nola, „Tohle nejsou jen tak ledajaké známky a pohlednice. Pocházejí přímo odtud, z Katalné Mochny. Podívej, na pohlednici, co zrovna držíš, je zachycen zámek a část tehdejšího pasážového prostranství.”

Všichni se dívali na něco, na co by byl nejeden místní pamětník schopný velkoryse vynaložit veškeré své celoživotní úspory, a to třeba jen proto, aby si to mohl vyfotografovat.

„No, a o to právě jde,” navázal na Nolu pohotově Kristián. „Tohle všechno za ta léta získalo

nevyčíslitelnou hodnotu. Ty známky a pohlednice pocházej z přelomu devatenáctýho a dvacátýho století. Pro tehdejší dobu měly velkej význam. Zejména ty pohlednice ve značným

počtu kolovaly nejen u nás, ale taky v zahraničí. Katalná Mochna se tak mohla světu pochlubit svým vlastním fenoménem, kterej se tak načas stal symbolem jednoho nenápadného města ve středních Čechách, jež něčím ojedinělým konkurovalo městům mnohem významnějším, jako byla Praha nebo Hradec.”

No dobře, ale to přece ještě pořád nic neznamená,” hájil stále své původní stanovisko Martin, jako by byl sám zklamán tím, že uvnitř kufru místo toho radši neobjevili jeho původně očekávanou bombu.

Právě že jo,” jal se Kristián podrobného vysvětlení. „V pozdější době všechno nabralo neskutečnej spád. Neznámí zloději totiž v padesátých letech přepadli místní poštu a ukradli ze sejfu celou dochovanou sbírku. Tenkrát kolem toho bylo velký pozdvižení a pro tohle město to znamenalo nenahraditelnou ztrátu. A proto se taky od tý doby většina badatelů a sběratelů snažila týhle záhadě přijít na kloub a mimo to případně získat velmi štědrý nálezný, který na to tenkrát vypsali, což mimochodem platí dodneška. Chápeš? Většina všech těch lidí se po mnoho let snaží dopídit jedné z největších mochnických záhad a nám to spadne, jak se říká,

přímo do klína. No, není to úžasný?”

„No, já nevím,” začal po svém o všem nenapodobitelně opatrně uvažovat Martin. „Možná, že na tom něco je. I přesto ale… jsou to pořád jen polednice a zámky, ehm… chtěl jsem vlastně říct pohlednice a známky. A když se to tak s odstupem času vezme, tak se pořád jedná o ten samý výrobek z toho samého materiálu, že jo? A to, že to po čase snad jakýmsi způsobem nabralo na hodnotě, to je podle mě prostě… no prostě jen lidský administrativní krok, ne?”

Vem si například takové housle,“ vložila se do hovoru Nola. „Zatímco třeba někdy v těch sedmdesátých letech se cena houslí mohla pohybovat tak kolem takových deseti tisíc, v dnešní době se hodnota těch samých odhaduje v řádech sta tisíců.”

Po tomto argumentu se Kristián ani nikdo další náhle neměl příliš k hovoru. Všichni čekali, jestli se náhodou k jejich debatě nevyjádří onen přívětivý dívčí hlas. Nestalo se tak. Domnělá osoba se nejspíš z objektu již nenávratně vytratila v očekávání, že si nálezci s kufrem poradí sami.

Takže si ten kufr skutečně necháme?” špitl do ticha Martin, když už bylo jasné, že se žádné nové překvapení konat nebude. „Co s ním ale budeme dělat?” dodal, když z Kristiánovy i Noliny tváře vyčetl souhlas.

No, prozatím si ho někdo z nás přes víkend nechá u sebe a za tu dobu vymyslíme nějaký rozumný povídání o tom, jak jsme k němu vlastně přišli. Nic z toho by se nemělo uspěchat,” navrhl Kristián. Martin i Nola souhlasili. Přišlo jim to docela rozumné.

„Teď by ale bylo ze všeho nejlepší, kdybychom už šli. Kino už dávno začalo, tak ať na nás zbydou ještě volná místa,” pobídla kamarády k odchodu Nola.

„No jo, na to jsem teď vlastně v tom shonu úplně zapomněl,” pleskl se do čela Kristián a zaklapl víko kufru.

Když vyšli ven a Nola za sebou zavřela dveře, celé přízemí náhle zhaslo. To bylo souhlasné znamení, signalizující, že vše, co mělo být splněno, bylo dovedeno do zdárného konce. Nola, Martin ani Kristián to ale už nijak nekomentovali, jen si mezi sebou vyměnili souhlasné pohledy a hasičský objekt v poklidu opustili.

Před kinem v tu dobu už nikdo nepostával. A i když Kristián netrpělivě pokukoval po vstupních dveřích, do nichž by nejradši ihned vběhl, chtěl se s Martinem ještě napřed rozloučit.

„Tak zatím,” kývl mu po svém na rozloučenou.

Měj se a pozdravuj tu svou Alexandru,” přidala se k němu Nola.

„Jo, budu,” hlesl Martin, „i když vlastně popravdě ani nevím, co mě u ní bude čekat. No uvidím, každopádně se nechám překvapit.”

Už chtěl rázně přejít ulici, když očima znovu spočinul na kufru, jenž měl u sebe Kristián, a pak následně spatřil, jak po něm pokukuje Nola a jemně se ho dotýká konečky prstů.

Nolo,” oslovil ji, „mohl bych se tě ještě na něco zeptat?”

Přisvědčila.

Martin se osmělil a spustil: „Chtěl bych, abys mně i Kristiánovi řekla, jak to bylo doopravdy. Vím, že to, čeho jsme se tu stali svědky, nebyla jen tak obyčejná náhoda. Nejdřív ten blikající semafor, pak ten kufr a v neposlední řadě pak ta tvá pozměněná reakce a nálada. To přece není jen tak, v tom musí být něco mnohem osobnějšího. No zkrátka… prostě mám dojem, že před námi něco tajíš a že to všechno, co se nám tu teď přihodilo, nějak souvisí právě s tebou.”

Na Nole byla znát s každým Martinovým slovem stále patrnější nervozita. Martin to očekával stejně jako to, že se to neobejde bez Kristiánova zásahu.

Ano, máš pravdu v tom, že to souvisí se mnou,” začala Nola opakovat Martinovy teze a současně s tím matně pohlédla i na semafor. „O všem si povíme ale až v pondělí u mě doma, souhlasíš?”

Jo, jasně, chápu,” připustil ochotně Martin, a když znovu spatřil Nolin stále pobledlejší obličej, rychle se omluvil.

Jo jasně, tak zatím ahoj,” mávl kamarádům na rozloučenou Martin a chystal se konečně přejít ulici.

Ahoj,” oplatili mu stejně Nola s Kristiánem a zmizeli konečně v kině.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.