Tom Patrick

„Tak to… tak to mi vůbec nedošlo, to se… za to se hrozně moc omlouvám,” vyšlo najednou z Martina provinile, jako by za Heleninu smrt snad mohl právě on.

„Ale, Martine, no tak, netvař se přece tak ztrápeně,” začala ho chlácholit Alexandra. „Ty jsi přece nic z toho nezavinil. Helena prostě už byla starší paní v letech a zkrátka přišel její čas. Něco podobného ostatně čeká za nějakou tu dobu každého z nás. Vem to z té hezčí stránky. Oni dva se po celý život měli nesmírně rádi a prožili spolu plno šťastných momentů.”

„Jo, já vím. Já jen, že jsem zkrátka zapomněl vzít v potaz i tuto možnost.”

„To nic, to se přece stává, kvůli tomu se přece na tebe nebudu zlobit,” poznamenala mile Alexandra, pokusila se více pousmát a přejela po Heleniných šedivých vlasech, jako by jí je chtěla upravit. To Martina přimělo k novým úvahám.

„Když tedy Helmut souhlasil s tím, aby se se svojí zesnulou ženou po letech znovu ,setkal´´, to musí mít opravdu dost silnou vůli. Co když ho ty pomyslné hovory ale stejně začnou postupně skličovat a on se tak propadne do ještě mnohem většího vnitřního strádání? Ne že bych mu to teda nějak přál.”

„Samozřejmě, že nejprve případného zájemce seznámím s celou věcí do co nejpodrobnějších detailů. Společně si o tom popovídáme do větší hloubky, tak jak teď činíme my dva, přičemž mu rovněž dávám nahlížet do desek jiného žadatele, pro nějž mám již vše načisto připraveno. Když případný zájemce nakonec sám usoudí, že by mu to pomohlo, požádám ho, aby mi blíže pověděl o člověku, s nímž by se rád setkal, a o čem by si s ním rád povídal. Zájemce mi pak během dalšího týdne přinese potřebné podklady a návrhy na případné rozhovory se svou zamýšlenou postavou plus nějaké ty fotografie k dobru. Já to vše pak zpracuji na počítači a pečlivě roztřídím na jednotlivé papíry, které pak vsunu do takovýchto desek a ty pak uložím do příslušné hromádky mezi ostatní. Když pak za mnou za nějakou dobu zájemce přijde najisto a já mu vše předám ve výsledné formě, ještě o tom spolu diskutujeme a já se mu dodatečně zmiňuji o pár drobnostech, za to ale poměrně důležitých.“ „A čeho se to konkrétně týká?” zajímalo hned Martina, který svým dychtivým dotazem Alexandru opět potěšil. O slovo se přihlásil i Jeremiáš, který složil Alexandře hlavu do klína a nechal se od ní hladit.

„Jde o tak zvané nabuzení přidružené atmosféry. Člověk by se prostě měl co nejlépe vcítit a převtělit do textu. Sedět jen tak sám v nějaké místnosti a ,nalačno´ si číst mnohdy nestačí. Je třeba navodit příznačnou atmosféru, která co nejvěrohodněji napovídá tomu, o čem je v textu právě řeč. Své kouzlo v sobě mají hudba, vůně parfémů nebo dobře volené prostředí. Právě toto všechno v sobě nese něco navíc, jakýsi skrytý požitek, jenž četbu jednotlivých statí obohatí a vtáhne člověka daleko intenzivněji do oboustranné přítomnosti.”

Martin se opět zatvářil tak trochu nejistě. Bylo na něm znát, že si něco takového dokáže jen stěží představit.

„Nevadí. Ukážeme si to na konkrétním příkladu,” rozhodla bez zbytečných okolků sebejistě Alexandra. „Pokusím se ti to vysvětlit na této fotografii, kde je Helena zachycená v Holandsku, společně s větrnými mlýny a rozlehlými polními lány. V textu je to dáno do souvislosti s výletem, který ona a Helmut do oné země absolvovali. Obrázek a konkrétní postava tuto iluzi zajisté dokáží v jistém smyslu věrohodně navodit, i tak ale Helmut může snadno nabýt podezření, že tento okamžik prožívá v přítmí obyčejného pokojíku. Proto je třeba na tomto momentu zapracovat trošičku víc. Bylo by dobré, kdyby si Helmut, až toto bude číst, zašel do skutečné přírody. Pomyslnou holandskou krajinu dovede například věrohodně nahradit obyčejné české pole s malebnými domky v pozadí, pravé větrné mlýny pak zase jejich menší prototypy v podobě zakoupených suvenýrů – když se mu je nepoštěstí objevit přímo tady u nás v jejich skutečné životní velikosti. A pokud ani toto nenavodí tu pravou pozitivní atmosféru, vše může dodatečně vylepšit příhodná hudba či aromatická vůně, prostě nové vhodné doplňky, jež s příslušnou zemí či prožitky obsaženými v textu nějak přímo souvisejí.”

Martin se opět nechával unášet Alexandřinou křehkou mluvou a z každičkého jejího slova chápal čím dál víc. Alexandra svůj výklad nijak neodbývala, mluvila velmi rozvážně a se značným nadhledem kontrolovala každé své tvrzení. Z toho bylo navenek hned patrné, že takto o svých deskách nehovoří rozhodně poprvé. S každou větou tak Martina přepadávalo toužebné přání spatřit Helmuta na vlastní oči a se zájmem případně pozorovat, jak se bude tvářit, až mu Alexandra bude předávat spisy jeho zesnulé Heleny a doporučovat mu ještě doplňková řešení, o nichž se mu právě teď zmiňovala.

„Tak toto přání se ti může dnes vyplnit. Helmut se tu pro ně má stavit na pátou a to je přesně právě teď.”

„Vážně?” vyvalil v naprostém úžasu oči Martin.

Právě v ten okamžik se ozval venkovní zvonek. To v Martinovi nabudilo nové emoce, neboť rozhodně nepředpokládal, že se jeho přání a následná realita tak bleskově propojí v jeden celek. Alexandra si tím hlavu příliš nelámala a odskočila na moment do poslední třetí místnosti, do níž Martin doposud neměl možnost ještě nahlédnout.

„Je to on,” upozornila radostně Martina. „Půjdu ho přivítat.”

„A já… no, neměl bych radši na tu chvilku odejít pryč? Víš, abyste tady na to měli soukromí,” změnil náhle původní názor Martin. Najednou si nebyl vůbec jistý, zda to setkání, které tak náhodně přivolal, ustojí, a jestli o jeho přítomnost bude stát i Helmut.

„Já myslím, že tu klidně zůstat můžeš. Helmut je velmi hodný pán. Společnost navíc mu rozhodně vadit nebude,” uklidňovala Martina Alexandra. „Nakonec jsi to byl ty, kdo projevil zájem se s ním setkat a na tom já rozhodně nevidím nic špatného.”

Martin tedy nechal věcem volný průběh a usadil se zpět na židli. I tak ale v sobě nedokázal potřebně ukočírovat vzniklé napětí.

„To dopadne dobře, uvidíš.” Alexandra už málem opustila místnost, když se náhle na jejím prahu zastavila a Martina dodatečně požádala: „Tamty dveře nech, prosím, otevřené. Za momentek jsem zpátky.”

„Á, tak i ty jsi nakonec objevil mé malé tajemství, jež je ukryto v textu dvou navzájem rozmlouvajících lidiček,” začala Martinovi již plně věnovat pozornost Alexandra. „Musím přiznat, že mnohým z těch, co se s mým výtvorem měli možnost v minulosti rovněž seznámit, to připadalo dosti neobvyklé. Avšak já dané beru jako jedno z posledních možných východisek, jak někomu strádajícímu pomoci a vyvést ho z trápení – ať už se to týká osob skutečných, jež dotyčného nedobrovolně opustily, nebo naopak těch žijících až na úplném konci planety, s nimiž se nikdy nemůže potkat. Anebo pouze těch fiktivních, ukrývajících se v mysli dotyčného, které on nikdy nedokáže z vnitřního vědomí přenést na tento svět.”

Martin znovu nalistoval počáteční stranu rozhovorů Heleny a Helmuta a tentokrát si ji pořádně nastudoval. Při druhém čtení z výkladu obou rozmlouvajících již pochopil mnohem více a při tom třetím si již utvořil svůj vlastní názor.

„Tak co, přišel jsi již na to, v čem to celé spočívá?” zeptala se Alexandra, přičemž začala procházet další svazek svých spisů, kde byl na titulní straně pro změnu vyobrazen portrét asi tak patnáctiletého chlapce.

„Ano, myslím, že už jsem z těch zápisků leccos pochopil,” spustil Martin. „Vezmu to tedy postupně. V tomto celém jednom svazku je zaznamenán rozhovor mezi dvěma lidmi – Helenou a Helmutem – kteří se do sebe kdysi zamilovali, což nadále přetrvává. Skoro na každé stránce jsou vyobrazeny Heleniny fotografie, které ji zachycují na různých místech. Tady na té druhé stránce je zrovna vidět, jak sedí v křesle v jakémsi altánku, a hned na stránce další se zase houpe v křesle. Onou místností je nejspíš pokoj v jejím rodném domě. Z toho tedy pro mne vyplývá, že ji ten Helmut musí mít velmi moc rád, a proto také zastávám názor, že pro něj Helena hodně znamená. Jenom mě na tom všem zaráží, proč to je všechno vyjádřeno touto cestou. Já být na Helmutově místě, tak si to s tou Helenou vyříkám přímo z očí do očí, za slova se přece nemusí jeden před druhým stydět. Ale možná je to takhle pro oba lepší, třeba si ty věci do očí stydí říct přímo a proto volí tuto textovou podobu, která je pro ně přijatelnější.”

Alexandra přestala listovat svým svazkem. V obličeji poprvé nasadila mnohem vážnější výraz. „Překvapuje mě, jak jsi to dokázal dojemně vylíčit. To se snad ještě nikomu nepodařilo. Ti před tebou se tomu povětšinou jen posměšně ušklíbli.”

„Opravdu?” podivil se Martin a trochu se při té lichotce zastyděl. „Já si původně totiž myslel, že si to sem k tobě někdo jen ukládá. Tak trochu mi to tu totiž připomíná…”

„Ano, vím, co chceš říct, že to tady vypadá jako ve firemní kanceláři a tohle že jsou jen administrativní lejstra. Avšak ujišťuji tě, že tady rozhodně nikomu neposluhuji. Tohle vše dělám jen ze své vlastní vůle.”

„Jo, chápu.”

„Alexandra ke stolu přinesla ještě jednu židli a vyzvala Martina, aby se posadil. Když tak učinila i ona, vzala si od něj desky s Helenou, znovu je rozevřela a zopakovala předešlé body ohledně poslání své práce.

„Aha, tak proto ty dvě osoby. Z toho tedy ale vyplývá, že Helena musí být nějaká slavná osobnost a Helmut její beznadějný obdivovatel. Proto i ta spousta fotografií, to aby iluze skutečnosti pro něj byla co nejdokonalejší,” usoudil hned Martin a pokračoval: „Helmut zkrátka musí nabýt přesvědčení, že Helena není jen jeho pouhý výplod fantazie, že si s ní skutečně povídá a vidí ji sedět naproti v tom křesle, přesně jak je tady vyobrazena na té další fotce. Že mám pravdu?”

„Ano, přesně tak by to na něj mělo zapůsobit. Jsi opravdu velice všímavý, Martine,” pochválila ho Alexandra a odměnila novým úsměvem.

„Jenže teď mě při tom listování ještě tak napadá, že to pro toho žadatele musí být i docela dost velký nápor na psychiku,” zapochyboval hned nato Martin, když se mu Heleniným svazkem opětovně podařilo proklestit až na úplný konec (na poslední straně se pak vyjímala velká fotografie s jejím jménem, stejně jako tomu bylo na samém počátku).

„Ano, psychika člověka zde sehrává rovněž svou podstatnou roli, v mnohém záleží právě na ní,” nadhodila souhlasně Alexandra. „Proto jsou v deskách na jednotlivých stránkách přibližně takové otázky a odpovědi, které by žadatel od své vyvolené osoby rád osobně slyšel a jež by jí také rád osobně položil. V mém podání tak musí nabýt přesvědčení, že s ní právě v onom okamžiku skutečně rozmlouvá…”

„A to mu právě navíc usnadňují ty přidané fotografie!” skočil do toho Alexandře náhle Martin.”

„Ano. A pokud se to povede, sám člověk pak nabyde přesvědčení, že je to právě on, kdo s dotyčným či dotyčnou sedí v jedné místnosti a baví se s ní, o čem chce.”

„Aha, takže takhle je to tedy. Z toho vyplývá, že Helmut je tvým žadatelem a ty mu deskami o Heleně vycházíš laskavě vstříc,” neodolal pokušení říct nahlas Martin, jemuž to náhle celé přišlo rovněž jako něco naprosto samozřejmého a tím pádem se Alexandry přestal obávat. „Jak jsem říkal, Helmut k Heleně cítí více než jen přátelské pouto, je do ní zamilovaný, ale navenek se jí to nikdy neodváží přímo říct. A proto si zvolil tuto cestu. Než by riskoval, že ho Helena třeba v reálném světě odmítne, a než by se kvůli tomu do konce života věčně trápil, objednal si u tebe radši psanou formu. Jeho nenaplněný vztah se tak rázem stane naplněným a on tak porazí nepřízeň svého nepřejícího osudu.”

Alexandra odpoutala oči od patnácté strany a znovu se na Martina přívětivě usmála. Na fotografii tam byla zachycena usměvavá Helena s jakýmsi obrazem v náručí. Za ní se pak rozprostírala malebná venkovská krajina s větrnými mlýny v popředí. K tomu se patrně vztahoval i spodní text, neboť když se Martinovi opět podařilo z Alexandřiných očí šťastně vymanit a zabředl do něj, tak vyčetl, jak Helmut roztouženě rozmlouvá o Holandsku a pobytu v něm a Helena mu láskyplně odpovídá, jaká je tu překrásná krajina a jak moc se jí líbí ten obraz, jenž před chviličkou zakoupila v jednom nenápadném obchůdku na Kampenském nábřeží.

„Zase jsi mě dojal, jak jsi to dokázal uváženě, bez přetvářky vyslovit.” Alexandra hned nato smetla z fotografie smítko a Helenin úsměv se náhle vyjasnil v plné své kráse. „V Helmutově případě je tomu však trošičku jinak. Helena není jeho tajnou láskou, již nemá dostatečnou odvahu oslovit, je jeho zesnulou ženou.”

Až když Alexandra zmizela v druhé místnosti a zavřela za sebou dveře, si Martin teprve povšiml dalších ojedinělých zvláštností, které předtím jeho očím unikly. Pekáče s cukrovím nebyly jen v troubě, objevovaly se na různých místech – na sporáku, na židlích i nedaleko dveří, jimiž do bytu prošel z chodby. Na Martina tedy až nyní v plné síle dolehla omamná nasládlá vůně mísící se s onou přívětivě navazující, jež vycházela ze sprchového koutu. Když Martin poodkryl závěs a nahlédl do vany, spatřil na ní tubu s tekutým jahodovým mýdlem a vedle ní šampon s obdobnou náplní. Vana však byla dočista prázdná a žádný z pekáčů se v ní nenacházel. Jen drobné kapičky v ní jednoznačně vypovídaly o tom, že Alexandra na sebe nehodila přiléhavý župan jen kvůli tomu, aby za jeho pomoci Martina ohromila před dveřmi svého bytu a pod falešnou záminkou ho nalákala dovnitř. Martin teď věděl, že i když Alexandra měla svůj vlastní a trochu svérázný životní styl – k němuž neodmyslitelně patřila záliba v pečení – byla to zcela normální dívka, která se ráda seznamovala s novými lidmi.

„Obdivuješ moji vaničku? Vím, není sice příliš velká, ale to mi vůbec nevadí,” ozvalo se Martinovi náhle za zády. Toho ten nesmírně milý hlásek znovu překvapil, takže měl co dělat, aby do vany málem nezahučel. Naštěstí se zavčas stačil zachytit závěsu.

„No, tak nějak,” zadrmolil, pak se ale přece jen rozpovídal. „Jen mě zajímalo, jestli se tam taky náhodou neukrývá nějaký další pekáč s cukrovím. Až teď jsem zjistil, kolik jich tu všude je. To jsem snad v životě ještě nikdy u nikoho neviděl.”

„Ano, já vím, je jich tu poměrně dost, za to vše zkrátka může má velká záliba v pečení,” připustila stylově Alexandra. „Jsou prostě věci, k nimž člověk jednoho dne pocítí silné pouto, přičemž ve skutečnosti vlastně ani pořádně neví, proč tomu tak je. Ale když ho to baví, řekne si, proč u toho nezůstat. Žijeme přece jen jednou, a pokud máme nějakou vlastní zálibu, která nás naplňuje, je to nefalšované znamení toho, že bychom se jí měli nadále plně věnovat. I když to třeba někomu jinému připadá jako jedna velká zbytečnost.”

Martin na Alexandru se zájmem hleděl, tentokrát dokonce úspěšně odolal jejím poetickým modrým očím a neuhnul jim, jak to měl ve zvyku. Stále víc ho okouzlovaly její vytříbené hlasové projevy. Něco podobného měl prozatím možnost totiž slýchávat jen od Kristiána. Zároveň s tím Martina rovněž potěšilo, že jeho hostitelka vyměnila župan za oblečení, které měla na sobě, když se spolu potkali poprvé, a jež v člověku nebudilo (v porovnání s tygřím županem nebo přiléhavou sukní) příliš toužebně horlivé představy.

„Já si nemyslím, že by tvá záliba mohla někomu vadit. Vždyť jsi sama viděla, jak to tvé cukroví všichni od nás ze třídy nadšeně obdivovali a vyjídali jak na běžícím páse, dokonce ta tvá přítomnost a kulinářský um dokázaly zastínit příchod nejobávanější profesorky na naší škole, a to už je co říct.”

„Jsem ráda, že se na to díváš z té přívětivější stránky. Hodně mi tím dáváš.” Alexandra přistoupila k Martinovi a vzala ho jemně za ruku. „Teď už toho nechme. Chtěla bych tě provést po zbylých dvou pokojích a ukázat ti jejich skrytá tajemství.”

Martin se tomu nijak nebránil a nechal se dívkou vést. Také Jeremiáš se i s pavoukem vydal v jejich stopách, přičemž před sebou ještě stačil kutálet svůj oblíbený míček. Jakmile se všichni ocitli v druhé místnosti, retrívr si všechny své hračky uklidil do pelechu a zalehl do něj.

Ona místnost byla podstatně větší. I tady se vyjímaly pekáče s cukrovím, všechny měly však své vyvážené místečko v poličkách, v nichž by se za normálních okolností zajisté nacházely knihy (ty ostatně vyplňovaly jeden postranní regál v pravém koutě). Do celé místnosti proudilo světlo pouze skrz jedno větší okno. To pak lemovala skromně zdobená našedlá záclona. Pod oknem pak byla rozložená palanda s miniaturním polštářem a dekou. To nebyly jediné zvláštnosti, jichž si Martin povšiml hned napoprvé. I stěny se pyšnily náležitou výzdobou a to v podobě poutavých obrázků s rozmanitými lidskými obličeji a s přírodními výjevy v pozadí. Jistou klasickou pokojovou náplň tak tvořil jen stůl s počítačem a tiskárnou, i tak se na něm ale nacházelo poměrně dost lejster. Martin tak měl pomalu pocit, jako by vstoupil do vkusně upravené kanceláře jakéhosi podniku než do prachobyčejného dívčího pokojíku.

„Tak jak se ti můj pokojík zamlouvá?” promluvila Alexandra, když se Martin na vše dostatečně vynadíval. Jeho oči teď spočinuly na stole, kde ho již předtím nesmírně zaujaly různobarevné desky a cosi v nich.

Martinovi to nedalo, popošel ke stolu a jedny z desek poodkryl. Naskytl se mu tak pohled na něco, s čím se doposud ještě nikdy nesetkal.

Hned na prvním papíru spatřil čísi fotografii a pod ní vepsané jméno. Dle prvních dojmů se dalo soudit, že obojí k sobě neodmyslitelně patří. Na fotografii se vyjímala postarší žena v brýlích a pod ní tučnou kurzívou stálo Helena Kantová.

„Líbí se mi tady, není to tu sice nějak ohromně velké jako u nás doma, ale jsem tady spokojená,” řekla náhle Alexandra, sklánějící se právě nad Jeremiášem. Martin okamžitě zbystřil, jakmile vzápětí ucítil její ruku a z ní vůni vanilky smíšenou s onou jahodovou sálající z dívčiných vlasů. „Prostě jsem se jednoho dne rozhodla odejít od rodiny a zkusit si žít po svém ve skromném příbytku, v němž bych si vše zařídila podle vlastních představ a nikdo mi do ničeho nemluvil. Proto tu jsou po stěnách rozvěšené i tyto mé vlastnoručně malované obrázky i ty pekáče s cukrovím.

Martina Alexandřina mluva donutila na malý moment odpoutat oči od druhého papíru, na němž právě začínal rozhovor mezi Helenou a jakýmsi mužem jménem Helmut. Kdo však byl onen druhý a proč se tu ocitl, to se prozatím nestačil ještě dočíst.

Když se pak ale Martinovi podařilo zběžně celou stranu přelouskat a v rychlosti ještě nahlédl na tři další, částečně mu to začalo dávat jistou souvislost. Ti dva mezi sebou zjevně vedli hovory na rozličná témata – o tom ostatně mnohé vypovídaly další fotky Heleny Kantové – ovšem na nich už dotyčná byla zachycena na konkrétních, rozmanitých místech.

Martin zadumaně vyrazil zpět do prostranství pasáží. Místy mu to ale nedalo, zastavil se, otočil a pohlédl na tajemný semafor. Ten nyní již poklidně dřímal ve stavu absolutní nečinnosti. Ještě několik vteřin pozoroval semafor v naději, že ho třeba přinutí k nějakému činu. Nic takového se ale nestalo, ať se o to Martin sebevíce snažil soustředěnými hypnotizujícími pohledy. Nakonec to tedy vzdal a Pasangerovou ulicí zamířil k náměstí. I tak se Martinovi ale nešlo příliš volně, jakýkoliv šelest mu okamžitě připomněl záchvěv ptačích křídel v učebně fyziky, náhodný kolemjdoucí pak zase záblesk kohosi neznámého v lesích, v místech kalné říčky na druhém břehu Labe.

O něco větší klid Martin kupodivu pocítil až na náměstí, kde se v tu dobu vyskytovalo jen pár postarších lidí, a kde už nebyla cítit směs vůní z pasážových vitrín. Z náměstí pak Martin přešel do prostranství kolonády a dlouhou cestou pokračoval dál k nádraží, v jehož blízkosti se nacházela Patalná ulice. Tam měla Alexandra bydlet.

Při opětovné vzpomínce na pohlednou modrookou brunetku Martina znovu přepadly smíšené pocity štěstí i mírných obav. Skutečnost, že se s dívkou zase setká a možná u ní zůstane i na víkend, v něm vyvolávala pocit plného uspokojení. Na druhou stranu v něm ale sílily právě ony obavy, co když je to právě ona, kdo stojí za těmi náhodnými, pozoruhodnými úkazy. To Martina nejednou donutilo zastavit se a ohlédnout se za sebe, a pak zvažoval, zda by třeba skutečně nebylo moudřejší zabřednout do kina za Nolou a Kristiánem a společně s nimi sledovat ojedinělý film ze zahraniční produkce.

Nebyl by to ale Martin Ronský, aby si hned nato toto rozhodnutí nezačal zase nevýslovně vyčítat a následně nedospěl k opačnému názoru – že by byl naprostý vrták, kdyby marnil čas něčím, co ho v podstatě vůbec nezajímá, a tím by si nechal ujít schůzku s dívkou svých snů. Martin proto opět přidal do kroku a nad svým původním rozhodnutím začal kroutit hlavou. Postupně se mu podařily do ústraní zahnat i chmurné představy o Alexandře a to tak, že si víc začal všímat okolí parku. Ten dostával pozvolna zcela nový nádech. Zkrášlovaly ho nově zbudované záhonky a zrekonstruovaná kašna.

Jakmile však Martin prošel téměř celým lázeňským parkem a před nádražím zabočil do postranní pravé ulice, přepadly ho opět chvějivé tiky. Patalná zela dočista prázdnotou. Zatímco na náměstí nebo cestou parkem Martin sem tam někoho potkal, tady nebylo vidět jediného živáčka. Ne, že by mu právě toto přidělávalo starosti, dokonce to nemělo ani co dělat s pozvolna nastupující tmou.

Příčinou Martinových nových vrtochů se opět stávala Alexandra a zvlášť poté, co stanul před asi čtyřpatrovým domem s nápadným číslem 2345/6, kde dle vizitky měla bydlet. Martin se na to číslo několikrát upřeně zahleděl a ustavičně si při tom namlouval, že to snad ani nemůže být pravda. Jenže jak se ukázalo, tak údaj na vizitce i na domě do sebe neomylně zapadaly. Na zvonku skutečně stálo: Alexandra Janová. Po krátkém váhání se ho rozhodl zmáčknout. První, co ho překvapilo, byl štěkot z reproduktoru. Teprve pak silně zabzučely dveře a Martin vstoupil dovnitř.

Kdesi nahoře bliklo světlo, které rázem ozářilo celou chodbu. Martinovi v té chvíli došlo, kdo to měl asi na svědomí. Vydal se tedy za dotyčnou po schodech nahoru. Na Alexandru narazil hned ve druhém poschodí a opět ho překvapila svým vyzývavým stylem. Tentokrát na sobě neměla svůdné černé šaty, ale župan. A to ne ledajaký. V jeho černobílém ražení se skvěla hlava krvelačného tygra. Alexandra tam u otevřených dveří postávala jako smyslná dívka, kterou na pózování vyzval neznámý fotograf.

„Ahoj, Martine, jsem ráda, že jsi za mnou přišel,” oslovila Alexandra osobu před sebou, která se náhle zastavila na posledních schodu a nedokázala z ní spustit oči.

„A… ahoj,” opáčil dívce po menším zaváhání Martin, jenž stále nebyl schopný pohybu.

„Ale no tak, já tě přece neukousnu. Jsi u mě srdečně vítán,” pronesla tím samým milým tónem Alexandra. Martin na její výzvu odvážně zareagoval a došel až k ní.

„Tak ahoj,” osmělil se tentokrát jako první a podal Alexandře na pozdrav ruku. Ta však měla v plánu něco trochu jiného a nabízenou ruku lehce odmítla.

Došlo tak k mírnému nedorozumění. Zatímco Martin chtěl Alexandře jen tradičním způsobem vyjádřit vřelé díky za pozvání, ona se ho nečekaně rozhodla jemně políbit na rty. Z původního seznamovacího aktu se tak spíše stala tak trochu nechtěná přetahovaná.

„Promiň, chtěla jsem tě jen…”

„Ne, ty promiň mně…”

Oba toho tedy nechali, přičemž Martin hned uhnul pohledem stranou, jakmile se znovu střetl s Alexandřinýma uhrančivýma modrýma očima.

„Ještě jednou se ti za to omlouvám. Neměla jsem na tebe tak naléhat,” špitla sladce Alexandra. Jemně se dotkla Martinových tváři, čímž ho donutila, aby jí opětovně pohlédl do očí. „Teď se, prosím, nehýbej, a pokud ti to dělá značné obtíže, zkus na moment zavřít oči.”

Martin Alexandru poslechl a oči zavřel. Srdce mu dál bušilo v dunivých intervalech. Zvyšoval se mu tep.

„Tak alespoň jeden maličký, sem na toto místečko,” zaslechl znenadání u svého pravého ucha milý hlásek a pocítil jemný dotek smyslných rtíků na tváři. „To přece uškodit nemůže.”

„Ne, to… to zajisté nemůže,” vyšlo zdráhavě z úst Martinovi, když si opatrně sáhl do míst, kde zaznamenal Alexandřin polibek.

„Tady na chodbě je poměrně zima, nepůjdeme raději dovnitř?” zeptala se hned nato.

Martin přitakal souhlasným kývnutím a jako první vešel do nepříliš velké místnosti. Po její levé straně se nacházel menší vařič, vpravo pak toaleta a hned vedle ní sprchový kout. Než si to vše Martin stačil pořádně prohlédnout, dolehl k němu z druhé místnosti nejdříve štěkot a hned poté z něj vyběhl retrívr, který si ho začal se zájmem prohlížet a očichávat.

„To je Martin, Jeremiáši, onen chlapec, o kterém jsem ti vyprávěla. Zůstane tu dnes s námi, a pokud on sám bude chtít, tak případně i celý tento víkend. No tak, podej mu na přivítanou přece pac.”

Retrívr Alexandru okamžitě poslechl, před Martinem poklekl a učinil, oč ho požádala. Martin mu packu jemně stiskl, a když z něj pes nadále nedokázal spustit oči, pohladil ho po hlavě.

„Jeremiáš má strašně moc rád, když ho někdo podrbe pod krkem, to je dotyčnému pak klidně ochoten jíst z ruky.”

„Vážně?” zbystřil Martin a dodal: „No, to je ohromné, chci říct, že o těchto psech koluje plno zvěstí v tom smyslu, jak umějí být člověku v lecčems prospěšní a co všechno dokáží.”

„Ano, to je pravda,” kývla souhlasně Alexandra. „Ostatně počkej, něco vyzkoušíme.”

Martin byl poměrně zvědavý, co má teď Alexandra v plánu. Ta se ladnými krůčky přemístila ke sporáku a otevřela spodní troubu, z níž vyndala pekáč s cukrovím. Ten pak postavila na vedlejší menší stolek a odebrala z něj několik kousků na talířek.

„Vidíš, jak natahuje krk? Jen něčím zašustím a už se hlásí o pozornost,” prohlásila Alexandra, když Jeremiáš od Martina přeběhl rychle k ní a nosem dorážel, co to nese dobrého. „Počkej, teď ti dá ochutnat Martin.”

Alexandra podala Martinovi talířek a v ten okamžik Jeremiáš přešel zase k němu a začal se mu sápat na kalhoty.

„Co teď? Mám mu něco dát?” znejistěl Martin, když viděl, jak na něj Jeremiáš stále víc doráží.

„Ano, zkus to,” pobídla ho Alexandra.

„Tak dobře,” odhodlal se konečně Martin a nabídl Jeremiášovi rohlíček. Ten ho v rychlosti slupnul jak malinu a vyškemral si další dva.

„No tak, Jeremiáši, projev také ty Martinovi svoji vděčnost a odměň se mu za jeho velkorysost,” domlouvala retrívrovi Alexandra. Ten ze sebe vyprovodil hlasité huf a odběhl do vedlejší místnosti. Za moment se vrátil zpátky, načež si v tlamě nesl puntíkatý červený míček, jenž pak položil před Martina a znovu udělal ono táhlé huf. „Nejspíš po tobě chce, abys mu ho hodil a hrál si s ním.”

Martin tedy míček zvedl a hodil ho ke sporáku. Jeremiáš radostně nadskočil a rozlétl se hned za ním. Takto se to opakovalo ještě nejméně pětkrát po sobě, přičemž dvakrát si retrívr pro míček slavnostně doběhl i do druhé místnosti, kde ho pak doloval ze svého pelechu. Alexandru jejich hrátky nevýslovně bavily, pak ale zřejmě zastala názor, že je čas na změnu. Proto znovu otevřela troubu a vybrala z pekáče další druh cukroví.

„Zkus mu dát ochutnat tohle. Jsou to jeho nejoblíbenější,” Alexandra podala Martinovi talíř s bábovičkami, které tak zachutnaly Teodorovi a posléze celé třídě. „Uvidíme, co to s ním udělá teď.”

Martin tedy nabídl Jeremiášovi bábovičku. Ten ji doslova zhltnul a hned poté znovu odběhl do vedlejší místnosti. Tentokrát však v tlamě nenesl míček, nýbrž obrovského černého pavouka. Toho rovněž položil před Martina, avšak začal si s ním hned pohrávat a nadhazovat ho.

„To je jeho nejoblíbenější hračka. To, že se ti ji rozhodl ukázat, jednoznačně poukazuje na to, že jsi mu nesmírně sympatický,” prozradila Alexandra. „Nu a já vás tu teď na chvilenku nechám o samotě a půjdu se převléknout do něčeho mnohem přijatelnějšího. Tak zatím.”