Krátký tragický život Heleny Jesenické
První část příběhu úspěšně za námi. Martin tradičně chystá pohoštění a tak mám na výběr z různých druhů sušenek a k pití je mi opět k dispozici čaj Pigi. Nyní spolu – já a můj hostitel – přímo nekomunikujeme – tedy po té slovní stránce – jen o všem vnitřně přemítáme. Pokud jde konkrétně o moji maličkost, tak jde znovu o tu pasáž s vlakem. Tak nějak mám ten vlezlý pocit, že si na ni vzpomenu pokaždé ve všední dny, až zase pojedu osobákem do práce.
„Opět jsem hledal vhodné místo, kde bych načal druhou část příběhu, a báseň o Heleně mi přišla zcela adekvátní,“ bere si zhruba po té čtvrthodinové pauze slovo Martin.
„Myslím, že jste tak učinil správně,“ míním, „deset ku deseti je dobrý poměr.“
„A pak ještě těch zbylých sedm týkajících se výhradně ,Pevropy´,“ plynule navazuje Martin. „Na vámi záhy položenou otázku, zdali to tak z mé strany bylo předem plánováno, shodně odpovím, že nikoliv. Zkrátka jsem nevěděl, jak ohledně Lenky a Damiána dál pokračovat, a tak, stran slečny Jesenické, z mé iniciativy započalo další samostatné vyprávění.“
„Jak vidno, opět jste nešetřil na oné tragice. To vám ta Helena přišla tak nesympatická, že jste ji musel přisoudit tak krutou smrt?“
„To přišlo tak nějak samo od sebe. Zkrátka na to zase nahlížejte z pohledu onoho baletu nebo té operety.“
„Hmm, na to, že vy sám jste říkal, že na tohle moc nejste…“
„Nejde mi o… velikášství,“ přerušuje mě Martin, z jeho úst to však nevychází nijak výhružně, i když jistý vážný tón tam je. „Jen opětovně chci případným čtenářům nabídnout jinší úhel pohledu.“
„Rozumím, leč v době marvelovek prosadit něco takového…“
„Můj otec tvrdí, že se v nejbližší době všechno změní. Že se lidé budou postupně navracet k původní tvorbě, jako je například F. L. Věk. Že prostě to, co je teď v kurzu, padne a lidé začnou rádi objevovat staré hodnoty, neboť těch současných pop-kulturních fenoménů budou přesyceni. Nu, pravda, zatím to tak moc nevypadá, avšak uvidíme.“
„Ano, uvidíme,“ přisvědčuji.“
Hudebník – terorista
„K následné básni – věnované Martinu Červeníkovi – by tedy čtenáři měli přistupovat stejně?“
„Byl bych za to rád,“ přitakává Martin, přičemž v jeho hlase je znovu přítomen náznak smutku. „Naskytla se mi vzácná příležitost okolnímu světu připomenout svoji básnickou tvorbu na prknech, co znamenají svět, jenže ten pitomej koronavirus tomu učinil přítrž.“ A Martin se o všem blíže rozhovoří. „To bylo tak. Moje mamka má v Katalné Mochně jednu známou, co tam vyučuje v místní hudebce – Irma Chardová – tak se dotyčná jmenuje. Neboli matka nám velmi dobře známé Emy Chardové. No a ta přislíbila, že by přemluvila tamní učitelku vyučující dramaťák, zdali by pod jejím vedením žáci nenacvičili pásmo vycházející právě z mých básní. Pro ně by to nebyl zas až tak velký problém, neboť mochnická hudebka je jinak velmi činorodá – do roka odehraje klidně i padesát představení! Leč zatím to na to nevypadá a v dohledné době tomu tak asi stále ještě bude, neboť musí dohánět staré naplánované resty z minulých let. Navíc, do toho se tam objevily další nečekané komplikace, takže to taky dost možná nebude realizováno vůbec. Jsem z toho dost smutný.“
„Já vás v tomhle naprosto chápu,“ soucítím okamžitě s mým hostitelem, načež horlivě přemítám, jak by mu v takto svízelné situaci šlo pomoct, leč nic konkrétního mě nenapadá. Snad jen…
„Já už se na ně byl podívat. Opravdu jsou moc šikovní, ten Petr a Šárka, no prostě ti všichni z toho Šátečku.“
„Takže tak nějak podobně by klidně mohlo proběhnout i to vaše divadelní pásmo?“ vyzvídám.
„Nemuselo by to být tak opulentní. Byl bych však rád, kdyby účinkující měli dobrý přednes a hlavně, aby je to na tom jevišti bavilo a nedělali to jen proto, že jim to někdo nakázal.“
„Ano, to je to hlavní. A také aby se dobře bavilo publikum,“ doplňuji k tomu další velmi podstatnou věc.
Hovor se na moment přeruší. To si pak já a Martin představujeme, jak by vše na pódiu asi probíhalo.
Přátelé nejvěrnější
Martinův inspirační archiv skýtá mnoho zajímavých obrázků a mnohé z nich náleží právě němým tvářím, vesměs všechny však nemají nic společného s krutostmi týrání. A některé z nich jsou povědomé i mně samotnému. Jak to? Při své čtvrté románové mochnické zastávce jsem totiž měl možnost prostřednictvím průvodců zavítat na sešlost konající se v Podzemní rajonádě, kde mimo jiné účinkoval i jistý Bedřich Stojatý se svým Ferdinandem, jinak mírumilovným to aligátorem, a právě tam jsem vše shlédl úplně poprvé. Sám Martin mě následně překvapuje hláškou, že na sešlost toho dne rovněž dorazil a rovněž shlédl kompletně celý program. Zvláštní, nepamatuji si na něj, možná je to dáno ale tím, že jsme se v té době osobně ještě blíže neznali.
„Zato já vás už tak nějak ano, i když pouze na základě toho, co se o vás povídalo či psalo tehdy v novinách. Tenkrát vás provázela pověst rozporuplné kontroverzní osobnosti. Ostatně o tom leccos vypovídal výstup toho policisty, co tam vedl ty své okázalé výstupy a de-facto tím všem zkazil celé jinak slibně načaté odpoledne.“ Martin to o mé maličkosti však nevysloví nijak výsměšně. A nad Kryštofem Válkem prostě jen zakroutí hlavou.
„Hmm, na to se jen tak zapomenout nedá,“ pokrčím pro změnu rameny teď já. „Co si o mně ale myslíte vy? Jsem vážně tak nesnesitelným, jak mě onehdy ten policista vylíčil?“ ptám se následně Martina. Ten okamžitě nesouhlasně zakroutí hlavou.
„Kdybyste takový byl, tak bych s vámi nikdy nenavázal kontakt,“ vyjadřuje se k tomu konečně slovně. „Jste přátelský, umíte druhým naslouchat… myslím, že jinak spolu toho máme celkem dost společného.“
„Například?“
„Například umíme soucítit se zvířaty,“ odpovídá Martin překvapivě pohotově a maličko se u toho v obličeji zardí. A některé čtenáře možná okamžitě při tom napadne: nechtěl mluvit přeci jen o něčem trochu jiném?
„Chodil jste přece na Cidlinu krmit kočky a občas zašel i na Huslík, ne? Pak musíte mít srdce milovníka zvířat,“ dušuje se Martin.
„Ale musím se přiznat, že v poslední době jsem Cidlinu tak trochu zanedbával. A na Huslíku jsem nebyl ani nepamatuji,“ přiznávám zahanbeně.
„Ani na minulost se nesmí zapomínat. Právě ta je jednou z důležitých součástí života každého z nás a je zapotřebí toto brát v potaz – řekl by zajisté expert na podobná moudra Radovan Litevský.“
Martin nepřestává překvapovat, jak dobře je se sousední Katalnou Mochnou obeznámen.
„Tak to sám vidíte, bez přátel a dobrých duší by minulý – jakožto současný a budoucí život – neměl ten správný smysl – němé tváře nevyjímaje. A tak to měli nastavené i onen retrívr s kokršpanělem, ti v něm rovněž mnohé prožili.“
„Navíc jim v tom dost pomohl další nečekaný spojenec a sice ten v podobě strážného anděla,“ plynně navazuji na Martinova slova. „I já osobně bych to tak chtěl mít.“
„I když vrtochy nepřejícného kata v sobě mnohdy nedokážete rovněž potlačit, stejně jako má maličkost, i v tom nacházím shodu. Oba zkrátka toužíme po jediném: po harmonickém světě plného klidu, lásky a porozumění – ať si čtenářští škarohlídi říkají, co chtějí.“
Ostrov
„Zemi přesto prý v dohledné době hrozí apokalypsa, pokud se tedy potvrdí ,zaručené´ zprávy o jistém golfském proudu. Datum splatnosti je prý ,pouhých´ deset let, ovšem k tragédii údajně může dojít mnohem dříve, už za pouhé dva roky,“ uvádím, co jsem se nedávno doslechl z médií.
„Slyšel jsem. Jo a ještě se na nás odkudsi z útrob vesmíru prý řítí jakýsi obří asteroid a to už poněkolikáté – málem bych zapomněl,“ dodává váhavě Martin. V tomto dost možná na něj má jistý vliv jeho otec, který je úplně posedlý „zaručenými“ zprávami na všechna možná závažná témata, co se kdy objevila na stránkách Seznamu. Martin se vše silou vůle snaží tak nějak ignorovat, avšak pokaždé se nezadaří.
A tak je tomu právě i s již zmíněným golfských proudem a jeho možnou odstávkou. Martin se zkrátka na toto téma nějak moc upnul a od té doby jej ne a ne dostat z hlavy. Obzvláště když mu jisté vzezření již dávno před tím vnuklo myšlenku napsat o tom v jistém předstihu.
„Pořád na to musím myslet a stále se k tomu vracet. Zlatá ,teorie padlého stromu´“, lamentuje Martin, a jako by tím zvažoval, co je pro lidstvo větší zátěž – jestli návraty v časech, terorismus, zbraně hromadného ničení nebo právě klimatické proměny.
„Pokud vás to alespoň částečně uklidní,“ vstupuji opatrně do dané problematiky, „tak vy za nic z toho nenesete přímo zodpovědnost, proto bych to, být vámi, tak neprožíval.“
„Rád bych, jenže něco uvnitř mě samotného je z toho pořád úplně paf,“ pokrčí Martin bezradně rameny. „A obávám se, že za přispění ALMAN bych vše viděl ještě daleko mnohem živěji,“ pokrčí rameny podruhé.
Taktéž v tradiční následné otázce mě Martin stačí opětovně předstihnout. „Co bych doporučil? Mám v tomto ohledu jeden takový vizionářský nápad. Ten vychází z funkce klasického modelu plaveckého bazénu. K tomu, aby v něm mohla správně proudit voda, jest zapotřebí ji regulovat s pomocí speciálně zabudovaného systému. No a nyní si něco takového představme v podobě oceánu, kde by podobný mechanismus fungoval na stejném principu. S jeho přispěním by se ten golfský proud třeba pak dostal pod maximální kontrolu a apokalyptická tragédie by se vůbec nekonala.“
„To mi nepřijde jako zas tak špatný nápad.“ Záhy se však ve svých úvahách začínám krotit, neboť vybudování něčeho takového by bylo velice obtížné.
Martin však záhy namítne: „No, ale několikakilometrové ropovody přece existují a některé z nich jsou umístěny do moří a taky to nějakým způsobem jde. No a když jsem nedávno slyšel, že i internetové sítě mohou procházet kanály – samozřejmě v ochranných pouzdrech, aby se nijak nepoškodily – a taky to je realita, tak proč by něco podobného nemohlo pomáhat i při regulaci právě těch mořských proudů?“
„Neříkám, že jako myšlenka je něco takového k zahození, rozhodně by to ale stálo dost peněz – třeba až několik bilionů dolarů. Kdyby se ale nejbohatší lidi světa vzdali vysokých částek, pak by se třeba něco skutečně už začalo dít.“
Záhy však i Martin povolí uzdu pesimismu a optimismus je ten tam. „No právě, zase jsou v tom prachy, a dost možná, že ten můj originální nápad vlastně ani není vůbec originální, neboť něco takového se v mořích již běžně používá, a já si jen o tom nezjistil patřičné informace.“
Tradiční povzdech? Ani tentokrát není opomenut.
Balada o lidské sounáležitosti
„Jak to tak vypadá, tak vaše teorie a objevy prověří a ověří teprve až čas.“
„Asi to tak dopadne,“ souhlasí Martin. Dle toho, jak to říká, ho to příliš neuspokojuje. „Ale já si na to počkám,“ zkouší si dodat odvahu, leč záhy se znovu utápí v nejistotách. „I kdyby se tak ale případně stalo, sám nevím, jak bych celou tu pozornost ustál. Zdá se, že na ni nejsem dostatečně připraven. Proto by asi bylo nejmoudřejší držet se toho, co v aktuálním životě mám.“ Načež zmíní práci, rodinu a přítelkyni. „Leč co je mi tohle všechno platné, když ve mně bují jistý druh angažovanosti,“ posteskne si záhy, přičemž se znovu zmíní o velikášství.
„Já nemyslím, že jím výhradně trpíte. Koneckonců jsme toto už spolu probírali,“ připomínám svému hostiteli.
„Ano, vždyť já vím,“ přitakává Martin, i když znovu tak nějak provinile, přičemž opakovaně začíná rozebírat to, jak člověk mnohdy sám neví, kde se v něm všechny ty polemiky berou.
„Rozhodně jste mnohem lepším člověkem, než někteří jiní lidé, mezi něž například patří domnělí léčitelé, co si za pouhý dotyk účtují dvě stě korun a navíc od lidí ještě přijímají různé dary.“
„Aha,“ načež Martin zběžně očima přelouská aktuální báseň, jež se danou tématikou přímo zabývá. „Tady ovšem náš Pan Léčivka platí za toho hodného; toť opětovná snaha přiblížit se mochnickému řádu Winsternskému, pro který hledání ozdravných léčivých rostlinek a podobně zaměřené zvířeny rozhodně není žádným tabu.“ Pak se na mě ale pozorně zadívá a povzdechne si: „Jo, jo, pouze na onom pomyslném kousku papíru je vše pro vaše čtenáře zaznamenáno – chtěl byste doplnit.“
„Jsou lidé, kterým to tak stačí.“
„Jiným bohužel ale ne.“
„Prý může pomoci od srdce vyřčená modlitba,“ načež zmiňuji jeden konkrétní příklad, o němž jsem kdysi cosi letmo zaslechl. „Radovan Litevský by zajisté k tomu ještě připojil zavedené moudro o naději, co umírá poslední či zkusit by se mělo všechno, co ještě jest v lidských silách.“
„Načež má mamka by k tomu přidala pobyt v přírodě, kde pak nabírá potřebnou energii,“ doplňuje Martin. „Každý svého štěstí strůjcem,“ zakončuje to celé.
Morta
„Doufám, že nás nějaká ta velvyslankyně smrti již delší dobu nemá přímo v hledáčku, to by to pak klidně mohlo mít i dosti neblahé následky,“ ujímá se Martin zase slova.
„Jen, prosím, zase nestrašte.“
„Já strašit nechci, ale… A Martin šeptne: „Myslíte, že po našem světě skutečně chodí něco na způsob naší Morty a bere si nebohé lidské životy?“
„Teď tak trochu mám ten nepříjemný pocit, jako by nás někdo takový skutečně odposlouchával,“ přiznávám rovněž šeptem.
Martin vše dělá ještě napjatější: „Dost často se stává, že to, o čem pisatel ve svých dílech píše, se pak stává pro něho nějakým způsobem osudným.“
Takto to Martin prostě řekl a já to přesně takto do svého zapisovatelského textu zanáším.
„Promiňte, jestli jsem vás zase nějak vyděsil. Jen mě to občas napadne, když na básních pracuji, nebo si je jen zpětně procházím.“ A temný Martin je tentam a místo něj ožívá zase ten posmutnělý. A já vím, na co v tuto chvíli znovu myslí.
„Zase přemítáte o smrti a strachu z ní?“
„Znovu se omlouvám, už se házím do klidu.“ Povzdech střídá opětovné pokrčení ramen.
Krajina lidmi zaslíbená
„Konečně. Tato další báseň mi připomíná vaši někdejší o ,větrných mlýnech´,“ snažím se nějak šetrně usměrnit Martina a nalít mu – co si budeme povídat již poněkolikáté – optimismus zpět do žil.
„Jo, uznávám,“ sice připouští, přesto však znovu značně provinile můj hostitel, přičemž to z jeho úst opětovně vyzní, jako by mu v jeho případě tu mírumilovnost stále nikdo ze čtenářů nevěřil. „Zkrátka nejsem Radovan Litevský,“ odpovídá vyhýbavě. A pak nečekaně zase otočí: „Možná to tak ve skutečnosti opravdu je, tedy že ta duchovní víra parazituje pouze na tom, co se jí zrovna hodí, podle toho, jak se situace navenek – buď v prospěch nebo naopak v neprospěch člověka – nakonec vyvine. Jenže jak dané s jistotou ověřit?“ Martin se významně zahledí na svoji levou ruku. „To ta čára života, někteří dle ní dokáží s jistotou určit jeho dráhu – od narození až po smrt. To znamená, že již před naším vstupem na náš svět bylo vše dáno – taková GPS navigace, jíž není radno podceňovat.
„Jak to pak souvisí s obsahem nynější básně?“
„Tak, že onen váš pomyslný kousek papíru znovu předvedl umění v podobě magického kouzla, které navenek má jistý pomíjivý účinek,“ odpovídá Martin.
Snad tedy jednou krajina lidmi zaslíbená bude objevena a povídka Petry Lavordové o Vítu, jenž porazil Osud a ten pak nastolil kýžený celosvětový mír pro vše živé na Zemi, dojde skutečného významu.
Průšvihářovy eskapády
„A právě tou byla ta, v níž dělal jednu vylomeninu za druhou jistý Průšvihář Pavel,“ plynule navazuji.
„Prostě se to tak nějak vše v jednu chvíli sešlo. Asi už těch ,morbidit´ na mě bylo onehdy přespříliš a tak si můj vnitřní literární šotek usmyslel, že se bude v zábavě prostě pokračovat. A tak jsem ho musel následovat.“ Přičemž Martin znovu pokrčí těmi svými rameny.
„Skutečně pouze musel?“
Martin se zatváří nerudně, je na něm vidět, že už nemá náladu se k této problematice vícero vracet.
„Promiňte,“ omlouvám se.
„V pohodě, nezlobím se na vás,“ opakuje se můj hostitel. „Spíše se nyní pojďme bavit o tom, co vedlo k sepsání dané básně,“ obrací pomyslný list. S novým zapálením mi začíná líčit, jak viděl ten či onen současný filmový či televizní počin, z nichž se mu ani jeden příliš nelíbil, a tak si do básně vše promítl tak, jak on sám chtěl, načež znovu připomíná, jak současná tvorba za moc nestojí, oproti době, v níž se točili třeba takoví Návštěvníci, a i když Martin třebas nebyl jejich pravidelným sledovatelem, tak že se musí nechat, jak u tehdejších herců více vynikalo jejich přirozené herectví, civilní vystupování a zřetelná výslovnost, a on, Martin – že pokud by mu někdo nabídl, že převede na filmové plátno jeho „průšvihářský opus“ – tak že jedině dle těchto bývalých filmových tradic, nikoliv tedy dle oněch tradic současných, kde hercům dost často není rozumět, jak drmolí – holt ty dřívější povinné dotáčkové postsynchrony byly k nezaplacení – a také že ti současní herci mluví dost často vulgárně, navíc ve svých rolích ještě mnohdy fetují, nadměrně pijí alkohol a zaměřují se na sexismus a sex jako takový, a ani jedno z toho že se Martinovi ani za mák nelíbí.
„Schválně zkuste porovnat Návštěvníky nebo Arabelu se současnou seriálovou tvorbou a hned vám dojde, kdo bude vítěz. Dnes se vše zkrátka točí v hektickém tempu a herci, jako by tam šli spíše pro peníze, než že by si toho považovali po té profesní stránce. A kritici mi v tom jednoznačně dávají za pravdu,“ dodává samotným závěrem Martin.
„V mnohém nejspíš máte pravdu, navíc teď je ta pandemická krize, tak pro herce každý kšeft dobrý,“ připojuji.
„Navíc tomu nepřidá ani ten všetečný bulvár, kde se současná nejen filmová a seriálová tvorba a její představitelé propírají skrz naskrz plus kritické komentáře pod články, takže to nejednomu zúčastněnému už tak dost znechutí něco sledovat. Něco takového tenkrát prostě vůbec nebývalo. Lidé sice na tehdejší režim dost nadávali, na politiku a tak, ale musí se nechat, že tehdejší televizní a filmová tvorba jednoznačně uměla. Třeba taková Dívka na koštěti na tu dobu byla naprostým unikátem. Použité triky a ta celková atmosféra – opravdu nezapomenutelný zážitek. Něco takového mi v současné české filmové a televizní produkci zkrátka chybí. Na vině nejspíš ale bude také nedostatek financí.“
„Přiznám se, že i mé maličkosti,“ doznávám se Martinovi, přičemž mě opětovně udivuje a zároveň fascinuje ta jeho upřímná pohotovost.
A vlastně je to celé pravda. Doba se opravdu hodně změnila, to i já ostatně vidím při své každodenní cestě do práce. Všichni ti lidi – na nádraží, ve vlaku – jsou v jednom kuse zabraní do těch svých mobilů a tabletů. Doslova jsou tím posedlí! Vlastně nejen Martina, ale i moji maličkost to začíná dost iritovat. A když si pak člověk do toho přimyslí internet s tím nemalým obsahem všeho možného, z čehož je lidský mozek v jednom kuse ve stádiu úplného deliria… Zkrátka, i toto vše prověří až čas.
Báseň o lásce a nenávisti
Jistým fenoménem současné doby jsou rovněž i různorodá menšinová hnutí. Vím, že Martin ve své tvorbě s oblibou rád používá zaláskovanost u žen. Jmenovaný to vysvětluje tak, že ho něžné pohlaví zkrátka jako muže přitahuje a tak o něm rád i píše, přičemž při tom dává průchod i své fantazii. A to pak ve výsledku znamená, že se mnohdy neubrání ani erotickým představám.
„Tentokrát jsem vše přeci jen nevylíčil tak peprně jako posledně. Jinak, zamilovanost u něžného pohlaví mi něčím imponuje, to nepopírám, obzvlášť když objekty mého zájmu ještě navíc disponují i smyslnou krásou.“ A nebyl by to prostě Martin Jabkenič, kdyby v záloze neměl několik těch nemálo dívčích fotek, jež převážně pocházejí z časopisů zaměřených na módu.
„A jak se k tomu staví vaše Jana? Opravdu na vás v tomhle ohledu nežárlí?“ neudržím se a znovu se ptám a to při pohledu na jednu obzvlášť pěknou usměvavou dívčinu, stylizovanou do retra v duchu hippies.
„Tyhle obrázky z časopisů zde shromažďuji od té doby, co jsem s psaním básní začal, takže řada z nich je z období, kdy jsem Janu neznal. Ale ano, má přítelkyně je vůči nim tolerantní a na žádnou z nich nežárlí… Promiňte.“
Náhle Martinovi totiž zazvonil mobil. Dotyčný se pro něj natáhne a hovor přijímá. Je slyšet jen: „Ahoj… cože… aha… tak dobře… měj se… zatím ahoj… budu se těšit.“ Jmenovaný poté mobil vypíná a odkládá zpět na stůl. Pak se mi trochu provinile svěří: „To byla Jana. Říkala, že se o něco opozdí, takže vám ji možná nestihnu ani představit.“
„Aha? To… to nevadí,“ říkám, co mi zrovna teď přichází na jazyk, přičemž sám sebe v duchu utvrzuji, že snad na mě nic nebylo poznat. Ano, tušíte správně, znovu jsem zapochyboval o možné skutečné reálnosti Martinovy současné známosti. Již delší dobu totiž mám podezření, jako by ta Jana byla pouhým imaginárním výplodem jeho mysli, a to, že se o ní můj hostitel občas zmíní, ho pak vede k pomyslnému utvrzení se, že se naopak jedná o opravdovou skutečnost, k čemuž mu dopomáhají podpůrné současné vymoženosti, jako je právě mobil. Znovu to páčit z Martina ale nehodlám, neboť bych se obával jeho nové podrážděnosti; no, rozhodně bych tedy od Martina nechtěl odjíždět jako jeho úhlavní nepřítel. Jen si prostě říkám, proč dotyčný stále tolik ulpívá na jiných dívkách a ženách, to pak opravdu ve výsledku vyznívá, jako by naopak tu pravou po svém boku stále postrádal.
Martin mě, zdá se, nejspíš prokoukl, neboť obratem od něžného pohlaví přechází k další přednosti svého vyprávění a tím je jeho dramatická náplň. „Opět je to něco, bez čeho se pisatel jako takový neobejde. I když my sami si na rovinu znovu musíme přiznat, že nic z toho, co si vytrpěly obě mé do sebe zamilované dívčiny – jakožto jejich konečný tragický skon – by nikdo z nás nechtěl nikdy v životě zažít na vlastní kůži a oči, a tak je jen dobře, že tak tomu bylo pouze zase jen na onom pomyslném kousku papíru.“
„Prostě Báseň o lásce a nenávisti. Lepší pojmenovaní snad ani nemohla dostat. A vy jste se všeho opět zhostil s grácií,“ skláním Martinovi poklonu, přičemž on ji s velkou radostí přijímá.
Milostný čtyřúhelník
Zajímavé úvahy a okolnosti vzniku provázejí i poslední příspěvek, zakončující tuto druhou část námi probírané básnické sbírky. Martin vše uvádí na příkladu jedné celosvětově proslulé zpěvačky, kterou není nikdo jiný než sama velká Madonna. Trochu netradiční výběr, říkám si zpočátku, vzhledem tedy k obsahu básně, jež spíše vypráví o lidské zvrhlosti a prospěchářství, jenže můj hostitel mě záhy utvrzuje ve svém nesporném talentu umění propojenosti s na první pohled neslučitelným. Ostatně, poslechněte si to sami.
„Madonna – jak víme – žije v Americe, má však italské kořeny. Nyní se ale především zaměřme na její uměleckou dráhu, kdy neváhala jít si tvrdě za svým, zároveň s tím však musela i mnohé obětovat – soukromý život, rodinu a smířit se zkrátka s tím, že bude všem lidem na očích. Svými názory, chováním a udávajícími trendy ovlivnila nejednoho člověka na tomto světě, kterému tím dala zcela nový smysl života, a tím pádem showbyznys nedlouho poté oslnila zcela nová jména, snažící se v něm prosadit po vzoru své vůdčí inspirátorky.“
„Ano a svět jí za to tleská,“ přisvědčuji, leč Martin mě ihned vyvede z omylu.
„Dle mě je to spíš zcestná životní cesta, jak dojít své vlastní destrukci a rozpadu ideálů, jež zpřetrhá krutá realita. A ze snové fantazie nakonec nezbude vůbec nic.“
„Neříkejte,“ podivuji se zpočátku tak trochu Martinově teorii, i když záhy mu tak nějak zase musím dát za pravdu. To když zmíní následující.
„To, že někdo někomu dodá do života odvahu a povzbudí jej, to schvaluji, ale teď mi šlo výhradně o ono nevěrohodné pochybné pozlátko jménem showbyznys. Už ten samotný název mi je krajně nepříjemný. A když se navíc vezme v potaz všechno to kolem, co s tím souvisí a hlavně co to obnáší ustát a přetrpět, tak si člověk pak říká, jestli mu to všechno vůbec stojí za to uplatnit se v daném uměleckém odvětví. Jestli opravdu nakonec není lepší vážit a užívat si své původní anonymity; a to i z pohledu názorů, které chci vyjádřit, a že to někdo bude pak donekonečna řešit coby závažný přestupek někde v diskuzi na sociální síti, a já – coby již jinak známá osoba – z toho pak budu mít doživotní trable. Prostě zůstat mimo záře pomyslných reflektorů a naopak radši mít tradiční zaměstnání takzvaně pod penzí a užívat si života bez toho, že o mně všichni všechno vědí a sledují bedlivě každý můj krok. Bohužel, dané není jednoduché ustát, když ten stále přítomný šotek v člověku stále sílí a neustále parafrázuje o tom, že tam ten talent uvnitř něj prostě hřímá, i když realita jako taková bude pak vypovídat o něčem úplně jiném. A tak se dotyčný z toho neúspěchu nakonec utrápí. A něco z toho byl i případ našeho milostného čtyřúhelníku.“
„Vy ale přeci nemáte ambice posunout se do úplně ,nejvyšších´ uměleckých kruhů, nebo snad ano?“
„Já sám nevím,“ krčí Martin rameny, přičemž jeho obličejový výraz již hodnou dobu vypovídá o jisté provinilosti vůči celému pozemskému světu. „Je to prostě složité. Vše to má na svědomí skutečnost, že v mém případě přibývají nějaká ta veřejná čtení a nabízí se možná publikace i v časopise, i když se nejedná o nic převratného. Leč mé podvědomí si to stále více formuluje po svém a tak jako by se to pomyslné velikášství pozvolnými krůčky zmocňovalo i mé maličkosti. A to přesto, že si já sám velmi dobře uvědomuji, že na to, abych profesionálně uspěl v uměleckém světě ve svém tvůrčím odvětví, prostě nemám.“
A já se tak opětovně snažím Martina uklidnit: „Uvidíte, jak na tom budete s těma ALMANAMA. A dejte mi pak vědět, jak jste pořídil.“
„Ano, dám.“ P-O-V-Z-D-E-CH.
